May 2010

Lutte pour l'amour 35.

31. may 2010 at 23:36 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Ležíc na posteli civím do stropu a přemýšlím. Zase na mě padla moje nálada, spojená s filozofickými úvahami o mém životě. To jsem to dopracoval! Dřív jsem neřešil skoro nic a snažil se užívat si života plnými doušky a dneska… Kdyby mi někdo v době, kdy mi bylo patnáct, řekl, co ze mě bude za pár let, vysmál bych se mu do obličeje a poslal ho léčit se. Co se to ze mě stalo? Nebyl jsem to já, kdo neustále prohlašoval, že k smrti nenávidí lež? A co je ze mě? Lhář, odpornej lhář! Lež je mou nynější spojenkyní. Lžu prakticky v kuse, až mám občas strach, že jednou přijde den, kdy sám nepoznám, co je pravda a co pouhý výmysl. Malým dětem se vtlouká do hlavy, že nemají lhát. Asi mi to mamka málo opakovala, jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč bych jinak neustále klamal okolí. Jenže co jsem měl dělat? Pravda mohla být spojená s tím, že Billa ztratím, za to její sestra Lež mi nabízela možnost být s ním. Zvolil jsem ji, jen jsem nepočítal, že by Bill mohl reagovat tak, jak reagoval…


Najednou si vzpomenu si na jedno přísloví. Bylo tam něco o lži a o tom, že s ní daleko nedojdu. Hm, to je dost možný, ale nám nezbývá nic jiného, než neustále popobíhat a snažit se nedat pravdě příležitost, aby nás dostihla a vyšla najevo. To bych se mohl rozloučit s vlastním životem, protože za tohle by mě milej zlatej bráška jistě zabil. Nebo by možná můj bídný život ušetřil, jenže by to stejně bylo k ničemu, protože bych Billa ztratil a bez něj by můj život postrádal smysl, takže bych si to mohl jít rovnou hodit. Holt má pravda smůlu, tenhle boj vyhraji já!
V posledních dnech sám sobě pokládám jednu a tutéž otázku, a to zdali má můj život vůbec smysl. Jaký smysl může mít život prachsprostého lháře? Počkat! Můj život má smysl! Někdo, možná jeden z mých kámošů filozofů prohlásil, že život má smysl pouze tehdy, když žijeme pro člověka, pro kterého bychom umřeli. A nedělám tohle já? Pro koho dýchám? Pro Billa. Pro koho bych umřel? Taky pro něj. Takže… Tome, nech toho! Teď už se dokonce snažíš obelhat sám sebe a obhájit to, co děláš. Pro tohle chování žádná omluva neexistuje. Holt si budu muset vyžrat to, co jsem si nadrobil. Nejsem já idiot? Ne, protože tohle je slabý slovo!


Moje přemítání přeruší zvuk, dávající mi najevo, že někdo zatoužil slyšet můj hlas. Mám chuť vzít ten krám a fláknout jím proti zdi, aby se roztříštil na milióny kousíčků. Jenže při pohledu na displej, zjistím, že osobou, jež prahne po tom, aby se mnou mluvila, je Bill.


"Billy," oslovím jej hned, co stisknu tlačítko, abych přijal hovor.
"Tomi," vyhrkne Bill. Jak láskyplně jeho hlas zní. Jestlipak by mi takhle krásně říkal, kdyby věděl, co jsem zač? "Psal jsem ti."
"Já vím, promiň. Usnul jsem, ale chtěl jsem ti volat." Zase! Už zase lžu! Vůbec jsem mu nechtěl volat. Chtěl jsem se tu zahrabat a už nikdy odsud nevystrčit nos.
"Kdy přijedeš?" přejde k jinému tématu. Asi si navyknul na to, že mě má u sebe každý den. Dlouhé hodiny s ním vysedávám v pokoji a nebo trajdám po ulicích města. Dva týdny jsme jakože pár. Bill vypadá neuvěřitelně šťastně… Co to melu, on nevypadá, on je, doslova září. Nepamatuji si, že bych ho takhle kdy zažil. Nedivím se, žije svůj sen, o němž si nejspíš nikdy nepomyslel, že by se mohl naplnit. A co já? Jsem šťastný taky? Jako strašák se mi do mysli neustále vkrádá otázka, co bych dělal, kdyby Bill zatoužil po něčem víc, než po držení za ruku a občasných polibcích. Byl bych vůbec schopen něčeho víc?
"Do hodinky jsem u tebe. Chybíš mi." V tomhle nekecám, protože je mi po něm smutno. Přece jen mi to moje lhaní něco dává, můžu s ním být a snažím se užívat každou sekundu, jako by snad moje podvědomí tušilo, že by mohla být tou poslední…
"Ty mně taky…" Bill opět spustí příval slov. Posadím se na posteli, naslouchám jeho vyprávění a přistihnu se, že se usmívám. Tohle jsem potřeboval! Kdykoli totiž dostanu byť jen malinkatý důkaz, že jej činím šťastným, malinko se mi uleví. Bráška mele a mele, sotva mě pustí ke slovu. Spíš mi dává prostor jen, aby se ujistil, že ho stále poslouchám. Jakmile dostane odpověď, je do doby, než mi položí další otázku, k nezastavení.
"Nemůžu se dočkat, až budeme spolu." Ujistím jej, načež Bill reaguje podobně a zavěsí. No, nic, Tome, zvedat se, zkrášlit se a vzhůru do Billovy náruče.



wee



Kráčím známou ulicí. Když mi neodpovídá na SMSky, nezvedá mi telefon, musím za ním zajít osobně. V duchu se modlím, aby byl doma a aby byl dobře naladěn. Pokud ho totiž zastihnu v té jeho náladě, mám se na co těšit. Zprvu jsem si řekla, že se na to vykašlu a nebudu se mezi ně motat, ale zprávy, co mi poslal Bill, v několika uplynulých dnech, mi nedají spát. Nechtěl o Tomovi ani slyšet a najednou je to samé "Tomi tohle" a "Tomi tamto". Bylo mi hloupé vyzvídat u něj, proto jsem se rozhodla poctít návštěvou jeho pana bratra, který mi snad objasní, co je za touhle zázračnou proměnou. Nezbývá mi nic jiného než doufat, že neudělal další pitomost. Snad se konečně zachoval jako dospělý rozumný jedinec, který se poučil ze svých chyb a napravil, co se napravit dalo.
Důrazně stisknu zvonek u Tomova bytu a vyčkávám, zda se mi jeho hlava zjeví ve dveřích nebo ne. Po chvilce zaslechnu kroky, přibližující se ke dveřím. Takže je doma.

