April 2010

Me, Myself and Romeo 10.

29. april 2010 at 21:43 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Kde to jsem, panebože? Bleskově se posadím a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Vůbec to tu nepoznávám. Tohle přece není moje postel, moje ložnice a vůbec ne můj dům. Snažím se rozpomenout, kde jsem byl včera naposledy a proč jsem se neprobudil ve svojí posteli vedle Peta jako obvykle. Včerejší den jsem skoro celý den strávil s Tomem. Oběd, dárek pro mamku, pak mě vezl domů. Po tom, co utekl, jsem se ho vydal hledat. Nemohl jsem jej najít, takže jsem se rozhodnul na něj čekat u jeho dveří. Poslední, co si vybavuji, je, že jsem seděl v křesle a pozoroval Toma ležícího na zemi a šuškajícího něco štěněti. A pak… Že bych byl u pořád u něj doma?

Spustím nohy z postele a pomalinku vstanu. Nezdá se mi, že by tohle byla Tomova ložnice. Je tu až moc uklizeno. Nikde ani smítko prachu, nepovaluje se tu žádné oblečení. Mé oči zkoumají místnost. Velká postel, noční stolek, skříň a v rohu křeslo. Na nočním stolku se povaluje nějaký časopis, který uchopím do ruky. Zajímalo by mě, co Tom čte. Zamžourám na písmenka a obrázky. Rozhovor se mnou? To je mi ale novinka! Hlavně že se mnou nechce mít nic společného, že? Vlivem tohoto zjištění se mé rty zvlní do úsměvu, který se ještě rozšíří, když zaregistruji, že o kousek dál stojí rámeček, v němž je naše společná fotografie. Naše devatenáctiny. Jako by to bylo včera... V hotelu nám během snídaně donesli dort, společně jsme sfoukli svíčky a oba jsme v ten moment byli šťastni. Měli jsme jeden druhého a víc jsme nepotřebovali. I větu, již Tom řekl, si pamatuji slovo od slova. "Nejlepší narozeninový dárek jsem dostal deset minut po tom, co jsem se narodil." Dojal mě tím k slzám. I dnes se mi chce brečet, když si na to vzpomenu. Jenže dnes je to jinak. Teď mě k pláči dohání fakt, že se mnou nechce být a pořád přede mnou utíká.

Vrátím fotku na její místo, přejdu ke dveřím a opatrně stisknu kliku. Všude v bytě je klid. Zajímalo by mě, kde je Tom. Odpověď na moji otázku nedostanu ani, když se ocitnu v obýváku. Byt je prázdný. Bráška ani štěně tu nejsou.
"Tome?" zkusím na něj ještě zavolat, ale bez odezvy. Podívám se všude možně, jestli mi nezanechal nějaký vzkaz, kam šel a kdy se asi vrátí, ale nikde ani lístek. Posadím se tedy na sedačku a rozhodnu se čekat. Asi šel Absíka vyvenčit…




TOM

"Jdeme domů. Pojď!" křiknu na Absiho. Štěně se na mě nechápavě podívá, začne vrtět ocasem a když se k němu rozejdu, abych ho odchytil a v náručí donesl dovnitř, začne kolem mě vesele pobíhat. Asi se domnívá, že si s ním chci hrát nebo co. Několik minut po něm chňapu, ale ta chlupatá koule mi pořád uskakuje pod rukama. Nakonec ale přece jen vyhraji a s pesanem v podpaží se vracím zpět domů. Jsem zvědav, jestli Bill ještě chrní a nebo už mi šmejdí po bytě. To druhé bych mu zrovna nedoporučoval!
Stačí to, že se válí v mojí postele, do které jsem byl nucen jej uložit. Jeho Výsost si totiž klidně usnula v mém bytě, v mém obýváku, v mém křesle. Co jsem měl asi dělat? Budit se mi ho nechtělo, byl by totiž šíleně protivnej a v křesle jsem ho taky nemohl nechat. Kdo by ráno poslouchal jeho kňučení, že ho bolí tady a tady? Proto jsem ho odnesl do ložnice. Zvažoval jsem možnost svléknout jej, ale neriskoval jsem to ze dvou důvodů. První byl, abych ho nenaštval a druhý jsem byl já sám. Kdoví, co by mě napadlo při pohledu na bratrovo tělo jen ve spodním prádle… Takže jsem z něj stáhl jen ten hábit. Dlouho jsem pak klečel u postele, díval se, jak klidně oddechuje a uvažoval, o čem asi sní. Teprve když mi začala padat hlava, jsem se zvedl a šel si lehnout do obýváku. Bratrova záda jsem sice ušetřil, ale moje mě pekelně bolí. Celou noc jsem se krčil na sedačce a převaloval se ze strany na stranu. Když jsem vstal, připadal jsem si jako dědek nad hrobem. Skoro jsem se nemohl ani hnout. Dík Absimu jsem to sice trošku rozhýbal, ale stejně by mi bodla pořádná masáž.

"Co myslíš? Chrní nebo ne?" zvednu Absiho do úrovně svého obličeje. Nastraží uši a upírá na mě svoje kukadla podobná černým korálkům. "Ty myslíš, že nám tam lozí? Na to se hned podíváme." Strčím do dveří, když výtah konečně vyjede do patra, kde bydlím. Jindy bych to vzal po schodech, ale dneska se na to opravdu necítím a ještě se táhnout s Absinthem v náručí. Umřel bych v prvním poschodí.
Štěně postavím na zem, z kapsy vylovím klíče a odemknu. "Račte!" se smíchem vpustím dovnitř nejprve chlupáče, teprve po něm vejdu já. Zaposlouchám se, nic není slyšet. Přiložím si prst na rty a mrknu na Absika. Ten na mě kouká a očividně nechápe, co jeho páneček zase blbne. Chvilku čeká, ale když zjistí, že z tohoto žádná nová hra nekouká, odcupitá pryč. Tiše si povzdechnu a s myšlenkou, že pes je den ode dne mazanější a drzejší stejně jako on zamířím do obýváku.

"Ty už jsi vzhůru?" Divím se, když najdu Billa sedět na pohovce v obýváku. Jde na něm jasně poznat, že před chvilkou vstal. Jeho super styling vzal za své. Vlasy má rozcuchané, prameny mu spadají do obličeje, po líčení ani stopy. Teď by v něm nikdo nehledal hvězdu, působí tak obyčejně, ale přesto je výjimečný. Aspoň v mých očích.
"Dobré ráno Tommy," usměje se, vstane a s rozpaky na mě kouká. Řekl bych, že se chystal ke mně vykročit, ale rozmyslel si to.
"Vyspal ses?" posadím se do křesla, v němž včera usnul a vezmu si Absiho na klín. Aspoň že mi Bill ušetřil práci s jeho buzením. O starost míň…
"Skvěle. Ty jsi spal…" Větu nedokončí, s pusou dokořán civí na můj prst mířící na pohovku, na niž znovu usednul. "Proč? Mohl jsi přece zůstat v ložnici. Se mnou." Ušklíbnu se. Kdybych tam zůstal, byl by velevážený módní návrhář zase na titulních stránkách všech novin v zemi. Už vidím ty palcové titulky: 'Ikona módního průmyslu obětí trestného činu.' nebo ještě lépe 'Bill Kaulitz znásilněn vlastním bratrem'. No co, aspoň bych mu pomohl s reklamou. Negativní reklama je taky reklama.

"Co bych pro tebe neudělal, bráško!" opřu si bradu o hřbet ruky. Mé oči pozorují ramínko Billova podivného trička, které pomalinku sklouzává z jeho ramene.
"Jistě." Odfrkne si a vytáhne ramínko zpět. Asi mu neunikla ironie v mém hlase. Radši změním téma, nemám chuť se po ránu dívat na jeho kyselý obličej.

"Hele, ty nemakáš?" Poklepu si na hodinky. Je chvilku po deváté. Měl by se sebou něco udělat a vyrazit do té své prestižní firmy plné patolízalů. Ta jeho agentka ho bude jistě shánět a nebo spíš jeho milovník. I když ten ho nesháněl celou dobu… Bůhví, jak to mezi sebou ti dva mají!
"Jsem sám sobě šéfem." Zazubí se na mě. Takovej job by se mi taky líbil. Válet se do poledne, pak na chvilku skočit do práce, komandovat lidi kolem sebe a pak zase odtáhnout domů. Někdo si to holt umí zařídit. Bill akorát načmárá na papír ty hábity. Jiný výraz mě pro to, co navrhuje, nenapadá. Na zbytek má lidi. Jeho hlavní povinností je být krásný a reprezentovat. O tom, že to zvládá na jedničku není pochyb, alespoň co se krásy týče…
"A ty do práce nejdeš?" Zvědavě se mě zeptá a složí si ruce do klína. On se zcvoknul? O jaké práci to mele?
"Já?"
"Pokud mě paměť neklame, tak někdo včera prohlásil, že čím dřív začne, tím dřív bude hotov. Nevíš, kdo to byl?" S přimhouřenýma očima se na něj zadívám. Pomalu mi dochází o čem je řeč. "Vyžaduji dochvilnost. Už hodinu a jedenáct minut bys měl být v práci…" Bill a můj šéf? Nikdy! Poslední, co mi schází, je, aby mě buzeroval můj mladší brácha. Horší, jak kdybych dřel na plantážích jako otrok.

"Pojedeme, ne?" vyskočí na nohy. Sbalí si svůj hábit a tašku a čeká, až se zvednu i já.
"Kam jako?"
"No, vezmu tě s sebou. Jedeme stejným směrem. Akorát se upravím a někde se nasnídáme. Tak pohyb!" Už je to tady. Už mě komanduje!


odd



"Pohni si!" zamručím, když zastaví před svým luxusním sídlem a vypne motor.
"Pojď se mnou. Chvilku to potrvá…" odepne si pás a chystá se vystoupit. "Pete není doma." Jako by četl moje myšlenky. Asi mi vidí do hlavy. Nechce se mi dovnitř, nerad bych se znovu setkal s tím manekýnem. Musel bych mu šlápnout do úsměvu.
"Mně je jedno, jestli tam je nebo ne. Počkám tady."
"Samozřejmě. Vím, že ti na tom nesejde. Jen jsem poznamenal, že není doma. Od půl desáté má nějaké focení. Ale když se ti chce na mě čekat venku, tak prosím… Mohl sis dát mezitím kafe a něco sníst, než bych se převléknul." Otevře dvířka od auta a vystoupí. Nasupeně si odepnu pás a napodobím ho. Když tak touží, abych s ním šel dovnitř, tak mu vyhovím. Jak znám Billa, nebude se jen převlékat. Dopřeje si sprchu, pak se bude hodiny česat, líčit a vybírat vhodný outfit. Lepší se nudit uvnitř, než venku. Loudavě se sunu za Billem, jehož kroucení zadkem se snažím ze všech sil ignorovat. Dělá mi to schválně! Trpělivě vyčkávám, než odkóduje dveře a otevře.

"Až po tobě." Řeknu, když mi ustoupí, abych vešel dovnitř. Bill tedy vstoupí do domu, počká na mě a zabouchne.
"Tudy…" naznačí hlavou směr. "Kuchyně je tam. Skočím si do sprchy, obléknu se a přijdu za tebou. Chovej se jako doma…" Usměje se a zmizí. Okamžik stojím na místě a rozhlížím se kolem sebe. Georgův dům je nic ve srovnání s tímhle přepychovým barákem. Když takhle vypadá chodba, zajímalo by mě, jak vypadají ostatní místnosti. Třeba právě kuchyň a nebo ložnice…Není nic jednoduššího než to jít prozkoumat. Ale nejprve využiji pohostinnosti dvojčete a něco sním, můj žaludek o sobě dává znát hlasitým kručením. Teď si jen vzpomenout, kterým směrem mi Bill ukazoval, že se dostanu do kuchyně. Doprava nebo doleva? Střídavě otáčím hlavou ze strany na stranu. Nakonec se rozhodnu pro pravou stranu.
Hm, tohle asi nebude kuchyň. Pravděpodobně jsem v obýváku, nechutně luxusním obýváku. Moje oči neví, co obdivovat dřív. O tomhle si můžu nechat jen zdát. Sedíc na pohovce, jejíž pohodlnost jsem se rozhodl vyzkoušet, bloudím pohledem po zdech. Visí tu dvě obrovské čmáranice, jistě je vybíral Bill. Nikdo jinej by podobný kýče nevybral! Přede mnou je obrovská plazma, co mi připomíná velikostí plátno v kině. Po pravé ruce se až ke stropu tyčí obří police, v níž jsou vyrovnaná DVDčka a CDčka. Ani bych se nedivil, kdyby je měli seřazené podle abecedy. Obývák se mi docela líbí, až na tu hnusnou lampu, co ani nevypadá jak lampa, ale jak staré autosoučástky, a bambus v rohu. On to asi bambus nebude, ale v kytkách se nevyznám a je mi šumák, jakou rostlinu si tu brácha nebo ten exot pěstuje. A taky ty dva skleněné stolky… Moc praktické to není. Krásný možná, ale nepraktický! Člověk má strach se tu pohnout, aby náhodou něco nerozbil.
A co je zas tohle? Ani jsem si nevšimnul, že kousek ode mě je vyvýšené místo, na němž se nachází jídelní stůl a židle. Taky to mají tak blbě vyřešený! Než se osprchuje, mohl bych se tu trošku porozhlídnout. Stejně mi k tomu dal svolení. Říkal, že se tu mám chovat jako doma, tak to udělám. Obývacímu pokoji vévodila šedá doplněná sytě červenou, jsem zvědavý na zbytek.

Vstanu a zamířím k nejbližším dveřím, po jejichž otevření se ocitnu v ložnici. Soudím podle prostorné postele přímo přede mnou. Tady převládá bílá, která je skombinovaná s hnědou. 'Ten Bill je ale narcis!' bleskne mi hlavou. Ozdobit si zdi sám sebou může jen můj bratr! Ale pořád lepší, než kdyby se na mě čuměl z fotek ten jeho trouba. Billovi by to slušelo, kdyby na sobě neměl ty příšerné hadry! Jestli tohle navrhuje on, tak se divím, že mu ta firma tolik prosperuje a že ještě nezkrachoval. Rád bych poznal toho blázna, kterej si to na sebe může dobrovolně oblíknout, když tedy vynechám mého kreativního bratra. Podle vzhledu fotografií bych hádal, že je nafotil Billův starej dobrej kámoš Karl. Dost se to totiž podobá té šílené s péry na hlavě. Dodnes jsem nepobral účel toho doplňku. Bill vypadal směšně a když jsem mu to na rovinu řekl, urazil se. Sjel mě, že nerozumím módě a celý den se mnou nepromluvil ani slovo. Možná nerozumím módě, ale aspoň ze sebe nedělám šaška a nenavlíknu si na sebe všechno jen kvůli tomu, že je to in.

Procházím se po místnosti, všechno si důkladně prohlížím, něčeho se i letmo dotknu. Billova ješitnost se promítla nejen ve fotkách, ale i v zrcadlech, které se raději ani neodvažuji počítat. Jako by mu nestačilo jedno! Ne, on jich tu musí mít stovky! Ale abych pravdu řekl, kdyby mi dal volnou rukou a mohl bych tu pár věcí změnit, byla by ložnice přesně podle mého gusta. Když za sebou uslyším podivný šramot a následně i funění, zastavím se a pozorně naslouchám. To asi nebude Bill… Otočím se, abych zjistil, kdo že mi tu dělá společnost. Panebože!!! Co to je?!

Lutte pour l'amour 34.

