Po skleněné výplni okna stéká pomalinku několik kapek, moje oči však soustředěně pozorují jen jednu z nich od chvíle, kdy se skla dotkla, do momentu, než svou cestu ukončí na parapetu. Nebe pláče a není jediné. Ani já se nemohu ubránit slzám a sám netuším, proč brečím. Jestli kvůli tomu, že už zítra Tom odchází nebo že se mezi námi něco pokazilo a já nevím, zda jsem udělal nebo řekl něco špatně. Celý den jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Snažil jsem se přijít alespoň na jediný důvod, proč se bratrovo chování tak náhle proměnilo. Ovšem všechny pokusy končily stejně, nic jsem nevykoumal, tedy nic rozumného. Ač si myslí, že se chová normálně a nijak mi svým chováním neubližuje, plete se. Jeho hraný úsměv mě zraňuje víc, než kdyby na mě v kuse ječel. Jeho prázdný pohled mě bolí mnohem intenzivněji, než kdyby ke mně přistoupil a jednu mi vrazil.
Ač by se na první pohled zdálo, že je to nemožné, je tomu skutečně tak - moje nálada je z vteřiny na vteřinu horší a horší. Nemám chuť vůbec na nic, nechce se mi už dokonce ani myslet. Nejraději bych zavřel oči, spal a spal a až bych se znovu probudil, seděl by Tom u mojí postele a všechno by bylo jako dřív. Ať žije naivita, Bille!
Natáhnu ruku po jednom z toustů, co mi Tom donesl se slovy, že musím něco jíst, poté, co jsem odmítnul večeřet dole jako v předešlé dny. Kousek z něj ukousnu a odhodím ho zase zpátky na talíř. Je to, jako bych kousal molitan, naprosto bez chuti. Čaj je studený jako psí čumák. Ale co z toho? Stejně nemám hlad ani žízeň.
Zase začínám upadat do svých stavů… Zase se vracím tam, kde jsem byl, než se tu Tom objevil a celý můj život změnil. To on mě naučil znovu se smát, dík němu jsem zapomněl na to, co se mi stalo. Nezapomněl jsem úplně, ale alespoň se mi podařilo vzpomínky na onu událost vytěsnit z mysli, zatlačit je do kouta a nevracet se k nim. Udělal jsem největší pitomost, co jsem mohl. Během několika dnů jsem si na něm vystavěl svůj svět, ne že by to předtím bylo jinak, ale než se tu objevil, vnímal jsem i jiné věci, teď se vše točí kolem něho. Co budu dělat, až odejde, až znovu zmizí a nebude tu, kdykoli si vzpomenu? Nebude mi dávat dobrou noc a nebude tu, když ráno otevřu oči. Navíc mi pořád nedává spát to jeho Švýcarsko… Nechci, aby tam jel! Sice tvrdí, že by byl šťastný, ale jsem si jistý, že by nebyl šťasten úplně, protože my dva MÁME být spolu, teprve pak můžeme mluvit o naprostém štěstí, dám na to krk. Nebo kdyby mě alespoň vzal s sebou… Jenže to bych po něm asi chtěl příliš. Ještě včera by mi na to možná kývnul, ale dneska? Jako by se v jeho těle usídlil nějaký vetřelec, jinak si to nedovedu vysvětlit…
"Bille," osloví mě tiše Tom, během chvilky se zjeví po mém boku a dělá to znovu. Opět rejdí očima všude kolem a mně se vyhýbá. Čisté nepopsané listy na stoje jsou pro něj zřejmě mnohem zajímavější než moje osoba. "Uložím tě do postele, hm?"
"Mně se nechce ale spát," zaprotestuji, "chtěl bych si povídat. Je to poslední den, kdy jsi tady."
"Billi, ale já jsem vyřízenej," zívne Tom. Jsem si ale jist, že to udělal jen kvůli tomu, aby mě přesvědčil o pravdivosti svých slov. Lže, to je nad slunce jasné! Není z těch, co by chodili spát se slepicema a když se podívám na jeho hodinky, které ukazují něco málo po deváté, moje domněnka se jen potvrdí. Zaleze si k sobě do pokoje, bude koukat na bednu a plánovat co podnikne, až se mě "zbaví". Lhář jeden prolhaná! Asi si myslí, že jsem naprosto tupej!
