August 2010

Me, Myself and Romeo 23.

30. august 2010 at 20:57 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Ubožák jeden ubohej! Takhle se mnou jednat nebude. To teda ne! Copak jsem nějaká děvka, co dává každýmu, kdo si o to řekne? Nejsem! Bože, já jsem ale vůl! Zasloužil bych pořádně nafackovat za to, jak naivní jsem byl. Drahej Pete má kliku, že nechci, aby mi bráchu zavřeli za vraždu, a tak mu nic neřeknu. Znám Toma. Kdyby se dohmátl, že na mě Pete sáhl, válel by se mu můj milý přítelíček pod nohama a prosil o smilování. Tom nesnášel, když se na mě někdo jen křivě podíval. Vztáhnout na mě ruku byl sebevražedný čin.

"Pane Kaulitzi, za chvíli přijde…" Vyskočí Marion na nohy, když zaregistruje, že jsem vyšel z kanceláře.
"Odcházím. Přesuňte mi to." Umlčím ji a podívám se na ni tak, aby pochopila, že žádné námitky nepřipadají v úvahu. Nějaký výběr látek mi je teď upřímně ukradený. V tomhle stavu tu nemůžu zůstat, stejně se nemůžu na nic soustředit. Buď jsem myšlenkami u Toma nebo u Peta.
"Pane Kaulitzi, ale…"
"Nějak si poraďte." Rozkážu a otočím se k ní zády. Tahle debata je pro mě u konce. Platím ji víc než dobře, tak ať to nějak vyřeší. Od čeho jí tu mám? Na parádu rozhodně ne.

Nastoupím do výtahu a opřu se o stěnu. V mysli mi čerstvou vzpomínku na facku od Peta přebije jiná, o něco starší. Vidím sám sebe, jak sedím na zemi a Toma. Natahuji k němu ruce a doufám, že mě obejme, ale bratr bez jediného slova vstane a zamíří ke dveřím. Než z nich vyjde, věnuje mi pohled, jehož skrytý význam nedokážu definovat. Zklamání? To nehrozí. V posteli jsem dobrej, aspoň mi to Pete neustále opakoval a těch několik týpků, se kterými jsem měl jen aférky na dvě tři noci, si taky nestěžovalo. Nikdo z nich nešetřil chválou na moje postelové výkony a každý se snažil, aby se mi alespoň z poloviny vyrovnal. Takže zklamání to být rozhodně nemůže. Tom se spíš tvářil, jako bych mu kdoví jak ublížil. A z toho jsem ještě zmatenější, protože mi dost dobře nedochází, čím bych ho mohl ranit… Chvilku se přede mnou schovával v koupelně, jak je jeho zvykem. Ten klíč bych měl už konečně někam schovat… A když vylezl, mručel a byl podrážděný, takže jsem se s ním radši moc nevybavoval. Měl bych si s ním asi…

Panebože!!! Co to je?! Ne, já ne. Nemůžu přece… Já nechci! Nevím, jestli mám začít ječet nebo brečet. Můj jindy nádherný obličej, respektive jeho levá polovina začíná otékat a hraje mi všemi možnými barvami. Do prdele! Já nechci být hnusnej! Vždyť nebudu moci vylézt na ulici. No, počkej, hošánku, tohle ti nedaruji! Budeš litovat, že sis se mnou kdy něco začal! Pete tímhle dnem skončil, už si ani neškrtne, o to se postarám. Už žádné titulky, žádné prestižní nabídky a tvář různých značek. Nic, bude rád, když si ho někdo najme na podřadnou práci. Musím nějak zamaskovat tenhle důkaz jeho "lásky", protože Tom je horší jak policajt a tohoto by si všimnul jen, co bych se objevil ve dveřích. I když… Toho by si všimnul i slepý. Snad každou sekundou je to oteklejší. Super! To mám za dva dny fotit tu zakázku pro Karla. S tímhle budu neodolatelný! Kretén jeden blonďatej! Zničí mi život a ještě ze mě udělá příšeru.