26. april 2010 at 21:26 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Cože?"
"Abys to dokázal." Zopakuje naprosto klidně a s výrazem naprostého neviňátka na mě zamrká svými dlouhými řasami.
"A jak?" Naprázdno polknu, ruce nacpu do kapes, aby nebylo vidět, jak šíleně se mi třesou. Pokud chápu dobře, Bill po mně chce důkaz, který by ho usvědčil v tom, že ho doopravdy miluji. No, to jsem si hezky naběhnul.
"Jak? No, když někoho miluješ, tak pro tebe přece není problém dokázat mu svoje city." No, a co po mně chce? City se dají dokázat mnoha způsoby. Doufám, že nepožaduje, abych vymyslel něco super romantického. To nikdy nebyla moje silná stránka. Já a svíčky, růže a romantická hudba? To nejde dohromady. Kdyby to bylo obráceně, tedy kdybych já byl na Billově místě a on na mém, bylo by to jiné. Bill by dokázal vymyslet stovky způsobů, jak mi svou lásku dokázat. Mě napadá jen jeden… Ale přece na něj nemůžu skočit! Vždyť je to moje dvojče a představa toho, že s ním provádím něco podobného, co nakreslil, se mi dost příčí. Musím se z toho nějak vykroutit…


"Nenapadá tě nic?" On si nedá pokoj!
"Napadá, ale to… to nejde. Ty se na mě díváš jako na bráchu." Tak a teď jsem ho dostal. Jen doufám, že mi nezačne vyznávat lásku, protože to bych byl nahranej. "A bráchové mezi sebou tohle nedělají." Docela pádnej argument. Tohle ho musí přesvědčit.
"Ale ty mě jako bráchu nevidíš, ne? Sám jsi to řekl, Tome. Jsem sice tvoje dvojče, ale podle tvých slov i osoba, kterou miluješ. Ten důkaz po tobě nechci jako bratr, ale jako tebou milovaný člověk. Nebo jsi mi lhal?" Do prdele! Teď mě zahnal do kouta. Budu muset něco podniknout. Když couvnu, je tohle možná naposledy, co Billa vidím. Tuhle lež by mi neodpustil! Jenže já to nedokážu! Neumím a nemůžu se ho dotknout jinak než jako bratra. To jsem si asi měl rozmyslet dřív. Dřív, než jsem mu znovu zalhal…
"Ne." Zavrtím hlavou a popojdu k posteli. Znovu se posadím a snažím se zklidnit tlukot srdce. Že jsem radši nebyl zticha! Teď budu muset dělat věci, které se mi příčí a které jsou zakázané. Z tohohle se už nedostanu. Bill vypadá nekompromisně. Buď důkaz a nebo 'támhle jsou dveře, Tome'. Velice pomalu se po kolenou dostanu k němu. Sedí pořád stejně, ani nedutá a vyčkává, co jsem zvolil jako důkaz své lásky.
"Tak…" hlesnu a nakloním se trochu blíž k němu. Tuhle situaci jsem přece zažil už tenkrát v koupelně. Není to nic nového.
"Tak?" zopakuje po mně Bill a jeho výraz se najednou změní. V jeho očích se zaleskne, zorničky se rozšíří překvapením a pohled sklouzne k mým rtům. Asi spíš čekal, že vezmu nohy na ramena a nebo se budu dál vykrucovat. Tohle je dost odvážný krok z mé strany. Jenže mi nedal jinou možnost… Přiblížím své rty k jeho ústům a se staženým hrdlem pozoruji, jak Bill toužebně přivírá víčka. Napodobím jej, zavřu oči, krátce se dotknu jeho rtů a urychleně se od něj odtáhnu.

"Co to bylo?" zeptá se mě, když otevře oči.
"No, políbil jsem tě." Zavrtím hlavou nad tím, jak hloupé dotazy mi dává. Co jiného by to asi mělo být?!
"Tomuhle říkáš políbit?! To bylo jak pusa pro mamku, když má narozky." Založí si ruce na prsou a pošklebuje se mi. Asi má pravdu. Mě by tohle rozhodně nepřesvědčilo o citech nějaké osoby, spíš by mi to připomnělo mateřskou školku a uslintané dětské pusy. Holt si budu muset napravit reputaci. Aniž bych řekl jediné slovo, přisunu se k němu. Levou rukou jej uchopím za týl a spojím naše ústa. Pokouším se jej líbat jemně, spíše si s jeho rty hraji a pravou dlaní jej hladím po tváři. Soudím, že by se mu to mohlo líbit a že ho konečně přesvědčím a on mi dá pokoj.




Bill



Jestli je tohle sen, tak se nikdy nechci probudit. Kolikrát jen jsem si tenhle moment představoval? Kolikrát jen jsem o něm po nocích snil? Kolikrát jen jsem přemýšlel, jak chutnají jeho rty a jak Tom líbá? Všechny moje představy a sny se nedají se skutečností srovnávat. On mě líbá! Jeho rty se těch mých dotýkají s takovou něžností. Moje srdce blázní a mozek vypověděl službu. Když mě políbil poprvé, měl jsem pochyby o pravdivosti jeho slov. To se nedalo ani nazvat polibkem. I děti se opusinkovávají s větším citem. Jenže teď? Copak můžu pochybovat? Tomovy prsty zlehka přecházejí po mé tváři sem a tam. Osmělím se, pomalinku mu ovinu paže kolem krku a jazykem vpluji mezi jeho pootevřené rty. Čekám, že mi vyjde svým vstříc, jenže to neučiní. Přeruší polibek, odskočí ode mě a vyděšeně na mě hledí.
"Bille, co to…" Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle Toma… Ježiš, já jsem tupec! Jistě, že ho to překvapilo nebo šokovalo. On přece nemá ponětí, že jsem do něj blázen. Logicky se leknul, když se mu osoba, která v něm dle jeho mínění vidí jen bratra, začne dobývat jazykem do úst. Nechal jsem se unést. Jenže se nešlo ubránit! Vždyť sen, který se mi zdál nereálným, se stal skutečností. Řekl mi, že mě miluje! Jak jinak mu mám dát najevo, že moje city k němu jsou stejné a že s ním chci být, ač to společnost zakazuje? Jedině… Je tu možnost, že bych prohodil naše role z doby, kdy jsem o Tomových citech ke mně neměl sebemenší ponětí. Stylizuji sám sebe do role bratra a budu se snažit reagovat přesně tak, jak jsem si tenkrát přál, aby jednal Tom, kdybych mu prozradil, že jsem do něj zamilovaný. Teď jen budu doufat, že zareaguje přesně, jako bych se choval já a nevytasí se na mě s nějakou morálkou či podobnými pitomostmi, co akorát lásku ničí.
"Promiň," hlesnu. "Nelíbilo se ti to?"
"Ne!" vykřikne. "Tedy ano, jo, líbilo. Moc se mi to líbilo, ale ty přece…"
"Tomi, co by sis přál?" rychle změním téma. Nesmím mu dát moc prostoru mluvit. Co kdyby chtěl couvnout… Sice mi vyznal lásku a nikdy si nedělal hlavu, když měl udělat něco zakázaného, ale tahle situace je jiná.
"Jak to myslíš?" Zvědavě zvedne obočí a nakloní hlavu na pravou stranu. Musím to trošku zaobalit, aby z toho chudák neodpadnul a aby ho ani na okamžik nenapadlo, že bych do něj mohl být zabouchnutý taky. Navléknu to tak, aby se sám rozhodnul a rozhodne-li se tak, jak si v hloubi duše přeji, budeme náš sen žít oba. Geniální!
"No, když někoho miluješ, chceš s ním být pořád. Každou sekundu života chceš strávit s ním. To by sis přál?"



TOM



A teď co? Co mám na tohle odpovědět? Pokud bych do něj byl zamilovaný, jak jsem tvrdil, byla by odpověď ano. Bill má pravdu. Když někoho milujete, chcete s ním být nepřetržitě. Nic jiného vás nezajímá a celý váš svět se točí kolem milované osoby. Jenže když mu na to kývnu, co bude pak? Ne ale říct nemůžu, tím bych si protiřečil. Ledaže bych mu to potvrdil, pak to nějak okecal a vykroutil se z toho. Pěkně jsem si to zavařil! Ale dobře mi tak, to mám za svoje lhaní!
"No, chtěl bych. Byl bych šťastný," sklopím pohled. "Jenže bychom spolu nebyli doopravdy. Nemohl bych tě třeba na veřejnosti políbit, museli bychom se skrývat." Zkusím to na něj s morálkou. Bill byl vždycky slušňáček. Ve škole sice vyrušoval v hodině, ale pořádný průšvih nikdy neudělal. V tom jsem byl přeborník spíš já. Člověk jeho typu by do zakázaného vztahu nešel.
"To je pravda. Jenže pro lásku jsi schopen všeho. Všeho, Tome." Tak to mi nevyšlo. Bill zřejmě sází na to, že jsem se dřív jen tak něčeho nezaleknul a do všeho jsem se vrhal po hlavě.
"Jo, já vím. Ale ty mě nemiluješ, jak bych si přál a tvou lásku si přece nemůžu vynucovat. Nemůžu po tobě chtít, aby ses obětoval a byl se mnou, když to tak necítíš." Poslední možnost. Svoje city mi tu snad nevyzná. Na to nemá!
"Tomi," natáhne ke mně ruku, čímž mi naznačuje, abych se vrátil k němu. "Co jsi dnes říkal Fabianovi?" Připomene mi moji odbornou přednášku na téma pouto mezi jednovaječnými dvojčaty. "Jsi moje všechno. Budeš-li šťastný ty, budu i já."
Nevzdá se. Nikdy se nevzdá! Bill byl, je a bude bojovníkem. A zrovna za tohle, tedy za mě, se bude rvát jako lev. Mohl bych i nadále argumentovat proti němu. Jenže on mě znovu tlačí do kouta a jsem si jist, že dřív nebo později mě do něj natlačí úplně a už nebude úniku. Co nevidět mi dojdou argumenty a pak budu namydlenej. To, co po mně chce, je ale šílené! Nemůžu mít přece poměr s vlastním bratrem?! Bohužel mi něco uvnitř mě našeptává, že buď s ním budu tak, jak si přeje on nebo na něj můžu rovnou zapomenout. Svoje vyznání vzít zpět nemůžu, Billa bych tím neuvěřitelně ranil.
Obejmu jej kolem pasu a hlavou spočinu na jeho hrudníku. Nic neřeknu, toto moje gesto je výrazem toho, že jsem se vzdal. Holt si budu hrát na jeho milence. Jinou možnost nemám. Sám jsem si tuhle cestu zvolil. Billovy prsty přecházejí po mých copáncích, láskyplně je hladí. Zajímalo by mě, kolikrát si Bill představoval, že jej políbím a jaký byl náš polibek v jeho snech. Podle mě ani nedoufal, že bychom my dva spolu někdy mohli být jinak než jako bratři. Dnes díky mému zbrklému a nepromyšlenému jednání dostal, po čem celou dobu prahnul. Teď bude mít to, co vždycky chtěl. Vyhrál.

"Tomi?" Nepřestává mě hladit po hlavě, jen se pohyby jeho ruky stávají pomalejšími a lehčími.
"Ano?" zachraptím.
"Chtěl bys tu zůstat?" Vím, co by Bill chtěl slyšet a co bych měl tedy odpovědět. Zvednu k němu pohled. Okamžik jsem přemýšlel, že bych mu navrhnul, že bych si sjel domů pro věci a vrátil se sem zítra. Tak bych mohl být aspoň okamžik po samotě. Jenže jeho oči mi to nedovolí.
"Zůstat?"
"Myslím tady, u mě." Před očima se mi v tu ránu vynoří kresby. Opět mám nutkání utéct. Co když se Bill bude chtít…
"A co mamka?" Zkusím to ještě. Ale Bill jen mávne rukou. "Co by? Však to nebude poprvé, co jeden z nás přespal u toho druhého v pokoji, ne?" Má pravdu. Sice si nepamatuji, kdy naposled se to stalo, když vynechám ten týden, co tu nebyla, ale nevím, proč by jí to mělo být divné. Sám sebe se snažím uklidňovat Billovou nezkušeností, co se sexu týče. Nikdy s nikým nic neměl, alespoň si to myslím. Podle mě se dál než k polibku nedostal. Fantazii má sice dost bohatou, to se musí nechat, ale z vlastních zkušeností jistě nečerpal. Je do mě pořád zamilovaný. Kdyby to tak nebylo, netlačil by na mě. Stále mě tedy miluje, ale nevěřím, že by po mně chtěl víc. Viděl bych to jen za držení za ruku, nějaké to objetí a nanejvýš jeden nebo dva polibky. To zvládnu…Bill bude typem člověka, co víc než tělesnou lásku upřednostňuje tu duševní. Zkrátka mu jde spíš o pocit, že jej někdo miluje, než o sex a podobně. Díky bohu, že v tomhle jsme jiní!
"Rád." Pokusím se o úsměv a znovu si položím hlavu na jeho hruď. 'Budeš-li šťastný ty, budu i já.' .

Me, Myself and Romeo 9.

25. april 2010 at 18:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Co se mu stalo?" uslyším Peta. Stále stojím na místě a zírám směrem, kterým Tom odešel. Vlastně neodešel, on zdrhnul. Ale proč? Sice je fakt, že na mě nebyl nijak zvlášť milý, ale…
"Nevím," hlesnu. Jak můžu zodpovědět jeho otázku, když na ní sám neznám odpověď? Copak já vím, co mu přeskočilo? Nejprve ta slabá chvilka v autě, pak na mě zase vrčel. Když jsme dojeli sem, cvrnknul mě do nosu přesně, jako to dělával dřív a dokonce se na mě usmál. Nešklebil se jako předtím, tohle byl úsměv, který patřil mně. V tu chvilku jsem v něm spatřil mého Toma. Už jsem se těšil, že půjdeme dovnitř. Plánoval jsem, že si s ním zkusím promluvit. Vždycky jsem na něj měl vliv. Hučel jsem do něj tak dlouho, dokud nepodlehl a všechno mi nevyklopil. Kdybych na něj šel správně, možná bych se dozvěděl, kde celou tu dobu byl a proč mi o sobě nedal vědět. Jenže pak se stalo tohle… Tom na mě zůstal zírat a vteřinu od vteřiny víc bledl. Jak jsem vyslovil jeho jméno, začal zběsile kroutit hlavou a když jsem na něj zavolal znovu, rozběhnul se a po chvilce mi zmizel z dohledu. Měl jsem za ním běžet. Teď nevím, kde můj bratr je, kam šel.

"Zavoláš mu." Pete se mě pokusí chytit za ramena a otočit čelem k sobě. Ucuknu. Moje mysl je plně zaměstnávána mým bratrem. To jeho chování! Je jako blázen… Nevypočitatelný blázen.
"Musím za ním," projdu kolem Peta a otevřu si dveře u auta.
"Kam za ním?" chytne dvířka zrovna, když se je chystám přibouchnout. "Ty víš, kam šel?"
"Ne, ale budu ho hledat!" znovu se pokusím zavřít, ale Pete dveře drží moc silně.
"Lásko, nepanikař. Možná si jen vzpomněl, že někam musí zajít. Proto spěchal…"
"Viděl jsi, jak se tvářil?! Tom tohle nikdy nedělá!! Něco s ním je, vím to a musím za ním." Vší silou trhnu dveřmi a konečně zabouchnu. Roztřesenou rukou strčím klíčky do zapalování, motor naštěstí naskočí ihned. Než odjedu, podívám se na Peta. Stojí před domem, zírá na mě. Nechápe mě, poznám to na něm. Ale to je mi teď jedno. Musím najít Toma. Co nejrychleji…




TOM

Vpadnu do baru a rozhlédnu se kolem sebe. Uvnitř je i se mnou a tím chlápkem za barem maximálně deset lidí. Typický pajzl! Ale to je fuk!
"Whisku dvojitou!" houknu na toho týpka, když dosednu na židli u baru. Ten jen přikývne a hned se dá do plnění mého přání. Sepnu ruce, opřu si je o bar a hledíc na ně se snažím vzpamatovat z toho, co se odehrálo před pár minutami. Proč jsem se naivně domníval, že Bill je sám? Že by skrz jeho prohlášení, že věří na pravou lásku? A že by kvůli tomu, že jsem sám sebe za ni, ač jsem si to nepřipouštěl, považoval? Ty jsi vůl, Tome! Nejraději bych sám sobě dal pěstí!

"Prosím," přede mnou přistane sklenička s nazlátlou tekutinou. Uchopím ji do ruky a několika pohyby rozvířím její hladinu. "Problémy?" Zvednu pohled od čeřící se hladiny k barmanovi, který si mě zvědavě prohlíží. Co je mu do toho, jestli mám nebo nemám problémy?!
"Vypadám snad na to?!" zamručím a zvednu sklenku. Neodpoví mi, zda to jde nebo nejde na mě poznat. Jen pokrčí rameny. Když už se chystám přiložit si sklenici k ústům a její obsah do sebe nalít, znovu promluví.
"Tím nic nevyřešíte." Praštím sklenkou o bar a probodnu jej pohledem. Co se stará?! Je tu od toho, aby naléval a ne, aby si hrál na nějakého psychologa nebo poradce. Moje starosti stejně nevyřeší. S těmi si musím poradit já sám a v ruce mám prostředek.
"Nejste nějak moc chytrej?!" prsknu. To jsem si vybral podnik, teda pajzl. Všude jinde by mi normálně nalili a dál si mě nevšímali, ale tenhle maník ze mě nespouští oči a vypadá, že by si dokonce i chtěl hrát na mého anděla strážného a kecat mi do života. Jeho pomoc nepotřebuji, pomůžu si sám. Znovu čapnu sklenku a přiložím si ji ke rtům.




