March 2010

Me, Myself and Romeo 5.

28. march 2010 at 18:22 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Pomalinku se začnu otáčet za hlasem, který jsem tak dlouho neměl možnost slyšet. Po tolika týdnech znovu hledím do tváře osoby, již jsem neuvěřitelně postrádal, k níž mi neustále odbíhaly myšlenky. Tento moment jsem si představoval snad tisíckrát, ale že se Tom bude tvářit takhle, mě nenapadlo. Zpočátku na mě udiveně koulí oči, s pusou dokořán a jistě nevěří vlastním očím, že před ním stojím já. Několikrát zamrká a zatřese hlavou, jako by se domníval, že se mu to všechno jen zdá a že před sebou vidí nějaký přízrak. Když udělám krok k němu, stále sledován jeho sousedkou, couvne do zadu a ještě více vytřeští oči.

"Co tu chceš?" štěkne na mě. No, aspoň mluví, i když není moc příjemný. Ale vlastně jsem s tím trošku počítal…
"Přišel jsem za tebou, Tommy." věnuji mu úsměv a o kousínek se k němu přiblížím. Tom se konečně zmátoří a pohne se z místa. Nevšímaje si zvědavé babky, která celou tuhle scénku sleduje, zamíří ke dveřím svého bytu. Z mikiny vyloví klíče a strčí je do zámku. Všimnu si toho, že se mu třesou ruce, asi jsem mu opravdu způsobil šok. Využiji toho, že se nemůže strefit do zámku k tomu, abych k němu došel a postavil se vedle něho. Bratr po mně vrhne nevraživý pohled a dál svádí boj se zámkem.
"Nemám to…"
"Ne!" štěkne na mě znovu. "Proč seš tady? Nezval jsem tě."

Ani nestihnu odpovědět, protože se za našimi zády ozve povzdechnutí a babka cosi zamumlá o způsobech mého bratra. To neměla dělat. Tom se na ni totiž okamžitě otočí, propaluje ji pohledem a než k ní promluví, párkrát se zhluboka nadechne. "Jděte si laskavě po svých!" Upřímně? Čekal jsem, že ji hezky seřve, ale bratr se krotí. Jeho sousedka se na něj ošklivě podívá a s mumláním, že tu byl klid, když byl pryč a že je spratek nevychovaný, co nemá úctu ke starším, přibouchne dveře.

Tomovi se konečně podaří odemknout. Otevře dveře a vstoupí do bytu. Už se chystá přibouchnout mi před nosem, ale nakonec to neudělá. Nechá pootevřeno a dál mi nevěnuje pozornost. Beru to jako tichou výzvu, abych vešel za ním. Chvilku zaváhám, ale nakonec přece jen vstoupím do bytu. Opatrně za sebou zavřu a podruhé zaváhám, zda se zout a nebo ne. Přece jen jsem v jeho bytě, ne u sebe doma, tak abych nedostal vynadáno, že mu tu dělám nepořádek. Jak tak řeším svoje dilema, ani nezpozoruji, že se přede mnou znovu objevila postava mého dvojčete.

"Co to je?" ukáže prstem na kňučící stvoření v mém náručí.
"To je pro tebe," natáhnu k němu ruce a chci mu to chlupatý poklad předat. Vlastně to nebylo v plánu. Jenže Marion se mi zmínila, že její bratr má doma štěňata bernského salašnického psa, dvě si prý už někdo zamluvil, ale že neví, co si počne s dalšími třemi. Jedno by si prý nechat mohl, ale co bude s těmi dvěma, je ve hvězdách. V ten moment jsem si vzpomněl na Toma. Poprosil jsem svoji asistentku, jestli by mi nemohla dát adresu svého bratra a zajel jsem se na ta klubíčka podívat. Povalovala se v pelíšku, vzájemně do sebe šťuchala čumáčky a nejraději bych si je vzal všechny domů, ale to nešlo. Mám doma už jednoho psa… No psa, spíš tele a vlastně ani není můj. Já bych si dobrmana nikdy nekoupil… Ale to je vedlejší. Dlouho jsem mezi těmi třemi vybíral a nakonec jsem si vybral štěně, které působilo nejklidnějším dojmem. Schovávalo se za svoje sourozence a sem tam na mě zvědavě vykouklo. Kdybych vybíral pro sebe, vzal bych si toho rošťáka, co se hned cpal do mojí tašky, kterou jsem odložil na zem vedle sebe, když jsem si dřepnul k nim. Ale volil jsem pro Toma, raději jsem tedy sáhnul po tom klidném. Nerad bych pak poslouchal výčitky, že jsem mu daroval malého ďábla a že jsem to jistě udělal schválně a kde si cosi.

Bratr si štěně zvědavě prohlíží a stejně tak si pejsek prohlíží jeho. A když se na něj Tom zašklebí, začne vrtět ocáskem. Čekám, že si jej ode mě vezme, ale neudělá to. Místo toho mě probodne pohledem a kysele se na mě usměje.
"Dáreček? Nech si ho, o nic jsem se tě neprosil." zabručí a otočí se ke mně zády. Následuji ho i s malým v náruči a nevěřím tomu, co vidím. Co to kde s ním provedli? Vymývali mu mozek nebo co? Tenhle protiva přece není můj Tom!

"Myslel jsem, že ti udělám radost…" hlesnu a zastavím se na prahu. Dál si netroufnu. Hladím prcka, který znovu zakňučí. Asi vycítil, že o něj jeho nový potencionální páníček nemá moc velký zájem. Tom mezitím zaloví v kuchyňské lince, vytáhne hrnek a k mému překvapení hned na to i druhý. Mlčky pozoruji jeho počínání a když pak na stůl postaví dva kouřící hrnky s kávou, ztuhnu úžasem. Čekal jsem spíš, že mě co nevidět vyrazí, odpovídalo by to jeho chování, ale neudělal to.
"Co stojíš? Sedni si, ne?" vyzve mě a sám se posadí na jednu z židlí. Poslušně se posadím naproti němu a čekám, jestli nezačne sám od sebe mluvit. Tom si mě prohlíží a pro sebe se pošklebuje. Rád bych věděl, co se mu honí hlavou. Nebo raději ne, možná to není nic pěkného.

"Už se dozvím, čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu? Bill Kaulitz, ikona módního průmyslu, u mě doma." poznamená sarkasticky. Má štěstí, že se s ním nechci hádat a že sedím tak daleko, že na něj nedosáhnu. S chutí bych ho nakopnul.
"Jsi můj bratr," řeknu vlídně a chystám se pokračovat, jenže moje dvojče mi k tomu nedá prostor.
"Bratr povídáš…" pronese zamyšleně. "Tak mi jako bratr bratrovi vysvětli, co měla znamenat ta akce s účtem?!"
Čekal jsem, že se na to zeptá. Jenže co mu mám říct? Že jsem to udělal jen proto, abych jej přiměl za mnou přijít? Tím ho akorát ještě víc naštvu a už se mnou doopravdy vyrazí dveře. Jenže co jiného mám uvést jako důvod, kterým bych aspoň z části ospravedlnil svoje počínání. Naštěstí mě Tom tohoto ušetří, když mě vyzve, ať raději mlčím, že nechce nic slyšet.
"Zavolám tam a dám to do pořádku, Tommy… Tome." Opravím se. Vím, že tu zdrobnělinu nemá rád. Vždycky kvůli ní vyšiloval. Ne, když jsem mu tak říkával já, mně to dovoloval, ale jakmile ho tak oslovil někdo jiný, zuřil.
"To bych prosil. A teď k věci… Proč jsi sem přišel? Nechtěj mi tvrdit, že jen proto, abys mi předal tuhle chlupatou kouli." otočí se po štěněti, které jsem mezitím pustil na zem, protože se pořád vrtělo. Pejsek toho samozřejmě hned využil a vydal se, jak v duchu stále doufám, na průzkum svého nového domova. Cupitá po dlažbě a všechno očichává doprovázen bratrovým zamyšleným pohledem.
"Chtěl jsem tě vidět a jeho," ukážu na malého, "jsem neplánoval. Shoda náhod… Doufal jsem, že tě tím potěším."
"No, to se povedlo," zvedne štěně, které sebou pláclo u jeho nohou, ze země. "Co já si s ním teď?" S úsměvem pozoruji, jak se k němu důvěřivě tiskne a jak si jej se zájmem očichává. Tom pomalu taje, poznám to na něm. Vždycky miloval zvířata a pochybuji, že by to malé stvoření vyhodil na ulici. On zrovna…

"Hej, nech to," vytrhne mu konec copánku z tlamy. Pejsek zřejmě zatoužil okusit, zda jeho páníček chutná stejně dobře jako vypadá. Tomovo mínus, nemá se k němu tak naklánět a provokovat ho. "Takhle by to nešlo, to by z nás kámoši nebyli. Jak se jmenuje?" obrátí se ke mně s otázkou.
"On nemá ještě jméno. Myslel jsem, že by sis ho rád pojmenoval sám."
"Jsi tak velkorysý, Bille!" Nelze přeslechnout ironii v jeho hlase. Hold se budu muset snažit víc. Nevím, proč je ke mně takový. Je to jen tím účtem nebo má jeho současné chování i jiný důvod, který je mi zatím neznámý…

"Ty to nechceš?" vyruší mě Tomův hlas z hlubokého přemýšlení. Ani jsem si nevšiml, že vstal. Stojí se spícím štěnětem v náručí a prstem míří na hrnek přede mnou.
"Ne, ne, jen jsem se zamyslel." Obejmu rukama hrnek a usrknu z něj trochu kávy. V následujících vteřinách nabudu dojmu, že mě můj bratr má v plánu asi oddělat. Takovej smrťák! Tom si mě ale už zase nevšímá, stojí u linky zády ke mně, povídá si se psem a něčemu se směje. Jsem tu navíc, sice to neřekl, ale jasně mi to dává najevo.

"Tome?" oslovím jej opatrně. Chystám se mu sdělit svůj návrh, ač je mi odpověď předem známá.
"Co zase?" zavrčí nevrle, ale nakonec se přece jen otočí tváří ke mně. Jediný jeho pohled stačí k tomu, aby mě opustila veškerá odvaha. Bojím se mu cokoli říct, aby nevybuchl. S každou další minutou, co tu jsem, mám pocit, že se bratr stále víc podobá papiňáku.
"Chtěl bych… Měl bych… Zajímalo…" nemůžu se rozhodnout, které slovo použít. Tom obrátí oči v sloup a znuděně mě pozoruje. Jeho pohled jasně říká, ať už se konečně vymáčknu. "Kde pracuješ?"
"Pročpak?" Nakloní hlavu na stranu, našpulí rty a nadzvedne obočí. Dělá to odmalička a já jen stěží potlačuji úsměv. Přece jen z mého brášky v tomhle návštěvníkovi z jiné galaxie zůstalo.
"No, mám firmu, víš? A potřeboval bych někoho…"
"To je gól! A co bych podle tebe měl dělat? Stříhat látky, navlíkat nitě? Nebo snad potřebuješ někoho, kdo ti bude dělat poskoka? A nebo jsi měl dokonce v úmyslu navléct mě do těch sexy hadříčků, co navrhuješ, a nahnat mě na molo? Ne!"
"Ne, to ne, jen mě napadlo, že bys mi mohl pomoci s přípravou přehlídky. Vždycky jsi měl skvělé nápady, tak jsem si myslel…"
"Co sis myslel? Že mě nejprve ožebračíš a já ti pak ochotně pomůžu s nějakou maškarádou? Jistě, blbej Tom něco vymyslí, bude makat jak šroub a Bill slízne smetanu. Za-po-meň, bratříčku!"
"Zaplatím ti to, jestli ti jde o tohle."
"Ne, ne, ne, bráško. Tady nejde jen o peníze! Mně jde o princip, jestli víš, co to slovo znamená. Nebudu si lámat hlavu, navrhovat vizuální stránku mola, pomáhat při výběru hudby, aby pak za moji práci vynášeli do nebe někoho jiného. Toho jsem si užil až až."

Tušil jsem to, je to v něm pořád. Ten někdo jiný jsem já… Bylo bláhové myslet si, že na to už zapomněl. Stalo se to v době, kdy jsme byli ještě skupina… Dalo by se říct, že pódium pro naší poslední tour navrhl Tom skoro celé sám, bavilo ho to a pořád přicházel s něčím novým. Každý jeho nápad byl lepší než ten předchozí a když jsem viděl pódium postavené, ztratil jsem řeč. Bylo dokonalé! Bohužel jeho snaha nebyla oceněna tak, jak by si přál. Ale za to můžou noviny, překrucují všechno, co kdo řekne. A vinu na tom má i David. Měl tenkrát říct, že se ten nápad pochází z Tomovy hlavy. Jenže náš manažer řekl, že se na pódiu podílel jeden ze členů kapely. A kdo to podle novinářů byl? Ten nejvíce kreativní. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem byl oslavován já a Tom soptil vzteky. Snažil jsem se vysvětlit jim to, jenže byli jako hluší a místo toho, aby mě vyslechli, začali psát ódy na mou skromnost.