Nadávajíc na Peta vystoupím z výtahu a podzemní garáží kráčím ke svému autu. Tichem se rozléhá jen klapot mých bot a cinkání náramků na zápěstí. Divný, že tu nikdo není. V tuhle dobu spousta lidí odchází na oběd a teď tu není ani noha. V tašce se mezitím snažím najít klíče, jenže jsem tak vytočený, že se mi třesou ruce a několikrát je upustím zpátky. Když je konečně vylovím a chystám se odemknout, ozve se za mnou šílená rána. Okamžitě se otočím, ale nikde nic nevidím. Odemknu a chystám se odhodit tašku na sedadlo spolujezdce, ale za mými zády se ozve jiný zvuk. Tentokrát mi to připomíná lidské kroky. Poplašeně se ohlédnu. Tohle bylo jen kousek ode mě. Sakra, zase nic. Už asi blázním. Když už se chystám nasednout, ozvou se kroky znovu, ale teď je to jak, kdyby mi někdo proběhnul za zády. Že mě to nenapadlo dřív…
"Pete, jsi trapnej! Nebojím se tě!" Tohle už přehání. Nejprve mi jednu natáhne, a pak mě tu děsí. Infantilní násilník! To je ale kombinace! Čekám, že se mi ukáže, ale marně. Rozhodnu se tedy vykročit ke sloupu, za kterým se podle mě skrývá. Jen ať počká, nemám na žerty náladu a taky mu to hezky od plic řeknu. A nejen to, dozví se i co si o něm myslím a to si za rámeček nedá.
"To jsem blázen…" Zamumlám. Byl jsem přesvědčený, že tam je a spletl jsem se. Přece se mi to nezdálo, jasně jsem slyšel, jak…
"Tak tohle ne." Velice rychle se vrátím k autu, neustále se ohlížejíc za sebe. Zase jsem to slyšel a nebyla to halucinace. Posadím se za volant a vysypu obsah tašky. Kde je ten krám? Proč ho nemůžu najít, když ho nejvíc potřebuji? Když konečně sevřu mobil v roztřesené dlani, vytočím Tomovo číslo.
"Tak zvedni to, Tommy." Skučím, zatímco se snažím nastartovat. Roztřesenou rukou to jde opravdu špatně, ale nakonec se mi to přece jen povede a auto se rozjede. Proč to nebere, sakra?




TOM



"Až se narodím příště, tak chci být pes." Podívám se na Absintha, kterému kouká jen hlava. Začalo lít jak z konve, proto jsem si jej musel nacpat pod mikinu, aby moc nezmokl. Takže zatímco já klušu po chodníku s kapucí na hlavě, milostpán se nese. A domů je to ještě pěkná štreka. Nejraději bych meteorologům nakopal. Prý jasno až polojasno! To by mě zajímalo, kde to sebrali?! Když jsme vyšli, bylo pod mrakem, ale nenapadlo by mě, že by začalo takhle lejt. Chytlo nás to sakra daleko od baráku. Než se vrátíme domů, budeme jak myši.
"Ode dneška držíš dietu, kámo." Je pěkně těžkej! A to je Billova vina. Pořád mu přilepšuje, čímž se zřejmě snaží koupit si jeho přízeň. Na Absiho to ale neplatí, ten má prostě na bráchu pifku a konec. Vezme si od něj nabízenou dobrotu, ale dál ho vesele nesnáší a dělá mu naschvály. Jakmile se zmíním o dietě, Absik zaštěká. Jasně se vyjádřil, co si o mém nápadu myslí.
"Žádný protesty. Kdo se s tebou pak má tahat, špekoune?" Další nesouhlasné zaštěkání. Panebože, ať už jsme tam! Když jsem u té změny životního stylu. Tak Absi drží dietu a já přestávám kouřit. Sotva popadám dech. Za chvilku vyflusnu plíce.


