July 2010

Kontakt

22. july 2010 at 13:55 | LadyKay
Pro případ, že by někdo něco potřeboval, chtěl mi něco sdělit nebo se mnou chtěl jen pokecat, můžete využít buď možnosti 'message to author (zpráva autorovi)' nebo některý z uvedených kontaktů:

E-MAIL: lady.kay88@gmail.com - kontroluji jej denně; na maily se snažím odpovídat, co nejrychleji je to jen možné; může se však stát, že zapomenu (nic neobvyklého v mém případě), takže pokud je to akutní, můžete se klidně připomenout ;)

FACEBOOK: HERE - tady bych vás poprosila o jediné: jelikož mi chodí žádosti od lidí, které neznám a kteří si mě přidávají jen za účelem rozšířit si okruh "přátel", napište mi buď k žádosti nebo do zpráv, že jste z blogu ;) u někoho to poznám podle nicku, ale není to pravidlem.

TWITTER: HERE - sice jej používám už méně než dříve, ale tak kdyby někdo chtěl :)

ICQ: už nepoužívám

SKYPE: využívám jej opravdu jen zřídka; kdyžtak na požádání :)

Me, Myself and Romeo 19.

20. july 2010 at 18:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Nerozluční bratři. Ahoj lásko…" Ježiš, to je dement! Bille, uhni mi z cesty, abych mu mohl poupravit ten jeho samolibej ksichtíček. Nedovedu se rozhodnout, co mě vytočilo víc. Jestli ta jeho narážka na nás dva, to oslovení 'lásko' a nebo výraz jeho obličeje. No, on se ten jeho ksicht ani obličejem nazývat nedá…
"Pete." Být Kenem vezmu nohy na ramena! Tenhle tón totiž moc dobře a rozhodně pro jeho osobu nevěstí nic dobrýho. Agentka, jak vidím, taky zpozorněla. Možná to bude ještě zajímavý a třeba tu sehrajeme parádní divadlo. Bill je očividně naštvanej. Není se čemu divit. Ten jeho krasavec se mu totiž vůbec neozval! Kašle na něj a teď si sem přijde a čeká, že z něj Bill asi padne na zadek.
"Mohli bychom spolu…"
"Není o čem. Jdeme." Brácha se na mě otočí a vykročí. Jenže peroxid mu zahradí cestu.
"Jak není o čem? Myslím, že my dva si toho musíme dost vysvětlit. To tvoje…"
"Co?" Zavrčí Bill tak, že by mu i Absi mohl závidět. "Máš snad v úmyslu mi zase něco začít vyčítat?! Sorry, nemám náladu. Tommy?" A máš to a breč! Máš si ho víc vážit. Vím minimálně o jednom člověku, který by dal cokoli za to, kdyby mohl být na tvým místě.
"Billy, nechci ti nic vyčítat. Chci s tebou jen mluvit." Pete po něm chňapne, až Bill, snažící se kolem něj prosmeknout, zaskučí bolestí. To podělal! Nechtěl jsem se mezi ně motat, ale nesnesu, aby se k němu někdo v mojí přítomnosti choval takhle.
"Řekl ti, že s tebou mluvit nechce, ne?" S přimhouřenýma očima a rukama sevřenýma v pěst stojím teď tváří tvář svému soku, připraven mu doopravdy jednu vrazit, sáhne-li na Billa znovu.
"Ty se do toho…"
"Budu. Nedovolím, aby mu kdokoli ubližoval, jakkoli ubližoval!" Moc si se mnou nehraj, chcípáku, mohl bys špatně skončit. Je mi fuk, že bych tu ztropil scénu těm, co jsem svým křikem vylákal z kanclů.
"Tome, nech ho…" Bill mě zatahá za ruku. "Půjdeme." Pro tentokrát má ten pošuk kliku.
"Co s tebou udělal? Vymývá ti mozek nebo co?"
Kdyby mě brácha nenacpal do výtahu a ten se za námi nezavřel, skočil bych mu po krku. On si jako myslí, že mám potřebu proti němu Billa štvát nebo co? Má mě za ubožáka? Na jeho úroveň bych se nikdy nesnížil.





Bill


K čertu! Taky sem musel vlézt, když se mi to nehodí? Tomovi jsem záměrně zatajil, že mi několikrát volal a psal a že jsem mu ani jednou neodpověděl. Vše z čistě sobeckých důvodů. Ač mám Peta rád, chci být teď jen s Tomem. Chci bydlet u něj, trávit s ním čas a mít ho neustále na blízku. Málem se to provalilo. Ale měl jsem z pekla štěstí. K něčemu ale tato Petova přepadovka byla dobrá. Dík ní jsem zjistil, že je bráška stále ochoten bránit mě do rozervání těla. Pete mě jen slabě stisknul. Vyjeknul jsem úlekem, ne bolestí, ale Tom byl v tu ránu u nás připraven zasáhnout.
Teď kráčí přede mnou a slyším, jak nadává. Na čí adresu všechny ty "lichotky" směřují se ani ptát nemusím. Nijak to nekomentuji. Radši předstírám, že je neslyším. Co to bylo? Prudce se otočím za sebe. Že by Pete? Možná se odmítl smířit, že s ním nechci mluvit a rozhodl se jít za námi. Chvilku stojím a pátrám očima po prostoru podzemních garáží. Nikde nikdo. Asi se mi to jenom zdálo. Už mi z něj hrabe!

"Tak Bille, pojď přece!" zahučí netrpělivě Tom a navrátivší se mě uchopí za loket. "Zase jsi snil nebo snad nějakej bubák?" Naráží na moje dřívější snění uprostřed bílého dne, kdy jsem s hlavou v oblacích přemýšlel o budoucnosti a růžově si ji maloval. No, realita se podstatně liší od toho, co jsem si kdysi vysnil. Něco vyšlo, ovšem něco stále chybí. Poznámka o bubákovi měla zase původ v našem dětství. Chodíval jsem za Tomem do jeho pokoje s tím, že se bojím. Byla to ale hlavně jeho vina. Strašil mě, že je u mě pod postelí příšera a že mě kousne. Vždycky jsem se tam před spaním díval, ale nic nenašel. Takže jsem si lehnul, ale stejně jsem pak uprostřed noci utekl k němu. Věřil jsem totiž, že Tom dokáže všechny strašáky zahnat a oni mi tak neublíží. Dítě, no. I dnes se ale domnívám, že pouze s ním jsem v naprostém bezpečí a že jen můj starší bratr je schopen mě před vším a všemi ochránit.
"Nech si ty narážky, ano?" Strčím do něj, čímž si vysloužím další vlnu smíchu z jeho hrdla. Odemknu si dveře a chystám se usednout za volant.
"Nemohl bych?" Ukáže prstem na moje místo a podívá se na mě psíma očima. Jak malej kluk. Ale copak bych mu mohl něco odmítnout? Obejdu tedy auto, hodím mu klíče, které obratně chytne, a posadím se na sedadlo smrti. Tom, zjevně spokojen, že jsem se nijak nehádal a nechal ho bez keců řídit, sedne vedle mě a nastartuje. Už mám i osobního šoféra.


odd

"Co si mě tak prohlížíš? Radši něco říkej." Tom zatočí a nepřestává se culit. Mě tím ale vytrhl z mých úvah o tom, jak je den ode dne krásnější. Možná je dobře, že to udělal. Bůhví, kde bych zase skončil. Musím s tím něco dělat! Jsou chvíle, kdy mám pocit, jako by se mi zatměl mozek a jako bych byl naprosto mimo. Za normálních okolností by mě ve spojitosti s Tomem tak chlípné myšlenky nikdy nenapadaly. Ano, mám k němu velmi vřelý a silný vztah. Vždycky jsme byli víc než jen obyčejní sourozenci. Objímal jsem jej, kdykoli se k tomu naskytla příležitost, sem tam jsem od něj dostal pusu na čelo nebo mě pohladil, aniž by k tomu měl důvod. Udělal to jen, protože mě měl rád. Ale přisuzoval jsem to našemu dvojčecímu poutu. Vždycky se mi líbila myšlenka, že jsme jedna duše rozdělená do dvou těl. Myslím si to pořád.
"Co je? Nejsi náhodou nemocnej? Jindy meleš, ke slovu mě nepustíš a teď mlčíš jako ryba. Hele, jestli je to kvůli…"
"Ne, jen jsem… Jen jsem přemýšlel."
"O čem? O něm?" Proč se domnívá, že myslím pořád na Peta? Vždycky jsem nejvíce přemýšlel o něm. Jemu patřily a patří skoro všechny moje myšlenky, protože je pro mě nejdůležitější pod sluncem. I když jsem s ním nebyl a nemohl s ním mluvit, myslel jsem na něj, kudy jsem chodil. Nebylo dne a ani hodiny, kdy bych si na něj aspoň na okamžik nevzpomněl.
"Ne, o tobě, mně. O nás." Zas tak daleko od pravdy nejsem. V podstatě je to pravda.
"A na co moudrýho jsi přišel?"
"Probereme to doma." Naposledy se na něj usměji a zadívám se ven z okna, za nímž se míjí ulice města. Všude plno lidí. Někteří sledují výkladní skříně, jiní spolu klábosí uprostřed chodníku a pár zvědavců se otočí za naším autem.


odd



"Večeře!" Tom zařve a já sebou trhnu. Odložím časopis, líně se zvednu a opustím ložnici, kam jsem se prozíravě uklidil pro případ, že by Toma napadlo vyhnat mě ven do toho nečasu, abych vyvenčil psa. Jak znám Absintha při nejbližší příležitosti by mě ohodil blátem. Možná bych se i dík jeho zákeřnosti vykoupal i v nějaké louži.
"Co to je?" Zadívám se na jídlo na talíři. Dokonce i vařit se jakž takž naučil. Sice jen taková jednodušší jídla, ale i to se cení. Ve srovnání s dřívějškem se to nedá srovnávat. Jeho krupičnou kaši, podobající se spíše betonu, a to nejen barvou ale hlavně konzistencí, cítím v žaludku ještě dnes. Vaří, pere, uklízí… Hotový muž v domácnosti. Odsud se jen tak nehnu, ještě by ho mohla ulovit nějaká taková jako ty jeho dřívější coury. Pro každou ženskou je Toma škoda.
"Čína." Potvrdí mi moji domněnku.
"Čemu se zase tlemíš?" Zkoumavě si prohlížím jeho tvář. Zajímalo by mě, co je tu zase tak strašně srandovního.
"Radši nic." Mávne rukou a sedne si naproti. "Díváš se na to, jako bych tě snad chtěl otrávit. Arzén mi bohužel došel..."
"Hahaha, jsi vtipnej." Pořád stejně urejpanej. Vždycky využije chvilku, kdy si do mě může rýpnout. Sice to umím taky, ale ne tak dobře jako on a tudíž jsem mu jeho narážky nemohl nikdy dostatečně oplatit.
"Hele," Tom si nacpe do pusy ten svůj výtvor a začne přežvykovat. Když polkne první sousto, čekám, co to s ním udělá. Když vidím, že je v pohodě, naberu taky, abych mohl posoudit, zda to chutná stejně dobře, jako to vypadá a voní.
"O čem jsi chtěl mluvit?" Zvedne ke mně pohled a vloží si další sousto do úst.
"Já?" Polknu a nechápavě se na něj zadívám. "A jo, ty myslíš to…"
"Jo, přesně to. Poslouchám."
"Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Jen nevím, jestli mi na to odpovíš. Víš, přemýšlím o tom strašně dlouho. Snažil jsem se na něco přijít, jenže neúspěšně…" Odložím vidličku a sáhnu po sklence. Mám dojem, že bráškovi krapet ujela ruka s pepřem, chilli a nebo něčím jiným, protože mám pusu v plamenech. Radši ale budu zticha, snaží se a nerad bych se ho dotknul. Taky bych další dny mohl strávit o vodě a chlebu.
"Na tohle mi můžeš odpovědět jen ty. Akorát si nejsem jistý, jestli…"
"Asi vím, na co se chceš zeptat. Musíme o tom mluvit teď? Při jídle? Nepočkalo by to na později?"



TOM



Nevím, co mu mám říct. Žvýkám jedno sousto za druhým a snažím se vymyslet odpověď na případnou Billovu otázku, proč jsem začal pít. Je mi jasný, že chce mluvit o tom. Tváří se až moc vážně a o čem jiném by tak dlouho přemýšlel, jak mi sám řekl. O tomhle jsem s ním nikdy nemluvil. Tenkrát u mamky jsme se bavili o všem možném, ale tomuto jsem se vyhýbal jak čert kříži. Dnes však nejspíš nastal čas objasnit mu i tuhle část mojí minulosti.
Odložím příbor, počkám, až Bill dojí a odnesu oba talíře. Pak ho naženu k dřezu, aspoň nějak se může zapojit. Psa jsem už vyvenčil sám. Půl hodiny jsem jej potom drbal, abych ho vysušil. Když jsem k němu šel s ručníkem, začal kolem poskakovat a chňapal po něm. Asi si myslel, že jeho páneček vymyslel další děsně zábavnou hru. Cvok!
Divím se, že Bill ani neceknul, že to jídlo pálí. Trošku jsem to neodhadnul s kořením. No, co, i mistr tesař se někdy utne. Sám jsem měl ale strach, že mi shoří huba! Když spolkl první sousto, čekal jsem, že začne kňučet, co jsem to tam dal, že mu to dělám schválně a kdesi cosi, ale kdepak. Mlčel, všechno bez řečí snědl a ještě mě za to pochválil. Asi se z Billa během doby, co jsem ho neměl možnost vidět, stal milovník ostrých jídel…

