June 2010

Darkside Of The Sun

24. june 2010 at 20:29 | LadyKay |  music vids
Tak se k tomu videu taky vyjádřím. Už jsem četla dost názorů na netu, dokonce i hádek fans. Sama jsem něco podobného čekala, takže jsem nebyla nějak zaskočena. Mně osobně se ten videoklip líbí. Nevyvolal ve mě sice ty pocity, co "Lass Uns Laufen"/"World Behind My Wall". U těch jsem měla slzy v očích. Ale zapůsobil na mě zase jinak. Vybavily se mi koncerty ve Vídni a Praze, vrátily se vzpomínky na hodinové čekání i na koncerty samotné. Nikdy sice nebude mým nejoblíbenějším, ale i tak je krásný. Nummer 1 byl, je a bude klip k "Rette Mich" <3


Lutte pour l'amour 36.

23. june 2010 at 18:32 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Asi usnul. Ani bych se nedivil, kdyby se to stalo. Celou dobu jen mlel a mlel, to jednoho unaví. Aspoň jeden z nás může klidně a pokojně spát. Já tohle štěstí bohužel nemám, nemůžu zabrat. Kdykoli zavřu oči, začne můj mozek jak na potvoru pracovat a v mojí hlavě střídá jedna černá myšlenka druhou. Po sáhodlouhém přemlouvání jsem souhlasil, že tu dnes přespím. Domníval jsem se, že budu-li s Billem, bude to lepší, než když jsem sám. Hm, bylo, dokud bráška nezmlkl. Když mi něco vyprávěl a viděl jsem, jak mu září oči, trošku jsem zapomněl, jaký zlo páchám. Teď je ticho a je to tu znovu! Ani Bill, tulící se k mému tělu, to nedokáže zmírnit.
Kéž by ty moje výčitky mohly jednou provždy zmizet! Bráška je šťastný, usmívá se na svět jako sluníčko. S předešlým Billem se nedá srovnávat. Ten se přede mnou uzavíral do svého světa a odmítal mě k sobě pustit. Tenhle Bill je rád za každou vteřinu, kterou se mnou může strávit. Nedá mi to a stále musím přemýšlet nad tím, zda by se mi tohle povedlo jako Tomovi-bratrovi. Kdybych pro něj zůstal "jen" bratrem a nikdy bych mu nenapovídal, jak neskutečně jej miluji, vpustil by mě i pak do svého světa? Tohle už se nikdy nedozvím. Můžu se jen domnívat a moje domněnka je ta, že tohoto bych jako "pouhopouhý" sourozenec asi nedocílil. Možná by se se mnou Bill bavil, trávil se mnou čas, ale pořád by tam byla nějaká bariéra, bráníc mi nakouknout do jeho nejhlubšího nitra. Ale tohle moje přesvědčování sebe samotného nic nezmění na tom, že jsem hnusnej lhář a podrazák. Vyčítat si to nepřestanu!


Zvláštní… Bill mi už jako dítě tvrdil, že na mě pozná všechno. Že vidí, když mě něco trápí a naopak když jsem šťastný. Že nemusím mluvit a on přesto ví, co si myslím. Vždycky jsem se mu smál a argumentoval tím, že kdybych chtěl, tak by nic nepoznal. A hele, asi moje argumenty nebyly jen plácání…Nejhorší lež, které jsem se vůči němu mohl dopustit, neprokoukl. Buď jsem fakt tak dobrej herec a nebo je Bill až tak zaslepen láskou ke mně, že není schopen vidět, jak uměle všechno působí. Sice jsem měl asi před týdnem slabou chvilku, kdy jsem se dokonce modlil, aby to poznal, jenže pak se mě zmocnil panický strach, že by mě od sebe odehnal a navždy mě vyškrtl ze svého života. Nesmí na to přijít, teď už ne! Je pozdě, příliš pozdě…

Představu Billa, jenž zjistil, co je jeho miláček ve skutečnosti zač, zažene "něco", co se zničehonic stane. Jako blesk z čistého nebe. Cítím bratrovu dlaň, jak mě mazlivě hladí po hrudi a navzdory šoku, který prožívám, a ztuhnutí každého svalu v mém těle i nevyřčené prosby, aby nepokračoval, směřuje níže, poodhrne lem trika a... Bože, děkuji ti! K mojí úlevě se Bill spokojí s kůží na mém břichu.
"Tomi?" zašeptá do ticha pokoje. "Spíš?"
A teď babo raď. Mám promluvit a nebo předstírat, že spím? Rozhodnu se pro to první. Třeba mi Billovo žvatlání pomůže a zbaví aspoň na chvilky pocitu, že jsem parchant. Tedy aspoň doufám, že si hodlá jen povídat a nemá jiný záměr.
"Ne." Hlesnu a pohladím ho po vlasech. "Nemůžu spát…"
"Jak to? Tebe něco trápí?" Bill je zvědavka a já jsem opět nedomyslel, že tímhle přiznáním, sám sebe po chvilce donutím k další lži. Přece mu nemůžu vykládat, o čem jsem uvažoval.
"Ne, jen… Vstal jsem pozdě a teď nemůžu zabrat." Doufejme, že se s tímhle spokojí a nebude se v tom dál pitvat. Bill mlčí, jen se zhluboka nadechne a nato proplete naše prsty. Dělá to vždycky, když se mu k tomu naskytne možnost. Pak si je dlouhé minuty prohlíží a sám pro sebe se uculuje. Asi vím, co se mu honí hlavou…

Ač se snažím poslouchat Billa, který mi právě začal líčit svůj nápad na to, jak bychom mohli strávit léto, odbíhají mi myšlenky jiným směrem. Dík jeho prstům, které stále krouží na mém břiše, jsem nucen uvažovat, co bych dělal, kdyby najednou jeho ruka zmizela pod látkou mých boxerek. Představím si sám sebe, jak koktám a snažím se nějak vykroutit. Byla by blbost tvrdit mu, že na to nejsem připravený a pochybuji, že by mi to Bill sežral. Není blbej a zná mě. A co si budu nalhávat, brácha sice nemá moc zkušeností, možná nemá vůbec žádné, ale bylo by bláhové se domnívat, že mu vydrží držení se za ruce napořád. Den ode dne se víc oťukává a já jsem s rostoucími obavami očekávám chvíli, kdy se pokusí o něco víc.