odd


"Já jsem nezamknul?" Zeptám se Absika, ač vím, že mi neodpoví. Chlupáč se tváří taky docela zaraženě. Strčím do dveří a pomalu vejdu dovnitř. Všude je ticho, nikde nic podezřelého. Asi jsem fakt zapomněl. Že bych stárnul? Ne, to mám z Billa… Od včerejška nemám v hlavě nic víc než jeho dokonalé tělo. Stále vidím sám sebe, jak jej přidržuji za boky a přirážím. Slyším, jak sténá moje jméno a… Absinth, který kolem mě proklouznul do nitra bytu, aby vyrazil na průzkum, se po chvilce vrátí a šíleně kňučí. Co se mu stalo?

"Co tady děláš?" Vyjeknu, když spatřím Billa u kuchyňské linky. Teď už chápu, proč Absik skučel. Jistě se těšil, že si mě užije a bude mě mít jen pro sebe, ale moje "žena" mu plány překazila.
"Co by? Vařím." Pánbůh s námi! Bill vaří. Jaktěživ si nepamatuju, že by stál u plotny. Vždyť spálí i vodu na čaj! Díky Bohu, že jsme se vrátili dřív, než stihl napáchat nějaké škody. To by byla bomba, kdybych se vrátil a zrovna u mě hořelo!
"Ty vaříš?" Asi ten tón, kterým jsem použil, nebyl zrovna nejvhodnější. Bill po mně šlehne očima, takže další narážku na jeho kuchařské dovednosti spolknu. Radši ho nebudu moc dráždit, obzvlášť když má nůž v ruce…Mohl bych zle skončit.
"No a? Myslíš, že jsem to nikdy nedělal?! Jemu jsem taky občas vařil." Tak to je moc! Spíš bych řekl, že ten mamlas skákal kolem Billa a ono to bylo naopak. No má úcta! Diva vařila Kenovi! Tomu bych nedal ani suchej chleba, natož se namáhat s vařením. Jó, tady člověk vidí, co dělá zamilovanost… Zaplaťpánbůh, že to bráchu už přešlo a vidí, co je ten jeho přítelíček za pošuka. My chytřejší jsme ho prokoukli hned, těm zabědněnějším to trvalo o něco déle. Bill mu nestojí ani za to, aby mu napsal. Když pominu tu jeho akcičku na chodbě ve firmě, nedal o sobě vůbec vědět. Kretén jeden napomádovanej!

"Jak to, že jsi doma tak brzo?"
"A jak to, že ty neležíš, když ti ráno bylo zle?" Odpoví mi na otázku otázkou. Snažím se mu nakouknout přes rameno, abych zjistil, co za zázrak se mi chystá naservírovat. On i Peťánek jistě jedli jen samý zrní a trávu a tím by u mě Bill moc nepochodil.
"Nemotej se mi tady!" Okřikne mě a strčí do mě. No, radši se dekuju. Nerad bych měl tu kudlu v břiše. Než dovaří ten blaf, dám si horkou sprchu. Jsem promočený na kost a taky bych měl odchytit Absika a vysušit ho. Sice byl pod mou mikinou, ale i tak je mokrej. Jen ho najít. Určitě zase někde trucuje. Jako by to snad byla moje vina!

odd


"Absi, já žiju!" Mrknu se dolů, kde se mi u nohou uvelebil můj přítel.
"Pitomečku, člověk se snaží a ty…"
"Bylo to výborný." Uznám, ač nerad. Naštval mě. Celou dobu ho mám za kuchařský střevo a on přece jen něco ukuchtit umí. Sice nejsou lasagne nic složitého, ale i naprosto primitivní jídlo se dá zkazit a musím uznat, že je měl skvěle dochucený, dokonce líp než já, ale to mu říkat nebudu. Moc by si myslel.
"A zvedej zadek. Půjdeme se projít." Sakra, co je zas tohle? Ještě procházky nám chyběly! Bill mi vaří, já mu peru. Místo děcka máme Absintha. Taková idylická rodinná pohodička.
"Teď?! Kam bychom lezli?" To nemůže pršet? Jak na potvoru se vyjasnilo. Kdyby dál lilo, mohl bych sedět doma na zadku a měl bych pokoj. Místo relaxování budu špacírovat po venku.
"Je tam hezky, svítí sluníčko."
"Není mi dobře. Bolí mě hlava." Zkusím to na něj jinak. Bill se prudce otočí od kuchyňské linky. A je zle! Asi jsem měl raději mlčet.
"Nekecej, před chvilkou ti bylo dobře."
"To je taková náhlá slabost." Zatvářím se, jako bych měl za chvilku zhebnout, jenže na Billa to nezabere.
"Tomane!" Okřikne mě moje staronová hospodyňka. Fajn, vzdávám se. Budu muset tu procházku přežít. Jeho to stejně dlouho bavit nebude, je línější než já a to už je co říct.