"To jsi ty?" No, pan Kaulitz nevypadá moc nadšeně, že mě vidí. Nicméně mi nepřibouchne dveře před obličejem, jak jsem čekala, ale pozve mě dál.
"Co chceš? Mám naspěch." Hned mě upozorní, že na nějaké dlouhé debaty nemá čas a jak vypovídá jeho obličej, ani náladu.
"Neozval ses mi dva týdny. Nic o tobě nevím…"
"Nebyl čas." Odbude mě a založí si ruce na prsou. "Dál? Asi jsi nepřišla, aby ses ubezpečila, že žiju, co?" No, zapaluje mu to, to se musí nechat.
"Nemá cenu ti lhát a hádám, že je ti jasné, co je hlavním důvodem, proč jsem tady."
"Řekl jsem ti, že to máš nechat být!" Výhrůžně se na mě zadívá. Jestli se mě pokouší zastrašit a tím mě odsud dostat, tak se mu to nepovede. Nehnu se z tohoto bytu, dokud se nedozvím, čím si tak bleskově získal Billovu náklonnost.
"Chci vědět jen jedno. Jak jsi to udělal?"
"Co jako?"
"Nedělej se. Bill mi psal. Kdybych věřila na zázraky, neřešila bych to. Tahle změna se mi ale moc nezdá. On…"
"Má mě rád, to je všechno!"
"Předtím tě měl taky rád…"
"Prostě mi odpustil. Spokojená? Tak a teď můžeš zase jít." Kdybych ho neznala, uvěřila bych. Tohle není Tom, kterého znám. Tohle je někdo naprosto jiný. Tenhle jeho nevrlý postoj je pouhá přetvářka. Znám ho docela dlouho na to, abych poznala, kdy ho něco žere.
"Takže jste si to vyříkali, ty ses mu omluvil, Bill omluvu přijal a všechno dobrý?"
"Přesně tak." Kývne a vsadila bych se o cokoli, že tohle není celá pravda. Tom se mu určitě omlouval, ale pouhopouhá omluva by nestačila na to, aby Bill takhle otočil. To ať vykládá holubům na střeše!
"Tome, pravdu, celou pravdu."
"Už jsem ti ji řekl, ne? Co chceš ještě slyšet! Říkal jsem ti, že spěchám. Jedu za Billem, čeká na mě a pokud mě budeš dál zdržovat, tak se mě jen tak nedočká." Tak silně pochybuji o tom, že Bill je hlavním důvodem, proč mě odsud chce vystrnadit. Spíš mu jde o to, aby mi nemusel odpovídat. Na to, aby mi vysvětlil, jak to dokázal, by mu stačilo několik minut, jenže mému drahému příteli se prostě do vysvětlování nechce. V tom je celá věda! Dneska to z něj prostě nedostanu, snad je natolik moudrý, aby věděl, co dělá.
"No nic, tak já půjdu, aby mohl za bráškou. Jsem ráda, že je to mezi vámi zase v pohodě." Tiše si povzdechnu a zamířím ke dveřím. Když už svírám kliku, otočím se na něj. Jednu poznámku nebo lépe řečeno prosbu si neodpustím. "Tome, nedovol, aby se znovu trápil. Moc tě o to prosím."



TOM


Jen co se za Wee zaklapnou dveře, ovládne mě chuť rozběhnout se proti zdi a rozbít si o ni palici. Byl jsem hodně naivní, když jsem se domníval, že ji to omrzí. Byl jsem si jistý, že když ji nebudu odpovídat na zprávy, kterých mi za poslední dny poslala několik a nebudu přijímat hovory od ní, které jsem přestal u čísla dvacet počítat, že toho nechá a nebude mě a Billa řešit. Asi ji málo znám.
Nechtěl jsem na ni být nepříjemný, protože Billovi moc pomohla v době, kdy jsem se na něj hnusně vybodnul, ale jinak bych se jí nezbavil. Nemůžu jí přece říct, že jsem ho znovu obelhal? Poslala by mě na psychiatrii. Navíc mám strach, že by na mě tlačila, abych toho okamžitě nechal a kápl Billovi božskou, dokud ještě není tak pozdě. Obávám se, že pozdě je, je příliš pozdě. Pokud ji svým chováním odradím a ztratím, přežiju to. Ztrátu Billa bych nepřežil. Mám-li volit mezi nimi dvěma, vyberu si brášku. Nikdy by mě nenapadlo, že bych pro záchranu našeho vztahu musel obětovat Weeino přátelství. V případě nouze to ale udělám… Nemám na vybranou.

