January 2010

Lutte pour l'amour 21.

29. january 2010 at 18:09 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Tomi, slyšíš mě? Tak Tomi…" Violettin hlas ke mně doléhá z neuvěřitelné dálky. Tma kolem mě pomalu mizí a když otevřu oči dokořán, uhodí mě do nich nejprve ostré světlo a pak uvidím, jak se nade mnou moje kamarádka sklání a vyděšeně zkoumá moji tvář. "Tys mi dal!"
"Co dělám na…"
"No, mluvili jsme spolu a ty jsi zničehonic omdlel… Tomajs, tohle už mi víckrát nedělej, jasný? Vyděsil si mě k smrti." Wee zní opravdu vystrašeně, opatrně mi pomůže posadit se. Musel jsem se hodně bouchnout do hlavy, protože mě bolí, jako bych ji měl rozraženou vejpůl. Okamžik mi trvá, než mi dojde, co se před chvilkou odehrálo. Vařil jsem kafe, pak jsme mluvili… Pak jsem šel pro ten cukr a ona mi řekla, že…

Bill u. Tom (Tik Tok)

29. january 2010 at 12:20 | LadyKay |  vids about B&T
Když vynechám to, že mi z tý písničky už hrabe, když se totiž dívám na MTV a běží reklama, vždycky tam minimálně jednou zazní... Mně se líbí, ale nemusím ji slyšet xkrát za hodinu, že? :D No, prostě, když vynechám vliv "tik tok on the clock" na mou psychiku, je to video povedený a je v něm spousta mých oblíbených záběrů :)


TH zvou na koncert do Prahy

28. january 2010 at 17:54 | LadyKay |  other vids
Já nemůžu z toho jeho "Pchraháááá" :D Žeru je, bobky :) a moje nedočkavost vzrůstá :D Bože, už jen 46 dní <3 To není možný!!!

Slipknot - Vermillion Pt. 2

27. january 2010 at 17:00 | LadyKay |  music vids
A teď si nejsem jistá, jestli jsem sem tuhle písničku už někdy nepřidávala, ale tuším že ne. Jeden klučina mi kdysi pouštěl Slipknot... (Takže si logicky vzpomenu na něj, když o nich slyším) Můj ryze subjektivní názor - nic moc. Místo abych z nich byla nadšená, byla jsem vyděšená :D Fakt, nedělám si srandu. Je potkat v noci sama, dám jim všechno, co mám a beru nohy na ramena xDD Bez těch masek vypadají normálně, ale jinak... Tvl :D Tohle je jediná písnička, co se mi od nich OPRAVDU líbí. Klip komentovat nebudu, protože sama jsem na to tenkrát čuměla, co to jako je, co tím bylo myšleno... Výsledek - nevím to dodnes :D Video ignorujte, ten text i melodie ale nemají chybu :)


Lutte pour l'amour 20.

26. january 2010 at 19:15 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Znovu a znovu si pročítám slova na displeji a přemýšlím na co se vymluvit. Možná zatmění mysli… Nebo dočasné pomatení smyslů… Jo, to by šlo. Jednou jsem se díval na nějakej pořad v telce a tam říkali, že se může stát, že se někdo dočasně pomátne a pak zase normálně funguje. Proč by se to nemohlo stát mně, že? Ať tak či tak, rozhodně jí nemůžu říct: 'Víš, Wee, to ti poslal Bill. To nic, toho si nevšímej, můj brácha mě jen šíleně miluje, chce se mnou spát, ale jinak jsme normální.' Billa z toho musím vynechat, takže všechen její případný hněv padne na mou hlavu. Když jsem u něj, vyskočila mi v mysli jedna otázka. No, ale to teď řešit nebudu, to má čas. Můžu se pak mrknout na net, nebudu se ptát svojí kamarádky, sice mám dojem, že má přehled naprosto o všem, ale nechci před ní vypadat jako uchyl. Ne, že bych to chtěl zkoušet, to vůbec, ale je fakt, že by mě zajímalo, jak by Bill mohl a nebo možná může… Dost, Tome!

Lutte pour l'amour 19.

25. january 2010 at 1:59 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Jeden táhlý tón střídá druhý, dokud se na druhé straně neozve bratrovo "ano". Srdce se mi v tu ránu rozbuší a nevím, co říct. Moje ústa jako by rázem oněměla. Možná je to způsobeno i tím, že jsem ani moc nedoufal, že hovor přijme, ale on jej přijal a dost mě zaskočil. Tom taky nemluví, zřejmě vyčkává, až něco řeknu já, až mu sdělím, proč mu volám. Slyším, jak na druhé straně pravidelně dýchá a v mojí mysli si jej představuji do toho nejmenšího detailu. Jak s mobilem přiloženým k uchu přechází po místnosti sem a tam, jak si přidržuje nohavice širokých kalhot, které mu pohyb malinko znesnadňují, jak dosedá na židli a uhlazuje si tričko, jak se rukou opírá o stůl. Mám jej před očima… Soustředěného na hovor a zároveň sledujícího svět kolem něj. Očima těká po místnosti, čas od času si olízne spodní ret a prsty jedné ruky si mne ušní lalůček. Občas jeho dlaň zamíří do vlasů, které si prohrábne a konec si natočí na prst, aby jej vzápětí uvolnil. I to nejnepatrnější gesto mého bratra si pamatuji.