Pomalu se k němu vracím. Mezitím se přemístil od stolu, aby se posadil na sedačku. K mému úžasu se vedle něj uvelebil i Absík a nechává se od něj drbat za ušima. Když si ale všimne, že Bill dneska nemá ani brambůrky, ani tyčinky, odfrkne si a odvalí se pryč. Zmetek jeden prodejnej! Když se Bill cpe a dává i jemu, je mu dobrej, ale jinak jej nemůže ani cítit.
"Tak." Vybídne mě a sepne ruce. Dychtivě na mě hledí, očekávajíc moji zpověď. Zaženu vtipnou představu Billa v sutaně a usednu vedle něj.
"Nevím, jak začít…"
"Třeba tamtím. Jak jsi zmizel, hledal jsem tě všude, ale nemohl jsem tě nikde najít. Jako by se po tobě zem slehla.Vím, už jsi mi řekl, že jsi byl tam, ale…" Snaží se mi nějak pomoct. Jo, o léčebně jsem se zmínil na mamčině oslavě, ale Bill chce slyšet celou story. Mám z toho zvláštní pocit. Něco jiného je o tom vyprávět Georgovi a něco jiného Billovi, který je vlastně příčinou toho všeho, přestože o tom nemá sebemenší ponětí.
"Nemusím ti připomínat, že jsem chlastal. Ani moje výstupy není potřeba znovu líčit. Myslel jsem, že to mám pod kontrolou, pořád jsem si odmítal připustit, že to tak není. Měl jsem problém, ale nechtěl jsem ho vidět. Až mamka…" Odmlčím se. Znovu se mi totiž v paměti vynoří její tvář, jak mě v slzách prosí, abych se zachránil. Abych něco udělal, dokud to jde a nezničil se. Bill mlčí, nijak na mě netlačí. Dává mi prostor, abych nabral dostatečné množství sil k pokračování.
"Až ona mě přiměla jít tam."
"K čemu?" vyhrkne. Vzápětí si ale přikryje dlaní ústa a sklopí zrak. Asi mu docvaklo, že řeč je o tom baráku, kde jsem zbavoval své alkoholové záliby. "Promiň, nechtěl jsem."
"Do léčebny," pokračuju, jako by nic neřekl. Když už jsem začal, dokončím to. "jsem se nechal zavřít, abych se toho zbavil." Jo, od chlastu mi pomohli, od lásky k němu ale ne. Na to i oni byli krátcí.
"Mám za sebou všechna sezení 'Ahoj, jsem ten a ten a jsem tady, protože…'. Horší jak v krimu. Pořád jsi pod dohledem, pořád se s tebou o něčem baví. Rozebírali se mnou snad každej den mýho života. O všem a všech chtěli dopodrobna vyprávět. Hrůza! Ale jak vidíš, pomohlo to." Ačkoli jsem na sebe byl hrdej několikrát, nikdy ne tak jako v den, kdy jsem se toho zbavil a mohl jsem s čistým svědomím říct, že jsem to zvládnul.
"Mohl bych…" Bill se na mě podívá, ale nedořekne to, co začal. V jeho očích ale vidím to 'proč?'. Čekal jsem, že to bude chtít vědět. Už na té oslavě tam ty otazníky byly. Dám mu stejnou odpověď jako cvokařům. Oblafnul jsem lidi s diplomem, na něj to zabere taky.
"Bylo toho moc. Tlak okolí. Pořád jsi všem na očích, každej tvůj krok je sledován. Ať řekneš cokoli, obrátí to proti tobě. Nezvládnul jsem to. Jsem slaboch."
"To nejsi! Jsi silnější než kdokoli jiný!" Vykřikne, až se i já leknu. Tenhle tón jsem dosud neznal. Billův vážný výraz po chvilce zmizí a nahradí jej takový lítostivý nebo zklamany. Nejspíš tuším, co bude teď následovat.
"Proč jsi mi to neřekl? Pomohl bych ti. Spolu bychom to překonali, Tommy. Nemuselo to…" Znovu se odmlčí. Chtěl říct, že kdybych se mu jen slovem zmínil, nemusel jsem dopadnout takhle. Přesně tohle jsem čekal. Ano, řešili jsme problémy společně. Billovy starosti byly i moje a naopak. Ovšem tohle jsem ani s ním nemohl sdílet, byl to čistě můj problém. Copak jsem za ním mohl přijít a říct mu: 'Hej, Bille, zabouchl jsem se do tebe a chci tě ojet. Co s tím budeme dělat?'?

"Už je to za mnou. Teď víš, kde jsem byl a proč jsem do toho padnul. Lituju toho, ale nejvíc však lituju toho, jak jsem se choval k tobě. Tu facku si nikdy…"
"Dávno odpuštěno." Bill vykouzlí na svých rtech úsměv. Odpustil, ale já si to nikdy neodpustím. Vztáhnul jsem na něj ruku, ačkoli jsem jej vždy bránil. Sám jsem jej udeřil, přestože jsem byl dřív připraven schytat místo něj každou jemu určenou ránu. Chvilku naproti sobě jen v tichosti sedíme. Pak se ale ke mně nakloní a pevně mě obejme. Do nosu mě praští jeho parfém a na tváři mě zašimrá pramen jeho vlasů.
"Tome, jsem na tebe hrdý. Tak moc hrdý." Podruhé od doby, kdy jsem odsud vypadnul, jsem od něj slyšel tuhle větu. Tentokrát ale zněla ještě upřímněji než předtím. Billovi se i malinko třásl hlas. Znovu mezi námi zavládne ticho. Bráška mě hladí po zádech a tiskne se ke mně.

"Bille?" Cítím, jak se mi nosem otře o krk a kůži ovane jeho horký dech. Bože! Ne! Už zase?!

Lutte pour l'amour 38.

17. july 2010 at 17:06 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Se zatajeným dechem a staženým hrdlem se modlím, aby si Bill rozmyslel to, co se právě chystá udělat. Jeho ruka se mazlí s kůži na mém břichu a milimetr po milimetru klesá níž. Copak mu nestačí moje polibky a držení za ruku? Doteď se ani slůvkem nezmínil, že by si přál něco víc. Tak co to dělá? Já, zarytej ateista, se teď modlím k Bohu, aby počínání mého bratra nějakým zázrakem zastavil. No, myslím, že mě nevyslyší. Vybodne se na mě a spíš mě potrestá za všechno, čeho jsem se na Billovi dopustil a nechá mě si to pěkně vyžrat…
Rudé rty se přemístí na mou šíji, kterou si něžným skousáváním značkují. Snažím se přijít na něco, čím bych já sám mohl Billa zastavit. Tvrdit mu, že je to na mě moc rychlé, nemůžu. To by mi nesežral. Předstírat, že mi není dobře, nemá cenu. To by mě prokouknul. Začínám mít vážnou obavu, že mě už nic nespasí…


Skousne můj ušní lalůček a krouživými pohyby hladí vnitřní stranu mých stehen. Ležím vedle něj celý zkoprnělý. Možná bych měl jeho doteky alespoň trošku opětovat, ale nejde mi to. Jako by se moje ruce přilepily k jeho bokům, nemohu jimi pohnout. Připadají mi tak strašně moc těžké. Bill i navzdory tomu pokračuje v hlazení mého těla, sem tam mi skousne buď tenkou kůži na krku nebo ucho, čímž mi k mému obrovskému překvapení způsobí husí kůži. Ta jeho nevinnost, nejistota a opatrnost, s níž se mě dotýká, na mě mají neuvěřitelné účinky. Moje tělo mě postupně zrazuje… Ač Billa psychicky odmítám a chci, aby okamžitě přestal, ono si dělá, co chce a názor s mým rozumem rozhodně nesdílí.
Osmělí se k dalšímu kroku. Velice opatrně, jako by se snad i bál, položí dlaň do mého rozkroku. Okamžik setrvá nečinný, možná jej znovu přepadla nejistota a neví, jak má pokračovat dál. Během několika vteřin se ale vzpamatuje a jeho dlaň mě se stejnou něžností, jako mě hladila po stehnech, teď hladí přes látku kraťas i po mém pomalu se probouzejícím mužství. Do hajzlu!!! Pod každým dalším dotekem více tvrdnu, a to se dostal teprve sem… Nejsem jediný, kdo si toho všimnul. Bill mi při tomto zjištění slabě zavzdychá do ucha a než se naději, začne se mi dobývat do kalhot.
Prvotní šok vystřídá něco jiného… S hrůzou si uvědomuji, že mi to vlastně skoro vůbec nepříčí. Že původní zhnusení z toho, jak je tohle všechno zvrácené, vymizelo. Asi už mi chtíč zatemnil mozek natolik, že nejsem schopen zdravě uvažovat. Když ucítím, jak se štíhlé prsty ovinou kolem mého penisu, zalapu po dechu a vzrušením slabě zakňučím. Už netoužím zastavit jej… Ne, naopak. Svou rukou vklouznu do rozkroku, uchopím tu Billovu a navedu jej na mě vyhovující tempo. Chci, aby to udělal, aby mě zbavil toho narůstajícího napětí. Pohyby jeho dlaně jsou zpočátku líné a táhlé, ale s vzrůstajícím vzrušením nás obou se zrychlují a zintenzivňují. Zřetelně slyším Billův přerývavý dech. Pro něj je to jistě silně erotický zážitek, veškerou svoji cudnost už dávno odhodil stranou…


Na chvíli jeho dlaň odstrčím stranou, roztřesenýma rukama si stáhnu kraťasy i s boxerkami, aby měl ke mně lepší přístup. Znovu uchopím jeho dlaň a přitisknu ji na svůj pulzující penis. Bill musí tisknout své rty na mé, aby mě alespoň trošku umlčel. Přestávám se totiž pomalu kontrolovat. Najednou je mi fuk, že by mě někdo mohl slyšet. Je mi jedno, že je to můj vlastní bratr, kdo se mě dotýká a přivádí mě do extáze. Se stejnou intenzitou, s jakou jsem jej v duchu odmítal, ho teď pobízím, aby nepřestával. V mojí hlavě se zničehonic objeví výjev našich dvou propletených těl… Jasně vidím sám sebe, jak pronikám do Billova štíhlého těla, jak do něj přirážím. Slyším jeho hlas, sténající moje jméno a žádající si víc. Pozoruji jeho vzrušením pokřivený obličej.
A je to právě vidina Billa na vrcholu blaha, která i mně dovede k tomu mému. S hlasitým výkřikem odměním dvojče za jeho skvělou ruční práci lepkavou tekutinou a klesnu zpět na matraci. Stále se chvěji po celém těle, dýchám, jako bych právě uběhnul maratón a cítím uvnitř takový příjemný hřejivý pocit, o němž jsem slýchával, ale dosud jej nezažil…
Tak jak pomalu odeznívá můj orgasmus, vrací se i moje zdravé uvažování. Teprve, když znovu otevřu oči a spatřím nad sebou Billův šťastný úsměv, si opravdu uvědomím, co se před několika málo okamžiky odehrálo. Pohlcuje mě to. K tomu, co jsme udělali… Nebo spíš k tomu, co jsem připustil, aby se stalo, nikdy dojít nemělo. Moje oči se zalijí slzami a přepadnou mě neuvěřitelné výčitky svědomí. Vždyť jsem jej sprostě využil! Zneužil jsem jeho lásku k vlastnímu tělesnému uspokojení. Jistě čeká, že mu tuhle jeho láskyplnou službu oplatím. Ale já… Nedovedu to. Nejsem schopen dotýkat se jej tak, jako se mě dotýkal on.
"Tommy?" Osloví mě něžně. Nevidím, jak se tváří, protože k sobě silou tisknu víčka, abych nějak potlačil slanou tekutinu ve svých očích. Marně… Slzy mi volně kanou po tváři.
"Pokazil jsem to?" Chudáček. Nedivím se mu, že se mě na to ptá. Ono asi není dvakrát normální, když se po tomto člověk rozbulí jako malej fracek. "Tobě se to nelíbilo?"
"Ale líbilo." Zašeptám. Jsem naprostej blázen a měl bych se jít někam léčit. Nemělo k tomu dojít, ale přesto tam někde uvnitř, v nejhlubší části své duše, jako bych byl rád, že se to stalo. Cvok nejvyššího kalibru!
"Tak proč brečíš?"
"To je štěstím." Zalžu. Posbírám poslední zbytky odvahy, co v sobě mám, otevřu oči a přes slzy se na Billa usměju. Musím být asi hodně přesvědčivý, protože jeho ustaraný výraz zmizí a znovu jej vystřídá úsměv. S vypětím posledních sil se obléknu a ležíc na zádech civím do stropu. Hlavu plnou výčitek a úvah, co s námi bude dál. Bráška se stulí k mému hrudníku a jak je jeho zvykem, proplete naše prsty…




Bill




Naplňuje mě štěstí. Cítím jej v každém kousku svého těla. Nevěřil jsem, že bych Tomovi dokázal přivodit takovou rozkoš. Sledovat, jak se pod mými doteky a laskáním celý svíjel, jak vzrušeně sténal a jak dokonce v jedné chvíli vykřikl moje jméno, byl sám o sobě silně erotický zážitek. Když jsem kreslil jeho touhou ztmavlé oči, vzrušením staženou tvář, skoro vůbec jsem nedoufal, že bych to mohl jednou spatřit. A ono ano…
Jak jen je nádherný! Tváře má narůžovělé, na čele se mu leskne několik kapek potu, řasy se chvějí, ústa mírně pootevřená a hrudník se v pravidelných intervalech pohybuje nahoru a dolů. Mohl bych se na něj dívat věčnost a stejně bych se neustále obdivoval jeho kráse. Není dne, abych neobjevil něco nového, co mě okouzlí a čeho jsem si na něm doteď nevšimnul. Za nic na světě bych to nevyměnil. I kdyby mi někdo nabízel poklady světa, nevzdal bych se jediné vteřiny, kterou s ním mohu prožít. Čas, jenž spolu trávíme, má nevyčíslitelnou hodnotu.
Znovu se přitulím k jeho tělu, z něhož sálá příjemné teplo. Kdybych teď umřel, odešel bych na věčnost jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Láska je sama o sobě krásná, ale být milován je ještě krásnější…


lk



"Styď se." Popíchnu jej, když konečně otevře oči. Zmateně na mě mžourá a nechápavě se rozhlíží kolem sebe.
"Stydím…" Poznamená, když trošku přijde k sobě. "Ani nevíš jak." Znovu zavře oči a jeho obličej posmutní. Vždyť to byl vtip! Nemyslel jsem to vážně. Kdo mohl vědět, že si to Tom takhle přebere?
"Lásko?" Vůbec poprvé se odvážím oslovit jej takhle. Dosud jsem mu říkal jen zdrobnělinou jeho jména. Sice jsou slova jako 'miláčku', 'broučku' nebo právě 'lásko' mezi zamilovanými naprosto běžná, ale pořád jsem měl trochu strach, jak by to můj cool bratr vzal. Stačí, když si vzpomenu na 'myšáčka' a Tomův výraz… Ale mě miluje, takže by to mohl vnímat jinak než od té rádoby sexbomby.
"Hm?" Zamumlá, ale pořád má pevně sevřená víčka.
"To byla sranda... Nemyslel jsem to zle." Nevím proč, ale připadá mi, že každý máme na mysli něco naprosto jiného. Zatímco já mínil svou poznámku z legrace, že si klidně usnul a nechal mě tu bdít, on jako by se styděl za něco, co mi ale za žádnou cenu nehodlá prozradit.
"Já vím." Natáhne ke mně ruce a přitiskne mě k sobě. I tohle… Čas od času má Tom tyhle slabé chvilky, kdy si mě k sobě přivine a mačká mě, jako by měl snad strach, že je to naposledy, co je mu dovoleno mě obejmout.
"Děkuju."
"Za to mi děkovat…"
"Pššt, ne za tamto, ale díky za to, že jsi… že jsi se mnou."
"A vždycky budu." Slíbím a vtisknu mu polibek na nahý hrudník. Malinko se zachvěje a silněji mě sevře pažemi.