"Omluvil jsem se ti. Snažil jsem se jim to vyvrátit, ale copak mě poslouchali, Tome?"
"Měl ses snažit víc!"



TOM



Ten Bill… Bože, proč sem chodil? Je mi jasný, od koho se dozvěděl, že jsem se vrátil. Věděla to jen jedna jediná osoba. Georg! Teď mám sto chutí vrátit se za ním a zaškrtit ho. Sice mi pomohl ze srabu, to ano, ale za tohle "překvápko" mu fakt děkovat nebudu. Prosil jsem ho, aby bratrovi nic neříkal. Ujišťoval jsem ho, že za Billem zajdu, až budu chtít já sám, dokonce jsem mu to dneska v té restauraci zopakoval. Dám krk na to, že to Billovi vyslepičil hned po tom, co jsem od něj odešel.
Už když jsem vycházel z toho nóbl podniku, měl jsem takový zvláštní pocit, že se dneska něco stane a nespletl jsem se. Kdo ale mohl tušit, že hned po návratu domů na mě u dveří budou čekat ti dva. Tím myslím Billa a tu chlupatou kouli, co si spokojeně hoví v mém náručí. Když jsem je uviděl, tedy jsem spatřil své dvojče, měl jsem chuť nacpat jej do výtahu, zmáčknout čudlík a poslat jej šupem dolů, ale ta zvědavá rašple mi to překazila. Nechtěl jsem před ní dělat scény, už tak na mě má kecy a abych byl zcela upřímný, byl jsem zvědavý, co tu Bill pohledává. Teď už to vím…
S mou pomocí ať ale nepočítá. Nebudu ze sebe dělat idiota, do noci něco vymýšlet, aby pak pan velký módní návrhář sklidil veškerý úspěch. Ani za nic!

"Tome, moc dobře víš, že to nešlo! Snažil jsem se, ze všech sil nějak jim to vysvětlit. Sám jsi byl s médii v kontaktu dnes a denně, takže víš, že tě poslouchají jen, když se jim to hodí a všechno, co řekneš, si upraví, jak se jim zlíbí."
"Říkám, že jsi se měl snažit víc!" zopakuji znovu tu samou větu. Ať mi tu nevykládá, že to nešlo. Novináři ho vždycky milovali, poslouchali by ho, kdyby se snažil vysvětlit jim to. Tohle jsou jen kecy! Bill byl rád, když ho vychvalovali, tenkrát tomu nebylo jinak. Užíval si obdivu na můj úkor.
"Co ta moje nabídka?" vrátí se znovu k předešlému tématu. Jemu to snad nestačilo říct jednou nebo co? Jasně jsem mu dal najevo, že o jeho milosti nestojím.
"Odpověď znáš a jestli tohle," nadzvednu štěně, které se v důsledku mého prudkého pohybu probudí, "měl být úplatek, tak si ho můžeš nechat. Nic od tebe nechci! Na." Vrazím mu jeho dáreček zpátky do ruky a hrdý sám na sebe, jak jsem mu to natřel, se opřu o kuchyňskou linku.
"Fajn." Billův výraz zkamení. Čekal jsem jinou reakci… Žádné prosby, sliby se nekonají. Dvojče místo toho vezme tašku a se štěnětem v náručí se chystá k odchodu. "Kdyby sis to třeba rozmyslel, víš, kde mě hledat." Na prahu se na otočí a pak zmizí.

"Stůj!" vykřiknu, když už se chystá stisknout kliku a opustit můj bejvák. Došourám se k němu a vytrhnu mu psa z náručí. On ať táhne ke všem čertům, ale bez psa.
"Dej ho sem," natáhne ruce a vyčkává, až mu jej předám. Neudělám to. Naopak o kousek poodstoupím, aby na malého nedosáhl a přitisknu si ho k sobě.
"Neříkal jsi, že ho nechceš?"
"Je můj!" štěknu a natočím se k němu bokem, bráníc tak Billovi, aby se jej mohl dotknout. "Ty jdi, on zůstane!"
Přes bratrovy rty se mihne úsměv. Bill spustí paže dolů, narovná si tašku na rameni a sáhne po klice. "Dávej mi na bráchu pozor," pronese ještě směrem ke štěněti, které má zabořený čumák do mé mikiny a zase usíná. "Měj se, Tome! Uvidíme se."
"Možná tak ve snu." Zamručím, když se za ním zaklapnou dveře. Zaplaťpánbůh, že je pryč!



Bill


Celou cestu domů se usmívám. Pořád mám před očima bratra, jak k sobě tiskne ochranitelsky tiskne štěně a nespouští mě z očí. Hlídá každý můj pohyb, aby se mi náhodou nepovedlo mu jeho nového kamaráda sebrat. Ačkoli na mě byl nepříjemný, nic jiného jsem ani nečekal, je pro mě moje návštěva u něj malou výhrou. Sice zprvu dělal ofuky, ale když jsem se rozhodl odejít a jemu docvaklo, že se jej doprošovat nehodlám a že bych mu mohl psa odnést, zareagoval přesně tak, jak jsem chtěl. Ono to půjde, chce to jen čas.


"Už jsi doma?" ozve se poblíž mého ucha příjemný mužský hlas, když se ocitnu v předsíni a přemýšlejíc o mně a Tomovi pozoruji svou tvář v zrcadle. Cítím paže ovinující se kolem mého pasu a následně i to, jak mě měkké rty políbí na ucho. "Kdepak ses mi toulal, co?"

Lutte pour l'amour 30.

27. march 2010 at 19:08 | ..::LadyKay::.. |  Lutte pour l'amour
Jak jsem slíbila Denisce, 30. díl je dneska tu. Sami se dočtete, co se odehrávalo za zády Jess a kam že to Tom vyrazil... No, jsem zvědavá na vaše tipy, jak to s nimi půjde dál :)


lady-kay.blog.cz
"Zpomal!" křiknu a rozesměji se na celé kolo. Fabi ale naopak zrychlí a za doprovodu smíchu vycházejícího z mého hrdla se mnou projíždí jednotlivé cestičky v parku. Jsem rád, že si na mě udělal čas, tohle jsem potřeboval. Vypadnout ven a na nic nemyslet. Moje nálada je podstatně lepší než ve chvíli, kdy pro mě přišel.
"Áááá, pomóóóóc," zahulákám, když zase zrychlí a nepřestávám se řehtat. Najednou ale vozík škubne a zastaví. V prvním momentě se strašně vyděsím, nechápu, co se stalo a přirozeně mám strach o svého kamaráda. K tomu se za mými zády ozve šílený řev a nadávky, směřující k Fabianovi.

Lutte pour l'amour 29.

21. march 2010 at 20:17 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Co prosím?" vykulím na ni vyděšeně oči a čekám, zda mi svoji otázku zopakuje, abych se ujistil, že jsem slyšel dobře.
"No, bráška…" ukáže prstem na podobiznu na papíře a usměje se.
"Jak jsi na to přišla?" zeptám se nechápavě a musím vypadat opravdu zajímavě. Koulím na ni oči, pusu dokořán a nervozitou tisknu lem trička.
"Vypadá jako ty." vysvětlí mi stále se usmívajíc. Jistě, jak jinak by na to přišla. Podoba mezi námi je nepřehlédnutelná. "Akorát má jiné vlasy, ale jinak jako by ti z oka vypadl."
Tohle jsem nedomyslel. Když jsem jí podával výkres, nenapadlo mě ani v nejmenším, že by se mohla začít vyptávat, kdo to je. Teď si musí myslet, že jsem asi blázen a k tomu ještě sklerotický, protože to vypadá, jako bych naprosto zapomněl, že mám nějakého sourozence. Lhát jí nemůžu, Tomovy fotky si jistě všimla, jenže pravdu říct taky nemůžu. Určitě bych se do toho zamotal a kdybychom o něm mluvili později a častěji, mohlo by se stát, že by si dala dvě a dvě dohromady, spojila by si Toma a sluníčko a měla by mě za monstrum. To nechci! Jenže jak z toho teď ven?


"Proč…"
"Máš jeho fotku i tady." Vstane, taška jí sklouzne na zem, ale nijak se tím nezabývá. Dojde k nočnímu stolku a vezme fotografii do ruky. Moje srdce bije jako zběsilé, mysl pracuje na plné obrátky a šokovaně se dívám na svoji kamarádku. "Dvojčata?"
"Jo, to je…bráška." Poslední slovo spíše polknu a modlím se, aby se na něj už dál nevyptávala. Snad jí bude stačit, že jsem jí její domněnku potvrdil a nechá to být.
"Je moc hezký," zhodnotí Tomův vzhled. To mi ještě scházelo! Teď tu začne opěvovat jeho krásu a já akorát tak začnu žárlit. Wee má sice přítele, ale nemám rád, když o Tomovi někdo takhle mluví a už vůbec ne někdo ženského pohlaví. Je to sice moje kamarádka, ale ani od ní to slyšet nechci. Ještě že ji brácha nezná, beztak by se před ní hned začal předvádět a bylo by mu jedno, že je zadaná. Určitě by se mu líbila, i mně připadá nádherná, až nebezpečně nádherná…
"Nejsi první, kdo to řekl," řeknu na půl pusy.
"Ty jsi ale hezčí." Složí mi poklonu a vrátí se na svoje místo. "Jaký je? Vůbec o něm nemluvíš…"
"Tom? Tom je prostě Tom." Shrnu to. Přece nebudu popisovat jeho vlastnosti, nakonec bych se začal rozplývat nad tím, jak je dokonalý a bůhví, kde bych skončil. V podstatě říkám pravdu. Toma nelze popsat slovy, člověk jej musí znát, aby si udělal představu o tom, jaký je. Ovšem rozhodně nestojím o to, aby se ti dva jednoho dne poznali. Tom je můj a i kdyby byla Wee sebelepší, ani ji bych nesnesl vedle něj.

"Divné…"
"Co?"
"No, že jsem ho tu ještě nepotkala…" A je to tu! Chce o něm mluvit, jenže já ne. Na druhou stranu je mi ale hloupé být na ni protivný. Kdyby o něm mluvil kdokoli jiný, dal bych mu znát, že se o něm bavit nehodlám. Jenže Wee… Pomáhá mi, je tu pro mě a nezaslouží si, abych na ni vrčel.
"On tu nebydlí. Odstěhoval se a už jsme se dlouho neviděli." Odříkám, co jsem si v duchu připravil a snažím se, aby na mě nepoznala, že je Tom moje jediná opravdová slabina.
"Opravdu? Jste sourozenci…" Opět jsem to nedomyslel, dal jsem jí prostor pro další otázky. Teď si musím narychlo vymyslet nějaký uvěřitelný důvod, proč sem Tom nechodí. Nakonec zavrhnu výmluvy na jeho práci či problémy v osobním životě a rozhodnu se poupravit pravdu, aspoň nebudu mít výčitky, že lžu.
"Ne, neviděli."
"To je mi líto. Ani nezavolal nebo nenapsal?"
"Ne." zalžu. Panebože, ať s těmi otázkami už přestane. Něco jiného bylo mluvit o něm v tom parku a něco jiného je mluvit o něm jako o Tomovi.
"Třeba přijde," povzbudivě na mě mrkne. "Dej mu čas." Jí se to říká, ona není na mém místě, nemusí vyčkávat, až se její drahý sourozenec začne chovat jako dospělý a rozumný člověk a uráčí se přijít.
"Pochybuji… Wee..."
"Možná se objeví, až to budeš nejméně čekat." Skočí mi do řeči a usměje se.
"Chápeš, že o něm mluvit nechci?!" Už to nevydržím a okřiknu ji. "Nechci o něm mluvit, nechci! Nechci…" Můj hlas se zlomí… Odjedu od ní k oknu a zahledím se ven. Vůbec jsem jí ten obrázek neměl ukazovat. Proč o něm musela mluvit? Proč? Teď mnou cloumá vztek, který ale postupně opadává a do očí se mi hrou nové slzy. Je to k nesnesení…



wee




Sakra! Tak tohle jsem nechtěla. Vinit Toma, který na mě víc jak hodinu naléhal, abych na něj nějak zavedla řeč, je nesmysl. Tohle je čistě moje vina, neměla jsem na něj dát a i na dále jsem se měla řídit svým vnitřním hlasem, který mi napovídal, že Bill zatím není schopen o dvojčeti mluvit, aniž by jej to vyvedlo z míry. Kdyby byl, začal by o něm jistě mluvit sám. Co jsem udělala, vzít zpátky nemůžu, stalo se. Svou chybu se můžu pokusit alespoň nějak napravit…
"Billi, promiň," přistoupím k němu a pohladím ho po jeho ebenově černých vlasech. Bill pod mým dotekem cukne hlavou, dává mi tak najevo, abych jej nechala na pokoji. Obejdu vozík a přidřepnu si k němu. Ačkoliv mám nutkání uchopit jej za ruku, potlačím je, určitě by se mi vytrhl. Ani se na mě nepodívá, kouká se ven a v čokoládových očích se zračí žal. Tohle jsem fakt zvorala!