Měl bych sebou hodit, aby bráška dlouho nečekal. S ním mi bude aspoň na chvilku líp, jediný jeho úsměv mě zahřeje u srdce a na okamžik zažene výčitky svědomí, které se pak stejně objeví, jakmile od něj odejdu a ocitnu se tady. Hodilo by se mi něco v mozku, co bych mohl v případě potřeby stisknout a vypnout tak všechny otravné myšlenky…




Bill



Znovu se podívám na hodiny. Ony snad stojí! Ta pitomá rafička se totiž vůbec nepohybuje! To je jak na potvoru! Kdykoli jsme spolu, čas letí neuvěřitelnou rychlostí. Jakmile však má Tom přijet, sekundy se šíleně vlečou. Šnek ve srovnání s nimi pádí.
Dva týdny naprostého štěstí. To je jako sen! Ne, Bille, nesníš, tohle je skutečnost! Je můj, jen můj. Přesně tak, jak jsem vždycky chtěl. Patří mně a nikdo jiný jej nezajímá. To je přesně to, po čem jsem tolik prahnul. My dva a spolu? To zní šíleně. Šíleně nádherně. Znovu se přistihnu při tom přitroublém úsměvu, který je tolik typický pro zamilované lidi, když si vzpomenou na toho, komu patří jejich srdce.
Stále dokola se sám sebe ptám, jak jsem tohle dokázal. Čím jsem tak výjimečný, že mě Tom chce? Jak se mi povedlo ukradnout mu srdce, když se to tolika dívkám přede mnou nepodařilo? Čím jsem si ho vlastně zasloužil? Proč mě miluje a proč jsem ten jediný? Je zbytečné na tyhle otázky hledat odpovědi, protože člověk zkrátka miluje a hotovo.

Konečně! Moje srdce zaplesá radostí, když uslyším Tomův hlas a následně dupot na schodech, dávající mi znát, že za mnou pospíchá! Jak jen mi chyběl! Slovy se to nedá vyjádřit. Chvíle bez něj trávím přehráváním si vzpomínek na společně strávené okamžiky, které si pamatuji do nejmenšího detailu. Když jsem s ním, žiji každou vteřinu naplno. Jakmile se se mnou rozloučí a odjede k sobě, přežívám. Idylku mi kazí jediný fakt. Stále se musím hlídat, abych na něj nevybalil, jak jej miluji. Tom o mých opravdových citech k němu zatím neví. Rozhodl jsem se totiž nechat jej ještě nějaký čas žít v přesvědčení, že jej vidím jako bratra a snažím se jej dělat šťastným. Co k němu cítím, mu řeknu, až sám uznám za vhodné.

"Ahoj!" Široce se na mě usměje ode dveří, které přibouchne a během okamžiku přistane jeho tělo na posteli kousek ode mě. Tom se chvilku vrtí, aby nakonec spočinul hlavou v mém klíně. Mlčky se nechává hladit, jeho mandlové oči na mě hledí a jeho rty se pomalinku začínají vlnit do úsměvu.
"Chyběl jsem ti?" popíchnu jej, když se přitulí k mému břichu a zaboří do něj obličej. Místo odpovědi jen kývne a přitiskne se ke mně ještě víc. Očividně nejsem jediný, kdo se nemohl dočkat až budeme spolu. Kdo by to byl řekl… Lamač dívčích srdcí je ve skutečnosti neuvěřitelně něžný a citlivý člověk.
"Opravdu?" zkusím to na něj znovu.
"Moc." Zamumlá si spíše pro sebe, ale aspoň se mi podařilo přimět jej, aby se na mě znovu podíval.
"Jak moc?"
Tom naštěstí rychle pochopí, kam svými otázkami směřuji a čeho se nenápadně dožaduji. Pomalu se posadí a hluboce se zahledí do mých očí. Tenhle jeho pohled vždycky způsobuje to mravenčení v oblasti mého břicha a stojí mě to hodně sil, abych ovládnul sám sebe a nevrhl se mu kolem krku.
"Takhle…" zašeptá, než své rty přitiskne na mé.

Me, Myself and Romeo 12.

19. may 2010 at 21:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Kurva!" Bill mrští tašku na židli, zapře se rukama o stůl a zhluboka oddechuje. "Chápeš to?!" Podívá se zničehonic na mě. Postávám u dveří a v duchu se směji. Ten oběd byl totální fiasko. Tedy jak pro koho… Pro mě byl prvním krokem k úspěchu. Hned, co jsme vlezli do restaurace, kterou vybral Mr. Dokonalý Pete, jsem se nacpal vedle Billa na židli a triumfálně jsem se usmál. Toho, že Pete zatnul zuby a křečovitě se usmíval, si bratr nevšimnul, mně ale jeho reakce neušla. Atmosféra byla pak docela v pohodě. Bill a Pete probírali to jeho ranní focení, což mě moc nezajímalo, takže jsem se do jejich debaty moc nevměšoval. Spíš jsem přemýšlel, kdo se může chtít dobrovolně dívat na ten jeho ksicht a zároveň jsem i spřádal plány, jak dokázat Billovi, že jeho přítelíček není tak úžasný, jak si myslí. Měl jsem něco málo promyšleného, ale pořád mi to nepřipadalo dostatečné. Když už jsem se chystal nějak do něj rýpnout a přimět jej, aby ukázal i tu svou špatnou stránku, začal si ten pošuk kopat hrob sám. Vůbec jsem nepočítal, že mi až takhle pomůže.

"Ne." Odvětím a vykročím ke stolu, odsunu židli a posadím se na ni nespouštěje z Billa oči. Viděl jsem jej vytočeného několikrát, ale nikdy ne takhle. Když začne pochodovat po kanceláři, napadne mě přirovnání Billa k pumě. Přesně tu mi v tenhle moment připomíná. Divoká šelma uvězněná v kleci, jež se snaží za každou cenu dostat zpět na svobodu.
"On si místo mojí přehlídky jede fotit kamsi do pouště!" Vykřikne naštvaně Bill, na okamžik se zastaví, sjede mě pohledem a začne zase chodit z jedné strany místnosti na druhou. Už by toho mohl nechat, připadám si jak na tenise. "Ani se neptal na můj názor!"
"To je strašný!" Pronesu naoko rozhořčený Petovým chováním. Pochybuji, že by se Bill ptal, jestli může někam jet. Jak ho znám, sbalil by si kufry a odcestoval by si, kam by se mu zachtělo. Ale svoji myšlenku si ponechám pro sebe. Toho jeho slaďouše se fakt zastávat nehodlám. Spíš bych měl podpořit Billův vztek vůči němu. Jen ať odtáhne. Aspoň od něj bude chvilku klid! Mohla by ho stihnout nějaká písečná bouře nebo sežrat hladová šelma.