Bill


Už se začíná stmívat, když zastavím a vystoupím z auta. Tohle je poslední místo, kde by Tom mohl být. Projel jsem snad všechna místa, která považuji za jeho oblíbená nebo kam třeba chodil přemýšlet. Prolezl jsem i jeho oblíbené bary, jež navštěvoval. Volal jsem Georgovi, o němž vím, že je jediný, s kým se bratr baví. Ale nic. Nikdo o něm neví, nikde nebyl.
Několikrát zazvoním a čekám, zda někdo neotevře. Zevnitř se ozve jen zakňučení, ale jiný pohyb nebo zvuk slyšet nejde. Zkusím ještě zabušit na dveře, ale bezvýsledně. Takže doma taky není. Svezu se po dveřích na zem. Holt tu budu muset počkat. Podle škrábání na druhé straně nejsem jediný, kdo na něj čeká. On přijde, musí přijít domů. Je mi jedno, jak dlouho tu budu trčet. Nehnu se z místa, dokud neuvidím, že je v pořádku.

Celou dobu se snažím přijít na to, proč se tak zachoval? Měl výraz, jako by na něj sáhla smrt. Znovu a znovu si přehrávám celou situaci. S Tomem jsme se chystali vejít dovnitř, pak se objevil Pete, přivítali jsme se a pak Tom zdrhnul. Možná mu vadil Pete. Ale když bratrovi někdo vadil, spíš na něj byl nepříjemný, štěkal po něm, ale nikdy nezbledl a nezdrhl. K tomu musel mít jiný důvod. Můžu si hlavu lámat, jak chci, ale bez něj na to nepřijdu. Opřu si hlavu o dveře a přivřu oči. Bojím se, tak moc se o něj bojím. Co když si něco udělá nebo co když se mu něco stane? V hlavě si vytvářím katastrofické obrazy, co všechno by se mu mohlo přihodit a čím dál víc mám sevřené nitro strachem…


odd

"Bille! No tak… Hej, vstávej!" Někdo mnou silně zatřese. Když rozlepím víčka od sebe, spatřím siluetu osoby, která se nade mnou sklání. "No sláva!" Tom? Zamžourám. To je barák, ani světlo nesvítí. Přesto ale rozpoznám postavu bratra.
"Tome? Já…" chytnu se dlaně, kterou mi podal, aby mi pomohl na nohy. Bratr kolem mě projde, odemkne dveře a nechá mě vejít. On je fakt cvok a nebo je ožralej! Když kolem mě prošel, udeřil mě do nosu ten povědomý smrad.
"Absiku," sehne se ke štěněti. "Páneček se ti vrátil. Máš radost?" Bez jediného pohledu mým směrem, zvedne psa ze země a sune se do nitra bytu. Pomalinku ho následuji, zastavím se u křesla. Tom sebou plácne na sedačku, hladí štěně a něco mu šeptá do ucha. Štěně by se od něj mohlo přiučit, štěkat a vrčet umí jeho páneček znamenitě.



TOM



Ten Bill je fakt neuvěřitelný! Proč za mnou pořád leze? Člověk odejde a doufá, že od něj bude mít chvilku pokoj, ale on se zničehonic objeví. Když jsem vystoupil z výtahu a málem se o něj přerazil u dveří, měl jsem chuť chytit ho za límec a vyrazit ho. Jenže když jsem se k němu sehnul a slyšel, jak tiše oddechuje, bylo mi ho líto a dojalo mě, co udělal. Těžko říct, jak dlouho tu čekal. Jestli odjel, hned po tom, co jsem odešel nebo si to nejprve rozdal s tím… Dost! Na tohle myslet nechci!
"Vy v tom hnízdečku lásky nemáte postele nebo co?" Mrknu na Billa, který stojí u křesla a rozespale mžourá kolem sebe.
"Máme, proč?" Podívá se na mě nechápavým pohledem. Asi mu to moc nezapaluje, ale probudil jsem ho, to ho omlouvá.
"Asi nejsou moc pohodlný, co?" Položím Absiho na sedačku a sunu se k lince. Napustím si do sklenice trochu vody a než pokračuji v hovoru, pořádně si z ní loknu. "Jinak bys nespal u mých dveří."
"Měl jsem strach, Tome." A hele, pan bratr měl strach! Kdo by to do něj řekl?! "Zmizel jsi tak… tak divně. Nic jsi neřekl a utekl jsi. Bál jsem se o tebe." A co jsem asi měl říct? Měl jsem skočit tomu jeho slaďoušovi po krku, začít do něj bušit a řvát po něm, že Bill je jen můj, že ho nikdo nikdy nebude milovat jako já?
"To je od tebe hezký. No, vidíš, že jsem v pohodě, ne?" rozmáchnu rukama a otočím se kolem dokola. "Zdravej a celej. Stačí?"
"Tome, ty jsi…"
"Ne, nechlastal jsem, jestli se chceš zeptat na tohle. Seděl jsem v baru, ale neměl jsem ani kapku! Spokojenej, ty agente 007?" Nelžu mu. Sice jsem se chystal zchlastat do němoty, ale to bych si musel vybrat jinej podnik a ne ten, kde nalévá člen armády spásy. I když bych mu měl být spíš vděčný. Navíc jsem si místo toho, abych se zlil do němoty, docela dobře pokecal. Jak jsem tam tak seděl a poslouchal jeho vyprávění o lidech, se kterými se setkává, došlo mi, že tím fakt nic nevyřeším. Možná bych na chvilku zapomněl na svoje trápení, ale s dalším ránem by se starosti objevily znovu, k tomu bych měl asi i pořádnou kocovinu a dluh v baru. Na peníze jsem jaksi nemyslel, když jsem tam vlezl. S tímhle se holt musím vypořádat jinak.

"Promiň," Bill sklopí pohled.
"Nech to plavat!" mávnu rukou. Svým způsobem ho chápu. Měl za bratra alkoholika, proto ho logicky, když ucítí hospodský puch, napadne tahle myšlenka. Spíš mě štve něco jiného. Když jsem mířil domů, byl jsem rozhodnutý, že při dalším setkání budu odtažitý a pokusím se zbavit jakýchkoli emocí. Vydrželo mi to do momentu, kdy jsem jej našel chrnět na zemi.
"Tome, co se stalo?"
"Nechci o tom mluvit. Máš hlad? Můžu ti nabídnout buď chleba se sýrem a nebo…chleba se sýrem." To je aspoň výběr! Už by mi mohl odblokovat ten účet, abych si mohl nakoupit. Lednička mi zeje prázdnotou, Absimu to mlíko taky musí lézt krkem. Nečekám, zda Bill řekne, že si dá, automaticky mu talířek s jedním strčím pod nos, přičemž si ho kriticky prohlídnu od hlavy až k patě. Byl vždycky hubený, ale tohle je extrémní.

"Mohl by na tebe dohlídnout, když už se tam rozvaluje." Neodpustím si poznámku na jeho přítelíčka. "Cože?" otočím se na něj, když uslyším, že něco zahuhlal. Bill se uvelebil do křesla a s plnou pusou na mě čučí.
"Kdo?" zopakuje svůj dotaz, když sousto konečně spolkne.
"Ten tvůj Pat nebo jak se ten slaďouš jmenuje…"
"Pete."
"To je to samý." Pat nebo Pete. Nic to nemění na tom, že je mi z něj na zvracení a že bych mu nejraději poupravil fasádu. Je sladkej, až mám strach, abych z něj nedostal cukrovku. Myslel jsem, že má Bill lepší vkus. Na světě je přece spousta zajímavých, inteligentních a hezkých týpků a on si vybere tohohle Kena.

"Tak na," strčím Absimu misku pod čumák a čekám, že začne žrát. "Já vím, že to není nic extra, páníček by ti koupil něco lepšího. Jenže to by mu támhle ten pán musel nejprve povolit přístup k jeho penízkům, víš?" ležím na břiše naproti němu a tiše žaluji na Billa. Aspoň někomu si můžu postěžovat. Bill na nás kouká, hlavu si opírá o ruku. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou a zrovna tak bych rád věděl, kdy hodlá odšpacírovat za svým "fešákem". Nerad bych tu pak tu jeho hysterku poslouchal!
"On bude asi nudnej, víš? Jinak by tu s námi Bill nebyl." Zašeptám. Absi zvedne hlavu, tlamu má celou od mlíka. Okamžik na mě kouká, a pak se skloní zpátky k misce. "Nedivím se, kdybys ho viděl. To je případ. Tvůj páneček je borec, Absi, ten pošuk na mě nemá." Významně se na svého čtyřnohého kámoše podívám. Možná bych se bráchy měl zeptat, jak dlouho se tu hodlá ještě zdržet. "Ty Bille?" otočím se ke křeslu. Dělá si ze mě srandu?! "Bille?"

Lutte pour l'amour 33.

23. april 2010 at 21:02 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"No, prosím." Zašklebím se na něj. Jsem zvědavý, jakou lež si stihl za tu chvilku vymyslet. Že to bude zajímavé, o tom ani nepochybuji. Tom si už jako malý dokázal vymýšlet skvělé výmluvy, kterými by ospravedlnil svoje chování a jednání. S přibývajícím věkem mu to šlo líp a líp. Bratr se nadechne, otevře pusu, ale zase ji zavře a uhne pohledem. Aha, zdá se, že dneska tomu hodlá dát i dramatický nádech. S očima upřenýma na něm vyčkávám, kdy z něj vypadne další z jeho pohádek, kterou se mě bude snažit uklidnit a na základě níž bych mu měl dát další šanci.
"Není to jednoduché, Bille…" hlesne. "Nevím, jak začít…"
"Prostě nějak začni." Nespouštím z něj oči. Tom se opře o psací stůl, pohrává si se spodním okrajem trička a nervózně jej žmoulá. Přece jen si pro mě připravil divadelní kousek. No, když už nic, tak se aspoň pobavím jeho hereckým uměním.


"Víš, ono je to ve mně… Jen ve mně."
"To už jsem slyšel, to přeskoč." Mávnu rukou. O tom, že je to jen jeho chyba a že já na tom vinu nemám, mě přesvědčoval už xkrát. Nechce se mi to poslouchat znovu, znám to už zpaměti a unavuje mě to.
"Jenže ono to spolu souvisí… Musel jsem pryč."
"To už jsi mi taky říkal. Potřeboval jsi čas a bla bla bla." Obrátím oči v sloup. Koukám, že dneska originalitou nějak neoplývá, zřejmě hodlá pokračovat v tom, co si vymyslel už dříve.
"Právě. Nedalo se to snášet. Být vedle tebe a…" udělá dramatickou pauzu, krátce se na mě podívá a zase sklopí pohled. "A nemoci…"
"Nemoci co, Tome?" dožaduji se vysvětlení. Jestli mě něco vytáčí, tak je to přesně tohle. Něco nakousne, pak mlčí jako ryba a já abych to z něj tahal jako z chlupaté deky.
"To nejde. Zapomeň na to." Plaše na mě pohlédne a otočí se zády. Těžko říct, zda je to součást jeho herecké etudy nebo ne. Začíná mě mást a dokonce mě i malinko děsí.
"Koukej to vyklopit. Mám právo to vědět."
"Buď mi neuvěříš a nebo mě budeš mít za cvoka. To nechci…" mumlá si spíš pro sebe a kouká ven z okna. "Je hezky. Nechtěl bys jít třeba…"
"Ne, nechtěl," skočím mu do řeči. Kašlu mu na nějaký špacírování, chci pravdu. Za blázna ho mám tak jako tak, delší dobu se tak chová. A když jsme u těch cvoků, není jediný. Sám jsem do něj naprostý blázen. "Ven s tím!"
"Bille, zhnusím se ti."



TOM




"Proč by ses mi měl zhnusit?" vypálí na mě další otázku. Chce odpověď, ale nevím, zda mu ji mám dát. Zprvu jsem si byl jistý, že to prostě řeknu, jenže jakmile došlo na věc, dostal jsem strach. Co když to víc zkomplikuji a co když Bill zareaguje jinak, než očekávám? Třeba mě pošle do háje…
"Protože já se sám sobě hnusím…" rozhodnu se nakonec svoji upravenou pravdu nebo spíš prachsprostou lež bratrovi sdělit, ale potřebuji ji podat tak, aby nebylo pochyb o tom, že to myslím vážně. Buď a nebo…


"Tome… Už mě to unavuje." Bill zaúpí a když se na něj otočím, vidím jeho znuděný výraz.
"Dobře. Slib mi, že mě necháš mluvit a že mě nepřerušíš." Popojdu blíže k němu, takže teď stojím u kraje postele a pokradmu si ho prohlížím. Netváří se zrovna moc vlídně, jsem zvědav, jak se bude tvářit na "to", co mu v následujících chvílích hodlám zvěstovat…
"Fajn," zahuhlá a bubnuje si prsty do stehna. Krátce se mi v hlavě mihne myšlenka, zda dotyky konečků prstů, dopadajících na jeho nohu cítí, když je… Zatřesu hlavou. Nejsem tu proto, abych řešil, co Bill vnímá nebo ne, jsem tu od toho, abych zachránil nás vztah, který se pomalu ale jistě blíží do záhuby. Otázkou je, zda jej svým "přiznáním" zachráním a nebo pohřbím navždy.
"Okay, můžu?" ukážu na kraj postele. Přece jen bych si na to raději sednul. Z nohou mám rosol a asi se na nich už moc dlouho neudržím. Bill mi pokyne rukou a ostřížím pohledem mě sleduje, jak pomalinku dosedám na matraci. "Takže, Billy," oslovím jej a pokusím se o vyrovnaný tón, aby na mě nepoznal, že si všechno přikresluji a že mu vlastně znovu lžu. "Když mi mamka volala a žádala, abych ti těch pár dní pomáhal, kývnul jsem na to. Viděl jsem v tom… Jak to říct? Šanci na zlepšení vztahu, co jsme mezi sebou měli. Ty víš, že to nebyl zrovna ideální sourozenecký vztah, viď?" Mrknu na něj a vyčkám si na kývnutí hlavy, po němž ihned pokračuji: "Takže jsem sem přišel s tím, že ti pomůžu a že se pokusím něco s tím provést." Hm, teď jsem si naběhnul… Jak spojit tohle s "tamtím"? Několik vteřin mlčím, všechny mozkové závity pracují naplno, jak se snažím urychleně něco vymyslet. Pokusím se zabrousit ještě víc do minulosti, to by mi snad mohlo pomoci.
"I když jsme se hádali, řvali po sobě, i když jsem byl pryč, pořád jsi byl můj bráška, kterého jsem miloval nade všechno na světě. Dal bych za tebe život." Bill na kratičký moment přeruší oční kontakt, zadívá se na zeď a poté dopadne jeho pohled zpět na mou osobu. Chce, abych pokračoval. Odvahu, Tome!


"Jenže se něco změnilo…" spíš zašeptám. Ani nevím proč. Jestli kvůli tomu, abych tomu dodal na důvěryhodnosti nebo spíš ze strachu, který čím dál víc svírá moje útroby.
"Změnilo? Co?" Nakonec přece jen porušil slib, jenž mi dal. Nevydržel to a musel se zeptat. Nedivím se mu, nejednal bych jinak. Ale jsem mu za to vděčný, "nakopl" mě tím k pokračování.
"No, tady," položím si ruku na hruď, "je to jiný." Bill se na mě podívá, jako bych snad spadnul z Marsu. Nevypadá, že by pochopil, co se mu snažím naznačit. Spíš vypadá, že jsem ho dokonale popletl a on chudák neví, co to tu melu. Tak nezbývá, než to na něj vybalit…
"Nedívám se na tebe jako předtím…Věci se změnily…"
"Cože??" Billovi spadne čelist a koulí na mě oči. "Počkej, jak změnily? Tome, já…"
"Prostě pro mě nejsi jen bratr a já jsem nechutný, zvrácený monstrum, vím to o sobě. Ale nejde to zničit, zastavit." Nasadím znovu svůj trpitelský výraz a sklopím hlavu. "Bille, já tě…"
"Dost!!!" zakřičí, okamžitě na něj vrhnu pohled. Bill si zacpává uši a tiskne víčka k sobě. Tuhle reakci jsem, upřímně, nečekal. Zda mu došlo, co chci říct, nevím, ale zřejmě ano. Po kolenou se doplazím k němu a snažím se mu sundat ruce z uší, brání se a pořád dokola opakuje, že nic slyšet nechce.