"Billi, jsem blbá, odpusť. Nechtěla jsem ti nijak ublížit, věř mi, prosím. Nevěděla jsem, že je to mezi vámi tak zlé." Všechno, co jsem řekla, je pravda, až na jednu větu. Při poslední větě jsem mu lhala. Vím, jak to mezi nimi je a taky vím, jak se v tom oba plácají a ani jeden neví, jak z toho ven. Oba to trápí, oba na sebe vzájemně takřka bez přestání myslí. Billovo největší přání je být s Tomem a troufám si říct, že teď by byl šťasten za jakýkoli projev lásky z bratrovy strany. Tom by rád za Billem šel, dnes mi to také sám řekl, ale stejně mám pořád strach, že po nějaké době cukne. Teď sice říká, že ne, že to neudělá, ale co když ano? Billovi by tím neuvěřitelně ublížil a akorát by se znovu ocitli tam, kde byli, než se Tom odešel na pár dní o brášku starat. Už teď pro něj bude těžké znovu si získat jeho důvěru. Bill jej očividně pořád miluje, ale jistě vůči němu bude mít pochybnosti. Odešel od něj už dvakrát… Kdyby zdrhnul potřetí, Bill by mu přestal věřit úplně.
"Zlé je slabé slovo," zašeptají plné rty. Ulevilo se mi, když jsem uslyšela jeho hlas. Alespoň se mnou mluví. Na nic se jej neptám, nechám na něm, zda tímto skončí nebo jestli se rozmluví. Na jednu stranu bych si ráda vyslechla i druhou verzi. Bill se stále dívá ven, jeho oči bloudí někde v dáli a pohrává si s prstýnkem na ukazováčku levé ruky.
"Nechci o něm mluvit. Bolí to."


"Jemu to taky není jed…" když si uvědomím, co to melu, okamžitě sklapnu. Bill ale nijak divně nereaguje, jen zamumlá, že pochybuje, že se jeho dvojče nějak moc trápí a dál to neřeší.
Po dlouhých minutách zírání do prázdna se se na mě konečně otočí a podívá se na mě svým utrápeným pohledem. V ten moment bych si nejraději nafackovala. Kdybych držela pusu, ušetřila bych ho bolesti a sebe tohoto pohledu, z něhož mě bolí srdce. Bill se rozhodl sám, zvolil mlčení a mně nezbývá než ho respektovat. Možná časem o Tomovi promluví sám od sebe, ale tlačit na něj nemá cenu. Stáhl by se, uzavřel by se a přišla bych o něj. To nechci, mám je ráda oba! Každého jinak, ale ani jednoho méně či více. Staršího Kaulitze znám sice déle, ale to nehraje zas takovou roli. Snažím se číst v Billově obličeji a najít tak odpovědi na otázky, které vyskakují v mojí mysli. Pozorujíc jej začínám pochybovat, že setkání s Tomem zvládne… Jistě, přeje si, aby přišel, ale zda by jej psychicky unesl, si nejsem jistá. Tom sem prostě zatím nesmí. Musím s ním o tom promluvit, sice bude zase vyvádět, ale co naplat. Beztoho mě i nařkne z toho, že jsem se ani nepokusila o něm s Billem promluvit, ale na jeho hysterické výlevy jsem si v posledních týdnech už zvykla. Raději budu snášet jeho řev, než abych mu dovolila napáchat další škodu.
"Můžeš mi to odpustit?" Bill mi místo odpovědi ovine ruce kolem krku a přitáhne si mě k sobě. Ze srdce se mi odvalí obrovský balvan. Odpustil…



Bill


"Stalo se něco?" strachuje se mamka, když mě ukládá do postele. "Vy jste se s Wee pohádali?" Asi je dost zaražená. Ve dnech, kdy za mnou moje kamarádka chodí, jsem dobře naložený. Usmívám se na ni, pusa se mi skoro nezastaví a málokdy ji pustím ke slovu. Dnes je tomu ale jinak. Ve večeři jsem se povrtal, skoro vůbec jsem nevnímal, co mi mamka říká a na její otázky, tedy na ty, co jsem postřehl, jsem odpovídal převážně "hm".
"Ne," zavrtím hlavou. Nemám chuť jí vysvětlovat, že je to kvůli tomu, že přišla řeč na Toma. "Jen mi není dobře."
"Co tě bolí, zlatíčko?" Mamka mi přiloží ruku na čelo, aby zjistila, jestli nemám horečku a starostlivě si mě prohlíží. Moje bolest pramení z mého nitra. Připadá mi to, že něco svírá moje srdce a to sevření je s každým okamžikem silnější.
"To bude dobrý, mami. Vyspím se a ráno to bude lepší. Uvidíš." Přidám úsměv a doufám, že odejde. Chtěl bych být sám…
"Určitě?" ujišťuje se, ale k mojí velké úlevě se skutečně narovná a vypadá, že se chystá k odchodu.
"Určitě. Možná jsem jen přetažený, to je všechno. Dobrou." Zamumlám a přitáhnu si peřinu k bradě, čímž se jí snažím dát najevo, že se opravdu chystám na kutě a že by mě měla nechat.
"Dobrou, miláčku." Naposledy se ke mně skloní a políbí mě na čelo. "Krásně se vyspi." Kéž by tohle udělal a řekl… Dost!


Když se za ní konečně zaklapnou dveře, okamžitě sáhnu po mobilu, v seznamu si vyhledám osobu, se kterou chci mluvit, a vytočím její číslo. Modlím se, aby to zvedl, potřebuji s někým mluvit a přijít tak na jiné myšlenky.
"Bille?" ozve se na druhé straně příjemný chlapecký hlas.
"Ahoj, nebudím tě, že ne?" Ujišťuji se raději předem, než na něj spustím.
"Mně a budit před půlnocí? Blázníš?" ozve se na druhé straně smích. "Něco potřebuješ nebo voláš jen tak?"
"Ale jen tak," přiznám se. "Chtěl bych si s někým popovídat."
"Opravdu? To jsem rád, že sis vybral mě." Úplně před očima vidím jeho široký úsměv. Fabi se krásně směje, Tom má sice hezčí úsměv, jeho úsměvu se nic nevyrovná, ale i Fabianův úsměv mi dokáže zlepšit náladu
"Jo jo, mohl bys mi něco vyprávět…"
"A co konkrétně?"
"Třeba to, jak ses seznámil s Wee." Navrhnu mu. O tomhle jsme ještě nemluvili. A takhle budu moct jen poslouchat a nebudu muset na nic odpovídat.
"To tě fakt zajímá?" zeptá se mě udiveně a když přitákám, nadechne se a rozhodne se se mnou o svůj příběh podělit. "Znám ji už nějakej ten pátek, ale dodnes si naprosto živě pamatuji okamžik, kdy jsem ji uviděl poprvé. Seznámil jsem se s ní na jedné akci. Bylo tam dost lidí, ale Wee vyčnívala z davu. Všechny holky byly tuctové oproti ní. Ona se pohybovala tak ladně, jako by tančila. Víš, co tím myslím, že? Však ji znáš taky."
"Je jako víla." Usměji se. Ano, její pohyby jsou opravdu ladné a připomínají mi vílí tanec. "A co bylo dál?" zeptám se dychtivě. "Určitě se ti líbila, že jo?" škádlím ho.
"Komu by se nelíbila. Pak jsme se tak nějak dali do řeči a po pár minutách mi bylo jasné, jak úžasná je. Je to člověk se srdcem na správném místě. Občas jí říkám, že je až moc hodná. Pro svoje přátele by udělala cokoli na světě."
"A pro Mathyho." Doplním jej.
"Ano a pro něj taky. Neznám člověka, který by si ji nezamiloval." V tom mu musím dát za pravdu. Člověk si Wee musí zamilovat už jen pro to, jaká je.
"Na jednu stranu ale Mathymu nezávidím." Ozve se Fabiho hlas po chvilce.
"Proč? Já bych takovou holku, jako je ona, chtěl." Přiznám se. Kdybych nemiloval Toma, byla by Wee první na seznamu potencionálních kandidátek na mou přítelkyni. Každý by mi ji záviděl. Teda kdyby mě chtěla.
"Proč? Protože má až moc kámošů mezi klukama a žárlil bych. Říká, že baby jsou falešný a na jednu stranu má asi pravdu. Koukej…Ty, já, pak ten její kámoš… Teď si nevzpomenu na jméno… Určitě ti o něm říkala."
"Jo, asi se zmínila," kývnu. Fabi pravděpodobně myslí toho, který Wee nedávno volal. Tu hysterku! Docela rád bych ho poznal, ale nebudu se Wee doprošovat. Nechci být nějak vlezlý a pochybuji, že je její kámoš zrovna na mě zvědavý.
"Divil bych se, kdyby to neudělala. Mluví o něm skoro pořád. Jen si jak na potvoru nevzpomenu, jak se ten kluk jmenuje…"
"To je jedno," mávnu nad tím rukou. "Na jménu nesejde. Co máš zítra v plánu?" změním téma.
"Zítra? Hm, nic. Nějaký nápad?" zasměje se do telefonu.



TOM


Procházíme se ruku v ruce parkem, Jess mi něco zaujatě vypráví, ale moje mysl se soustředí na něco jiného. Obsah jejích slov mi naprosto uniká. V hlavě mám pořád telefonát s Violett, byla dost rozhozená a samozřejmě pro mě neměla žádné dobré zprávy. Bill prý vyváděl, jakmile na mě přišla řeč, takže neměla ani možnost jej nějak připravit na naše setkání. Hold budu muset počkat…
"Nesedneme si?" uslyším Jess a nechám se zatáhnout na lavičku, na niž si po chvilce sednu a ovinu paži kolem jejího pasu. Jessiina hlava spočine na mém rameni, nemluví, jen si mlčky vychutnává moji blízkost. Kdykoli pohlédnu do jejích očí, můžu spatřit, jak moc pro ni znamenám. Jediný pohled stačí k tomu, abych se ujistil, že mě miluje celým srdcem. Jess je skvělá holka. Klape nám to, rozumíme si, na všem se shodneme. Při pohledu na nás dva by si leckdo mohl myslet, že jsme ideální pár. Byli bychom, ale… V našem vztahu něco chybí. To něco je láska… Ne z její strany, ale z mojí. Nemiluji ji. Domníval jsem se, že časem se moje city k ní změní, ale bohužel. Lásku si nelze vynutit a ani nejde naučit se někoho milovat. Musí to přijít samo od sebe, což se v tomhle případě nestalo. Zatímco ona je se mnou z lásky, já udržuji náš vztah z čisté sobeckosti. Když jsem s ní, nemám čas zabývat se Billem. Tedy neměl jsem. Teď už mi ani její blízkost nepomáhá. Možná by bylo lepší celé to ukončit. Dokonce jsem se k tomu i několikrát chystal, ale stačilo, aby se mi pověsila kolem krku nebo políbila a moje odhodlání okamžitě vyprchalo.


"O čem přemýšlíš?" zvedne Jess hlavu, usměje se na mě a stiskne moji dlaň.
"O nás." přiznám se a chystám se pokračovat. Ovšem scéna, která se odehrává za jejími zády a která okamžitě přitáhne můj zrak, mi v tom zabrání. S hrůzou v očích pozoruji dvě osoby, moje srdce se divoce roztluče a uvnitř mě přebíjí strach vztek.
"Tome, co se děje?" Jess na mě nechápavě koulí oči, když bleskově vstanu a pohled plný nenávisti upřu na jednu z osob. "Tome, kam to jdeš?!"

Me, Myself and Romeo 4.

20. march 2010 at 19:20 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
To bude určitě ono. Vytáhnu z kapsy papírek, na který jsem si napsal název restaurace, kterou Georg vybral jako místo setkání. Název na budově i papírku souhlasí, takže jsem na místě. Moc se mi tam nechce, z venku to vypadá moc nóbl a takový podniky jsem nikdy moc nemusel a ani jsem se nevěděl, jak se uvnitř chovat. Ale co nadělám, musím dovnitř. Můžu být rád, že byl vůbec ochotný mi pomoci, bez něj bych byl namydlenej.
"Dobrý den," pozdraví mě číšník, co ke mně hned při mém příchodu přiskočí, "máte přání?" Neujde mi, že si mě dost divně prohlíží. Vzhledově mám opravdu dost daleko do všech těch snobů, co jsou přítomni a se kterými se pravidelně setkává.
"Dobrý den, ehm… Mám se tu sejít s panem Listingem… Měl by tu být zamluven stůl na jeho jméno." Zopakuji jen to, co mi sám Georg řekl do telefonu, mám se na něj ptát u obsluhy, tak to taky udělám. Ten pingl si mě znovu prohlédne od hlavy až k patě, je na něm vidět, že se mu opravdu moc nezamlouvám, ale musí mlčet. Hold se musíš, chlapče, řídit heslem 'Náš zákazník - nás pán'.