Před očima se mi znovu objeví Billův výraz v momentě, kdy mu jeho miláček oznámil, že ho to mrzí, ale že se jeho přehlídky nebude moct zúčastnit. Vidlička, kterou brácha držel v ruce se zařinčením dopadla do talíře. Štěstí, že nejedl, ještě by se kvůli tomu blbci udusil. Několikrát zamrkal řasami, zhluboka se nadechnul a pak se s tím svým 'Prosím?!' otočil na Peta. No, nechtěl bych být v tu chvíli v jeho kůži. Ken však zachoval klid, usmál se a snažil se jej uklidnit. Vysvětloval mu, že je to nabídka, která přijde jednou za život a podobný kecy. Jeho snaha byla marná. Bill po chvilce mávnul rukou, ani mě nenechal dojíst a se slovy 'Tome, půjdeme.' se zvednul. Věnoval jsem Petovi zářivý úsměv a s 'Dík, žes mě pozval.' jsem opustil restauračku. Pro Billa je jeho maškaráda teď priorita a on udělá tohle. Hezky si to u něj dneska pohnojil!

"Tome, ty tam ale budeš, že jo? Ty se na mě nevykašleš, že ne?!" upře na mě oči. No, abych pravdu řekl, nechystal jsem se tam. Zprvu jsem měl v úmyslu pomoct mu s tím karnevalem a konec. Po dnešním ránu mi došlo, že jeho blízkost je pro mě víc než nebezpečná.
"Vím, že to pro tebe hodně znamená…"
"Tome, aspoň ty." zaúpí a dojde až ke mně.
"Kdybys mě nechal domluvit… Se mnou můžeš vždycky počítat." Váhal jsem, zda jít nebo nejít. Je pro mě těžké být u něj a nemít hříšné myšlenky, kdykoli se na něj podívám. Zvítězil ve mně ale Tom-bratr, který vždycky usiloval o to, aby na rtech svého malého brášky viděl úsměv. Takže holt zatnu zuby, toho perverzáka v sobě zatlačím do pozadí a budu Billovi v jeho slavný den oporou.
"Děkuju." Usměje se. Okamžik na mě kouká, ale pak přistoupí ještě o kousek blíž a obejme mě. "Jsi nejlepší, Tommy."
"Já vím." Odtáhnu se od něj. "Ale opovaž se na mě navléct nějakej ten model!" Pohrozím mu. Když si představím, že by mě oblíknul do něčeho z toho, co jsem viděl na papírech, udělá se mi zle.
"To ne, ale mohl bych ti s oblečením pomoct." Nabídne mi svoje služby. 'Pomoct' by se v Billově případě dalo přeložit jako 'vyberu ti, co si oblečeš, a ty to na sebe bez keců navlíkneš'.
"Myslím, že to zvládnu sám." Ubezpečím jej, že ač nejsem ikona módního průmyslu, jsem dost schopnej na to vybrat si sám patřičnej outfit. Nerad bych pak poletoval po okolí s nějaký peřím kolem krku. Bill nic neřekne, jen lehce kývne a jde si sednout nad můj koncept mola. Stejně si myslím, že se té bláznivé myšlenky obléct mě na módní přehlídku jen tak nevzdá. Znám ho dokonale. Jakmile si něco usmyslí, chce toho za každou cenu dosáhnout. Místo slova cílevědomý, jak sám o sobě tvrdí, bych použil paličatý.
"Co když to nestihnou?" Vyslovím nahlas svoje obavy, které mě při práci napadly. Ta přehlídka je za dva týdny…
"Co? Tohle?" mávne papírem v ruce. "Buď bez obav." Billův výraz i tón mě nějakým záhadným způsobem zbaví veškerých pochyb. Jediná věta mě uklidnila mnohem víc, než kdyby mě tu ubezpečoval hodiny. Svou otázku, jak to může vědět, tedy spolknu a sleduji, jak si vezme čistý list papíru, podloží jej deskami, sáhne po tužce a odkráčí ke dvěma křeslům naproti stolu. Asi ho políbila múza. Můj záměr jít pokračovat v tom návrhu nechám plavat, opřu si bradu o hřbet ruky a pozoruji Billa při "práci".