TOM




Další týden za námi a nový před námi. Brzy to budou dva měsíce, co jsme spolu. Bill to ví, ten počítá snad každej den, co jsme spolu, a čeká, čím ho překvapím. Doteď mám na talíři, že jsem zapomněl na to první, kdy jsme spolu byli měsíc. Takže se musím polepšit. Měl bych vymyslet něco extra! Stejně mě nakonec se svou superromantickou povahou trumfne.
"Tome? Řekni, co se ti na mě líbí nejvíc?" Billa asi to ticho kolem nás přestalo bavit, proto se rozhodl začít mě znovu zpovídat. No to je otázka! Copak se na ni dá odpovědět v jeho případě odpovědět hned? Nemožný!
"Mně se na tobě líbí rty. Ale hlavně se mi líbí tvoje zuby…" Odpoví mi jako první, asi proto, abych se ho nemusel pak vyptávat já a taky aby mě popostrčil a dočkal se vytoužené odpovědi.
"Zuby?" Div nevyprsknu smíchem. Na co ten Bill nepřijde? Věděl jsem, že se mu líbím, opakuje mi to pořád dokola, ale že mu učaroval právě můj chrup, by mě ani ve snu nenapadlo.
"No a? Tak se mi líbí tvoje zuby. A miluju tvůj smích. Mám rád, když se směješ."
"Já zase tvoje oči." Rozhodnu se nakonec pro to, co mi na něm přijde nejkrásnější. U Billa je těžké jmenovat jen jednu věc. Je krásný celý, ale oči mě přece jen okouzlily nejvíc. Jsou sice podobné těm mým, ale jsou hezčí. Je v nich něco, co v těch svých nenajdu. Do těch jeho bych se dokázal dívat celé hodiny. Stačí, aby do nich člověk jen jednou pohlédnul a je ztracen navždy.
"A líbí se mi i…" Bill se odmlčí a vsadím se, že zrudnul. Moc dobře vím, co se mu líbí. "Víš co, ne?"
"Ne." Popíchnu jej.
"Víš." Bill mě udeří do hrudníku a našpulí pusu. Tak rád ho škádlím. Když je uražený a zlobí se, je k sežrání. "Nech mě." Trhne sebou, když si ho chci stáhnout do náruče. Hm, tady se někdo doopravdy urazil.
"Děláš to jen proto, aby ses mi mohl smát, že jsem červenej…" A sakra, někdo je dneska až moc nedůtklivý. Jindy by mě plácnul a začal se smát, ale dnes se ho to asi doopravdy dotklo. Zřejmě si ho budu muset udobřit. A nemusím ani moc dlouho přemýšlet jak…
"Tomane, tobě přeskočilo!"

Me, Myself and Romeo 18.

15. july 2010 at 23:01 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Hm, chceš si povídat?" Vím, že to zbožňoval. Vždycky jsme si spolu vykládali dlouho do noci, dokud jsme nebyli natolik unavení, že jsme nebyli schopni jediného slova.
"Povídat?" V jeho hlase slyším náznak úsměvu. "O čem?"
"O čem chceš."
"O tobě. Víš, napadlo mě… Že jsi hezkej a nehorázně přitažlivej chlap a že je divný, že nikoho nemáš. Nepřijde ti?" No, tak to je paráda. Z témat týkajících se mojí osoby, o nichž se zrovna moc bavit nechci, se hned napoprvé do jednoho strefil.
"Nerad se na někoho vážu." Možná nejsem teplej, protože jinej chlap než on mě nepřitahuje, ale ani tak nemám potřebu mu tohle vyzvonit.
"Opravdu? A to ti to nechybí? Nemyslím sex, ale pocit, že tě někdo miluje. Víš, takový to, že se máš ke komu vracet, když jsi pryč, že na tebe někdo čeká."
"Momentálně na mě budeš čekat ty." Snažím se odlehčit tuhle pomalu se zhušťující atmosféru. Zasměji se a lehnu si na záda.
"Taky fakt." Bill se přisune blíž ke mně a skloní se nade mnou. Možná by bylo lepší, kdyby mě napodobil a lehl si taky. Tohle ať zkouší na… Ne, na něj ne!

"Ale já ti přece nemůžu stačit…Jsem přece brácha." Kdybych nevěděl, že je to ptákovina nejvyššího kalibru, tak bych se domníval, že Bill má dar číst myšlenky a že zjistil, že jsem do něj zamilovanej jak puberťák. Přece se mu nemohlo povést z mých pohledů na jeho osobu vydedukovat, jak to je.
"To nevadí." Poodsunu se více ke kraji, jenže on udělá to samé. Co mu hrabe, proboha?! Já vím, že měl mou blízkost vždycky zatraceně rád, ale copak mu nestačí, že vedle mě leží?
"Když to říkáš…"
"Možná bychom měli jít přece jen spát, Bille." Hraně zazívám a chci se k němu otočit zády, jenže jeho ruka, tisknoucí moje rameno, mi v tom zabrání.
"Ale mně se nechce."
"A co bys chtěl dělat?"
"Tohle…" Než se naději, Bill mi splní jedno z mých tajných přání. Jedním pohybem se přesune do mého klína, přitiskne svoje rty na mé a začne mě líbat. Celý zkoprnělý pod ním ležím. Nejsem schopen ničeho. Oči mám doširoka otevřené, ruce i nohy naprosto ztuhlé, zatímco můj bráška svými štíhlými prsty hladí moje ramena a krk. Bill je blázen a neuvěřitelnej! Teď už nepochybuji o tom, že v něčem jede.

"Bille!" Vyhrknu, když se vzpamatuji a silou ho od sebe odstrčím. "Co to děláš? To…"
"Nesmím? Nejde? Je zakázaný?" On se směje? Jemu to přijde směšný? Mně teda vůbec ne. Zaprvé mi to ubližuje, protože on to jistě nedělá, protože je do mě zabouchnutej a zadruhé to má nežádoucí účinky. Sakra dlouho jsem neměl sex a ten jeho rádoby žertík by mohl skončit katastrofou.
"Přesně tak."
"Ale já to chtěl udělat. Neříká se, že zakázané ovoce chutná…"
"Nejlépe. Jo, říká. Ale tohle ovoce bys raději trhat neměl a už vůbec bys neměl toužit ochutnat je podruhé." Pokusím se jej setřást z klína, ale ten malej satan se místo, aby slezl, na mě provokativně zhoupne.
"Jsi normální? Okamžitě ze mě slez, lehni si a koukej spát. Tohle není vtipný." Spíš něž jako rozkaz to vyznělo jako prosba.
"A když ne? Potrestáš mě? Prosím!" Znovu se ďábelsky zasměje a rukama se zapře o moje ramena. Tohle fakt přehání. Popadnu jej za paže a společně s ním se převalím. Bill zalape po dechu a vyčkává, co bude dál.
"Řekl jsem ti, abys slezl, ne?"
"Moc dobře víš, že jsem nikdy nikoho neposlouchal. A ty nejsi výjimka…" Jeho dlouhé štíhlé nohy se ovinou kolem mého těla. Já ho přetrhnu! Nechápu, na co si to hraje? Je vyloučeno, aby se mě pokoušel dostat. Přece není tak zkaženej jako já! Bill je sice gay, ale to neznamená, že ho musím přitahovat i já.

"Kurva, pusť mě!" Zkusím na něj být zlej, třeba to zabere, on mě propustí a zachrání především sám sebe.
"A když ne. Co uděláš pak, Tommy? Co mi uděláš?"
"Bille, do hajzlu, přestaň! Tady končí veškerá sranda!" Uchopím jej za štíhlá ramena a důrazně jím zatřesu, doufajíc že se vzpamatuje a dojde mu, že to, co dělá, není v pořádku. Jenže s ním to ani nehne. Pošklebuje se dál a odmítá mě propustit.
"Kurva, dej ty nohy dolů a tohle," zahřmí můj hlas, když se Bill otře svým rozkrokem o můj, "tohle už víckrát nedělej, mohl bych…"
"Co?" Bill vyhrkne a ačkoli je tma, dokážu si dost dobře představit jeho dychtivý výraz.
"Nic a teď uhni." Surově ze sebe strhnu jeho nohy. Bill se okamžitě vymrští do sedu a sleduje, jak si beru polštář a následován Absinthem, kterého tohle naše divadlo probudilo, mířím ke dveřím.

"Kam jdeš?" Zaskučí. Co si jako myslí? Že po tomhle vedle něj zůstanu?! Musel bych být padlej na hlavu. Tohle mě stálo sakra hodně sebekontroly a nevím, zda bych dokázal odolat znovu. Dvakrát se mi nabídl, dvakrát jsem jej odmítl. Do třetice bych to možná už nezvládl.
"Spát a ty bys měl jít taky. Dobrou." Prásknu za sebou dveřmi, za nimiž jsem zanechal svoje zmatené a odmítnuté dvojče.




Bill



To jsem dokonale podělal! Určitě je na mě naštvanej a má na to právo. S takovou si můžu jít sbalit saky paky a vrátit se k Petovi, který mě před chvilkou znovu prudil. Celou noc jsem oka nezamhouřil. Jen jsem se převaloval ze strany na stranu, přemýšlel, sám sobě v duchu nadával a čas od času zabloudil pohledem ke dveřím. Doufal jsem, že se Tom třeba vrátí, až ho ten vztek přejde. Nepřešel…
"Tommy?" Oslovím jej, když se mi podaří sám sebe přemluvit a odhodlám se vystrčit nos z ložnice. Tom sedí zády ke mně na pohovce a zřejmě si hraje se psem.
"Mlč. Nic neříkej." Jeho hlas zní pořád strašně zvláštně. Nepřijde mi ani tak naštvaný jako smutný… Nebo zklamaný? Možná je zklamaný mnou…
"Chtěl jsem se ti…"
"Není za co. Včera se nic nestalo. Smazáno a pokračujeme dál." Ani za jeden krátký pohled mu nestojím. Tak rád bych mu vysvětlil, proč jsem to udělal, proč jsem se choval jako největší uchyl pod sluncem, ale nedokážu to. Sám svoje chování nechápu a nedovedu si to vysvětlit. Jak bych je mohl objasnit jemu?! Dokonce jsem teď ztratil i řeč. Vůbec nevím, jak a o čem se s ním mám bavit. Možná jsem i rád, že se na mě nedívá, nemám odvahu se mu podívat zpříma do očí.

"Co tam stojíš? Posaď se, znervózňuješ mě." Usednu tedy do křesla a snažím se dívat kamkoli, jen ne na Toma. Ale i tak mi k němu pohled občas zabloudí. Drbe psa na břiše a vypadá u toho jako malý kluk. Usmívá se a žvatlá na něj. Tom a žvatlání - zvláštní kombinace. Jednou takhle bude žvatlat na svoje… Při pomyšlení na to, na koho bude takhle brebentit, mě tak divně bodne u srdce. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nikdy mě nenapadlo, že jednou můj Tom nebude můj, ale že bude patřit někomu jinému. Až bude mít svou rodinu, bude jak Georg. Bude o ní neustále mluvit a bude s nimi pořád.
"Ty nechceš děti, že ne?"
"Cože?" Tom se zakucká. "Jak tě toto zase napadlo?"
"Jo nebo ne?" Dožaduji se odpovědi.
"Ani ne. Možná… Později snad, ale teď rozhodně ne. Zatím mi stačí tohle mimino…" Zašklebí se na psa, který proti němu šermuje packami. Doufejme, že mu Absi bude stačit i nadále. Lepší pes, co mě nemá rád, než nějaká coura. I kdyby mě sebevíc milovala… Ne!
"Měli bychom asi…"
"Já jsem ready. Čeká se jen na tebe." Sdělí mi, že jsem já ten, kdo zase zdržuje, zatím co on je už dávno připraven vyrazit makat. Lépe řečeno připraven dělat mi společnost…




TOM


Dneska je tu extrémní nuda! Bill si odfrčel zchladit žáhu na nějakém chudákovi a mě tu nechal trčet. Vůbec je dneska nějakej šáhlej, furt na mě čumí a když si toho všimnu, dělá jakože nic. Moc se mnou nemluví a když už, tak se mě ptá na naprosté voloviny. Jako třeba ráno… Nevím, jak došel na děti… Asi má bráška nahnáno, že si pořídím baráček s bílým plotem a milující ženušku, která mi porodí párek hezkejch dětiček a na něj se vybodnu. Být Billem tak bych se tohoto nebál. V následujících letech se k tomu fakt nechystám! Stačí mi Absinth... Ještě děcka… Bych musel být fakt padlej na hlavu.

"Pan Kaulitz tu není?" Vyruší mě agentka z mých úvah o potencionálním rodičovství. Hrozná baba! FBI i CIA jsou proti ní nuly, ta by je s přehledem strčila do kapsy.
"Vidíte ho snad někde?" Je slepá nebo co? Bill kolem ní musel projít, takže si ho určitě všimla. Té by to neuniklo. Tohle je jen kontrola, zda tu nedělám něco nepatřičného. Ať nemá strach, nemám v úmyslu to tu bráchovi rozkrást.
"A nevíte, kam odešel?"
"Jsem snad jeho osobní asistent? Ne, takže nemám v popisu práce vědět, kde se pan Kaulitz nachází." Tak, sbal se a nazdar! A nezapomeň za sebou zavřít. Zvenku.
"Ale on tu má…"
"Kytky?" Vyhrknu první, co mě napadne a vstanu. "Kde jsou? Převezmu to za něj." Semetrika si mě nedůvěřivě změří pohledem, ale k mému překvapení nic nenamítá. Kývne na poslíčka a ten nakluše dovnitř. Opět rudé růže. To jistě ten Jens…
"Kde to mám podepsat?" Hodím mu na papír autogram a zadívám se na kytici.
"Je tam nějaký vzkaz?" Aniž bych čekal na odpověď, sám se rozhodnu zjistit, zda mu ten magor opsal zase pár veršů. Lístek tam samozřejmě je. Vezmu si jej, strčím jej do kapsy a obrátím se na mladého kluka, co si mě zvědavě prohlíží. Možná mě poznal, možná taky ne. Kdo ví…
"Tohle odnes a vyhoď. Pan Kaulitz si to tak přeje." Otočím se na kolegyni Bonda a výhružně se na ni podívám. No, určitě se jí to nějak nezdá. Bill byl z těch kytek vždycky mimo, takže jí určitě přijde podezřelý, že by najednou otočil a nechtěl. Ať zkusí ceknout, že jsem to roští poslal pryč!
"Můžeš jít." Vyzvu poslíčka znovu. Pořád stojí a střídavě se dívá na květiny a na mě. Nakonec se přece jen sebere a odejde. Modlím se, aby cestou nenarazil na Billa. Ten by asi nechápal, kam ten pugét nese…
"Pan Kaulitz o ty květiny nemá zájem. Rozumíme si?" Znovu se obrátím na tu nepříjemnou ženskou. Nic neřekne, jen kývne a sedne si ke svému stolu. Snad bude držet jazyk za zuby a nic mu nevyslepičí.

"Když zrak můj po tvém hledu hladoví, neb srdce v lásce povzdechy se souží, tu s lásky obrazem když slaví kvas, můj zrak i srdce pozve na hod skvělý…" Ježiš, to je debil! Co to jako má být? Jistě je to zase něco od Willdy, ale nějak nepobírám, co tím autor chtěl říci. Papír zmuchlám a strčím zpátky do kapsy. Radši se nebudu pokoušet o rozbor, protože bych stejně nic chytrýho nevymyslel. Místo toho si stoupnu k oknu a počkám na Billa. Už by mohl dojít. Je tu nuda a docela bych odsud vypadnul. Chudák můj pes je doma sám. Snad nás nečeká další překvápko! Včera jsme ho našli, jak spí na zemi. To by nebylo noc až tak zvláštního, kdyby si neustal na bráchovým hábitu. Na mých rtech se objeví škodolibý úsměv, když si vybavím to zděšení v Billových očích. Jak ten řval! 'To byl unikát, Tome, jediný model! Víš, kolik mě to stálo úsilí, než jsem ho vymyslel?!' Aby se nepodělal! Prej unikát! Ha ha ha, takovej cár mu spíchnu taky. Stejně se to na nic jinýho nehodí. Absíkovi to alespoň posloužilo, aby nemusel spát na studený zemi.