"Pojďte za mnou," zazubí se na mě křečovitě a vykročí směrem k našemu místu. "Tady… Mohu Vám nabídnout něco k pití?"
"Ještě počkám," odbudu ho a usadím se na židli. Raději počkám na Georga, v jeho přítomnosti se ke mně třeba bude chovat malinko lépe a nebude se na mě šklebit, jako bych ho snad nějak obtěžoval.
"Jak si přejete," ukloní se mi pikolík a jde si po svých. Není jediný, kdo si mě prohlíží. Mám pocit, že na mě civí snad celý lokál a nevím, jestli je to kvůli tomu, že mě poznali a nebo pro to, co mám na sobě. Ať tak či tak, jsou mi jejich pohledy nepříjemné.
Pořád mám nervózně sleduji čas, ručička hodinek se neuvěřitelně rychle posunuje vpřed a můj kamarád pořád nikde. On přijde, určitě přijde. Nenechal by mě ve štychu, ačkoli bych si to zasloužil. Každý má právo na druhou šanci, tedy i já… Číšník kolem mě pořád krouží, už asi třikrát se mě ptal, zda jsem si přece jen nevybral něco k pití, ale moc u mě nepochodil. Copak si můžu s těmi pár drobnými něco objednat? Nejlevnější, co tu mají, je voda z kohoutku, na tu bych možná měl.


Následující půlhodinu strávím čekáním a poposedáváním na židli. Jsem nucen čelit zvědavým pohledům hostů v restauraci a neustále hypnotizuji vchod a doufám, že se Georg co nevidět objeví. Konečně! Po půl hodinovém čekání a poposedávání na židli Georga, jak si to ke mně štráduje.
"Promiň, malinko jsem se zdržel," omluvně se na mě usměje. No, malinko je podle mě tak pět deset minut, ale co. Hlavně že je tady, ne? "Musel jsem si ještě něco zařídit a nevěděl jsem, že se to takhle protáhne. Ty sis neobjednal?" zeptá se, když si všimne, že stůl přede mnou zeje prázdnotou. Jasně, že jsem si nic neobjednal. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Zavrtím hlavou a chystám se nějak začít rozhovor, ale zase mě vyruší ten nepříjemný týpek.
"Vybral si už pán něco k pití?" otočí se mým směrem a škodolibě se pošklebuje.
"Minerálku," usadím ho a dál mu nevěnuji pozornost. Musel bych ho zaškrtit, tak nepříjemného člověka jsem dlouho nepotkal. Pingl vyčkává, zda si dá i něco můj společník a já v duchu vybízím Georga, aby svou objednávku uspíšil a ten protiva konečně vypadl.
"Pro mě taky, díky. A mohl bych poprosit o jídelní lístek?" Číšník přikývne a za okamžik nám oběma strká pod nos desky ukrývající speciality podniku, u něhož pracuje. Když vypadne, podívám se tázavě na osobu sedící proti mně.
"To je v pohodě, Tome," vyloží si správně můj pohled, "zvu tě."
"Je mi to trapný…" tisknu nervózně desky a sleduji Georga, jak pročítá seznam jídel, kterými bychom mohli naplnit žaludky.
"Říkám, že je to dobrý, vyber si." Protesty asi nic moc nezmůžu a můj žaludek se začíná hlásit o pozornost, takže nabídku příjmu nakonec opravdu rád. Když nahlédnu do jídelního lístku, mám dojem, že blbě vidím. Ani na vodu z kohoutku bych se nezmohl. Za to, co mám u sebe, by mi ten protiva nabral přinejlepším vodu z dřezu. To jsou sumy, se museli zbláznit!
"Děje se něco?" zeptám se nakonec, když se Georg už asi po desáté nervózně rozhlédne po restauraci. "Čekáš někoho?"
"Ne, vůbec ne." ujistí mě s úsměvem, ale stejně mám pocit, že mi neříká úplnou pravdu. Proč by se jinak koukal pořád kolem? Přestanu se tím zabývat a raději si hledím toho, abych si vybral něco "normálního" k snědku, což je nadlidský úkol. Ty názvy jsou šílené, vždyť to ani nevyslovím a v očích číšníka nebudu jen socka, ale rázem se stanu negramotnou sockou.
Zoufale zvednu oči ke svému kamarádovi, abych se ho optal, co si dá on a inspiroval se jím, jenže Georg mě vůbec nevnímá. Pořád bloudí pohledem kolem. Lže mi, jistě někoho čeká. Jen doufejme, že nepozval Gustava. Nerad bych před celým lokálem dostal pěstí od našeho bubeníka. Jemu by asi pouhá omluva nestačila… Když Georg zaregistruje můj tázavý pohled, usměje se: "Máš vybráno?" Načež mu jen přikývnu.

odd


Ježiš, co jsem si to objednal?! Porce jak pro vrabce a k tomu mám pusu v jednom ohni. Zlatej Mekáč, fakt! Tam se dalo jídlo aspoň jíst. Ale nedám na sobě nic znát a soukám do sebe jedno sousto za druhým. S úlevou složím příbor na talíř a spolku poslední kus té pálivé speciality.
"Četl jsi ten článek?" zeptá se mě zničehonic Georg, čímž mě zaskočí natolik, že na okamžik nejsem schopen vzpomenout si, jaký článek by můj kamarád mohl mít na mysli. "Ten o Billovi…"
A jsem doma! Samozřejmě, že jsem ten článek přečetl. Hned co jsem přišel domů, sedl jsem na pohovku a nalistoval rozhovor s ním. Nic zajímavého jsem se nedozvěděl. Bill tam mluvil o své firmě, pak o předešlých úspěších doma a v zahraničí, prostě jen práce, práce a zase práce. Samé nezajímavé kecy, o sobě se ani slůvkem nezmínil.
"Jo. Proč?" zeptám se jej, ač je mi jasné, proč se mě na to ptá. Zřejmě přemýšlel, jak zavést řeč na mé dvojče a nic jiného ho nenapadlo. Teď se bude pravděpodobně pokoušet přejít od článku k Billově osobě jako takové.
"Dotáhnul to daleko, nejdál z nás ze všech." pronese uznale a pokračuje dál: "Jediné negativum je, že nemá vůbec žádný čas… Ale na tebe by si ho…"
"Dost!" umlčím jej. Je mi jasné, co se mi snaží říct, že přestože Bill je pracovně vytížený, že by si na mě čas udělal kdykoli, protože jsem jeho dvojče. Jenže já nechci, aby si na mě Bill dělal čas, nechci jej vidět, nechci s ním mluvit a po tom podrazu s účtem, co na mě udělal, s ním nechci mít nic společného dvojnásob.


"Tome, ať se stalo cokoli, je to tvůj bratr a…"
"Vím, Bill byl, je a bude moje dvojče. Nemusíš mi to připomínat." zašklebím se na něj. "Chápu, co mi chceš naznačit, ale už jednou jsem ti řekl, že za ním půjdu, až budu chtít já. Prosím, netlač na mě."
"Ale…" snaží se ještě zaprotestovat, ale naštěstí mu pak dojde, že když na mě bude naléhat nebo mě dokonce nějak nutit, abych zašel za bratrem, ničeho tím nedocílí. Podle mě by nebylo rozumné, abychom se my dva v blízké době střetnuli. Ani nevím, co bych mu řekl… Georga svým způsobem chápu. Já a Bill jsme dříve byli nerozluční, je pro něj nepochopitelné, že jsem za ním nerozběhl. Jistě, nezná pravý důvod, proč se mu vyhýbám. Nevím, čím si to odůvodňuje… Možná si myslí, že se bojím, že se na mě Bill zlobí kvůli kapele.
"Fajn, ale zajdeš za ním, že jo?" ujišťuje se znovu a když mu přikývnu, spokojeně se usměje. V podstatě nelžu. Jednou za Billem zajdu, ale až budu míst jistotu, že setkání s ním zvládnu, aniž bych měl chuť vrhnout se na něj a na místě si jej vzít.
"Georgu," oslovím přítele, "je mi blbý, že to říkám zrovna v tuhle chvilku. Nechci, aby sis myslel, že je to jen kvůli Billovi… Ale už budu muset jít. Musím si ještě něco zařídit…"
"V pohodě," přikývne s úsměvem, "tady to máš." Po stole mi přisune obálku uvnitř ní se skrývá hotovost, o kterou jsem jej žádal.
"Dík moc! Vrátím ti to hned, jak budu mít. Slibuju!" zastrčím si obálku do mikiny. Bez něj bych byl namydlenej!
"Nespěchej na to. Až budeš moct, vrátíš mi to. Kámoši si mají pomáhat, ne?"
Na tohle neodpovím, jen se opět děkovně usměji a vstanu od stolu. "Uvidíme se?" zeptám se jej ještě. Georg mě vzápětí ujistí, že mě rád viděl a že kdykoli budu chtít, stačí se ozvat a můžeme se sejít. Naposledy ještě poděkuji a rozloučím se s ním.
Cestou ven se srazím ještě s tím děsně příjemným pinglem, který se na mě zašklebí, s přehnanou úctou mi poděkuje za návštěvu a popřeje mi hezký zbytek dne. Při slovech "Přijďte zas" mám sto chutí vpálit mu do ksichtu, že tady už mě nikdy nikdo neuvidí, ale udržím se a konečně vypadnu ven.


Moji tvář ovane příjemný vánek, narazím si kapuci na hlavu, rozhlédnu se kolem sebe a přemýšlím, kudy vede nejkratší cesta ke stanici metra. Musím ty prachy ještě dneska předat Weidovi, jinak se ten dědek protivná zblázní a udělá se mě bezdomovce.

Bill




Krausová, Miller, Weida… Ježiš to je debilní jméno, ušklíbnu se v duchu a pročítám si dál jména ve výtahu. Pomalejší rachotinu jsem snad nezažil. Opřený o stěnu výtahu se snažím uklidnit vrtící se "dáreček" v mém náručí a vyčkávám, až ta pojízdná krabice zastaví. Světlo nade mnou několikrát problikne a pěkně mě tak vyleká. Poslední, co mi schází, je, abych tu zůstal viset. Musel bych pak zvonit a čert ví, jestli vůbec ten krám funguje. Taky bych tu mohli oba umřít na nedostatek kyslíku. Výtah konečně vyjede do mnou zvoleného patra, s hlasitým oddechnutím, že jsem v něm nezůstal uvězněný, otevřu dveře a sunu se ke známým dveřím.
Důrazně dvakrát po sobě stisknu zvonek a čekám, až mi majitel bytu přijde otevřít a přivítá mě. Neřekl bych, že mě bude vítat zrovna s otevřenou náručí, asi bude naštvaný kvůli tomu menšímu podrazu s účtem. Čekal jsem na něj, ale nepřišel. Když nejde Mohamed k hoře, musím já k Mohamedovi. Co to melu… K Tomovi.


"Hledáš někoho, chlapče?" ozve se za mnou hlas nějaké ženy. Když se otočím, spatřím na prahu protějších dveří stát nějakou důchodkyni. Baba jedna zvědavá, beztak mě celou dobu šmíruje skrze kukátko, jak tu zvoním jak idiot. Co je jí po tom, jestli někoho hledám?! Ať jde raději sledovat telenovely a na mě se vybodne.
"Ne, paní, děkuji," nasadím svůj nacvičený úsměv a otočím se zpátky ke dveřím. Vyčkávám, dokud neuslyším klapnutí dveří, abych mohl znovu zazvonit, jenže nic se neděje. Ta stará rašple pořád asi stojí mezi dveřmi.
"Není doma." Oznámí mi škodolibým tónem. Má štěstí, že jsem slušně vychovaný a mám úctu ke starším lidem. Být Tomem už bych milou babrli poslal do patřičných míst. Ale asi má pravdu. Taková stíhačka jako ona bude mít přehled, nemá co na práci, tak má čas špízovat u dveří a za oknem. Ta ví, kde se co šustne a pravděpodobně ji ani neuniklo, že mé dvojče opustilo svůj byt a ještě se nevrátilo.
"To nevadí, počkám." zamručím a snažím se, abych vyzněl tak, aby poznala, že rozhodně nemám v úmyslu dál se s ní vybavovat.
"Jo jo," povzdechne si. Znovu se otočím a probodnu jí očima. Tak ona mi nedá pokoj! "Bůh ví, kdy se vrátí. Abys na něj nečekal do rána." Tak a už jí mám dost. Zaprvé mi tyká, což by mi ani tak moc nevadilo, to bych ještě překousnul, ale ty její narážky na Toma mě vytáčejí. Vím moc dobře, co tím myslela. Chtěla mi tím dát najevo, že je Tom ochlasta, fláká se po barech a vrací se nad ránem a ne střízlivý. Jestli ta babizna nezajede do bytu, budu ji muset pomoci. Zrovna, když se jí chystám, něco na ty její jedy odpovědět, ozve se za mnou udivený hlas.


"TY?!?!"

Me, Myself and Romeo 3.