odd

"Koukají na mě. Všichni." Podívám se na dvojče, kráčící po mém boku. Jen co jsme vylezli z baráku, zavěsil se do mě. Absiho vytočil Bill natolik, že se dokonce dobrovolně vzdal procházky a když jsem jej k sobě volal, zalezl si uraženě do rohu a ani se na mě nepodíval. Moje vina to nebyla, sám jsem se těšil, že si od bráchy chvilku dáchnu a nějak si to urovnám v hlavě. Od včerejška tam mám pěkný maglajz.
"Nekoukají na tebe, ale na mě." Opět mi předvede svůj zářivě bílý chrup a víc mi stiskne paži. My jsme jak milenci. Co jak? My jsme. Nebo včera jsme aspoň byli.
"Ne, dívají se na mě, protože ty vypadáš…"
"Jak?" Bill se prudce zastaví, že sebou až málem plesknu. "Tak jak vypadám?"
"Jsi krás… nádhernej jako vždycky, Billy. Ale uznej, že mít na hlavě…"
"A ty jsi nějaký expert nebo co?" Na tohle nemusím být odborník přes módu. Člověk, co si narazí na hlavu kulicha v takovým hicu, je podle mě padlej na hlavu a vypadá jak pošuk. Jenže tohle nahlas říct nemůžu. Brácha by byl poprvé oblečený obyčejně, poprvé by vypadal jako normální člověk. Vzal si džíny, košili a k tomu kotníkové tenisky. Jenže nebyl by to on, aby svůj vzhled něčím neozvláštnil. Tohle je ovšem brutální extrém, zvlášť když člověk uváží, že má sluneční brýle a k tomu kulicha! Každej na nás tlemí. Kdybych se dotknul ženský, měl bych tichou domácnost. Kdybych ale řekl Billovi, že vypadá směšně, jsem synem smrti. Kritizovat jeho styl rovná se sebevraždě. Řval by jak pominutej a znovu by mě poučoval, že z nás dvou je to on, kdo rozumí módě a že já jsem naprostý módní střevo.
"Jen mě napadlo, jestli ti třeba není horko."
"Ne." Podruhé jsem málem skončil na zemi, protože módní guru vykročil kupředu velice nečekaně. Takže debatu nad outfitem jsme vyřešili docela rychle. Nebude to dlouho trvat a udělá si módní doplněk i ze mě. Ani by mě to nepřekvapilo.

