Zurück zum Nullpunkt...

9. december 2013 at 21:37 | LadyKay
Krásný večer všem!

Jak jsem už v předchozím článku předeslala, tento blog uzavírám, co nevidět jej i smažu a stěhuji se jinam. Důvod je prostý. Cítím, že je to tak správně a potřebuji to, mám-li pokračovat dál. Sama tomu říkám restart, tak to tak nějak vnímejte i vy.

Nevím přesně, kolik vás ještě zbylo. Po takové době se nemohu divit a ani se nedivím, že vaše řady prořídly. Vlastně jsem nečekala, že by někdo na předchozí článek vůbec zareagoval, o to větší překvapení to pro mě bylo a o to šťastnější jsem byla ve chvíli, kdy jsem četla slova některých z vás. Ještě jednou za ně i na tomto místě děkuji!

Nebudu to dlouho protahovat. Sice jsem váhala, zda nemám každému z vás ten odkaz raději poslat e-mailem, mám pro to určité důvody, ale nakonec jsem to zavrhla. Napíšu vám jej tady: http://ladykay-jetzterstrecht.blogspot.cz/. Kdo má zájem, může nás přijít navštívit. Kdo ne, nechá být.

Je to pár desítek minut, co jsem Januli poslala na betaread první várku "Romea" a přiznám se, že teď tak s trochu s obavami budu čekat na odpověď. Během minulých dnů jsem na nový blog přesunula všechny dosud zveřejněné povídky. Z tohoto je v příštích dnech smažu. Nevím, jestli to bude zítra, pozítří nebo až o víkendu... Záleží, jak budu mít čas. Vím, že některé z vás se zmínily, že je začaly znovu číst od začátku, aby se dostaly do děje. Doporučuji tedy zavítat do jejich nového domova a vyhledat si je tam.

Nějakou dobu tu tuhle zprávu ještě nechám, pak blog definitivně a nenávratně smažu. Ode mě je tohle opravdu poslední článek tady. Děkuji všem, kdo jej pravidelně navštěvovali, komentovali mé články a četli povídky, protože nejen já, ale i vy jste se na podíleli na jeho chodu. Největší dík však patří těm, kteří i během mého mlčení trpělivě vyčkávali a doufali, že jednoho dne mě něco přinutí posadit se k počítači a dopsat, co jsem kdysi opustila. Hluboce před vámi smekám, protože si opravdu zasloužíte obdiv! Vědomí, že stále mám pro koho psát, že to ještě má smysl, mi v uplynulých dnech při dokončování "Romea" hrozně pomáhalo a motivovalo mě. Snad se budeme pravidelně setkávat i na novém blogu, kde se vám, doufám, bude líbit.

Vaše LadyKay
 

I'm not dead...

29. november 2013 at 19:38 | LadyKay
...přestože to tak skoro dva roky vypadalo. Zdravím Vlastně ani nevím, kdo z vás se sem ještě zatoulá. Stejně jsem se rozhodla vám napsat. Co kdyby náhodou :)

Vím, že jsem o sobě strašně dlouho nedala vědět a nechci tu hledat nějaké trapné výmluvy. Nebudu vás ani zatěžovat vyprávěním toho, co se u mě odehrávalo, co mě zaneprázdňovalo atd. Stejně by to k ničemu moc nevedlo. Zatímco moje prsty bubnují do klávesnice, uvažuji nad tím, kdo všechno si mě ještě pamatuje nebo kdo si občas aspoň vzpomene na povídky, které jsem bez jediného slova vysvětlení ze dne na den opustila. Vím o Zuzance. Na tvůj komentář jsem čirou náhodou narazila při kopírování povídek z blogu. A moc ti za něj děkuji! Zahřálo mě u srdce. To vědomí, že přese všechno se sem vracíš, je něco nepopsatelně krásného!

Teď přistupme k tomu, co mám na srdci. V první řadě dlužím omluvu nejen vám, ale i Billovi a Tomovi coby postavám jednotlivých povídek. Nezasloužili si tenhle přístup z mojí strany. A věřte mi to nebo ne, nepřestávám si to vyčítat. Není dne, kdy bych se jim v duchu neomlouvala. Možná už pomaličku začínáte tušit, co bude následovat :) Ano, vrátila jsem se k psaní. I Januli jsem dala slib, že ffky dokončím, ale nestanovila jsem přesnou dobu, protože jsem to sama nevěděla. Pokud by někoho zajímalo, co mě přivedlo zpět, co můj comeback nastartovalo, najde odpověď v následujících řádcích. Vlastně to byla náhoda, zdánlivě bezvýznamná otázka. "Hele, a jak to dopadlo s těmi dvěma?" zeptala se mě jedna moje kolegyně na začátku října letošního roku. V první chvíli jsem si říkala, jaké dva má na mysli a v hlavě mi začínalo šrotovat, o kom jsem jí naposledy vyprávěla. "Dávala jsi mi kdysi něco přečíst. O tom autistovi přece." Jo, myslela "Glass". Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou, protože kapitolu z ní četla před více než dvěma roky. Netušila jsem, že si to ještě pamatuje. Její dotaz na aspíka Toma však zapříčinil, že jsem se až do konce pracovní doby cítila naprosto mizerně. S každou další hodinou jsem se na sebe víc a víc zlobila. K aspíkovi se přidal záhy i Tom s divou Billem z "Romea" a zrovna tak můj miláček Sammy a Bibi.