Bill



"Tak co ty na to?" zeptám se Toma a pohladím ho po hrudi. Nic. Žádná odpověď, jen ticho. Buď usnul a nebo se nad něčím zamyslel.
"Tome?" zkusím do něj strčit, ne však moc silně, abych jej v případě, že opravdu spí, neprobudil.
"Co?" Nad mojí hlavou se ozve chraptící hlas. Hned další otázkou si ověřím, zda mě vůbec Tom poslouchal. Záhy se potvrdí to, co jsem si myslel. Nemá páru, o čem jsem celou dobu mluvil. Nic z mých plánů nepostřehl. Copak jsem si to vykládal pro sebe?
"S tebou mi bude krásně kdekoli." Snaží se si mě udobřit jak slovy, tak hlazením po zádech. No, potrápil bych ho, mohl bych chvilku dělat uraženého, ale vezmu ho na milost. Za tu dobu, kdy musel skrývat svoje city, se natrápil až až. Vím, o čem mluvím… Jistě procházel podobným peklem jako já. I on zažíval dny, kdy měl dojem, že už to dál nepůjde a marně se snažil najít cestu ze všeho toho trápení. Zajímalo by mě, jestli i brečel. Vybavuji si jen několik okamžiků, kdy jsem mohl spatřit slzy v jeho očích. Mezi ně patří zážitek, když nám bylo asi sedm. Slítl z kola, byl celej odřenej a babička mu rány čistila kysličníkem. Řval jak pominutej. Ječel i předtím, než mu vůbec rány začala čistit. Kdybych mu to dneska připomněl, vztekal by se, že to není pravda. Ovšem nepamatuji se, že by někdy brečel kvůli nějaké holce. Kvůli zlomenému srdci nebo neopětované lásce se netrápil nikdy, alespoň co já vím.

Ke štěstí nás obou nakonec bráška východisko z celé situace našel. Svým přiznáním, ke kterému jsem se já celé roky neodhodlal, nás vlastně oba zachránil. Obdivuji ho za tu odvahu. Nemohl vědět, že se zachovám takhle, a přesto to ze sebe dostal a ulevil tak své duši.
"Řekni si místo, vezmu tě kamkoli, jen budeš chtít." zašeptá Tom a mně se vybaví den, kdy mi oznámil, že se mamka vrací a že odchází. I tehdy mi sliboval, že spolu budeme pořád a věčně společně budeme něco podnikat. Tehdy zůstalo jen u slibu, teď pevně věřím v to, že svoje sliby uskuteční. Nemám sebemenší důvod pochybovat.
Tichounké pobrukování mně dobře známé melodie, patřící mojí písničce, a pohupování Tomových paží mě pomalinku uspává. Moje víčka jsou čím dál těžší, ale snažím se udržet se vzhůru. Žádný z mých snů nikdy nepředčí skutečnost. I kdybych snil o čemkoli, nikdy se pouhý sen nevyrovná pocitu, kdy cítím jeho ruce, vískající mě ve vlasech nebo rty, které čas od času přitiskne na mé čelo. Můj boj se zdá být předem prohraný, únava je silnější…

lk

"Bille, no tak, podívej se na mě." Zaprosí Tom a znovu mi zamává foťákem před obličejem. Blázen! Copak musí mít zaznamenanou každou vteřinu, co jsme spolu?
"Tahle je poslední, slibuji." Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale řekl bych, že to samé tvrdil o té předchozí a i o té před ní. Ale dobře, ať má radost. Podívám se na něj a pokusím se o úsměv, bráška zmáčkne spoušť a spokojeně se zazubí. Doufám, že konečně zastrčí foťák do kapsy a přestane mě s ním otravovat, ale mám smůlu. Tom si ke mně přidřepne a než stačím zaprotestovat, namíří na nás objektiv, přitiskne své rty na mou tvář a zvěční tenhle moment.
"Pako." Složím mu kompliment a s úlevou pozoruji, jak ten krám schovává do mikiny. Konečně!
"Taky tě zbožňuju. Kam teď?" Ani nečeká na mou odpověď a tlačíc mě před sebou vyrazí kupředu. Pořád mu opakuji, že jsem samostatný a že mě nemusí vozit jako mimino, ale moje protesty jsou mi k ničemu. Tom je slyšet prostě nechce.

"Co je?" zeptám se, když se zastaví a sedne si na lavičku.
"Zůstaneme tady, je tu krásně."
"Kecáš," nařknu ho se smíchem ze lži. Vsadím se, že je z toho procházení se zmoženej. "Jen tě bolí nohy."
"To není pravda." Uraženě odvrátí hlavu, jenže po chvilce mu začnou cukat koutky a oba se začneme smát.
"Je, jsi starej a nic nevydržíš."
"Možná by ses divil." Tahle jediná věta, ať už byla myšlena jakkoli, způsobí, že mi navzdory horku, které venku je, naskočí husí kůže a přeběhne mi mráz po zádech. O jeho výdrži v téhle oblasti nepochybuji ani v nejmenším a přiznám se, že už jsem nejednou zatoužil okusit ji na vlastní kůži. Nechápu Toma. Myslel jsem, že je člověkem, kterému nestačí jen hluboké pohledy do očí, držení za ruce, objímání a polibky. Kdykoli jsem vedle něj usínal, očekával jsem, že se o něco pokusí, ale nic. Pořád přemýšlím, čím to je. Jestli tím, že ač má mnoho zkušeností s holkama, tak s klukem nic neprožil nebo jestli snad bere ohledy na mě a má strach, že by mě mohl nějak pohoršit, vylekat nebo tak. Tím by si hlavu lámat neměl. Několikrát mě napadlo, že bych převzal iniciativu. Stále váhám, zda udělat ten první krok, dík němuž bychom postoupili o kousínek dál, než kam jsme se zatím dostali a nebo nechat věcem volný průběh.

"Co tak koukáš?" Tom se stále směje a mě dojde, že jsem jaksi pozapomněl zavřít pusu. Přece mu to nebudu vyprávět teď a tady.
"Nic." Zatřepu hlavou, čímž zapříčiním, že se jeden pramen vlasů uvolní a spadne mi do obličeje, když už se chystám zastrčit jej za ucho, Tom mě zarazí.
"Počkej," přidřepne si ke mně a dvěma prsty mi jej odstraní z obličeje. Hledím na jeho usměvavou tvář a opět se neubráním tomu, abych se jí obdivoval, jako bych ji viděl poprvé. Znovu a znovu objevuji další její krásy a divím se, jak je možné, že jsem si jich nevšimnul dříve. Zvednu dlaň a pohladím jej. Úsměv, který se objeví vzápětí na plných rtech, které tak rád líbám a nikdy se jich nemůžu nabažit, vykouzlí úsměv i na těch mých. Tom splní moje nevyřčené přání, krátce přitiskne svá ústa na má a vstane.
"Půjdeme?"
"Starouš si už odpočinul, co?" Znovu si do něj rýpnu, tentokrát se ale nesměje. Okamžik se rozhlíží kolem, pak se jen se ušklíbne a mlčky uchopí rukojeť vozíku. Dokonce ani po pár minutách nemluví. Že bych ho urazil?
"Tommy, to byl vtip…" otočím hlavou a můj zrak dopadne na Toma, kráčejícího s pohledem upřeným před sebe, kupředu. "Ty jsi naštvanej?"
"Co?" Probere se ze svých úvah a když si všimne mého výrazu, rychle dodá: "Vůbec ne. Proč bych měl?"
"Já nevím. Smál ses a pak si byl divnej…"
"Ale, na něco jsem si vzpomněl."



