February 2010

Lutte pour l'amour 27.

25. february 2010 at 18:38 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Kdybych nestál uprostřed ulice, kolem mě neproudily davy lidí a kdyby mi to nebylo trapné, asi bych se rozbrečel jako malej spratek. Dvakrát jsem se o to pokusil, dvakrát ve mně plál malinký plamínek naděje, dvakrát to skončilo stejně. Ještě teď mi v uších zní ten tón, ten tón, jenž mi vzal i tu poslední dávku naděje a zasel uvnitř mě pochybnosti. Vím, že říkal, že se ozve sám, vím to, ale… Zkusit jsem to musel. Říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám. Kdybych se na to raději vykašlal, bylo by mi jistě teď líp. Slabounký hlásek, který každou sekundou sílí a který se ozývá v mojí hlavě, mi našeptává, že chystal-li by se mi Bill zavolat nebo by se mnou chtěl mluvit, zvedl by to. Možná si to celé vykládám jen špatně, třeba za tím nic není. Prostě se mnou nemohl mluvit… Co to melu? On nemohl a Wee mohla. V tom je něco jiného a ať se na tomhle místě okamžitě propadnu, jestli to nemá nic společného s tím jeho jiným programem.


Čím jsem si tohle všechno zasloužil. Vím, že jsem nikdy nebyl svatý, ale takový trest si přece nezasloužím. Nejprve si myslím, že se můj vztah s Billem zlepšuje, jsem za o nesmírně šťastný a v duchu už si maluji, jak spolu budeme podnikat tohle a nebo zase tohle. Pak přijde rána… Můj bratr mě miluje. A co udělá Tom? Tom zdrhne jako ten největší zbabělec na světě. Nejednou mě za dobu, co se Bill a Wee znají, napadlo, že jsem měl zůstat… Sice nemám ani tucha, jak bych zvládal sedět vedle Billa, nechat se od něj objímat nebo i jen s ním mluvit, když znám pravdu, ale aspoň by mě neignoroval. Přesně tak si připadám - ignorovaný. Ignoruje mě moje dvojče a ignoruje mě i moje kamarádka. To bylo řečí, jaký jsem její nejlepší kamarád a teď je to samé "Billi sem", "Billi tam", "Billi to a Billi zase tamto". Pořád mluví jen o něm, čímž můj stesk po něm akorát znásobuje. Nemá ponětí, jak neuvěřitelně jí závidím! S ní se Bill baví, s ní se směje, jí se svěřuje, vedle ní sedí. A mně? Mně můj milovaný bratr odmítá hovory. To jsem to dopracoval. Bratr na mě kašle a kamarádka mi lže. Ale co tu fňukám, sám si za to můžu, tedy aspoň za to první. S tou lží nemám nic společnýho… Včera i dneska jsem dumal nad tím, proč mi lhala. Violett není z těch, co lžou dnes a denně. O to horší bylo pro mě najít nějaký důvod, proč se uchýlila ke lži a neřekla mi, jak Bill tráví den. Přirozeně jsem na nic nepřišel… Moje kamarádka mi má co vysvětlovat.


Slíbila, že pomůže Billovi začlenit se, jenže mé dvojče se mnou mělo i nadále komunikovat. Jestli to takhle půjde dál, tak se sobě zase vzdálíme a ve finále mě bráška vyšoupne ze svého života a budu tam, kde jsem byl. Panebože! Proč není v hlavě nějaké tlačítko, které kdyby člověk stiskl, zastavil by tok svých myšlenek? Zrovna teď by se mi to hodilo. Jestli nepřestanu přemýšlet, zblázním se. Už jen ty myšlenky mě přivádějí k šílenství, co by se asi stalo, kdyby se moje černé představy uskutečnily. Konec! Jde se domů a bude se čekat na Violett. Jsem rozhodnutý vypáčit z ní, proč mi lhala a zrovna tak z ní hodlám dostat, co byl ten den dělal. Musím to s ní dostat, musím vědět, co se tady děje! Jinak nebudu mít klid. Dnešní debata s Wee bude víc než zajímavá…



wee


"Zavoláme si," pronesu a vstanu. Je nejvyšší čas, abych společnost jednoho Kaulitze vyměnila za společnost toho druhého. I když se mi nechce, mnohem raději bych zůstala tady s Billem. Ty chvilky, které s ním trávím, jsou nepopsatelně krásné, nezapomenutelné a za nic bych je neměnila. Bill roztáhne ruce a vyčkává, dokud jej neobejmu. Zdálo se mi to nebo se ke mně dnes tiskne jinak než jindy, že mě tiskne silněji? Možná jen můj pocit…


Odtáhnu se od něj a prohlížeje si jeho tvář vzpomínám na úplně první návštěvu u něj doma. Nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Tohle trdlo mi neuvěřitelně rychle přirostlo k srdci. Stejně rychle jako jeho straší bráška, možná o něco rychleji. Pravděpodobně to mají v rodině, svým kouzlem si dokáží získat přízeň každého. Jen každý využívá jiných prostředků…
Tom se snaží okouzlit spíše svým charakterem. Z rukávu sype jeden vtip za druhým, na všechno má hned odpověď a působí neuvěřitelně vyrovnaně. Sebevědomí z něj přímo srší, je sebejistý a spousta lidí touží najít něco, čím by ho připravila o jeho ledový klid. Při pohledu na něj chcete zjistit, zda je to všechno jen maska nebo jestli takový Tom opravdu je. Mladší z Kaulitzů naopak vsází na své vnější kouzlo. Sálá z něj cosi zvláštního, co se mi do dnešního dne nepodařilo pojmenovat. To bylo tím, čím si mě Bill podmanil. Tom nelhal, když mi jej popisoval, jeho bráška je skutečně zvláštní, zvláštně nádherný. Kdysi o něm Tom prohlásil, že Bill je zkrátka pro tenhle svět příliš krásný a jemný. To je pravda, dokonce mě i napadlo, že není z tohoto světa. Tom je sice krásnej chlap, jeden z nejkrásnějších co znám, spousta holek se do něj bezhlavě zamilovává, jenže mu něco chybí… To něco co má Bill. Věřím tomu, že by mohl mít každou, na niž by si ukázal, i on by hravě kdejaké slečince pomotal hlavu, jenže nechce.


Co si pamatuji, říkal mi Tom, že jeho bráška nikdy neměl moc kamarádů a odůvodňoval to tím, že pro lidi je Bill prostě divný. Sama mám na věc jiný názor, jeho bratr prostě nikoho nepotřebuje. Tom soudí podle sebe, je rád mezi lidmi, je exhibicionista a lidi potřebuje. Billovi samota nevadí, nepotřebuje být ve středu dění, vystačí si sám se sebou nebo pár nejbližšími. Co se důvěry týče, jsou na tom podobně. S oběma je to složité… Myslela jsem si, že není nic obtížnějšího, než docílit toho, aby mi Tom věřil. Omyl, Bill byl tvrdší oříšek. Získat důvěru mladšího z dvojčat je mnohem složitější. Člověk se nesmí hned vzdát, musí bojovat a nenechat se odradit Billovou počáteční odměřeností. Pokud se na vás usměje štěstí, dovolí vám malinko nahlédnout do svého světa a máte-li ještě o kapičku více štěstí, začne vám pozvolna odhalovat svoji duši. U někoho pomaleji, u jiného malinko rychleji…


Jsem ale přesvědčená, že po tomhle světě nechodí nikdo, komu by Bill odkryl celou svou duši. Není tu nikdo, kdo by jej znal opravdu, kdo by věděl vše, ani Tom ne. I před ním jistě něco skrývá. Tím nemám na mysli své opravdové city k němu… Bill přirozeně nemá tušení, že o tomhle jeho tajemství Tom ví. Určitě existuje ještě něco jiného, co před bratrem neprozradil. Dle mého názoru odhalí Bill celé své nitro osobě, již bude milovat celým svým srdcem a jež jeho city opětuje, již bude věřit a bude mít jistotu, že jej neopustí, nezradí, že jej podrží. Zkrátka osobě, již bude milovat, dokud bude dýchat. Zároveň se ale obávám, že se to nikdy nestane. Možná Bill někoho potká, možná se znovu zamiluje, ale nikdy dotyčnou osobu nebude milovat jako Toma. Není to poblouznění, je to láska. Opravdová, čistá láska. Tím odloučením od bratra spíše sílí a roste, než aby se vytrácela. Už dávno jsem zavrhla pokoušet se zbavit jej tohoto citu, je to nemožné a nesmyslné. Zabíjet lásku se mi i příčí. Je to nádherný cit, ničit jej by bylo hříchem. Proto za ním nechodím, ne. Jsem tu, abych se alespoň pokusila zmenšit jeho bolest a tesk po Tomovi. Bill se sice směje, když je se mnou, ale cítím, že jeho nitro pláče. Tak ráda bych ho viděla šťastného, opravdu šťastného. Kéž by bylo v mých silách učinit jej jím…


"Na co myslíš?" Bill se na mě usmívá a teprve teď mi dojde, že stále stojím před ním, civím na něj a přemítám o téhle zapeklité situaci, z níž ne a ne najít východisko, jenž by přineslo spokojenost všem, dík němuž by se v duších všech usídlilo štěstí a radost.
"Vrtá ti hlavou ten kámoš, že je to tak?"pokračuje dál, když mu neodpovím. Popojede ke mně a stiskne mi ruku. "To bude dobrý, uvidíš. A kdyby něco, řekni," volnou ruku sevře v pěst a naznačí jí úder do obličeje. Při tomto se drze ušklíbne a hned na to se začne smát. Pokud mi chtěl zvednout náladu, povedlo se. Kdyby jen tušil, že osoba, s níž by tímto způsobem jednal, je jeho vlastní bratr… Při představě, jak tato křehká bytost buší v amoku pěstmi do Toma, se musím chtě nechtě pousmát. Úsměv na mých rtech setrvá jen kratičkou chvíli, nepříjemné myšlenky se zase hlásí o pozornost.


Stále více se pro mě stává obtížným dávat si pozor na pusu, abych se neprořekla. Dnes, když o něm znovu Bill mluvil, možná nevědomky v mužském rodě, jsem udělala chybu. Přešla jsem to bez jakékoli poznámky. Bill zprvu nereagoval, ale pak se mu to zřejmě rozleželo v hlavě. V dnešní době má každý plnou hubu řečí o svobodě a rovnosti všech, ale jakmile se jen trošku lišíte, vyčníváte z řady, ať už vzhledem či chováním, jste divní. Bill mi sice, tedy z jeho úhlu pohledu, nepřiznal, že je zamilovaný do bratra, ale že miluje kluka. Což samo o sobě není až tak obvyklé, přestože podle mě na tom není nic nelidského či odporného, jak se mnozí snaží tvrdit. Blbost! Možná právě kvůli těm jedincům, co tvrdí, že homosexualita je proti přírodě, se mě Bill po chvilce zeptal: "Tobě to nepřijde divný?". Zprvu jsem neměla tušení, nač naráží. To kvůli mé informovanosti, ale když jsem viděla jeho zkoumavý pohled, snažila jsem se rychle rozpomenout a taky jsem si vzpomněla. Naštěstí. Snažila jsem se tvářit vyrovnaně, uklidňovala jsem ho slovy, že mi nezáleží na tom, jestli se mu líbí kluci nebo holky, ale že mi jde jen a jen o něj. Že to, že je na kluky, nic nemění na mých citech k němu. Těžko říct, zda mi uvěřil. Nic na to neřekl, tak budu doufat, že ano a že nemá žádné pochybnosti. Už nesmím udělat další chybu, již bych dala Billovi důvod k přemýšlení, už nikdy víc.


Vůbec největší chyba by byla, kdybych se zmínila o Tomovi. Mluvili jsem snad o všem, jen jedné věci se Bill vyhýbá. Nikdy nahlas nevyslovil bratrovo jméno. Ani se mi nezmínil, že nějakého sourozence má. Tomovu fotku má Bill položenou na stolku vedle postele, už několikrát jsem se chtěla nenápadně zeptat, kdo to je, ale vždycky jsem svou otázku spolkla. Hovořit na téma Tom by bylo jako pohyb na tenkém ledě. Ten hovor by byl dost na hraně, mám strach, že bych se jediným slůvkem prozradila. Nejde mi o to, že by na mě Bill ječel nebo že by mě seřval jeho sourozenec, což už vlastně dneska jednou udělal. Bojím se kvůli Billovi, ublížila bych mu. Byla bych další, kdo jej zradil.
Slíbila jsem, že Billa nějak připravím na setkání s Tomem, ale nevím, jak to udělat. Možná by bylo lepší, kdyby o něm Bill začal mluvit sám. Přesto se při každé další návštěvě modlím, aby to neudělal a v mysli se to snažím oddalovat. Poslední dny nemyslím na nic jiného než, jak mu naznačit, že by se brzy mohl někdo objevit, tedy ne někdo ale jeho bratr. Zatím se mi nepodařilo vymyslet zhola nic. Při každém nápadu, co jsem měla, by Bill pojal podezření. Potřebuji ještě trošku času.


"Tak já půjdu," ještě jednou se skloním, protože Bill znovu roztáhne ruce. Jenže místo objetí si vysloužím polibek na tvář.
"Pro štěstí a tenhle," políbí mě na druhou tvář, "ten je, protože tě mám rád." Zmetek jeden, dojal mě! Není z těch, co říkají 'mám tě rád' na potkání. Tímhle vyznáním mě dojal, zahřálo mě u srdce, ale zároveň mi ztížil moji situaci. Celé se to víc a víc zamotává. Jak jen to zase rozplést? A to ještě nevím, co mě čeká u Toma. Měla bych už ale jít, jistě na mě čeká a těžko říct, proč mu zase přeskočilo. Byl nehorázně protivný a div mi, abych za ním přišla, nedal rozkazem. Že se to týká Billa, nemusel říkat. Tom takhle stresuje jen kvůli svému dvojčeti. Všechno ostatní je mu jedno, nic neřeší, nikdo a nic ho nezajímá, ale jakmile přijde na jeho bratra, změní se flegmatik v cholerickou a ječící hysterku. Jsem si jistá, že by byl schopný všeho, kdyby Billovi někdo ubližoval. Pro něj by udělal cokoli i kdyby se to příčilo jemu samotnému. Lhal by, podváděl, bil by se a třeba i zabil. Doufám, že ta poslední možnost mi nehrozí…


"Zavolej, Wee." Zavolá za mnou ještě Bill, když už se chystám opustit místnost. "Uvidíme se zase, že jo?" ujišťuje se hned na to. Najednou není v jeho obličeji ani stopy po úsměvu, nevypadá tak vesele jako ještě před pár okamžiky. Snad ho nenapadlo, že bych nepřišla?! I kdyby se milej Tom stavěl na hlavu, vyhrožoval mi a zakazoval mi sem jít, dělala bych si, co uznám za vhodné a co chci já.
"Až od něj půjdu, ozvu se." Mrknu na něj a stisknu kliku. Na prahu se na něj ještě krátce otočím, vypadá opět docela spokojeně, ač si myslím, že ho stejně jako mě mrzí, že musím odejít dřív. Za to může děkovat tomu bláznovi, co si říká jeho bratr.