"Ještě jsi mi neřekl, proč jsi přišel tak brzy?" Nahodím téma, protože mě ticho deprimuje. K tomu mě bolí nohy jak čert. Nejprve maratón s Absim, pak tahle procházka s Billem. Vsadím se, že jsme nachodili už minimálně pět kiláků. Podcenil jsem ho. Zase. Dneska ho to baví až moc.
"Aby ti nebylo samotnému smutno. Pojď, sedneme si." Bože, díky. Už jsem myslel, že budeme v té pěší túře pokračovat. Posadím se tedy vedle něj na lavičku. Prvotní nutkání vzít jej kolem pasu zavrhnu, místo toho se k němu jen přisunu. To je šílený! Proč se tváří, jako by všechno bylo v naprostém pořádku? Nic neřeší, na rozdíl ode mě. Potřebuji vědět, jak na tom u něj jsem, nechci takhle tápat v nejistotě. Takže nakonec o tom budu muset začít já. Dodám si odvahy a zlehka se dotknu Billovy ruky.
"Billy?" Jen přikývne, jakože mi naslouchá, ale dál se dívá někam před sebe. "Chtěl bych s tebou o něčem mluvit."
Bill ještě okamžik hledí do dálky, skoro bych se domníval, že moji otázku vůbec nepostřehl. Opatrně si sundá sluneční brýle a konečně se otočí na mě. Na rtech se mu usadil ten jeho odzbrojující úsměv, dík němuž moje srdce začíná tlouct na poplach. Úsměv mu však vydrží jen kratičkou chvíli, protože výraz jeho obličeje postupně nabírá na vážnosti. A je to tady… Potí se mi ruce, srdce mi chce mermomocí vyskočit z hrudi, mozek odmítá spolupracovat, klepou se mi kolena a hrdlo mám šeredně sevřené. Že jsem raději nebyl zticha! Kdybych neměl z nohou rosol, už bych tu dávno neseděl a zdrhl bych. Jsem to ale srab, mám vítr z vlastního bráchy. Navíc si všimnu, že se Bill nadechuje, což může znamenat jen jediné. Nezdá se mu, že tak dlouho mlčím, a tak se mě zeptá, o čem co bych s ním chtěl probrat. Než to však udělá, položí mi dlaň na třesoucí se koleno, předkloní se a dlouze se mi podívá do očí.
"Já s tebou taky, Tommy."


The Pretty Reckless

30. august 2010 at 12:25 | LadyKay |  music vids
V posledních dnech poslouchám jejich písničky pořád dokola. Od rána do večera mi tu hraje jejich CDko a nemůžu se od něj odtrhnout. Naprosto jsem se zamilovala do hlasu Taylor :)) Na ukázku sem dávám dvě akustické verze jejich písniček + song, který z alba miluju nejvíc.

1. Zombie



Me, Myself and Romeo 22.

26. august 2010 at 18:16 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Dnes máš smůlu, bráško! Několikrát se ti to povedlo, ale tentokrát nezdrhneš. Nenechám tě. Zpočátku jsem tohle mezi námi bral jako nevinné škádlení a nenapadlo mě, že by se to mohlo až takto vystupňovat. Zde je na vině především moje dvojče. Všechno začalo popíchnutím mojí osoby a narážkou na to, že jsem srab. Chtěl jsem mu ukázat, že i já dovedu šokovat. Napadalo mě x různých věcí, ale ani jedna by mu nevyrazila dech. Pak když jsem ho viděl nahého a něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem jej neviděl jen jako svého staršího brášku, co mě celý život bránil. Poprvé jsem se na něj podíval jako na mladého muže a začínal jsem mít strach sám ze sebe. Být přitahovaný vlastním dvojčetem mi přišlo zvrácené, pokoušel jsem se to nějak vytěsnit z mysli. Tu noc, kdy jsem ochutnal jeho rty, byl konec. Snaha bránit se tomu vzala za své. Když tehdy naštvaně odešel, nadával jsem sám sobě, že jsem jej vytočil. Ty výčitky mě ale přešly během několika dní a i zde je vina na straně Toma. Kdyby se na mě zlobil, nehodil bych to tak snadno za hlavu.
A nebýt toho jeho ustavičného odmítavého postoje, kdyby pokaždé neucuknul, nezašlo by to až sem. Jedna z mnoha věcí, které nemůžu překousnout, je být někým odmítnutý. Vždycky jsem dostal, co jsem chtěl. Vždycky. Pro tentokrát to bude Tom. Co na tom, že je to můj vlastní bratr. Ani on nebude výjimkou. Celý život mi připadalo odporné, kdykoli jsem se doslechnul o incestu. Teď mě ta představa neuvěřitelně vzrušuje.
Nepřestávám sledovat Toma, krčícího se u stěny. Směšné. Celé roky se vychloubal, neustále jsme poslouchali, jak přefiknul tu a tu. Teď mám tendenci o jeho slovech silně pochybovat. Ne nadarmo se říká, že pes, co štěká, nekouše. V Tomově případě bych možná slovo 'pes' nahradil 'štěně', protože přesně to mi v tenhle moment připomíná. Malé vyděšené štěně.