"Musím ti to říct. Neodejdu, dokud to neřeknu…" svírám jeho zápěstí. "Zamiloval jsem se do tebe."
"To není pravda!" štěkne a vytrhne se mi. "Nevěřím tomu!"
"Chápu, že ti připadám odpornej, nedivím se ti." Hraji to dál. Pokud odhaduji dobře, Bill tohle absolutně nečekal, šokoval jsem ho a nepředpokládám, že by mi teď na oplátku vyznal svoje city, slíbil mi nehynoucí lásku a chtěl se mnou být. Zároveň ale tuším, že mě nezavrhne. Cítil a možná cítí to samé. Nemůže mě odkopnout za to, že "cítím", co on. Možná to přece jen k něčemu bude. "Podívej se na mě, prosím." Vezmu jej za bradu a snažím se jej přimět, aby mi pohlédnul do očí. V těch jeho se lesknou slzy. Rozbrečet jsem ho ale nechtěl! "Vím, že jsem stvůra, ale pokud mě zavrhneš, zabije mě to. Nemůžu bez tebe žít, Bille. Bez tebe můj život ztratí veškerý smysl."


Bill


Snažím se zhluboka dýchat. Tohle je šílený! Nemůžu uvěřit tomu, co mi tu řekl a vlastně ani nevím, zda se tomu věřit vůbec dá. Tom sice nevypadá, že by mi lhal, ale…
"Billy, prosím," zaúpí a pokusí se mě dotknout. Cuknu rukou a očima rejdím všude možně po pokoji, jen jednomu se vyhýbám - Tomovi. Co mu na to mám asi tak říct? Že ho miluju taky a skočit mu kolem krku?! Nesmysl.
"Takže…" promluvím po chvilce, co mi připadá spíš jako věčnost. "Tohle je ten důvod, proč… proč jsi zmizel?"
"Jo, copak je to normální? Jsi moje dvojče a já místo, abych ti pomáhal, přemýšlím… To je jedno. Pochopím, když nebudeš chtít, abych tě objímal, hladil nebo se tě jakkoli dotýkal, ale prosím, nevyhazuj mě." Otázku, zda je to normální, jsem si kladl den co den, každou sekundu jsem se sám sebe ptal, zda je to normální milovat vlastního bratra. Odpověď jsem dodnes nedostal, ani jemu ji dát nedovedu. I když podle mě ani odpověď nečeká, jeho otázka byla myšlena spíše řečnicky. Hřbetem ruky si setřu slzy, které se kutálejí po mých tvářích a pokusím se na sobě nedat nic zdát. Nesmí poznat, že jsem na tom jako on, budu-li tedy věřit jeho slovům.
"Takže to shrnu… Ty jsi do mě… zamilovaný a utekl jsi, protože…"
"Měl jsem strach, že to poznáš a že mě zavrhneš a nebudeš se mnou chtít mít nic společného." Doplní svoji výpověď o další informaci.
"Aha, takže jsi zamilovaný, bál ses, že na to přijdu a odkopnu tě. Ale co ta holka?" vzpomenu si na jeho krásku z parku. Pořád nevím, kdo to vlastně byl. Pokud je to, jak mi Tom tvrdí, co tam dělala ona a co s ní má společného?
"Jess?"
"Nevím, jak se jmenuje… Ta z parku."
"Jess. Myslel jsem, že dík ní zapomenu… Ale nepomohlo to." Pozorně sleduji, každičký jeho pohyb, změnu výrazu obličeje a snažím se zachytit cokoli, dík čemuž bych rozpoznal, zda mluví pravdu nebo mi lže. Pokaždé jsem na něm poznal, když se mě snažil obalamutit. Znám jeho gesta, když lže. Buď si mne zadní část krku nebo lalůček u pravého ucha nebo se mi odmítá podívat zpříma do očí. Vždycky dělá něco, co za normálních okolností nedělá nikdy. Jenže teď? Nic.

"Připadám ti nechutnej nebo směšnej, viď?"
"Ne," zavrtím hlavou. "Ani jedno, ani druhý. Jen… Nemůžu tomu uvěřit…"
"Chápu. Byl jsem na tom stejně."
V mysli se vracím k týdnu, který tu Tom trávil. Přehrávám si vzpomínku, když na sebe vylil horký kafe a snažím se vybavit si jeho výraz co možná nejpřesněji. Od ní se vracím zpět k jeho chování, než vzal nohy na ramena. Bál se mě dotknout, vyhýbal se jakémukoli bližšímu kontaktu s mojí osobou. Ty jeho pohledy, rozpačitost a až bláznivé chování. Teoreticky by se to dalo přisoudit tomu, co mi tu právě oznámil. Jenže původce všeho může být i jiný, mně neznámý. Ale zase na druhou stranu nechápu, proč by mi lhal v tomhle? Přece by ze sebe neudělal, jak řekl, zvrácené monstrum jen tak bez sebemenšího důvodu! Celý je to divný, jsem z toho dokonale zmatený. Existuje jeden způsob, jak zjistit, co je na tom pravdy. Pohlédnu znovu na bratra, jenž mezitím vstal a prochází se mi po pokoji.
"Takže je to tak, jak říkáš?"
"Co?" zamrká na mě. Neposlouchal mě, asi byl ponořen do svých myšlenek.
"Ptám se, zda je to tak, jak jsi mi řekl? Že mě miluješ?" Poslední slovo vyslovím o poznání tišším hlasem, než předchozí část věty. Nikdy by mě nenapadlo, že o něčem podobném budu mluvit právě s Tomem. Odpoví mi jen kývnutím hlavy a vyčkávavě si mě prohlíží. Asi by rád věděl, co přijde teď…

"Hmm…" přiložím si prst na bradu a s pohledem upřeným před sebe jej vybídnu: "Dokaž to."

Me, Myself and Romeo 8.

17. april 2010 at 20:08 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Tome?" Pomalu a tiše jej oslovím. Přijde mi, že je tak nějak mimo. Dívá se na mě strašně zvláštním, jakoby zastřeným pohledem. Jako by to ani nebyl on. Jednou rukou stále svírá pás, zatím co tou druhou se dotkne mého ramene. Co to dělá? Zbláznil se? V kanceláři byl odtažitý, štěkal po mně a najednou se mě sám od sebe dotkne. Něco mi tu nehraje… A ty jeho oči… Jak se mu v nich zablýsklo… Nelíbí se mi to. Uvolním nohu, kterou jsem sešlápl brzdu a tím i zajistil, aby s pásem nešlo hýbat.

"Už to jde," vyjeknu a sáhnu po pásu. Tom zatřepe hlavou, rychle se ode mě odtáhne a zaboří se do sedadla spolujezdce. Takřka současně se připoutáme a já konečně nastartuji. Bratr mlčí. Kdykoli se po něm pokradmu podívám, zjistím, že mě sleduje. Když ale zaregistruje, že na něj hledím a pravděpodobně bych se jej mohl i na něco zeptat, narazí si brýle, odvrátí pohled a zahledí se ven. Takže nemám příležitost zjistit, co se mu stalo. Projíždím městem a přestože mě několikrát pálí na jazyku otázka, na co by měl Tom chuť, pokaždé ji spolknu. Restauraci zkrátka vyberu sám.

"Tome," promluvím po víc jak čtvrthodině tiché jízdy. Bratr se na mě otočí a když vidí, že otvírám dveře, napodobí mě a vystoupí taky. Stisknu tlačítko a zámek auta cvakne. Klíčky hodím do tašky, kterou si přehodím přes rameno, ještě si poupravím sluneční brýle a otočím se na Toma. Ten stojí opodál, sluneční brýle na očích a nervózně potahuje s cigarety. Přistoupím blíž k němu a zlehka se dotknu jeho ramene, načež se po mě ožene, až o krok couvnu, protože mám strach, aby mi jedna nepřiletěla.
"Půjdeme dovnitř?" hlesnu. Opět žádná odpověď. Tom jen zahodí nedopalek, šlápne na něj a vykročí vpřed. Jemu fakt přeskočilo. V tom autě měl pravděpodobně jen slabou chvilku. Sice se mi moc nezamlouvalo, jak se na mě díval, ale lepší než když na mě vrčí nebo mě, jako právě teď, ignoruje. Pár kroků od restaurace se zastaví a otočí se na patě.
"Tam nejdeme," oznámí mi.
"Proč ne?"
"Protože chci normální jídlo." To by mě zajímalo, co Tom považuje za "normální" jídlo. Nějak nevím, co si pod tím pojmem mám představit. No, tahat ho tam nemůžu, hádat se s ním taky nehodlám. Kolem nás je moc lidí a teď nemůžu riskovat, skandál před přehlídkou by mi dvakrát nepomohl. Bulvár by z toho udělal aféru, z Toma-bratra by byl Tom-milenec a jen horko těžko bych jim vysvětloval, že to tak není. Že se jen moje paličaté jednovaječné dvojče rozhodlo dělat mi naschvály.

"Fajn. Kam teda půjdeme?" rozhlédnu se kolem sebe a čekám na odpověď.
"Uvidíš," drcne do mě loktem, když kolem mě prochází. Ani se neohlídne, jestli ho následuji, a vykračuje si po chodníku. Na rozdíl ode mě nikomu neuhýbá, jde rovnou za nosem. Spíš jemu lidi uskakují z cesty, zatím co do mě už minimálně tři vrazili. Tom jde moc rychle, nestačím mu. Už se na něj chystám zavolat, ale on je rychlejší.
"Ježiš, Bille, nemotej se a pohni si…"



TOM

"Ty nemáš hlad nebo co?" mrknu na něj přes stůl a vidím, jak se vidličkou vrtá v salátu, co si objednal. Jestli mě chce rozčilovat, tak ať v tom pokračuje. Za to jeho nimrání bych mu jednu s chutí plesknul. Napíchne kousek zeleniny na vidličku a zase jej setřese dolů.
"Ani ne…" zamručí a odsune misku stranou. Do mě jako by uhodilo. Sice jsem přísahal, že se o něj nebudu starat, ale tohle trpět nehodlám. Je nechutně vychrtlej a ještě odmítá jíst.
"Nechceš kousek?" nabídnu mu pizzu. Třeba je ten salát jen hnusnej. Abych pravdu řekl, nedivil bych se. Je to samá zelenina, brr!
"Ne, díky. Sněz si to sám." Odmítne mě a přiloží si k ústům sklenici. Ztuhnu a s vidličkou u pusy sleduji, jak smočí ústa v tekutině, poté sklenici oddálí a jazykem si přejede po rtech. Bill se rozhlédne kolem, okamžik zírá na mladý pár, ale pak se otočí zpátky na mě.
"Co štěně?" opře se lokty o stůl a předkloní se. Dožvýkám mezi tím poslední kousek pizzy, pomalu polknu a zapiji jej colou. "Jak se vlastně jmenuje?"
"Absinth, ale říkám mu Absi."
"To je hezký. Nezlobí, že ne?" ujišťuje se.
"Ne, jak by mohl. On je totiž jako ty." Zašklebím se na něj. Jo, ten pes je celej po něm. Taky taková chodící pohroma. Ale člověk se na něj, když něco provede, nedokáže moc dlouho zlobit. Když totiž sedí a hledí na vás těma svýma psíma očima, vztek vás hned opustí. Zrovna jako u mého bratra… Bill si poposune brýle, se založenýma rukama se opře a po chvilce, kdy mu pravděpodobně dojde, jak jsem svoji poznámku myslel, se zeptá: "Počkej, jak jako já? Co tím chceš říct?"
"Nic, jen že mi tě připomíná." Znovu se ušklíbnu a po jeho vzoru se opřu. Bill si odkašle. Zřejmě se chystá začít se mnou konverzovat. Doufám, že se hodlá bavit jen o práci.

"Tome?" Opatrně mě osloví a vyčká, než se k němu otočím. "Povídej mi o něco sobě."
"A co bys asi tak chtěl slyšet?" zeptám se ho znuděným tónem.
"Třeba to, kde jsi byl celou tu dobu…" Dělá si srandu? Tak na to ať zapomene. Budu se s ním bavit o všem, ale nemám sebemenší chuť mu líčit, jak jsem se dík němu léčil ze závislosti na chlastu.
"O tom mluvit nechci a nebudu. Sorry!" odpálkuju ho a znovu se podívám na spící dítě v kočárku kousek od nás.
"Aha, promiň." Bill okamžik mlčí, ale pak znovu prolomí ticho. Tentokrát ne další otázkou, asi mu došlo, že výslech mojí osoby nebude to pravé ořechové. "Máma má narozky. Nevím, co jí koupit…"
"Není to jedno? Znáš ji, bude mít radost ze všeho." Dělá, jako by to byla nějaká věda. I kdybychom ji dali úplnou maličkost, radovala by se, jako by to byl kdovíjaká vzácnost. Za ta léta by to Bill už mohl vědět.
"Vím. Ale napadlo mě… Nechtěl bys mi třeba pomoct něco vybrat?" Nevinně se mě optá. Takže odtud vítr vane. "Teda jestli nějak moc nespěcháš… Nerad bych tě zdržoval."

Podívám se na hodinky, okamžik předstírám, že přemýšlím. Nemůžu mu to okamžitě odkývat. Moc by si o sobě myslel. "No, chvilku bych si možná ještě našel…" Půjdu s ním. Musím si zvykat na jeho blízkost. V následujících dnech ho budu vídat prakticky pořád, nějak začít musíme…
"Super!" zaraduje se. "Zaplatím a vyrazíme, ano?"



Bill


"Ty se mi snad jenom zdáš!" odfrknu si, když dosednu zpět do auta a připoutám se. Hodiny mě nechá lítat po obchodech, nad vším ohrnuje nos a nakonec mě donutí se vrátit do úplně prvního pro náramek, který se mu vůbec nelíbil a na který se šklebil, když jsem mu ho ukazoval. Byl jsem rád, že mi na můj návrh kývl, ale po chvilce jsem měl nutkání přetáhnout ho tou taškou přes hlavu.
"Neměl jsi mě nutit, abych s tebou šel." Zašklebí se na mě, připoutá se a klepe si rukou do stehna. Zhluboka se nadechnu. Můj bratr je opravdu dárek k nezaplacení. Sice jsem šťastný, že tu zase je, že se vrátil a můžu být s ním, ale občas mi dokáže hnout žlučí jako nikdo jiný. Já že jsem ho nutil? Já jeho? Šel se mnou dobrovolně, tak ať nemele. Spolknu nadávku, kterou jsem se mu chystal vpálit do obličeje a strčím klíčky do zapalování. Nastartuji, auto zaskučí a vedle mě se ozve zaúpění.
"Co je? Rozjet se na trojku je taky umění." Prsknu a snažím se soustředit na řízení. Jenže ze sedadla spolujezdce se ozývá přidušený smích, který mě jednak ruší a jednak rozčiluje. Tohle teda ne, posmívat se mi nebude. Ať se předvede sám, mistr! Zastavím, odepnu si pás a vystoupím. Obejdu auto kolem dokola a otevřu dveře na Tomově straně. "Víte co, pane Neomylný a Dokonalý, řiďte si sám. Prosím!" Tom na mě chvilku civí, ale přece jen vyleze ven, věnuje mi drzý úsměv a zasedne za volant. Počká, až si sednu vedle něj. Čekám, že se vyjedeme, ale nic. Tom sedí a čučí na mě.
"Na co civíš? Jedeme!" štěknu. Za dnešní odpoledne už ho mám akorát tak dost.
"Měl by ses vztekat častěji." Zase ten pohled! Chystám se ho zeptat, proč bych měl riskovat svoje nervy a rozčilovat se, ale nedá mi k tomu příležitost. Nasadí si brýle, nastartuje a auto se odlepí z místa. Tom jednou rukou otáčí volantem a druhou si vyklepává rytmus písničky, která právě hraje v rádiu. "Kam mám jet? Zpátky?"
"Ne, ke mně domů." Zavelím a opřu se do sedačky. Odteď s ním nepromluvím ani slovo. Ať si dělá, co chce. Pořád se chlubil, jak je nejlepší, že všechno ví, všechno zná, teď má možnost to dokázat.