TOM


"To je dost, že jdeš. Říkala jsi za chvilku, tohle je…"
"Řekla jsem, že přijdu. O žádné chvilce nepadlo ani slovo." Violett mě opraví, vejde do bytu a hned zamíří ke křeslu. Ten její klid bych chtěl mít. Zatím co tu lítám od okna k oknu, neustále kontroluji čas, se ona vesele vybavuje s mým bratříčkem a je jí jedno, že jsem vystresovaný.
"Tak oč kráčí?" posadí se, kabelku si položí vedle sebe a vyčkává, co jsem si na ni vymyslel tentokrát.
"Oč? TY se MĚ ptáš, o co jde?" vyjedu po ní. Vím, že bych na ni neměl křičet, v mnohém mi pomohla, ale nemůžu se ovládat. Vztek mnou lomcuje a nejsem schopen udržet klidný tón hlasu. "O to, že jsi mi lhala, Violett. Sprostě jsi mě obelhala!!!"
Wee se nadechne, že mi něco odpoví, ale nepustím ji ke slovu. "Včera jsem mluvil s mámou. Billovi vůbec nic není! Směje se, cpe se zmrzkou, je úplně v pohodě. Lhala jsi mi a vím proč!"
"Opravdu? To si poslechnu," založí si ruce na prsou. Čekal jsem, že mi bude vyvracet, že mi lhala, že se nějak bude bránit, ale ona ne. Jen mě upřeně pozoruje a pohupuje si nohou, ani to s ní nehnulo. Tak když chce, má to mít.
"Jo, protože děláš něco za mými zády." Pronesu triumfálně. Asi si myslela, že na to nepřijdu. Chyba lávky. "Dovol, abych ti připomněl, že jsem tě za ním poslal…"
"Dovol, abych tě opravila. Nikam jsi mě neposlal, za Billem jsem šla z vlastní vůle."
"To je jedno!" mávnu rukou. "Chci vědět, co byl ten jeho jiný program a tentokrát pravdu. Mám právo to vědět! Jsem jeho bratr! Kam jdeš??"
"Pryč. Zavolej mi, až se uklidníš. Stejně nemá cenu ti něco vysvětlovat, jen řveš a vůbec bys mě neposlouchal."
"Tak to teda ne," natlačím ji zpět na sedačku. "Hezky si sedneš a povíš mi to. Budu mlčet, když si to přeješ, ale ty musíš mluvit pravdu. Okay?" pomalu dosednu do křesla a čekám. Snad už se dozvím pravý důvod, proč nebyla s Billem.
"Dobře, řeknu ti pravdu. Ale ty… Ty mi slíbíš, že budeš v klidu a nebudeš vymýšlet žádný blbosti." Kývnu na souhlas. Slíbit něco je věc jedna, dodržet druhá…


"Dobrá," zhluboka se nadechne a konečně spustí: "Nebyla jsem s Billem, protože měl jiný program. Možná by se hodilo spíš říct jinou společnost."
"Cože?" v tu chvíli, jako by do mě uhodilo. Ona si snad dělá srandu, ne? Jinou společnost?! "Koho?" předkloním se a s pevně semknutými rty a rukou stisknutou v pěst čekám. Její dlouhé mlčení mě rozčiluje. "Kdo to je, Violett?!"

Me, Myself and Romeo 1.

22. february 2010 at 18:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Nikdy se neodpoutávej od svých snů. Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít." To pravil jeden pán, Mark Twain, jistě ho znáte. Jeho slova jsem si zapůjčila, abych uvedla toto moje nové dílko. Sny, přání, tužby má každý z nás. To, že se u každé lidské bytosti liší, psát nemusím. Záleží na jedinci. Svým způsobem i tato povídka pojednává o jednom velkém snu či přání, říkejte tomu, jak chcete. Sny nás dokáží dělat šťastnými, občas si přejeme, aby se staly realitou. Co si budeme povídat. Jenže… Co když ta krása snu spočívá především v tom, že je to jen sen? Když spíte a o něčem sníte, může se stát, že se váš pohádkově nádherný sen začne měnit. Mění se, aniž byste to chtěli a najednou je z vašeho snu ošklivá noční můra, která vás trýzní. Štěstí, že můžete procitnout. Probudíte se a je to pryč. Sice se třesete, po těle vám stéká studený pot, vaše srdce tluče na poplach, ale byl to jen sen. Se skutečným životem je to těžší, z něj procitnout nelze…

Tuto povídku, každý jednotlivý díl bych moc ráda věnovala jedné osůbce. Neber to, prosím, tak, že ti tím nepřímo něco naznačuji, to vůbec ne. To věnování je, protože tě mám ráda a svým způsobem máš zásluhu na vzniku. Chtěla jsem totiž vytvořit něco speciálně pro tebe. Přiznám se, že jsem trošku v rozpacích, že zrovna tobě, takovému sluníčku, se chystám věnovat něco takového. Ale snad se na mě nebudeš zlobit a bude se ti povídka líbit. Aha, vy ještě nevíte, ke komu tu promlouvám… "Me, Myself and Romeo" je pro Denisku, pro Cookieska :-* nebo pro Dádinku, chcete-li. Myslím, že ona ví. Takže zlatíčko, přeji jak tobě tak ostatním příjemné čtení a snad mě na konci neukamenujete.


Vaše LadyKay :-*



Zavřu za sebou dveře od bytu a rozhlédnu se kolem sebe. Všechno vypadá přesně tak jako v den, kdy jsem odsud odešel. Na křesle se povaluje deka, na stolku prázdná plechovka od koly a několik měsíců staré noviny, přes opěradlo židle je přehozená moje oblíbená košile. Nic se nezměnilo, dokonce i vůně bytu zůstala nezměněná. Možná by se více hodilo říct zápach… Bože, to je hnus! Proberu se ze svého rozjímání a přiskočím k oknu, abych pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Tak, hned je to lepší.


Svými táhlými kroky se vrátím pro tašku, co jsem nechal ležet u dveří, a zamířím s ní do koupelny. Postupně vytahuji jeden svršek za druhým, třídím je podle barev a nakonec nacpu světlé prádlo do pračky, přidám prášek na praní a stisknu tlačítko, kterým ji uvedu do provozu. Koupelnu opustím, počáteční bláznivý nápad uklidit ten nepořádek kolem zavrhnu a místo toho zamířím do ložnice. I tady leží všechno na svém místě. Posadím se na postel, kterou jsem zapomněl ten den ustlat. Pamatuji si to jako dneska… Vyskočil jsem z postele, narychlo jsem se osprchoval, oblékl jsem první, co mi padlo do ruky, popadl sbalenou tašku a vyběhnul z bytu. Pohled mi automaticky padne na fotku na nočním stolku, kterou vezmu do ruky a jedním pohybem setřu prach usazený na skle, z pod nějž se na mě dívají ty nejkrásnější oči na světě a usmívají rty, které mi nikdy nebude dovoleno políbit. Má spása i záhuba v jedné osobě. Bill… Můj bratr… Dvojče. Utápím se v jeho pohledu a stále dokola se ptám sám sebe, proč tohle potkalo zrovna nás dva. Společně jsme rostli v mámině bříšku, společně jsme přišli na tento svět předurčeni k tomu, abychom jím šli bok po boku. Proč nemůžeme být jako normální sourozenci, co spolu sdílí strasti i radosti všedních dní, co jsou připraveni zachytit toho druhého v případě pádu, kteří si vzájemně poskytnou rameno, aby se jejich sourozenec mohl vyplakat? Proč spolu nejsme schopni normálně mluvit a nebo i mlčet? Dříve stačil jediný pohled a my věděli, jak se ten druhý cítí nebo na co právě myslí. Dnes je tomu už jinak… Vlastně je tomu jinak už delší dobu.


Bylo mi tehdy asi sedmnáct… Ne, šestnáct mi bylo, protože v té době si bratr změnil účes a odstartoval tím celý ten kolotoč. Takže, bylo mi šestnáct a nějak moc jsem se neodlišoval od kluků ve mém věku. Párty, zábava a holky. Nic víc mě v té době nezajímalo alespoň do chvíle, kdy se otevřely dveře a do místnosti vtančil Bill. Ano, vtančil, protože Bill se vždycky pohyboval s takovou lehkostí a elegancí, že se všem přihlížejícím tajil dech. Ten okamžik mám dodnes vrytý hluboko v paměti. Jeho vrabčí hnízdo a pramen přes levé oko bylo pryč a přede mnou se zjevila éterická bytost. Stál jsem tehdy opřený o okenní parapet, ještě že tak, jinak by to se mnou seklo. To bylo poprvé, co jsem zažíval to prazvláštní mravenčení v břiše při pohledu na nějakou osobu, kdy mi srdce tlouklo rychleji a zároveň pomaleji a tehdy to všechno začalo. Od toho dne jsem si totiž začal bratra všímat víc, bohužel až moc. Jenže copak jsem mohl tenkrát tušit, že to skončí až takhle? Sice mi mohly myšlenky, co mi sem tam připadly na mysl při pohledu na Billa, napovědět, že všechno není v pohodě. Zpočátku jsem se domníval, že se z mojí strany jedná spíše o jakýsi obdiv k osobě mého dvojčete. Odmalička pro mě Bill byl Někdo. Měl v sobě cosi, co dodnes neumím pojmenovat, vyzařovalo z něj jakési kouzlo, skrze nějž si dokázal podmanit kohokoli se mu zlíbilo. Bohužel pro nás si tím podmanil i mě…


Definitivně se to ve mně zlomilo, když jsem sám sebe přistihnul, že žárlím. Ano, žárlil jsem a každou osobu, na kterou se Bill usmál, podíval nebo se jí dotkl svou hebkou dlaní, bych v tu ránu nejraději vymazal z povrchu Země. Chtěl jsem jej mít jen pro sebe, všechny jeho úsměvy, pohledy i doteky jsem chtěl sobecky vlastnit a dalším lidem jsem je odmítal dopřát. Do jedné jsem nenáviděl všechny ty hysterky, co ječely na koncertech jeho jméno, co pištěly, když se podíval jejich směrem, co omdlévaly, když se na jeho rtech objevil úsměv. Vždycky, když jsem je spatřil stát v hloučku před hotelem, otvírala se mi kudla v kapse a bylo pro mě neuvěřitelně náročné ovládnout se a neuštědřit jim ránu, když jsem byl nucen pozorovat, jak se svými hnusnými prackami dotýkají tak překrásného stvoření, jakým byl a je můj bratr. Šílel jsem z toho!


A jak plynul čas, začalo mi docházet, že můj pohled na Billa se změnil. Už jsem v něm neviděl pouhého bratra, díval jsem se na něj jako na kluka. V noci na hotelovém pokoji jsem o něm tajně sníval. Jednou mě Bill sváděl, jindy se zase nechával dobývat. Jednou jsme se milovali něžně, podruhé jsem si jej bral tvrdě a vášnivě. Na bratra jsem myslel, kudy jsem chodil, čtyřiadvacet hodin denně jsem jej měl v hlavě. Po tělesné stránce jsem uspokojení našel u fanynek, co se mi nabízely a byl bych hloupý, kdybych tu šanci nevyužil. Nepamatuji si obličej nebo jméno ani jedné z nich. Všechny do jedné měly obličej mého bratra. Jo, přesně tak, abych dosáhl uspokojení, představoval jsem si, že na jejich místě je Bill, že ve svých dlaních svírám jeho křehké tělo, že svými rty bloudím po jeho kůži, že pronikám do něj. Pouze tato představa mě dokázala dovést k vrcholu. Nebylo nač si stěžovat - já jsem byl spokojený a ony zřejmě taky. Žádná z nich a vlastně nikdo se pravdu nikdy nedozvěděl. Musel bych být blázen, abych to někomu vykládal! Pár let se tak dalo žít, lepší by bylo říct přežívat, jenže pak toho bylo najednou moc, přestal jsem to zvládat. Holky mi přestaly vyhovovat, nestačily mi, můj chtíč po mém dvojčeti narůstal každým dnem. Musel jsem se ovládat, abych se na něj, jakmile jsme se někde ocitli sami, nevrhnul a nevzal si to, po čem moje tělo tak moc prahlo. Jediné, co mě od toho odrazovalo, byla myšlenka, že bych mu ublížil, zranil jeho křehkou duši a s tím pocitem bych se nikdy nedokázal srovnat, ačkoliv jsem mu pak přece jen ublížil… Vědomě ublížil, zatím co on mi ubližoval, pomalu mě zabíjel nevědomky. Jeho pohledy, úsměvy a doteky se pro mě staly mučením. Vždycky mi tvrdil, že jsem pro něj něco víc. To ano, i on pro mě byl něčím výjimečným, jenže Bill se na mě vždycky díval jen jako na bratra. Nic víc jen bratr, jak nenávidím to proklaté slovo!


Pak jsem objevil něco, co mi alespoň na nějakou chvíli pomohlo zapomenout. Začalo to nevinně. Při jedné noční depce v osamělém hotelovém pokoji jsem otevřel minibar a sáhnul po lahvi vodky. Pár skleniček a všechno bylo pryč, smutek, bolest, pocit bezmoci. Žasl jsem nad tím zázrakem, jenže po vystřízlivění jsem se nechtíc vrátil zpět, zpět k mučivé realitě. Znovu a znovu jsem svůj žal z nenaplněné a zakázané lásky utápěl v chlastu, dík němu jsem mohl na okamžik utéct. Zvládal jsem to na jedničku, přes den jsem trpěl v Billově přítomnosti a v noci jsem se zpil do němoty. Jen rána bývala krutá, bolest psychickou doplňovala i bolest hlavy, ale moje tělo si časem zvyklo. Před ostatními se mi dařilo předstírat, že je všechno v pohodě. Postupem času mi ale přestávalo stačit pár skleniček, láhev whisky pro mě nebyl žádný problém. Jenže pak se mi to vymklo z rukou. Billova osoba byla démonem, jenž mě pronásledoval všude, střízlivý jsem v jeho blízkosti nebyl schopen fungovat. Před každým shootingem, koncertem, interview jsem si dal panáka na kuráž. Z jednoho panáka ze staly dva, tři, až jsem na jeden důležitý rozhovor v rádiu přišel, řekněme, dost společensky unavenej. David mě seřval jak malýho kluka, se slovy, že si to vyřídíme později, mě poslal zpět na hotel a sám se snažil celou situaci zachránit. Poprvé se mu to povedlo, ale když se moje faupaux opakovalo i na předávání cen, bylo pozdě. Můj "drobný" problém zaplnil první stránky novin a časopisů, v televizi se o něm mluvilo snad každou hodinu, fanoušci nás opouštěli a sen, který jsme si tak pracně vydobyli, nám mizel před očima.


Svou chybu jsem si odmítal připustit. Přestože všichni do mě hustili, že se sebou musím něco udělat, byl jsem jako slepý a hluchý. Teprve slzy naší mamky a zoufalství, které jsem viděl v jejich očích mě donutili k rozhodnutí. "Dobrovolně" jsem se nechal zavřít na několik týdnů do protialkoholické léčebny, absolvoval jsem všechna ta trapná sezení stylu: 'Ahoj, jsem Tom a začal jsem pít, protože…' Je jasný, že jsem nevyprávěl, že jsem do chlastu padnul kvůli tomu, že jsem perverzní prase, který netouží po ničem jiným než po sexu s vlastním bratrem. To bych se odsud už nikdy nevyhrabal, skončil bych ve svěrací kazajce. Vymlouval jsem se na stres okolo kapely, tlak okolí a podobný žvásty, který mě v tu chvíli napadly. Všichni mi to sežrali i s navijákem a pak že jsou cvokaři chytří! Možná jsou, ale Tom Kaulitz je mnohem chytřejší. Dneska mě odsud konečně pustili a mohl jsem se vrátit k sobě domů. Sice bych měl pravidelně docházet na psychinu, ale nejsem žádnej blázen, zvládnu to i bez nich!