Pohled jeho očí se ale mění… Počáteční vyplašenost pomalu mizí a je střídána chtivostí. Tom ze mě nespouští oči a jeho hrudník se trhavě pohybuje nahoru a dolů. Skoro jako by se nemohl pořádně nadechnout a lapal po dechu. Olízne si plné rty a vzápětí ten spodní skousne. Možná si to ani sám neuvědomuje, ale odlepí se z místa a rovněž po čtyřech se ke mně blíží. Já to věděl! Ty jeho pohledy, doteky, polibky nebyly jen zkrat.
Těsně u mě se zastaví. Oba teď zaujímáme stejný postoj a vzájemně si jeden druhého prohlížíme. Tak je na čase zjistit, zda jsem ho už dostal, kam jsem chtěl. Velice pomalu udělám pohyb doprava, nezklame mě, udělá totéž. Je sice mnohem prudší a rychlejší, ale během chvilky je opět přede mnou. Když se pokusím couvnout dozadu, neumožní mi to. Uchopí mě za zápěstí a než se naději, uvězní mě pod sebou…





TOM



Mám ho naprosto ve své moci a mohu si s ním dělat prakticky, cokoli se mi zlíbí. Silně svírám jeho zápěstí a tisknu mu ruce k podlaze. Bill leží pode mnou, ani nedutá. Dokonce bych řekl, že ani nedýchá, jen na mě dychtivě hledí. Jindy už tak tmavé oči jsou nyní naprosto černé. Celou dobu jsem se snažil ovládat, ale Bill mi to tímhle svým prapodivným zatměním mysli, jiný výraz mě pro to nenapadá, vůbec neusnadnil. Naopak to celé akorát zhoršil! Měl jsem strach, abych mu nějak neublížil, pořád jsem na něj bral ohledy. Teď už na to kašlu, varoval jsem jej. Vezmu si, co chci - jeho. Sám se mi nabídl, tak proč váhat?

Nadzvednu se a posadím se obkročmo na Billa, který mě zvědavě pozoruje. Nejspíš se snaží přijít na to, co se bude dít dál. Bez jakýchkoli okolků uchopím lem jeho trika a škubnu. Stejný pohyb opakuji ještě dvakrát, dokud svršek nerozervu a neodhalí se mi bratrova stále chlapecká hruď. Čekám, že po mně vystartuje, ale nehne ani brvou. Jen vydechne. Těžko říct zda leknutím, úžasem nebo v důsledku něčeho naprosto jiného. Přetáhnu si triko přes hlavu a mrštím je někam za sebe. Billovy oči se ještě o něco víc rozšíří. Natáhne ruce, nejspíš, aby se mohl dotknout mojí kůže, ale to mu nedovolím. Hbitě jej popadnu za zápěstí a dám mu ruce za hlavu. Se škodolibým úšklebkem se k němu skloním, na to natáhne krk ve snaze dotknout se svými rty mých, ale ucuknu. Místo políbení jeho úst, skousnu kůži na jeho šíji, a to ne dvakrát něžně. Dvojče jen zalapá po dechu, na nic víc se nezmůže. Hruď nechám bez povšimnutí, mnohem více mě přitahuje bratrovo břicho, zkrášlené hvězdou na pravé straně. Jazykem obkroužím jeho pupík a zamířím k ozdůbce, jíž špičkou jazyka obkreslím a nakonec na ni přitisknu ústa. S kůží na jeho bříšku se mazlím nejdéle, olizuju ji, líbám a cítím, jak se Bill nepatrně chvěje. Počáteční dravost mě pomalu odpouští a jak jsem byl zpočátku odhodlaný vzít si jej tvrdě, nebrat na něj sebemenší ohled, zkrátka jej jen ojet a konec, tak teď chci, aby se mu to líbilo, abych nějak dokázal tohle pomatení jeho rozumu přeměnit v to, co k němu cítím já. Aby i Bill na mě hleděl jako na něco víc než na "pouhého" bráchu.