"Just Like The Air That I Breathe"

14. january 2010 at 9:33 | LadyKay |  vids about B&T
Vím, že vám tím asi už lezu na nervy, ale mně se to prostě líbí... O:-) To je další z těch videí, o kterých jsem mluvila u videa s Billem...

Lutte pour l'amour 18.

13. january 2010 at 9:37 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Blondýnka uvelebená na mých nohou se lačně vrhne na mé rty a bez okolků se začne dobývat jazykem do mých úst. Něco mi říká, že nezůstane jen u polibků, o čemž mě vzápětí přesvědčí i moje společnice, když začne dorážet na můj klín. Ta se nezdá, obličej jak učiněné neviňátko, ale opak je pravdou. Jo, takový, co nevypadají, jsou nejhorší, Tome. Sjedu dlaněmi na její malý zadeček a chtivě jej stisknu, načež se její oči rozšíří úžasem a z jejích úst ozve toužebný stén. Náš chtíč po tom druhém roste a roste a slečna v mém klíně mě svými pohyby dráždí na nejvyšší možnou míru. Drze z ní strhnu kratičké minišaty, čímž se mi naskytne pohled na její dokonalou postavu. Nad tou podívanou se mi až tají dech. Výstavní kousek, jen co je pravda. Mám to ale štěstí! I když na druhou stranu…kdy tys štěstí neměl, chlape? Znovu si ji přitáhnu blíže k sobě a začnu vášnivě líbat její rty. Její záměr je však jiný, vysvobodí mě nejprve z mého obřího trika a následně i kalhot a se smíchem mě povalí na prostornou postel. To si nechám líbit, zavřu oči a užívám si její laskání. Její plné rty bloudí po mém těle, stejně jako dlaně, které cítím snad naprosto všude. Když její ruka doputuje k mému rozkroku a začne jej hladit přes tenkou látku, vydechnu blahem.

Lutte pour l'amour 17.

10. january 2010 at 17:28 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Po skleněné výplni okna stéká pomalinku několik kapek, moje oči však soustředěně pozorují jen jednu z nich od chvíle, kdy se skla dotkla, do momentu, než svou cestu ukončí na parapetu. Nebe pláče a není jediné. Ani já se nemohu ubránit slzám a sám netuším, proč brečím. Jestli kvůli tomu, že už zítra Tom odchází nebo že se mezi námi něco pokazilo a já nevím, zda jsem udělal nebo řekl něco špatně. Celý den jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Snažil jsem se přijít alespoň na jediný důvod, proč se bratrovo chování tak náhle proměnilo. Ovšem všechny pokusy končily stejně, nic jsem nevykoumal, tedy nic rozumného. Ač si myslí, že se chová normálně a nijak mi svým chováním neubližuje, plete se. Jeho hraný úsměv mě zraňuje víc, než kdyby na mě v kuse ječel. Jeho prázdný pohled mě bolí mnohem intenzivněji, než kdyby ke mně přistoupil a jednu mi vrazil.


Ač by se na první pohled zdálo, že je to nemožné, je tomu skutečně tak - moje nálada je z vteřiny na vteřinu horší a horší. Nemám chuť vůbec na nic, nechce se mi už dokonce ani myslet. Nejraději bych zavřel oči, spal a spal a až bych se znovu probudil, seděl by Tom u mojí postele a všechno by bylo jako dřív. Ať žije naivita, Bille!
Natáhnu ruku po jednom z toustů, co mi Tom donesl se slovy, že musím něco jíst, poté, co jsem odmítnul večeřet dole jako v předešlé dny. Kousek z něj ukousnu a odhodím ho zase zpátky na talíř. Je to, jako bych kousal molitan, naprosto bez chuti. Čaj je studený jako psí čumák. Ale co z toho? Stejně nemám hlad ani žízeň.
Zase začínám upadat do svých stavů… Zase se vracím tam, kde jsem byl, než se tu Tom objevil a celý můj život změnil. To on mě naučil znovu se smát, dík němu jsem zapomněl na to, co se mi stalo. Nezapomněl jsem úplně, ale alespoň se mi podařilo vzpomínky na onu událost vytěsnit z mysli, zatlačit je do kouta a nevracet se k nim. Udělal jsem největší pitomost, co jsem mohl. Během několika dnů jsem si na něm vystavěl svůj svět, ne že by to předtím bylo jinak, ale než se tu objevil, vnímal jsem i jiné věci, teď se vše točí kolem něho. Co budu dělat, až odejde, až znovu zmizí a nebude tu, kdykoli si vzpomenu? Nebude mi dávat dobrou noc a nebude tu, když ráno otevřu oči. Navíc mi pořád nedává spát to jeho Švýcarsko… Nechci, aby tam jel! Sice tvrdí, že by byl šťastný, ale jsem si jistý, že by nebyl šťasten úplně, protože my dva MÁME být spolu, teprve pak můžeme mluvit o naprostém štěstí, dám na to krk. Nebo kdyby mě alespoň vzal s sebou… Jenže to bych po něm asi chtěl příliš. Ještě včera by mi na to možná kývnul, ale dneska? Jako by se v jeho těle usídlil nějaký vetřelec, jinak si to nedovedu vysvětlit…