7. march 2010 at 17:02 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Postávám před domem a váhám, zda stisknout zvonek nebo ne. Bojím se… Bojím se toho, co se odehraje v následujících okamžicích. Mám strach z reakce osoby, která v domě bydlí. Jak zareaguje, když mě po takové době uvidí? Nenávidí mě a přibouchne mi dveře před nosem za to, jakou škodu jsem svým nezodpovědným chováním způsobil? Odpustil mi a i nadále mě počítá mezi své přátele? Podá mi pomocnou ruku i přes to, že jsem se k němu zachoval tak sprostě a zničil jeho sen? Nebo se mi vysměje a pošle mě k čertu? Jedna otázka přebíjí druhou a obavy narůstají neuvěřitelnou rychlostí. Přesto se nakonec odhodlám a zazvoním. Drnčivý zvuk se rozezní obydlím toho, jehož jsem se rozhodl poctít svou návštěvou a ke komu jsem přišel žebrat. Měl jsem štěstí, že bydlí pořád na stejném místě a nikam se nepřestěhoval. To bych byl v loji, musel bych po něm pátrat a nevím, koho bych se asi tak zeptal. Když slyším kroky blížící se ke dveřím, vzal bych nejraději nohy na ramena a zdrhl jako ten nejposlednější zbabělec na světě. Ale už je pozdě, dveře se otvírají a po chvilce se přede mnou objeví známá tvář, kterou jsem už dlouhé týdny neměl možnost vidět.


"Tome?" Jako by nevěřil tomu, co vidí. Jako bych byl nějaký přízrak, co se zjevil před jeho dveřmi. Bože, co teď? Mluvit nebo raději mlčet a vyčkat, až se vzpamatuje ze šoku, jenž jsem mu svou návštěvou očividně způsobil. Nakonec se rozhodnu pro první variantu. Lepší promluvit než čekat, až přijde k vědomí a zabouchne dveře.
"Ahoj Georgu," pozdravím starého kamaráda a usměji se na něj. Snažím se působit přátelsky a i trochu sebevědomě jako za starých časů. To druhé mi moc nejde, protože jsem dost nervózní z toho, co mě čeká.
"Ahoj, co…co tady…kde ses…jak jsi…" Georg je pořádně zaskočený. Dokonce do té míry, že není schopen mi položit jedinou otázku. Moc mi situaci neusnadňuje, protože sám nevím, kde mám začít.
"Máš se?" zkusím nějakou tu zdvořilostní frázi, aby řeč nestála a třeba se chytne.
"Jo, jo, jde to. Co u tebe?" Sláva, reaguje a nevypadá, že by se v následujících chvílích chystal skopnout mě ze schodů dolů, dokonce se na mě i malinko usmál.
"V rámci možností," odpovím mu. V rámci možností znamená v tomto případě totálně na nic, teda slušně řečeno, protože jsem skoro švorc, hladový jako vlk a možná ze mě bude za pár dní i bezdomovec. Skvělé vyhlídky do budoucnosti, opravdu. Nebylo zbytí, musel jsem se ponížit a jít se doprošovat. Weidovi jsem se snažil vysvětlit problém s kartou, ale on mě odbyl slovy, že je mu to jedno, že by to mohl říct každej a kam on by přišel. Dal mi týden na to, abych sehnal prachy, jinak mě prý vystěhuje. Pak si mumlal něco o celebritách a že je strašně divný, že zrovna já peníze nemám.
"Nepůjdeš dál?" nabídne mi a mně spadne čelist. Tohle jsem opravdu nečekal! Na odpověď se nezmůžu, proto jen přikývnu a vyčkám, až mi udělá prostor, abych kolem něj proklouznul dovnitř. Náš basák za námi zavře a naznačí mi, abych jej následoval.
Naposledy jsem tu byl, když Georg dům kupoval a to tu byly jen holé stěny. Teď je všechno zařízené a musím uznat, že špatně se rozhodně nemá. Celou dobu, co za ním kráčím, si prohlížím jeho nový domov. Sám bych ho takhle sice nezařídil, upřednostňuji jednoduchost a praktičnost a i barvy bych jistě zvolil jiné, ale všechno na mě působí útulně a uspořádaně. Když se ocitneme v obývacím pokoji, nabídne mi, abych se posadil.


"Dáš si něco? Kafe? Džus? Vodu?" rozhodne se, že mi nabídne i něco k pití, abych neseděl na suchu a už podruhé během pár minut mě překvapí.
"Když tak džus, díky." vyberu si a připadám si docela trapně, co docela…neuvěřitelně trapně. Začíná se ozývat moje svědomí. Choval jsem se jako idiot a on se ke mně chová pořád stejně mile. Sice je to malinko strojenější než dříve, ale nemám si nač stěžovat. Kdybych se zjevil před Gustavem, nejspíš bych se válel na chodníku před jeho barákem.
Georg zmizí z místnosti a moje oči začnou rejdit po místnosti. Všechno si se zájmem prohlížím. Co mi padne do oka okamžitě, je sedačka a křesla. Barva je sice nepraktická, bílá kůže se asi pěkně blbě udržuje, ale vypadá dost pohodlně. Mně osobně se by se víc líbila v černé, ale to už je otázka vkusu. Konferenční stolek je tmavé barvy, možná černá. Nejsem si jistý, nezkoumal jsem ho až tak detailně. Odtrhnu pohled od stolku a můj pohled padne na krb, na němž je rozestaveno několik rámečků s fotografiemi. Jeden z nich vezmu do ruky a okamžitě poznám osobu na fotografii. Je na ní zachycena usmívající se Sára, Georgova přítelkyně, s dítětem v náručí. Takže Georg je taťka…


"Danny, můj syn." potvrdí mi moji myšlenku právě se navrátivší Georg a postaví na stolek dvě sklenice. "Proč stojíš?" zeptá se mě hned na to. Asi mu přijde hodně divné, že takový drzoun jako já se ještě nerozplácl na sedačku a div nestojí v pozoru.
"Já…Čekal jsem na tebe." Naposledy se podívám na fotografii a vrátím ji zpět na její původní místo. Obejdu stolek a po vzoru Georga usednu do křesla.
"Aha… Promiň mi tu přímost, ale nedá mi to, abych se nezeptal. Proč jsi za mnou přišel?" Čekal jsem, kdy se mě na to zeptá. Teď musím vymyslet, jak mu celou situaci vysvětlit a jak odůvodnit moje rozhodnutí, proč jsem nešel za Andreasem, který mě taky napadnul, ale za ním. Sám odpověď znám. Andreas by hned, co bych odešel, volal Billovi a vyslepičil mu, že jsem u něj byl. Georg snad bude diskrétnější a když ho poprosím, aby mlčel, neřekne ani slovo.
"Je mi to trapný, ani nevíš jak. Po tom všem, co jsem udělal, co jsem zničil, jsem v sobě našel odvahu nebo spíš drzost, nevím, přijít za tebou a prosit tě…"
"Prosit? Prosit o co?" Georg se opře do křesla a sjíždí mě pohledem. Připadám si jako student u zkoušky, potí se mi ruce a v hlavě mi to pěkně šrotuje. Musím zvažovat každé slovo, co řeknu a taky musím neustále počítat s tím, že mě pošle do háje.
"O pomoc…" kuňknu a raději upřu pohled na plochu stolku. A teď se děj vůle boží.
"Tak o pomoc…" zopakuje po mně. Divím se, že se nezačal smát. Já bych to na jeho místě udělal. "A jak ti můžu já pomoct?"
"Nevím, jak ti to vysvětlit," odvážím se konečně podívat se mu do očí. Nesměje se ani se mi nepošklebuje. Tváří se dokonce docela mile a možná mi i pomůže. "Pamatuješ se, jak jsem si kupoval ten byt? Bylo to v době, kdy jsem začal s… Ty víš s čím."
"Pokračuj."
"No, tak teď mi hrozí, že mě vyrazí." vysoukám ze sebe a připadám si jako naprostej idiot. Vyléčenej alkoholik na mizině takřka bez střechy nad hlavou to je, pěkně prosím, slavný Tom Kaulitz dnes.
"Jak vyrazí?"
"Musím do týdne zaplatit nájem za uplynulých pár měsíců plus nějaký zálohy. Weida, to je domovník, prý chce mít jistotu, že ho zase nevypeču."
"A problém je?" položí mi další otázku.
"Problém je, že ty prachy teď prostě nemám… Tak mě napadlo, že…"
"Počkej, jak nemáš? Tos všechny prachy utratil za chlast nebo co???" vykulí na mě oči.
"Ne, to Bill," vyvrátím mu jeho domněnku, že jsem všechno, co jsem vydělal hraním, vrazil do alkoholu a prochlastal to.
"Bill utratil tvoje prachy?" nechápe mě Georg. Je fakt, že jsem mu to moc nevysvětlil. Takže znovu a lépe.
"Ne, to ne. Neprochlastal jsem je, byl jsem na léčení a už jsem čistej." rozhodnu se ho nejprve informovat o tom, že za ním nepřišel žebrat nějakej ochlasta, ale jeho dřívější kamarád. "Bill mi zablokoval účet. Teda ne mně… Máme společnej, teda myslím si, že je společnej. Chápeš, jako že jsme oba majitelé účtu... Teda to jsem si myslel do doby, než jsem vlezl do banky a oni mi řekli tohle. Jednali se mnou, jako by ten účet byl jen pana Kaulitze mladšího a já mu ho chtěl vytunelovat nebo co. No to je fuk. On prostě dal jakejsi příkaz, abych z něj nemohl nic vybrat." Zkusím mu to vysvětlit, aby mě pochopil, ale řekl bych, že je ze mě akorát tak zmatenej.


"Bill že udělal tohle?" Super, takže mi nevěří a nejspíš mě má za prachsprostýho lháře, co z něj přišel tahat prachy.
"Vím, že to zní naprosto šíleně, ale je to tak. Nevím, proč to udělal, co ho k tomu vedlo."
"Proč se ho prostě nezeptáš? Zavolej mu a zjisti to." Navrhne mi to, co jsem rozhodně slyšet nechtěl a ani nemám v úmyslu udělat. Jenže jak mu mám odůvodnit, že s nechci komunikovat s vlastním bratrem? Pravdu říct nemůžu. To mám zase lhát? Lhát příteli? Nic jiného mi ale zřejmě nezbývá.
"I kdybych mu zavolal, trvalo by, než bych měl k penězům přístup a já je opravdu nutně potřebuju." upřu na něj prosebný pohled a doufám, že mu to jako odpověď postačí.
"Bill by ti je půjčil. Má firmu, co mu vydělává slušný prachy," zazubí se na mě, "náš malý Billi totiž prorazil jako návrhář, ale to jistě víš nebo ne?" Zavrtím hlavou. Nevím nic o tom, co teď Bill dělá a ani jsem se o to nezajímal. Chtěl jsem se od něj distancovat, abych zabil lásku v sobě a pokud na něj budu neustále myslet a zaobírat se jím, nepovede se mi to. Jenže teď je mi blbý říct Georgovi, aby o něm mlčel.
"Jo, Bill navrhuje modely a uznávají ho i v zahraničí. Všude se o něm píše… Počkej chvilku." vstane a za okamžik přede mnou přistane časopis, z jehož obálky se na mě dívá moje o deset minut mladší dvojče. Neměl bych to dělat, ale neubráním se. Uchopím časopis a nalistuji rozhovor s bratrem. Sluší mu to, neuvěřitelně mu to sluší. Fotky mi malinko připomínají ty z shootingu od Lagerfelda. Aby taky ne… Je to znovu foceno jím. Jen nemá Bill na hlavě tu šílenost s péry, ale má je načesané dozadu. Působí na mě jinak, než kdysi. Dříve byl rebel tělem i duší. Teď z něj vyzařuje elegance jemu vlastní, divokost jako by zmizela. Nádherný je ale pořád stejně, možná ještě zkrásněl.
"Klidně si ho vezmi, je to dva měsíce starý a Sára ho jistě postrádat nebude." pronese Georg. "To je změna, co?"
"To je," přikývnu a nemůžu se odtrhnout od bratrových očí. Právě ony byly to, co jsem na něm miloval nejvíce. Svým pohledem si dokázal podmanit kohokoli. Stačilo, aby se na někoho podíval a každý roztál a Bill tak dosáhnul svého. Vím, o čem mluvím, i na mě tuhle svou zbraň používal, a to dost často.