"Mám já tohle zapotřebí? Banda neschopných imbecilů to je!" Moje hysterická manželka, jak jsem Billovi před Absim začal říkat, se jako uragán vřítí do kanceláře.
"Viď? A ty tak strašně dřeš…"
"Samozřejmě!" Přejde moji ironickou poznámku a sedne si na stůl. A sakra, asi mě čeká další přednáška o tom, jak do noci pracuje na návrzích, jak se stará o svoje zaměstnance a o blaho firmy, kolik jí toho obětoval a podobně. Myslím si svoje. Chápu, že na toto musí mít člověk prostě talent a že návrhář nemůže být jen tak někdo, ale že by nějak moc dřel, to bych teda neřekl. Svou práci popisuje tak, jako by makal v nějakým lomu.
"…a přestaň se šklebit." Ukončí konečně ten příval slov a zvedne se.
"My někam jdeme?" Dělám ze sebe blbce. Bill očividně na moje vtípky nemá náladu, protože po mně jen šlehne pohledem, sbalí si svoje krámy, co si tu stihnul roztahat a se vztyčenou hlavou zamíří ke dveřím.
"Jdeme domů." Tak domů? On už je tam doma, asi mi něco uniklo. Bože! To jsem to dopracoval. Pes si mě omotal kolem prstu, brácha můj byt považuje už za svůj, do zelí mi leze nějakej fanatik. Jediné plus pro moji osobu je, že se můj potencionální švagr nejspíš konečně propadl do…
"Co ten tu chce?" Řeknu si spíše pro sebe. Už na něj nikdy nebudu myslet, beztak jsem ho přivolal.
"To bych taky rád věděl."

Vojáci přicházejí domů....

14. july 2010 at 12:32 | LadyKay |  other vids
Myslím si, že to spousta z vás už určitě viděla, ale je to tak nádherně dojemný, že to sem musím dát. Mám z toho husí kůži a podle mě u toho nejde nemít alespoň slzy v očích. Ta dětská radost... Mě konkrétně nejvíc dojímá holčička v čase asi 01:40 ♥ Fakt nádherný!


Lutte pour l'amour 37.

11. july 2010 at 12:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Kdyby mi to někdo vyprávěl, kdyby mi vše vylíčil do nejmenšího detailu a v těch nejživějších barvách, nevěřila bych. Sama jsem si myslela, že trpím halucinacemi. Že na ty dva tak usilovně myslím, že mi přeskočilo a vidím je naprosto všude. Nezdálo se mi to, byla to skutečnost. Tomův výraz, když se naše oči střetly, se mi vryl hluboko do paměti. Ten pohled si budu pamatovat do konce života. Vztek? Zoufalství? Překvapení? Nevím. Jisté je, že se mu nezamlouvalo, že jsem byla svědkem dokazování jeho "bratrské" lásky Billovi. Když jsem se na ně dívala, nezdálo se mi na jejich chování nic zvláštního. Smáli se, povídali si, popichovali se. Jako sourozenci. Do chvíle, než se jejich rty střetly. Kdyby jej Tom políbil na čelo, na tvář nebo obráceně… Ale takhle bratr bratra nelíbá.
Kaulitz starší teď sedí naproti mně, kouří jedno cigáro za druhým a sem tam usrkne ze sklenice trochu coly. Mlčí. Buď mi nemá co říct nebo čeká, až promluvím jako první. Překvapilo mě, že ani moc neremcal a ani se nesnažil nějak vykroutit. Asi má nahnáno, abych nešla za Billem a neřekla mu, jak to je. To má o mně hezký mínění.


"Tome," oslovím jej tedy a podívám se na něj. Do očí mu nevidím, skrývá je za slunečními brýlemi. "Proč to…"
"Co?!" vystartuje po mně a předkloní se. Zase ten jeho bojovný postoj! "Řekl jsem ti, ať se do toho…"
"Tobě nedochází, že mu ubližuješ?"
"Je šťastnej. Se mnou je šťastnej." Neujde mi, jak zdůraznil svojí osobu. Asi abych ani na chvilku nepochybovala… Jistě, on je ten nejlepší. On je něco jako spasitel vlastního bratra. Nejhorší budu já. Ta, která se marně snaží bránit jejich zkáze.
"Jak dlouho bude? A co ty? Ty jsi šťastnej? Takhle jsi to chtěl?"
"A co bys chtěla udělat, hm? Jít za ním a říct mu, jakej je jeho brácha hajzl, idiot? To mu rovnou můžeš začít kopat hrob!" Štěkne na mě. Právě mám možnost na vlastní kůži okusit to, o čem mi Tom kdysi vyprávěl. Bill je pro něj střed vesmíru, něco jako jeho soukromé slunce a pokusí-li se někdo mezi ně postavit a zabránit mu, aby se hřál v jeho záři, změní se Tom v bestii, v zákeřnou bestii, která by byla schopna čehokoli, jen aby si Billa udržela pro sebe. Nepochybuji o tom, že ho Tom má rád, to vůbec ne. Dýchal by za něj, ale jeho láska je majetnická, sobecká. Může se mu zdát, že všechno dělá jen v zájmu svého dvojčete, ale uniká mu, že v tom roli hraje i jeho hnusné sobectví a touha Billa mít jen a jen pro sebe. Jeho malý bráška, jak jej láskyplně nazývá, musí za každou cenu patřit jemu a být na něj fixovaný. Věřím mu, že ho šokovalo, když zjistil, že je do něj Bill zabouchnutý až po uši. Každého by takové zjištění trošku vyděsilo. Nejprve se Billovi chtěl co nejvíce vyhýbat, ale když pak zjistil, že se se mnou docela dobře baví, zpanikařil. Na mě zas tak nežárlil, Fabi pro něj byl v jeho očích sokem. Kdo ví, jestli někde v Tomově podvědomí nezačal klíčit strach, že by se z přátelství mohlo vyvinout něco víc. Možná ano, možná mu doopravdy připomněl tu autonehodu a Paula. To ví jen on sám…

"Myslím, že jsi s tím začal sám…" Asi jsem zasáhla citlivý místo. Tom se zavrtí na židli, semkne rty a zhluboka se nadechne. Kdybych aspoň věděla, že k Billovi cítí to samé, co on k němu. Jenže se mi nějak nezdá, že by se ze dne na den Tom do bratra zamiloval.
"Proč jsi se mnou chtěla mluvit? Abys do mě hustila, že jsem kretén, to sis mohla šetřit svůj drahocenný čas pro někoho jiného."
"Chtěla jsem se dozvědět, proč tohle všechno, ale jak tě tak sleduju..." Pokrčím rameny. Proč bych se namáhala, když on nemá sebemenší zájem mi něco objasňovat. On je mi volnej. Dnes už ano. Nikdy by mě nenapadlo, že se ke mně začne chovat takhle. Vždycky jsme si skvěle rozuměli, smáli se spolu, řešili vážné věci i malichernosti. Věřila jsem mu jako nikomu a nazývala ho nejlepším přítelem. Jenže můj nejlepší přítel má slušně nakročeno k tomu stát se mým nepřítelem. Neublížila jsem mu, aspoň si toho nejsem vědoma. Chtěla jsem mu jen pomoci, snažila jsem se. Každý dobrý skutek je však po zásluze spravedlivě potrestán. Teď mi jde jen o Billa, který mi nikdy neublížil. Na to je jeho duše příliš čistá. Nezaslouží si to. Tom ho hnusně obelhává a ubližuje mu více, než by si pomyslel. Předstíraná láska… Tohle je to nejhorší, co mohl udělat! Na mě je teď protivný a působí jak naprostý cvok! Co působí, on se zbláznil doopravdy.
"Tak proč mě sem taháš?!"
"Tomane, dělej si, co chceš. Jdu od toho a pokud to poděláš a raníš ho, tak pak nechoď fňukat za mnou, že tě Bill nesnáší." Popadnu tašku a vstanu. "Měj se." Je mi jedno, co si o mně myslí. Názor takového člověka, který se z něj stal, mě nezajímá…




TOM



Ta teda dovedete člověku zkazit náladu a hnout žlučí. Vytáhla mě sem naprosto zbytečně. Že na nás kašle, mi klidně mohla napsat v SMSce. Minuty, co jsem s ní strávil sledováním jejího vyčítavého výrazu tváře a posloucháním rad, jsem klidně mohl trávit s Billem. Prý jestli jsem šťastnej?! Jasně že jo. Bill je šťastnej, takže jsem i já. Nevím, co pořád řeší? Však na vlastní oči viděla, jak je rád, že mě má u sebe. A že jsem mu dal pusu, no a?

"Billy!" Kleknu si k němu, když ho najdu sedět na zahradě ve stínu stromu. Hrozně moc se změnil. Předtím nikdy nechtěl vyjít z domu a dnes se sám dožaduje, abych ho vzal alespoň sem, když se šklebím nad vidinou špacírování. Sedáváme tu spolu, Bill tiskne mou dlaň a mluvíme o všem možném. Jednou vzpomínáme na dětství, pak zase bráška plánuje budoucnost. Nic a nikoho nepotřebujeme! A lidi, co nám chtějí radit, už vůbec ne!
"Tome?" Přivítá mě s pusou od ucha k uchu a obejme mě. Páni, to je stisk! Mačká mě k sobě, jako bychom se neviděli několik let a ne jen den. Mám to na něm ale rád, Bill je člověkem, který umí dávat najevo svoje emoce tím nejkrásnějším způsobem. Jediný jeho dotyk nebo i pohled stačí k tomu, abych věděl, co pro něj znamenám. Opatrně se rozhlídne kolem, jestli nás někdo nesleduje, skloní se k mým rtům a ukradne mi polibek.
"Tak to teda ne." Zazubím se, přitáhnu si jej za šíji k sobě a vpiji se do jeho rtů.
"Nech toho…" Jemně mě od sebe odstrčí. "Mamka by nás mohla vidět." Upozorní mě na přítomnost naší rodičky v domě a na možnost, že by se tu kdykoli mohla nečekaně objevit.
"Nemohla, protože tu není." Zazubím se na něj. Mamina před chvilkou odešla se slovy, že jde za kamarádkou a neví, kdy se vrátí. Přičemž mě nezapomněla poučit, co mám dělat. Jako bych byl s Billem sám poprvé.
"Ne?" Záludně se na mě usměje. To by mě zajímalo, co se v té jeho černovlasé hlavě zrodilo. Nedozvím se to. Bill mě obdaří ještě jedním úsměvem a začne vyzvídat, jak je ostatně jeho dobrým zvykem, kde jsem byl.

"Psal jsem jí… Třikrát a neodepsala." Změní zničehonic téma, když uzná, že náplň mého dne není nikterak zajímavá.
"Komu?" Zeptám se, přestože je mi jasné, o kom je řeč.
"Wee." Billův obličej posmutní. "Pořád jí píšu a ona nenapíše ani jedinou větu…" Do prdele! Tohle je taky moje vina. To dík mě ji Bill poznal a asi si ji až moc oblíbil. Teď, když se jeho kamarádka neozývá, nechápe, co se děje a trápí ho to.
"Třeba nemá čas…"
"Blbost!" Vykřikne. "I před tím neměla pořád čas, ale na mě si ho vždycky udělala. Zprávu by měla napsanou během pár minut. Možná se na mě zlobí..."



Bill




"Nezlobí." Tom zavrtí hlavou a zadívá se k nebesům. Očima chvíli bloudí po blankytné modři, než se jeho pohled znovu stočí ke mně. Rád bych jeho slovům věřil, ale pořád mám tendenci pochybovat. Dneska nad ní celý den přemýšlím. Od chvíle, co poznala Toma, se se mnou moc nebavila, ale odepisovala mi. Sice byla odtažitější než dříve, ale napsala. Teď už jí nestojím ani za pár pitomých písmenek. Nevím, čím jsem jí mohl ublížit? Možná se jí prostě Tom nelíbil a nebo jsem jí unavoval tím, jak jsem jí o něm potom pořád psal. Na tohle by mi mohla odpovědět jedině ona. Chybí mi. Zvykl jsem si na její blízkost, na čas, co jsme společně trávili. Po dlouhé době jsem měl přítele… tedy přítelkyni. Teď cítím, že ji pomalu ztrácím. Ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem mít Toma i ji. Proč člověk, aby získal, musí nejprve něco nebo někoho ztratit?
"Billy," Tom vezme moje ruce do svých dlaní. "Usměj se. Tohle ti nesluší."

lk

Něco s ním není v pořádku. Dneska ho určitě někdo naštval. Předstírá sice, že je všechno v naprostém pořádku, ale není to tak. Možná je jeho nálada ovlivněná i mým rozpoložením. Ať tak či tak, dnes to prostě není moje sluníčko Tom. Dokonce ani nechtěl sedět na zahradě jako obvykle a čekat, až slunce zmizí za obzorem. Neustále do mě hučel, že bychom mohli jít dovnitř, až jsem nakonec svolil. Teď se rozvaluje vedle mě na posteli, chroupe jednu tyčinku za druhou a civí do blba.
"Vykašli se na to." Pronese po nekonečně dlouhých minutách ticha a konečně se ke mně otočí. Lehne si na bok a podepře si hlavu rukou.
"Na co?" O čem to mluví? Celou dobu mlčí jako ryba a najednou mi zničehonic doporučí, že se mám na něco vybodnout.
"To s tou tvou kámoškou… Když se neozývá, tak na ni kašli. Přece se jí nebudeš doprošovat, aby s tebou mluvila. Máš svou hrdost, Billy." To sice mám, jenže jsme asi každý z jiného těsta. Tom by jistě na mém místě nechal Wee už dávno plavat. Je příliš hrdý na to, aby za někým neustále lezl nebo se jej snažil kontaktovat. Teda až na mě. U mě měl sakramentskou výdrž.
"Když já…"
"Nestačím ti já?" Šibalsky se na mě usměje a dlaní mě pohladí po boku. Ten tón, ten dotyk. Že by chtěl jít domů i z jiného důvodu?
"Nooo…" Pečlivě si jej prohlédnu od hlavy až k patě a zatvářím se tak, jako by odpovědět na tuto otázku bylo nad moje síly. Tom na mě visí očima, chce odpověď, ale tu jen tak nedostane…
"Já vím, že jo." Sebevědomí můj bratr ani trochu nepostrádá. Má ho na rozdávání! Když si vzpomenu, jak mi ustrašeně vyznával lásku… A teď? Už se otrkal a nabyl zpět svou sebedůvěru. Nečeká, až mu jeho domněnku vyvrátím nebo potvrdím. Přisune se ke mně a prohlíží si můj obličej, od nějž je ten jeho vzdálen jen několik milimetrů, jeho ruka stále spočívá na mém boku, po němž mě, možná nevědomky, hladí.