Bill



Tak nějak jsem ztratil pojem o čase, nemám zdání, jestli nad papíry sedím minuty nebo jsou to již hodiny. Měl bych se soustředit a snažit se vymyslet nějaký trhák pro nadcházející kolekci, ale nějak nejsem schopen. Ve vlně myšlenek pokaždé skončím u jednoho - u svého bratra. Není jediný den, kdy bych si na Toma nevzpomněl. Ode dne, kdy "zmizel" z mého života, si připadám, jako bych ztratil část sebe, něco, co mi nic nenahradí. Bylo a stále je pro mě těžké se ráno vzbudit a nevidět Tomův obličej, neslyšet jeho hlášky, vtípky na Georgovu osobu a komentáře, nevidět jeho úšklebky za Davidovými zády. S ním jsem měl pocit, že všechno zvládnu, že nejsem na světě sám. Můj bratr mi dodával odvahu čelit všem a všemu, nabíjel mě energií. Byl vždy po mém boku, držel nade mnou ochranou ruku, s ním jsem měl pocit naprostého bezpečí. Byl jsem si jistý, že by mi nikdy nijak neublížil, nevztáhnul na mě ruku, nezkřivil jediný vlas na hlavě. Alespoň do toho večera… Je to už docela dávno, ale já mám pocit, jako by to bylo včera. Naprosto přesně si pamatuji, co se stalo v ten osudný večer po koncertě ve Vídni. A dodnes nevím proč…



"Tome, co se s tebou děje?" s ustaraným výrazem ve tváři se podívám na svého bratra.
"Nestarej se!" zavrčí na mě vztekle, aniž by se při tom na mě alespoň okem podíval.
"Nemám se starat? Tome, něco se s tebou děje, něco tě uvnitř sžírá a já se nemám starat? Tak promiň, že mám o tebe strach."
"O co ti sakra jde?! Proč se ve všem musíš vrtat?!" propálí mě Tom pohledem.
V tu chvíli bych mu nejraději jednu vrazil, aby se konečně probral, sebestřednej zabedněnec! "Ty se ptáš, o co mi jde? Jde mi o tebe!" vpálím mu do obličeje.
"A i o kapelu… Ty tvoje estrády se docela dost podepsaly na naší pověsti. A to nemluvím o té fanynce dneska. To byla poslední kapka. Poněkud se ti to vymklo z rukou…"
"Zavři tu svou hubu a vypadni odsud! Okamžitě!!!" ukáže mi prstem ke dveřím, ale to se spletl. Nikam nepůjdu!!
"Nebudu mlčet, nedovolím, aby ses zničil. Nepřipustím, abys skončil jako nějaká násoska!"
"Sklapni!" Tomova dlaň dopadne na mou tvář. Nemůžu uvěřit tomu, co se stalo! Nejsem schopen jediného slova či pohybu, jen stojím a zírám na něj a cítím, jak mi hoří pravá polovina obličeje. On mě uhodil!! Ten, který mě bránil, mě uhodil! Udeřil mě, protože mám o něj strach… Moje oči se pomalu začínají naplňovat slzami, tohle už není Tom, můj Tom. Přede mnou stojí naprosto cizí člověk, kterému alkohol naprosto zatemnil mysl a jenž není schopen normálně jednat a uvažovat. V první chvíli jsem měl sto chutí mu ji vrátit zpátky, ale něco ve mně mi nedovolilo to udělat. Nemůžu udeřit někoho, kdo je tím nejcennějším, co mám. Nedovedu ublížit osobě, kterou miluji víc než sám sebe…


Vím, že kdyby byl tenkrát střízlivý, že by mě nikdy neuhodil. Jenže bylo těžké v té době zažít Toma střízlivého. Byl opilý snad všude - na focení, rozhovorech, zvukových zkouškách… David se s ním snažil několikrát promluvit, jenže jakmile měl Tom upito, byla veškerá snaha marná. Pak přišlo to s fanynkou, která ho žádala o společnou fotku a podpis. Starý Tom by se jí zašklebil do objektivu, podškrábnul se a ještě by přidal nějaký ten vtípek, ten Tom na ni zavrčel a hrubě do ní strčil. Kdyby ji nezachytily její kamarádky, upadla by. Pohár Davidovy trpělivosti přetekl, chtěl za Tomem jít a dát mu co proto, mně se ale zdařilo zadržet jej. Slíbil jsem, že s bratrem promluvím sám, že se mi jistě podaří přivést Toma k rozumu. Úspěch jsem neměl, místo abych zachránil, co se dalo, jsem dostal přes hubu. Situace mezi námi se zhoršila o 180 stupňů. Pak už to šlo z kopce, rádia nás přestávala hrát, fanoušků ubývalo, nikdo s námi nechtěl dělat rozhovory a když už se o nás psalo, tak jedině ve spojení s Tomovou závislostí. Kapela se nakonec rozpadla, což se dalo čekat. Když už se mi tenkrát nepodařilo zachránit skupinu, chtěl jsem alespoň pomoci svému dvojčeti. I tu facku jsem mu odpustil, chlácholil jsem sám sebe, že nevěděl, co dělá, že za něj mluvily promile v jeho krvi. Byl jsem odhodlaný udělat první poslední pro jeho záchranu. Gustav ani Georg mě nechápali, považovali mě za naprostého blázna a jen kroutili hlavou nad mou naivitou. Nesčetněkrát jsem se jim snažil vysvětlit, že potřebuje naši pomoc, ale setkal jsem buď s nechápavými pohledy nebo s výsměchem. Tom přirozeně mou pomoc se slovy, že žádný problém nemá a kdyby ho měl, že to zvládne i beze mě, odmítl.


Dnes ani Gustav ani Georg, když se nám zadaří sejít se, o bratrovi nemluví, urputně se snaží vyhýbat zmínce o jeho osobě. Gustav ze vzteku a Georg asi, aby našeho bubeníka moc nedráždil. Ovšem když mluvím jen s Georgem, občas zavedeme i řeč na Toma. Přesto i v něm to je… Mluví se mnou o Tomovi, řekl bych, že jej má pořád stejně rád, ale zlobí se na něj. Oba mu nemůžou zapomenout, že se kvůli němu museli vzdát svého pracně vydřeného snu. I mě to mrzí, hudba pro mě vždycky byla na prvním místě, ale mnohem důležitější je pro mě on. Já pro něj zřejmě ne… Jeho alkoholová láska byla zřejmě silnější než sourozenecké pouto mezi námi. Zpočátku jsem se snažil být s ním ve styku, ale pak jsem jednou přišel do bytu, kde bydlel a čekaly na mě jen holé stěny. Tom tam nebyl… V ten moment se moje oči zalily slzami, vzpomněl jsem si na okamžiky strávené na pódiu po jeho boku. 'In die Nacht', ten song a vzpomínky jsou jediné, co mi po něm zbylo. Vyloučil mě ze svého života, stejně jako všechny ostatní. A já dodnes ani pořádně nevím, čím jsem se tak provinil, kde jsem udělal tu chybu? Neobtěžoval se s vysvětlením, prostě mě vyškrtl ze života a tím to pro něj skončilo. Bylo mu jedno, že mi tím ublíží, že mi vyrve srdce z těla. Zajímal se jen sám o sebe, stal se z něj šílený egoista, přesto jej mám pořád rád. Kus mě stále doufá, že se v něm dodnes ukrývá alespoň kousínek mého brášky, který mě nade všechno miloval a byl tu pro mě kdykoli. Stejně tak věřím, že se jednou ke mně vrátí…


Davidův návrh, že bych se mohl vydat na sólovou dráhu, jsem okamžitě zamítl, bez Toma a bez Géček to nemělo cenu, ani by mě to nebavilo! Hudby jsem se sice musel vzdát, ale splnil jsem si svůj druhý dětský sen. Peníze, co jsem za ta léta vydělal, jsem investoval do založení společnosti "BKay Company". Teď je ze mě majitel návrhářské firmy, moje modely slaví úspěchy nejen v Německu, ale po celém světě. Vedle mají kanceláře desítky lidí, co se můžou přetrhnout, jen aby splnili to, co jim nařídím k mé naprosté spokojenosti. Tohle jsem chtěl dělat už od svých osmi let. Přesto mám občas pocit, že mě tahle práce nenaplňuje tolik jako kapela. Pro ni jsem byl schopen vzdát se čehokoli, i lásky.
Zatím co Géčka viní z rozpadu skupiny Toma, já vím ještě o jednom viníkovi a tím jsem já sám. Kdybych si už dříve všiml, že se něco děje, kdybych to nenechal zajít až tak daleko… Je pozdě na nějaké kdyby, to mi Toma ani koncertování ve vyprodaných halách před fanoušky, co nás celým srdcem milovali a motivovali nás k další práci, nevrátí.


"Pane Kaulitzi," přeruší tok mých myšlenek Marion, moje asistenka, "máte telefon…"
"Kdo volá?"
Marion se na mě podívá takovým pohledem, jako by se snad bála přede mnou jméno volajícího vyslovit, jako by mě tím buď mohla naštvat a nebo se mě nějak dotknout. V mysli mi vyvstane jedno jméno a moje srdce se při myšlence, že by to byla skutečně ta osoba, prudce rozbuší. Jak je to dlouho, co jsem jej neviděl? Půl roku? Možná i víc.
"Tak Marion, kdo je to?"

Lutte pour l'amour 26.

21. february 2010 at 18:07 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Cuknu sebou, když se Jess přitiskne více k mému tělu. Malinko se zavrtí, ale dál spokojeně podřimuje. Moje ruka klouže po jejích zádech, jenže pohyby jsou spíše automatické, strojené než plné něhy a lásky. S pohledem upřeným do stropu si zas a znovu přehrávám Weeinu poslední návštěvu. Něco mě neustále nutí, abych na to myslel. Něco se mi pořád nezdá. Ale co to jen je? Má to jistě spojitost s Violett, něco s ní nebylo v pořádku. Jako by to ani nebyla ona. Třeba si všechno ale jen špatně vysvětluji… Možná má jen nějaké osobní problémy, které se Billa, vlastně nás vůbec netýkají. Copak má moje kamarádka na starost jen nás dva? Má přece svůj vlastní život. Ale i tak na ni myslím, snažím se přijít na to, co by ji mohlo dělat starosti. Kdyby mi odpověděla, nedělal bych to. Jenže když jsem se jí zeptal, jestli ji něco netrápí, odbyla mě, že se nemám strachovat a že je v pořádku. To bylo pravděpodobně to, čím mi nasadila brouka do hlavy. Vždy, když jsem měl nějaké problémy, svěřil jsem se jí a obráceně to bylo zrovna tak. Jenže teď se tak nestalo… V tom je zakopaný pes.


Do toho se ještě přidává můj vnitřní hlas, který se mi pokouší něco sdělit, jenže mu nerozumím. Nedovedu si správně vyložit jeho volání. A nesmím opomenout svůj strach. Už je to tu zase! Opět se mi vplížil do nitra, ačkoli… Třeba se ani nevplížil, spíše jen dřímal a čekal na svou příležitost. Tu dostal a opět se dere na povrch. Za co? Za co mě kdo takhle trestá? Do Weeiny návštěvy jsem byl, dá se říct, v pohodě. Jenže teď… Zase moc přemýšlím, hledám problémy i tam, kde nejsou a nebo dříve nebyly. Něco se stane a ruku do ohně bych dal za to, že mám pravdu. Něco se už brzy stane nebo se už stalo. Vím to. Cítím to. Děsím se toho. Nechci to. Pokusím se zavřít oči a po vzoru slečny po mém boku usnout, ale nedaří se. Ty dotěrné myšlenky a rostoucí pochybnosti mi to nedovolují.

Opatrně odsunu Jess, uvelebenou na mé hrudi. Ta něco zamumlá ze spaní, otočí se na druhý bok a spí klidně dál. Překryji její tělo dekou a sám se vyhrabu z postele. Hodím na sebe první, co mi padne pod ruku, sáhnu po mobilu a potichounku jako myška opustím ložnici. V županu, jenž je jediným co halí moji nahotu, se posadím na sedačku a přehazuji si mobil z ruky do ruky jako horký brambor. Nakonec se ale rozhodnu. Najedu do telefonního seznamu a vyhledám číslo osoby, se kterou se v následujících minutách hodlám spojit. Předtím než ale číslo vytočím, zkontroluji čas. Je pár minut po desáté, to by ještě spát nemusela. Ale stejně se připravuji na možnost, že dostanu vynadáno, že volám takhle pozdě. Ale co… Musím se ujistit a zbavit se pochybností. Když se dozvím, že je vše v pořádku… teda ne v pořádku, ale tak, jak mi bylo řečeno, uklidním se a budu moct v klidu jít spát.


"Ahoj," pozdravím, když se konečně na druhé straně ozve hlas volaného. "Neruším?"
"Ale vůbec ne," odvětí mi mamka, "copak se stalo? Jsi v pořádku, zlatíčko?" Hned se strachuje. Zřejmě už nemůžu zavolat jen tak. Abych mohl vlastní matce zavolat, musím buď něco potřebovat a nebo musí být se mnou něco v nepořádku. I když co se divím, vždyť jsem o sobě už hezky dlouhou dobu nedal vědět. A když vezmu v úvahu čas, kdy volám, je její reakce docela logická.
"Ne, ne, mami. Jsem v pohodě, neboj," ubezpečím ji, že mi nic neschází a ani mi není ubližováno. "Jen nemůžu spát…"
"A proto mi voláš?" zeptá se mě udiveně. Jsem si malinko naběhnul. Teď to vypadá, že důvodem mého nočního telefonátu je jen nuda a nespavost.
"To vůbec ne. Já jen… Jak se máš… máte?" opravím se okamžitě, aby si nemyslela, že je mi Bill ukradenej. "A taky mi je nějak divně. Takový zvláštní pocit… To proto nemůžu spát. Ale zřejmě je to tím dvojčecím poutem." Zkusím to na ni a vyčkávám, že mi hned začne referovat o Billově zdravotním stavu, ale nestane se tak. Mamka chvíli mlčí, než konečně znovu promluví.
"Dvojčecím poutem?" zopakuje po mně. Co se diví, proboha! Bylo to tak vždycky. Jakmile byl jeden z nás nemocný, ten druhý se cítil taky mizerně. Nechápu, co ji na tom překvapilo, měla by být zvyklá. Ledaže…
"No jasně, Bill je nemocný, tak proto se asi cítím takhle bídně. Co mu vlastně je? Doufám, že jen chřipka a nic vážnějšího."
"Bill?" diví se a zní, jako by se domnívala, že si z ní buď dělám legraci a nebo jsem se dočista pomátl. "Ale tvůj bratr je zdravý, broučku."
"Jak zdravý?!" vyhrknu a vstanu. Asi jsem se přeslechnul.
"Žádnou chřipku nemá a ani si nestěžoval, že by ho něco bolelo."
"Mami, seš si jistá?" ubezpečuji se raději ještě jednou. "Třeba sis nevšimla a nebo ti nic neřekl, aby sis nedělala starosti." Právě jsem řekl největší pitomost, co jsem mohl. Bill sice nikdy nebýval často nemocný, ale jakmile ho už něco skolilo, stálo to za to a jen slepý by si nevšiml, že mu není dobře. Okamžitě dostal vysoké horečky, jeho oči vypadaly jako by byly ze skla, měl popraskané rty, pořád polehával, nic jej nebavilo a dostat do něj jídlo byl nadliský úkol. Stěží něco vypil… A taky znám naši maminu. Té by to jistě neuniklo. Kdykoli jednomu z jejích synáčků něco bylo, poznala to okamžitě. Když jsem byl mladší, měl jsem dojem, že na mě nemoc rozpoznala dřív, než vůbec vypukla a než jsem si jí sám stačil uvědomit.
"Tomi," osloví mě láskyplně, "nic mu není. A v krku ho nebolí stoprocentně. Právě totiž sedí v obýváku, kouká se na televizi a cpe se zmrzlinou."