TOM



Tohle město je neuvěřitelně velký, je tu x míst, kam jít a my ji musíme potkat. Ještě že si ji Bill nevšimnul, teda doufám. Ale určitě by něco řekl. Do hajzlu! Tohle vidět neměla. I nadále měla věřit mojí povídačce o bratrském usmíření. Teď se musím k tomu všemu ještě postarat, aby se k Billovi nedostala. Vlastně by se ani setkat nemuseli, stačilo, kdyby mu zavolala. Brácha s ní nesmí ani mluvit. Musím mu ji nějak vyhnat z hlavy, musí na ni zapomenout. Což bude asi dost těžký, protože o ní pořád mluví. I když o ní nemele tak často jako předtím. Teď musím vymyslet něco, čím získám Billovu pozornost natolik, že nebude mít možnost přemýšlet nad ničím jiným a na svou kamarádku si ani nevzpomene. Jenže co?

Strčím Billovi do ruky zmrzlinu, o kterou tak škemral, a vydám se směrem domů. A je to tady! Pomalinku vytáhnu zvonící mobil. Violett.
"Kdo to je?" Nejzvědavější člověk na světě se prostě nezapře. Bill totiž okamžitě touží vědět, kdo mi volá. Hovor odmítnu, pro jistotu si vypnu i mobil a snažím se jej odbýt, že nikdo důležitý.
"Jestli je to nějaká baba…"
"Ne, jeden kámoš. Zapomněl jsem, že po mně chtěl, abych mu něco sehnal."
"Tak proč to nezvedneš?" Ty jeho otázky mě přivedou do hrobu! Proč se nespokojí s tímhle a musí se vyptávat dál. Zřejmě se chce ujistit, že mu nekecám.
"Kvůli tobě. Jsi důležitější než kdokoli jinej a nechci, aby nás nikdo rušil." Tohle naštěstí zabere. Bill se spokojeně pousměje, dál už nevyzvídá a věnuje se jen zmrzce.
Proč musím věčně něco řešit? Když jsem se po dlouhé době zbavil alespoň částečně pocitu, že jsem největší hajzl pod sluncem, objeví se něco dalšího. Wee to jen tak nenechá, bude se v tom pitvat. Myslím, že mě co nevidět poctí svou návštěvou. No, budu se modlit, aby šla nejprve za mnou a ne za Billem, aby mu vyzvonila, co jsem za parchanta. S tím, že mě seřve, že jsem idiot, počítám. Holt mi nezbývá nic jiného, než se jí pokusit nějak tohle vysvětlit. Pořád opakovala, jak jí na něm záleží, že chce, aby byl šťastnej. To teď je, tak snad to nechá plavat a pravdou mu nezbortí celý svět…

Me, Myself and Romeo 14.

17. june 2010 at 12:34 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Ježiš, tady je lidí! Možná bych se měl otočit na patě a vzít nohy na ramena. Jenže mám smůlu. Bill si mě nenápadně přidržuje za rukáv. Asi nekecal, když tvrdil, že na mě pozná, co se mi honí hlavou, aniž bych promluvil. Zřejmě moje úmysly vycítil a pro jistotu si mě hlídá. Takže poslušně jako pejsek cupitám vedle něho a jsem nucen vyslechnout všechny bláboly, co do něj valí lidi, u kterých se čas od času zastavíme. Jak říká Bill - abychom je osobně pozdravili a popřáli příjemný večer. No, to množné číslo… Spíš měl říct, aby je pozdravil, protože mluví pouze Bill. Já vedle něj jen stojím a křením se na jeho hosty. Trapas! Do hovoru se moc nemíchám, protože stejně žvaní jen o tom, co bude in, kteří dovozci látek jsou nejlepší a podobné pindy. K tomu bych neměl co říct.
Bill je šílenej herec. Na všechny se culí, ale jakmile se od nich vzdálíme, už se se mnou dělí o nejnovější drby. Takže vím, kdo s kým byl, kdo se rozvedl, kdo má kolik milenek, kolik nemanželských dětí má ten a nebo ten. Ani bulvár číst nemusím, stačí mi moje dvojče. Co si budu nalhávat, Bill byl drbna odjakživa. Jakmile se dozvěděl nějakej klep o kolegovi z branže, hned upaloval, aby nám to sdělil. Mě tohle nikdy moc nebralo…

"Proboha, doufám, že si nás…" Bill ani nedořekne větu, protože se k nám přichomýtne nějaká vyzáblá ženská. Hádám, že je to ta, která si nás neměla všimnout. No hnus, tváře má propadlé, malá, vychrtlá, hadry jak strašák do zelí. Tipoval bych ji tak na šedesát, přestože se pokouší s pomocí pánů plastických chirurgů vypadat na dvacet.
"Bille!" přitiskne si k sobě bráchu a já mám co dělat, abych nevyprskl smíchy a nerozřehtal se na celé kolo. Ten jeho vyděšený výraz a křečovitý úsměv by rozesmál každého. Když si všimne, že se mu pošklebuji, probodne mě pohledem, takže sklopím hlavu a skousnu si ret. Záhy však zjistím, že jsem se mu smát neměl, protože…
"Ty musíš být Tom! Takový krásný muž, zrovna jako bratr." Baba po mně natáhne pařáty a než stihnu uskočit, už mě k sobě mačká. Teď je to pro změnu Bill, kdo se mi vysmívá, zatímco já lapám po dechu, protože mám strach, že se kvůli jejímu parfému zalknu. Ta ženská se v něm snad koupe nebo co! Brácha mě naštěstí z jejích spárů vysvobodí, když se svojí "kámošce" omluví a slíbí, že se uvidí později. Vidím na něm, že stejně jako já doufá, že se mu jen tak do cesty nepřiplete.