"Bille," osloví mě tiše Tom, během chvilky se zjeví po mém boku a dělá to znovu. Opět rejdí očima všude kolem a mně se vyhýbá. Čisté nepopsané listy na stoje jsou pro něj zřejmě mnohem zajímavější než moje osoba. "Uložím tě do postele, hm?"
"Mně se nechce ale spát," zaprotestuji, "chtěl bych si povídat. Je to poslední den, kdy jsi tady."
"Billi, ale já jsem vyřízenej," zívne Tom. Jsem si ale jist, že to udělal jen kvůli tomu, aby mě přesvědčil o pravdivosti svých slov. Lže, to je nad slunce jasné! Není z těch, co by chodili spát se slepicema a když se podívám na jeho hodinky, které ukazují něco málo po deváté, moje domněnka se jen potvrdí. Zaleze si k sobě do pokoje, bude koukat na bednu a plánovat co podnikne, až se mě "zbaví". Lhář jeden prolhaná! Asi si myslí, že jsem naprosto tupej!
"Ono ti vlastně bylo špatně," zopakuji větu, co do mě dneska hustí celý den a zašklebím se. Nakonec ale k němu natáhnu ruce, aby mi mohl pomoci do postele a neujde mi, že zaváhá. Stojí, upírá na mě oči a výraz jeho tváře mluví za vše. On se mě snad fakt bojí?


"Ehm, Tome?" čekám s napřaženýma rukama, až se rozhoupe, ale zatím bezvýsledně. "Děje se něco?" Žádná reakce, Tom stojí jak tvrdé y, mlčí jako ryba, jeho obličej začíná silně připomínat křídu, jak můj bratr každou vteřinou
stále víc bledne a mě se začíná zmocňovat panika. Protože jestli to s ním sekne, tak nevím, co si s ním počnu. Moc platný bych mu asi nebyl… Musím něco podniknout.
"Tome!" Skvěle, zabralo to. Stačilo jen zvýšit hlas a bratr je opět plně při vědomí nebo alespoň dostatečně k tomu, aby se ke mně sehnul, zvednul mě do náručí a položil do postele. Tom přese mě přehodí deku a už se chystá odtáhnout a jít si po svých. Než tak ale učiní, stihnu mezi prsty uchopit kus jeho trika a přitáhnu si ho k sobě.
"Co se stalo?" zatáhám za látku jeho trika a jistě připomínám malé dítě, které se dožaduje matčiny pozornosti. Jenže nevím, jak jinak jej přimět, aby se mi podíval do očí.
"Nic," zní jeho odpověď, "všechno v pohodě." Bratr přeruší oční kontakt, uchopí moji ruku stále svírající jeho tričko a jediný pohybem se osvobodí. "Hezky se vyspi."
"Lžeš!" vypálím na něj, když už skoro svírá kliku a chystá se otevřít. Tom se po mně otočí a s úžasem na mě kouká.