"Billy," zašeptá, "řekni, kdybych udělal něco moc špatnýho, něco, co se nedá jen tak odpustit…"
"Nic by to nezměnilo. Nepřestal bych tě…" Tomovy rty mě umlčí, což mi ani v nejmenším nevadí. Rázem mizí všechny pochmurné myšlenky ohledně Wee i toho, co mohlo zkazit Tomovu náladu. Zatlačím na něj, aby se položil a pomalu se k němu přesunu. Podpíraje se jednou rukou znovu zaútočím na jeho rty. Tom se nikterak nebrání, ani když se moje druhá ruka přesune k lemu jeho trička nic neudělá. Na okamžik ztuhne, když mu jej o trošku povyhrnu, ale pak pokračuje v líbání, jako by se předtím nic nestalo. Trošku mě mrzí ta jeho pasivita. Zatím co já jej hladím, jeho ruce spočívají pouze na mých bocích. Nevím, zda má obavu, aby mě nijak nevylekal nebo co. Hold to zůstane na mě. První krok budu muset udělat já a ukázat mu tak, že se nemusí nikterak ostýchat a neustále na mě brát ohledy. Po jeho horké kůži kloužu dlaněmi níž a níž až k okraji kraťasů, které má na sobě. Okamžik zaváhám, nikdy jsem to nedělal, tedy sobě ano, ale někomu jinému… Stejně tak Tom jako by na chvilku přestal dýchat. Asi vyčkává, zda se osmělím nebo ne. No co, všechno je jednou poprvé…

{.fanfic.}

11. july 2010 at 11:14 | LadyKay |  FanFic
"Fantazie je nevyčerpatelným stvořitelem nových světů."
-Paul Eluard-

Níže jsou abecedně seřazeny mnou napsané povídky. Než však přistoupíte ke čtení, vezměte na vědomí několik informací a pravidel týkajících se tohoto blogu a ff's na něm zveřejněných.
Každá povídka má individuální varování a rating napsaný přímo u sebe, přesto však považuji za patřičné upozornit vás, že všechny do jedné obsahují homosexuálně a twincestně zaměřený obsah. Pokud vás pohoršilo už jen toto oznámení, vaše morální cítění by dalším čtením utrpělo a podobné věci jsou proti vaší víře a přesvědčení, opusťte, prosím, tyto stránky.
Taktéž je na místě uvést, že v některých povídkách se objevují erotické a jiné scény, které jsou nevhodné pro osoby mladší 18-ti let.

Všechny povídky uveřejněné na tomto blogu byly napsány mnou popř. další osobou, jež mi byla spoluautorem, neskončily v šuplíku a rozhodla jsem se o ně podělit i s vámi. Jejich místo je pouze na těchto stránkách, nerozhodla-li jsem já sama jinak. Bez mého vědomí a souhlasu je přísně zakázáno šířit je jakýmkoli způsobem dál, kopírovat celá díla nebo jejich části a zveřejňovat je na jiných stránkách. Zrovna tak je zakázáno vydávat je za svá. Autor do každého svého "dítka" vloží sám sebe a bezpečně svůj výtvor pozná, i kdyby byl sebelépe přepracován. Dojde-li k tomuto nebo najdu-li některou povídku či jen její část na jiném blogu, na němž byla zveřejněna bez mého vědomí, vyvodím z toho patřičné důsledky.

Nyní přistoupíme k ratingu, který má každá ff a jenž vychází z následujícího vzoru:
.bez omezení - nekonfliktní obsah
.15+ - lehce erotické scény, vulgarismus, mírně násilné scény atd.
.18+ - silně erotické scény, psychické týrání, fyzické utrpení, velice násilné situace apod.

Speciální poděkování patří mým dvěma múzám B&T, kteří jsou nevysychající studnou inspirace.

Vám ostatním přeji příjemné čtení.




BAD BOY

aka LOVING LIAR

Autor: LadyKay
Rok: 2009

Kategorie:
slash
Žánr: twincest

Přístupnost: 15+
Varování: -----
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: žádný

Počet kapitol: 35
Stav: dokončená
Poznámka autora: -----




DADDY, TELL HOW FAIRY TALES REALLY END



Autor: LadyKay
Rok: 2010

Kategorie: slash
Žánr: alternative universe, twincest

Přístupnost: 15+
Varování: smrt vedlejší postavy
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: žádný

Počet kapitol: --
Stav: rozepsaná
Poznámka autora: -----





LIVING BEHIND A WALL OF GLASS




"Člověk s postižením má stejné potřeby jako zdravý člověk. První z nich je být uznáván a milován takový, jaký je."

- Michele Pascale Duriezová -

Autor: LadyKay
Rok: 2010

Kategorie: slash
Žánr: alternative universe, twincest

Přístupnost: bez omezení
Varování: psychická porucha u jedné z postav
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: žádný

Počet kapitol: --
Stav: rozepsaná
Poznámka autora: -----





LUTTE POUR L'AMOUR



Autor: LadyKay
Rok: 2009

Kategorie: slash
Žánr: alternative universe, romance, twincest

Přístupnost: 15+
Varování: -----
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: Tom/OFC

Počet kapitol: 50
Stav: dokončená
Poznámka autora: patří do série zahrnující povídku "Lutte pour l'amour" a její pokračování "La trêve de l'amour".






LA TRÊVE DE L'AMOUR

Autor: LadyKay
Rok: 2011

Kategorie: slash
Žánr: alternative universe, romance, twincest

Přístupnost: 15+
Varování: -----
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: ?

Počet kapitol: --
Stav: připravuje se
Poznámka autora: patří do série zahrnující povídku "Lutte pour l'amour" a její pokračování "La trêve de l'amour".




ME, MYSELF AND ROMEO




I ten nejkrásnější sen se může změnit v noční můru.

Věnováno Deni, mé slečně nejdokonalejší.

Autor: LadyKay
Rok: 2010

Kategorie: slash
Žánr: alternative universe, drama, twincest

Přístupnost: 18+
Varování: ?
Hlavní pár: Bill/Tom
Vedlejší pár: Bill/OMC

Počet kapitol: --
Stav: rozepsaná
Poznámka autora: -----



Me, Myself and Romeo 17.

10. july 2010 at 18:27 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Ani nevím, jak dlouho tu stojím, chlípně si prohlížím nahé tělo mého bratra a v duchu jej nabádám, aby se pootočil. Byl mi však dopřán pohled pouze na jeho záda a zadek a musím uznat, že i to mi stačilo. Jestli takhle vypadá zezadu, tak zepředu… Ježiš!
"Bille!!!" V tu samou chvíli, jako sám sebe v duchu okřiknu, i můj bratr šíleně zaječí. Zvedl totiž právě hlavu a spatřil můj odraz v zrcadle. V mžiku kolem sebe omotá ručník a s vytřeštěnýma očima na mě zírá. "Co tady, do prdele… Jak dlouho tam jsi?"
"Teď jsem přišel…" Zalžu. Přece mu nebudu líčit, že jsem ho tu očumoval. To by mě raz dva vypakoval. Sdílet byt s perverzním sourozencem by rozhodně nechtěl, obzvlášť kdyby věděl, co se mi honilo hlavou, když můj zrak spočinul na jeho vypracovaném zadečku.

"Chtěl jsi něco?" Zeptá se mě Tom, přidržujíc si ručník jednou rukou, zatímco druhou si mne hruď.
"Já?"
"Tak tenhle tvůj vpád asi bude mít nějakej důvod, ne? Bille, čeho sis šlehnul, když jsem tam nebyl?" Začne se mi smát do obličeje. Jen se směj posměváčku. Nevím, jestli by ti tvůj humor vydržel, kdybych…
"Blbečku!" Vypláznu na něj jazyk a radši se vrátím do obýváku. Tomův spolubydlící si mě zvědavě prohlíží. Ještě že neumí mluvit, nechtěl bych vědět, co se mu honí v té jeho chlupaté palici. Nic dobrého vůči mojí osobě to asi nebude. Nevděčník jeden! Dík komu se k Tomovi dostal? Nebýt mě tak by se teď neválel po téhle sedačce.

"Tak dozvím se, proč jsi mi vpadl do koupelny?" Tom kolem mě propluje v županu a usadí se vedle psa. Taky si ten župan mohl zavázat! Drbe štěně za ušima a vyčkává, zda mu prozradím důvod té přepadovky. To zrovna! Stačí, že jsem sám zjistil, že jsem uchyl, Tom to vědět nemusí.
"Už ani nevím." Odvrátím zrak od bráchy a zadívám se na televizi. Já jsem ale prase! Takový chlípný myšlenky ve spojitosti s Tomem mě nikdy nenapadaly. Kdo by to byl řekl, co se mnou provede pohled na nahé dvojče.
"Hele, tys říkal, že jste se rafli kvůli mně. Bille, nerad bych byl důvodem vašeho rozchodu…"
"Nech to plavat." Mávnu nad tím rukou. "Nenechám si od něj nic zakazovat a už vůbec ne to, abych s tebou byl. Pokud není ochotnej akceptovat tebe, tak adios." Co z Peta mám? Žádný člověk není nahraditelný a Tom už vůbec ne. Je mi nejbližším člověkem, třebaže to mezi námi jeden čas nestálo za nic. Ani mamka mi není tak blízká jako on. Mám Peta sice hodně rád, ale asi to nebude taková láska, jak jsem si myslel. Tvrdil mi, že mě miluje takového, jaký jsem, se vším všudy a najednou mi bude vyčítat, že mám rád svého vlastního bratra a bude na něj žárlit? To teda ne! Když nemá rád Toma, který je mou součástí, nemá rád ani mě.
"Já jen, abys mi to pak nevyčetl a nebo abych nedostal od Kena… sorry, Peta přes hubu." Začátek možná myslel upřímně, ale u druhé části mu už cukaly koutky. Zřejmě ho pobavila představa, jak mu dává pěstí. Sám si to taky nedovedu představit. Když je dva srovnám. Pete má sice nádherný tělo, ale Tom… Bille, dost!
"Kdybych měl volit mezi vámi, vybral bych si bez přemýšlení tebe. Už o tebe nechci znovu přijít, Tommy. Jednou jsi mi slíbil, že…"
"Že spolu budeme pořád a že společně i umřeme. Pamatuji si to." Podívá se na mě skleněnýma očima. Nezapomněl na to a očividně si je vědom i toho, že svůj slib porušil. Nevyčítám mu to, ale jednou bych se rád dozvěděl, co bylo příčinou té náhlé změny našeho vztahu. Možná mi to jednou sám poví…

"Tak co, Absi?" Strčí do psa, který po něm šlehne pohledem. Je m jasné, proč změnil téma. Vždycky se nerad bavil o svých pocitech. Tom má smůlu, že neumí mluvit o svých radostech a ani smutku. K tomu je typem člověka, co všechno raději žere v sobě, než aby se svěřil. Já byl kdysi výjimkou, mě se svěřoval, ale od tamté doby už neříkal nic ani mně. "Jak se těšíš na další společnou noc na sedačce?"
"Můžu tu spát já." Sice se mi ta sedačka nelíbí, ale přece jen je tu Tom doma a přestože jsem jeho bratr, pořád jsem tu na návštěvě. Kdyby mi řekl, že budu spát tady, co bych nadělal?
"Jasný a ráno pak budu poslouchat to tvoje skučení, ne?" Tom se směje. Vzpomínám si, že v té době, kdy se začal chovat divně, se skoro vůbec nesmál a na mě už vůbec ne. Vrčel, kudy chodil. Teď se na jeho rty vrátil úsměv a zase můžu slýchat jeho smích.
"Neskučím." Ohradím se. Má mě za nějakou rozmazlenou slečinku nebo co?
"Ne? Bille, znám tě. Ráno bys brečel, že tě bolí tady a tady." S výrazem největšího trpitele v dějinách lidstva mi začne demonstrovat, jak by asi přibližně mohlo zítřejší ráno probíhat.
"No, tak bych možná trošku naříkal, ale nebrečel bych." Copak jsem nějakej malej spratek, abych bulel? Ať mě moc neštve, jinak… Bille?!?!
"Dost, ty půjdeš do ložnice a tvůj milující bratr…"
"Tam půjde taky, aby mi pak nevyčítal, jak se kvůli mně musí pořád uskromňovat." Uzavřu debatu nad tím, kdo kde složí hlavu a s vítězným úsměvem se pohodlně opřu.


odd




"Stůj, ty koule chlupatá!" Zařvu, ale je to, jako bych házel hrách na zeď. Místo aby zpomalil, cukne znovu, div sebou neplesknu o zem. To mi Tom udělal schválně! Ví, že mě ten pes nemá rád, že má na mě od začátku spadeno a dělá mi samý naschvály a přesto mě donutil, abych vynesl odpadky a vzal ho ven. Podle bráchových slov se Absi rád proběhne. No, v tom měl pravdu, ale že já sotva lapám po dechu, to je mu jedno. Ale pořád lepší, než kdyby mě nutil uklízet. Tom je fakt blázen, uklízí snad každej den! Jen, co jsme dorazili domů, vytasil vysavač a luxuje celej byt. Nás dva tedy vyhnal do ulic, abychom se mu nepletli pod nohama.
"Hej, zastav se! Na…" Bože, díky. Absi se skutečně zastaví a vrtíc ocasem si mě nedůvěřivě prohlíží. Když zjistí, že nic nemám a že jsem ho podvedl, uraženě otočí hlavu. Za to ještě draze zaplatím.
"Když mě necháš vykouřit tohle cigáro, tak… Tak ti koupím tu největší kost na světě." Pes zvedne uši, asi ho moje nabídka zaujala. Zmetek jeden prospěchářskej! Hodnej bude, ale jen když z toho něco kápne. Aspoň je ale v klidu, prozatím… Posadím se na lavičku a zapálím si. Nevděčník si sedne k mým nohám, přece jen ho má bráška vycvičenýho.

Sakra! Jen, co si potáhnu z cigára, vynoří se mi v hlavě postava Toma v koupelně. I když se snažím tuhle vzpomínku vypudit z mojí mysli, nedaří se mi to a pořád se k ní musím vracet. Doteď mám před očima ten jeho zadek! Bože, krásnější jsem snad neviděl! Tři dny, co sdílím s bráchem společný byt, přemýšlím, jaké by to s ním bylo. Jsem si vědom, že bych nad něčím takovým neměl ani uvažovat, ale moje fantazie je jen moje a pokud zůstane jen u představ, není důvod k žadným velkým obavám. Třeba to samo vyprchá… Petovi, jak se zdá, chybím. Volal mi hned ten večer, co jsem odešel. Volá mi pořád, dokonce mi i kytku poslal, což je u něj dost neobvyklé. Nemám však v úmyslu se nechat jen tak snadno ukecat. Hezky ho nechám vycukat, ať si propříště, pokud nějaké bude, pamatuje, že o brášku se mi otírat nemá.

"Slyšel jsi to?" Poplašeně se rozhlídnu kolem sebe a nakonec spočinu pohledem na Absim. Přímo za mými zády něco zašramotilo. Když se tam ale podívám, nic nevidím. Pes je rovněž podezřele v klidu, určitě by štěkal, má lepší sluch než já, takže se mi to možná jen… Zase, už zase ten zvuk! To přece není normální. Znovu se otočím do míst, odkud vyšel a zase nic nenajdu.
"Pojď, radši půjdeme…" Pomalinku s pohledem upřeným do onoho místa se zvednu a vybídnu Absiho, aby udělal to samé. Určitě se mi to nezdálo! Ale zase mi přijde divný, že chlupáč nijak nereagoval. Vždyť to musel slyšet taky. To má teda Tom hlídače! Na mě vrčí a nic nedělám a když už se něco děje, je v klidu. Teprve nesouhlasné zaštěkání mě upozorní na to, že skoro běžím. Vůbec jsem si to neuvědomil. Pohledem se omluvím bráchovu miláčkovi, aby na mě nežaloval, a zpomalím.