Najednou uslyším v pozadí zvuk televize a hned na to se ozve Billův zvonivý smích. Mamka se zřejmě přesunula za ním. No nezní, že by mu bylo špatně. Naše rodička pravděpodobně nelhala. Ale lhář tu jeden zřejmě přece jen bude…
"Mohla bys mi ho dát? Myslím Billa," vyslovím svoje přání. Pořád se mi nechce věřit tomu, co jsem se právě dozvěděl. Musím slyšet jeho hlas, teprve tehdy uvěřím, že mu nic nechybí a je zdravý jako rybička. Slyším, jak mamka tlumeným hlasem o něčem diskutuje s Billem, dokonce zaslechnu i to, jak jí moje dvojče něco odpoví. Sice jsem mu nerozuměl, ale co řekl, mi vzápětí mamka přetlumočí. I když si myslím, že obsah malinko pozměnila.
"Nemáš se prý zlobit, ale teď to nejde. Prý ti zavolá." To si ze mě dělají srandu! Co mu přelítlo přes nos? Čekal jsem, že chňapne po mobilu, že hned začne mlet páté přes deváté a on ne. Copak mu po mně není ani trošičku smutno? Já trpím, občas mám chuť se za ním rozběhnout, ale pak si vzpomenu na moji a Violettinu akci, musím sám sebe zastavit a zůstat hezky tam, kde jsem.
"Mami, prosím, dej mu ten mobil. Řekni mu… řekni mu, že je to důležité." Zaúpím a vyčkám, než vyřídí dvojčeti můj vzkaz. Bill zase něco zamumlá a opět nerozumím. Jediné, co jsem pochytil, byla slova 'nechci s ním'. Zbytek si dokážu domyslet…
"Tome, teď to nejde. Sám ti zavolá."
"Dobře," vzdám to. Nemá cenu přesvědčovat ji, aby mu ten telefon prostě nacpala k uchu a nějak ho přiměla mluvit. To po ní chtít nemůžu. "Tak mu alespoň vyřiď, že mu přeji hezký sny. Dobrou."
"Vyřídím a běž klidně spát, opravdu je v pořádku. Dobrou noc, broučku." rozloučí se se mnou a zavěsí. Hned na to sebou seknu na sedačku a mobil mrsknu někam vedle sebe. Tohle je buď zlý sen a nebo hodně špatný vtip. Takže v první řadě se zdá, že se Bill s mým odchodem vyrovnal, na čemž má pravděpodobně velkou zásluhu Violett. Jenže to dopadlo tak, jak jsem nechtěl. Můj bratr se sice už netrápí, což je opravdu dobře. Jenže mínus na tom je, že jsem mu takřka ukradenej. Zadruhé mi moje nejlepší kamarádka lhala, poprvé v životě mi lhala! Nevím, co je horší, jestli zjistit, že jsem Billovi volnej nebo že mám za kamarádku lhářku.


"Tomi," ozve se za mnou. Když se otočím, uvidím Jess v mém obřím triku, s rozcuchanými vlasy a s úsměvem na rtech. "S kým jsi to mluvil?" Okamžik ještě postává na místě, ale pak přejde k sedačce a posadí se mi na klín. Ruce mi ovine kolem krku a přivine se ke mně.
"Ále… S mamkou," zodpovím konečně její otázku a povzdechnu si. "Měl jsem takový divný pocit, že se Billovi něco stalo, tak jsem se potřeboval ujistit, že je v pořádku."
"A?"
"Jo, je v naprosté pohodě. Láduje se zmrzlinou, směje se na celé kolo a kouká na bednu." Ušklíbnu se a znovu si povzdechnu.
"Ale to je přece dobře, ne?"
"Jo, to je." Obejmu ji kolem pasu a nasaji její vůni.
"Tak proč se tváříš takhle, Tome? Bill je v pořádku."
Nemám chuť jí nic vysvětlovat. Bylo by to nadlouho, přece jen ji neznám zas tak dobře a vlastně se jí ani s tímhle svěřovat nechci. Jess je sice fajn holka, je mi s ní dobře, ale některé věci bych před ní nerad ventiloval. Odbudu ji tedy tím, že jsem prostě jen přetažený a že to bude brzy dobrý. Načež se ke mně skloní, líbne mě na rty a vstane.
"Pojď," natáhne ke mně dlaň, kterou přijmu a nechám se jí zavést zpátky do ložnice. Stejně bych tady nic nevykoumal, Jess mě alespoň přivede na jiné myšlenky.
Přesto je mi jasné, že musím co nejdříve buď s Wee nebo s Billem a nejlépe s oběma. S Violett by to neměl být problém, ale s bráškou to bude už složitější…


Bill



"Tááák, hotovo," prohlásím vítězoslavně a otočím papír k Wee, aby se mohla pokochat mým výtvorem, který tu už víc jak hodinu tvořím. Přemlouvala mě a přemlouvala, až jsem nakonec podlehl, dal jsem se do malování jejího portrétu a moje kamarádka mi ochotně seděla modelem.
"Billi, tohle…"
"Já vím, nic moc." Obrátím výkres zase k sobě a kriticky si ho prohlížím. Možná jsem si měl dát malinko více záležet. Mohl jsem zvýraznit její oči, které se mi na ní líbí snad nejvíc. I když ve Weeině případě je těžké říct, co je na ní nejkrásnější. Je totiž nádherná celá.
"Ne, je to úžasný," vezme mi obrázek z rukou a prohlíží si jej s úsměvem na rtech. "Ale přece jen něco nesedí…"
"A co?" popojedu k ní a přes okraj nahlédnu na její podobiznu.
"Namaloval jsi mě krásnější, než ve skutečnosti jsem. Opravdu, přidal jsi mi na kráse." usměje se. "Děkuju."
"Nemáš zač. A není to pravda, jsi krásná." pohladím ji po ruce. "Jsi jako víla, moje víla."
Zahřeje mě u srdce, když vidím, že úsměv, který se znovu objevil na jejích rtech, jsem vykouzlil já sám, a to tím, co jsem řekl a co jsem vytvořil.

"Kdo to je?" vyzvídá Wee, když mi zazvoní mobil a ohlašuje mi příchozí hovor. Podívám se na displej a jediným stiskem zvonění přeruším.
"Sluníčko, že jo?" odtuší správně. Jen přikývnu a hned na to dodám: "Nechci s ním mluvit takhle, chci… Chci ho vidět, chci, aby přišel."
"V pořádku, Billi, nemusíš mi nic vysvětlovat. Co ten čtvrtek? Dobrý?" změní téma. Asi tuší, že kdybychom mluvili o něm, že by to nedopadlo nejlépe a že bych byl akorát smutný.
"Dobrý? Skvělý," přikývnu se širokým úsměvem, "pozítří máme spolu něco domluveného. Docela se těším." Přiznám se a v mysli zabloudím ke čtvrtečnímu odpoledni. Sice jsem byl zpočátku nervózní a moc se mi nikam nechtělo. Dokonce jsem uvažoval, že budu předstírat nevolnost a přeložím to na jindy. Přece jen jsem se nezbavil pocitu, že na mě všichni zvědavě civí, zatím neumím jejich pohledy ignorovat. A když jsem se měl setkat s někým novým, měl jsem obavy, jak se ke mně bude zpočátku chovat. Nakonec jsem ale sám sebe překonal a jsem za to rád. Dopadlo to nad očekávání skvěle a čas, který jsme spolu měli strávit, mi utekl jako voda. Domluvili jsme se, že spolu brzy zase něco podnikneme a to něco na mě čeká už pozítří.


Zrovna ve chvíli, kdy se chystám Wee začít vyprávět, co jsme všechno dělali, začne jí vyzvánět mobil. V momentě, kdy se moje kamarádka podívá na displej, aby zjistila, kdo zatoužil slyšet její krásný hlas, si všimnu, že jí z tváře zmizel úsměv.
"Promiň, tohle musím vzít. Mohlo by to být důležité." Podívá se na mě a když přikývnu a malinko poodjedu, přijme hovor. Listuji knížkou a předstírám, že v ní něco hledám, ale přitom napůl poslouchám. Sice je to neslušné, ale už jiný nebudu.
"Teď to nejde, jsem u… u Billa. Okay, pak se stavím a ty se uklidni." její hlas zní divně. Takovou jsem ji ještě nezažil. Po chvilce Wee hovor ukončí a stačí mi jediný pohled, aby mi došlo, že se něco děje. Vrátím se k ní a prohlížím si její ustaranou tvář. Asi se nejednalo o zrovna přátelský hovor.
"Wee," oslovím ji tiše, "stalo se něco?" Odpovědi se nedočkám, moje kamarádka sedí a nepřítomně hledí před sebe. "To byl Mathy? Zlobí se, že jsi u mě?" zkouším to znovu. Ale zase se odpovědi nedočkám. Napadlo mě to několikrát. Zajímalo by mě, jak to ten její přítel nese. Wee za mnou sice chodí jen jednou týdně, ale stráví u mě vždy skoro celý den. Být na Mathiasově místě asi bych neskákal radostí, že je moje přítelkyně u nějakého kluka. Jenže já jsem starý žárlivec, třeba je Mathy tolerantnější, co můžu vědět.
"Jestli to byl on, tak jdi za ním. Nechci, aby…"
"Ne, Billi, to je dobrý," promluví konečně. "Ty za nic nemůžeš. To nebyl Mathy, to byl…" Najednou se zasekne a podívá se mi do očí. V těch jejích je najednou nejistota, jako by váhala, zda mi má nebo nemá říct, kdo byl onen volající. "To byl jeden kamarád, víš?"
"On na tebe křičel, že jo?" zeptám se jí na to, co se mi honí hlavou. Určitě na ni nebyl milý. Kdyby byl, tak by se netvářila takhle a neříkala mu, ať se uklidní. Hulvát jeden! Co má na ni co ječet?
"Nedělej si starosti. To bude dobrý."
"Určitě?" ubezpečuji se. Nechci, aby se trápila. Mně od trápení pomáhá, rád bych ji to nějak oplatil.
"Určitě," zase se na mě malinko usměje, "znám ho. Jistě jde o nějakou prkotinu. On totiž rád a často dost přehání."
A jéjé, že by další Tom? Tohle by na něj sedělo. Můj bratr taky dělá z komára velblouda a všechno hrozně zveličuje. Stačí, když si vzpomenu na to, jak svým kámošům vyprávěl ty svoje "úžasné" historky, kde kterou ulovil, co s ní dělal a nebo jak toho a nebo zase toho utřel. Vždycky si rád přidal a pak si dosyta užíval jejich obdivných pohledů. Celý Tom… Egoistický, rád středem pozornosti a vždy cool. Kdyby tak jeho kamarádíčkové věděli, jak dokáže být milý, pozorný a obětavý. Nepoznávali by ho! Můj Tom je totiž úplně jiný. Můj Tom je sice občas blázen, v poslední době mě o tom přesvědčil hned několikrát, ale i tak je lepší, než za jakého ho mají. Můj Tom… mi právě asi opět volá. Vytáhnu mobil z kapsy u mikiny. Co jsem říkal, je to on. Sice mě to stojí dost přemáhání, protože bych strašně rád slyšel jeho hlas, ale nejde to. Znovu hovor odmítnu. Jestli něco chce, tak ať za mnou přijde. Nechci poslouchat jeho sliby, chci vidět činy…

Lutte pour l'amour 25.

18. february 2010 at 19:31 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Konečně dorazíme na místo. Wee stojí mlčky po mém boku, zatím co moje oči se snaží najít něco, čím je toto místo zvláštní, čím se tolik odlišuje od ostatních míst v tomto rozlehlém parku. Můj pohled přechází od řeky ke květinám, zabloudí i k ptactvu v korunách stromů, které si vesele prozpěvuje a přelétává z větve na větev, až se nakonec stočí k mojí společnici. Teprve když se podívám na ni, mi dojde, proč mě sem vzala. Pohled jejích očí je upřený v dáli, na rtech se jí rozprostírá úsměv. Mohlo mě to napadnout, toto místo je její oblíbené. Přestanu okukovat svoji kamarádku a snažím se znovu prohlédnout si okolí, tentokrát však jejíma očima a mnohem pozorněji.
Všechno je svým způsobem nádherné a toto místo není výjimkou. Zlatavé slunce se koupe v proudící řece, ptáci si poletují a laškují mezi sebou ve vzduchu. Vánek, který pohladí moji tvář, s sebou přináší směsici vůní, již v sobě ukrývají květiny.
"Mám to tu ráda," spíše zašeptá Weein hlas. Nedivím se jí, něčím to místo učarovalo i mně. Když jsme sem dorazili, přišlo mi jako každé druhé v parku, ale jakmile jsem se rozhlédnul pozorněji, našel jsem spoustu nádherných a tolik odlišných skutečností, kterých jsem si zprvu nevšimnul, jelikož jsem se rozhlížel ve spěchu.


"Chodím sem přemýšlet," přidřepne si ke mně, "někdy tu sedím i hodiny."
"Chápu, je to tu pro to jako stvořené." Konečně nahlas vyslovím to, nad čím už několik málo minut přemýšlím. Nevím, zda je to mnou a nebo na mě opravdu zapůsobilo tolik toto místo. Ale mám dojem, že čas zpomalil svůj krok. Přestávám vnímat svět kolem, ten za branou parku mi mizí, jako by jej pohltila mlha. Ta samá mlha, jež doteď byla usídlena v mojí mysli, z které ustupuje a odkrývá mi tak postavu, jež se do ní zahalila. Postavu osoby, která figuruje snad ve všech mých snech, v přáních i tužbách. Osobu, již jsem před několika dny zatlačil do nejzazšího kouta mé mysli a snažil se předstírat, že není tak důležitá, jak se zdálo. Omyl… Je to bojovník a nenechá se natěsnat do pozadí. Několik dní jsem si na něj takřka nevzpomněl a pokud se tak stalo, bylo to jen na několik málo vteřin. Jednalo se převážně o slabý záblesk, vyvolaný vzpomínkou na určitou etapu mého mladého života. Neprotestoval, klidně si dřímal v koutu, jenž jsem mu přidělil a čekal na svoji příležitost. Tu dostal v momentě, kdy jsme vešli sem… v momentě, kdy můj pohled padl na tu lavičku…
"Ani nevím, jak jsem se tu poprvé ocitla…" prolomí znovu ticho Wee. "Pamatuji si jen, že ten den byl naprosto šílený. Všechno na mě padalo, problémy se na mě valily ze všech stran. Zdálo se mi, že nic nemá cenu, že se z toho nevyhrabu. Bylo to jako by se všechno, na co sáhnu, pokazilo. Proto jsem vypadla z bytu, šla jsem, aniž bych věděla kam. Nakonec mě nohy zanesly sem…"
Pozoruji, jak pomalinku vstane a přesune se přede mě, kde si znovu přidřepne a vezme moji dlaň a sevře ji ve své. Její druhá ruka spočine na mé noze. Je to zvláštní, tahle víla ke mně dokáže mluvit i beze slov. S nikým, výjma jedné osoby, jsem tenhle pocit neměl. V jejích očích dokážu vyčíst, že je tu pro mě, že mě neopustí. Dotekem své dlaně mi dává najevo, že mě zachytí, pokud bych měl upadnout a i kdybych se ocitl na dně, pomůže mi z něj vstát a ukáže mi kudy dál. Úsměvem na rtech mi dává znát, že jsem pro ni NĚKÝM. Objevila se v mém životě, ve chvíli, kdy jsem se znovu ocitnul v začarovaném kruhu, ve kterém jsem se motal a nemohl jsem najít cestu z něj.