"Co prosím?" Zřejmě má dojem, že se přeslechnul. Ale hned mu dokážu, že to tak není, že slyšel moc dobře. Mám toho totiž po krk, z nějakého záhadného důvodu otočil o sto osmdesát… co o sto osmdesát… o tři sta šedesát stupňů a cítím, že na tom mám částečný podíl viny i já. Proč by se ke mně jinak choval tak divně? Celou dobu, co tu se mnou byl, mu nečinilo sebemenší problém, mě vzít do náruče. Někdy mě nosil po bytě jako princátko, jak sám říkával. Teď se tvářil, jako by to bylo nad jeho síly. S koupáním mi taky pomáhal bez mrknutí oka. Ovšem to, co předvedl dneska, svědčilo o tom, že není tak zcela v pořádku, jak pořád tvrdí a že to rozhodně nemá co do činění s jeho současným zdravotním stavem, jak se mě snaží celou dobu přesvědčit. Třeba když mi pomáhal svléknout se… Ty jeho křečovité pohyby, snaha se mě co nejméně dotknout na holé kůži by ve mně zanechali dojem, že se mě štítí… Nebýt však jeho očí. V nich nebylo žádné zhnusení, ale strach, očividný strach. Jestli z mojí osoby, nevím, ale byl tam. Nenapadá mě jediný důvod, proč by se mě mohl bát. Teda jedna věc by tu byla… Kdyby se to náhodou dozvěděl, očekával bych spíš opovržení, ale ne strach. Jenže to Tom prostě neví, takže jsem zase na začátku. Vyřešit to můžeme jedině spolu, když si o tom promluvíme, jenže to by muselo moje dvojče projevit nějakou snahu a ne mi pořád dokola jako papoušek opakovat, že je mu zle.
"Říkal jsem, že lžeš."
"Já lžu?! A v čem prosím tě?" Toma se zjevně moje poznámka dotkla. Jistě, vždycky prohlašoval, že upřímnost je jedna z jeho nejlepších vlastností, o čemž mě teď moc nepřesvědčuje. To, že jsem si dovolil označit jej za lháře, jej očividně pobouřilo a jak tak pozoruji, i vyvedlo z míry.
"Ty moc dobře víš."
"No, to nevím." Aha, takže se tu budeme dohadovat. Já budu tvrdit, že Tom ví, že mi lže a on mi bude celou dobu oponovat, že si není ničeho vědom. To se asi moc daleko nedostaneme.
"Nedělej se! Celou dobu jsi normální a dneska se chováš, jako by tě vyměnili. Jsi roztržitý, nesoustředěný a ke mně máš přístup, že bych si až myslel, že máš ze mě strach. Jestli se něco stalo, tak to řekni. Kdo říkal, že společně všechno zvládneme a překonáme? Ty! Ty a nikdo jiný!" připomenu mu větu, co do mi neustále opakoval, když za mnou chodil po mojí autonehodě. Klečel u mě, držel mě za ruku a stále se mě snažil přesvědčit, že společně jsme silnější, že dokážeme cokoli. Jeho slovům dnes už věřím, ve dvou jsme nepřemožitelní. Překonáme cokoli, ale jen když k sobě budeme zcela otevření a upřímní.


"Bille, kolikrát ti mám…"
"…opakovat, že mi není dobře." dokončím za něj větu, "To přeskoč, dneska jsem to slyšel už snad tisíckrát. Dejme tomu, že ti věřím. To ale není tím, Tome. Ty to víš. Vím, že to víš. Něco se stalo."
"Nic se nestalo." zavrtí hlavou a pokud budeme takhle pokračovat, budeme se tu za pár chvil dohadovat jak babky na trhu.
"Jestli jsem něco řekl nebo udělal a tím tě ranil, tak se omlouvám. Jenže jak mám chybu napravit, když nevím, kde jsem ji udělal?"
"Nic jsi neřekl, nic jsi neudělal, nemáš se mi za co omlouvat. Teď s tvým dovolením půjdu do postele." ukončí Tom debatu a znovu sáhne po klice.
"Zase zmizíš!" vykřiknu, když se už podruhé chystá opustit místnost. Už nevím, jak dál. Copak si vůbec neuvědomuje, jak moc pro mě znamená a jak mě jeho chování zraňuje? To mě má opravdu za takového tupce, že mu nedochází, že na něm poznám, kdy mluví pravdu a kdy ne?
"Kam bych mizel?" Znovu se mi podařilo zaskočit jej. Tentokrát asi malinko víc než předtím, protože se odlepí od místa a přistoupí k posteli. "Říkal jsem ti přece, že za tebou budu chodit, kdykoli budu mít čas. Dokonce jsem ti i přísahal…"
"Tomi," oslovím jej zdrobnělinou, co nemá tolik rád, a s bolestí v očích se zahledím do těch jeho, "proč lžeš? Lžeš nám oběma. Sám tomu nevěříš."
"Věřím," namítne, "Billi, tady na tom místě ti slibuju, že se vrátím. Vrátím se k tobě. Jen si vyřídím pár neodkladných záležitostí, dám některé věci do pořádku a přijdu za tebou."
Tomův hlas zní sice dost přesvědčivě, ale jeho oči už tak přesvědčivé nejsou.
"Mám tě rád, Tome. Víc než kohokoli jiného na světě. Víš to, že je to tak?" Tom se na mě usměje, ubezpečí mě, že si toho je vědom, že i jemu na mě záleží a do třetice popřeje dobrou noc. Když míří ke dveřím, moje nitro se sevře a zabolí mě u srdce. To, jak se vzdaluje od postele, působí, jako by se vzdaloval mně. Vzdálenost, co je nyní mezi námi, mi připadá neuvěřitelně obrovská. Tom sice stojí na prahu, ale připadá mi, že je na míle daleko. A to, jak vychází z místnosti a zavírá za sebou dveře, je, jako by mizel z mého života. Nemůžu se ubránit pocitu, že tenhle rozhovor byl na delší dobu jeden z posledních… Snad se pletu!