"Ono ti vlastně bylo špatně," zopakuji větu, co do mě dneska hustí celý den a zašklebím se. Nakonec ale k němu natáhnu ruce, aby mi mohl pomoci do postele a neujde mi, že zaváhá. Stojí, upírá na mě oči a výraz jeho tváře mluví za vše. On se mě snad fakt bojí?
"Ehm, Tome?" čekám s napřaženýma rukama, až se rozhoupe, ale zatím bezvýsledně. "Děje se něco?" Žádná reakce, Tom stojí jak tvrdé y, mlčí jako ryba, jeho obličej začíná silně připomínat křídu, jak můj bratr každou vteřinou
stále víc bledne a mě se začíná zmocňovat panika. Protože jestli to s ním sekne, tak nevím, co si s ním počnu. Moc platný bych mu asi nebyl… Musím něco podniknout.
"Tome!" Skvěle, zabralo to. Stačilo jen zvýšit hlas a bratr je opět plně při vědomí nebo alespoň dostatečně k tomu, aby se ke mně sehnul, zvednul mě do náručí a položil do postele. Tom přese mě přehodí deku a už se chystá odtáhnout a jít si po svých. Než tak ale učiní, stihnu mezi prsty uchopit kus jeho trika a přitáhnu si ho k sobě.
"Co se stalo?" zatáhám za látku jeho trika a jistě připomínám malé dítě, které se dožaduje matčiny pozornosti. Jenže nevím, jak jinak jej přimět, aby se mi podíval do očí.
"Nic," zní jeho odpověď, "všechno v pohodě." Bratr přeruší oční kontakt, uchopí moji ruku stále svírající jeho tričko a jediný pohybem se osvobodí. "Hezky se vyspi."
"Lžeš!" vypálím na něj, když už skoro svírá kliku a chystá se otevřít. Tom se po mně otočí a s úžasem na mě kouká.
"Co prosím?" Zřejmě má dojem, že se přeslechnul. Ale hned mu dokážu, že to tak není, že slyšel moc dobře. Mám toho totiž po krk, z nějakého záhadného důvodu otočil o sto osmdesát… co o sto osmdesát… o tři sta šedesát stupňů a cítím, že na tom mám částečný podíl viny i já. Proč by se ke mně jinak choval tak divně? Celou dobu, co tu se mnou byl, mu nečinilo sebemenší problém, mě vzít do náruče. Někdy mě nosil po bytě jako princátko, jak sám říkával. Teď se tvářil, jako by to bylo nad jeho síly. S koupáním mi taky pomáhal bez mrknutí oka. Ovšem to, co předvedl dneska, svědčilo o tom, že není tak zcela v pořádku, jak pořád tvrdí a že to rozhodně nemá co do činění s jeho současným zdravotním stavem, jak se mě snaží celou dobu přesvědčit. Třeba když mi pomáhal svléknout se… Ty jeho křečovité pohyby, snaha se mě co nejméně dotknout na holé kůži by ve mně zanechali dojem, že se mě štítí… Nebýt však jeho očí. V nich nebylo žádné zhnusení, ale strach, očividný strach. Jestli z mojí osoby, nevím, ale byl tam. Nenapadá mě jediný důvod, proč by se mě mohl bát. Teda jedna věc by tu byla… Kdyby se to náhodou dozvěděl, očekával bych spíš opovržení, ale ne strach. Jenže to Tom prostě neví, takže jsem zase na začátku. Vyřešit to můžeme jedině spolu, když si o tom promluvíme, jenže to by muselo moje dvojče projevit nějakou snahu a ne mi pořád dokola jako papoušek opakovat, že je mu zle.
"Říkal jsem, že lžeš."