TOM


My dva si jsme souzeni. To člověk vycítí hned při prvním doteku. Stačil mi kratičký okamžik, aby mi došlo, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Byli bychom perfektní dvojka! Jak spokojeně vrní pod mýma rukama, slast pro moje uši. To auto je prostě dokonalý a slušelo by nám to spolu. Jenže to by mi ho "Někdo" nesměl vyfouknout…
"Jsme na místě," oznámím a vypnu motor. Nejraději bych v tom miláčkovi někam ještě zajel. Bill se kolem sebe rozhlédne a nechápavě se na mě podívá. Asi mu šrotuje v hlavince, jak jsem sem trefil bez navigace a bez jeho rad. "Jsem prostě schopnej! A ty se už nečerti." Cvrknu ho do nosu, protože vím, že to nesnáší. Když na mě naštvaně našpulí pusu, zazubím se a vystoupím. Teda, to je barák! Čekal jsem něco luxusního, ale tohle předčilo všechny moje představy.

"Ty Tome, nechtěl bys jít na chvilku dál?" ozve se za mými zády. Zavřu pusu, kterou jsem v úžasu nad bráchovým sídlem otevřel a otočím se na něj. V prvním momentu jsem opět rozhodnut rázně jeho pozvání odmítnout, ale když přede mnou stojí a jeho rty se na mě smějí, nedokážu to. Sice nemám zdání, co bych tam s ním dělal, ale na skok bych tam mohl. Aspoň bych si to jeho přepychový hnízdečko prohlídl i zevnitř.

"Stalo se něco, lásko?" uslyším další hlas a zaseknu se. Je mi nějaký povědomý, určitě jsem ho už někde slyšel. Dokonce bych řekl, že to není zas tak dávno. Otočím se směrem, odkud se ozval a nevěřím svým očím. Co ten tu pohledává a komu tu jako říká "lásko"? Já pro něj… S hrůzou v očích se podívám na Billa, který se na právě příchozího zářivě usmívá.
"Ahoj Pete," políbí ho přede mnou na rty. V tu chvíli se mi zvedne žaludek a následně se mi zatmí před očima. Tohle ne! "Právě se s Tomem chystáme dovnitř. Byli jsme na obědě, nakupovat…" Billův hlas se mi vteřinu od vteřiny víc a víc vzdaluje. Tohle není pravda, tohle je jen zatraceně hnusnej sen!

"Tome, kam jdeš? Tome!!!" křičí za mnou Bill. Neotočím se, nemůžu se dívat, jak se ten otrapa dotýká svýma prackama jeho těla! Panebože!!! Nevnímám, kudy jdu, koho míjím, přes slzy skoro vůbec nevidím. Chvilku běžím, pak zase jdu pomalu. V hlavě se mi pořád dokola přehrává to samé. Stále slyším to "lásko". Střídá se to s obrazem Billa líbajícího toho chcípáka. Dokonce se mi v mysli objeví obraz toho syčáka, jak proniká do Billova těla a sténá rozkoší. S hlasitým vzlykem se zhroutím na chodník. Přitáhnu si kolena k tělu a snažím se aspoň trošku uklidnit. Nejde to! Ten zážitek mě hluboce ranil! Jede to stále dokola! Ať to přestane! Proboha, ať to přestane!! Celý se třesu. Vztekem, zoufalstvím i žalem zároveň. Zvednu uslzenou tvář a v tom mě "to" udeří do očí. Pomalu s pohledem upřeným na druhou stranu silnice ji přejdu a kráčím vstříc tomu, co by mi mohlo dát zapomenout… Aspoň na okamžik zapomenout…

Lutte pour l'amour 32.

11. april 2010 at 16:30 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Tom…" vydechnu, když se rozletí dveře a do pokoje nakráčí můj starší bratr. Tak přece se mi to nezdálo. Tom probodne pohledem Fabiho a já čekám, kdy mu skočí po krku. Hned jsem ale vyveden z omylu. Projde kolem mého kamaráda bez povšimnutí a hned si sedne na postel, na niž mi Fabi pomohl, zatím co byla Wee dole. Pomalu vezme moje ruce do svých dlaní a věnuje mi jeden ze svých rošťáckých úsměvů.
"Jak je, Billy?" vyzvídá a upírá na mě svoje mandlové oči. Chvíli mlčím a jen se utápím v jeho pohledu. Miluji ty jiskřičky, co mu poskakují v očích, jeho drzý úsměv… Grázl jeden, on snad ještě víc zkrásněl! A tu bílou si na sebe vzal jistě schválně. Moc dobře totiž ví, že… Dík Fabiho zakašlání se ale proberu.
"Jo, jde to. Co ty?" zeptám se ze zdvořilosti a vyprostím se z jeho sevření.
"Přežívám." Tom si zuje boty a po čtyřech doleze na volné místo vedle mě, kde se spokojeně uvelebí. "Stýská se mi…" pošeptá mi do ucha a mně naskočí husí kůže. Celá tahle scénka je mi nepříjemná z důvodu, že nás sleduje Fabi a Wee. Tom si ještě na okamžik opře hlavu o moje rameno a znovu sáhne po mé dlani.


Fabian se mezitím usadí zpět na svoje místo a Wee zrovna tak. V pokoji panuje ticho, které ale po chvilce přeruší Tom svou otázkou na moji kamarádku: "Odkud se znáš s Billem?" Wee na něj zamrká, pak se podívá na mě. Vypadá, jako by nebyla schopna odpovědět. Že by na ni přece jen zapůsobilo kouzlo osobnosti mého dvojčete? Proto se tedy ujmu slova a Tomovi odříkám to, jak jsme se poprvé setkali.
"Super. A on?" kývne směrem k Fabianovi. Ten naštěstí nevypadá, že by ho můj bratr nějak ohromil. Stroze mu odpoví, že je kámoš Wee a že se známe přes ni. Tomův výslech se mi moc nezamlouvá, proto tedy skočím Fabimu do řeči a doplním, že si skvěle rozumíme a že mám pocit, jako by mě znal už léta.
"Ale líp než já tě nezná." Pronese Tom. "Nikdo Billa nezná tak jako já. To je to pouto mezi dvojčaty." Ušklíbne se na moje přátele.
"Tome…" strčím do něj. Co tím sleduje, proboha?! Náš vztah stál vždycky za starou belu. Přece nebude Wee a Fabimu tvrdit pravý opak a nemá v úmyslu je přesvědčovat, jak báječně jsme spolu vždycky vycházeli.
"Jsme jako jedna duše ve dvou tělech." To bych rád věděl, jestli to Tom někde četl a nebo to má z vlastní hlavy… "On je já a já jsem on. Jeden bez druhého nemůže existovat, bez Billa si připadám tak… tak neúplný a věřím, že i on beze mě. Billy?"
Všechny tři páry očí se ke mně stočí a já bych dal cokoli za to, abych mohl být neviditelný. Všichni čekají, že něco řeknu. Tom očekává, že mu dám zapravdu. Fabi jako by mi očima říkal, že si mám vybrat, kdo zůstane a kdo odejde. Weein pohled nedokážu rozluštit tak snadno. Zdá se mi, jako by její oči říkaly 'Promiň' a nebo 'Odpusť'. Ale nechápu, co jí mám prominout. Nemůže za to, že se můj bratr chová takhle.


"Co vyrazit ven? Jen ty a já." "zachrání" mě Tom a neujde mi, jak záměrně zdůrazní slovíčko 'jen'.
"Promiň, ale na dnešek už mám program," konečně začínám přicházet k sobě a postupně se vzpamatovávám ze šoku, že je tu. I když stačí jen, aby se na mě podíval a slíbil bych mu všechno na světě. Proto se záměrně snažím vyhýbat jakémukoli očnímu kontaktu mezi námi.
"Tak zůstaneme tady," plácne se do stehen a přisune se víc ke mně.
"Tome, ale já tu mám návštěvu." Kývnu směrem k Wee a Fabimu.
"Myslím, že jim vadit nebudu. Nemám pravdu, Wee?" nakloní hlavu a zadívá se na ni. Nemůžu si pomoct. Zprvu jsem měl dojem, že je Wee Tomem okouzlena, ale zřejmě jsem se spletl. Kdyby to nebyla jasná pitomost, řekl bych, že se ti dva už setkali a že to setkání nebylo moc hezké. Tón, jakým vyslovil 'Wee' byl hodně zvláštní… Výsměšný? Pohrdavý? Tom je probodnut zelenýma očima mojí kamarádky. "Jistěže ne, Tome." V tu ránu se můj zrak upře na bratra, aby mi neunikla jeho reakce. I Wee totiž použila ten samý tón. Bratr se jen ušklíbne a nemůžu se zbavit dojmu, že se jí vysmívá. Proč je na ni ale takový? Vždyť ji nezná!

lk
Čas se mi neuvěřitelně vlekl… Celý jsem jej strávil mlčením a přemýšlením. Tom se bavil pouze s Fabim. No, bavil, oni se spíš předháněli, kdo je lepší. Wee rovněž mlčela. Jak mi ale neuniklo, čas od času její pohled zabloudil bratrovým směrem. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil, ale nebylo v něm ani stopy po nějakém obdivu. Spíš bych řekl, že je mým bratrem znechucena nebo… zklamaná? Ale taky dobře… Aspoň se od něj bude držet a mám částečnou jistotu, že u ní Tom nemá šanci. Co se tu dnes odehrávalo, byla fraška století. Tom v roli milujícího a obětavého bratra, Fabi padouch a já chudák, proti kterému se spiknul celý svět. Jen Wee nebyla přidělana žádná role, byla jen tichým pozorovatelem.
"Doprovodím je," nabídne se Tom a vyskočí z postele. Komedie konečně skončila. Ten ať se ale těší! Tohle si spolu vyřídíme. Jak jsem si tak přemýšlel, opět mě popadnul vztek na jeho osobu. Hněv se střídal s euforickou radostí z toho, že přišel a že je u mě tak blízko, vzájemně se přebíjeli a hněv nakonec zvítězil. Doufám, že mi vydrží do chvíle, kdy se Tom vrátí. Nesmím vyměknout, musím mu ukázat, že nemá právo zasahovat mi do života a jednat tímhle způsobem s mými přáteli. Tohle prostě dělat nebude…




TOM

Pomalu scházíme po schodech dolů, těsně přede mnou kráčí Violett, Fabian už je zřejmě u vstupních dveřích.
"Doufám, že jsi spokojenej?" zeptá se Wee uštěpačným tónem. Zřejmě se jí moje přítomnost moc nezamlouvala. Ale co já s tím? Jsem tu pořád doma, Bill je můj bratr. Můžu si sem chodit, kdy se mi zlíbí.
"Na půl…" ušklíbnu se.
"Můžeš mi říct, o co ti jde?" zastaví se a otočí se čelem ke mně. "Tobě nedochází, že se chováš jak naprostej tupec?!"
"O Billa." O co jiného by mi asi mělo jít? Nenechám se o něj připravit nějakým šílencem. Mezi Fabianem a Billem se nestihlo vytvořit ještě tak silné pouto, jako bylo mezi ním a Paulem. Ještě je čas dostat ho z jeho hlavy i života. Historie se opakovat nebude. Nikdo mi Billa nevezme, nikdo! A už vůbec ne nikdo, kdo by mu mohl ublížit.
"Kecy," odfrkne si a sejde dolů. "A nemysli si, že je Bill tak pitomej, aby ti to sežral!"
"Violett?" doběhnu ji a chytím ji za zápěstí. "O nic se nepokoušej. Jinak bráškovi povím, jaká je jeho nová kamarádka."
"Ty mi vyhrožuješ?"
"Ne, jen upozorňuju. Bill se pravdu nikdy nedozví. Jasný? A kdyby ano… Komu by věřil? Mně a nebo holce, co zná pár týdnů?" Mám ji rád, opravdu rád. Ale kdyby se to provalilo, musel bych se bránit. A pokud by obrana znamenala hodit vinu na ni, musel bych to udělat. V zájmu mě a Billa…
Nic neodpoví, jen zavrtí hlavou a zamíří ke dveřím. Od nich ke mně ještě vyšle prosebný pohled. Nechápu, z čeho má strach.?! Jsem ten poslední, kdo by Billovi mohl ublížit. Počkám, až se za nimi zaklapnou dveře, pak se po stěně svezu na zem. Tak to bych měl… Teď ještě dokázat Billovi, že jsem se na něj nevykašlal a získat ho na svou stranu. To bude asi těžší… I když brácha se netvářil, že by se mnou chtěl i tentokrát vyrazit dveře. Spíš bych hádal, že byl rád, že jsem za ním přišel. Jeho oči jej prozradily… Vždy, když se naše pohledy střetly, usvědčil mě v tom, že, přestože se zlobí, znamenám pro něj stále to, co on pro mě.
"No nic, jde se za Billem." Plácnu se do nohou a vstanu. Hlavně se za žádnou cenu nevzdat, Tome. Pomalu se sunu ke schodům, po nichž vystoupám k pokoji, odkud se mi před pár minutami podařilo vystrnadit vetřelce a Violett.

"Jsem zpět." Oznámím mu na prahu, rychlým krokem přejdu k posteli a posadím se zpět k bráškovi. "Co budeme provádět?"
"Co to mělo znamenat?!" Pár čokoládově hnědých očí se ke mně stočí. Jeho pohled je tak tvrdý, stejně jako výraz jeho tváře. Sakra, asi jsem si gratuloval předčasně. Přece jen se zlobí.
"Co?"
"To divadlo, co jsi tu předváděl!" zvýší hlas. "Takový žvásty! Úžasný historky z našeho dětství, kecy o neuvěřitelně silném poutu mezi námi dvěma a o tom, jak strašně moc ti na mě záleží! Víš, jak jsem si připadal?!"
"Nelhal jsem." Bráním se. Co je na tom, že jsem tomu jeho kamarádíčkovi řekl čistou pravdu?! Jen ať ví, že Billovi nikdy mou osobu nemůže nahradit.
"Ne?" optá se mě s hraným úžasem. "A proč jsi jim neřekl i to, jak jsi ode mě dvakrát zdrhnul? To by ti asi zkazilo image dokonalého bratra, co?"
"Billy, nemůžeme to smazat a začít znovu?" Pokusím se jej obejmout kolem ramen. Bill do mě ale strčí takovou silou, až málem z postele spadnu. Divím se, kde se to v něm vzalo.
"To teda nemůžeme! Co si o sobě, zatraceně, myslíš? Že si klidně odejdeš, aniž bys mi vysvětlil, co se stalo, budeš na mě kašlat a pak se tu objevíš, já ti skočím kolem krku a všechno dobrý?"
"Myslel jsem, že budeš mít radost…" zašeptám a skloním hlavu. Zkusím to takhle. Budu se kát, třeba tím dvojče obměkčím.
"Radost??? Z čeho konkrétně? Že mám dvojče blázna? Že jsi dal Fabianovi přes hubu? Nebo se mám radovat dopředu, že zase zmizíš a mě tu necháš jen tak? Nechtěl bys, abych třeba stavěl slavobránu, že ses uráčil přijít?!"

S povzdechnutím vstanu z postele a popojdu ke stolu. Povaluje se na něm několik prázdných papírů, kousek od nich leží uhel, kterým Bill maluje. V hlavě se mi vynoří vzpomínka na jeho kresby, na nichž zachytil nás dva v milostném opojení, dík němuž ztrácíme zábrany a necháváme se ovládat chtíčem. S touhle vzpomínkou se mi vybaví i ta na to, jak jsem cítil, když jsem je viděl vůbec poprvé. Bylo mi šíleně, celý svět se se mnou točil a nevěděl jsem, co bude dál. Možná se Bill chystal dát průchod své fantazii a nakreslit něco nového… Od papírů přejde můj pohled k místu, kde stával rámeček s mou fotkou. Není tam. Těžko říct, co se s ním stalo. Možná jej Bill přemístil na jiné místo nebo… To ne, to by neudělal.
"Nechci, abys stavěl slavobránu…" otočím se znovu k němu. Prohlíží si své dlouhé a štíhlé prsty, upravuje si tričko a mě ignoruje. Ale sluší mu to. Vlasy má stažené dozadu, není nalíčený. Na sobě má staré džíny a oranžovou mikinu. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem jej v ní viděl. "Jen bych chtěl, abys mi dal šanci to napravit." Nezbývá mi nic jiného, než se ponížit a odprosit jej. Pokud bude chtít, abych před něj padl na kolena a žadonil o další šanci, udělám to.
"Šancí jsi měl už dost." Konečně si přestane hrát s lemem trika a věnuje mi aspoň trošku své pozornosti.
"Tak mi dej ještě jednu. Poslední." Zaúpím a nasadím výraz největšího trpitele v historii lidstva. Tímto jsem vyčerpal poslední osvědčený způsob, která na Billa vždycky zabral. Jestli ani teď bráška nezměkne, nevím, co budu dělat. Tohle za mě ale vzápětí vyřeší někdo jiný, tedy Bill…
"Chceš to napravit?" upře na mě zrak a vyčkává mou odpověď. Nic neřeknu, jen kývnu. "Fajn, tak mi řekni pravdu. Pravdu o tom, proč jsi odešel a ani ses nerozloučil. A nech si pro sebe ty kecy, že to bylo jen tebou a že se mnou to nemělo nic společného. To už znám a nevěřím tomu."
No, tak to je super! Co mám asi teď dělat?! Pravdě podobající se lež si nestihnu tak rychle vymyslet. Billovi by bylo podezřelý, že tak dlouho přemýšlím, a neuvěřil by mi. Ale s pravdou jít ven taky nemůžu… Ani nevím, jak bych mu to předložil. Přece mu nemůžu říct, že jsem se hrabal v jeho věcech a našel tam "tamto". Určitě bych ho tím ranil a ještě víc bych to podělal. Ale co kdybych tu pravdu malinko poupravil?