Polibky se kousek po kousku posunuji od jeho bříška nahoru, až k místu, které teď dík mě "zdobí" velký rudý flek. Doteky svých rtů se snažím postižené místo ošetřit a naslouchajíc Billovu spokojenému předení si opět vzpomenu na přirovnání bratra ke kočce.

Jen co se natěsnám mezi Billovy nohy, začne svým klínem třít proti tomu mému. Když proti němu slabě přirazím, nezabrání tomu, aby se z jeho úst vydral vzrušený stén. Štíhlé paže, které jsem už dávno propustil ze zajetí, se mi ovinou kolem krku a jejich majiteli se nakonec, přestože zpočátku kladu odpor, podaří stáhnout si mě k sobě a konečně se dočká polibku, o který div nezačal škemrat. Jeho jazyk obkrouží můj. Netrvá to dlouho a začnou mezi sebou svádět něco, co bych mohl nazvat bojem o převahu, který později ustane a jen se spolu vášnivě prolétají. Zatímco moje ruce hladí Billovy boky, jeho sklouznou k mému zadku, který chtivě stiskávají. Několikrát se mu pokouším rozepnout pásek, ale ten krám má zřejmě funkci pásu cudnosti, protože drží jak přikovanej a tím se pro mě bráchovy kalhoty stávají nedobytnou pevností. Billovi se mě po chvilce asi zželí, protože nechá můj zadek zadkem a ukáže mi, jak na tu mrchu vyzrát. Na sponu zatlačí, něco kdesi stiskne a následně naprosto bezproblémově rozepne. Takovej patent!

Než se stihnu rozhoupat k tomu, abych ho zbavil džínů, stáhne mi Bill ty moje a aby si asi usnadnil práci, vezme to i s boxerkami. Trošku mě suverenita, s níž se chová, zaráží, ale nejspíš už není schopen reálně uvažovat, protože mu jeho nadrženost, jejíž důkaz mě jasně tlačí, zatemnila mozek. Stáhnu mu džíny, hned na to i spodní prádlo a konečně se mi odhalí Billova tyčící se chlouba. Pohled na jeho tvrdý penis nezůstane bez odezvy a vyšle signál k tomu mému dravci, který se už jistě nemůže dočkat, až se ocitne tam, kam celé ty roky chce. V Billově dokonalé prdelce. Sehnu se k němu a vezmu do ruky. Malinko zaváhám co dál… Když pominu ten svůj výstavní kousek, tak jsem "to" nikdy v ruce nedržel, takže si nejsem jist, co a jak dělat. No, nějak se s tím poperu…