"Říkal jsi, že jsi byl na léčení?" vrátí se od Billa znovu k tomu, co jsem mu před chvilkou přiznal.
"Jo a přísahám, že si chlastu už ani nelíznu, protože tam mě nedostanou ani párem koní."
"Je to dobře," konstatuje, "jsem rád, že je to za tebou."
"I já," přiznám, "dík tomu jsem v těch sračkách…"
"Co teď? Zavoláš mu?"
"Jako Billovi? Ani na něj nemám číslo a…"
"Není problém," Georg znovu vstane a za okamžik se vrací s kouskem papíru, na němž je jeho rukou napsáno nejen telefonní číslo na mého bratra, ale i dvě adresy. "Na mobilu bys ho měl zastihnout kdykoli. Podle mě s ním i spí," zavtipkuje na účet bratra. "Napsal jsem ti i číslo do kanclu, ale volej radši na mobil. Ta jeho asistentka je horší než nějaká FBI… Tohle je adresa té jeho firmy," ukáže na papír, "tady na té Bill bydlí. Nemůžeš to nenajít. Takovej barák je v širým okolí jen jeden."
"Díky, ale chtěl jsem ti něco říct," strčím papír do kapsy u bundy, "potřebuju čas, než za ním půjdu. Víš, stalo se něco, co…"
"Vím o tom." Takže mu Bill o té facce řekl, no super. "Ale on se na tebe už nezlobí. Určitě na tebe čeká, Tome. Měl bys s ním promluvit…"
"Udělám to, ale ne teď. Necítím se na to. Proto jsem přišel za tebou a nešel jsem za ním…"
"Jak myslíš, je to tvoje rozhodnutí. Ale věř mi, že by tě rád viděl." poznamená znovu, "Kolik teda potřebuješ?"
"Ty mi pomůžeš?" vyvalím na něj oči.
"Sice ses choval jako idiot, ale přece nenechám kámoše na holičkách. Kolik teda?" dožaduje se znovu odpovědi. Sdělím mu tedy, kolik po mně Weida chce a čekám na jeho reakci. "No, není to zrovna málo. Asi u sebe tolik nemám… Stačilo by ti to zítra nebo pozítří? Někam bych ti to donesl."
Šokovaný tím, že se mnou můj přítel nevyrazil dveře a dokonce je ochoten mi pomoci, mu nadiktuji telefonní číslo a domluvím se s ním, že mi dá vědět, kde a kdy se sejdeme. Vytrhl mi trn z paty! Při odchodu ho ještě ujišťuji, že mu je vrátím, jakmile se dostanu k penězům na účtu, což nevím, kdy bude, protože se nemám v úmyslu s Billem setkat.


Bill


"Sakra!" Zmačkám další papír a odhodím jej stranou. Na stole se mi začíná vytvářet pěkná hromada. Celé dopoledne se snažím něco kloudného vytvořit, ale všechny moje pokusy končí stejně. Návrh si kriticky prohlédnu a protože mi nevyhovuje, zmačkám jej a zahodím. Pokud to takhle půjde dál, nebudu s kolekcí nikdy hotov. Z práce mě vyruší drnčící zvuk ohlašující příchozí hovor. S námahou se natáhnu po mobilu a stisknu tlačítko pro přijetí hovoru.


"Ahoj," pozdravím volajícího, "super, že voláš."
"Neuvěříš, co se mi teď stalo!" vybalí na mě okamžitě Georg. Jeho hlas je dost rozrušený. Zní, jako by zažil něco naprosto neskutečného a tím přirozeně jen podnítí moji zvědavost.
"Co?" Doufám, že se nebudu muset doprošovat, aby se se mnou o tu senzaci podělil. To je přesně to, co nesnáším. Nejprve mě někdo napíná a pak to z něj musím páčit. Nebylo by to nic neobvyklého, dělali mi to vždycky, protože věděli, jak jsem zvědavý a rádi mě pokoušeli.
"Můžeš třikrát hádat, kdo za mnou byl…"
"David." přistoupím na jeho hru a zkusím první variantu, co mě napadla, ačkoli z našeho bývalého manažera by asi nebyl tak mimo. To bude někdo jinej. Někdo, koho dlouho neviděl a koho by ani v nejmenším nečekal.
"Vůbec, jsi naprosto mimo. Ale nebudu tě trápit a prozradím ti to. Tom!" Jakmile vysloví to jméno, vypadne mi tužka z ruky a jistě se tvářím jako naprostý idiot. Ještěže jsem tu sám. Musel jsem se přeslechnout, to není možný!!!


"Tom? Jako můj Tom?"
"Ano, tvé dvojče asi před deseti minutama odešlo…" směje se Georg.
"Co chtěl? Jak vypadá? A kde celou dobu byl?" chrlím na něj svoje otázky. Ruce se mi klepou a v duchu Georga nabádám, aby odpovídal rychle. Chci vědět všechno. Jak se později dozvím, přišel jej poprosit, zda by mu nepůjčil peníze, protože má nějaké problémy ohledně bytu. Takže ten chlápek z banky mi nekecal, když jsem tam volal. Dorazilo mi totiž upozornění, že se někdo pokoušel o výběr z účtu a když jsem se chtěl informovat, kdo že to byl, bylo mi sděleno, že můj bratr. Čekal jsem, že se tu Tom objeví a seřve mě, že jsem mu znemožnil disponovat s jeho financemi, ale bráška mě převezl. Než aby přišel za mnou, zazvonil u "cizích".
"Vzkázal mi něco?" zeptám se s nadějí v hlase, "Neříkal o mně nic?" Jsem asi hodně naivní, ale doufám, že mi Georg řekne, že se na mě Tom ptal a že mě alespoň pozdravuje.
"Bille, promiň, ale nevzkazuje nic. Snažil jsem se, abych ho ukecal k tomu, aby za tebou šel, ale on mi tvrdil, že se na to necítí nebo co. Dal jsem mu na tebe adresu i telefon, ale nevypadal, že by se chystal ti v následujících dnech zavolat. Mrzí mě to."
Mně taky a nikdo si nedovede představit jak moc! Vlastní bratr, dvojče… Krev mojí krve se mi vyhýbá a je mu absolutně jedno, co dělám, jak se mám. "Ani slůvko o mně neřekl?"
"Jo, že ses změnil, jako vzhledově. Vyprávěl jsem mu o tobě, ukazoval mu fotky, ale znáš ho, je to s ním těžký. Je mi líto. Rád bych ti pomohl." povzdychne si. Musím mu dát za pravdu. S Tomem to nebylo jednoduchý nikdy. Měl svojí hlavu a co nechtěl, nikdy nedělal. Budu muset vyčkat, zda ho něco neosvítí a jemu nedojde, že mě chce vidět.


"Georgu?" oslovím kamaráda. "Přece jen mi s něčím můžeš pomoci…"

Lutte pour l'amour 28.

2. march 2010 at 19:13 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Tak Wee," pobídnu ji, aby mi už konečně prozradila, s kým můj mladší sourozenec byl. Mám strach z odpovědi. Už jen zmínka, že Bill byl s někým cizím mnou otřásla a naštvala mě. Doufám, že pro svoje jednání bude mít nějaké patřičné a rozumné vysvětlení, protože jinak se neznám. Tohle přece nemůže myslet vážně! A ještě mi to oznámí, jako by se nechumelilo! Kde jsme???
"Billa jsem seznámila s Fabim." Wee se konečně vymáčkne a já na ni jen vyvalím oči. Asi jsem se přeslechl, to byla jistě jen halucinace.
"Tak s Fabim…" zopakuji po ní a tisknu ruku v pěst tak silně, až mi bělají klouby. "To nemyslíš vážně, že ne? Ty si ze mě jen utahuješ, že je to tak?" Zvednu se z křesla a pomalinku se přesunuji směrem k oknu. "Řekni, že to byl jen žert, protože jinak…"
"Jinak co?" zeptá se mě, když se odmlčím. Pozoruji fasádu protějšího domu a nechám svoje myšlenky volně plynout. Stále čekám, že mi řekne, že si ze mě jen vystřelila a že jsem jí naletěl. Sice by to bylo od ní fakt hnusný, ale rozhodně by to pro mě bylo snesitelnější než, kdyby to byla pravda. Violett ale mlčí a nic nepopírá. Ona snad v něčem jede nebo není plně při smyslech. Kdyby byla, neříkala by tohle.


"Co je to zač?" prudce se na ní otočím a probodnu ji pohledem. Má štěstí, že se jím nedá ubližovat. Úsměv, který se objeví na jejích rtech, můj vztek ještě více podpoří. Za jiných okolností mi její usmívající se tvář vždy zvedne náladu, ale dneska tomu tak není, dneska mě pomalu ale jistě vytáčí k nepříčetnosti. Jak se může smát?
"Čemu se směješ? Tobě to připadá směšný? Mně teda rozhodně ne!"
"Tomi…"
"Neříkej mi Tomi!" sjedu ji okamžitě, aniž bych ji nechal doříct větu. Jí jsem to oslovení toleroval, ale v tenhle moment na mě to 'Tomi', vyslovené jejím vlídným hlasem, působí jako červená barva na býka.
"Tak Tome," přestane se usmívat a malinko přimhouří oči. Ještě že jí nevidím do hlavy. "Fabian je můj kamarád. Známe se už dlouho…"
"Mně je docela jedno, jak dlouho se znáte. Chci vědět, co je to zač? A proč jsi ho dotáhla za Billem?! Za mým bratrem, dvojčetem?!"
"Ty jsi fakt hrozná hysterka," zakroutí hlavou, ale pokračuje dál: "Fabian má za sebou něco podobného. Sice nebyl ochrnutý, ale byl nemocný. Ví, jak se člověk cítí, když je "jiný", když mu nemoc obrátí život vzhůru nohama a…"
"A co já s tím? Je to sice smutný, že byl nemocný, ale to není důvod!" vykřiknu. Jo, sice byl nemocný, ale to ještě neznamená, že ho musela dotáhnout za Billem.
"Kdybys mě alespoň jednou jedinkrát nechal domluvit, jen jednou, Tome. Napadlo mě, že by si mohli rozumět, tak…" Znovu je Wee ale mnou přerušena. Soudě dle jejího výrazu nejraději by mi jednu ubalila a nebo mi pusu zalepila, abych konečně sklapl. Ale s tím ať nepočítá.
"Jo tak tebe napadlo!" pronesu s hraným úžasem. "Geniální, tleskám!" sprásknu dlaně a vrátím se do křesla. Musím si sednout, jinak to se mnou sekne. Tohle je trošku silný kafe! "Tak hele, ty teď svýmu kamarádíčkovi hezky povíš, aby nechal mýho bráchu na pokoji, jinak mu to půjdu vysvětlit já sám."
"Jakým právem mu rozhoduješ o životě?!" už i Violett zvýší hlas. Za tu dobu, co se známe, jsem ji snad nikdy neviděl rozčílenou. Vždycky i v těch nejvypjatějších situacích si zachovala chladnou hlavu a mluvila pomalu a s klidem. "Je to Billův život a ty…"
"Jsem jeho bratr!"
"Ale to ti nedává právo rozhodovat o tom, s kým bude trávit čas. Nechceš si třeba brášku vystavit do nějaké vitríny? Aby na něj nikdo nemohl? Proboha, Tome, Bill je šťastný!"
"Tenkrát byl taky a jak to dopadlo!!!" vpálím ji do obličeje. Co si o sobě myslí? Že k nám domů přivede nějakého týpka, seznámí ho s Billem a já ji za to nakonec ještě budu děkovat. Omyl! Tohle přehnala!
"Tenkrát není dnes. Tome," položí mi dlaň na koleno, "věčně nebude sám. Ale kdyby nepotkal Fabiho, potkal by někoho jiného. Dříve nebo později… Tomu bys nezabránil. Fabiho znám, ručím ti za něj. Bill je s ním v bezpečí. Nech to tak… Kvůli Billovi, prosím."


Okamžik hledím před sebe, snažím se to všechno nějak vstřebat. Ať chci nebo ne, musím uznat, že co říká, je... Sakra, tak nerad dávám někomu zapravdu! Jenže Wee ji má. I kdybych tisíckrát chtěl, nejde to. Billa věčně hlídat nemůžu. Jednou by si stejně kamarády našel, takhle aspoň vím, kdo to je. Sice toho Fabiana, nebo jak se ten týpek jmenuje, vůbec neznám, ale to, že je to Weein kámoš, mě přece jen malinko uklidňuje. Ačkoliv bych vedle Billa raději viděl nějakou ženskou… Holky jsou sice taky nebezpečný, ale kdyby byla jako Wee, byl bych v klidu.
"Wee, já ti věřil." Řeknu už o poznání klidněji a zvednu k ní pohled. Dívá se na mě těma svýma smaragdovýma očima, ruku má stále položenou na mé noze a nic neříká, mlčí. "Proč jsi to se mnou alespoň neprobrala, než jsi ho tam dovedla?"
"Proč? Protože bys reagoval podobně jako před chvilkou. Bill a Fabi si zatím rozumí. Kdyby Bill nechtěl, řekl by to. Věř mi, že ho nikdo nijak k ničemu nenutí."
"Dobrá," vydechnu rezignovaně. "Nechám to na tobě. Ale něco mi slíbíš…" Nebude to jen tak. Wee trpělivě vyčkává, co jsem si na ni zase vymyslel a co budu požadovat jakoby na oplátku, že nebudu nikterak zasahovat do jejího počínání.
"Tome, chceš, abych s nimi pořád…"
"Ne, ne, to ne. Bylo by fajn, kdybys na ně…"
"Dohlížela?" odtuší správně, co chci naznačit. Toho kluka neznám, sice to má být její kámoš, což mi trošku přidává na klidu, ale nikdy jsem ho neviděl a cizím lidem zkrátka nevěřím a když se motají kolem mého dvojčete, platí to dvojnásob. Byl bych rád, kdyby Violett věděla o vše, co, kde a kdy ti dva dělají, tím bych měl přehled i já sám. Ale moje požadavky spočívají v něčem úplně jiném.
"Mám dvě podmínky pro to, abych nic nedělal." Wee kývne, což beru jako výzvu, abych pokračoval. "Zaprvé mi už nikdy, ale opravdu nikdy nebudeš lhát. Vždycky mi řekneš pravdu, ať bude jakákoli, rozumíme si?" Následuje další kývnutí na znamení souhlasu. Hned na to se nadechnu, abych vyslovil i svou druhou podmínku. Tu první přijala dobře, ovšem jsem zvědavý, jak se bude tvářit na tu druhou…