"Chceš pravdu? Máš ji mít…"

Me, Myself and Romeo 7.

7. april 2010 at 19:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Děkuji Vám za rozhovor, pane Kaulitzi." zazubí se na mě Chris jako aligátor a pomalu vstane. Za sebe říkám, že jsem neuvěřitelně šťastný, že je to za mnou. Ta ženská je neúnavná a ty její všetečné otázky… Pokoušela se ze mě vymámit i nějaké pikantnosti z mého soukromí, ale neuspěla. Odbyl jsem jí, že jak v soukromém tak v pracovním životě se mi daří víc než skvěle a tím jsem považoval vše za uzavřené. Slečna Arpová sice nebyla mou nesdílností moc nadšena, ale co měla dělat. Další důvod, proč jsem rád, že je interview u konce, je její ustavičné flirtování s mojí osobou. Očividně se nevzdala naděje, že mě jednou dostane. Její pohledy, nenápadné doteky a občas i poznámky mě v tom jen usvědčují. Komplimenty na moji adresu taky zrovna nešetří. Sice mi to dělá svým způsobem dobře, ale všeho s mírou.

"Já děkuji Vám," oplatím jí úsměv a doprovodím ji ke dveřím. Nemůžu se dočkat, až odsud zmizí. Potřebuji se věnovat práci a už tak mě dost zdržela. Chris mi ještě potřese rukou, přidá pár obdivných frází a konečně opustí místnost. Jen, co se zaklapnou dveře, zmizí z mých rtů můj až moc umělý úsměv. Nechápu ty lidi, že si nevšimnou, jak křečovitě se na ně usmívám. Jen slepý by si toho nevšimnul! Usednu za stůl, obličej si skryji do dlaní. Je teprve dopoledne a už mám dost. Ze všeho nejraději bych to tu zabalil, odjel domů, padl do postele a spal. Jenže nemůžu. Tom mi svým odmítnutím udělal čáru přes rozpočet. Musím buď sehnat někoho, kdo mi pomůže navrhnout molo, výzdobu a vše kolem a pomůže mi vybrat hudbu a nebo to budu muset udělat celé sám. Což by znamenalo další práci navíc. Do přehlídky mám ještě nějaký čas. Ale čím víc se to blíží, tím vytíženější jsem. Makám na tom už dlouho, nesmí to skončit fiaskem. Jak modely, tak podoba mola musí všem vytřít zrak! Potřebuji Toma a nejen kvůli přehlídce… Zoufale zakňučím. Copak tohle můžu zvládnout? Nevím, jestli jsem zoufalejší z toho, že mi nic nevychází podle plánu a nebo z toho, že mě bratr odmítá. Pokud se mi vykašle na tu spolupráci, budu muset vymyslet něco jiného. Něco, čím ho k sobě dostanu. Dokonce už i…

Moje myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Už už se chystám zařvat, kdo za mnou zase leze, ale když uvidím Petovu blonďatou hlavu mezi dveřmi, zmůžu se jen na slabý úsměv. On je poslední, kdo by si zasloužil, abych si na něm vylíval vztek.
"Už vypadla?" zavře za sebou dveře a kráčí směrem ke mně.
"Jo, před pár minutami." povzdychnu si a skryji obličej do dlaní.
"Chudáčku, ani na chvilku ti nedají pokoj…" ucítím jeho horké dlaně, jak začínají masírovat můj ztuhlý krk. Zavrním jako kocour. Zbožňuji ho. Vždycky přesně ví, co právě potřebuji.
"Jak bylo v Miláně?" optám se jej, když dokončí masáž a posadí se na stůl.
"Ušlo to…" pokrčí rameny. "Akorát jsem utahanej jak pes. Pořád práce, práce, práce. Skoro jsem nespal. A co nevidět mě ten kolotoč čeká znovu. Odpočinu si a hurá znovu do světa."
"Jak znovu? Vždyť jsi mi tvrdil, že pak už nic nemáš a že se mnou budeš doma…"
"Já vím, zlato. Ale…" Pete se zarazí. Na chodbě se totiž ozve divný hluk. Co je zase tohle?

"Tady nemůže být pět minut klid?! Ne, nemůže. Tady se pořád musí něco dít!" vstanu ze židle a chystám se jít zjistit, kdo je narušitelem ticha. Než ale stihnu otevřít dveře, vběhne do kanceláře Marion. Je celá udýchaná a řekl bych i vyděšená nebo spíš šokovaná.
"Promiňte mi to, pane, ale je tu nějaký pán a chce s vámi mluvit."
"A kvůli tomu je tu takový povyk? Nemám čas. Nějak se ho zbavte." mávnu rukou a otočím se k ní zády. Kvůli nějakýmu chlapovi mě otravuje.
"Ale pane Kaulitzi…"
"Řekl jsem, že nemám čas. Něco si vymyslete."
"Ale on…"
"Marion, rozumíte tomu, co jsem říkal?" otočím se znovu čelem k ní a výhrůžně se na ni podívám. Jindy by kývla a odešla, tak proč ne dneska. Místo toho tu stojí jak solný sloup.
"Ale on tvrdí, že je Váš bratr…"
"Bratr?" vyjeknu.
"No, mně se to taky nezdá… Nevypadá na to. Ale za každou cenu s Vámi chce mluvit. Prý jste mu sám řekl, že za Vámi může kdykoli přijít."
"Ženská, proč to neřeknete rovnou, že je tu Tom?! Pusťte ho sem…" usednu znovu za stůl. "No co stojíte?"

Marion ještě chvilku stojí, třeští na mě oči. Asi nechápe, jak to že jsem najednou tak otočil. Nakonec se ale sebere a opustí místnost. Za několik málo okamžiků se znovu otevřou dveře.
"Prosím…" naznačí rukou směr moje asistentka a hned na to se ve dveřích skutečně objeví moje dvojče. Na očích má sluneční brýle, na hlavě kapuci a nevypadá zrovna dobře naladěn. Asi mu moje asistentka hnula žlučí. Tom mě ani nepozdraví, dokráčí ke stolu, sundá si brýle a zírá na mě pohledem, kterým mi dává najevo, abych tu ženskou poslal pryč.
"To je v pořádku, Marion. Děkuji Vám."
"Já půjdu taky… Stavím se za tebou později, Billy." ozve se vedle mě Petův hlas. Když přikývnu, pohladí mě po rameni. Asi nechce být netaktní a uznal, že by bylo lepší, kdyby odešel a nechal nás dva o samotě. Věnuji mu úsměv a nespouštím z něj oči. A nejsem jediný, Tom ho rovněž s přimhouřenýma očima sleduje a šklebí se.

"Kdo to byl?" vypálí na mě hned, co Pete odejde. Ani nečeká, než ho vyzvu a dřepne si na židli naproti mně. Pohodlně se na ni rozvalí a prohlíží si mě.
"To byl Pete."
"Jak to, že ti tyká a ještě ti říká 'Billy'?!" zavrčí.
"To jsi přišel proto?"
"Ne, ale jako tvůj zaměstnanec by k tobě měl mít úctu…" opáčí mi bratr.
"Můžeš mu to zkusit navrhnout…" zasměji se. Nevím, jak Toma napadlo, že Pete je můj podřízený, ale budiž. Dle něj zřejmě každý, kdo se tu pohybuje, pro mě musí pracovat. Tedy i můj přítel… V podstatě není daleko od pravdy. I Pete pro mě občas pracuje jako model a fotí do katalogů. "Jsem rád, že jsi přišel…" přiznám se.
"Fajn. To ti sem poslali ze CIA, ne?"
"Cože?" musím se zasmát. A když mi dojde, o kom mluvím, rozesměji se ještě víc. "Myslíš Marion?"
"Jestli je to ta agentka, co mě sem dovedla, tak jo. Tu myslím."

"Proč jsi přišel, Tome?" nechám Marion Marion. Rád bych se dozvěděl, čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu. "Teda neber to tak, že musíš mít důvod, abys za mnou přišel… Ty máš u mě dveře dokořán vždycky. Ale překvapil jsi mě." To překvapil. Možná bych spíš měl říct, že mě šokoval. Sice jsem čekal, že za mnou jednou přijde, ale že to bude takhle brzy, by mě nenapadlo ani v těch nejodvážnějších snech. Od mojí návštěvy u něj uplynuly jen dva dny. Spíš jsem počítal, že si s ním budu moct promluvit až na té zítřejší oslavě. Dokonce jsem si i připravoval přesvědčovací argumenty. Tom mi ale znovu dokázal, že je nevyzpytatelný.
"Proč? Pokud vím, škemral jsi o pomoc, ne? Tak jsem tady." Jistě, nečekal jsem, že řekne, že by měl zájem pomoct mi. Ale nechám to tak, jak to řekl. Prostě jsem se doprošoval a on byl tak hodný, že se nakonec uráčil pomoci svému neschopnému sourozenci. Pro oba to bude lepší. Tom bude mít pocit, že má navrch a já budu mít jednak zaručeno, že ta přehlídka bude vrcholem sezóny a jednak budu u sebe mít brášku.

"Ty mi pomůžeš?" vydechnu a upřu na něj oči. Tenhle pohled mám osvědčený. Vždycky na něj zabral.
"Co mám dělat? Nemysli si, že mi jde o nějakou tvou maškarádu. Nechci, abys mi dělal ostudu… Bůhví, co by ti tvoji kámoši vytvořili."
"Chápu, kdy můžeš začít?"
"Záleží na tom, kdy ten karneval bude." Prý karneval! Říct to někdo jinej, tak už letí ze dveří. Jenže u Toma se musím ovládat. Sice mě ty jeho poznámky a to, jak mě sráží, štve, ale můžu být rád, že tu vůbec je. Strávím s ním nějaký čas a nějak to mezi námi dám do pořádku.
"Tři týdny…"
"Čím dřív začneme, tím dřív to budu mít z krku. Mám ale pár podmínek… Zaprvé," zvedne ruku se vztyčeným palcem, "nebudeš mi do ničeho kecat a necháš mě pracovat. Zadruhé, nebudeš moji práci vydávat za svou a všem hezky řekneš, kdo ti pomáhal. Každý to bude vědět, jasný? Zatřetí, chci odměnu…"
"Kolik?"
"Já nemluvím o penězích. Ještě si rozmyslím, co za to budu chtít."



TOM

"Dobrá," Bill kývne hlavou, předkloní se a opře se lokty o stůl. Jak on to jen dělá? Vždycky vypadá dokonale. Sice ten jeho účes… Ne že by se mi nelíbil, ale je to nezvyk. Bill na mě působí moc dospěle. Vždycky vypadal tak divoce, nespoutaně. Teď je moc uhlazený, elegantní. Ale pořád mu to sekne.
"Ani jsem se tě nezeptal, jestli si něco nedáš… Kávu? Čaj? Džus? Minerálku?"
"Dík, nechci." Zavrtím hlavou. To tak… To kafe by jistě dělala ta semetrika, co sedí přede dveřmi a nerad bych riskoval svoje zdraví. Náš kratičký rozhovor nebyl moc přátelský.
"Nebo mám lepší nápad." Mrkne se na hodinky a vstane. "Co kdybychom si společně zašli někam na oběd?"

V prvním momentě mám nutkání poslat ho do háje i s jeho pozváním na oběd, ale když se nabízí, byl bych blbej, kdybych ho odmítnul. Oběd s ním mě nezabije. Stejně ho budu vídat teď často, tak si musím zvykat. Moc dlouho mi to moje předsevzetí být bez něj nevydrželo, ale to je vina Georga. Kdyby do mě v kuse nehučel, nešel bych sem ani za zlatý prase. Jenže on naléhal a naléhal, až jsem teda svolil. Bill by byl beze mě stejně namydlenej. Je sice kreativní, ale svoje nadání uplatní tak možná na ty hábity, co navrhuje. Vytvořit vizuální stránku mola by nedokázal.

"Oběd a pak mizím. Jasný?" Bill mi neodpoví, ale zřejmě mou poznámku vzal na vědomí a začne si balit věci. Nechápu, proč nosí tak obrovskou tašku, když do ní hodí jen mobil, diář, peněženku a ještě něco, co nevím, k čemu slouží.
"Můžeme," narazí si na nos brýle, vezme nějaký kus hadru, který si přehodí přes ruku a vykročí ke dveřím. Loudám se za ním a ať se snažím ovládat, pořád mi pohled sklouzává k jeho zadku. Když procházíme kolem agentky, zašklebím se na ni za bratrovými zády. Bill jí oznámí, že odchází a že neví, kdy se vrátí a dá jí přesné instrukce, co má dělat, kdyby se po něm někdo sháněl. Cestou k výtahu potkáme další lidi, kteří se div před Billem neplazí. Ten Georg měl pravdu, každý mu leze do zadku! To je hnus tohle!

Bill přivolá výtah, nechá mě nastoupit a sám si pak stoupne vedle mě. Na můj vkus až moc blízko vedle mě. Mlčí nic neříká, ale naprosto jasně cítím, že se na mě divá. Cítím na sobě jeho pohled. Očima se snažím popohnat čísla pater, která se nám střídají nad hlavou. S cinknutím se výtah zastaví a když z něj vystoupíme, ocitneme se v nějaké tmavé díře. Tipoval bych to na podzemní garáž.
Bratr jde kousek přede mnou a asi je mu chladno, protože si přes sebe přehodí ten svůj super model. Těžko říct, co to má být. Vypadá to dost divně. Tvar to nemá, na jedný straně je to delší než na druhý, vepředu to má jakési cípy, po kterých si Bill div nešlape. Pan návrhář by mi to jistě s radostí objasnil, ale nebudu se ho ptát na takový kraviny. Je to prostě hadr s rourami na ruce. Vlastně celkově je zvláštně oblečený. Skoro ho ani nepoznávám. Pamatuji si, když po pódiu běhal v roztrhaných džínech, tričku a teniskách. Osoba, co kráčí přede mnou, s tím divochem nemá nic společného. Úzké bílé kalhoty obepínají Billovy nohy a zadek, čímž mě přivádí k šílenství. Vrchní polovinu jeho štíhlého těla zakrývá černé tílko, které by se dalo považovat za normální, kdyby na něm nebylo našité to druhé, co volně plandá a akorát podtrhuje, jak je dvojče vyzáblé. A ve finále už zmíněný hadr. To je styl, proboha! Jen ty boty jsou v pohodě… Takové vyšší černé tenisky, do kterých má nacpaný kalhoty. Rozčiluje mě to, jak jde a kroutí boky. Začínám na sobě pociťovat něco, co mi začíná dělat obavy. Možná to nebyl dobrý nápad… Spíš jsem se měl sebrat a vypadnout.

"Lotus???" vyhrknu šokovaně, když se Bill konečně zastaví u jednoho z aut. On má sporťáka, no to je gól. Tipoval bych ho spíš na nějakého Hummera nebo něco podobného tanku při jeho řidičských dovednostech.
"Nelíbí se ti?" položí mi zcela zbytečnou otázku. To auto je dokonalý, jen mi k němu nesedí. Ke mně by se hodilo mnohem víc.
"Ujde," odfrknu si a otevřu dveře. Přece mu nepřiznám, že jsem z jeho auta vyplesknutej. Bill mrskne tašku někam za mě, usadí se za volant, strčí klíčky do zapalování.
"Ehm…" odkašlu si a ukážu na bezpečnostní pás. Sice mě štve, ale stejně ho strašně moc… Dost! Prostě si ho nevezmu na svědomí. Pokud vedle něj sedím já, připoutá se.