"Co je? Snad ti neučarovala?" šklebí se na mě.
"Sáhla mi na zadek." Prsknu a otřepu se, když si na to vzpomenu.
"Mně taky. Buď rád, že tě nezačala olíbávat jako Peta." Při té představě se mi zvedne žaludek. A ač toho zmetka nemám rád, v tomhle případě je mi ho přece jen malinko líto. Tohle je fakt hroznej trest!

Moje oči zničehonic přitáhne osoba, stojící asi tři metry od nás. Ne, ta osoba, ale její oči! Ty oči hltající Billa, sledující každý jeho pohyb. Jako by v místnosti nebyl nikdo jiný, jen Bill. Kdo to ksakru je? Nevypadá, že by to byl nějakej návrhář. Ti jsou, jak jsem se dnes přesvědčil, ujetí a člověk je hned pozná. Něčím vždycky vyčnívají z davu. Model nebude, na to nemá ani postavu a ani obličej. Novinář? Těžko. Ti sem nemají přístup, ti týpci u vchodu by je sem nepustili. Bill mi právě vypráví nějakou historku z párty, co se konala po přehlídce jednoho jeho kolegy a skoro se zajíká smíchem. Je mi to líto, ale musím ho přerušit, ten člověk mi prostě bere klid a vůbec se mi nelíbí. Tedy spíš se mi nezdá, jak se dívá na bráchu. Nežárlím. Dobře, možná trochu, ale spíš mám strach… Třeba je zbytečné se ptát, možná jej ani Bill nezná. Co já můžu vědět! Ale nedá mi to…



Bill



"Kdo to je?" Otočím se směrem, kterým Tom kývnul hlavou a moje oči spočinou na něm. Nepatrně se pousměji a kývnutím hlavy jej pozdravím. Zpočátku mě jeho neustálá přítomnost obtěžovala, ale časem jsem si zvyknul a že je opět mě tady mě ani v nejmenším nepřekvapuje. Spíš bych se divil, kdyby se tu dnes neobjevil.
"Jens… Něco jako můj fanoušek." Vysvětlím bratrovi, kdo je neznámý pozorovatel. "A netvař se tak. Jsi jako Pete…" Přesně jeho mi Tom v tenhle moment připomíná. Můj přítel dělá tyto kyselé obličeje, kdykoli se Jens objeví poblíž mojí osoby. Nevím, co se jim nelíbí?! Vždyť je to milý kluk. Čas od času mi pošle nějaký dárek nebo dopis plný obdivu k mojí osobě. Ani jedno mi nevadí, spíš naopak - dělá mi radost. Zvláštní je, že už několikrát měl příležitost se mnou mluvit, ale neudělal to. Jen na mě fascinovaně hleděl, jeho očím neunikl ani nejnepatrnější pohyb, který jsem udělal.

"Ty si na něj asi nevzpomínáš, co?" otočím se znovu na Toma, který usrkne trošku džusu a odloží sklenku na stolek před námi. Rozvalí se v boxu, do kterého jsme společně usedli, abychom mohli klidně klábosit a nikdo nás nevyrušoval.
"Já? Měl bych?"
"Jistě. Při našem posledním turné vyhrál meetko. Byl jedinej kluk, co tam…"
"Jo, ten, co na tebe čuměl, nehnul se od tebe a nemluvil?" Tom si po chvilce přece jen na Jense vzpomene. Asi měl v té době nějakou světlou chvilku, kdy nebyl natolik opojen alkoholem, že by nevnímal, co se kolem něj děje.
"Když to říkáš. Ale jo, je to on. A nech toho, nerad bych se…"
"Hádal?" odtuší správně a nasadí ten svůj ďábelský úsměv, dík němuž kdysi odzbrojoval každého, kdo se ocitnul v jeho blízkosti. Vlastně… Ten úsměv působí pořád.

"Tak na tebe, Bille." Tom čapne sklenku s džusem a přiťukne si se mnou. Má můj obdiv. Alkohol kolem něj teče proudem a on se dokáže ovládnout. Docela by mě zajímalo, jestli je to pro něj obtížné a nebo ne, ale ptám se ho rozhodně nehodlám. Nechci toho démona křísit a Toma rozrušit. Stačili ti supi, co se na něj vrhli.
"Na mě, ale i na tebe." Mrknu na něj a smočím rty v šampaňském. Po očku ho pozoruji, jak si prohlíží lidi kolem nás. Nejdéle jeho pohled spočine na dívce s ohnivě rudými vlasy, která se právě vesele vybavuje s Alexem. Vidím, jak jeho oči lačně zkoumají každý záhyb na jejím těle a…
"Líbí? Tak to máš smůlu. Snoubenka Alexe." Pronesu škodolibě a znovu se napiji šumivého nápoje.
"Jen jsem se díval… Ten Jens. Bille, on je často tam, kde jsi ty?" Vrátí se znovu k předchozímu tématu.
"Jo." Přikývnu. Proč o něm musí mluvit? Jako by nestačilo, že kvůli němu Pete šílí a neustále mi ho předhazuje!
"Divný…"
"Vůbec ne. Copak si nepamatuješ, že některé naše fanynky byly všude, kam jsme se hnuli?"
"No a jak to dopadlo? Co? To si už nepamatuješ?" Tomův obličej zvážní a tón jeho hlasu zrovna tak.
"Výjimka." Mávnu nad tou příhodou rukou. Jedna fanatička ohrožovala Toma, mě i naši rodinu a nakonec ještě bráchu žalovala, že ji napadl. Pitomost! Bylo to šílený, měl jsem strach vystrčit nos z domu, ale je to pryč. To, že nějaká nána nedokázala přijmout, že ji Tom nechce, neznamená, že i Jens musí být šílenec, ne?
"Můžeme změnit téma?" Lehce se dotknu jeho zápěstí, čímž ho mimo jiné přiměji, aby odtrhnul pohled od Jense a podíval se na mě.
"Hm."
"Ještě jsem ti nevyprávěl, jak se Karlovi i ostatním líbilo molo. Támhleten se mě ptal, jestli bych mu tě nepůjčil…"
"A co jsi mu řekl?" Konečně se na mě soustředí veškerá jeho pozornost. Tom jistě chce vědět, co na jeho práci říkali návštěvníci. Ješita jeden!
"Že se o tebe dělit nebudu."