"Děje se něco?" zeptá se, když na okamžik zvedne zrak od papíru a všimne si, že na něj civím.
"Ne, jen pozoruji velkého návrháře při tvůrčí činnosti." Zašklebím se.
"Být tebou tak se moc nesměju, mohlo by se ti to vymstít." Významně se na mě podívá a úšklebek mi oplatí.
"Už se celej třesu! Hele, můžu mít dotaz?"
"Ptej se." Vybídne mě, aniž by se na mě podíval a udělá další tah na papír.
"Kdo tam bude?"
"Myslíš na té přehlídce? Zatím to přesně nevím, ale mám připravený seznam těch, které tam chci stůj co stůj dostat. To jsou ti, jejichž přítomnost mi udělá reklamu. Určitě tam bude Karl…"
"Tvůj kámoš ještě žije?" Úžasem zvednu obočí. Takže přece jen ty fotky v Billově ložnici dělal on. To by mě zajímalo, kolik tomu dědoušovi je. Tak přes sto?
"Hahaha. Vtipný! Ale zpět k přehlídce. Karl mi svou účast už přislíbil. Občas pro něj něco nafotím, on zase chodí na moje přehlídky. Kooperace, bráško." Zazubí se. Jistě. Bill si narazí na hlavu péra, nahodí sexy výraz, Lagerfeld ho vyfotí a na oplátku pak vychválí jeho kolekci. Chápu.
"Pak novináři, fotografové, kritici. Prostě normálka. Znáš to." Samozřejmě, jsem v tom zběhlý. Nemám totiž nic lepšího na práci než trajdat po maškarádách.
"A co když ti někdo odmítne účast? Říkal jsi, že máš seznam těch…"
"Mám lidi, kteří mají na starost dostat je tam." Řekne s naprostým klidem. Zvedne papír do výšky očí, krátce si jej kriticky prohlédne, mrkne se na mě a zase se věnuje čmárání.
"Takže to shrnu… Máš lidi, co ušijí hadry, co je předvedou. Dál pak ty, co se starají, aby na seznamu hostů byli jen tobě prospěšní jedinci… Zkrátka a jasně, na všechno máš poskoky. Co děláš ty?"
"To nejtěžší a nejdůležitější přece. Beze mě by jejich práce neměla cenu. Musím být stále o krok napřed před konkurencí, pořád musím přicházet s něčím novým, neotřelým. To, co sis oblékl dnes, bude už zítra out." Naposledy si prohlédne svůj výtvor, udělá finální tah a vstane. Přejde ke stolu, u něhož sedím a zvedne telefon. To byla rychlost!
"Zavolejte mi Alexe. To je mi jedno, tak ho najděte a pošlete ke mně. Hned." Rozkáže rázným hlasem osobě na druhé straně drátu a položí sluchátko. Bože, děkuji, že jsem jeho bratr. Mít takovýho šéfa je zlej sen! Člověk musí plnit svou práci na sto dvacet procent. Jakmile sleví, letí odsud, než se naděje.

"Karl kdysi řekl, že móda je jako hudba," otočí se zpět ke mně a pokračuje dál ve své přednášce, "i tady existují nějaké noty. Ty je musíš poskládat do různých tónů." No, tak to ten stoletý páprda řekl moc hezky. To se mu musí nechat! Jak tak Bill vypráví o své práci, začínám mít dojem, že to nebude taková brnkačka, jak jsem si myslel, ale dřina. Dokonce se mu chystám položit další otázku, ale nedostanu k tomu příležitost, protože se ozve zaklepání na dveře a na Billovu výzvu vstoupí do místnosti mladý muž.

"Dobrý den!" pokyne hlavou nejprve Billovi a následně i mně. "Volal jste mě, pane Kaulitzi?" optá se s úsměvem na rtech.
"Ano, Alexi. Chtěl bych, abyste tohle nechali zhotovit…" strčí mu do ruky papír, na který celou dobu něco kreslil. "Potřebuji to do týdne." Mladík se chystal nejspíš zaprotestovat, že je nemožné do týdne tohle stihnout, další bratrova věta jej však umlčí. "Vkládám do Vás důvěru. Jste jeden z mých nejschopnějších lidí. Věřím, že mě nezklamete."
Na Alexovi je zřejmé, že se dme pýchou. Bill pravděpodobně nebude šéfem, který svoje podřízené chválí dnes a denně. Pochvala z jeho úst bude asi něco znamenat. Proto jen přikývne a s oddaným pohledem Billovi slíbí, že udělá vše proto, aby bylo jeho přání splněno. Hádám, že je z bráchy celý vedle. Tváří se, jako by před ním nestál člověk, ale bůh. Jak to tak vypadá, uctívají všichni jediného boha - Billa Kaulitze. Pro něj se můžou přetrhnout a i kdyby jim dal ten nejnesmyslnější úkol, vsadil bych se, že by ho kvůli němu dokázali splnit.

"Ty seš neuvěřitelnej!" zakroutím hlavou. Konečně jsem jakž takž prokouknul jeho taktiku, jak dosáhnout toho, co si zamane. Využívá ve prospěch svůj šarm.
"Beru to jako kompliment."


Bill



O týden později


"Máš zpoždění."
"Jak víš, že jsem to já?" podiví se Tom a zavře za sebou dveře.
"Neklepeš." Odtrhnu pohled od ulice pode mnou a otočím se na bratra. Nikdo by si nerisknul vstoupit ke mně bez zaklepání. Všichni do jednoho klepou, i Pete. Všichni až na Toma. Ten to neřeší. Vletí sem jen tak.
"Sorry!" mávne rukou a hupsne si do křesla. "O co jde? Nějaký problémy s molem?" Začne hned vyzvídat, proč jsem dneska důrazně žádal, aby přišel včas. "Nebo snad tvoje Výsost zatoužila vidět bratra?" Konečně se zdá, že se starý Tom vrátil. Minulý týden byl ještě odtažitý, ale na té mamčině narozeninové oslavě se ledy prolomily. I když všichni značně společensky unaveni odlezli do postelí nebo domů, zůstali jsme sedět na terase a dlouho jsme mezi sebou klábosili o všem možném. K tomu jsem zjistil, že Tom s chlastem definitivně praštil a je z toho venku. Za to jsem nesmírně šťastný. O té odvykací kůře, ke které se mi přiznal, ale mluvit moc nechtěl. Respektoval jsem to a nevyzvídal, co ho vedlo k tomu, aby pil a co ho přimělo, aby nastoupil do léčebny. Třeba se to jednou dozvím…

"To taky." Potvrdím mu, že jsem rád, že ho vidím. Ovšem hlavní důvod, proč je tady, je jiný. "Pojď se mnou." Vybídnu jej, aby vstal a následoval mě. Mám pro něj totiž překvapení.