"Já lžu?! A v čem prosím tě?" Toma se zjevně moje poznámka dotkla. Jistě, vždycky prohlašoval, že upřímnost je jedna z jeho nejlepších vlastností, o čemž mě teď moc nepřesvědčuje. To, že jsem si dovolil označit jej za lháře, jej očividně pobouřilo a jak tak pozoruji, i vyvedlo z míry.
"Ty moc dobře víš."
"No, to nevím." Aha, takže se tu budeme dohadovat. Já budu tvrdit, že Tom ví, že mi lže a on mi bude celou dobu oponovat, že si není ničeho vědom. To se asi moc daleko nedostaneme.
"Nedělej se! Celou dobu jsi normální a dneska se chováš, jako by tě vyměnili. Jsi roztržitý, nesoustředěný a ke mně máš přístup, že bych si až myslel, že máš ze mě strach. Jestli se něco stalo, tak to řekni. Kdo říkal, že společně všechno zvládneme a překonáme? Ty! Ty a nikdo jiný!" připomenu mu větu, co do mi neustále opakoval, když za mnou chodil po mojí autonehodě. Klečel u mě, držel mě za ruku a stále se mě snažil přesvědčit, že společně jsme silnější, že dokážeme cokoli. Jeho slovům dnes už věřím, ve dvou jsme nepřemožitelní. Překonáme cokoli, ale jen když k sobě budeme zcela otevření a upřímní.
"Bille, kolikrát ti mám…"
"…opakovat, že mi není dobře." dokončím za něj větu, "To přeskoč, dneska jsem to slyšel už snad tisíckrát. Dejme tomu, že ti věřím. To ale není tím, Tome. Ty to víš. Vím, že to víš. Něco se stalo."
"Nic se nestalo." zavrtí hlavou a pokud budeme takhle pokračovat, budeme se tu za pár chvil dohadovat jak babky na trhu.
"Jestli jsem něco řekl nebo udělal a tím tě ranil, tak se omlouvám. Jenže jak mám chybu napravit, když nevím, kde jsem ji udělal?"
"Nic jsi neřekl, nic jsi neudělal, nemáš se mi za co omlouvat. Teď s tvým dovolením půjdu do postele." ukončí Tom debatu a znovu sáhne po klice.
"Zase zmizíš!" vykřiknu, když se už podruhé chystá opustit místnost. Už nevím, jak dál. Copak si vůbec neuvědomuje, jak moc pro mě znamená a jak mě jeho chování zraňuje? To mě má opravdu za takového tupce, že mu nedochází, že na něm poznám, kdy mluví pravdu a kdy ne?
"Kam bych mizel?" Znovu se mi podařilo zaskočit jej. Tentokrát asi malinko víc než předtím, protože se odlepí od místa a přistoupí k posteli. "Říkal jsem ti přece, že za tebou budu chodit, kdykoli budu mít čas. Dokonce jsem ti i přísahal…"
"Tomi," oslovím jej zdrobnělinou, co nemá tolik rád, a s bolestí v očích se zahledím do těch jeho, "proč lžeš? Lžeš nám oběma. Sám tomu nevěříš."
"Věřím," namítne, "Billi, tady na tom místě ti slibuju, že se vrátím. Vrátím se k tobě. Jen si vyřídím pár neodkladných záležitostí, dám některé věci do pořádku a přijdu za tebou."
Tomův hlas zní sice dost přesvědčivě, ale jeho oči už tak přesvědčivé nejsou.
"Mám tě rád, Tome. Víc než kohokoli jiného na světě. Víš to, že je to tak?" Tom se na mě usměje, ubezpečí mě, že si toho je vědom, že i jemu na mě záleží a do třetice popřeje dobrou noc. Když míří ke dveřím, moje nitro se sevře a zabolí mě u srdce. To, jak se vzdaluje od postele, působí, jako by se vzdaloval mně. Vzdálenost, co je nyní mezi námi, mi připadá neuvěřitelně obrovská. Tom sice stojí na prahu, ale připadá mi, že je na míle daleko. A to, jak vychází z místnosti a zavírá za sebou dveře, je, jako by mizel z mého života. Nemůžu se ubránit pocitu, že tenhle rozhovor byl na delší dobu jeden z posledních… Snad se pletu!