TOM


"Bille, zastav se a počkej na mě! Slyšíš?!" zařvu na něj. Ale marný, brácha si to se svým "Every time you look at me, my heart is jumpin'…" razí přes parkoviště. K tomu si ještě pohazuje hlavou ze strany na stranu. Za co? Proč nemůže jako každej normální člověk, když je opilej usnout? Proč? Protože je to Bill.
"Bille, prosím, stůj!"
"You drive meeee craaaazy… ooooh craaaaaazy…" Tak tohle je i na mě moc! Jsem fakt rád, když dojdeme k jeho autu. Tedy spíš dojdu, Bill totiž jde klidně dál a tancuje si, pokud se to tak dá nazvat. Bože, ať nás nikdo nesleduje! Nevím, jak by tohle vysvětloval…
"Bille!" vykřiknu a rozběhnu se k němu. To mohlo bolet. Motal se, motal, až se mu ty jeho dlouhatánský nohy zamotaly a on skončil na zemi. Teď sedí na zadku a nepřítomně zírá před sebe. "Jsi v pohodě?" Hned si k němu kleknu a starostlivě si jej prohlížím.
"Tommy, ty jsi tady taky?" opilecky na mě zamžourá a uculí se. Panebože, za co?
"Jo. Pojď sem." Čapnu ho v podpaží a pokouším se ho dostat na nohy, což mi moc dobře nejde, protože vůbec nespolupracuje. Místo toho se směje a zase si pobrukuje nějakou melodii.
"Tommy, bráško," opře si ruku o moje rameno. Zřejmě se chystá něco "moudrého" říct, protože se zahledí před sebe, kýve hlavou, a pak se podívá na mě. No, docela by mě zajímalo, co z něj vypadne, ale několik kapek, co mi dopadnou na hlavu, jsou důvodem, proč si na to moudro nepočkám. Měli bychom si pohnout, jinak zmokneme.
"Začíná pršet, hni se!" Chytnu ho za loket a snažím se ho odtáhnout do auta, od něhož, jak jsem si vzpomněl, má klíče Bill. Asi budou v tašce, kterou právě odhodil na zem, když se mi vytrhl a s "I'm siiiiingiiiing in the raaaaaain…" a s roztaženýma rukama udělal otočku. Má kliku, že jsem poblíž a tentokrát ho ušetřím bolestivého pádu. Společně se vrátíme pro jeho tašku a k mojí úlevě zamíříme k zaparkovanému autu. V tom bordelu, co má v tašce, nakonec přece jen vylovím klíče a odemknu. Billa dovnitř musím nacpat násilím a zrovna tak jej i připoutat. Sám usednu za volant a nastartuji. Jenže kam mám jet? K němu ani za nic. Jen, co bychom se zjevili ve dveřích, sežrala by mě ta bestie. Myslím, že jedno setkání s jejich mazlíčkem mi stačilo. Bráška holt bude muset přespat u mě…
"It's raining men… Halleluyah! It's…"
"Bille? Sklapni!" Okřiknu ho, není mi to ale nic platný. Bill si totiž stejně zpívá dál. Takže za doprovodu téhle vykopávky se auto odlepí z místa.


odd



To je božský klid! Bill cestou k mé nesmírné radosti usnul. Zbožňuji ho, fakt že jo, ale už mě z něj začínala bolet hlava. Tohle by nevydržel nikdo. Od vykopávky přešel k našemu starýmu dobrýmu Monsunu, od něhož se vrátil zpět k Britney a mučil mě s "I'm noooot a giiiirl…". Sérii uzavřel songem, na který si matně vzpomínám, ale bohužel si nevybavím název. Podle toho, co Bill ječel, bych odhadoval něco s love.
"Billy…" drcnu do něj, když zastavím. Musím ho nějak dostat k sobě nahoru. Sice riskuji, že bude buď protivnej a nebo začne znovu zpívat, ale přece ho neponesu v náručí. Bráška zabručí, ale spí dál. Zkusím s ním ještě chvilku třást, jenže pak to vzdám. Vezmu jeho tašku a hodím si ji přes rameno. Co nejjemnějším způsobem dostanu z auta i Billa, zamknu a v náručí s ním kráčím ke vchodu. Ještě že je tak pozdě a všichni spí. I když ta stíhačka odnaproti beztak bude čmuchat u dveří a skrze kukátko čumět, koho to táhnu k sobě…


odd
S vypětím posledních sil hodím Billa na postel a plácnu sebou na podlahu. Sice je to kost a kůže, člověk by řekl, že váží třicet kilo, ale i tak se pronese. Absi kolem mě skáče, vrtí ocasem a očividně má šílenou radost, že se mu páníček vrátil.
"Pán je unavenej, víš?" Otočím se na Absiho, který se konečně zastavil a čeká pod postelí, co teda bude. Je zvyklej, že v ní spíme oba a asi se mu moc nezdá, že se nám tam někdo rozvaluje. Ten pes Billa začne nesnášet. Zase se kvůli němu budeme muset uskromnit a vzít zavděk sedačce v obýváku. Další noc s Absinthem, rozvalujícím se na mém břichu…
"Tobě bude ráno zle…" zašeptám, když Billovi zouvám boty a přehazuji přes něj peřinu. Okamžik nad ním postávám a představuji si, jak mu bude, až se probudí. Tím, že jsem ho odnesl z auta sem a uložil do postele, to asi nekončí. Zítra, vlastně dneska si beztak budu hrát na ošetřovatelku.
"Tak pojď, Absi. Sedačka volá…" Pohladím Billa po vlasech a s Absim v náručí opustím ložnici. Chlupáč se na mě vyčítavě dívá z pohovky, na kterou jsem ho postavil. Zřejmě se mu představa dnešní společné noci dvakrát nezamlouvá. "Hele, nekoukej tak na mě. Moje vina to není. Já ho neožral, on chlastal sám."

Posbírám všechny polštáře, co mám v obýváku a chystám se nějak vylepšit naše dnešní lože. "No počkat a kde budu spát jako já?" Vyjeknu, jen co položím poslední polštář na sedačku. Zmetek jeden chlupatej nevděčnej! Sám se rozvalí a je mu jedno, kam si lehne jeho páneček, hlavně že on bude mít svoje pohodlíčko. To mám za svou dobrotu! Člověk se o něj stará líp než sám o sebe a ve finále to takhle dopadne.
"Aspoň na kousek mě pusť. Přece mě nenecháš na zemi." Absi jen nadzvedne hlavu a zase ji položí zpátky. Tohle gesto bych si mohl klidně přebrat jako: 'Na zemi je místa dost.'. To jsem to dopracoval. V posteli se mi válí opilé dvojče, sedačku mi zabral uraženej chlupáč. Shodím ze sebe hadry a jen v boxerkách si kleknu ke štěněti, které mě přece jen po chvilce vezme na milost. Aspoň něco… Nasoukám se do mezery, kterou se mi uráčil uvolnit a přikryji nás oba slabou dekou. To bude zase noc!


odd


"Absi, nech mě…" oženu se rukou a pokusím se otočit na bok. Proč mě nemůže nechat spát? Místa má snad dost, ne? Jindy chrní, skoro o něm nevím, jak je hodnej a klidnej. Ale dneska? "Necháš mě?!" Znovu se po něm oženu, když ucítím něco vlhkého na svém krku. Když se však ale více soustředím, dojde mi, že tohle Absinth být nemůže. Tohle je…
"Bille?!"