"Kam mě to táhneš?" zeptá se, když výtahem sjedeme o patro níž a po dlouhé chodbě kráčíme dozadu.
"Uvidíš." Pronesu tajemně. "Něco ti chci ukázat." Před cílovými dveřmi se zastavím a otočím se na Toma, který nervózně přešlapuje vedle mě. "Zavři oči."
"Proč?"
"Nemel a zavři je!" Tom mě nakonec poslechne a zavře oči. Pomalinku otevřu dveře, chytnu ho za ruku a společně s ním vejdu dovnitř. "Ještě je neotvírej." Zabouchnu za námi, znovu vezmu jeho dlaň do své a dovedu jej před moje překvapení.
"Už můžu?" zeptá se netrpělivě.
"Můžeš." Tom pomalinku otevře oči, nejprve se podívá na mě, a pak se rozhlédne po místnosti.
"A co jako? Kde to máš?"
"No přece tady." Ukážu před něj a čekám na jeho reakci. "Co na to říkáš?"

Me, Myself and Romeo 11.

9. may 2010 at 18:30 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Proboha, co je tohle za stvoření? Se staženým zadkem sleduji černého psa přede mnou… Co psa? Tohle je tele! Připomíná mi psa baskervilského a možná i ten byl ve srovnání s tím, co na mě výhružně cení zuby a vrčí, mazel. Tohle je krvelačná bestie a zřejmě si mě vybrala jako potencionální terč.
"Bille?" hlesnu. Mám strach se pohnout z místa a i zvýšit hlas. Co kdybych tím náhodou bratrova domácího mazlíčka naštval a on mi skočil po krku? Pes udělá krok ke mně a nepřestává výhružně vrčet. "Kámo, v klidu, já tě nechci sežrat." Doufám, že jeho úmysly jsou stejné a že nemá v plánu si mě dát k pozdní snídani. "No, hodnej pejsek. Neboj, pána ti neukradnu. No, tak si sedni… Tak lehneš, potvoro?!" Pes si ani nelehne a ani nesedne, místo toho udělá další krok ke mně a já couvnu. Což jsem asi neměl dělat, protože v tu ránu začne naštvaně štěkat. Lituji, že jsem překročil práh tohoto domu. V autě bych se sice sakra nudil, ale byl bych tam aspoň v bezpečí.

"Lehneš?!" Na prahu se zničehonic zjeví Bill v černém županu, čapne psa za obojek a táhne ho pryč. Slyším jeho vzdalující se hlas, jak mu domlouvá, že se takhle hodní pejsci nechovají a že on je přece hodný a hezký pejsek a že nesmí na všechny vrčet. Bože, děkuji ti, nesežral mě! Zajímalo by mě, z který strany je ten pes hodnej a hezkej? Takový agresivní odporný monstrum! Mám psy rád, ale tohoto teda ne a myslím, že je to vzájemné. Bůhví, jestli ten pes má vůbec někoho rád. Vypadá spíš na to, že by všechno živé nejraději zardousil.

"Promiň, zapomněl jsem na něj…" Bill znovu vejde do místnosti. Když si všimne mého vyděšeného výrazu, přiběhne ke mně. "Neudělal ti nic? Nekousnul tě, že ne?" Starostlivě si prohlíží moje ruce, nohy i obličej, zda na nich nenajde nějaké šrámy po setkání s jeho chlupatým přítelem. "Tomi, mrzí mě to. Omlouvám se za to. Jsi v pořádku?" zeptá se mě znovu. Nejsem schopen jediného slova. Ne kvůli té bestii, ale kvůli bratrovi. Stojí přede mnou jen v županu, který přes sebe asi narychlo přehodil, když slyšel štěkot. Ani si ho pořádně nezavázal. Mně se tak odhalila jeho nahá hruď, která neuvěřitelně vábí můj pohled.
"Pojď sem," přitáhne si mě a obejme mě. Strnule stojím, nasávám jeho vůni, nakonec ale zvednu ruce a ovinu mu je kolem pasu. Bill mi ale nedopřeje svoji blízkost na příliš dlouhou dobu. Odtáhne se ode mě, okamžik mi hledí do očí, pak se rozhlédne kolem nás a vytasí se na mě s otázkou, kterou jsem víceméně čekal. "Co tu vlastně děláš? Myslel jsem, že jsi v kuchyni…"

"No, nějak jsi nešel, tak jsem měl strach, jestli ses neutopil." Plácnu první, co mě napadne a hned si představím Billa, stojícího pod proudem vody. Se zavřenýma očima si vychutnává horkou sprchu, kapky stékají po jeho těle. Mám ten obraz před sebou… Jeho přivřené oči, chvějící se řasy, pootevřená ústa…
"Aha." Nevypadá, že by mi věřil. Odstoupí o krok dozadu a prohrábne si mokré vlasy. Jedna kapka mu po tváři sklouzne na krk a zamíří do míst, o kterých můžu jen snít. "Tak jdeme něco sníst?"
"Jo," prosvištím kolem něho. Vlastně jsem měl kliku, že jsem se nerozhodl jít ho šmírovat do sprchy. Netuším, co bych dělal, kdyby mě ta potvora našla tam, zaštěkala, Bill by vystřelil a našel mě před dveřmi.:. Uprostřed obýváku se zastavím. Nevím, kudy se mám vydat. Je to jak labyrint.
"Tudy," Bill mě předejde a v kraťoučkém županu si vykračuje přede mnou. V závěsu za ním se odštrachám do kuchyně. Celou cestu se rozhlížím kolem sebe. Zajímalo by mě, kam zavřel tu svou stvůru. "Neboj, je na zahradě." Bill mi fakt čte myšlenky. Otočí se přes rameno a zářivě se na mě usměje.
"Se nebojím!" odfrknu si a vyhoupnu se na jednu z barových židlí. Kuchyň taky ujde, zařízená je moderně v černočerveném provedení. Bill tu podle mě moc času netráví. Maximálně si uvaří kafe a nebo udělá toust. Tím jeho kulinářské umění končí.
"Kde jsi k té bestii vůbec přišel?" Vrátím se zpět k tomu čoklovi, co mi před pár okamžiky málem prokousl hrdlo.
"Není můj. Je Peta." Odpoví mi a zaklapne lednici, do které čučel jak bacil do lékárny, ale nic si nevybral. "Ber si…" přistrčí mi pod nos croissanty. Vypadají čerstvě. Že by ten jeho pakoš byl ještě nakoupit?
"Taková bestie by vůbec neměla přijít do styku s lidmi." Pronesu a zakousnu se do sladkého pečiva.
"On je blbej…" zamumlá Bill a do desky vyklepává rytmus asi nějakého songu, co mu asi uvízl v hlavě.
"Jakej pán, takovej pes…"
"Cože?" otočí se na mě. "Říkal jsi něco?"
"Ptal jsem se, jestli si dáš se mnou?" Zalžu. O tom slaďoušovi si můžu myslet, co chci, ale před Billem to radši říkat nebudu. Beztak by se urazil, že jsem se dotknul jeho miláčka. Brr! Jen z představy, že mu tak říká, je mi zle.
"Nikdy nesnídám…" Vysvětlí mi a postaví přede mě jeden hrnek s kávou, obejde pult a usedne vedle mě. Mohl by se jít oblíct. Tenhle jeho outfit mě provokuje a bohužel nejen mě. I můj "kámoš" v kalhotách se při pohledu na Billovy odhalené nohy hlásí o pozornost. Kurva, to ne! Stáhnu si tričko o kousek níž a nervózně si poposednu. Bratr si přehodí nohu přes nohu a napije se kávy. Dík tomuto pohybu látka sklouzne po jeho noze a mým očím se odhalí větší část jeho kůže.