TOM

Jen co se ocitnu ve svém pokoji, hodím sebou na postel. Tenhle rozhovor s Billem byl dost vyčerpávající. Vždycky jsem byl přesvědčený, že mě zná lépe než já jeho a dnes mě v tom jen usvědčil. Opět mě prokouknul a ani mu to moc dlouho netrvalo. Umí ve mně dokonale číst a možná ještě líp než dříve. I ten strach, co jsem se snažil v koupelně ze všech sil nějak maskovat, nepřehlédnul. Kdybych tu zůstal jen o pár dní déle, dopídil by se pravdy, a to by nebylo dobře.
Když mě začal ubezpečovat, že společně všechno zvládneme, vybavil jsem si sám sebe, jak jsem za ním den co den chodil a snažil se jej přimět, aby se mnou komunikoval. Tolik jsem mu chtěl po té autonehodě pomoci všechno překonat a jít dál. Věřil jsem, že společnými silami dokážeme i nemožné. Věřím v to doteď, my dva jsme společně neuvěřitelně silní a zvládneme spolu cokoli, ale tohle je něco jiného. Billovo tajemství je něco, co společně řešit nemůžeme, alespoň ne dnes. Je to moc čerstvé, potřebuji se nejprve vzpamatovat a pořádně si to srovnat v hlavě. Časem se přes to snad nějak přenesu, zapomenu alespoň částečně na zakázané city, co ke mně chová a budu opět schopen fungovat jako jeho starší bratr.


Pořád mi vrtá hlavou, kdy se do mě Bill zamiloval? Kde je ta hranice mezi bratrskou láskou, tedy tou naší láskou dvojčat, a tou mileneckou a kdy ji Bill překročil? Jestli před tou autonehodou a nebo až po ní? Jestli to bylo až po ní, je tu možnost, že mě Bill miluje jinak… Nevím, jak to pojmenovat. Že jeho láska možná láska ani není. Že je do mě zabouchlej jen dík tomu, že jsem jediný zvenčí, s kým má kontakt a že kdyby třeba vyrazil mezi lidi a poznal někoho jiného, jeho láska by časem vyprchala. No, sice to zní dost bláznivě a nepravděpodobně, ale dal bych cokoli za to, kdyby to byla pravda. Ovšem pokud se do mě zakoukal už před tou autonehodou, čemuž věřím asi o trochu víc, obzvlášť když si vzpomenu na ty jeho žárlivé výlevy, můžu na nějaký odmilování se mého bratra okamžitě zapomenout. Ale zase bych si tu žárlivost mohl vysvětlit tak, že mu vadilo, že se nevěnuji jen jemu jako v době, kdy jsme byli malí kluci a že byl naštvaný a proto ty holky nenáviděl. Je to na mě moc velký hlavolam, celou pravdu zná jen Bill a bez něj se můžu jen domnívat, jak to doopravdy je.


Natřepu si polštář pod hlavou a zavřu oči. Jsem zvědavý, jestli se mi podaří myšlenky na ty kresby vytlačit z mysli a jestli dneska v noci vůbec usnu. Celý den mám výjevy našich propletených těl, Billa dotýkajícího se mě tam a nechávajícího si ode mě provádět ty věci před očima. Jediné, co mu nelze upřít, je jeho neobyčejný talent zachytit všechno tak, že má člověk až pocit, že obrázek musí každou chvilkou obživnout. Ale mohl by svůj talent využít jinak, ať třeba kreslí ty krajiny. Ty nikoho nemůžou pohoršit. Ještě jedno je třeba ocenit. Bill má dost dobrou představivost, protože co jsem si během toho mžiku, kdy jsem se probíral kresbami, všimnul, zachytil mě po všech stránkách docela věrohodně… Dost! Musím myslet na něco jiného, ač je to sebe obtížnější, musím se soustředit na něco jiného, na cokoli… jen ne na Billa usínajícího za protější zdí. Jakmile myslím na něj, skončím u těch obrázků a jeho zakázané lásky. Konec, Tome, zavřít oči a spát! Ráno bude, doufejme, moudřejší večera…

Lady Gaga - Brown Eyes (LIVE)

4. january 2010 at 13:00 | LadyKay |  music vids
Stejně jako miluju "Speechless", miluju i "Brown Eyes". GaGa za piánem může někoho nudit, ale mě rozhodně ne, já ji za piánem zbožňuju :) A nutno podotknout, že tahle písnička je live nádherná...


The Rasmus: Livin' In a World Without You

3. january 2010 at 14:45 | LadyKay |  music vids



Lutte pour l'amour 16.