Me, Myself and Romeo 13.

7. june 2010 at 21:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
O další týden později


"Kde jsi byl?!" sjedu Toma, hned co se zjeví mezi dveřmi. Celou dobu mu volám, sháním ho po všech čertech, ale můj bratříček není nikde k zastižení. "Za pár hodin to začne."
"To stíháme a uklidni se." Poklepe mi na rameno. "Dopadne to výborně." Jeho klid bych chtěl mít. Před žádnou z předchozích přehlídek jsem nebyl nervózní tolik jako před touhle. Jenže před žádnou jsem se nedozvěděl, že se dostaví nejhorší kritik, co chodí po téhle planetě. Blackwell… Dokonce přiletí z Británie, aby mě mohl rozcupovat na kousíčky. Ten chlápek si servítky rozhodně nebere, nikdy o nikom nenapsal nic dobrého a i moje kolegy, kteří jsou v módní branži nějakej ten pátek, zkritizoval tak, že po přečtení článku člověk nabyl dojmu, že se nejednalo o módní show špičkového návrháře, ale spíše o nějakou školní soutěž mezi zelenáči. Co má ze mě? O manželce prince Charlese jednou prohlásil, že je strašidlo. Nějaký Kaulitz je pro něj nicka, kterou si hodlá vychutnat.

Od rána je mi na zvracení, nebyl jsem schopný pozřít jediné sousto. Při životě mě udržuje jen kafe, ze kterého se mi v tuhle chvíli zvedá žaludek, jen když si na ně vzpomenu. Tom je opět nad věcí. Ovšem… Jeho se to přece netýká. Toma nebudou probírat nikde v bulváru, to na mě si v případě fiaska smlsnou…
"Bojím se." Hlesnu.
"Ty?! Ale prosím tě."
"Jo, co když se něco stane?"
"Nic se nestane a přestaň. Začínáš stresovat i mě. Kde mám ty hadry?" rozhlédne se kolem sebe.
"Na věšáku za tebou…"
"Tady ale nic není…"
"Cože?!" Vyskočím na nohy, doběhnu k věšáku a opravdu. Nic tam není. "Panebože, věděl jsem, že se něco stane. Oni to ztratili! Co budeme dělat? Tome, co teď?"
"Bille? Sklapni!" okřikne mě. "Někde to tu bude. Sedni si na zadek, dýchej a já to najdu. Pete nevolal?" Zkusí moji pozornost od "ztraceného" oblečení odvést jinam. Pete nebyla zrovna nejlepší volba. Sice mi několikrát od doby, co odjel, volal, ale nějak nemám náladu mluvit s ním a poslouchat jeho vyprávění, jak je ta práce úžasná a jak si to tam užívá. Měl by být tady se mnou a podporovat mě a ne se flákat mezi velbloudy.
"Jo, poslal mi SMSku." Odpovím a zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Vypadám příšerně, další důvod, proč by bylo lepší se tu zahrabat a ani nevystrčit nos.
"Mám je!" oznámí mi triumfálně Tom. "Hodím to na sebe, dej mi pět minut."



TOM


Jak to tak vypadá, tak na velkého módního návrháře to dolehlo. Dostal trému. Vyšiluje a přenáší to i na mě. Kdyby bylo po mým, vzal bych nohy na ramena, ale nemůžu ho tu takhle nechat. Vypadá jak hromádka neštěstí. Kdybych odešel, asi by se úplně nervově sesypal. Panebože, co má z nějakého chlapa?! Dědek skoro nad hrobem a bude ostatním radit. Pokud Billa zkritizuje tak jedině, protože je mladý a krásný, což má starouš Richie už za sebou. Nevím… Od módního kritika bych čekal, že bude oblečený podle posledních trendů, ale toho chlápka jsem viděl na netu jen v kvádru. Na tom se nedá nic zkazit, maximálně si člověk vezme blbou kravatu. Ať zkusí o Billovi napsat, že je hastroš. Já mu to hned vysvětlím!

"Tome?"
"Jo, už jdu." Hodím si na sebe ještě bundu. Musím uznat, že mě brácha překvapil. Nečekal jsem, že dokáže navrhnout i normální hadry. Domníval jsem se, že nic jiného než ty hábity nesvede. Spletl jsem se. Bill pro mě nechal ušít džíny, triko a sako, nebo jak to mám nazvat, přesně na míru. Teď je ze mě něco jako chodící reklama mého dvojčete. Na zádech i na hrudi mám jeho značku. No, ono je to vlastně všude… Na zadní kapse džín, na tričku… Zkrátka budu propagovat Billa na každém kroku. To ale nemění nic na tom, že vypadám dost dobře a že ty hadry jsou sakra cool. Doufám, že nebude skrblit a nebude je po přehlídce chtít vrátit.
"Jak mi to sluší?"
"Vypadáš úžasně." Slabě se pousměje. "Na rozdíl…"
"Jsi perfektní!" Skočím mu do řeči. Nevím, co se mu na sobě nelíbí. Sluší mu to jako vždycky. Dokonce bych řekl, že dnes je výjimečně krásný. "Bille, klid. Padnou z tebe na zadek, věř mi."
"Myslíš?" Pořád pochybuje. Musím ho toho zbavit. Bill dneska musí za každou cenu sršet sebevědomím, tenhle ustrašený kluk se před novináři, fotografy a dalšími supy nemůže objevit, rozsápali by ho.
"Nemyslím, vím. Mám oči, ne?" mrknu na něj. "Nikdo se ti dnes nevyrovná, to ty jsi hvězda dnešního večera. Zazáříš a oslníš všechny ty pisálky!"
"Když to říkáš."
"Tak to bude pravda!" Stisknu mu ruku. Dík tomuto gestu si vysloužím děkovný úsměv, z něhož se mi podlamují kolena. Atmosféra, která tu je, mi malinko připomíná tu, která panovala v naší šatně před každým koncertem. Jeden druhého jsme uklidňovali, vzájemně se podporovali. Jen tu nejsou Géčka, ale pouze my dva.