"Wee, věříš na zázraky?" Vyslovím svoji otázku a stisknu její dlaň trochu silněji.
"Na zázraky?" zopakuje po mně zamyšleně. "To víš, že věřím. Sice se nedějí každý den, ale v životě každého z nás se nějaký ten zázrak stane. Záleží i na tom, co považuješ za zázrak, Billi."
"Třeba, třeba…" Snažím se nějak zformulovat svoji myšlenku. Zformulovat ji tak, abych se vyhnul především dvěma slovům, a to "Tom" a "bratr". "Třeba když si myslíš, že nikdy nemůžeš být s osobou, která je pro tebe všechno, pro niž bys i zemřela. Že už ji nikdy neuvidíš…"
"Pokud to tak má být, stane se to." Odpoví mi víceméně tak, jak jsem očekával, ale v jejím pohledu vidím tisíce otazníků. Jako by vyčkávala, zda budu ještě pokračovat, zda svoji myšlenku ještě více rozvedu.
"Představ si, že v tvém životě je někdo, kdo je důvodem, proč dýcháš, proč ráno otvíráš oči. Těšíš se z každé vteřiny, kterou s ním můžeš strávit. Ten dotyčný je jako slunce, které září ve tvém světě a najednou, zničehonic v tomhle tvém světě slunce zajde. Ty čekáš, zda znovu vyjde, jenže ono se tak nestane a znovu převládne temnota a chlad. A ty nevíš, co se stalo, snažíš se najít důvod, proč zmizelo, proč se ti skrylo." Na okamžik se odmlčím, abych se přesvědčil, že chápe, co se jí snažím sdělit. Jediným kývnutím hlavy mi dá najevo, že rozumí a přiměje mě, abych pokračoval.
"Jenže ty přemýšlíš a žádný rozumný důvod nenacházíš. Nemůžeš přijít na to, kde jsi udělala chybu. Stále dokola se sama sebe ptáš, znovu a znovu si pokládáš ty samé otázky. Proč přišel? Proč rozzářil tvůj svět a pak bez pořádného vysvětlení zmizel?" Znovu ztichnu, tentokrát ne proto, abych se usvědčil, že mi rozumí, ale abych uklidnil svůj hlas, který se mi začíná třást. Mého odmlčení se využije Wee, která se nadechne a znovu promluví.
"Možná to tvé sluníčko mělo důvod, o kterém ti nemohlo říct, aniž by ti nějak ublížilo."
"Ale… Ublížil mi tím, že zmizel, opustil mě, znovu…"


"Billi," použije znovu zdrobnělinu mého jména, "to tvoje sluníčko, budeme tak té osobě říkat, ano?" Jen kývnu hlavou a dám ji prostor, aby mohla pokračovat. "Dobře, to sluníčko možná udělalo něco, čemu teď nerozumíš, co se ti zdá nesmyslné a podle toho, co mi tu popisuješ, tě to i ranilo. Občas to tak je… Lidé, které máš rád a pro něž žiješ, dělají věci, se kterými nesouhlasíš, které se ti nelíbí."
"To se mi teda nelíbí," skočím ji do řeči. Co nelíbí! To je ještě slabý výraz, to jeho rozhodnutí nenávidím, mučí mě to.
"Rozumím ti, ale to přece neznamená, že tě nemá rád."
"Kdyby mě měl rád, tak…"
"Já vím, vím, co se ti honí hlavou. Vím, jak tě to tady bolí." Přiloží dlaň zhruba do míst, kde se nachází moje srdce, o němž se už delší domnívám, že bije jen, protože musí. "Asi si myslíš, že ti chtěl ublížit."
"A taky ublížil!"
"Z tvého pohledu ano, ale z jeho možná ne. Tedy ne tolik, jak by ti ublížit mohl, kdyby zůstal."
"Nechápu," zavrtím hlavou. To bych rád věděl, co vedlo Toma k tomu, aby mi udělal to, co udělal, aby mě ranil. Věděl, jak moc pro mě znamená a přesto se zachoval takhle.
"Nevím, jak ti to vysvětlit, abys pochopil, co tím chci říct…"
"Zkus to," upřu na ni svůj pohled a tisknu její dlaň. Sice neví, o co jde, ale třeba mi dá alespoň jeden rozumný důvod pro jednání mého bratra. Přece jen se jí to netýká, má na to objektivnější pohled.
"No, možná tam bylo něco, o čem ti nechtěl nebo prostě nemohl říct."
"Může se mnou mluvit o čemkoli…" spíše zašeptám, ale jsem si jistý, že mě Wee slyšela. Je jen kousek ode mě.
"A ty bys chtěl, aby ti ten důvod řekl třeba i za cenu toho, že ti neuvěřitelně ublíží?"
"Jak to myslíš?" zmateně těkám očima po její tváři. Čím dál víc jsem zmatenější…
"Možná by to vysvětlení bolelo, Billi, a to sluníčko," všimnu si, že se jí na rtech na okamžik objeví úsměv, když vysloví to oslovení, které jsme spolu Tomovi přidělili, "to sluníčko tě nechtělo ranit, protože tě má moc rádo a proto udělalo to, co udělalo. Podle mě tě chtělo jen chránit."
Abych pravdu řekl, moc se mi ta její teorie nezamlouvá. Pořád nedovedu pochopit, jak by mě asi Tom chtěl svým útěkem chránit, ale čím déle o tom Wee mluví, tím víc se mi zdá, že na tom něco málo pravdy je.


"Wee, slib mi něco. Slib mi, že ty neodejdeš."
"Billi, no tak," obejme mě, když spatří slzy, jež se tlačí do mých očí, "i kdybys mě odháněl, zůstanu, nehnu se od tebe. Slibuji."
"Díky," opřu si hlavu o její rameno a nechávám se konejšit. Z pohledu mnohých je objetí něčím zcela obyčejným, ale já jsem z těch, co si myslí, že jediné objetí dokáže více než tisíce slov. Nikdy pro mě neznamenala tolik slova jako gesta. Obyčejné objetí, pohlazení pro mě větší cenu než různá vyznání vyjádřená slovy.
"Vrátí se," propustí mě ze svého objetí, "tvoje sluníčko se k tobě vrátí. Věř mi."
"Jak to můžeš vědět?" upřu na ni svůj uslzený pohled. Sám si tím nejsem moc jistý. Někdy mám dny, kdy jsem přesvědčený, že se Tom brzy zjeví na prahu mého pokoje, ale z toho mě najednou přepadne pocit, že už jej neuvidím nikdy.
"Prostě to vím. Ženská intuice." setře mi slzu, která pomalinku stéká po mojí tváři. "Víš, co by mi udělalo neuvěřitelnou radost?" Jen zakroutím hlavou. "Kdyby mi tohle moje střapaté sluníčko věnovalo jeden ze svých úsměvů."



TOM


"Tomane!!! Ježiši!!!"
"Tak už si vyber," zazubím se na Violett a pustím ji dovnitř. Čekal jsem podobnou reakci, ale že se bude tvářit až takhle vyděšeně, mě ani ve snu nenapadlo.
"Cos to provedl, ty trdlo?" vztáhne ruku a přejede s ní po mé nové ozdobě.
"To vypadám tak strašně?" Neubráním se smíchu, obzvlášť tehdy, když se podívám na svoji kamarádku. Její výraz je dost podobný tomu mému, když jsem tohle viděl. Málem jsem se rozbrečel, ale jak jsem si tak sám sebe prohlížel, začínalo se mi to líbit čím dál víc. A teď jsem nadmíru spokojený, změna je život, ne?
"To ne," zakroutí hlavou Wee, která mezitím dosedla na židli, "ale je to šílený nezvyk. Hele, víš o tom, že máš zvláštní uši?"
"Nech moje uši na pokoji! Jsou úplně normální." zašklebím se na ni hned, co zopakuje to, co pronesl jak Andy tak Mathy na moji adresu. Nevím, co mají na mých uších, vždyť vypadají jako uši každého druhého. "Raději povídej." Pobídnu ji, aby mi poreferovala, jak pokračuje mise "Bill". Delší dobu nemám žádné pořádné zprávy. Jednou neměla čas Violett, ale převážně jsem to byl já. Posledních pár dní jsem trávil s Andym, ale převážně s Jess, mým objevem z fitka. Sice to není slečna, se kterou hodlám zestárnout, ale v tuhle chvíli jsem spokojený, tak proč se trápit myšlenkami na to, co bude dál. Raději si budu užívat toho, co mám teď. Jsem nadmíru spokojený a dá se říct, že i šťastný.
"Nenech se prosit," vrátím se v myšlenkách od Jess zpět k dvojčeti a usadím se naproti Wee. "Co provádí můj bráška? Jak se má?"
"V pohodě." odpoví mi stroze. Dneska je nějak skoupá na slovo, dost neobvyklý jev u její osoby. Když mi dříve popisovala průběh jejího a Billova setkání, musel jsem jí skákat do řeči, abych se vůbec dostal ke slovu, dnes je to úplně jinak.
"Wee, nepřišel na to, že ne? Jako že jsi moje kámoška a že jsme na něj ušili boudu?"
"Co?" otočí se na mě. Jak to tak vypadá, tak mě absolutně neposlouchá. Další, co mi k ní vůbec nesedí. Něco tady nehraje…
"Hele, docela mě děsíš. Nestalo se mu nic, že ne?"
"Komu zase?" podívá se na mě stylem, kterým mi hrozně připomene mého brášku. Už chytá jeho manýry, asi bych jim měl ty jejich randíčka zatrhnout nebo od sebe vzájemně pochytí to, co ještě nestačili.


"Radši mi pověz něco o té své krasotince. Mathy mi něco naznačil…" na Weeině tváři se znovu objeví úsměv a spiklenecky na mě mrkne. To mi mohlo být jasný, že jí to vykecá. Mathias co neví, nepoví. A pak že jsou baby drbny, můj kámoš jim silně konkuruje. Podle mě jí nic nenaznačil, ale hezky za tepla ji všechno vyklopil a vylíčil do nejmenšího detailu.
"Jo, Jess... Nestěžuji si." usměji se. "Je skvělá, měla bys ji poznat. Krásná, chytrá, milá. Báječně si spolu rozumíme, v její blízkosti je mi moc hezky... Dík ní jsem znovu začal žít, Wee… Tohle je ona." V mobilu rychle vyhledám fotku Jess a strčím ho Wee do ruky.
"To jsem ráda," pohladí mě po ruce. Nevím, čím to je, ale mám pocit, jako by ráda nebyla nebo jako by mi nevěřila. Jako by stále čekala na nějaké "ale". Všiml jsem si toho už, když jsem o Jess začal mluvit. Ale žádného "ale" se nedočká, protože žádné není.


"Moment.... Není čtvrtek?" bleskne mi myslí.
"Je a co má být?"
"Ve čtvrtek chodíš za Billem, ne?" Vzpomenu si najednou, že pravidelně navštěvuje mého bratra jednou v týdnu, a to ve čtvrtek. Tak co dělá tady u mě? Obzvlášť v tuhle dobu, kdy má sedět s Billem v pokoji a o něčem diskutovat. Něco tu smrdí, dost smrdí a pomalu se mi to přestává líbit.
"No, to sice chodím, ale Billi má dneska jiný program…" Oznámí mi s úsměvem na rtech, že má můj bráška jinou zábavu. V tu ránu zapomenu na Jessicu a moji mysl plně zaměstnává to, co by Bill mohl právě provádět.
"Jak má… Proč má jinej program?"
"Prostě proto. Nech to být, Tome."
"Co dělá?" vypálím další otázku a probodnu Wee pohledem. Dám krk na to, že na jeho jiném programu má i ona svou zásluhu.
"Nevím."
"Ale víš. Chci, abys mu zavolala." štěknu po ní. Sice je to moje kamarádka, neměl bych s ní takhle mluvit obzvlášť po tom všem, co pro mě, pro nás udělala, ale vzpomínka, která se zčistajasna vynořila v mojí mysli, mi nahání hrůzu. To 'nech to být' jsem už totiž jednou slyšel…
"Nebudu mu volat, Tome. Nevidím jediný důvod, proč bych to.... Co to děláš?" zeptá se vyděšeně, když vstanu a sáhnu po mobilu.



wee



"Tome, ne, nevolej mu, prosím." Během chvilky mi dojde, co má to trdlo v úmyslu. Vstanu od stolu, dojdu k němu a urychleně mu seberu mobil z ruky ve chvíli, kdy už se chystá vytočit Billovo čístlo. "Bill… Billovi nebylo dobře, víš? Už minulý týden si stěžoval, že ho pobolívá hlava a tak divně chraptěl. Tak jsem si řekla, že ho nebudu otravovat a nechám ho v klidu. Zajdu za ním, až mu bude líp."
"Určitě?" zeptá se mě Tom a nedůvěřivě si mě změří pohledem. "Proč jsi mi to neřekla rovnou?"
"Nooo," všechny moje mozkové závity začínají pracovat. Tak neradu lžu a Tomovi už vůbec lhát nechci, ale pravdu mu neřeknu. "Protože vím, jak vždycky jančíš a z obyčejné chřipky bys udělal černý kašel."
"No dovol." Uraženě si odfrkne, ale nemá proč. Vždycky dělal a dělá z komára velblouda a když se to týká Billa, platí to dvojnásob. Jakmile zjistil, že s ním něco v nepořádku, zmocnil se ho přímo panický strach. Vlastně ho chápu. Po tom, co se Billovi stalo, stačí jen, aby se někdo zmínil, že jeho malého brášku někde píchlo a Tom začne hysterčit. Nebyla bych na tom asi jinak… Teď rychle vymyslet něco, čím bych ho uklidnila.
"Bill je v pořádku, přísahám. Nemusíš mít o něj strach, dám ti na něj pozor. Ty se můžeš klidně věnovat té svojí princezně a až si budeš jistý, že se chceš s Billem vidět, řekneš mi to, abych ho na to mohla nějak připravit… Sice ještě nevím jak, ale to se domyslí. Dobře?"


"Dobře, ale Wee, určitě na něj dávej pozor. On je nevypočitatelný, nikdy nevíš, co se mu zrodí v hlavě."
"Má být po kom, že?" popíchnu ho. Za tu dobu, co Billa znám, jsem si všimla, že ti dva se sobě náramně podobají a nejen po fyzické stránce. Bill má sice jemnější rysy než jeho starší bratr, ale když jsem tenkrát vešla do jeho pokoje a on na mě čekal nenalíčený s vlasy staženými do culíku, viděla jsem Toma. Na okamžik jsem tou podobou přišla o řeč. Bill je sice kreativnější, citlivější a přemýšlivější než Tom, ale blázni jsou to oba stejní. A u nich platí to známé co slovo, to perla. Když jsem se Kaulitze mladšího poznala, ani ve snu by mě nenapadlo, že má s tím starším tolik společného. Bylo to i tím, jak mi ho Tom popisoval. Měla jsem ho zafixovaného jako citlivou a křehkou bytost. To sice je, ale i on dokáže vystrčit růžky. Ďáblík můj střapatej…
"Tím chceš říct co?" upře na mě Tom svoje kukadla.
"Ale nic, sluníčko." strčím do něj a s úsměvem na rtech se vracím ke stolu. Pro jistotu si s sebou nesu i jeho mobil, kdyby náhodou… V mysli si znovu vybavím Billovu tvář, když o Tomovi mluvil. Ty jeho oči, odráželo se v nich tolik lásky a zároveň smutku. Bylo mi ho líto, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Lítost je to poslední, co ode mě Bill chce. Jenže jak ho nelitovat? Miluje toho, koho nesmí, protože lidská společnost káže něco jiného. Přišla jsem tam pro to, abych ho jeho lásky "zbavila", ale teď si nejsem jistá, zda to dokážu a zda vůbec chci… Za jiných okolností by mě těšilo, že si Tom někoho našel. Za jiných okolností ano a kdybych neznala Billa. Teď si připadám jako uvězněná mezi nimi dvěma, oba bych chtěla vidět šťastné, jenže jak to udělat, nevím. Možná mi pomůže ten Billův dnešní program nebo lépe řečeno ta osoba…

Lutte pour l'amour 24.