Jen co se ocitnu ve svém pokoji, hodím sebou na postel. Tenhle rozhovor s Billem byl dost vyčerpávající. Vždycky jsem byl přesvědčený, že mě zná lépe než já jeho a dnes mě v tom jen usvědčil. Opět mě prokouknul a ani mu to moc dlouho netrvalo. Umí ve mně dokonale číst a možná ještě líp než dříve. I ten strach, co jsem se snažil v koupelně ze všech sil nějak maskovat, nepřehlédnul. Kdybych tu zůstal jen o pár dní déle, dopídil by se pravdy, a to by nebylo dobře.
Když mě začal ubezpečovat, že společně všechno zvládneme, vybavil jsem si sám sebe, jak jsem za ním den co den chodil a snažil se jej přimět, aby se mnou komunikoval. Tolik jsem mu chtěl po té autonehodě pomoci všechno překonat a jít dál. Věřil jsem, že společnými silami dokážeme i nemožné. Věřím v to doteď, my dva jsme společně neuvěřitelně silní a zvládneme spolu cokoli, ale tohle je něco jiného. Billovo tajemství je něco, co společně řešit nemůžeme, alespoň ne dnes. Je to moc čerstvé, potřebuji se nejprve vzpamatovat a pořádně si to srovnat v hlavě. Časem se přes to snad nějak přenesu, zapomenu alespoň částečně na zakázané city, co ke mně chová a budu opět schopen fungovat jako jeho starší bratr.
Pořád mi vrtá hlavou, kdy se do mě Bill zamiloval? Kde je ta hranice mezi bratrskou láskou, tedy tou naší láskou dvojčat, a tou mileneckou a kdy ji Bill překročil? Jestli před tou autonehodou a nebo až po ní? Jestli to bylo až po ní, je tu možnost, že mě Bill miluje jinak… Nevím, jak to pojmenovat. Že jeho láska možná láska ani není. Že je do mě zabouchlej jen dík tomu, že jsem jediný zvenčí, s kým má kontakt a že kdyby třeba vyrazil mezi lidi a poznal někoho jiného, jeho láska by časem vyprchala. No, sice to zní dost bláznivě a nepravděpodobně, ale dal bych cokoli za to, kdyby to byla pravda. Ovšem pokud se do mě zakoukal už před tou autonehodou, čemuž věřím asi o trochu víc, obzvlášť když si vzpomenu na ty jeho žárlivé výlevy, můžu na nějaký odmilování se mého bratra okamžitě zapomenout. Ale zase bych si tu žárlivost mohl vysvětlit tak, že mu vadilo, že se nevěnuji jen jemu jako v době, kdy jsme byli malí kluci a že byl naštvaný a proto ty holky nenáviděl. Je to na mě moc velký hlavolam, celou pravdu zná jen Bill a bez něj se můžu jen domnívat, jak to doopravdy je.
Natřepu si polštář pod hlavou a zavřu oči. Jsem zvědavý, jestli se mi podaří myšlenky na ty kresby vytlačit z mysli a jestli dneska v noci vůbec usnu. Celý den mám výjevy našich propletených těl, Billa dotýkajícího se mě tam a nechávajícího si ode mě provádět ty věci před očima. Jediné, co mu nelze upřít, je jeho neobyčejný talent zachytit všechno tak, že má člověk až pocit, že obrázek musí každou chvilkou obživnout. Ale mohl by svůj talent využít jinak, ať třeba kreslí ty krajiny. Ty nikoho nemůžou pohoršit. Ještě jedno je třeba ocenit. Bill má dost dobrou představivost, protože co jsem si během toho mžiku, kdy jsem se probíral kresbami, všimnul, zachytil mě po všech stránkách docela věrohodně… Dost! Musím myslet na něco jiného, ač je to sebe obtížnější, musím se soustředit na něco jiného, na cokoli… jen ne na Billa usínajícího za protější zdí. Jakmile myslím na něj, skončím u těch obrázků a jeho zakázané lásky. Konec, Tome, zavřít oči a spát! Ráno bude, doufejme, moudřejší večera…