2. january 2010 at 17:15 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Tohle nemůže být pravda. Kdepak, Tome, jen se ti něco zdá… Kéž by! Kéž by to byl jen sen, sice zatraceně hnusnej sen, ale pořád lepší než tohle, realita, odporná krutá realita. V tom, že se mi všechno nezdá, mě totiž usvědčí další obrázek, z výjevu našich dvou propletených těl, obličejů v slastné křeči a toho, co děláme, se mi znovu zamlží před očima, můj puls nabere neuvěřitelnou rychlost. Tepe mi ve spáncích, srdce mi buší, cítím, jak se mi po těle spouští horký pot. Potřeboval bych se alespoň napít, mám dojem, že to se mnou musí každou chvilku seknout. Bože, chci pryč, co nejdál z tohohle baráku, z tohohle města, země a hlavně co nejdál od Billa. Teprve teď mi všechno dochází. Ty pohledy, hysterické výlevy, záchvaty vzteku, nenávist vůči všem dívkám, co se byť jen na chvíli ocitly blíž mojí osobě…Všechno do sebe krásně zapadá jako jednotlivé dílky puzzle. Původce tohoto všeho je jen jeden, a to Billova láska ke mně.


Jak se to mohlo stát? Kolikrát jsem slyšel i četl, že se sourozenci vzájemně odpuzují, protože spolu vyrůstají, teď bych nejraději všem těm chytrákům dal přes hubu a názorně jim ukázal, jak moc se sourozenci odpuzují! Jeden cit uvnitř mě přebijí druhý. V první řadě je to lítost. Je mi Billa líto, musí to být fakt hnusný být zamilovaný do někoho takhle blízkého, muset to skrývat a všechny city dusit v sobě. Stát se to mě, spáchám sebevraždu a měl bych klid. Dále nechápavost… Jak se může zamilovat zrovna do mě? Ne že bych byl nějakej ksicht, to ne. Kolikrát jsem to už slyšel, bohužel i od něj, jenže to jsem bral jako kompliment od bratra. Vždyť i já jsem mu párkrát řekl, že mu to sluší, i mně připadá Bill docela hezkej, ale pořád čistě v rámci sourozeneckého vztahu. Kdo mi vyčítal, že jsem takovej a takovej? Kdo na mě nenechal nit suchou a neustále mě srážel k zemi, když jsem o sobě prohlašoval, jak po mně holky jedou a že se jim ani nedivím? Komu se na mě věčně něco nezdálo? Billovi. Tak sakra, co na mě vidí?! Poslední, co ve mně bratr vzbudil a co ve mně nyní převládá, je zhnusení. Vím, že je to kruté, ale nezabráním tomu, je to tak. Dělá se mi špatně při představě, že by se mě dotknul, že by se ke mně přitisknul nebo nedej Bože znovu políbil, byť by to byl jen polibek na tvář.
Stejně je divný, že jsem si toho nikdy nevšiml. Jsem jeho bratr, dvojče, tak jak to že jsem to, do háje, nepoznal?! Měl bych být ten, co Billa zná dokonale. U kdejaké holky hned poznám, když je do mě udělaná a u něj ne, jemu se to podařilo skvěle skrývat!


Copak teď můžu sejít dolů a tvářit se, že je všechno v pořádku, že o ničem nevím? Copak se ho můžu dotýkat, když vím, že pro něj moje dotyky jsou něco víc než jen dotyky bratra? To nejde, to nemůžu nikdy zvládnout! Můžu jen děkovat Bohu, že jsem to objevil až dneska. Kdybych to našel někdy ze začátku, asi bych to tu nedal! Mnohem šťastnější bych byl, kdybych se to nedozvěděl vůbec, ale způsobil jsem si to jen já a moje zvědavost. Kdybych nestrkal nos tam, kam nemám, nic bych nevěděl a bylo by mi líp. Utápěl bych se ve sladké nevědomosti, skákal bych kolem Billa, dělal, co bych mu na očích viděl a bylo by nám oběma krásně. Teď mi nezbývá nic jiného než se zvednout, vrátit ty proklaté desky zpět na jejich místo, sejít dolů k Billovi a předstírat, že jsem naprosto v pohodě.


Znechuceně zaklapnu desky, zastrčím je zpět pod matraci a loudavě mířím ke dveřím. Než stisknu kliku a otevřu, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit tlukot srdce a třes rukou. Když stanu na chodbě, podívám se přes zábradlí na Billa. Pořád ještě sleduje televizi a netuší, že jsem jeho hořkosladké tajemství odhalil. Při pohledu na něj zmizí znechucení jeho osobou a převládne lítost, do očí se mi nahrnou slzy a ač bych na něj nejraději křičel a dostal tak ze sebe všechno, co mě uvnitř sžírá, nedokážu to. Neumím mu ublížit. Kdyby byl alespoň nějaký zákeřný zmetek dělající mně a ostatním ze života peklo, ale takhle. Celý život jsem se snažil dělat ho šťastným. Dobře, teď kecám, ne vždycky jsem myslel v první řadě na mého brášku, ale přesto jsem byl ochoten udělat vše, abych ho rozesmál a bránil před případným nebezpečím. Dnes mi došlo, že opravdu šťastný by byl, kdybych jeho city opětoval, ale to nejde! Bill ve mně bude mít do konce života jen milujícího bratra, nic víc ode mě čekat nemůže.