"Ještě něco… To, co mám na sobě, je jeden z modelů téhle kolekce. Budu uzavírat přehlídku." Bill mluví pomalu a každé slovo vyslovuje s přehnanou pečlivostí. Nevím, proč mi to opakuje znovu. O tom jsme mluvili asi před dvěma dny.
"Vím. Už jsi mi to říkal…" Chystám se posadit na židli, kterou jsem si přesunul naproti němu.
"Jo, já vím. Ale na něco jsem zapomněl. Týká se to tebe…" Opatrně se na mě podívá a nevinně se usměje. Doufám, že to, co mě napadlo v tenhle okamžik, nepřipadlo na mysl i mému dvojčeti.
"Bille? Na molo mě nedostaneš! To vypusť okamžitě z hlavy!"

odd

"Zabiju tě!" syknu, když na molo vejdou poslední dva modelové, pak jsme na řadě my. "Přísahám, že až tohle skončí, tak tě zabiju, Kaulitzi."
"Tome, uvolni se." Zazubí se na mě Bill. Opět srší sebevědomím a šarmem. Tréma je fuč. Za to já mám pocit, že sebou co nevidět seknu a už se nezvednu. Jak jsem se k tomuhle mohl nechat ukecat?! Sem přece nepatřím!
"Uvolni se?! Jak asi?! Bille, nejsem model, ale obyčejnej kytarista." Přesně tohle jsem mu opakoval, když se mnou v šatně trénoval chůzi a ukazoval, jak se otočit, kam se v který moment podívat. Sice mi to jakž takž šlo, ale mnohem lépe bych se cítil mezi diváky.
"Co jsem ti říkal? Soustřeď se jen na hudbu. Jdi v jejím rytmu a v mém tempu. Bude to v pohodě, neboj!"

"Jestli spadnu nebo se jinak znemožním…" Pohrozit mu znovu smrtí už nestihnu. Z reproduktorů se ozve nejprve Billovo jméno a hned na to i moje. Brácha na mě mrkne a za bouřlivého potlesku vejdeme na molo. Slyším jen tleskaní, cvakání fotoaparátů. Naštěstí nevidím tváře lidí, co sedí kolem, oslňují mě reflektory a blesky.
Klid Tome, tohle je něco jak červenej koberec, to zmákneš a pak bratříčkovi zakroutíš tím jeho krčkem. Můžu vlastně děkovat Bohu, že mě nestrčil na molo a nenechal mě promenádovat se samotného. Bill na mě nenápadně mrkne a společně vykročíme. S každým dalším krokem ze mě nervozita opadává. Možná je to i bratrem, kráčícím po mém boku. Když je u mě, cítím se mnohem líp. Vzpomínám si, že jsem jednou jel na předávání cen bez něj, jen s Géčkama a byl jsem úplně nemožnej. S ním je to snadnější a mám i pocit, že nejsem zas tak hroznej. Jediným pohledem mě dokáže nakopnout víc, než ostatní tisíci slovy chvály. Na konci mola se zastavíme a ukloníme se na všechny strany. Foťáky cvakají a docela se mi to líbí. Po dlouhé době stojím ve světle reflektorů a zase se můžu šklebit do objektivů. Jak mi ten pocit schází! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle mi bude chybět…

Když se otočíme, Bill mi věnuje úsměv. Beru to jako výraz, že mi to docela jde a dmu se pýchou. Nejsem pyšný na sebe, ale na něj. Dnes snad více než kdy jindy jsem hrdý na to, že jsem jeho bratrem. Naposledy se otočíme, Bill chytí mou dlaň a společně se hluboce ukloníme. Lidi tleskají a my za jejích ovací zmizíme do zákulisí.

Chystám se mu sdělit, jak pyšný na něj jsem, ale člověk, který se k němu přitočí, mi tu možnost sebere. Něco na Billa chrlí a táhne jej pryč. Zavolám na něj, že se uvidíme později, načež kývne a zmizí. Dřepnu si opřu se o stěnu. Pořád se mi třesou kolena. Těžko říct, zda je to ustupují trémou, úlevou že jsem to nezkazil a nebo vzrušením, že jsem znovu mohl vystoupit před tolika lidmi. Sice ne jako muzikant, ale stál jsem před novináři a dík Billovi si mohl užít pár vteřin slávy. Většina přirozeně patřila bráchovi, ale i tak jsem rád, že jsem nezdrhnul a na to molo vlezl. Docela dobrá zkušenost.

Měl bych se jít kouknout, kam mi brášku odtáhli. Asi se na něj sesypali ti novinářští supi a chrlí na něj jeden dotaz za druhým. Vstanu a začnu se rozhlížet kolem sebe. Kdybych si aspoň vzpomněl, kudy jsme sem přišli. Z téhle nebo z téhle strany?
"Doleva." Něčí ruka mi dopadne na rameno, dík čemuž vyjeknu. Když se otočím, spatřím za sebou stát Billova starého kámoše Karla. Kde ten se tady vzal? Neměl by sedět mezi hosty? Vypadá pořád stejně, přesně takového, jaký je dnes, si jej pamatuji. Bílé vlasy, dobře padnoucí oblek a nezbytné černé brýle. Řekl bych, že jsem ho snad nikdy bez nich neviděl.
"Karl Lagerfeld?" Musím vypadat asi hodně divně, protože na rtech starouše Karla se mihne úsměv. Ale nic neřekne a zachová si svůj noblesní postoj.
"Zdravím Vás, Tome." Kývne na mě a mě spadne čelist. Nenapadlo by mě, že si staroušek zapamatoval moje jméno. I když… To moje pošklebovaní se a připomínky k té "nádheře", kterou narazil na hlavu mého dvojčete, se asi zapomenout nedají. "Za Billem doleva. Pravděpodobně bude pod palbou dotazů."