13. february 2010 at 20:50 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Znovu jsem si byl tak strašně jist a znovu jsem zjistil, že Billa prakticky neznám. Ten "prcek"
mě prostě nepřestane překvapovat. Takže přece jen znamení, můj strach byl možná opodstatněný. Posadím se na židli a ještě jednou si přečtu SMSku. Jaké to překvapení! Ani slovo se nezměnilo, text je pořád stejný. Bez váhání vytočím číslo odesílatele a čekám, dokud se mi neohlásí známý hlas.

"Tomi, stalo se něco?"
"Ne, jsem v pohodě… Ale ta SMSka… On ti fakt psal?" ujišťuji se, že to není žádný nejapný žert, ale že se Bill skutečně odhodlal a napsal. Nemůžu tomu uvěřit, nezná ji a klidně ji pozve domů. Wee mě ale usvědčí, že to nebyl vtip a že se skutečně zítra s Billem uvidí. Na jednu stranu jsem rád, že můj bratr nezanevřel na celý svět a má snahu komunikovat s lidmi, ale na druhou stranu… Nějakým záhadným způsobem se mě to dotklo, něco mi na tom vadí.
"To jsem rád," pronesu. Sám nevím, jestli mluvím pravdu nebo lžu. Moje pocity jsou dost smíšené. V jednu chvíli bych ji nejraději začal děkovat za snahu pomoci Billovi i mně, ovšem ve chvíli druhé mám chuť zakázat jí, aby tam šla.
"Tomi, omlouvám se, ale nemám čas. Docela spěchám. Zítra ti dám vědět, jak to dopadlo, ano?"


Co mám dělat… Zdržovat ji nebudu, zřejmě má nějaké plány a nemá v hlavě jen náš problém. Poprosím ji tedy, aby mi hned zavolala, jakmile to jejich "rendez-vous" skončí a o všem mě informovala. Hned na to se s ní rozloučím a zavěsím. Dlouhé minuty pak sedím a civím před sebe. Moje fantazie začíná pracovat a snažím se představit si, jak by mohla Violettina návštěva u Billa vypadat. Wee bude jistě milá, usměvavá, naslouchavá, prostě taková jako vždycky, což by na mé dvojče mohlo jistě zapůsobit a přimět jej, aby se jí více otevřel. Odpoledne stráví celé v Billově pokoji a budou se bavit o těch svých patlalech. Super náplň dne… Sice jsem rád, že mám takhle čas vzpamatovat se ze šoku, který jsem před nedávnem utrpěl, všechno si srovnat v hlavě a můžu se věnovat jen sám sobě, aniž bych se musel bát, že Bill vyvede nějakou hloupost, ale budu-li k sobě zcela upřímný, v hloubi duše jí závidím…


Bill

"Sakra!" zakleji a znovu se snažím hřebenem nějak zkrotit svoje vlasy. Vypadám, jak kdybych prolítl roštím, trčí mi na všechny světové strany a ne a ne lehnout. Nakonec vzdám všechny pokusy vykouzlit na mojí hlavě nějaký účes. Načešu si je do zadu a gumičkou je stáhnu do culíku. Stejně na tom nesejde, nechystám se na rande, ale čekám pouze na "kamarádku". Přemýšlím, jestli se mám líčit a nebo ne, nakonec sáhnu jen po řasence a několikrát si s ní přejedu řasy. Tak hotovo!
Oblečený do černého trička s dlouhým rukávem a tmavých džínů se na vozíků přesunu k oknu. Zrovna včas, domem se totiž rozezní zvuk zvonku. Mrknu na hodiny, které ukazují něco málo před čtvrtou hodinou a moje srdce začne tlouct jako na poplach. Jsem malinko nervózní, ale zároveň se těším jako dítě. Než jsem včera usnul, představoval jsem si, jak dnešek bude probíhat, o čem se s Wee budu bavit, co bychom mohli dělat. Nic jsem nevymyslel, nejlepší bude, když se tomu nechá volný průběh.
Zespodu ke mně doléhají dva hlasy, první je mamčin a v druhém, přestože jsem jej slyšel jen jednou a ne moc dlouho, rozpoznám onu dívčinu galerie. Po chvilce zaslechnu kroky na schodišti, které se pomalinku blíží k mému pokoji. Ty dvě se mezi sebou o něčem baví, moc dobře jim nerozumím a ani mě to moc nezajímá. Stejně se jedná jen o nějaké zdvořilostní fráze. Když už je slyším u dveří, popojedu blíže k oknu a pozoruji, jak se klika pohne dolů.

"Zlato, máš tu návštěvu," oznámí mi mamka na prahu a malinko poodstoupí, aby můj host mohl vejít dovnitř.
"Ahoj Bille," pozdraví mě vesele Wee a vykročí ke mně. Po celou dobu z ní nespouštím oči. Její dlouhé vlasy se jí při chůzi vlní kolem obličeje, mírně se pohupuje v bocích, nenatřásá se však jak ty fifleny, a s úsměvem na rtech je mi stále blíž a blíž. Kromě kabelky v ruce svírá ještě něco. Co to ale je, nevím, nemůžu si to pořádně prohlédnout. Jako víla… Přesně tohle přirovnání mě ve spojitosti s ní napadne.
"Ahoj," věnuji jí úsměv, když si ke mně dřepne a pohladí mě po ruce. "Dáš si něco?" zeptám se ji, dokud je mamka tady. Sám bych ji asi pohostit moc nemohl. Když mi poděkuje a odpoví, že když tak jen něco k pití, mrknu na mamku. Ta odběhne, po chvilce se vrátí se skleničkami v ruce, jež odloží na stolek a nechá nás o samotě.
Moje počáteční nervozita postupně opadává, asi je to i tím, že Wee okamžitě začala konverzovat. Od typických otázek stylu jak jsem se měl, co jsem dělal se konečně dostala k tomu, co už od mého příchodu plně zaměstnává moji mysl a k čemu, přestože se snažím tomu zabránit, mi neustále sklouzává pohled.


"Něco jsem ti přinesla," položí mi ten záhadný předmět do klína. "Mohlo by tě to zajímat." Konečně vidím, co to je. Knížka… Braquovy Zápisky a rozhovory… O tom, že existuje, jsem se dozvěděl v době, kdy se přestala tisknout a dnes je umění ji někde sehnat. Kdybych byl zdravý, oběhnul bych všechna knihkupectví a antikvariáty ve městě, ale takhle... Nemůžu mamku honit, aby mi sháněla z jejího pohledu obyčejnou knížku, i když si myslím, že by to pro mě udělala.
"To nejde," podávám ji knihu zpátky. Ač bych ji nejraději přitisknul k sobě a už nikdy nedal z ruky. V mých očích je ta knížka vzácnost, ale nemůžu si ji jen tak vzít a Wee o ni připravit. Ani nemám, co bych ji dal na oplátku. A k tomu mi ještě vrtá hlavou, kde ji sehnala…
"Dostala jsem ji od Mathiase," zodpoví moji nevyslovenou otázku, "sehnal ji náhodou od jednoho známého. To víš, pro něj je malíř jako malíř."
"To znám," zasměji se a hned si vybavím osobu, která je v tomto nachlup stejná jako ten její Mathias. Těžko říct, kdo to je… Asi kámoš nebo její kluk. Co já vím… Jediné, co vím, je, že se někomu podobá, alespoň co se umění týče. Kubismus, expresionismus, impresionismus… Pro Toma tohle nehraje sebemenší roli. Jak sám říká - blázen jako blázen. Za tohle jeho smýšlení o umění bych mu nejraději nafackoval, ale patří to k němu.
"Když mi ji dal, asi čekal, že z toho padnu na zadek… No, nestalo se tak. Tobě určitě udělá větší radost, nech si ji."
"Fakt?" zeptám se nedůvěřivě. Když mi ale přikývne se slovy, že je lepší, když ji budu mít já, než aby se na ni prášilo, vyslouží si jeden z mých širokých úsměvů.
"Ale já pro tebe…" nasadím zase vážnější výraz.
"Ticho, nic nechci." Wee mě hned umlčí. "Nedávám ti to proto, abych dostala něco na oplátku. Chtěla jsem ti udělat radost. Ale pokud mi chceš opravdu něco dát, tak …"
"Tak?"
"Tak se ještě jednou usměj."



TOM



"Hele, ta na tebe bere," drcne do mě můj kamarád.
"Co je?" zavrčím podrážděně. Posledních dvacet minut jsem strávil ponořen ve svém myšlenkovém světě. Od rande Billa a Wee, jak tomu sám pro sebe říkám a co bych zároveň před osobou sedící vedle mě nikdy nevyslovil, je-li mi život milý, uplynuly už tři týdny. Violett byla z Billa nadšená a dopodrobna mi líčila celý průběh jejich setkání. Takže jsem při její návštěvě musel poslouchat o těch pošucích a dílech, pak líčení toho, jak úžasně můj bratr kreslí, načež se mi při další návštěvě, která se konala o týden později, hned pochlubila, jaký obrázek ji Bill namaloval. Jí, cizí holce, dá s klidem obrázek a když jsem chtěl já, málem mě pohledem zabil. Nespravedlnost hýbe světem! A co mě nakrklo ještě víc, byl fakt, že se o mně Bill ani slovem nezmínil, ani jednou…

"Co je s tebou? Tváříš se jak, kdyby ti padly hračky do kanálu." rozchechtá se Mathias. Ano, hezky si to rozdělili. Zatím co Wee tráví čas s mým dvojčetem, rozhodl se Mathy, že mě vytáhne ven mezi lidi. Vůbec se mi nechtělo, ale můžu si za to sám. Kdybych mu "neukradl" přítelkyni, mohl jsem si teď sedět doma. Ale takhle se mořím už hodiny v posilovně. Za jiných okolností by mě to bavilo, ale dneska jsem rád, že se alespoň na okamžik soustředím na jednotlivé cviky. I když se spíš jen flákám a nebo asistuji Mathiasovi.
"Nic, jen jsem přemýšlel. Co jsi říkal?" obrátím se znovu k němu.
"Že se jí asi líbíš. Co ty na ni?"
"Vtip, ne?" kriticky si prohlížím skoro padesátiletou paničku funící na rotopedu. To nemůže myslet vážně. To už jsem na tom tak špatně? Vždyť by to mohla být moje matka nebo dokonce babička! Některým by sice člověk jejich věk nehádal, jak vypadají dobře, ale tahle to opravdu není.
"Ježiš Tome, ta ne, támhle ta…" kývne hlavou směrem k holce na běžícím pásu.
Tak to je jiná, panečku! Celkem kus! No, to slůvko celkem asi nebylo na místě, protože ona je opravdu kus. Se zájmem si ji prohlížím, s tou bych si dal říct. Obličej bez jediné chybičky, krásný úsměv, který několikrát vyšle mým směrem, výstavní postava. A co se mi líbí ještě víc, je, že ji s největší pravděpodobností nezískala držením nesmyslných diet, polykáním hubnoucích tablet nebo dokonce hladověním, ale hodinami ve fitku. Sláva, ony přece jen normální holky nevymřely! S vnějškem jsem nadmíru spokojen, teď ještě jaká bude uvnitř. Příležitost, abych to poznal, se mi naskytne brzy. Dívka totiž sleze z pásu a skloní se ke svým věcem. To je moje šance!

"Jdeš za ní?" položí mi Mathias zcela zbytečnou otázku, když vstanu.
"Jo. Sleduj a uč se." ušklíbnu se na něj a vykročím kupředu. Myslím, že je na čase skoncovat s tím věčným užíráním se, fňukáním a měl bych začít zase žít a poohlídnout se po nějaké vhodné polovičce z řad příslušnic něžného pohlaví…

Bill

"Tak už mě nenapínej, Wee." zaskučím. "Kam máme namířeno?"
"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej." odbude mě slovy, co jsem slýchával jako malý kluk od mamky. Uraženě si odfrknu, nemůžu za to, že jsem zvědavý tvor. Je to vrozená vada, prostě jsem se jako zvědavý narodil a stejně tak umřu. S tím nic nenadělám a protože to všichni v mém okolí ví, schválně mě provokují a hrají si na tajnůstkáře.
Vidím se s ní sice teprve počtvrté, ale za tu dobu jsme se docela sblížili. Už vím, že Mathias je její přítel a je to pravděpodobně stejný blázen jako Tom. Alespoň podle toho, co mi vyprávěla. Ty dva bychom mohli seznámit, rozuměli by si jistě víc než dobře. Dál o ní vím, že studuje dějiny umění, ačkoli prvně chtěla studovat něco jiného. Co to bylo, jsem z ní nedostal, prý to není nic zajímavého. Víceméně je to fuk, hlavní je to, že si skvěle rozumíme, na spoustě věcí se shodneme a v její společnosti se cítím víc než dobře.
"Tak Wee, prosím." žadoním znovu.
"Jak malej kluk," slyším její zvonivý smích za mými zády. "Zkazíš mi překvapení, jestli budeš dál vyzvídat. Navíc tam každou chvilku budeme…"
"My budeme krmit holuby do parku???" vyděsím se, když zabočí právě tam. Nechci se jí nějak dotknout, ale tuhle činnost bych přece jen raději přenechal našim starším spoluobčanům.
"Ty jsi pako, fakt!" rozesměje se Wee znovu a začne o něčem mluvit, ale to už ji nevnímám, blížíme se totiž ke mně známému místu. To je ta lavička… Ta, na které seděl Tom, když jsme tu spolu byli.


"Billi, posloucháš mě?" Wee zastaví, obejde vozík a přidřepne si ke mně. "Stalo se něco?" zeptá se znovu, když její první otázku ignoruji s pohledem upřeným do místa, kde sedělo moje dvojče.
"Nic, Wee, jen jsem si na něco vzpomněl. Co jsi říkala?"
"Na něco?"
"Na někoho." opravím se a posunkem rukou jí objasním, proč se mi vzpomínka na toho někoho vybavila zrovna teď. "To ta lavička…"
"Promiň," spočine mi její ruka na tváři a pohladí mě. Ženám člověk nemusí skoro nic říct, stačí jim jediný pohled a pochopí, oč kráčí. Tohle je něco, co my, chlapi, postrádáme nebo ne postrádáme, ale trvá nám déle, než něco pochopíme.
"Nemohla jsi to vědět." přeruším ji. Nevím, jestli o tom mluvit. Tom je jediné, o čem jsem se před ní ještě ani slůvkem nezmínil. Přestože jsem už několikrát měl jeho jméno na jazyku a bylo mnoho příležitostí o něm začít mluvit, neudělal jsem to. A prozatím bude asi lepší, když tak zůstane. Možná se jí časem svěřím i s tímto…


"Jak je to ještě daleko?" odvedu řeč od lavičky k Weeinu slibovanému překvápku.
"Už jen kousíček…" usměje se a naposledy mě pohladí, než vstane a znovu uvede vozík do pohybu. Pochopila, že nechci o tom, koho mi toto místo připomíná, mluvit. Jistě je jí jasné, že mě ta vzpomínka bolí, ostatně jako každá vzpomínka na bratra. Co ale neví, je, že její blízkost tu bolest zmenšuje. Nevím, zda naše setkání bylo pouhopouhou náhodou a nebo k němu mělo skutečně dojít. Ať tak či tak, jsem rád, že mám Wee po svém boku. Dík ní je pro mě každý den bez Toma o něco snesitelnější, za což jsem jí nesmírně vděčný.