Bill se ušklíbne, ale natáhne se za sebe a začne se na sedadle vrtět. Chvilku pozoruji, jak zápasí s pásem, který se mu sekl a nemůže s ním hnout. Sice je už dospělej, ale nemehlo je to pořád stejný. Nakonec se mi ho zželí, natáhnu se přes něj a pokusím se jej připoutat sám. Ta mrcha ale drží a nechce se pohnout.
"Co je?" zavrčím naštvaně a znovu škubnu s pásem.
"Já nevím, Tommy…"
"Neříkej mi…" vrhnu pohled jeho směrem a sklapnu. Moje oči okamžitě přitáhnou jeho rty. Vůně jeho těla mě udeří do nosu, díky ní pomalu ztrácím kontrolu nad svým chováním. A to jsem si myslel, že je to za mnou. Omyl! Pořád je to ve mně a bohužel je to silnější než já. Kolem nás je ticho, nikde nikdo a on je tak blízko, nebezpečně blízko…

Me, Myself and Romeo 6.

6. april 2010 at 16:30 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
To jméno psa... Osoba, které je tato ffka věnována, projevila přání, aby se tak Tomův kámoš jmenoval a já vyhověla :) Na tomto místě děkuji slečně Katie za vskutku nádherné a originální jméno pro toho prcka :D Námitky se nepřipouští, pes se tak jmenuje a basta :-P



"Bál ses o mě?" otočím se k němu čelem a ovinu mu paže kolem krku. Krátce jej políbím na rty a odtáhnu se od něj. Pomalými kroky se sunu do obýváku, kde sebou plácnu na pohovku, opřu si hlavu a zavřu oči. Po dnešku jsem vyřízenej. Celý den jsem se hrbil nad papíry v práci, přijímal jeden telefonát za druhým a pak ještě návštěva u Toma. Sice nedopadla úplně podle mých představ, ale dala by se považovat za takovou malou výhru. Jak znám brášku, dřív nebo později se mi ozve nebo za mnou sám přijde. Nedokáže beze mě být. Jsem si jist, že nepřileze jen tak, na to je příliš hrdý. Ale najde si záminku, dík níž by se přede mnou mohl zjevit.
"Je toho na tebe moc, viď?"
"Hmm." Zamručím a svalím se mu do klína. Láskyplně mě hladí po hlavě. Miluji, když to dělá. Vlastně miluji všechno, co dělá. Ví přesně, co se mi líbí… Otevřu oči a spatřím jeho usměvavou tvář a zelené oči, které si mě prohlížejí. Dívá se na mě stejně obdivně jako tehdy, když jsme se potkali poprvé. Na jedné afterparty… Byl jsem obklopen novináři, odpovídal na jeden dotaz za druhým, usmíval jsem se do objektivů a kamer, když v tom jsem si ho všiml. Postával opodál a nespouštěl ze mě oči. Když se ale naše pohledy střetly a věnoval jsem mu úsměv, poplašeně zatřepal hlavou a sklonil ji. Později jsem se jej snažil vyhledat mezi přítomnými, něco na něm mě zaujalo a toužil jsem jej poznat blíže. Nikde však nebyl. Narazili jsme na sebe až při odchodu, a to doslova. Zavrávoral jsem a byly to jeho paže, které mě zachytily. Tenkrát mi přišel strašně roztomilý. Jeho rozpaky, když jsem na něj mluvil, nešlo přehlédnout. Ač to nikdy nebyl můj styl, pozval jsem jej k sobě do hotelu. Nechtěl jsem ho nechat jen tak odejít, aniž bych se o něm něco dozvěděl. Okamžik sice váhal, ale přijal. Pamatuji si, že jsme spolu proklábosili celou noc, Pete odešel až ráno. Když jsem za ním zavíral dveře, hřál mě v dlani papírek s telefonním číslem, jenž mi dal se slovy, že budu-li chtít, můžu se ozvat. Zda jsem se ozval nebo ne, je teď snad víc než jasné. Od afterparty uplynulo víc než půl roku a pět měsíců mám po svém boku tohoto úžasného a nádherného kluka. S ním můžu být svůj, miluje mě takového, jaký jsem. Pro něj jsem Bill Kaulitz, člověk, ne ten Bill Kaulitz, bývalý frontman Tokio Hotel nebo Bill Kaulitz, ten módní návrhář.

"Bylo mi smutno." Posadím se a přitulím se k němu. Nemám rád ty dny, kdy odjede a je nějakou dobu pryč, jsem tu naprosto sám. No sám… Nechává mi tu to tele, které nazývá psem. Prý abych se tu nebál. No, strach tedy rozhodně nemám, protože přes našeho čtyřnohého spolubydlícího by se dovnitř nikdo nedostal. Ta bestie totiž kromě nás dvou nikoho jiného nesnese, na všechny výhružně vrčí a chudák ten, kdo by se pokusil kolem něj projít. Ani nevím, kde vlastně vězí, nikde jsem ho tu neviděl čenichat a ani mě nevítal. Což mi nijak moc neschází. Vždycky na mě skočí, div mě nepovalí na zem, pobíhá kolem mě jak zběsilý a akorát se mi plete pod nohama. Pete mi tvrdil, že je vycvičený. To tak… Jediné, na co slyší, je "na". Povely jako "sedni" nebo "lehni" absolutně ignoruje.

"Chyběl jsem ti?"
"Moc…" vyhoupnu se mu na klín, zkrátím vzdálenost mezi našimi ústy a zlehka se svými rty otřu o jeho.
"Opravdu?" zašeptá do polibku a přitáhne si mě těsněji k sobě. Cítím jeho dlaně, jak putují přes moje záda níž a níž a když chtivě stiskne můj zadek, zakňučím, pohnu se v bocích a přirazím proti jeho klínu. Chci ho, potřebuji ho. Tady a teď…




TOM


Kde ten pes, sakra, zase je? To se Billovi opět něco povedlo. Štěně vypadalo docela klidně, jenže klidné a poslušné bylo asi prvních pár hodin. Jakmile se rozkoukalo, začalo mi lozit po bytě a vymýšlet jednu rošťárnu za druhou. Nejprve převrátil misku s vodou, pak se mu zřejmě znelíbila palma, co stojí v rohu, protože se začal hrabat v hlíně a vyházel ji na podlahu. Takže sotva jsem uklidil jedno, mohl jsem se vrhnout na druhé. Což o to, já tu kytku taky nesnáším, mamka mi ji sem nacpala. Protestoval jsem, ale nedala si říct. Takže tu palma je a hotovo. Když jsem konečně douklízel ten nepořádek, vydal jsem se prcka hledat. Našel jsem ho hned, jak si spokojeně hoví v mých peřinách, po kterých se mi nejprve prošel s packama špinavýma od hlíny…

Billa při nejbližší příležitosti zaškrtím. Lepší dárek mi opravdu dát nemohl. To štěně je sice neuvěřitelně roztomilé, ale je to chodící pohroma. Jestli to takhle půjde dál, nebudu dělat nic jiného, než po něm uklízet.
"Absi, kdepak jsi? Absíčku, na…" lezu po čtyřech jak idiot a snažím se ho vylákat z jeho úkrytu. Jenže můj novej kámoš mě zarytě ignoruje a vůbec bych se nedivil, kdyby si někde spokojeně chrněl, zatím co já ho jak pako hledám. No, v kuchyni není, v ložnici být nemůže, odtud jsem ho vynesl a zavřel jsem dveře. Pod stolem ho nevidím, za sedačkou taky ne. Může být zalezlý jedině v koupelně nebo předsíni. S námahou se zvednu ze země a vyrazím do předsíně.

"Do prdele!" zhrozím se, když ho najdu, jak mezi předními packami drží moji botu a okusuje ji. Bille, jsi mrtvej muž! "Necháš to?! To je moje!" vyškubnu mu botu a pohrozím mu. Když se na ni ale podívám, abych zjistil, jaké škody napáchal, chce se mi brečet. Moje milovaný boty jsou zničený. "Tak na…" strčím mu ji zpátky a posadím se naproti němu. "Jsi ďábel, víš o tom?" Absi nakloní hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlíží. Přitáhnu si kolena k sobě, opřu si o ně bradu a najednou ucítím, že mi po tvářích tečou slzy. Nevím, proč jsem se rozbrečel. Možná toho na mě bylo v posledních dnech příliš. Návrat z léčebny, problémy s účtem, bytem a do toho návštěva mého ctěného bratra. Stočím se do klubíčka a dám průchod emocím. Nemá cenu to v sobě potlačovat, nikdo tu kromě mě a psa není a Absi to nikomu neřekne. Nečekal jsem, že to bude takhle těžký.

Zničehonic ucítím, jak do mě něco žďuchne. Nereaguji na to, ale to "něco" si nedá pokoj a šťouchne do mě podruhé, potřetí a když ani pak nezareaguji, začne se mi cpát do klína. Prostrčí hlavu pod mými pažemi a snaží se ze všech sil nacpat do malé mezery mezi mou hrudí a stehny.
"Pojď sem," zvednu ho ze země a přitulím si ho k sobě. Aspoň někdo stojí o moje doteky a blízkost. Drbu ho na bříšku a musím se smát, když proti mně začne šermovat předníma packama, které nakonec omotá kolem mého zápěstí. Bill mi sice věnoval chodící katastrofu, ale aspoň si nepřipadám tak sám. Nějak ho vycvičím, pokud je to tedy při jeho temperamentu, který do teď projevil, vůbec možné…



Bill


Vyjdu z koupelny a jen v županu se vrátím zpět do ložnice. Můj pohled automaticky sklouzne k spícímu Petovi. Chudáček můj, dal jsem mu asi zabrat. Ale co… Nemá mě tu nechávat samotného, ty dva týdny bez něj a bez sexu se na mě podepsaly. Očima hltám každý záhyb jeho těla, viděl jsem jej nahého už tolikrát a přesto mě stále fascinuje. Má perfektní postavu.
"Bille…" zakňučí Pete, když se na něj obkročmo posadím a začnu mu okusovat ušní lalůček. "Nezlob…"
Nezlob, nezlob. Budu, chci se mazlit. "Pete…" zaškemrám a malinko jím zatřesu. No, sláva! Konečně otevřel oči. Zamžourá na mě, rozespale se usměje a stáhne si mě k sobě. Nadmíru spokojený, že jsem dosáhl svého a ani jsem se nemusel moc snažit, se přivinu k jeho horkému tělu. Hlavu si položím na jeho hruď a nechávám se od něj hladit po vlasech. Ač nechci, vynoří se mi v mysli vzpomínka na Toma. Zajímalo by mě, co ti dva právě provádějí… Jestlipak se už skamarádili a jestlipak už bráška svého kamaráda pojmenoval. Rád bych věděl, jaké jméno mu vybral. Určitě to bude něco cool, nic jiného od Toma nečekám. Ve sprše se mi všechno rozleželo v hlavě… Zajímalo by mě, kde celou tu dobu byl a proč o sobě nedal vědět. Několikrát jsem se vyptával mamky. Jsem si jistý, že věděla, kde je, ale nic mi nechtěla říct. Stejně tak Georg, ale ani z něj jsem to nevypáčil. Napadla mě jedna možnost, ale tu jsem zavrhl. Nedovedu si představit, že by Tom dobrovolně nastoupil do léčebny, aby se zbavil své závislosti na chlastu. Ale nevypadal, že by byl pod parou, když jsem za ním byl. Zdá se, že se z toho vyhrabal, což by bylo jedině dobře!

"Co jí koupíme?"
"Cože?" nadzvednu hlavu a podívám se na Peta. "Komu?"
"Ty jsi mě vůbec neposlouchal, viď?" zasměje se. "Tvojí mamce přece. Bude mít narozky. Ptal jsem se, co jí dáme za dárek. Nebo už pro ni něco máš?"
"Ne, něco vymyslím…" položím hlavu zpět na jeho hrudník. Zrovna teď mám tak náladu vymýšlet nějaký dárek. To má ještě čas… Na oslavu jedeme až o víkendu, dneska je středa, takže mám ještě čas něco jí sehnat. Stejně by mi děkovala, i kdybych jí dal nějakou blbost. Znám ji. Nějak nemám chuť něco slavit. Sice je to moje matka, ale nejraději bych jí zavolal, že se necítím dobře a že se stavím jindy. Pojedu na tu oslavu jen z jediného důvodu. Doufám, že tam bude i Tom. Zní to sice hnusně, ale mamčiny narozeniny jsou pro mě dobrá záminka, jak se s ním znovu setkat a pokusit se promluvit s ním. Před ní dělat scény nebude. Teď jen aby tam skutečně přijel…


TOM


"Absi, k noze! No, pojď sem!" dřepnu si a snažím se k sobě štěně přivolat. Jenže ono sedí a nechápavě se na mě dívá, co blbnu. Naučit jej něco bude asi těžší, než jsem si myslel. Znovu si poklepu na stehno a znovu se pokusím přilákat jej. Prcek sice vstane, začne vrtět ocasem, ale ani se nehne.
"No tak, pojď k pánovi, pojď." Zase žádná reakce, Absi si místo toho, aby přišel ke mně, lehne. Rezignovaně sebou plácnu na zem. Zkusím to s ním později, chce to čas. Štěně se ale zničehonic ocitne vedle mě a začne mi olizovat obličej. "Ty jsi trdlo, viď že jo?"
Když se chystám posadit se, ozve se zvonek. Ježiš, kdo zase otravuje?! To bude jistě ten dědek Weida! On si nedá pokoj. Prachy jsem mu už dal, tak proč mě nenechá v klidu?! Nebo že by to byl, nedej Bože, zase můj pan bratr? Se štěnětem v patách se sunu do předsíně, abych zjistil, kdo se nás rozhodl poctít návštěvou.

"Georgu???" vyvalím oči na kamaráda. "Stalo se něco?"
"Zdravím, ne, proč by mělo?" odpoví mi a zazubí se na mě. "To nemůžu přijít jen tak navštívit kámoše?"
"Jo, jasně, půjdeš dál?" poodstoupím a nechám jej projít. "Tudy…" naznačím mu směr, kam má jít a následuji ho. Aspoň si s ním můžu promluvit.
"Kafe?" nabídnu mu jediné, co tu mám a když kývne, vytáhnu dva hrnky a dám vařit vodu. Docela mě zaskočil. No, docela, hodně mě zaskočil.
"Co to je?"
"Co?" otočím se na něj. "To je Absinth."
"Cože to je?" začne se smát jak šílený.
"Můj pes a nesměj se mu."
"Nesměju se jemu, ale tomu jménu. Kde jsi k němu přišel?"
"Dárek," odbudu jej a vyčkávám, než začne vařit voda. Štěně si z bezpečné vzdálenosti nedůvěřivě prohlíží hosta. Asi se mu moc nezamlouvá, že se mu vysmívá. Tedy jeho jménu… No co, lepší nápad jsem neměl. Pes je můj, můžu mu říkat, jak chci.

"Kdo ti ho dal?" přidřepne si Georg a zkouší k sobě Absiho přivolat. Samozřejmě bezúspěšně.
"Můj drahý bratr." Oznámím mu, postavím na stůl kafe a posadím se na židli. Štěně je v tu ránu u mě a dožaduje se, abych si jej vzal na klín.
"Bill?" Georg rovněž usedne na židli a s hraným úžasem na mě hledí. Nutno podotknout, že náš basák nikdy nebyl dobrý herec. Výkony hodné Oscara zvládal na jedničku jedině Bill. Georg byl, je a bude mizerný herec vždycky.
"Ano, Bill. A nedělej se. Vím, že jsi mu to řekl ty. Nikdo jiný neví, že jsem zpátky…"
"Tome…"
"V pohodě," mávnu rukou. Původně jsem plánoval seřvat jej, ale vztek mě opustil. Georg mi zachránil kůži, nemůže za to, že je drbna a vyslepičil to Billovi. Budiž mu odpuštěno. "Byl tu včera a jeho mi donesl."
"To přišel jen kvůli němu?" vyzvídá. Tentokrát bych řekl, že na mě nic nehraje. Bill mu jistě neřekl, co má v plánu. Aspoň o psovi se mu stoprocentně nezmínil, jinak by Georg na něj tak nečučel.

