Memories

21. february 2009 at 22:22 | LadyKay |  oneshot
Fajn, uznávám, že to působí trošku depresivně, ale měla jsem blbou náladu a potřebovala jsem se z toho vypsat. I já jsem zažila něco podobného a chtěla jsem říct, že nezáleží na tom, jestli se jedná o kamaráda, lásku nebo někoho z rodiny, bolest ze ztráty je vždycky stejná...

"Nejkrásnější ráj, ze kterého člověka nemůže nikdo vyhnat, je ráj vzpomínek…"


Noc už dávno roztáhla hvězdný plášť, do kterého zahalila celé město. Světla v oknech jedno po druhém hasla, ruch v ulicích už dávno utichl. Svět se odebíral ke spánku, lidé se jako každou noc vydávali na cestu do říše snů, které patřily pouze jim. Mladý chlapec si opřel hlavu o chladnou tabuli okna, z jeho očí, které unaveně pozorovaly světla města působící ve tmě jako tisíce očí, padala jedna slza za druhou. Nitro svíral smutek, srdce mu rvala bolest. Tedy pokud se to, čehož slabý tlukot cítil ve své hrudi, ještě dalo nazývat srdcem. Odvrátil pohled a zadíval se na fotografii, kterou svíral ve svých dlaních. Z obrázku se na něj usmívali dva lidé. Byli šťastni, měli jeden druhého a mysleli si, že jejich štěstí nemůže nic zničit. Jak byli naivní…



Chlapec hlasitě vzlyknul a rozplakal se. Nevěděl, jak dál, co si jenom počne. Copak se dá žít bez milované osoby? Jak má dál jít životem bez něj po svém boku? Připadal si podvedený. Celý svět ho podvedl, osud ho zradil. Proč by se měl usmívat na svět, když osoba, která kouzlila na jeho rtech úsměvy, je nevidí? Jak by je vidět mohla, když už tu není? Ráno pro každého z nás znamenalo nový začátek, novou naději. Pro něj bylo ráno utrpením. Jakmile otevřel oči a podíval se na druhou stranu postele, jeho oči se zaplnily novými slzami. Nebyl tam… Přesto cítil stále jeho vůni, tu známou vůni jeho těla. Kdykoli zavřel oči, vybavil se mu jeho úsměv. Pamatoval si každičký jeho pohyb, každičký centimetr jeho těla, které tolikrát mapoval svými rty. Stejně tak měl v živé paměti hebkost jeho tváře, kterou hladíval svými dlaněmi. Jakoby tomu bylo včera, když svíral jeho křehounké tělíčko ve své náruči. I teď cítil teplo, které z něj sálalo.


Vždycky si byl jistý, že je neuvěřitelně silný. Ano, byl, ale pouze dokud byli spolu. S jeho odchodem přišel o veškerou sílu i chuť do života, protože to byla jeho přítomnost, která mu ji dodávala. Nic pro něj nemělo smysl, když už tady nebyl. On byl důvodem, proč ráno vstával, proč se usmíval, proč dýchal a žil a nyní i důvodem jeho slz. Každičký malinký kousíček v jeho těle ho miloval. To on v něm dokázal probudit to, co se nepovedlo žádné z dívek. Podařilo se mu v jeho srdci zažehnout plamen lásky, ukázal mu, jak je krásné milovat a ještě krásnější je být milován. Den ode dne jejich láska sílila, den ode dne se milovali čím dál víc. Zažehnul plamen a teď ho v něm nechal stát samotného. Kolem jeho osoby nebylo nic jen ticho, ve kterém se naprosto ztrácel. Už nikdy nedokáže milovat. Milovat mohl pouze jedinou osobu, kterou ztratil. Byl přesvědčený, že nese veškerou vinu za to, co se stalo. Už jako malý kluk mu sliboval, že jej ochrání před vším a přede všemi a on jeho slibům věřil. Přesto zklamal, nedokázal to. Jeho soupeř byl až příliš silný. Poprvé prohrál… Prohrál ten nejdůležitější boj…


Neustále si pokládal ty samé otázky, na které se mu nikdy nedostalo odpovědi. Proč ho opustil? Proč ho osud tak podvedl? Proč jeho láska a ne on? Proč si raději nevzala jeho? Vždyť on byl tak nevinný, nikdy nikomu neublížil, všechnu lásku, kterou v sobě měl, rozdával dál. Tak proč právě on??? Chlapec skryl hlavu do dlaní a z jeho úst se prodral ven další hlasitý vzlyk. Nebyl tu nikdo, kdo by jej objal a utěšil, kdo by mu šeptal, že všechno bude dobré, kdo by setřel svou dlaní slzy z jeho tváře a svými doteky vyléčil jeho rány. Byl sám… Sám uprostřed temnoty.


Něco uvnitř vedlo jeho kroky ke dveřím koupelny, čísi neviditelná ruka vedla jeho paži, něčí dlaň vložila do té jeho stříbrnou žiletku a neznámý hlas mu našeptával: "Udělej to! Stačí jen tak málo a bolest a všechno zmizí. No tak… Na co ještě čekáš?!" Chlapec přiložil kus železa ke svému zápěstí a… Najednou se vrátila vzpomínka na poslední chvilku s jeho milovaným. Ležel na nemocničním lůžku, unavené oči ho pozorovaly, slabě se usmíval a z posledních sil tisknul jeho dlaň. Prosil ho, aby nezahazoval svůj život a dožadoval se slibu, že se nevzdá a bude žít dál. Tenkrát se slzami v očích přikývnul a teď svůj slib málem porušil. Tohle by nechtěl… Prsty setřel slzy z tváře, zavřel oči a snažil se vybavit si usměvavou tvář své lásky. "Nikdy nezapomenu, slibuju…" zašeptaly jeho rty.


Všichni hledáme pravou lásku, někteří z nás ji za celý život nenajdou, jiní ji zase naleznou, ale brzy o ní ranou osudu přijdou. Přesto po ní zůstane něco, co člověku nemůže nikdy nikdo vzít, něco co patří jen jemu. A to jsou vzpomínky. Vzpomínky na nejkrásnější chvilky s milovanou osobou. Z naší mysli je už nic nevymaže a přestože už s námi osoba, kterou jsme milovali, nemůže být, v našem srdci má neustále místo, které nikdo jiný už nahradit nemůže…
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Zuzana Zuzana | 8. november 2011 at 22:37 | React

Ach, áno... krásne

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama