February 2009

Bad Boy 1.

27. february 2009 at 15:00 | LadyKay |  Bad Boy

"Tohle nemá cenu!" vykřikl dredatý chlapec v kšiltovce a pohled upřel na blonďatou dívčinu, která neměla daleko do pláče poté, co si byla nucena vyslechnout dosti nepříjemnou a ostrou kritiku na svůj zpěv.
"Tome…" stiskl kamarádovi rameno krátkovlasý blonďák s milým výrazem ve tváři snažíc se ho uklidnit a přimět k trošku příjemnějšímu jednání. Bylo mu dívky líto, dovedl se vžít do její situace.
"Co Tome???" setřásl jeho dlaň hoper a zabodnul do něj své mandlové oči. "Nehledám nějakou manekýnu, ale zpěvačku. Rozumíš? Zpěvačku." poslední slovo vyslovil s obzvlášť velkým důrazem, vstal od stolu a stoupnul si k oknu.

So cute =*

26. february 2009 at 14:00 | ..::LadyKay::..
Tak pro tuhle fotečku mám slabost.. Za prvý ten roztomilej smile a za druhý je oblečenej v bílým a to Ladynka může xD


For you

25. february 2009 at 22:14 | ..::LadyKay::.. |  Poems

lady-aky
Už je to dávno, co dals mi své srdce,
mou vlastní vinou dál už mi nepatří.
Za chyby platím slzami trpce,
tvou krásnou tvář už nikdy nespatřím.


Zničil jsem všechno, v co jsi ty věřil,
zahodil vše, co jsi mi daroval,
tvůj svět vysněný krutě jsem zbořil,
lásku nás dvou svým činem pošlapal.


Nelze vzít zpátky slova již vyřčená,
do konce života budu jich litovat.
Srdce mi krvácí, duše je zlomená,
navěky budu tě, anděli, milovat.


Život bez tebe smysl svůj ztratil,
síly mi dochází, už skoro nedýchám,
Žel Bohu čas nemůžu vrátit,
bez tvojí blízkosti pomalu umírám…

(věnováno Januli)

Memories

21. february 2009 at 22:22 | LadyKay |  oneshot
Fajn, uznávám, že to působí trošku depresivně, ale měla jsem blbou náladu a potřebovala jsem se z toho vypsat. I já jsem zažila něco podobného a chtěla jsem říct, že nezáleží na tom, jestli se jedná o kamaráda, lásku nebo někoho z rodiny, bolest ze ztráty je vždycky stejná...

"Nejkrásnější ráj, ze kterého člověka nemůže nikdo vyhnat, je ráj vzpomínek…"


Noc už dávno roztáhla hvězdný plášť, do kterého zahalila celé město. Světla v oknech jedno po druhém hasla, ruch v ulicích už dávno utichl. Svět se odebíral ke spánku, lidé se jako každou noc vydávali na cestu do říše snů, které patřily pouze jim. Mladý chlapec si opřel hlavu o chladnou tabuli okna, z jeho očí, které unaveně pozorovaly světla města působící ve tmě jako tisíce očí, padala jedna slza za druhou. Nitro svíral smutek, srdce mu rvala bolest. Tedy pokud se to, čehož slabý tlukot cítil ve své hrudi, ještě dalo nazývat srdcem. Odvrátil pohled a zadíval se na fotografii, kterou svíral ve svých dlaních. Z obrázku se na něj usmívali dva lidé. Byli šťastni, měli jeden druhého a mysleli si, že jejich štěstí nemůže nic zničit. Jak byli naivní…