"Co je?" otočí se na mě, když si všimne, jak se vedle něj vrtím.
"Nic." Ztěžka vydechnu a otočím se na druhou stranu. Tohle se může stát jen mě. Co s tím teď mám dělat?
"Opravdu? Nevypadáš dobře…" Bill se dotkne mého ramene, čímž vyšle další signál přímo do mého rozkroku.
"Ne, jsem v pohodě. Jen… Možná by ses měl jít oblíct. Je tu chladno…"
"Chladno?" Vykulí na mě oči. "Mně je spíš horko."
"No, ale měli bychom jet…" Strčím mu pod nos hodinky, které ukazují půl jedenácté. Doufám, že se zvedne a odejde. Zkusím ho ještě popostrčit. "Rád bych s tím začal…"
"Už tě něco napadlo?" Vyjekne nadšeně a otočí se celý ke mně. Zmiňovat se o tom molu asi nebyl moc dobrý nápad. "Povídej, jsem napnutý…"
"To se nedá popsat… Potřebuji si to hodit na papír." Nacpu si do pusy velký kus croissantu, abych mu nemusel dál odpovídat. Bill okamžik ještě sedí, prohlíží si mě od hlavy až k patě, ale nakonec se k mojí velké úlevě zvedne s tím, že se jde upravit a že je co nevidět zpátky. Jen co vyjde z kuchyně, seskočím ze židle. Musím to rozchodit…



Bill



"Můžu?" skloním se nad Tomem, který sedí u mého stolu a čmárá si na papír. Prozatím bude v mojí kanceláři, než pro něj najdu nějaké místo, kde by mohl pracovat. Bylo by fajn, kdyby tu se mnou zůstal. Vím, že ho módní průmysl nezajímá, ale rád bych ho měl u sebe. S ním po boku bych se cítil mnohem lépe. Jen pocit, že se můžu o někoho opřít, že je tu někdo, kdo mě vždy podpoří, by mi neuvěřitelně pomáhal. Bylo to tak už dřív. Během největší slávy Tokio Hotel se nám všichni vrtali v životě, snažili se vyhrabat nějaké pikantnosti a když už nic nenašli, tak si prostě nějakou senzaci vymysleli. Občas jsem myslel, že už to nezvládnu, zpočátku jsem se z toho hroutil, ale pokaždé tu byl Tom. Zvedl mě a pomohl mi se přes to dostat. Když se náš vztah zhoršil a začali jsme se sobě vzdalovat, už mi sílu nedodával slovy či objetím, ale pořád byl u mě. Stačila mi jeho blízkost. S Tomem bylo všechno snazší… Když se skupina rozpadla a bratr následně zmizel, zůstal jsem sám. Sám jsem se musel vypořádat s prvními neúspěchy, se závistí a nenávistí okolí. Tak nějak jsem se obrnil, ale stejně bych vedle sebe Toma potřeboval. Musím si pro něj vymyslet nějakou další práci.

"Je to jen koncept…" Přistrčí mi papír pod nos. Věděl jsem, že mě nezklame. Na tyhle věci měl prostě vždycky talent. Jestli je tohle teprve koncept, tak finální podoba bude fenomenální.
"Nechceš si dát pauzu?" posadím se na volné místo na stole. "Řeknu Marion, aby nám něco přinesla…"
"Dík, ale raději to dodělám." Tom se znovu skloní nad papírem a udělá další tah na papír. Nechci, aby to dokončil tak brzy. Koncept měl hotový během několika hodin. Když budu přehánět, stihne to dodělat do poloviny příštího týdne, a pak zase zmizí. Možná se mi podaří přemluvit jej, aby přišel na přehlídku, ale to bude asi tak všechno. Potřebuji více času, abych ho k sobě připoutal. Tom zničehonic zaskučí a promne si krk. V tomhle několikavteřinovém momentu spatřím svoji šanci.