"To jsi mi stěhoval pokoj nebo co?" dvojče zaregistruje moji přítomnost a věnuje mi úsměv. Pokusím se mu ho opětovat, ač jistě ten můj nepůsobí tak přirozeně jako ten jeho, jistě vypadám jako bych měl v puse nějakou křeč.
"Ne, jen jsem ti tam udělal trošku pořádek." 'Až moc důkladnej pořádek' pomyslím si a sejdu pomalinku dolů k němu.
"Na co koukáš?" stoupnu si před televizi, abych zjistil, co dávají. "To už jsem určitě viděl… Jen si nemůžu…"
"King Of Queens." oznámí Billův hlas za mými zády. "Tome, sice je na tebe opravdu hezkej pohled, ale ještě líp bys určitě vypadal, kdybys seděl na zadku." V důsledku jeho poznámky, která byla myšlena spíše jako žert, mám znovu před očima černo a rozklepou se mi nohy. Nejsem schopen vyhovět jeho žádosti a pohnout se z místa.
"To-ma-ne, já ne-vi-dím…" hláskuje moje dvojče a v jeho hlase se naprosto jasně odráží smích. Kéž bych se i já mohl smát. Mně se chce brečet a utéct odsud, ale nemůžu. Ještě den… Přece jen přinutím nohy k pohybu, tedy spíše ten rosol, co se z nich stal a o kousek poodstoupím.
"Proč si nesedneš? Znervózňuješ mě."
Neodpovím mu a místo toho se sunu ke křeslu, do něhož se hodlám v následujících sekundách svalit. Na nějaké balení mě absolutně přešla chuť.


"Myslel jsem, že si sedneš…" Můj pohled se zabodne do prázdného místa na sedačce a následně se přesune k Billovi, jenž na mě hledí svýma věčně smutnýma očima. Raději bych si sedl do nejzazšího kouta místnosti, ale nakonec přemůžu sám sebe a usadím se vedle něj snažíc se zachovat určitou vzdálenost mezi námi. S očima přilepenýma na obrazovce se pokouším soustředit se na děj, ale moc dobře to nejde, pořád se nervózně vrtím a po očku pozoruji bratra. V momentě, kdy se Bill rozřehtá na celé kolo, se začnu taky smát, ač nemám sebemenší ponětí, co kdo vtipného řekl nebo udělal.
"Já…" vstanu a mnu si rozpačitě zadní část krku, "jdu si udělat kafe… Chceš taky?" Ani nepočkám na odpověď a vystřelím do kuchyně takovou rychlostí, že za mnou jistě zůstala ohnivá čára. Musím se nějak vzpamatovat, působím hrozně strojeně a je zvláštní, že si Bill ještě nevšiml, že nejsem ve své kůži. Ale je to dobře, vyptával by se a nejsem si jistý, zda bych mu dokázal dát nějakou inteligentní odpověď, kterou bych ho neranil a nebo takovou, díky níž by o mně Bill nesmýšlel jako o naprostém cvoku. Zatímco čekám, než mi začne vřít voda, párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Mám dojem, že jsem někde četl, že dýchání uklidňuje. No, moc to sice nepomohlo, ale snaha byla.


O pár chvil později se už vracím do obýváku s dvěma kouřícími hrnky. Jeden hned postavím na stolek před Billa a s druhým v dlaních usednu zpět na pohovku. Pozoruji černý nápoj uvnitř hrnku a míchajíc lžičkou vytvářím na jeho hladině malinký vír. Moje velmi zábavná činnost je doprovázena Billovým smíchem. Jestli to bude takhle pokračovat do večera, tak buď umřu nudou a nebo budu čelit bratrovu křížovému výslechu.
"Viděl jsi to?" Bill zajíkající se smíchem mně nečekaně uchopí za zápěstí, což neměl dělat. Moje ruka totiž jako na povel vystřelí, čímž zapříčiní, že se celý poliju horkým nápojem.
"Do prdele!"


Bill
Koukám na Toma, jak poskakuje po obýváku a zběsile třese rukou, co si opařil. Je mi ho líto. Pokoušel jsem se mu omluvit, ale nejspíš mě nevnímal. Neudělal jsem to schválně, jen jsem se ho chtěl zeptat, jestli zaregistroval ten vtip. Copak jsem mohl vědět, že to dopadne takhle?
"Tome?" zkusím to znovu.
"Co je?" šlehne po mně pohledem a mne si zarudlé místo.
"Já… To… No, neudělal jsem to úmyslně. Mrzí mě to."
"Víš, jak zasraně to bolí?" štěkne po mně. Ne asi! Podle něj jsem se totiž v životě ničím neopařil. Citlivka jeden! Chápu, že ho to bolí, není to dvakrát příjemný vylít na sebe vařící kafe, ale už jsem se omluvil.
"Vím, ale proto na mě nemusíš ječet. Už jsem ti řekl, že mi je to líto."
"To by mělo, protože je to tvoje vina! Pořád na mě totiž hrab..." Tom zničehonic zmlkne. Možná ho k tomu přiměl i můj nevěřícný výraz. Přestože větu nedopověděl, vím, co mi chtěl sdělit. Měl na mysli, že na něj pořád sahám a kdybych to nedělal, nestalo by se to. Uznávám, že kdybych ho nechytil tak zprudka za zápěstí, pravděpodobně by se nepolil, protože byl očividně zamyšlený a lekl se.