Když jsem dorazila domů, chvilku jsem jen posedávala v pokoji, až jsem nakonec v počítači našla složku s povídkami a otevřela ji. Nejprve jsem jen tak koukala na jednotlivé dokumenty a bannery k povídkám a hledala v sobě odvahu otevřít něco z toho. Byl to "Romeo", kterého jsem si nakonec vybrala... Očima jsem přelétla rozepsanou 59. kapitolu resp. její odstavec a v paměti jsem si začínala přehrávat, co všechno jsem na ty dva vymyslela, co díky mě již prožili, jaké postavy se tam objevily... Žasla jsem nad tím, že si stále pamatuji takřka všechno. Okamžik jsem váhala, ale pak jsem se odhodlala napsat první větu a pak další a další. Měla jsem strach, že mi to nepůjde, ale překvapivě to šlo samo nějak od sebe. Další bod bylo najít osnovu s povídkou a zjistit, jak to bylo naplánováno. Nalezeno :) Sice to byla makačka, protože jsem ji při posledním generálním úklidu opravdu důkladně uklidila, ale blok jsem našla. Takže tak.


Kdy bude povídka dokončená a vy si ji budete moci přečíst, nedovedu přesně říct a ani nechci nějaký termín slibovat. Nebudu říkat brzy, protože si připadám jako ti čtyři se svým "soon" :D Taky pořád "soon", "soon" a nic. Snad jen, sledujte tenhle blog, protože sem v momentě, kdy budu hotová, dám odkaz na nový (nebo zájemcům pošlu odkaz mailem). Jak už jsem psala, stahuji z něj všechny povídky a ukládám si je do konceptů. Rozhodla jsem se tenhle blog totiž smazat a začít hezky znovu od začátku. A tentokrát už správně ;)

Prozatím se mějte hezky a děkuji všem, kdo si na mě i po té šíleně dlouhé době vzpomenou, kdo se vrací k mým povídkám. Jsem vám nesmírně vděčná a už jen z toho důvodu cítím potřebu vám vaši věrnost a podporu, kterou jste mi od samého začátku dávali najevo, nějakým způsobem oplatit. Pokud by někdo zatoužil po mé osobě, nechám vám tu na sebe mail: peti4r@gmail.com. Kdo by chtěl napsat, klidně může :) Budu ráda!

Vaše LadyKay

Mötley Crüe: If I Die Tomorrow

12. april 2012 at 15:30 | LadyKay |  music vids
...tell Nikki Sixx... Necháme to být :))) Raději přejdeme k písničce. Někdo z vás to třeba ví, pro někoho to bude novinka. Tahle písnička byla původně napsána skupinou Simple Plan. Vznikla v době nahrávání alba Still Not Getting Any... SP ji ale nakonec na CD nezařadili, asi se jim tam nehodila, co já vím. Bob Rock po ukončení práce se Simple Plan přinesl demo právě Mötley Crüe, neboť věděl, že mají v plánu nahrávat nějaký nový materiál. Nikki Sixx si píseň poslechl, udělal několik změn v textu a hudbě, MC píseň nahráli po svém a tak "If I Die Tomorrow" vyšla v roce 2005 na CD Red, White And Crüe.


Ke klipu, který se některým může zdát divný. Když jsem ho viděla poprvé, uvažovala jsem, co tím asi pánové chtěli říci. Po delším přemýšlení jsem soudě dle Vince a hlavně Nikkiho došla k závěru, že nejspíš zachycuje démony minulosti, což se mi záhy i potvrdilo. Hned vysvětlím. První scéna s Vincem zobrazuje zběsilou jízdu autem. Při autonehodě, kdy Neil seděl za volantem, přišel o život jeho kamarád Razzle, bubeník skupiny Hanoi Rocks (možná někdo zná). Další scéna s Mickem se odehrává v nemocnici. Kytaristovi MC byla v sedmnácti letech diagnostikována ankylozující spondylitida, známá též jako Bechtěrevova nemoc, s níž se statečně rve (RESPECT!). Tommy je zobrazen ve vězení, což asi každý poznal a nejspíš není třeba to rozvádět. A Nikki... Co by to asi mohlo být? Ano, předávkování heroinem, které způsobilo jeho smrt, jíž díky Bohu přežil. Tak už to má hlavu a patu, ne?


Pozn.: Tenhle článek sem dávám spíš kvůli těm, co si začínali třeba dělat obavy o mou osobu. Jsem v pořádku, jen zkrátka nemám na blog čas, ani náladu.
 


Meet... Steven "Popcorn" Adler

20. march 2012 at 20:30 | LadyKay |  LK's world
Po Axlovi, Izzym (u nějž jsem článek doplnila o "pár" informací) přichází na řadu další "střelec". Tentokrát nabízím zájemcům možnost poznat blíže bubeníka Stevena Adlera, ke kterému jsem dlouho hledala cestu. Měla jsem jasno v tom, že Stevie se mi ke GN'R hodil víc (sorry, Matte), ale jako člověk si u mě moc sympatií nezískal. Až díky tomu, že jsem dostala šanci nahlédnout na něj očima lidí, co jej znají, jsem svůj prvotní názor přehodnotila a postoj k němu změnila. Jejich vzpomínky jsem taky využila pro tenhle článek. Troufám si tvrdit, že o Stevenovi toho moc lidí příliš neví, tak doufám, že článek těm, kdo se rozhodnou přečíst si jej, v poznávání bubeníka pomůže.




Sixx:A.M.: Tomorrow

7. march 2012 at 17:30 | LadyKay |  music vids
Opět pánové Sixx, Ashba a Michael. Tentokrát s písní "Tomorrow", která pochází ze soundtracku k The Heroin Diaries, o nichž jsem před časem zveřejnila článek. Všechny skladby na něm jsou skvělé, mají silné texty doplněné úžasnou hudbou.


Ještě jedna poznámka, na níž jsem už dvakrát zapomněla - ani jeden z nich nevypadá na to, kolik mu je. Třeba DJovi (kytarista) bych 39 nehádala. No, doufám, že to tak budu mít jednou taky :D

Where to go next