TOM

Ten Ken je nějakej divnej. Jak je možný, že bráchovi ani jednou nezavolal a ani za ním nepřišel? Ptal jsem se Billa už asi padesátkrát a řekl mi, že se mu vůbec neozval. Řekl to ale tónem, jako by mu to bylo naprosto jedno. Bůh ví, co si toho večera všechno vpálili do obličeje! Znám Billa, ten jak se vytočí, tak si nevidí do pusy a umí být dost jedovatej. Ale i tak… Ta věrná kopie přítele panenky Barbie na bráchovi visela. Ten by se ho nevzdal, alespoň ne tak snadno. Jak říkám, je to hodně zvláštní!

"Vy jste nějak brzo zpátky?" Zasměji se, když Absi vběhne do bytu a hned po něm vkráčí můj urozený bratr.
"Copak nelíbila se vám procházka?" Bill nic neřekne, ani se na mě nezašklebí. Jen se s nepřítomným výrazem posadí na židli a civí před sebe. Co mu je? Že by ho až natolik to moje chlupatý zlato rozhodilo. Vždyť není zas tak neposlušnej! Pár pokynů chápe, něco se mi přece jen podařilo do té jeho palice nacpat. 'Přines', 'lehni' a 'sedni' zvládá. 'K noze' už mu dělá problémy a 'nesmíš' nerespektuje vůbec. Podle něj může všechno a moje zákazy jsou mu ukradený.

"Něco tam bylo…" Zamumlá si brácha spíše pro sebe a kývne hlavou. Hned na to vstane, projde kolem mě a zamíří do ledničky. "Mám hlad. Tys nevařil?!" Bill vyjekne, až i Absi nadskočí. Dělá si ze mě srandu? Co by ještě chtěl? Střechu nad hlavou jsem mu poskytnul, peru jeho hadry, uklízím po něm bordel a nic za to nechci. Dělám to jen z lásky k němu a jemu je to snad málo! To se mám kromě uklízečky, pradleny stát i jeho osobní kuchařkou? Jediné, co dělá on, je, že se kolem promenáduje, kroutí se, čumí do zrcadla a když ho donutím, vynese koš a vyvenčí psa. Tím jeho povinnosti končí.
"Jsem tvůj brácha, ne manželka." Poznamenám. Jako jeho žena bych z toho aspoň něco měl, Bill by plnil manželské povinnosti. Takhle za veškerou péči můžu čekat maximálně úsměv.
"Fajn, objednám pizzu." Bill zaklapne lednici a z kapsy vyloví ten svůj cool krám, co každých pět minut vyřvává na celej byt. Čekal jsem, že se třeba nabídne, že by něco uvařil, ale lepší bude jeho návrh. Nerad bych si dneska hrál na hasiče. Jsem totálně grogy, Bill si totiž vydupal, že nutně potřebuje jít nakupovat. Takže jsme z firmy zamířili do obchoďáku, kterej jsme prolezli asi šestkrát, aby Bill nakonec kňučel, že nikde nic nemají a s hlasitým nadáváním a hlavně s prázdnou odešel.

"Hele, co jsi to říkal?" Posadím se kousek od něj. "Kde co bylo?"
"Cože?" Zvedne ke mně pohled. Dívá se na mě, jako bych spadl z višně.
"Řekl jsi, že tam něco bylo. Tak se ptám kde co…"
"Ale, měl jsem pocit, jako by mě někdo špehoval nebo co. Ale Absi nic nezaregistroval, asi se mi to zdálo." Mávne nad tím rukou. Jenže mě tím vyděsí. Co když se mu to nezdálo? Co když ten jeho ctitel za ním leze a potají ho sleduje? Co když mu brzy přestane stačit jen Billa pozorovat?
"Už se ti to někdy stalo?"
"Ne. Až dneska. Ale asi si něco nalhávám. Nic tam nebylo, pes by štěkal, ne?" Mrknu se na usínajícího Absintha. Je fakt, že kdykoli někdo zazvoní, zaštěká. Když se mu někdo nelíbí, vrčí. Tak budu doufat, že by i bráchu na případné nebezpečí nějakým způsobem upozornil…
"Bille, co když to byl ten…"
"Tome, nezačínej zase!" Zaúpí. Jistě, ten jeho slavnej opisovatel Shakespeara by přece nebyl něčeho podobnýho schopen!
"Mám jen strach. Nechci, aby se ti něco stalo."
"Nestane. Ty bys to totiž nedovolil." Usměje se na mě. To má recht, radši bych nasadil svůj vlastní život, než abych připustil, aby se stalo něco s ním.

"Hele, jak to že jsi nespal v ložnici? V noci jsem se probudil a ty nikde." A sakra! Zjistil to. Doufal jsem, že bude chrnět do rána jako předešlé noci a nevšimne si, že jsem se zdechnul. Teď si rychle vymyslet nějakou uvěřitelnou lež, proč jsem se sebral a šel spát do obýváku. To, že spát vedle něj a nesmět se jej dotýkat jsou pro mě Tantalova muka, mu přece říkat nebudu.
"Vedle tebe se spát nedá. Člověk má až strach o svůj život, kopeš kolem sebe jak šílenec."
"Nepřeháněj! Možná sem tam jsem se o tebe trochu otřel nohou…" Kdyby jen nohou! Bill se na mě mačkal celej. Lísal se ke mně, jeho ruku jsem měl chvilku na hrudi, chvilku na břichu. Šílený utrpení!!
"Ale dneska tam zůstaneš, že jo? S ním." ukáže prstem na Absiho, který se na něj hned otočí. "S ním sám spát nebudu." Nejen Bill, ale i pes na mě upře výhružný pohled, jako by mi rovněž chtěl říct, že další noc sám s tím vetřelcem v ložnici opravdu strávit nehodlá.
"Fajn." Zpečetím svůj osud. Absiho asi budu muset strčit mezi nás, aby se ke mně Bill nedostal a zrovna tak já k němu.


odd



Tohle se nedá! Už asi po tisící se zavrtím a nepřestávám civět do tmy. Jak můžu klidně spát, když vedle mě leží objekt mojí dlouholeté touhy a já se ho nemůžu ani prstem dotknout? No, mohl bych, ale z prstu by se stala celá dlaň a nakonec by to dopadlo tak, že bych ho nacpal pod sebe a ojel ho. Tím bych mu způsobil celoživotní šok, skončil by na nějakých oblbovácích a sebe bych poslal na pár let do chládku.
Ti dva se mají, jak jen jim závidím! Absi se válí v mých nohách, vedle bráchy prostě spát nechtěl a nebude, a Bill si taky chrní. A že já, kterej je má tolik rád a dělá pro ně první poslední, nemůžu zabrat, je vůbec nezajímá. Zničehonic se na mě brácha zezadu zase namáčkne a přehodí si přese mě ruku. No, to si už dělá srandu, ne? Jestli jsem neusnul do teď, tak do rána oka nezamhouřím! Asi je zvyklej k někomu se večer tulit, ale já nejsem zrovna nejlepší volbou. A co je zase tohle? Nejenže svou paži ovinul kolem mě, ale on mě hladí. Ježiš! Bille, prosím, nech toho…

"Bille?" Zašeptám a v tu ránu se ode mě odsune. On nespal? Pomalu se k němu otočím. Oknem sem proniká měsíční záře, v níž mohu vidět jeho siluetu. Leží na boku a podpírá se rukou.
"Ty jsi nespal." Spíše než jako otázka to vyzní jako konstatování. Je vidět, že je mírně zaskočen tímto zjištěním, ale nezdá se, že by se mi chtěl omlouvat. Ono vlastně není za co. Už dříve se ke mně v noci přitulil a nechával se hladit. A na tom, že hladil pro změnu on mě, není nic moc neobvyklého. To spíš já to po té jeho noční návštěvě na sedačce zveličuji a hledám za tím něco jiného. No jo no, podle sebe soudím tebe…
"Ne," potvrdím mu jeho myšlenku. "Nějak se mi nechce."
"Mně taky ne…" Billův hlas je takový divný, nějak zvláštně zastřený nebo mi prostě už hráblo.

Me, Myself and Romeo 16.

6. july 2010 at 18:24 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Od našeho rozhovoru uplynulo několik dní a stále se nic šokujícího nestalo. Jsem ve střehu a neustále čekám, kdy Bill co vyvede, ale on se k ničemu nemá. Buď si ze mě jenom vystřelil a nebo na to už dávno zapomněl.
Upravím si čelenku a naposledy se podívám do zrcadla. Čeká mě oběd s tím jeho hezounem. Divný, že Bill nestaví slavobrány, abychom toho imbecila dostatečně slavnostně uvítali. Co vím, vrátil se už včera, ale to si užívali jeden druhého. Hnus tohleto! Radši ani nechci vědět, jak jejich vítání probíhalo… Dneska podle bráchových slov poobědváme v rodinném kruhu. Nevím, co nám nějakýho blbouna cpe do rodiny? Vůbec k nám nepatří a doufám, že Bill není až tak tupej a slepej, aby se dopustil takové blbosti a vzal si ho. Poslední, co by mi chybělo, je nazývat Peta drahým švagrem. Jen při té představě se oklepu!

"Nemáme ho rádi, že ne?" Můj pohled sklouzne k Absimu u mých nohou. Pes zaštěká a zavrtí ocasem. Někdy mám pocit, že ví naprosto přesně, co mu říkám. "Až vyrosteš, tak ho sežereš a bude pokoj." Tak a Petův osud je zpečetěn. Buď odtáhne sám a nebo ho pak naservíruju Absinthovi. Metrosexuál jeden trapnej! Jak ten mi leze na nervy, to si nikdo nedovede ani představit. A Bill mě taky naštval. Nadával na něj, kudy chodil a jen co se ten jeho Peťánek vrátil, je z něho hotovej. Asi bych se měl postarat o nějakej rozruch, možná by mi mohlo před modýlkem jen tak vyklouznout, že Jens poslal bráchovi ten pugét… To mě taky nakrklo. Pár veršů opsaných z knihy, kytka rudých růží a co to s Billem provedlo. Vždyť to by dokázal každej i takový neromantický dřevo jako jsem já.

"Nechceš jít místo mě?" Aha, tak nechce. Teď pro změnu předstírá spánek. Ten pes je mnohem vychytralejší, než jsem si myslel. Dokonce víc než já sám a to je co říct. Když něco provede, snaží se mě zaměstnat tím, že mi nosí hračky a nutí mě, abych mu je házel, takže hned tak jeho lumpárnu neodhalím. Pokud náhodou spím a on se touží proběhnout venku, skočí do postele a prochází se mi po zádech, dokud se nevzbudím a nevstanu. Když byl malej, dalo se to vydržet, ale je den ode dne větší a těžší. Raději si ani nepředstavuji, jaký bude tenhle jeho budíček, až bude dospělej. Ovšem za jednu věc bych ho přece jen pochválit mohl…

"Absi, ne, to je… bylo skoro nový." Já ho fakt přerazím, ale je to můj problém. Ta věc, za níž jsem chtěl svého mazla pochválit, byla, že mě naučil po sobě všechno hned uklízet. Jakmile totiž nechám nějaký kousek svého oblečení ležet na zemi nebo kdekoli jinde v bytě, Absinth ho sbalí a rozcupuje na kousky, jako právě teď žužlá moje tričko… To je prostě Bill ve zvířecí podobě. Oba mám neuvěřitelně rád a oba mi dokáží tak hnout žlučí, že bych je zaškrtil. Ovšem stačí, aby se na mě podívali a můj vztek je tatam.
"Tak já jdu a chraň tě všichni svatí to tu nějak zdemolovat." Pohrozím mu se vztyčeným prstem, ale můj kámoš mě má na háku. Kouše moje triko, se kterým se musel přemístit do obýváku, vrčí u toho a že mu kážu, aby byl hodnej, mu je šumafuk. Měl bych si pohnout, jinak mě Bill přerazí. Ne, že bych se svého bratra nějak bál, ale je lepší ho moc nedráždit. Je to poklad, ale dokáže se z něj stát pěkná semetrika.


odd
Jen, co vlezu do restaurace, do níž jsem se měl dostavit k téhle trapné frašce, si jich všimnu. Sedí naproti sobě, hezoun valí bráchovi klíny do hlavy a oba se připitoměle smějí. To bude zase zabitý odpoledne.
"Tome," Bill si mě všimne jako první a vstane. Jeho blbeček sedí jak pecka a netváří se, že by se v nejbližších chvílích chystal vrhnout se mi radostí kolem krku. Asi jsem mu vůbec nescházel, jsme na tom stejně. Nejraději bych ho vystřelil na Mars. Až můj drahý bráška ho jediným pohledem přinutí, aby mi podal ruku a pozdravil mě. Koukám, že nás Bill má oba zmáknutý. Ani jeden z nás se neodvážil mu tenhle oběd odmítnout, protože oba víme, co by následovalo… Saň Bill.

"Tak co, Péťo, jak bylo v Africe? Koukám, že tě nic nesežralo a že ses nám vrátil živej a zdravej." Slůvko bohužel si zamumlám pro sebe. Pete zatne zuby a s neskutečně umělým úsměvem a za přísného pohledu Billa mi odpoví. Je na něm zřejmý, že by mi za toho Péťu nejraději natáhnul, ale má vítr ze svého miláčka. Brácha by mu asi dal co proto. Holt mě milej zlatej Peťánek musí milovat, nemá na výběr.
"Ale stejně… Afrika. To muselo být vzrůšo, co? Všude dravý šelmy…" Bill mi nečekaně skočí do řeči a hned mi sdělí, že Pete s nimi dělal fotky. Bože, proč mám takovou smůlu?! To ho nějakej lev nebo tygr nemohl sežrat? Když se mi sám velkej model pochlubí, že se fotil i se slony, div nezaskučím, jakej pech mám. Slon ho mohl přece udupat a on se přesto vrátí zpátky. Velmi lákavou nabídku, že bych se na ty fotky mohl podívat, s díky odmítnu. Dobrovolně se dívat na jeho ksicht? Nikdy, stačí mi, že se na něj musím civět teď. Naštěstí vedle něj nemusím sedět, dřepnul jsem si zase vedle Billa, což se Petovi asi moc nelíbí, protože mu tak kradu pozornost jeho modly. Brácha se totiž dívá jen na mě, když něco říká. Na něj se podívá pouze tehdy, promluví-li Pete sám a nebo jsou-li bráchova slova určena jemu. A má to pitomeček jeden blonďatej.