"Promiň," bratr se, jak se zdá, opět uklidnil a vrací se zpět na svoje místo, "jsem nemehlo. Měl jsem si dávat pozor. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet."
"To je v pohodě." usměju se, ačkoli to v pohodě není vůbec. Nic není v pořádku. Mně je jedno, že na mě řval, že mi to dal za vinu, protože má z části pravdu. Dobře, úplně jedno mi to není, ale je to nic ve srovnání s tím, jak na mě zapůsobila nedořečená věta a hlavně to slůvko 'pořád'. Sám vždycky vyhledával tělesný kontakt s mojí osobou, neustále se pokoušel pohladit mě a najednou mi vyčte, že na něj sahám. Zdá se mi, že vedle mě sedí někdo naprosto jiný. Někdo, kdo vypadá jako moje dvojče, ale není mým dvojčetem. Někdo, koho za mnou pravý Tom poslal, zatímco se sám schovává nahoře.
"Fakt jsem nechtěl křičet. Není mi dobře." Tom se zřejmě snaží svoje chování něčím omluvit a co je nejjednodušší? Vymluvit se na zdravotní stav. I když se možná nevymlouvá, protože když sešel dolů, všiml jsem si, že je nějaký pobledlý, vypadal, jako by měl každou chvilkou omdlít.
"To vysvětluje všechno." odpovím mu s pohledem upřeným na můj hrnek. Moje mozkové závity parádně pracují, jak se snažím přijít na to, čím bych sám sobě vysvětlil, proč Tomovi najednou moje doteky vadí, ale bezvýsledně.
"Jdu se převléct, hm?"
"Jen jdi…" 'A koukej sem poslat mého Tomiho'


Doufám, že až znovu sejde schody dolů, bude to ten starý Tom, co má vždy předem připravenou odpověď nebo nějakou cool hlášku, co do ostatních pořád rýpe a sám sebe má za největšího borce pod sluncem, který o sobě s oblibou mluví ve třetí osobě, ale hlavně chci, aby se vrátil můj Tom, co mě má rád a nevyčítá mi jediný dotyk ba právě naopak se jej sám dožaduje.
Že moje přání zůstalo nenaplněno, mi je jasné v okamžiku, kdy se bratr znovu objeví přede mnou. Sice opět vtipkuje, usmívá se, ale ty jeho oči… Neustále těkají kolem a když se náhodou setkají s mými, uhne pohledem. Jako by mu snad můj pohled mohl nějak ublížit. Během těch kratičkých chvilek, kdy se mi podaří udržet oční kontakt, jsem vypozoroval, že se v bratrových očí, v nichž se vždycky zrcadlila radost ze života a láska ke mně, odráží něco jiného. Oči jsou prý zrcadlem duše a budu-li věřit, že je tomu skutečně tak, je v Tomově duši parádní chaos, o jehož původci nevím zhola nic.


Sleduji jej, jak otvírá pusu, z nichž vychází jen prázdná slova mající za úkol nedopustit, aby se kolem nás rozhostilo ticho. Další čeho se očividně Tom obává. Stále více nabývám dojmu, že tu je jen napůl, je tu jeho tělo, ale duše je na míle vzdálená. Je se mnou a zároveň ne. Ještě ráno jsem cítil v jeho blízkosti teplo, ale teď? Něco, co raději pojmenovávat nechci, protože mě to slovo bolí, jen myšlenka na ně mě zevnitř neuvěřitelně spaluje.
Zatímco si Tom hraje svou hru a je přesvědčený, že jsem si ničeho nevšimnul, pátrám po tom, co tohle všechno způsobilo. Už mě i napadlo, že mu třeba ta Vivian… vlastně Violett volala, ale to by mě s největší pravděpodobností seřval jak malého spratka, dal mi kázání, že nemám co hrabat na jeho mobil, číst jeho smsky a už vůbec ne z něj někomu jeho jménem odepisovat, byl by naštvaný, ale nechoval by se takhle divně. Možná by bylo lepší, kdyby šlo o tohle, protože bych alespoň věděl, co se mu stalo, takhle mám v hlavě akorát zmatek…

Bloody Brothers

1. january 2010 at 12:00 | LadyKay |  vids about B&T
Tohle video jsem našla náhodou na youtube, dělala je Sapphiamur a je naprosto úžasný! Ta slečna je neuvěřitelně šikovná. Kdyby takovej film s twins opravdu byl, tak neváhám a vyrazím na něj ;) Moc se mi líbí ten efekt v asi 0:56, kdy Tom skáče dolů z vlaku a mění se ve vlka...