Bill


Od včerejšího dne moje činnost spočívá v tom samém. Neustále beru mobil do dlaně, prohlížím si výpis hovorů a dlouhé minuty hledím na jedno jméno. Pak najedu do zpráv, napíšu pozdrav a oslovení, které ale vzápětí smažu a mobil odložím stranou. Vrtá mi hlavou, co chtěl a rád bych to věděl. Neexistuje nic jednoduššího než se ho zeptat, Bille. Slyším tichý hlásek v mojí hlavě. Má sice pravdu, ale tím bych všechno pokazil. Usiluji přece o to, aby za mnou přišel. Možná by to udělal i po tom, co bych mu zavolal nebo poslal SMSku. Ale co když ne? Co kdyby mi zase nasliboval hory doly a nakonec se tu neukázal?
Musím chtě nechtě pokračovat ve svém odmítavém a ignorujícím postoji. Sázím na to, že mu to časem nedá a bude reagovat stejně jako předtím. Dokud jsem jej od sebe odháněl, snažil se, neustále za mnou chodil a pokoušel se se mnou komunikovat. Když jsem jej k sobě pustil blíže, naivně jsem domníval, že to bude lepší pro nás pro oba. Věřil jsem mu a byl jsem bezmezně šťastný, že ho mám po svém boku ač jen jako bratra. Bylo mi jasné, že mě nikdy nezačne milovat tak, jak bych si přál, ač by to bylo nádherné. Teď bych dal cokoli za to, kdyby tu byl i když jen jako Tom, moje dvojče. Před těmi několika týdny se mi zdálo utrpením sedět vedle něj a nesmět se jej dotýkat jinak než jako sourozence, snít o něm a vědět, že se mé sny nikdy nenaplní. Ale to, co cítím teď, je mnohem větším utrpením! Nemoci být s ním mě ubíjí.
Kdyby mi aspoň tenkrát jasně řekl, proč si od sebe musíme odpočinout. Kdyby mi dal jasný a rozumný důvod. Aspoň bych věděl na čem jsem. Takhle nevím zhola nic a nemůžu tak nic dělat. Změna v jeho chování a postoji k mojí osobě přišla jako blesk z čistého nebe. Stejně nečekaně a s katastrofickým následkem. Takhle jsem to nechtěl!

K tomu je mi líto i Fabiho. Dneska jsem asi nebyl moc zábavným společníkem. Chudák se snažil rozptýlit mě a já ho takřka vůbec nevnímal. Je to milý kluk, další z těch, co se mnou nejednají jako s nějakou chudinkou, ale jako se sobě rovným. Možná je to i tím, co má za sebou a zhruba tuší, jak mi je. O tom, že byl nemocný, jsem se dozvěděl už od Wee, ale i on sám o tom začal mluvit. Obdivoval jsem ho, jak o všem, co prožil, hovořil s takovým klidem. Když mi popisoval, jak mu bylo, když mu doktoři oznámili diagnózu a co vše jej čeká, když nevěděl, jestli umře nebo bude žít a pak všechna ta ozařování a vyšetření, ani na okamžik mi nepřipadal vyvedený z míry. Je rád, že tu bestii, jak řekl, porazil a dál si užívá života plnými doušky. Vyrovnal se s tím, je to za ním. Když jsem se mu chtěl omluvit za moje dnešní rozpoložení, usmál se a mávnul rukou, že to nevadí. Slíbil jsem, že se ozvu a udělám to. Třeba z nás nakonec budou kámoši, alespoň v to doufám.
Už zase… Opět v mojí mysli vzpomínku na Fabiana vystřídá myšlenka na Toma. Strašný! Myslel jsem si, že jsem se z toho už alespoň trošku vzpamatoval a ono ne. Sice na něj nemyslím nepřetržitě, ale když už se mi vkrade do mysli, stojí to za to. Být bez něj je jako když bez přestání pijete, ale i nadále zůstáváte žízniví, jako když jíte, ale i nadále trpíte hladem nebo jako byste dýchali a stejně se vám nedostává vzduchu. Potřeboval bych ho nějak dostat z hlavy, jakmile se začnu zaobírat jeho osobou, je mi na nic. Stačí, abych začal vzpomínat a přemýšlet, co právě dělá, jak se má a nebo s kým je, a moje fantazie automaticky začne v mojí mysli vykreslovat ty nejčernější představy. Okamžitě jej vidím v posteli s nějakou blonďatou slepicí, těch se na něj totiž lepilo nejvíce a ten pitomec nikdy neřekl ne. Ale bůh ví, jak to…


"Wee?" koukám na ni s otevřenou pusou. "Co tu děláš?"
"Mamka mě poslala za tebou. Ale jestli chceš, můžu zase…" ukáže na dveře a otočí se k odchodu.
"Ne, ne, zůstaň!" křiknu, když se konečně vzpamatuji. Překvapila mě. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se tu dneska mohla objevit, ale jsem rád, že ji vidím. Ovšem mi vrtá hlavou, proč za mnou přišla a proč mi nedala předem vědět jako vždycky. Ale to mi jistě objasní sama.
"Nečekal jsem tě." Opřu se do koleček, stočím vozík a dojedu až k ní. "Překvapila jsi mě. Mile."
"To jsem ráda. Můžu?" ukáže na židli, na niž se hned poté, co přikývnu, posadí. "Co dnešek s Fabim?" položí si kabelku do klína a hned začne vyzvídat.
"Jo, fajn," odpovím vyhýbavě. Nějak se mi nechce líčit jí, v jakým jsem byl rozpoložení a že jsem jeho přítomnost skoro vůbec nevnímal.
"Copak jste pánové prováděli? Doufám, že nic nemravného to nebylo."
"Tak… normálka."
"To jsem se toho dozvěděla, ty tajnůstkáři jeden."
"Byli jsme venku, povídali jsme si… Fabi mi vyprávěl něco o sobě. Normálka. Co ty? Jak se máš a copak jsi dneska dělala?" snažím se její pozornost odvést jinam.
"Byla jsem za Mathym, ale nějak neměl náladu. Problémy, znáš to." Jistě, problémy znám. Kdo je dneska nemá, že? Nebudu vyzvídat, co se stalo. Buď by mi to Wee neřekla a nebo by mě měla za nějakou klepnu.


"Chceš něco vidět?" rozhodnu se znovu změnit téma a taky se chci trošku pochlubit tím, co jsem včera vytvořil, když odešla. Sám jsem spokojený, ale zajímal by mě její názor. Přece jen má cit pro umění. Mamka mi všechno pochválí, ale kritiky jsem se od ní nikdy nedočkal. Popojedu k posteli a z desek vytáhnu kresbu, se kterou se vracím zpět k ní. "Tady… Co na to říkáš?" Papír ji strčím do ruky a napjatě očekávám objektivní zhodnocení mého díla.
"To je nádherný, Billi. Každý jednotlivý tah je perfektní! Ta linie jeho obličeje… A vůbec nejkrásnější jsou jeho oči..."
"Děkuju," přeruším ji a rozplývám se blahem. Jsem rád, že se jí to líbí a jsem na sebe pyšný. Tohle je snad nejlepší jeho portrét, co jsem kdy nakreslil. Žádný předchozí nebyl takhle zdařilý.
"To je bráška?"

Me, Myself and Romeo 2.

1. march 2010 at 18:30 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Tak Marion, kdo je to?" dožaduji se odpovědi a vstanu od stolu.
"Vogue... Šéfredaktorka Arpová." Moje asistentka mi konečně prozradí jméno volajícího a definitivně tím uhasí malinký plamen naděje, který ve mně dosud hořel. Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že je to on. Nezavolal mi předtím, nevolá mi teď a nezavolá mi nikdy. Měl bych se s tím smířit a jít prostě dál, jako to pravděpodobně udělal i Tom, ale nemůžu. Vždycky jsem byl na něj fixovaný, bez něj jsem neudělal takřka ani krok. Život s ním byl občas stresující, protože Tom je typem člověka, co mě spolehlivě dokázal vytočit jediným slovem, ale zlobit jsem se na něj dovedl maximálně hodinu. Doba, kdy jsme byli jedno tělo jedna duše, byla plná nejrůznějších barev a zvuků, ale už je definitivně pryč. Místo ní mi zůstal šedivý svět teskných melodií, který se snažím ze všech sil nějak přeměnit k vlastní spokojenosti a udělat jej co nejsnesitelnější.


"Tak mi ji přepojte…" usednu znovu na židli, napiji se a vyčkám okamžiku, kdy mi Marion přepojí hovor.
"Dobrý den, pane Kaulitzi, Arpová…" představí se mi do telefonu žena, ač by to nebylo nutné. I kdyby mi Marion neřekla, že je to ona, její hlas bych poznal. Je to vždycky ona, kdo mi volá, jakmile Vogue projeví zájem o interview se mnou a sama ho i se mnou udělá. Ještě se nikdy nestalo, že by za mnou poslala někoho ze svých podřízených. "Náš magazín by s Vámi rád udělal rozhovor ohledně chystané jarní kolekce… Zaujala mě ta Vaše myšlenka o tisíceru tváří muže…"
Tak to bych strašně rád věděl, jak se to dozvěděla. Oproti předešlým kolekcím jsem se rozhodnul více se zaměřit na mužskou část, což většina mých konkurentů v poslední době podstatně zanedbává. Jistě, žena je pro ně inspirativnější, ale mým cílem je ukázat, že i pro nás chlapy se dá navrhovat jiné oblečení než to, co dosud všichni předvedli. Z některých pytlů, co jsem měl možnost vidět na přehlídkových molech, se mi dělalo zle. To bych na sebe nikdy nenavlíknul! Každý pořád prohlašuje, že žena je bytost mnoha tváří, inspirativní jedinec a dokonalá bytost, ale ruku na srdce. Dělají to jen proto, aby si všechny zazobané paničky naklonili na svou stranu a zajistili si tak přísun peněz. Já to vezmu za opačný konec… Proto i to tisícero tváří, v té kolekci si pro sebe každý něco najde. Abych se mohl na svou práci plně koncentrovat, vyškrtnul jsem naprosto ženské modely, což by podle některých mých poradců mohlo být riskantní. Ale risk je zisk! Pokud všechno půjde, jak má, přetáhnu si k sobě i pánskou část a ostatní ostrouhají. Dal jsem přísný zákaz zmiňovat se o tom před kýmkoli a jak se zdá, někdo si pustil pusu na špacír. Teď nemám čas pídit se po tom, kdo to byl. Stejně by se mi nikdo nepřiznal.

"Dobrý den přeji, Christine," snažím se působit mile, ač bych nejraději zaškrtil toho, kdo jí prozradil můj úmysl. "Je milé, že voláte."
"Pane Kaulitzi, mohla bych mých jednu otázku, ač bych si ji měla ponechat až na interview, pokud tedy budete tak strašně laskavý a našemu magazínu věnujete část svého drahocenného času," švitoří na mě. Jistě že budu tak laskavý. Co jiného mi asi zbývá? Vogue bylo v mých začátcích jedním z mála plátků, co o mně a mých modelech psal a pomáhal mi s reklamou. Možná na tom má zásluhu i drahá paní šéfredaktorka, která je, jak jsem se později dozvěděl, naší bývalou fanynkou a shodou okolností jsem byl právě já její dlouholetou platonickou láskou. Co by pro svého idola neudělala, že? Ale jsem jí a magazínu opravdu vděčný, pomohli mi. Bohužel se nemůžu ubránit tomu, že se Christine stále nevzdala myšlenky, že mě jednou dostane, alespoň tak na mě působí při každém našem setkání. Její pohledy, gesta a mnohdy i dvojsmyslné narážky jsou důkazem, že se mnou dost ostře flirtuje a nejraději by si mě nastěhovala hezky k sobě do postele. V tomhle ale posloužit nemůžu, tak ji alespoň zodpovím její otázku. I když jsem si skoro stoprocentně jistý, že vím, na co se mě chce zeptat.


"Jistě, ptejte se."
"Opravdu se chcete jarní kolekci věnovat pouze mužské části populace?" vychrlí na mě takovou rychlosti, že okamžik trvá, než si slova poskládám do věty. Takže je to pravda, někdo neudržel jazyk za zuby. Proč se ale divím? Chris je fanynka, tedy bývalá, a už v době naší slávy o nás ty holky dokázaly zjistit absolutně všechno. Někdy mi nad tím zůstával rozum stát.
"No, jisté to ještě není. Mým původním záměrem bylo…"
"Takže je to pravda." nenechá se Chris nachytat. V jejím tónu je zcela jasně slyšet nadšení, že mě dostala a že Vogue bude s největší pravděpodobnost první, s kým se o svůj nápad podělím. "To je ale naprosto fenomenální myšlenka, pane Kaulitzi. Riskantní, ale přesto fenomenální. Od Vás bychom ale také nic jiného očekávat nemohli." polichotí mi.
"Děkuji Vám, paní…"
"Slečno," opraví mě přátelským tónem. Ano, slečna Arpová, jak jsem si mohl dovolit označit ji za vdanou paní. Musela mi dát najevo, že je svobodná zrovna jako já a tudíž stále k mání, i když já zcela bez závazků nejsem.
"Omlouvám se, slečno Arpová, kdy…"
"Vy se omlouvat nemusíte, Vy ne," skočí mi moje obdivovatelka znovu do řeči, "ale abych Vás už dále nezdržovala, jistě máte spoustu práce. Ohledně toho rozhovoru… Kdy by Vám to tak přibližně vyhovovalo?"