"Ne, přišel mi nabídnout práci…"
"Co-cože?" zakucká se. "Práci?"
"Jo, práci… Zřejmě nenašel nikoho jiného, kdo by ze sebe dělal vola a pomohl mu s tou jeho maškarádou…"
"Myslíš přehlídkou." Opraví mě. "A co ty na to?"
"Co? Jasně, že jsem ho poslal do háje. Copak si už nevzpomínáš na to pódium?!"
"Klid, Tome. Nebyla to…"
"Billova vina? Samozřejmě že byla a nejen jeho. Mohl za to i Jost!"
"Hele, vím, že tě to štve. Ale stalo se. Už s tím nic nenaděláš. Ber to takhle, že Bill udělal první krok a…"
"A já z něj mám padnout na zadek, skočit mu kolem krku a všechno dobrý?!" vyštěknu. Jemu přeskočilo! Jednak se s bratrem odmítám stýkat a jednak mu tohle neodpustím.
"To jsem neřekl," pokračuje dál klidně, "jen mě napadlo… Kdybys mu pomohl, určitě by ti slušně zaplatil. Nouzi o peníze fakt nemá a třeba by ti našel i nějakej flek u sebe. Nemusel bys nic shánět. Navíc Bill je hvězda a spolupráce s ním by ti jen prospěla. Kdybys ho poprosil…"
"O nic se jej prosit nebudu!" Znovu ho přeruším a postavím se. Nehodlám se před Billem ponižovat a doprošovat se ho. On je poslední, koho hodlám o něco prosit. Radši skončím pod mostem nebo umřu hlady, než abych za ním šel.

"Dobře. Kdybys mu teda řekl, aby do novin prohlásil, že jsi mu pomáhal, udělal by to. No tak, Tome, zkus to… Stejně budeš potřebovat práci a peníze."
"Mám peníze." Vrhnu na něj nevraživý pohled. Co to po mně chce? To nemůže myslet vážně?!
"Jo, teď je máš. Hele, nikdo po tobě nechce, abys Billovi lezl do zadku, jak to někteří dělaj. Projevil dobrou vůli a snahu pomoct ti. K tomu ti udělal nabídku, po které by každý v zemi skočil, jenže Bill by to jen tak někomu nenabídl. Věř mi. Víš, kolik lidí se třese na to, aby je oslovil?!" Pomalu ale jistě nabývám dojmu, že Bill snad Georga podplatil, aby za mnou chodil a přemlouval mě. U mého ďábelského bratříčka by mě nepřekvapilo vůbec nic. U Georga ano. Vždycky jsem si jej vážil pro to, že má vlastní názor a nenechá sebou manipulovat. Ovšem teď jsem si skoro jist, že se dvojčeti podařilo omotat si jej kolem prstu a využít jej tak ve svůj prospěch. Ale já se nedám. Bill může o naší spolupráci tak nanejvýš snít. Kašlu mu na jeho milosti!
"Už jsem řekl. Ne!"

Lutte pour l'amour 31.

5. april 2010 at 19:11 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Nakvašeně třísknu mobilem o sedačku. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se před pár dny odehrálo. On mě vyhodil!!! On vyrazil dveře se mnou! S vlastním bratrem! A to všechno jen, protože jsem se jej snažil chránit před tím maniakem, který by mu akorát ublížil. Jednou jsem už tu chybu udělal, jednou jedinkrát jsem nezasáhl a Bill za to ošklivě zaplatil. Opakovat se to nebude, to tedy rozhodně ne. Paula jsem se nezbavil, ale tohoto jeho rádoby nového nejlepšího kamaráda se zbavím natotata. Když jsem viděl, jaké šílenosti s ním provádí, v mojí mysli se okamžitě vynořil obraz Billa ležícího uprostřed bílých peřin a bojujícího o život. Nechci ten hrůzný pohled na jeho štíhlé tělo pokryté podlitinami a modřinami zažít znovu! Jsem jeho starší bratr a mým úkolem je bránit jej. Ať se mu to líbí nebo ne.


Znovu sáhnu po mobilu a vytočím Violettino číslo. Ta mě taky rozčiluje. Ode dne, kdy jsem tomu Fabianovi dal přes hubu, není nikde k zastižení. Mobil sice zvoní, ale Wee to nebere, na SMSky mi taky neodpovídá. Bratříček jí jistě vyslepičil, co jsem provedl, takže se na mě moje kamarádka možná zlobí. Přitom jediný, kdo má právo se vztekat, jsem já. No nic, když mi nehodlá pomoci ona, tak si pomůžu sám. Zvládnul jsem už horší věci…
Sáhnu po mikině, kterou si přes sebe přehodím. Zkontroluji, jestli mám u sebe mobil, peněženku, klíče od auta a opustím byt. Zajdu si někam na jídlo, špagety už nemůžu ani vidět. Miluji je, ale pátý den po sobě bych je asi už pozřít nedokázal. Cestou bych mohl vymyslet, jak se toho otrapy zbavit.



Bill


"Nech toho," strčím do Fabiho a zasměju se. Jsem rád, že se na mě nezlobí. Nemůžu sice za to, že je můj bratr trošku cvok, co na potkání mlátí lidi, ale nedivil bych se, kdyby byl naštvaný i na mě. Naštěstí to tak není. Dneska přišel společně s Wee a když jsem se pokoušel omluvit se mu za Toma, mávl nad tím rukou s tím, že to není moje chyba a že to mám nechat plavat. Fabian se tváří jako vždycky a hýří humorem. Za to Wee je nějaká divná, směje se jakoby z povinnosti a přijde mi, že nad něčím stále přemýšlí, že jí něco nahání strach, něčeho se obává.
"Wee?" dotknu se hřbetu její ruky. Moje kamarádka sebou trhne. Očividně nad něčím dumala, takže nás dva takřka nevnímala. "Je všechno v pořádku?"
"Jo, nic se neděje. Nemám vám donést něco k pití?" Úhybný manévr. Něco se děje. Tohle není moje Wee, něco ji trápí. V posledních dnech, možná týdnech se chovala divně, ale dneska vůbec není ve své kůži. To, že chce na chvilku opustit místnost, je důkazem, že se něco buď stalo, děje a nebo se teprve stane. Ale nebudu ji tu držet a násilím z ní páčit, o co jde, když mi to nechce říct sama od sebe. Na její dotaz jen kývnu a sleduji, jak mizí ze dveří.
"Jako by to ani nebyla ona, že?" Zřejmě nejsem jediný, kdo si všiml změny v jejím chování. Fabianův pohled je upřený na dveře, ze kterých Wee před chvilkou vyšla. "Možná se jen rafli s Mathym…" přemýšlí nahlas. Taky mě to napadlo, je to dost možné. Vysvětlovalo by to, proč je taková. Jenže to by byla spíše smutná, na mě působí ustaraně a nabývám z ní dojmu, že se opravdu něčeho bojí.
"Nech to plavat. Kdyby chtěla, řekla by nám to…" drcne do mě Fabi. Na jednu stranu uznávám, že by mohl mít pravdu a že kdyby Wee ode mě chtěla pomoc, nějak by mi to naznačila. Ale co když ne…



wee



Opřu se o kuchyňskou linku a snažím se nějak zklidnit ten vír myšlenek, co se mi prohání hlavou. Takhle to nejde dál… Musím se od toho nějak odpoutat. Bill na mě poznal, že něco není v pořádku, a to není dobré. Před ním musím být v pohodě. Jsem tu, abych pomáhala já jemu a ne on mě. Nechci a nemůžu jej zatěžovat svými starostmi a problémy. Ani tehdy, mají-li spojitost s ním, tedy spíše s jeho panem bratrem. To Tom mi dělá starosti… Co provedl Fabimu v parku, byla obrovská chyba. Tisíckrát jsem jej prosila, aby nic nedělal, aby se držel zpátky. Jenže to by Tom nesměl být Tomem… Na jednu stranu ho chápu. Bill se mu neozval, nebere mu telefony a najednou jej uvidí s nějakým cizím klukem v parku, jak se skvěle baví. Ale i tak se mohl ovládnout a zůstat sedět na nějaké lavičce na zadku. Akorát napáchal další škody. Bill byl rozhozený, když mi volal a líčil, co se stalo.
S Kaulitzem starším jsem doteď nemluvila, přestože mi několikrát denně volá, posílá jednu SMSku za druhou. Nemám náladu na jeho hysterické výlevy, výčitky co jsem udělala špatně a výhružky, že jestli se Fabian k Billovi přiblíží, tak za sebe neručí a zabije ho. Znám to nazpaměť a unavuje mě to. Chtěl ode mě pomoc, tu jsem mu poskytla. Ovšem poslední dobou mám dojem, že spíš jen napravuji jeho chyby. Vždycky něco podělá a já naběhnu, abych následky jeho jednání alespoň zmírnila… Naše přátelství je dost pevné, překonali jsme toho společně už dost, ale nejsem si zcela jistá, zda vydrží i tohle. Pokud ano, je to pravé přátelství.

"Vedle…" ozve se za mnou hlas, když se snažím najít skleničky. To ne! Violett, holka, to se ti jenom zdálo. On tu není! Prostě jsi přetažená a už máš halucinace. "V té skřínce napravo, Wee."
Pomalinku se otáčím a zůstanu stát jako opařená. Tom stojí na prahu kuchyně. Opírá se o futra, jednu ruku má hluboko vraženou v kapse, zatím co v druhé drží klíče od domu a pohrává si s nimi. Jeho škodolibý úsměv nelze přehlédnout. Do očí mu bohužel nevidím, skrývá je za slunečními brýlemi. Co tu ten blbec chce?
"Co tu… co tu děláš, Tome?"
"Já? No, já tu pořád tak trochu bydlím, Violett." Pronese chladně. Nelíbí se mi to. Něco má za lubem. Výraz jeho tváře mě v tom jen usvědčuje, stejně jako jeho chování a konečně i tón, jakým se mnou mluví.
"Aha. Ty nejsi s Jess?" pokusím se navázat s ním nějak rozhovor. Třeba se mi to jen zdá a namlouvám si, že Tom něco chystá.
"Ne," odbude mě znovu tím samým ledovým tónem. "Udělal jsem jí…" zamává na mě rukou, čímž mi naznačuje, že je mezi nimi konec. V tu chvíli bych mu jednu nejraději natáhla. Dovedu si představit, jakým stylem se s ní rozešel. Ta holka na něm visela, udělala by pro něj cokoli. Zpočátku jsem si myslela, že by s ní mohl být šťastný. V posledních dnech mě Tom přesvědčoval spíše o opaku a dneškem mi jen potvrdil moji teorii. Určitě neskákala radostí, když jí Tom oznámil, že se rozejdou. Jistě jej přemlouvala. Tom je neuvěřitelně milý kluk, má velké srdce, ale zároveň dokáže být neuvěřitelně bezcitný, když mu není něco nebo někdo po chuti. Kolikrát jsem byla svědkem toho, jak jednal s dívkou, která se do něj po jednom flirtu bezhlavě zamilovala, zatím co on to bral jen jako zpestření. A to jsem do poslední chvilky doufala, že ho Jessica třeba změní. Ani jí se to nepovedlo… Tom sice skuhrá, že si nikdy nikoho nenajde, ale v podstatě je to i jeho chyba. Kdyby opravdu chtěl, holku by si našel.


"Proč?" snažím se zachovat klid a zjistit, co jej vedlo k jeho rozhodnutí.
"Už mě nebavila. Byla s ní nuda…" Jsem v šoku! Mluví o ní jak o nějaké hračce. Ano, za tu Jess celou dobu měl. Jenže už jej omrzela, tak se jí potřeboval urychleně zbavit. "Proč mi nebereš telefon?" změní téma.
"Neměla jsem čas…"
"Jo, neměla jsi čas… To je jedno. Co vůbec dělá můj bráška?" Tohle se mi nelíbí už vůbec. Všimnu si změny v jeho hlase i výrazu. A to že vůbec neřeší, proč jsem se mu neozývala, mi nahání hrůzu.
"Bill je u sebe." Odpovím mu na jeho otázku. "Šla jsem mu jen pro něco k pití." Záměrně se nezmíním o Fabianovi. Kdyby Tom věděl, že tam je, udělal by scénu. Pokud náhodou Fabi nevyleze z pokoje, Tom se to nedozví a mně se podaří jej odsud co nejrychleji vypakovat.
"Fajn," otočí se na prahu a vykročí se ze dveří. Moje původní radost, že se rozhodl odejít, zmizí ve chvíli, kdy vidím, že mine dveře a pokračuje směrem do obýváku. To ne!


"Tome," doběhnu ho a chytím jej za mikinu. "Kam jdeš?"
"Kam? Navštívit bratra."
"To nemyslíš vážně, že ne?"
"Samozřejmě, že to myslím vážně. Jinak bych tu přece nebyl, ne?" sjede mě nechápavým pohledem.
"Proč?" zatáhnu ho za mikinu, když se pokusí pokračovat v cestě. Chci vědět důvod, proč chce bratra vidět. Pokud by mi teď dal rozumné vysvětlení a návrh, co hodlá dělat dál a já bych získala jistotu, že Billovi nijak vědomě neublíží, možná bychom se mohli domluvit, že se sejdou později. Teď ho tam ale pustit nemůžu. Pokud mu v tom nezabráním, vlítne tam, najde Fabiana, udělá scénu a dvojčeti akorát ublíží.
"Proč? Je to můj bratr. Chci vědět, jak se mu daří."
"Lžeš, Tome. Tys nepřišel kvůli němu." Už delší dobu přemýšlím, co Toma vede k jeho chování, scénám. Dlouho se snažím přijít na to, proč je takový. Teprve teď mi začíná docházet, co za tím vším vězí.
"Ne? A proč bych tu asi jinak byl, nevíš?!" štěkne na mě. Má štěstí, že ho mám tolik ráda, jinak bych mu takovou ubalila, že by druhou chytl o zeď, co je za ním.
"Ty jsi tu jen kvůli sobě. Dohnala tě sem tvoje sobeckost. Ty ses totiž nepřišel podívat, jestli se má tvůj bratr dobře. Ty ses přišel ujistit, že tě potřebuje." Přesně tak to je. Zprvu jsem si myslela, že je fixovaný Bill na Toma, ale časem, hlavně díky Fabianově osobě, mi došlo, že ne Bill, ale to starší z dvojčat neumí bez bratra být. Původně jsem si myslela, že vyšiluje, protože se bojí, že by mohl Fabian Billovi ublížit. Dalo by se to dobře odůvodnit i tou autonehodou. Říkala jsem si, že mu Fabi připomíná Paula a celou situaci předtím. Jenže dnes mi došlo, že je to jinak. Možná tam ta autonehoda hraje roli, ale ne zásadní. To, proč tak jedná, je způsobeno jeho majetnickým postojem vůči Billovi. Tom byl zvyklý, že jeho bratr neměl žádné přátele a že potřeboval jen jeho. Bill tak patřil pouze jemu a to mu vyhovovalo. Teď má mě a Fabiho a bratra už tolik nepotřebuje, dokonce s ním odmítá komunikovat a to Tom nedokáže překousnout. Bill je dle jeho názoru jeho. Jen a jen jeho. Nikdo jiný nemá právo s ním být. To proto přišel, chce vědět, zda ho bratr potřebuje a zjistí-li, že tomu tak není, udělá cokoli, aby jej dostal zpátky na svou stranu.
"Blbost! Pusť."
"Ne, nepustím tě za ním. Pokud vím, tak tě vyrazil i on sám. A nesvěřil se mi, že by ti volal a prosil se, abys za ním přišel. Tome, jdi. Vrať se, až tě Bill sám zavolá." Zkusím to na něm po dobrém. Třeba na mě dá.
"Violett, pusť mě nebo za sebe neručím. Přišel jsem za Billem a taky za ním půjdu. A nikdo mi to nebude zakazovat!"



Bill



"Co to je?" vrhne Fabi pohled ke dveřím. Z chodby k nám doléhá hluk, který každou chvílí nabírá na hlasitosti. Zní to, jako by se tam někdo mezi sebou dohadoval. Ale dole je jen Wee a nenapadá mě nikdo, s kým by se mohla hádat. Když se zaposlouchám, slyším kroky, které se blíží k mému pokoji. Zní to, jako by jedna osoba razantně kráčela po chodbě a hned za ní pospíchala druhá. Vyměníme si s Fabim tázavé pohledy, ani jeden z nás netuší, co má tohle všechno znamenat. Kroky utichnou, hlasy taky slyšet nejdou. Pokud někdo opravdu mířil za mnou, nechápu, proč tu ještě není. Ledaže by byl zastaven…
"Divný, co?"
"To teda je." Přikývnu a nespouštím oči ze dveří. Rád bych věděl, co to bylo. Znovu uslyším tlumený rozhovor. Ale ať se snažím, jak chci, nedokážu rozpoznat, o čem se baví. Jedna z osob by mohla být Wee a ta druhá…