"Měl by sis odpočinout…" seskočím ze stolu a postavím se za něj. Pomalinku mu přiložím ruce na krk a začnu jej pozvolna masírovat. "Uvolni se…" vybídnu jej, když cítím, jak strnule pode mnou sedí. Tom se nadechne a chystá se mi něco říct. Hádal bych, že mě chce seřvat, ať se starám o sebe a jeho nechám na pokoji. Zvolním tedy tempo masírování, spíš ho teď hladím a všímám si, jak se postupně uvolňuje. Triumfálně se usměji. Pokud to takhle půjde dál a nic nepokazím, získám ho zpátky. Budu mít svého velkého brášku zase jen pro sebe. Snažím se rozmasírovat Tomův ztuhlý krk, svým způsobem na tom nesu vinu i já. Válel jsem se mu v posteli a on se kvůli mně musel uskromnit. Tom najednou sáhne po mojí ruce a stiskne ji. Přeruším svoji činnost a držíc jej za ruku se přemístím vedle něj. Zvedne ke mně pohled, v jeho očích je "to" zase. Stejné oči měl i v těch garážích. Tiskne moji ruku a upírá na mě zrak. Co se to s ním děje? V těchto momentech mám dojem, že přede mnou nesedí můj bratr, ale někdo naprosto jiný… Zvláštní… Ani se nedovedu rozhodnout, jestli je mi to příjemné či ne. Část mě je ráda, protože v těchto chvílích po mně neštěká, dokonce bych si troufnul říct, že je šťastný, že jsme spolu, ale druhá část mě má strach… Pro tentokrát ale zvítězí ta první. Natáhnu volnou ruku a chystám se pohladit Toma po tváří. Když už se jej takřka dotýkám, přivře oči a…


"Broučku?" ozve se ode dveří. Tom povolí stisk a téměř současně se podíváme na toho, kdo narušil tuhle ojedinělou chvilku. "Jsi tady…" Pete za sebou zavře a přemístí se ke mně. Přivine si mě k sobě a políbí na tvář. Neujde mi, že si Tom znechuceně odfrkne. Je snad znechucený mnou? Vyvlíknu se z Petova objetí a přesunu se zpět za Toma, který se zase věnuje práci. Lehce se dotknu jeho paže, rád bych aspoň pohledem zjistil, co se děje. Dřív mi stačilo jen se na něj podívat a věděl jsem, co si myslí. Snad to funguje pořád. Tom ale ucukne a ani se na mě nepodívá.
"Kde jinde bych byl?" Otočím se zpět na Peta, který se usadil do křesla opodál.
"Nemohl jsem se ti dovolat. Měl jsi vypnutý mobil…" Vyčte mi. "Kde jsi byl celou noc?"
"S Tomem."
"A proč jsi mi nezavolal? Měl jsem strach."

Tom si pode mnou něco zahuhlá a klepe tužkou na papír. Myslím, že mu Pete do oka moc nepadnul. Proč to tak je, nemám zdání. Neměl jsem ani příležitost se ho na to zeptat a ani to v úmyslu nemám. Nerad bych se s ním pohádal.
"Věděl jsi, že za ním jedu." Odseknu. Nelíbí se mi ten jeho vyčítavý tón. Poslední, co bych si nechal od něj vyčítat, je čas, který trávím s vlastním dvojčetem. Sám jsem k němu tolerantní dost! Věčně je někde v trapu a nechává mě doma samotného.
"Okay, okay, klid. Hlavně že jsi v pořádku. Ale příště mi dej vědět, že u něj přespíš. Celou noc jsem nespal…"
"Chudáčku…" pronese Tom šeptem, k mým uším však jeho uštěpačná poznámka dolehne. Přejdu ji ale bez komentáře.
"Co focení?"změním téma hovoru, když si vzpomenu na Petův dopolední program.
"Ale jo. Docela fajn. Neměl bys chvilku? Mohli bychom zajít někam na oběd."
"Zrovna jsem to samé chystal navrhnout Tomovi." Usměji se na něj. Mohli bychom vyrazit společně. Třeba kdyby se ti dva lépe poznali, změnil by Tom na Peta názor.
"No, ale já s tebou potřeboval něco probrat… A nevím, zda by Tom chtěl jít s námi."

Tom se otočí na židli, koukne nejprve na mě a pak na mého přítele. Ďábelsky se ušklíbne a s afektovaným úsměvem pronese: "Rád. Pokud ti tedy moje společnost nějak moc nevadí…"



TOM


Billův přítelíček se netváří moc nadšeně, že jsem se k nim přidal. Asi chtěl mít bráchu jen pro sebe. Co si myslel? Že si ho odvede a mě nechají trčet samotného v kanclu? Na to ať zapomene! Když jsem mu oznámil, že s nimi klidně půjdu, nešlo si nevšimnout jeho křečovitého úsměvu. Protestovat ale nemohl, bráška by asi nebyl moc potěšený, že proti mně něco má.
Výtah zastaví a Bill vykročí směrem k autu, za ním jde Pete a pak teprve já. Ten týpek se mi nelíbí a myslím, že mu taky moc sympatický nejsem. Ale mně je to jedno! On se mi hnusí čím dál víc. Je moc slaďoučký a nechápu, na co Billa sbalil?! Že by byl nějak extra krásnej, to se říct nedá. Inteligence taky moc nepobral.. Na prachy? Těch má Bill dostatek, takže tuhle možnost zavrhuji. Sex nepřipadá v úvahu už vůbec. Kriticky si ho přeměřím pohledem. Ten nevypadá, že by odváděl v posteli nějaké mistrovské výkony.

Zanechám svých úvah a pohledem vyhledám postavu dvojčete. Pořád kráčí o hezký kus před námi. Štěstí, že v bráchově autě můžou jet jen dva lidi. Jen ať si ten otrapa jede ve svým Ferrari, ve kterým si přivezl zadek k jejich baráku. S Billem jedu já a hotovo. Když už jsme skoro u auta, předběhnu Peta a připojím se k Billovi.
"Chceš řídit?" Věnuje mi úsměv a zamává mi klíčky před obličejem. Mrknu přes rameno a šokovaný výraz jeho Kena mě neuvěřitelně potěší. Asi nečekal, že by mi Bill dovolit usednout za volant jeho miláčka na kolech.
"Jasně," chňapnu po klíčcích a odemknu. Počkám, až si Bill sedne vedle mě a strčím klíčky do zapalování. Na tenhle oběd milej Pete jen tak nezapomene…