Tokio Hotel & Kerli - Strange

12. february 2010 at 14:50 | LadyKay |  music vids
Nemám slov!!! Ta písnička je úžasná ♥ Jejich hlasy k sobě perfektně sedí! A těším se i na ten film, hlavně kvůli Johnnymu :)

Tina vs. Rytmus - Príbeh

8. february 2010 at 13:00 | LadyKay |  music vids
Když jsem tu písničku slyšela poprvý, absolutně se mi nelíbila... Už jen kvůli tomu, že nemám ráda Rytmuse, ale v poslední době se mi začíná líbit čím dál víc :) Nejvíc mě dostává jednoznačně refrén *yes* A nevím, jestli se to stalo jen mně nebo ještě někomu jinýmu, ale okamžitě se mi vybavil Jay-Z a Alicia Keys a jejich Empire State of Mind...

Lutte pour l'amour 23.

7. february 2010 at 17:38 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
To bych rád věděl, co jí tak dlouho trvá? Přes hodinu tu trčím jak pako, z nervozity kouřím jednu cigaretu za druhou a nespouštím vchod do galerie z očí. Tohle nedopadne dobře, vůbec jsem na její nápad neměl přistoupit. Se mnou, s vlastním bratrem, odmítal Bill komunikovat. Proč by měl mluvit s pro něj naprosto cizí holkou? Navíc on ženský nemá rád. Ale Wee mě přesvědčila. Byl jsem donucen zavolat mamce a nějak nenápadně zjistit, jestli náhodou nemají něco v plánu. Nejprve jsem zjišťoval hodně nenápadně, pak o trošku nápadněji a nakonec jsem se jí na rovinu zeptal, co má v plánu. Doufal jsem, že mi řekne, že nic. Kdyby to udělala, neseděl bych tady, ale naproti ní a hrál si na hodného synáčka, který se stavil, aby ji viděl. Na jednu stranu jsem ale rád, že tam nemusím… Nedovedu si představit, co by se dělo, kdybych se setkal s dvojčetem. Mamka zněla dost divně, jistě má starosti o Billa, ale nakonec mě nemálo šokovala tím, když mi oznámila, že moje dvojčátko zatoužilo vidět obrazy těch kubistů nebo jak se jim nadává a že tam vyráží.


Sám nemám šajn, o co jde. Řekl bych ale, že to je něco s Picassem a jeho kámošema. Spíš Bill byl vždycky šílenej cvok do všelijakých čmáranic. Pořád lezl na nějaký výstavy, četl o tom knihy a pěl ódy na ty pány umělce. Měl říct mně, takovou patlaninu bych mu vytvořil během chvilky. Jaképak umění! To bych zmáknul taky. Čtverce naskládat do nesmyslných tvarů svede každej. Stejně je jasný, že ti chlapi v něčem jeli, normální člověk by takovou blbost nikdy nenamaloval.


Konečně uvidím Wee, jak se blíží k autu. Takhle na dálku vypadá, že setkání s bratrem přežila bez jakékoli újmy na zdraví. To se mi ulevilo!
"Tak co?" vybalím na ni hned a ani ji nenechám dosednout na sedačku. "Co říkal?"
"Že miluje Braqua."
"Cože říkal?" vyvalím na ni oči.
"Slyšel jsi, ne? Tvůj bratr miluje Braqua." zopakuje mi znovu jméno a nadechuje se, že bude pokračovat, jenže je přerušena dalšími mými otázkami.
"Odkud ho Bill zná? A co je to vůbec zač? Ten… ten… No, ty víš kdo."
"Georges Braque je malíř, ty pako." Wee jen horko těžko potlačuje smích. Jsem rád, že jsem ji pobavil a sebe znemožnil. Kdo si ta jména má pamatovat? Navíc o nikom takovém Bill nikdy nemluvil. Teda myslím…
"Braque se společně s Picassem považuje za zakladatele kubismu. 'La Roche-Guyon' nebo 'Bouteille et clarinette'… to ti nic neříká?"
"La co?"
"Radši nic, ty barbare." ušklíbne se a někoho mi v ten moment vzácně připomíná. "To jsou názvy jeho děl."
"To máš říct hned a hlavně na mě máš mluvit normálně." vyčtu jí a uraženě si odfrknu. Kdo to má vědět? Nějaký La něco a pak cosi s klarinetem nebo nevím s čím. Bill mi říkal to samé, pro něj jsem byl kulturní barbar odjakživa a dokonce si pamatuji, že za mnou jednou celý udýchaný přiběhl a oznámil mi, že má 'Quarry Bibémus '. Tak jsem se ho zeptal, co je to za nemoc, on na mě vyvalil oči, zalapal po dechu, nafoukl tváře a odkráčel se slovy, že s takovým primitivem, jako jsem já, se odmítá bavit. Dnes už vím, že si koupil malinký obrázek, přirozeně jen kopii a podle mě dost nepovedenou, ošklivou a hlavně zbytečně drahou. Jenže podle Billa to byl skvost nad skvosty, jeho naštvanost mu vydržela celý týden.
"Tak se hned neurážej, ty netykavko." šťouchne do mě a vytrhne mě z mých vzpomínek. "A nebo si buď, ale v tom případě se asi nedozvíš, co Bill…"
"Vyděračko, ale dobře. Povídej."

"Měl jsi pravdu." ozve se ze sedadla spolujezdce. Violettin hlas zní poněkud zamyšleně, zřejmě si v hlavě znovu přehrává, co se událo v uplynulých minutích, zatímco tu umírám zvědavostí a nedočkavostí. "Je opravdu zvláštní."
Zvláštní… Žádná novinka. Není první, kdo to o mém dvojčeti pronesl. Nejen on, oba jsme byli vždycky zvláštní. Tohle jsme s bráškou slýchávali už jako malí. Než jsme se přestěhovali do města, bydleli jsme chvilku na vesnici a tam jsme byli "ti drzí spratci od rozvedený ženský". Babky spráskávaly ruce a bědovaly, co z nás vyroste, když lítáme tak dlouho venku. Kdyby prý bylo po jejich, ohnuly by nás přes koleno a daly nám co proto. Pohled okolí na nás se nezměnil ani, když jsme vyrostli. Já byl za kriminálníka a Bill za podivína. Budil pozornost extravagantní oblečením a výrazným líčením. Nikdy se s děckama ve škole moc nebavil, vystačil si jen s pár kamarády a vůbec nejraději byl sám. Pořád mi říkal, že si života dokáže užívat i jinak než víkendovými kalbami a flákáním se po okolí. V jistém směru mu dnes musím dát za pravdu…

"Tome, on je naprosto… Výjimečný!" vykřikne nadšeně a mně spadne čelist. To tam byla takovou dobu, aby mi po návratu sdělila, že Bill je zvláštní, výjimečný? To si mohla ušetřit cestu. Ale dobře, že to dopadlo takhle. Bill ji mohl i přes svou obrovskou lásku k těm dílům rozbít nějaké o hlavu. "Opravdu, byla jsem mile překvapena. Zpočátku byl sice odměřený, což jsem předpokládala, ale pak…"
"Ale pak co?" dožaduji se pokračování. Nemám rád, když někdo něco nakousne a pak se odmlčí.
"Tvůj bráška mě okouzlil." široce se usměje a já se zamračím. Teď se mi tu ještě nad ním začne rozplývat. "Tomi, je ti podobný, ale přesto je jiný. A mezi námi… Dala bych si říct."
"Tak bacha, můj brácha je tabu, jasný?" pohrozím ji prstem, přestože vím, že to myslela spíše v žertu.
"Já ti ho nesním, neboj. Ale teď vážně… Bill byl neuvěřitelně milý. Nejprve se se mnou bavil jen o těch dílech a umění." dá se konečně do vyprávění a já nastražím uši. "Pak se mě začal i vyptávat. Jako co dělám, odkud jsem a tak dále."
"Počkat, neřekla jsi mu, že se známe?!" zděsím se.
"Myslíš, že by se se mnou bavil, kdybych mu řekla 'Jo abych nezapomněla, tvůj brácha je můj kámoš a čeká na mě před galerií.'? Uvažuj, trdlo. Pro Billa jsem prostě Wee."
"A dál?"
"Dál? Dál nic. Akorát jsem mu stihla nadiktovat číslo, než se vrátila tvoje máma. Řekla jsem mu, že kdyby si chtěl někdy popovídat, může se mi kdykoli ozvat."
"Takže je to dál na něm." uzavřu náš rozhovor. Bill mě sice překvapil tím, že se s Violett vůbec bavil, ale moc nevěřím tomu, že by jí zavolal nebo jen poslal pitomou SMSku. Vždycky byl spíše samotář a dle mě se moc nezměnil…


Bill


Už docela dlouho otáčím mobilem v dlani a pořád dokola se sám sebe ptám "mám - nemám". Sice mi bylo řečeno, že se můžu ozvat kdykoli, ale nechci být nějak moc vlezlý. Třeba na mě ani nebude mít náladu. I když byla neuvěřitelně milá, chovala se ke mně hrozně přátelsky a po dlouhé době jsem se cítil jako… Jak to jen říct… Jako bych byl naprosto "normální", zdravý. Necivěla na mě, v jejím pohledu nebylo ani stopy po nějakém soucitu.
Wee… Tak se mi představila. Zřejmě přezdívka vytvořená z jejího jména. Docela dlouho jsem přemýšlel, jak se asi doopravdy jmenuje, nejvíce by mi k ní sedělo Veronique, tohle jméno by jí opravdu slušelo. Nebo možná Vanessa či Vicky. Ale co je po jménu? Jak řekl klasik - co růži zvou, i zváno jinak vonělo by pořád stejně, že? Ať už se jmenuje jakkoli, pranic to nezmění to, jaká je.

Nakonec přece jen sesmolím krátkou SMSku, no krátkou… je z toho docela román… Snad jsem na nic nezapomněl. Původně jsem měl v plánu Wee zavolat a zeptat se jí přímo, ale… Něco napsat je mnohem jednodušší, než to někomu říct, i když jen přes telefon, kdy vás nemůže osoba na druhém konci vidět. Položím mobil vedle sebe a nepřestávám jej hypnotizovat pohledem. Nevím, co mě to tak najednou popadlo, proč chci vidět holku, kterou vůbec neznám a nevím o ní prakticky nic, když tedy pominu to, že miluje Degase. Nevím o ní zhola nic a přesto si usilovně přeji, aby se mi ozvala.
Jenže mobil jen stále tiše leží vedle mě. Zřejmě je Wee v práci a nebo někde s kamarády. Bylo by naivní domnívat se, že sedí doma na zadku, civí na mobil a čeká, až se jí ozve nějaký neznámý kluk z galerie. Nebo na mě prostě nemá čas a ani náladu…
Při myšlence, že to, abych se ozval kdykoli, řekla jen tak mi dvakrát po sobě opakující se pípnutí oznámí přijatou zprávou. Moje srdce malinko poskočí… nevím, jestli to je radostí nebo překvapením. To je jedno. 'Ahoj Billi :) Zitra ve ctyri? Vyhovuje? W.' Nic víc, nic míň mi nenapsala, ale mně to stačí. Obratem ji odpovím, že souhlasím a přestože na chvilku zapochybuji, zda je to dobrý nápad, připíšu na konec zprávy, že se na ni těším.


"Ty záříš jako sluníčko," ozve se mamčin hlas ode dveří. Otočím se na ni a můj úsměv se ještě rozšíří. Po dlouhé době mám snad i ke smíchu důvod. Weein zájem o moji osobu, dá-li se to tak nazývat, mě neuvěřitelně těší. Zvláštní…Od našeho setkání se cítím malinko lépe než v předchozích dnech, ačkoli mi nikdy Wee nemůže nahradit osobu mně nejbližší. Nikdo mi jej nahradit nemůže, nikdo není jako on a nikdo se mu není schopen vyrovnat. Tom je jen jeden. Zatřesu hlavou, abych zahnal nepříjemné myšlenky. Nesmím na něj myslet, i když je to takřka nad moje síly, musím nechat Toma Tomem a provést něco se svým životem.
"Copak to bude?" natáhne mamka, jež se mezitím přemístila ode dveří ke mně, ruku po papíru v mém klíně.
"Jen takový pokus…" vezmu jí nedokončený obrázek z ruky a přitisknu si ho k hrudi. Sice není pro ni, takže by ho mohla vidět, ale jsem teprve v začátcích a za moc to nestojí. Po amoku a zničení všech obrázků jsem se rozhodl znovu začít kreslit. První obrázek byl ten pro mamku… Udělal jí radost a podle slz, které se jí leskly v očích, jsem ji dojal. Zachytil jsem na něj ji se mnou a Tomem jako malými batolaty. Původně jsem nechtěl kreslit nic s bratrem, ale zase bych jej nemohl jen tak vyškrtnout. Nejprve jsem chtěl nakreslit jen ji a sebe, ale nakonec jsem jej do kresby zahrnul taky. Sice mi ublížil, ale něčeho takového bych nikdy nebyl schopen. Tom k nám patřil, patří a navždy patřit bude, ať dělá, říká cokoli nebo ať je kdekoli.


TOM

S očima upřenýma do dřevěné desky stolu se zhluboka nadechnu, ale moc to nepomohlo. Ten strach… Ten nevysvětlitelný a mučící strach… Cítím ho tam někde… Někde uvnitř sebe. Je tam a ne a ne zmizet. Nevím, co jej způsobilo, co má vinu na tom, že nejsem schopen myslet na nic jiného než na něj. Ani nemám zdání, kdy se objevil. Vplížil se mi do nitra, uhnízdil se tam a rostl do chvíle, než jsem jej začal vnímat. Připadám si jako blázen! Kdybych měl alespoň čeho se bát! Ale co když mám důvod, jen o něm zatím nevím nebo jsem si ho nevšimnul. Že by Bill? Hloupost, není důvod se bát Billa. Nebo se spíš bojím o Billa? Třeba je to nějaké znamení… Třeba se mi "někdo" snaží něco sdělit, před něčím mě varovat. Ježiš, Tome, ty jsi pako! Znamení shůry, ne? Snad nebudeš věřit takovým báchorkám. Moc se díváš na televizi a pak z toho takhle blázníš!
Měl bych začít něco dělat a ne jen nečinně sedět. Pak totiž moc přemýšlím, vesměs nad hloupostmi a takhle to dopadá. Vsugerovávám si věci, které nejsou ani pravda! Vstanu ze židle a začnu se procházet po místnosti. Byt jsem už celý vygruntoval, z podlahy by se dalo jíst, jak se celá leskne. Nikde ani smítko prachu a to uklízení bytostně nenávidím. Marně se snažím najít něco, čím bych se mohl zabavit. Srovnám polštáře na sedačce, posunu ovládání na stolku a pokračuji dál ke kuchyňské lince. Srovnám šňůru od kávovaru, o pár milimetrů posunou toustovač. Chodím od ničeho k ničemu.