"Jaký je Váš názor na Billovu kolekci?" Zeptám se konverzačně, když vykročíme směrem, o němž mi prozradil, že mě dovede k bratrovi.
"Bill je neuvěřitelně talentovaný. Dneškem mi to jen potvrdil. Zpočátku jsem jeho nápad považoval za dost riskantní, řekněme až bláznivý, ale znovu mi dokázal, že nemá konkurenci." No hezky o něm mluví. Doufám, že podobně bude mluvit, až se ho zeptá nějakej pisálek. "Ostatně to máte v rodině. Abych pravdu řekl, když mi Bill řekl, že Vás hodlá vzít na molo, docela jsem se zaleknul. Pamatuji si Vás z červených koberců a neberte to, prosím, osobně, Tome, ale Vaše chůze mi spíše připomínala šlapaní zelí než chůzi modela. Ovšem to, co jste předvedl dnes? Ještě to trošku dopilujte a vzhůru na molo."
"Myslím, že jednou mi to stačilo." Zasměji se. "Ale děkuji. Od Vás mě to těší."
"Nemáte zač. Támhle je naše hvězda." Hlavou naznačí směr. Okamžitě se otočím a uvidím Billa, jak se usmívá do fotoaparátů a odpovídá na zvědavé otázky. Když si mě všimne, udělá nějaký pohyb rukou, který si bohužel nedovedu správně vyložit.
"Chce, abyste šel za ním." Zdá se, že Karl Billa pochopil. Podívám se na něj. Váhám. Nevím, co bych tam asi hledal? "Tome, Bill Vás k sobě volal, měl byste za ním jít. Uvidíme se na párty." Chystám se mu něco odpovědět, jenže nějakej novinář si všimnul velkého Lagerfelda, naběhnul k němu a už se ho vyptává na jeho názor na dnešní módní show. Zhluboka se nadechnu a vykročím k Billovi.

"Udělejte místo." Nějakej vysokej chlápek v kvádru s visačkou SECURITY odstrčí fotografy a vytvoří mi mezi nimi uličku, abych se dostal k dvojčeti.
"Konečně." Šeptne Bill a přitočí se ke mně. "Usmívej se."
"Proč jsi mě volal?" Zeptám se polohlasem. Než mi odpoví, zazubí se do dalšího objektivu.
"Ptali se na tebe."
"Co jsi jim řekl?" Podívám se na fotografa, který vykřiknul moje jméno. Docela mě překvapil. Myslel jsem, že na mě všichni zapomněli a že už nikdo ani neví, kdo Tom Kaulitz je.
"Že mám nejúžasnějšího bratra na světě." Billova dlaň spočine na mých zádech, po nichž mě pohladí. Naposledy se usměje do objektivu a kývne na toho hromotluka, co mi pomohl dostat se k němu. Znovu odstrčí ty hyeny, abychom mohli projít. Bill jde přede mnou, snažím se ho držet, jenže mi nějaká ženská skočí do cesty.
"Pane Kaulitzi, dovolte mi otázečku. Dlouho jsme o Vás neslyšeli. Kde jste byl?"
"Děkuji, bez komentáře." Zopakuji frázi, kterou nám vtloukal do hlavy David, náš bývalý manažér, pro případ, že bychom na něco nechtěli odpovídat. Usměji se přesně tak, jak nám to předváděl a pokusím se kolem ní projít a dohnat dvojče, které se mi dost vzdálilo.
"Snaží se pan Kaulitz stylizovat sám sebe do role zachránce vlastního dvojčete, jemuž pomohl zbavit se závislosti na alkoholu a nyní ho znovu tlačí do podvědomí veřejnosti? Byl tento comeback měsíce plánovaný a je zcela v režii Vašeho pana bratra? Má mu sloužit jako reklama?" Jedna otázka střídá druhou. Oslepuje mě blesk fotoaparátu a najednou mě přepadne neuvěřitelná úzkost. Polevá mě horký pot, nemůžu dýchat a celý se třesu. K novinářce se přidávají další, co čekají na moji odpověď. Co jim mám sakra říct? Proč mi nedají pokoj?
"Děkujeme vám." Vedle mě se objeví zničehonic Bill, uchopí mě za ruku a snaží se mě odsud dostat.
"Pane Kaulitzi, vysvětlete nám to… Váš bratr byl dlouhé měsíce v pozadí. Proč se skrýval? Byl to Váš nápad nebo je za tím něco jiného?"
"Bez komentáře." Procedí Bill mezi zuby. Vidím na něm, že je naštvaný, ale snaží se chovat slušně. Ačkoli by je všechny nejraději poslal, slušně řečeno, do háje. "Teď nás omluvte."

"Promiň mi to." Pohladí mě po tváři, když se jich konečně zbavíme a ocitneme se v bezpečí. "Hyeny! Jak ti je?"
"V pohodě…" hlesnu. Bill by musel být slepej, kdyby nepoznal, že kecám. Docela mě to vzalo. Nevím, jestli mi ublížil fakt, že se na moje alkoholové estrády ještě nezapomnělo, nebo že mají Billa za odpornou bestii, která se mojí slabost snaží využít ve svůj prospěch.
"Odpusť mi to. Jsem blbec! Vůbec jsem tě mezi neměl tahat! Mohlo mě napadnout, že se na tebe takhle sesypou. Měl jsem tohle všechno předvídat…"
"Bille, to je dobrý. Otřepu se z toho." Přeruším vodopád jeho slov a položím mu ruku na rameno. Bill si mě prohlídne, několik vteřin dopodrobna zkoumá moji tvář a když usoudí, že jsem jakž takž v pořádku a nic mi neschází, znovu se zářivě usměje.

"Tome, tys byl… byl jsi… naprosto úžasný!" vysouká ze sebe. Asi je mimo dimenzi, jinak by tohle nikdy neřekl. Ne že by mě nechválil už předtím, však bylo i za co. Jenže za poslední týdny, co jsem měl možnost strávit v jeho blízkosti, jsem nabyl dojmu, že se změnil. Pořád je to můj malý bráška, ale přesto je jiný. Nic neřekne jen tak, občas je dokonce i skoupý na slovo, což jsem zažil při nějaké jejich poradě nebo co to mělo být. Bill neřekl na žádný návrh ani slovo, jen nakláněl hlavu ze strany na stranu. Jen dvě gesta jsem pochopil správně. První bylo, když se zhluboka nadechnul a zadíval se na svoje nehty, zatímco jeden z jeho poskoků přednášel svůj nápad. Tohle gesto dokazovalo jeho jasný nezájem až znuděnost. Naopak to druhé, když se lokty opřel o stůl a bradu si opřel o dlaně s propletenými prsty, svědčilo o jeho zájmu a zalíbení v návrhu dané osoby. Tuším, že se ten člověk, jemuž se dostalo této pocty, jmenoval Max… Slovy chvály tedy Bill rozhodně šetří, ke všem i k sobě je až přehnaně kritický a vztahuje se to i na mě. Když mi teď ale radostí skočí kolem krku, dojde mi, že to zřejmě myslel vážně.

"Bille?" zašeptám mu do ucha. Slabě přikývne, což si přeberu jako pobídnutí, abych pokračoval. Váhám, jak větu zformulovat, aby nevyzněla jako laciná ohraná fráze, ale nakonec to řeknu tím nejjednodušším ale zato nejupřímnějším způsobem. "Jsem na tebe tak strašně hrdej!"