"A co ty, Tome? Už sis sehnal nějakou práci nebo spoléháš na dobrosrdečnost svého bratra?" Mě jen tak nedostaneš, hošánku! To se budeš muset víc snažit.
"Bill ti to neřekl?" S hraným údivem se na něj nechápavě zahledím. "Pracuji u… s ním. Něco jako jeho pravá ruka." Dva nula pro mě. Ten to nerozdýchá, bude se mu o tom zaručeně i zdát.
"Billy?" Manekýn má zřejmě podezření, že si z něj utahuju, proto se dožaduje odpovědi u své lásky. Bill jeho naději pohřbí jediným kývnutím hlavy a vzápětí mu v nejjasnějších barvách vylíčí, jak moc jsem mu v poslední době pomohl, přičemž nezapomene zdůraznit, jak skvěle jsem si vedl na přehlídkovém molu. Tohle doplním o to, že mě sám velký Karl Lagerfeld pochválil za můj výkon a zazubím se na Peta. Chudák, ten má dost. Asi bychom si měli už konečně objednat, i když mám dojem, že někoho veškerá chuť k jídlu přešla…




Bill


"Co se na mě tak šklebíš?" Zeptám se Peta, když kolem něj asi posté procházím. Zase mu asi něco přelítlo přes nos. Celou cestu nepromluvil ani slovo. Ani doma se mnou nemluvil, jen kolem mě chodil a čas od času po mně hodil vyčítavý pohled. Teď už mi došla trpělivost, nehodlám tohle snášet, aniž by mi vysvětlil, proč se tak chová.
"Já? Ty se ještě ptáš? Zeptej se svého povedeného bratříčka…" Petovy zelené oči se do mě zabodnou. Narážku na Toma moc nechápu. Je fakt, že si do něj několikrát rýpnul, ale kolikrát jsem mu opakoval, že to brácha prostě dělá a že už jinej nebude.
"Co Tom tak hrozného udělal?" Založím si ruce na prsou a čekám, co ho žere. Pete se posadí na pohovku, sepne ruce a zadívá se před sebe. Po chvilce odtrhne pohled od podlahy a podívá se znovu na mě.
"On je všude. Už předtím jsem slyšel Tom tohle a Tom tamto. Pořád ho s sebou všude taháš, už u tebe maká, kdy ho hodláš nastěhovat sem?"
"Je to můj brácha!" Vyjedu po něm. Co si o sobě myslí? O Toma se mi otírat nebude! "Zvykni si, nic jiného ti nezbývá."
"Na něj?!" Vyjekne. "Na něj si nezvyknu nikdy. Shazuje mě, ponižuje přímo před tebou a ty mlčíš a někdy se dokonce těm jeho trapným vtipům i směješ. Mám toho po krk!"
"Ty ses na mě vybodl a jel sis fotit do Afriky. Tom tu zůstal a podporoval mě, když jsem to potřeboval. Já mám po krk tebe!" Tak on mě má po krk? Mě, který mu pomohl dostat se tam, kde je? Já debil pro něj dělal vždycky to nejlepší, toleroval mu takřka všechno, a on mi řekne, že mě má dost?!
"To je mi ale novinka! Tak si jdi, jdi si za svým drahým bráškou, když tě tak podporuje a miluje. Jen se pak nediv, až se na tebe vybodne a zdrhne znovu."
"Taky že jdu!" Se vztyčenou hlavou odkráčím do ložnice, vylovím kufr a začnu do něj naštvaně házet svoje oblečení. Pitomec jeden! To bylo samé Billy, lásko, miláčku, neustále ubezpečování o tom, jak mě moc miluje a vždycky bude a najednou mu hrkne v bedně a začne mi vyčítat, že mám rád svého bráchu. To teda ne! Mě nikdo nic zakazovat nebude! A on už vůbec ne! Trpěl jsem mu toho dost!

"Co to děláš?"
"Balím se, jak vidíš." Prsknu a otevřu druhou skříň, aniž bych mu věnoval pohled. Ani za ten mi v tenhle moment nestojí.
"A kam jako hodláš jít?"
"K Tomovi." Zašklebím se na něj. "Sám jsi mě za ním poslal, ne?" Rozhodně mi bude u bráchy a Absiho líp než tady. Možná mě oba sežerou, až se tam zjevím, ale nikdo mi nebude nic vyčítat.
"Teď večer chceš někam jít?" Pete mě následuje i do koupelny, z níž si beru svoje věci. Asi si myslel, že nemám na to, abych se prostě sbalil a odešel. To mě hošánek podcenil.
"Jo, i kdybych měl spát na hotelu, tak s tebou tady nezůstanu." Zapnu kufr a hodím jej na zem. "Pro zbytek si přijdu později."
"Billy, nemůžeme si ještě…" Chytí mě za loket a snaží si mě k sobě přivinout. Prudce se mu vytrhnu a výhružně se na něj podívám.
"Promluvit? Ne, nechci nic slyšet. Čau!" Čapnu klíče od auta a prásknu za sebou dveřmi. Kdybych byl bestie, vzal bych si i ty od jeho Ferrari, protože jsem je stejně platil já, ale nejsem on! Kufr hodím na sedadlo spolujezdce a sám usednu za volant. Třesoucíma se rukama jej uchopím a zhluboka se nadechnu. Možná jsem jednal unáhleně, ale možná taky ne. Teď se jen modlit, aby mě Tom nevypakoval a aspoň pár dní mě u sebe nechal…



TOM


"Chápeš to? Ta baba si prostě nedá pokoj!" Odhodím houbičku na nádobí do dřezu, ruce si otřu do kalhot a trhavým krokem mířím ke dveří, následován svým čtyřnohým přítelem. Tu starou čarodějnici už fakt odprásknu. To je potřetí, co na mě zvoní. To by mě zajímalo, co se jí nelíbí tentokrát! Že by jí vadilo už i to, že dýchám?!
"Tak co je to… Bille?!" Co ten tu zase chce? Když ne baba, tak můj brácha. Mrknu za něj, jestli tam náhodou nestojí i ten pošuk s vyperoxidovaným mozkem. Ale tentokrát mám kliku, není tam. To se mi ulevilo! Myslím, že jsem si jeho společnosti dneska užil až až, další hodina nebo i víc by pro mě znamenaly několik týdnů strávených na antidepresivech. Otočím se na psa, který se na bráchu nevraživě dívá. Zřejmě doufá, že u nás nehodlá nocovat, protože by to znamenalo pro něj i mě nocleh na sedačce.
"Tome, já… Můžu dál?" Ukáže do nitra bytu a zamrká na mě. Člověk by řekl, že před chvilkou brečel, jak se mu lesknou oči. No, nic, tak ho pustíme dál, aspoň se dozvíme, co zavedlo jeho kroky k nám.
"Je tu bordel!" Zařvu na něj už z kuchyně, aby se připravil na šok, co ho čeká, až sem přijde. Můj miláček tu trošku roztahal svoje krámy a ještě jsem nestačil po něm uklidit. Absi běhá kolem mě a strká do mě čumákem. Fakt toho Billa nemá rád a mě se snaží přimět, abych ho odsud urychleně vypakoval, než se tu začne zase roztahovat. "Uklidni se, on přišel jen na…" Poslední slovo spolknu a s pusou dokořán čumím na Billa.

"A tohle je co?" Ukážu na loďák a vykulím na něj oči. Bráška se nevinně usměje a pokrčí rameny. Myslím, že Absinth už pochopil, co mě dochází jaksi pomaleji. Začal totiž zoufale kňučet…
"Tommy, já bych potřeboval… Ale jen na pár dní."
"Tady?" Trošku blbá otázka. Kde jinde by asi chtěl být. Dvacet čtyři hodin v jeho přítomnosti. Bill u nás doma znamená Bill naprosto všude - v koupelně, v ložnici, v obýváku. To nejde! To bych nevydržel!
"Tome, on…"
"On ti něco udělal? Zbil tě? Jestli jo, tak ho zabiju!"
"Ne, to ne, jen jsme se malinko pohádali. Kvůli tobě." Dodá, nezapomene se na mě významně podívat a mně okamžitě docvakne proč. Abych cítil podíl viny a aby mě ani nenapadlo ho odsud vypakovat. No, jediné pozitivum, které v téhle situaci vidím, je, že jsem se snad zbavil potencionálního švagra. I když jak znám Billa je moje radost předčasná. Zítra se ten jeho frajírek připlazí po čtyřech, poníženě ho odprosí a lovestory bude pokračovat.
"No, co mám dělat? Sorry, Absi…" Zašeptám s pohledem na chlupáčovi, kterého zřejmě moje rozhodnutí povalilo, a to doslova. Leží na boku na zemi a radši nereaguje. Rezignoval na veškerou snahu dostat bráchu z našeho bejváku. "Vyznáš se tu, ne? Tohle odtáhni do ložnice, ať to tu nepřekáží… A pak se tu chovej jako doma."
"Jsi nejúžasnější na světě." Asi pětapadesátikilový tvor se mi zavěsí kolem krku a mačká mě k sobě. Jsem zvědav, zda by mu jeho nadšení vydrželo, kdybych ho zapřáhnul do domácích prací. Pokud tu zůstane déle, jakože v zájmu jeho i mojí osoby doufám, že ne, bude hezky makat. Bill mi vesele oznámí, že se osprchuje a přijde za mnou. Zatímco si brácha poskakuje po mém bytě, přidřepnu si ke svému čtyřnohému příteli. Absiho se moje rozhodnutí dotklo natolik, že se mnou odmítá komunikovat. Když se ho totiž chci dotknout, zvedne se a odkráčí pryč. To nám to hezky začíná…




Bill



Tom je nejlepší brácha na světě. Věděl jsem, že mě nezklame a nevyhodí na ulici. Teď konečně můžu okusit, jaké to je bydlet s ním. Vždycky jsem o tom snil. Bydlel jsem s ním jako dítě, pak s ním sdílel hotelové pokoje, ale to nepočítám. Jsme oba dospělí, zajímalo by mě, jaké to bude. Vzápětí mám první možnost poznat, jaký Tom nyní je a jaké bude naše soužití…
"Bille Kaulitzi, okamžitě pojď sem!!!" Bráchův křik se nese bytem a já se snažím rozpoznat, odkud ke mně doléhá. Řekl bych, že to bylo z koupelny. Chtě nechtě se zvednu z pohovky a zamířím za ním, než na mě nalítne. On je totiž Tom tak trošku rapl…
"Co to je??" Tom naproti mně stojí jen v boxerkách a prstem ukazuje na podlahu. Zajímalo by mě, co tam má, protože já nic nevidím.
"A co?"
"Ta potopa, co tu po tobě zbyla?!"
"Potopa? Troška vody a ty naděláš." Mávnu nad tím rukou a chystám se vrátit k televizi. Dávají docela zajímavý film a Tom mě prudí s kapkou vody na zemi.
"Kaulitzi, stůj! Tohle vytřeš." Vrazí mi do ruky hadr a čeká, až se k jeho radosti sehnu a vytřu po sobě koupelnu. Nic jiného mi nezbývá, pomalinku si dřepnu a chystám se začít.

"Tommy, nemohl bys to…" Zvednu k němu prosebný pohled. Tohle po mně přece nemůže chtít, vždyť je to humus! Plazit se po čtyřech… Brr!
"Proboha, dej to sem a vyjeď odsud, než si to rozmyslím." Ukáže mi prstem na dveře. Byl bych hloupý, kdybych zůstal. Věnuji mu děkovný úsměv a vystřelím z koupelny jako střela. Bože, z Toma bordeláře se stal Tom pedant a až úzkostně dbá na pořádek. Když mi oznamoval, že je tu bordel, tak ať jsem se snažil sebevíc, nic moc jsem nenašel. Akorát se na zemi povalovaly Absiho hračky a na pohovce leželo bráchovo triko a kalhoty. No a teda ještě nádobí na lince, ale to brácha už, jak vidím, zlikvidoval. Hupsnu si zpátky na sedačku, hodím nohy na stolek a zadívám se na obrazovku. V nerušeném sledování děje mi ale znovu cosi zabrání. Tentokrát to ale není Tom, nýbrž můj žaludek, který mi orchestrem uvnitř dává najevo, že je na čase něco sníst. Jak tak koukám, nikde nic, co bych mohl považovat za večeři. Aspoň krupičnou kaši mi mohl udělat, když jsem se sprchoval. Ta je za chvilku…Holt se budu muset obsloužit sám. Otevřu ledničku a zadívám se do ní. Tom byl zřejmě nedávno nakupovat, protože je tu ve srovnání s tím, co si pamatuji, doslova luxusní výběr.
Přesto z ní nic nevytáhnu, rozhodl jsem se projevit dobrou vůli a ukázat Tomovi, že nejsem sobec. Zavřu ji a několika kroky se ocitnu u dveří koupelny. Aniž bych předem zaklepal nebo bráchovi oznámil, že jdu dovnitř, popadnu kliku a otevřu. Při pohledu na to, co se naskytne mým očím, ztratím řeč. Bože, ten má ale nádhernej zadek!!!

Sunrise Avenue: Welcome To My Life

3. july 2010 at 14:43 | LadyKay |  music vids
Právě jsem poslouchala jejich album, tak jsem si řekla, že ji sem dám. Mě spolehlivě vždycky dojme... Video se jim povedlo, song má krásný text a má našlápnuto k tomu stát se mou nejoblíbenější od Sunrise Avenue vůbec


Me, Myself and Romeo 15.

2. july 2010 at 22:42 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Ve tmě rozpoznám siluetu mého dvojčete, které se nade mnou sklání. Jeho rty mě líbají na krku a hrudi, zatímco jeho dlaně směřují dolů k mým bokům. Co to proboha dělá? On se musel zbláznit! Nemůže být přece tak nalitej, aby si mě spletl s tím svým frajerem.
"Bille…" oslovím jej přiškrceným hlasem. Nereaguje. Místo toho vezme mezi zuby kůži na mém krku a skousne ji. Můj tep nabírá šílenou rychlost, polévá mě horký pot a moje touha zastavit ho mě pomalu opouští. Není tohle přesně to, po čem jsem vždycky prahnul? Nechtěl jsem, aby mezi námi došlo k něčemu víc než k pouhému bratrskému objetí? Nepředstavoval jsem si místo desítek fanynek Billův obličej? Mou mysl posedne myšlenka vzít si to, co tak dlouho chci. Ovládá mě čím dál víc. Bill je opilý, povolný. Kdybych ho ze sebe teď setřásl, povalil na sedačku a tvrdě si jej vzal, nebránil by se. Právě jsem dostal příležitost mít ho, tak proč váhat. Sám si o to říká…

"Přestaň. Dost!" Surově jej od sebe odstrčím a posadím se. "Přeskočilo ti?!"
"Nedělej se." Billův hlas zní k mému obrovskému překvapení až moc střízlivě. On se fakt pomátl. Ruku přitiskne na můj rozkrok a zmáčkne. Naštěstí se mi podaří potlačit vzrušený stén, který by mu posloužil jako důkaz, že má pravdu. I když… On vlastně ten důkaz už dostal… Svírá ho ve své dlani.
"Bille, nech toho!" Znovu do něj strčím, tentokrát však mnohem důrazněji, když se mi pokouší vyškrábat do klína. "Jsi nalitej a nevíš, co děláš." Abych pravdu řekl, mám chuť se spíš domnívat, že si něčeho hodně silného šlehnul, protože pochybuji, že by za normálních okolností chtěl to, co se právě pokouší dostat.
"Tak si naser." Uraženě si odfrkne, vyškrábe se na nohy a kličkujíc zamíří do ložnice. Nezapomene za sebou důrazně třísknout dveřmi, aby mi tak dal najevo, co si o mně myslí. Bože!