Můj pohled padne na kytaru ve stojanu… Přece jen se něco našlo! Sáhnu po ní a uvelebím se s ní na pohovku. Konečně něco, co mě přivede na jiné myšlenky. Nechávám prsty klouzat po strunách a vybrnkávám si jednotlivé akordy, které postupně přecházejí v melodii. V povědomou melodii…V až nebezpečně známou melodii… Polekaně odhodím milovaný kus dřeva vedle sebe a s vytřeštěnýma očima na něj hledím. Proč ze všech melodií, co znám, musím hrát zrovna tohle? Sakra! A to jsem si myslel, že až se vrátím domů, bude vše lepší. Ani omylem, je to pořád stejné!
"Ježiši, kdo zase otravuje!" neochotně vstanu a dobelhám se pro mobil. Znovu a znovu pročítám text na displeji, jako bych si myslel, že se mi všechno jen zdá nebo že si ze mě odesílatel utahuje. Ale s každým dalším čtením mi dochází, že je to pravda. Tak tohle jsem nečekal…

Lutte pour l'amour 22.

1. february 2010 at 19:27 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Povím ti pravdu o Billovi a mně," šeptám a je ve mně dušička malá. Vůbec si nedokážu představit, jak bude moje kamarádka reagovat. Kdo ví, jestli mi vůbec uvěří a nebude mě považovat za naprostého magora. Bude ji to připadat šílené, nemožné, stejně jako zpočátku mně…co zpočátku…Mně to připadá absurdní pořád. Ať už mi uvěří nebo ne, na tom mi ani moc nesejde. Jediné, co potřebuji, je podělit se s někým o moje starosti. Třeba se mi alespoň trošku uleví…
"Tomi, jakou pravdu? Jakou pravdu o tobě a Billovi?" nechápavě na mě kouká. Chudinka, asi je ze mě opravdu zmatená. "Vždyť jsi mi řekl, jak všechno bylo."
"Neřekl jsem ti všechno," přiznám se a naprázdno polknu. Není to pro mě jednoduché. Vůbec netuším, kde mám začít. "O Billovi jsem ti vyprávěl mockrát, že ano?" Podívám se na ni a když mi na moji otázku přikývne, pokračuji dál: "Vyprávěl jsem ti, že nikdy nesouhlasil s tím, jaký život vedu. Obzvlášť můj přístup k holkám se mu moc nezamlouval. Pamatuješ se na to, že?"
"Jistě," ujistí mě, že tohle si z mého vyprávění zapamatovala. "Pokud si pamatuju dobře, tvrdil jsi mi tenkrát, že to bylo asi tím, že s ním netrávíš tolik času a že jsi víc s holkama. A pak…"


"No, tak to není tak úplně pravda," přeruším její vzpomínání a odmlčím se. Nevím, za jaký konec to vzít. Člověk se hold přátelům nesvěřuje každý den, že se do něj zamiloval jeho sourozenec a že neví, co s tím dělat. A třesu se. Co když Billa odsoudí? Co když jej bude považovat za zvrhlé monstrum? Za vyvržence lidské společnosti?
"Myslím, že ti asi moc dobře nerozumím." Omluvně se na mě usmívá a její velké zelené oči jsou plné zmatku. Není jediná, kdo je tady zmatený, jsme na tom stejně.
"Jde o to, že… Bill je… On se do mě…" snažím se najít to správné slovo. Nějaké, které nebude znít moc zvráceně…zvrhle. Kolikrát jsem se už slyšel, že je láska tím nejčistším citem. Chrlilo se to na mě ze všech stran. Básnící, malíři, scénáristé, spisovatelé… Všichni ji opěvovali, oslavovali. Nějak jsem nikdy nevěřil tomu, že by to mohlo potkat i mě, ale v hloubi duše jsem doufal, že třeba jednou…že nějakým zázrakem mě někdo bude milovat zcela nezištně, upřímně, pro to, kdo jsem. A teď? Láska mě potkala, ale já ji nechci, odmítám ji. Během těch pár dní, co jsem doma, neustále přemýšlím, jaké jsou doopravdy Billovy city, jestli se opravdu jedná o lásku nebo pouhé poblouznění, která po čase vyprchá. Moc jsem toho zatím nevykoumal…
"Tomi," pohladí mě druhou rukou. Snaží se mě uklidnit, protože se celý třesu, zmateně těkám očima kolem sebe, můj dech je čím dál rychlejší a znovu se o mě pokouší mdloby. "Nemusíš o tom mluvit…"
"Ale já chci, sakra! Promiň," omluvím se ji vzápětí, že jsem se na ni rozkřiknul. Tahle situace je hrozná a od doby, co jsem našel ty Billovy malůvky, mám nervy na pochodu. Jsem jak papiňák, stačí jedno slovo a vyletím. Jestli to moje psychika moc neodskáče a nezešílím, budu nesmírně šťastný.


"Není to jednoduché, Wee." Znovu se snažím najít oporu ve stisku její ruky a v jejím pohledu. "Je to… Je to šílené… Bill mě asi…asi mě miluje." Poslední slovo jde tak tak slyšet a vůbec poprvé jsem to vyslovil.
"Miluje? A to je hrozné? Je to přece tvůj bratr." Zřejmě jsem se nevyjádřil dost jasně, proto mě nepochopila. Jistě… Nezvolil jsem to správné slovo. Milovat můžeme spoustu lidí… Rodiče, sourozence, nejbližší přátele. Nemusí to automaticky znamenat, že mě miluje jinak. Takže se musím vyjádřit lépe, abychom si rozuměli a pak se uvidí, jak se k tomu moje kamarádka postaví. Doufejme, že ji to nepoloží, to bych opravdu nerad.
"Wee, ty mě nechápeš. On mě nemiluje jako bratra, ale jako… Miluje mě jako.. Jak ty miluješ Mathyho, tak on miluje mě." Snad už mě pochopí a nebudu to muset víc vysvětlovat. Stahuje se mi hrdlo a chce se mi brečet. Nebylo to tak hrozivé, dokud jsem to nevyslovil nahlas. Ta bezmoc je hrozná! Nemůžu vůbec nic dělat!
"Okamžik, ty se mi tu snažíš sdělit, že se do tebe Bill zamiloval?" zeptá se mě šokovaně a vstane. Neseklo to s ní, což je dobře, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mi nevěří. "Tome, to je… Jsi si tím jistý?"
Mám chuť vykřiknout, seřvat ji, jak mi může dávat takové stupidní otázky. Jasně, že jsem si jistý, vždyť jsem četl ty verše, viděl jsem ty obrázky, před očima mám bratrovy pohledy. Ale ovládnu se, nemám právo na ni křičet. Jak bych reagoval asi já, kdybych byl na jejím místě, kdyby mi ona řekla to, co jsem na ni právě vybalil? Nevěřil bych tomu nebo bych spíš nevěděl, zda tomu mám či nemám věřit. Možná bych ji podezříval z toho, že si ze mě utahuje.
"Já vím," vyhledám její pohled, "vím, že mě máš za blázna." Nebo možná za lháře. Sám bych byl raději, kdyby to byla lež, ale k mojí smůle, je to pravda.
"Jak jsi na to přišel?" Přejde moji domněnku o tom, že jsem se pomátl, bez povšimnutí a znovu se posadí.

Už poněkolikáté se zhluboka nadechnu a během pár minut ze sebe dostanu všechno, co tíží moji mysl, krade mi spánek. Řeknu ji o té básničce, co jsem našel, i o kresbách, které měly navždy zůstat skryty před očima ostatních a především před mými… O tom, jak mi bylo, když jsem je spatřil. Vyprávím ji o Billovu podivném chování a dokonce kápnu božskou s tou SMSkou. Stejně na tom už nesejde a když pravdu, tak celou. Když ukončím svoje vyprávění, neuvěřitelně se mi uleví. Sice se tím moc nezměnilo, nic se nevyřešilo, ale jen to, že jsem se s tím někomu mohl svěřit, mi pomohlo. Bill to štěstí nemá. Nemůže nikomu říct, že miluje svoje dvojče. Možná nějakému psychologovi, který by měl zachovat lékařské tajemství, ale nejsem si jistý, že bych se s něčím podobným dokázal přiznat naprosto cizímu člověkovi. Jo, leckdo by si řekl, že nesejde na tom, komu se svým "sladkým"tajemstvím svěří, ale podle mě je razantní rozdíl, zda to řeknete kamarádovi a nějakému cvokaři.


"Myslíš, že to věděl?"
"Kdo?"
"Ten hajzl," otituluji Billova dřívějšího kamaráda. Jiné pojmenování pro něj nemám. "Ten Paul…" Zcela jasně na ni vidím, co chce říct. Že o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale ve spojitosti s jeho osobou mě nic dobrého nenapadá. Nejprve mi ho ukradl, a pak mu udělal ještě tohle. "Napadlo mě to už dřív. Možná mu to Bill řekl…"
"Tomi, to nevím. To ví jen Bill sám." Má pravdu. Pokud se mu s tím svěřil, věděli to jen oni dva, Paul je mrtvý, tak je to jedno. Ale možná by to vysvětlovalo i tu averzi ke mně. Moje byla zapříčiněna tím, že mi byl nesympatický a každým dnem, co s ním bráška strávil, se mi víc a víc vzdaloval. Jeho nenávist mohla mít tisíce důvodů…Jedním z nich by mohlo být i toto. Možná přemýšlím nad pitomostmi, ale byli si dost blízcí, podle mě až moc, mohl to vědět…
"Není to už jedno?" podívá se na mě. Mlčky přikývnu, odpověď známe oba. Je to jedno, minulost je za námi. Důležitější je přítomnost a naše budoucnost.

"Možná bych mohla nějak pomoci. Jemu a i tobě…"
"Wee, ty…Ty mi chceš pomoct?"
"Neřekla jsem jen tobě," usměje se na mě, "v první řadě potřebuje pomoc Bill…"
"Jasně," dám ji za pravdu. "Ale jak mu…"
"Říkala jsem, že se potřebuje a někdo mu s tím musí pomoci."
"Chápu, ale kdo by…" Ani větu nedořeknu, protože když se podívám na její výraz plný odhodlání, dojde mi, kdo by se měl stát tou dobrou duší, jež Billovi znovu ukáže svět za zdmi jeho pokoje. "To nemyslíš vážně, že ne?"


Bill



'Ten je dokonalý!' Bleskne mi hlavou při pohledu na protější stěnu. Nakonec jsem přemohl sám sebe a poprosil mamku, jestli by mě přece jen na tu výstavu nevzala. Sice jsem měl zpočátku obavy z lidí. Jejich pohledy jsem se ještě nenaučil ignorovat, ale zatím to probíhá docela v pohodě. Až na pár babek si mě nikdo moc nevšímá. Dorazili jsme se už před hodinou, jenže jsem byl zaujatý tak prohlížením si obrazů, že jsem skoro ani nezaznamenal, že mamka zmizela. Vím, že mi říkala, že se hned vrátí, ale kam šla nevím. Zřejmě se mi někde zakecala, protože chvilka už je dávno pryč a nikde ji nevidím. Chápu, jí tohle moc neříká. Pamatuji si, že jsem se jednou rozplýval nad Grisovým portrétem Piccassa a když jsem jí ho donesl ukázat, rozpačitě se usmála a pronesla: "No, je to hezký.". Tom dílo ohodnotil slovy, že ten chlap jistě v něčem jel, protože tohle by nikdo normální nestvořil. Kulturní barbaři, oba dva, podle nich je celý kubismus totálně pomatený, šílený umělecký směr a dle bratra všichni malíři pod návykovými látkami. A nejsou sami… Moc lidí tu není, jen pár milovníků umění si sem našlo cestu, aby se obdivovali dílům skvělých umělců, při kterých se alespoň mě tají dech. Všechno má v sobě ukrytou krásu, ale ne každý je schopen ji vidět.

Opřu se do koleček a uvedu vozík do pohybu, chci si ten obraz prohlédnout víc zblízka. Štve mě to, je moc vysoko, ale i tak jsem schopen všimnout si těch úžasných tahů štětcem, toho, jak autor díla dokázal skvěle pracovat s barvami. Sice i moje pokusy každý chválil, tedy každý kdo měl možnost je vidět, ale ve srovnání s nimi… Co ve srovnání… Vždyť s nimi se ani srovnávat nemůžu! Proti nim jsem naprostá nula.
Obraz je sice chráněn sklem, aby nedošlo k jeho poškození, škoda by byla nevyčíslitelná, ale mezera je dostatečně široká. Mám štíhlé prsty, mohl bych je tudy protáhnout. Tolik bych se chtěl alespoň na kratičkou chvíli dotknout té krásy, byť jen rámu. Rozhlédnu se kolem sebe, ti dva stojí zády ke mně a jsou plně zaujatí skvostem před sebou, pokud budu rychlý, nikdo mě neuvidí. Pomalinku vsunuji prsty pod sklo a dbám na to, abych o ně nezavadil. Co můžu vědět? Třeba by se rozezněl nějaký alarm. Zlehka přejedu po rámu a rychle ruku zase stáhnu.


"Úžasný pocit, co?" ozve se vedle mě. Polekaně se otočím a hledím na mladou dívku stojící jen několik desítek centimetrů ode mě. "Neboj, nikdo to neviděl. Až na mě. Líbí se ti jeho dílo?" zeptá se konverzačně.
Nedůvěřivě si ji přeměřím pohledem. Zvláštní… Neciví na mě, v jejích očích nevidím žádnou lítost a baví se se mnou jako s každým druhým. Je docela hezká, vlastně je dost hezká. Má krásné oči, těch jsem si všiml hned. Veliké a jasně zelené.
"Líbí? Slabý slovo. Braque je úžasný! Miluju ho! A tobě?" položím jí tu samou otázku.
"Je ohromný, ale mám raději impresionisty."
"Monet?" zkusím to. On a jeho "Imprese" byli první, co jsem si v té rychlosti vybavil pod pojmem impresionismus. Snaha zachytit neopakovatelný okamžik, okamžik jako takový, třeba ten východ slunce. Tak nějak zněla definice tohoto uměleckého směru. Teprve po chvilce se mi začnou vybavovat ostatní jména.
"Ani ne… Hlavně Degas a pak i Renoir."
"Degas… To je ten chlápek, co maloval ty baletky a pak koně, že jo?" ujišťuji se, jestli jsem si spojil jméno se správnými obrazy.
"Přesně tak," usměje se na mě. "Převážně kreslil tanečnice. Říká se, že je maloval všude. Sice je řazen k impresionistům...."
"…ale sám s označením impresionista nikdy nesouhlasil, nepoužíval jejich techniky. Podle něj bylo lepší malovat vše popaměti než podle reálného vzoru." doplním její myšlenku a vrátím ji úsměv. Jsem hrdý sám na sebe, že jsem si nakonec na jejího oblíbence vzpomněl.
"No, já zírám," zavrtí nevěřícně hlavou a moje maličkost je odměněna dalším úsměvem.
"Jsem Bill," natáhnu k ní ruku. Ani nevím, čím to je a už se mi to dlouho nestalo, ale je mi opravdu sympatická. Dlouho jsem nikoho takového nepotkal.
"Hezké jméno," stiskne mi ruku. Ani bych neřekl, nějak moc se mi nelíbí. Můžu jen děkovat Bohu, že mamka neměla tak šílený nápad a nepojmenovala nás Thomas a Willhelm, ale zvolila jen Tom a Bill. Tom by na tom s tím Thomas byl ještě dobře, ale to Willhelm. Musel bych se stydět představit.
"Díky. A ty jsi?" Rád bych se na oplátku dozvěděl, jak se tahle pozitivní bytost jmenuje. Všimnu si toho, že malinko zaváhá, jako by si nebyla jistá, zda se mi má představit nebo ne. Ale nakonec přece jen otevře pusu, aby se mi své ctěné jméno prozradila…