"Okamžik…" sáhnu po svém diáři a zalistuji v něm. Nevím, kam si to interview nacpu, v poslední době jsem dost vytíženej, ale někam ji strčit musím… Lepší mít ji na své straně. Sem se mi to nehodí… To přijdou vzorky látek, takže taky ne… Oběd s Karlem… Mamčiny narozky. Ježiš, mamka bude mít narozeniny a já ještě nemám ani dárek! Sakra!!
"Co v úterý šestnáctého, řekněme kolem desáté?" navrhnu nakonec jediný termín, kde bych se mohl trhnout a vytoužený rozhovor jí poskytnout.
"Skvěle. Je od Vás velice milé, že si na mě uděláte chvilku. Budu se na Vás těšit." zajásá slečna na opačném konci telefonu. To aby ses Bille, pomalu začal psychicky připravovat na její svody…
"Taky… Příjemný zbytek dne, slečno Arpová. Nashledanou."
"I Vám. Nashledanou, pane Kaulitzi." S hlasitým oddechnutím zavěsím a plácnu sebou o opěradlo židle. Pořád si nemůžu zvyknout na oslovení 'pane Kaulitzi', každý novinář mi říkal Bille, i když mi vykali, byl jsem pro ně prostě Bill. Teď ať se hnu, všude na mě volají mým příjmením, div se mi neklaní k zemi. Ano, chápu, je zdvořilejší oslovovat mě takto, ale je mi to nepříjemné i z jiného důvodu. Když kdokoli vysloví pan Kaulitz, každému se vybaví moje tvář, všichni okamžitě ví, že se jedná o mně… o mně a o nikoho jiného… Jako bych byl jediný toho jména na světě, jako by pro ně druhý slavný nositel tohoto jména dočista přestal existovat.
"Ach Tommy, Tommy, copak na tebe všichni už nadobro zapomněli?"




TOM


S hlasitým zívnutím se protáhnu a rozhlédnu se kolem sebe. Konečně doma… Jak jsem se těšil. Začnu hezky znovu a líp. Poslední měsíce, možná by se líp hodilo říct roky, se celý můj život točil jen kolem jediné osoby. Mého bratra… Na něm jsem si stavěl svůj život, neexistovalo pro mě nic jiného než on. To byla chyba, dnes už to vím. A zrovna tak jsem si vědom, že svět přece nestojí jen na Billovi, ne? Existuje i bez něj! Co se týče mého osobního démona. Jsem pevně rozhodnutý, že se chlastu už nikdy, ale opravdu nikdy ani prstem nedotknu, nehodlám do toho padnout znovu a vrátit se tam! Jednou mi to bohatě stačilo!! V tom vězení to bylo šílený. Člověk tam nemá vůbec žádný soukromí a ani chvilku sám pro sebe. Věčně je pro něj nachystaná nějaká děsně zábavná činnost nebo společná sezení. Každej se pitvá v problémech ostatních… Když jsem tam vlezl, hned se na mě sesypali a chrlili na mě jednu informaci za druhou. Té babě, co se mnou mluvila jak s naprostým debilem a co mi chtěla za každou cenu pomoci, jsem musel vyklopit celej svůj životopis dětstvím počínaje a dospělostí konče. Nejprve se ze mě snažila dostat, jak jsem se cítil, když se naši rozvedli a vypátrat, jestli to ve mně nezanechalo nějaké následky, o kterých bych nevěděl. Další, co ji zajímalo, byl můj vztah k opačnému pohlaví. Opravdu hrozně příjemné, co jsem ji měl asi říct. Že jsem teplej a zabouchlej do Billa?! Nabulíkoval jsem ji, že jsem prostě ještě nenatrefil na tu pravou. Nakonec se začala vrtat ve vztahu mě a Billa, což bylo ještě méně příjemné. Asi hodinu jsem ji vyprávěl o svém bratrovi a přitom jsem si musel dávat velkýho majzla, abych zůstával v rámci čistě sourozeneckého vztahu a baba tak nepojala podezření, že pro mě Bill znamená něco mnohem víc. Povedlo se, na nic nepřišla, já jsem odsud vypadnul a zbavil se jí jednou provždy.


Zničehonic se bytem ozve zběsilé bušení na dveře. Nevím proč, ale jako první mě napadne, že je to Bill. Což je upřímně blbost největší, protože ten ani nemá páru, že jsem v nějaké léčebně byl a že jsem se vrátil. Ani mamka, která byla jediná, komu jsem řekl, že na léčení nastupuju, nemá tušení, že mě už pustili. Líně se zvednu ze sedačky a sunu se ke dveřím, které pomalu otevřu a mezerou nakouknu ven.
"To to trvalo, pane Kaulitzi. Koukám, že jste už doma," vychrlí na mě domovník, "to je dobře. Potřebuji, abyste splatil tohle…" strčí mi pod nos papír.
"Co to…" okamžitě sklapnu, když uvidím tu cifru skoro na spodu papíru. Kde mám teď vzít tolik peněz? Vrátil jsem se včera a v peněžence mám možná tak padesát euro, což mě opravdu nevytrhne.
"Pane Weido, já…"
"Copak?" zamžourá na mě zespoda přes skla svých brýlí, "Doufám, že jste s tím počítal."
To si piš, že jsem s tím počítal. Že mám něco někomu zaplatit bylo to poslední, na co jsem myslel.
"Víte, vrátil jsem se včera a nemám u sebe tolik peněz. Budu muset zajít do banky…"
"Nemusíte mi to přece dát hned teď, já vám nějaký čas počkám." zazubí se na mě Weida a mně spadne kámen ze srdce. Nikdy ke mně nebyl nijak moc přátelský, obzvlášť když si na mě chodili skoro všichni sousedi stěžovat a on to musel řešit, ale aspoň teď mi dá čas, abych ty prachy sehnal a nevyrazí mě na ulici.


"Řekněme do pozítří, ano?" otočí se ke mně zády a mně spadne čelist. Prý nějaký čas a dá mi dva dny, to je opravdu velkorysý. Ještě že mám prachy na účtu a chodí mi ještě nějaký procenta z prodeje našich CDček a DVDček. Sice to už není taková sláva jako tenkrát, ale pořád to lidi kupují. Naši fanoušci nás prostě milovali a očividně jejich láska i přes všechny moje maléry stále trvá.
Ani se s ním nestihnu rozloučit a zmizí mi z dohledu. "Slušná pálka…" pronesu, když se znovu podívám na cenu. Hochu, máš sakramentský štěstí, že seš to pako z Tokio Hotel, jinak bys byl namydlenej.

odd


Konečně nějakej bankomat! Lítám tu jak idiot už skoro hodinu a kromě jednoho, u kterého byla nehorázná fronta, jsem na žádný další nenarazil. Z kapsy volných džín vylovím peněženku a následně kartu. Už jsem ji docela dlouho nepoužíval, ale snad to nijak nevadí. Kartu vsunu do příslušného otvoru, navolím si částku, kterou bych rád naplnil svoji prázdnou šrajtofli a volbu potvrdím. "TRANSAKCE NEPOVOLENA" vybalí na mě ta mašina. "Co je to za blbost?" vyvalím oči a pokusím se o výběr znovu. Třeba jsem zadal blbě PIN… Ani druhý pokus ale není úspěšný, znovu mi bankomat hlásí, že je transakce nepovolena. Jak nepovolena? Kdo to nepovolil?
"Nešlo by to trochu rychleji?" bručí za mnou nervózně jakási ženština. Ještě ona ať mě vytáčí. Snažím se, jak nejrychleji to jde. Můžu snad za to, že ten automat blbne? Je fakt, že jsem kartu nějakou dobu nepoužíval, ale to snad na výběr nemá žádnej vliv. Super, teď abych se táhnul do banky a zjistil, co se stalo. Tohle mi byl čert dlužnej!!!


odd

"Dobrý den, jaké máte přání?" zazubí se na mě chlapík za přepážkou.
"Dobrý den," opětuji mu pozdrav, úsměv však nikoli. Hlady div nešilhám, bankomat mě vypekl a ještě jsem tady skoro hodinu čekal, než na mě dojde řada. Den za všechny prachy fakt! Navíc se na mě ten chlápek od ostrahy díval, jako bych byl se právě chystal přepadnout banku a po celou dobu, co jsem posedával na sedačce, mě nespouštěl z očí. "Mám takový problém. Dnes jsem se si chtěl vybrat z účtu určitou hotovost a bankomat mi ohlásil, že transakce byla nepovolena. Tak by mě zajímalo, co se stalo. Je sice pravda, že jsem kartu nějaký čas nepožíval, ale…"
"Podíváme se na to." přeruší mě. Neřeknu sice ani půl slova, ale alespoň se na něj zamračím. To je slušný chování nenechat někoho ani domluvit? Poté, co mu sdělím potřebné údaje, se zadívá do počítače. "Kaulitz Tom jste říkal?" optá se mě znovu na jméno.
"Ano," přikývnu. Tak je blbej nebo co? Dvakrát jsem mu moje jméno opakoval a on není schopnej si je zapamatovat. Zvláštní že mě nepoznal, můj obličej zdobil ještě před nedávnem všechny titulky bulvárních časopisů a v televizi o mně taky pořád něco mleli. Pán má zřejmě jiné zájmy, no. To je fuk, hlavně ať mi řekne, v čem je problém, ať můžu sbalit prachy a vypadnout odsud.

"Váš účet jste zakládal společně s bratrem… Kaulitz Bill, souhlasí?"
"Ano," přisvědčím. Byl to hlavně Billův nápad a oběma nám to tehdy přišlo skvělé. Dělili jsme se o všechno, tak proč ne i o účet. Jen kartu měl každej svou.
"Pane Kaulitzi, chyba není v kartě, ale jinde. Váš bratr, Bill Kaulitz, je jediný, kdo může disponovat s penězi. Pouze on má podpisové právo a může provádět transakce."
"Co je to za blbost? Jak jediný? Ten účet je nás obou!! Jsou tam i moje peníze!!"
"Uklidněte se, prosím. Váš bratr Vám znemožnil nakládat s hotovostí uloženou na účtu. Účet je sice i nadále veden na jména vás obou, ovšem Vy nesmíte činit transakce bez souhlasu Vašeho pana bratra…"
"Jak bez souhlasu pana bratra? To jako že se musím Billa nejprve dovolit nebo co?" Ten maník si ze mě asi dělá srandu!!! Co je to za demenci? Copak mi Bill může odepřít přístup k mým penězům?!
"Dobře, když to nejde z bankomatu, nemohl bych si vybrat peníze přímo u Vás?" zkusím to, ač si myslím, že je to předem ztracené.
"Ne, nejde." podívá se na mě jako na naprostýho blázna. "Jak jsem řekl, bez souhlasu pana Kaulitze je to vyloučeno. Musíte jej kontaktovat a až v momentě, kdy vyjádří souhlas, aby Vám bylo znovu uděleno podpisové právo, budete moci s financemi libovolně nakládat."


"Tak Vám tedy děkuju." zašklebím se na toho skřeta a mám chuť ho uškrtit. Sice to není jeho vina, ale patří k nim. K těm zmetkům, co dopustili, aby mě Bill "ožebračil"! Úžasné, jen co je pravda. Nejprve kvůli němu padnu do chlastu a teď ještě skončím na ulici. Prý kontaktovat! To je to poslední, co chci! Ráno jsem si říkal, že budu žít bez něj a teď za ním mám dolízt a prosit jej?! Budu si muset poradit jinak, když mě můj povedenej bratříček tahle převezl!!! Jenže za kým jít? Za mamkou? Ta mě zfleku pošle za Billem… Takže nepřipadá v úvahu. Za Davidem? To tak, ten by mě zabil nebo alespoň přizabil hned, co bych se před ním zjevil. Kluci z kapely mě nejspíš taky proklínají, že jsem zničil všechno, na čem jsme roky dřeli. Obzvlášť setkání s Gustavem bych moc neriskoval, nejsem kamikadze a jsem rád, že mám všechny zuby a kosti v pořádku. Georg nikdy nebyl tak prudký jako náš Juschtel, vždycky jsem si rozuměl líp s ním. I když jsem ho nenechal chvilku na pokoji, měl jsem ho a vlastně mám opravdu rád a věřím, že i on mě, tedy spíš doufám, že mě má pořád alespoň trochu rád a že víc než na to, jak jsem všechno podělal, vzpomíná na to dobrý a hezký, co jsme společně prožili. Ale i pro něj znamenala kapela hodně, možná skoro všechno a mojí vinou o to přišel. A teď babo raď…