"Au." Syknu, když se štípnu do ruky, abych se ujistil, že tohle nebyl jen výplod mojí choré mysli, ale skutečnost. Pohled mi sklouzne k mému rozkroku, respektive k tomu, co s ním Bill provedl. Nejprve uvažuji, že si od toho pomůžu sám, jenže pak můj pohled znovu zabloudí ke dveřím ložnice, za nimiž se skrývá uražený objekt mojí touhy. Srdce v tenhle moment nepracuje, mozek velí jasné STOP, ale já poslouchám něco jiného. Chtíč uvnitř mě je to, co vede moje kroky, co nabádá mou ruku, aby stiskla kliku. Vejdu do místnosti a pohled mi okamžitě padne na Billa, ležícího zády ke mně. Ne, to neudělám! Přece ho neznásilním! Sice mi ubližoval a vlastně pořád ubližuje, ale neví o tom. Já bych mu ublížil zcela vědomě a to jen proto, abych ukojil svoje zvrhlé choutky. S pocitem, že jsem udělal správně, za sebou potichoučku zavřu dveře a zmizím do koupelny, odhodlaný se toho napětí několika pohyby dlaně urychleně zbavit.

odd

"No to je dost! Jak je?" Usměji se na bráchu, který se právě vypotácel z ložnice. I když má rozcuchané vlasy, rozmazané líčení a oblečení zmačkané zřejmě od toho, jak se převaloval, je krásný. Do dnešního dne jsem nepochopil, jak to Bill dělá, že i v situacích, kdy každej normální člověk vypadá jako naprostej idiot, vypadá skvěle.
"Hlava." Zaskučí a ztěžka dopadne do křesla.
"Na." Strčím do ruky sklenku. "Vypij to."
Bill si bez řečí přiloží sklenici k ústům a usrkne. Vzápětí ale obsah vyplivne zpět a otočí se na mě. Jeho obličej je teď pokřiven odporem k tekutině, kterou jsem mu podal.
"Fuj! Co je to za driják?" Otřepe se a nepřestává se šklebit.
"Osvědčenej a spolehlivej recept. Postaví tě to na nohy."
"Nebo mě to spíš zabije. Radši mi udělej kafe." Přejdu jeho nevrlý tón. Ani se mu nedivím, že není milej. Kdo jinej ví líp než já, jak mu právě asi je. Jeho problém. Neměl se tak zřídit.
"Jak ses vyspal?" Zeptá se mě zničehonic a já ztuhnu uprostřed pohybu.
"No, já docela dobře, ale on…" Otočím se a ukážu prstem na štěně, ležící na pohovce a prohlížející si moje dvojče. "Za chvilku tě začne nesnášet. Kdykoli se sem nacpeš, musí se uskromnit."
"Já vás nevyhnal. Mohli jste tam spát se mnou. Místa je tam dost."
"A riskovat tak, že nás ukopeš? Díky, nechci." Jak se zdá, Bill si nic nepamatuje. Takže přece jen zapůsobil alkohol, co do sebe nalil. Sleduji, jak se velice pomalu zvedne a zmizí v ložnici. Vzápětí se vrátí s mobilem přitisknutým k uchu.
"Kam voláš?" Neodpoví mi. Výhrůžně zvedne obočí a mávne rukou, abych byl zticha. Za chvilku můžu slyšet, jak vrčí na svou asistentku, že prostě dneska nepřijde a ať mu důležité schůzky přesune na zítřek a s tím ostatním ať si nějak poradí sama.

"A je to." Bill se usadí sedačku. Pažemi objímá kolena, která si přitáhl blíže k tělu, hlavu si opřel a zavřel oči. Zvláštní… Marně se v něm snažím najít tu včerejší hvězdu, která oslňovala všechny, kdo byli právě poblíž. Tohle je ten můj starý Bill. Malý bráška.
"Tommy," zakňučí. Přistoupím k němu a vyčkávám, co bude chtít. Jestli pít nebo přinést deku nebo něco naprosto jiného. Bill mě za zápěstí stáhne vedle sebe a bez jediného slova si ze mě udělá polštář. Hlavou spočine v mém klíně a hlasitě si povzdechne. Absi, který se musel kvůli bráchovi přemístit do křesla, se nadzvedne a v momentě, kdy položím dlaň na Billovu paži, zaštěká.
"Tome, ať toho nechá…" zaúpí Bill, jemuž zřejmě štěkání mého mazlíčka způsobuje neuvěřitelná muka.
"Absi," přiložím si prst k ústům. Chlupáč vrhne pohled na dvojče v mém klíně, zavrčí, seskočí dolů a dotčeně odběhne pryč. Až ten pes vyroste, měl by se Bill mému bytu vyhýbat obloukem, protože ho jinak sežere. Nejen že se mu rozvaloval v posteli, teď už je natolik drzý, že se dokonce válí po jeho pánovi.



Bill



Zvláštní. Přesně tuhle vůni jsem cítil ve svém snu. Takhle Tom voněl. Podobný sen se mi o něm nikdy nezdál. Mnohokrát mě ve spánku navštívil, ale žádný z předešlých snů nebyl jako tento. Tak živý, skoro bych si myslel, že se mi to nezdálo, ale že to byla pravda. Jasně jsem cítil vůni jeho těla, hebkost jeho kůže i teplo, jenž z něj sálalo. I jeho hlas, kterým mě okřiknul, zněl tak jasně.
Když se pokouším vybavit si všechny detaily, mám takový zvláštní pocit kolem žaludku. Měl bych se cítit pohoršen nebo šokován, ale… Sny prý promítají to, po čem naše duše prahne. No, nějak jsem si nikdy nevšimnul, že bych toužil s Tomem… Pomalinku natočím hlavu. Bojím se, že udělám-li prudší pohyb, rozskočí se mi. Moje oči si prohlíží mé dvojče. Jeho ústa jsou zvlněná do úsměvu, oči mu září a dlaní stále spočívá na mém rameni.

Zavřu oči a přitulím se k jeho břichu. Tolik mi to připomíná doby, kdy mezi námi bylo vše v pořádku. Pamatuji se, že jsem se k němu mohl dlouhé minuty tisknout a nikdy mě neodehnal. Vybavují se mi i doba, kdy jsme se přes noc stali hvězdami. Lehávali jsme s Tomem na hotelovém pokoji, dívali se jeden na druhého a probírali spolu naprosté prkotiny i vážné věci. Tom jednou přísahal, že spolu budeme pořád. Na svět jsme přišli spolu, vyrůstali jsme vedle sebe, společně zestárneme a nakonec i zemřeme. Tuhle přísahu porušil… Najednou jsem nabýval dojmu, že jeho city vůči mě ochladly. Začal se mi vyhýbat. Kdykoli jsem se jej jen pokusil dotknout, odstrčil mě a šel pryč. Pak zmizel z mého života a nechal mě samotného. Kolikrát jsem stál u okna a zíral do tmy? Kolikrát jsem se chtěl rozběhnout za klukem, kterého jsem náhodou zahlédnul na protějším chodníku a připomínal mi mého brášku? Kolikrát jsem s tlukoucím srdcem utíkal otevřít dveře, protože jsem si naivně myslel, že za nimi stojí Tom?

Pomalu jsem se bál, že se zblázním. Mám kolem sebe kopu lidí, ale nikdo mi nemůže vynahradit tuto osobu. Naštěstí se vrátil, je se mnou a já jsem strašně šťastný. Už mě od sebe neodhání, neřve po mně, když se jej letmo dotknu. Neokřikuje mě, abych byl už konečně zticha, když začnu o něčem zapáleně vyprávět. A na jeho život, protože je mi ze všeho nejsvatější, přísahám, že už nikdy nepřipustím, aby mě opustil. Ani smrt nás dva nerozdělí.
Bratrova dlaň se z mé paže přesune do vlasů, jeho prsty se jimi probírají a já se tetelím blahem. Pete mě taky hladí ve vlasech, ale od Toma je to jiné, nějak krásnější.




TOM


"Tome?" Zvednu hlavu od časopisu, který jsem našel u něj v kanclu a kterým si krátím čekání na svého bratra, a podívám se na něj. Zírá na mě od stolu a zřejmě se mě touží zase na něco zeptat. Tenhle výraz totiž moc dobře znám…
"Udělal jsi někdy něco šíleného?"
"Bille, jak dlouho že mě znáš?" Zasměji se. "Tobě přijde, že jsem za svůj život udělal málo šílených věcí?" To byla otázka! Jasně, že jsem udělal dost šíleností. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, za něco bych si i nafackoval.
"Ale já myslím něco fakt crazy!" Bill rozhodí rukama, vstane a přejde k oknu. Okamžik z něj hledí ven. Dělá to schválně, tímhle si totiž snaží získat veškerou moji pozornost. Má úspěch, odložím časopis, zabořím se do křesla a s pohledem přilepeným na Billovi čekám, co z něj vypadne.
"Chápej, něco…" Pomaličku se na mě otočí. Tváří se zamyšleně, zřejmě hledá ta správná slova, kterými by mi přiblížil, co má na mysli. "Něco, co by nikdo nerozdýchal. Něco zakázaného, nepřípustného! Ty sám bys nechápal, proč to děláš a přesto bys to udělal, protože chceš!"
"Bille, ty a něco takovýho? Promiň ale…" Musím se fakt smát. Můj brácha a tohle? Vyloučeno. Bill sice není žádnej slušňáček, ale má stanovený meze, který by nikdy nepřekročil. Zdá se, že jsem se ho dotknul. Věnuje mi zlostný pohled a zhluboka se nadechne.
"Ty si jako myslíš, že bych nebyl schopnej něčeho takovýho?" Pár tmavě hnědých očí mě probodne. "Máš mě za sraba?"
"To jsem neřekl, ale chápej. K tobě to nejde…
"Kecáš! Vždycky jsi mě měl za sraba! Podělanej romantik!" Bill se na mě vyčítavě podívá. Jako bych snad já byl tím, kdo mu tuhle image přisoudil. Přitom s ní zpočátku souhlasil a sám svými výroky utvrzoval okolí o své romantické povaze. Nemůžu za to, že si ho tak lidi zafixovali a že mu management přitáhnul opratě, kdykoli se pokusil o nějakou rebelii, jíž by mohl změnit mínění široké veřejnosti o své osobě.

"Bille, nikdy…"
"…jsem tě za sraba neměl. Kdo jinej tě zná líp než já? Bla bla bla. Utahoval sis ze mě!" Vyčte mi moje dřívější narážky na téma on a holky a znovu mě propálí pohledem. Panebože, nevím, proč má teď potřebu řešit staré záležitosti. Nikdy se proti tomu neohradil, nikdy mi na to neřekl půl slova, mlčel. Myslel jsem, že chápe, že to myslím jen z legrace a ono ne. Bill to v sobě dusil a po tolika letech to začne vytahovat.
"To byla sranda. Nemyslel jsem to tak. Vždyť i z Georga…" Říct mu, že i z našeho Hagena jsem si utahoval a ryl jsem do něj mnohem víc, už nestihnu. Ozve se totiž zaklepání na dveře a na bratrovu výzvu vejde dovnitř ta jeho agentka. Tu babu fakt nemám rád a ani ona ke mně nechová nijak velkou náklonnost. Jenže si ke mně nic nedovolí, má strach z Billa.
"Pane Kaulitzi, máte tu zásilku." Bill se na mě významně zadívá, čím mi chce zřejmě naznačit, že tahle trapná diskuze na ještě trapnější téma zdaleka není u konce a opustí kancl. Co ho to popadlo? Jak vidím, je pořád stejně náladovej a nálady střídá z vteřiny na vteřinu. Ráno byl jak sluníčko a teď kolem sebe pouští hrůzu. Jsem zvědavej, s jakou se vrátí…

"Nejsou krásný?" Bill se znovu zjeví přede mnou. V ruce nese ohromný pugét rudých růží a s pusou od ucha k uchu se na mě směje.
"Hm. Pete?" Že by se ten hezounek snažil udobřit si brášku ještě před svým slavným návratem z afrických končin. Ani by se vracet nemusel, budu se pak muset zase dělit. Klidně by si svůj výlet mohl prodloužit na dobu neurčitou.
"Pete?" Vyjekne a věnuje mi pohled, jako bych se snad zcvoknul. "Ten mi kytky nedává. Jsou od Jense…" Přivoní si k růžím a zavře oči. Ten pošuk z párty! Tak on mýmu bráškovi posílá kytky. Zlostí a snad i žárlivostí přimhouřím oči a vstanu. Dobelhám se ke stolu, u něhož stojí Bill a okouzleně si prohlíží to koště.

"Můj zrak byl malíř a co nejvěrněj vryl krásný zjev tvůj v desku srdce mého… Mé tělo rám je, který chová jej… Co je to za bláboly, proboha?!" Přečtu první řádky z lístku, co jsem vylovil mezi květy a mrknu na mého bratra, který je naprosto mimo z pozornosti, již právě obdržel.
"Barbare, Shakespeare!" Vyškubne mi lístek z ruky a usadí se s ním za stůl, aby si mohl dočíst, co mu jeho ctitel píše. Zvláštní, před chvilkou se vztekal, že jsme ho všichni měli za romantika a teď mu oči září z nějakých žvástů na papíru. Ten Bill je fakt… Bill.
"Ten týpek je dobře vyhrabanej a ještě ke všemu není vůbec originální. Opsat pár veršů z knihy bych dokázal taky." Prsknu a uraženě se vrátím na svoje místo.
"No a co? Mně se to líbí. Poslal je mně, tak se nestarej." Vypadá to, že se naše Výsost urazila. Jak se nemám starat, když nějakej psychopat posílá mýmu dvojčeti pugéty, píše sladký řečičky a Bill je natolik blbej, že mu to žere i s navijákem?! Kolikrát jsem slyšel nebo četl, že z ctitele se stal maniak a zabil osobu, která jeho lásku odmítla. Co kdyby Bill dopadl…

"Mimochodem… K té naší předchozí debatě. Napadla mě jedna šílenost, kterou bych mohl udělat a věř tomu, že bys to nerozdýchal ani ty." Zašklebí se na mě a složí papír, který následně skončí v jeho tašce.
"Ani já? Tak to bych chtěl vidět." Musím se smát. Po tom, co jsem nedávno prožil ve svém bytě, mě můj bratr opravdu víc šokovat nemůže. Třebaže byly jeho smysly omámeny vypitým alkoholem, větší šok mi není schopen přivodit. Na to dám krk!
"No, to si ještě povíme." Nevím, jestli si to uvědomil nebo to bylo naprosto nevinné gesto. To olíznutí rtů a hluboký pohled do mých očí opět způsobily rozruch v mém krevním oběhu. Asi by bylo nejlepší, kdybychom tohle téma jednou provždy uzavřeli, sebrali se a vyrazili na ten slibovaný oběd. Bill jako by viděl do mojí hlavy, zvedne se, sáhne po tašce a bez jediného slova zamíří ke dveřím. Udělám to samé a následuji, s pohledem na jeho zádech a hluboce zaneprázdněn přemýšlením, co na mě můj povedený bráška zase chystá…