Bill



Po očku pozoruji Toma, kterého se zdá opustila jeho sebejistota, tedy se tak aspoň tváří. Prohlíží si můj penis, tak nějak nejistě jej drží a zdá se, že je v koncích. Chudáček, až je mi ho líto… Nakonec se přece jen skloní a políbí mě na špičku. Malinko se zachvěji, na což Tom zřejmě čekal, protože mě konečně vezme do úst. Okamžitě zavzdychám, to nejde potlačit. Mám podezření, že tu nejistotu jen předstíral, to není totiž možný. Zvedne ke mně pohled, aby se ujistil, zda to dělá dobře a když zjistí, že je vše v pořádku a nemám námitky, vrátí se ke své "práci". Je v tom sakra dobrej. Co dobrej! On je…
"Jsi…úžasnej…nejlepší!" Konečně to ze sebe mezi jednotlivými vzdechy vysoukám. Co ta jeho pusa dokáže za divy! To je neuvěřitelný! Nezažít to, tak neuvěřím. Vytáhne si penis z pusy a znovu ke mně vrhne pohled. Když se opět ubezpečí, že ho pozoruji, nejprve až provokativně pomalu obkrouží jeho vrcholek, pak znovu zmizím v jeho ústech. Toto opakuje několikrát po sobě, čímž mě přivádí k šílenství a vždy, když krouží kolem špičky mého penisu, pokouší se mi dívat do očí. Zdá se, že v tom našel zalíbení. Akorát mnou bude asi zklamaný, protože začínám cítit to známé mravenčení. Ne, teď ještě ne, ještě moment. Přece se neudělám po takové chvilce! Snažím se to aspoň o něco oddálit, ale stejně mi to nebude moc platné. Nemůžu se skoro ani nadechnout. Nehty zarývám do podlahy, jak se snažím stůj co stůj tenhle okamžik udržet. Jenže vítězem téhle bitvy bude Tom, jenž mě prostřednictvím svých úst přivádí do extáze a který se v mžiku dočká odměny za svůj perfektní výkon. Tolik jsem si přál vidět jej, pozorovat, jak si to užívá, vychutnává, jenže především jeho vinou jsem nebyl s to udržet otevřené oči. Ležím na zádech, přerývavě dýchám a mám pocit, že tu je jen moje tělo, zatímco duše je kdesi v nějaké sféře blaženosti či jí jiném podobném místě. Až čísi prsty, pročesávající moje vlasy, mě vrátí zpět do reality. Když otevřu oči, spatřím Toma, jak se nade mnou sklání. Natáhnu se po jeho ruce, udržujíc oční kontakt mezi námi si strčím jeho prst do úst. Saji jej, olizuji a sleduji Toma, jak si skousává ret, přivírá víčka a sem tam zalape po dechu. Jeho oči mě prosí, abych toho nechal a konečně mu to oplatil.

"Teď ty!" Přestanu ho konečně trápit. Spokojeně se usměje a možná si to ani neuvědomil, ale slabě kývne.
"Bille, ale…" zaprotestuje, když se zvednu a odplazím se k tašce, kterou mám sto chutí rozškubat, protože to nemůžu najít. Tom mezitím za mnou něco nesouhlasně mručí. Neboj, dočkáš se. Konečně! Triumfálně se na něj otočím, svírajíc v ruce malou tubu. Prstem jej přilákám k sobě. Obratně odšroubuji uzávěr, vymáčknu si trochu chladné mazlavé hmoty do dlaně, kterou důkladně rozetřu po celé délce toho Tomova skvostu, při pohledu na nějž se ten můj znovu probouzí k životu. Bože!
Provokativně vystrčím na Toma zadeček a čekám. Nejprve se nic neděje, ale pak ucítím něco vlhkého u mého vstupu, v čem brzy rozpoznám jeho jazyk, který krouží kolem a dobývá se dovnitř. On mě nepřestane překvapovat a bude mě mít na svědomí, jestli ho do mě nevrazí, protože mu tu jinak co nevidět zkolabuji. Cítím, jak znovu tvrdnu a když Tom nahradí svůj jazyk prsty a hned napoprvé se dotkne citlivého bodu uvnitř mě, dík kterému mě katapultuje do nadpozemských sfér, zakřičím jeho jméno tak hlasitě, že to museli slyšet všichni ti prudiči v tomhle pitomým baráku. Ucítím, jak mě políbí na záda, čímž mě nejspíš konejší nebo tiší, což považuji za naprosto marné. Nikdy se u toho nesnažím ovládat, protože se to snažím maximálně si užít a ani dnes se nehodlám nějak mírnit. Pokud ty jeho polibky mají konejšit, tak je to zbytečné. Líbí se mi to, moc se mi to líbí, což se mu snažím dát najevo tím, že mu vycházím vstříc, ale zároveň jej v duchu prosím, aby už nahradil prsty tou svou kládou. Asi ta telepatie mezi pořád funguje, protože mě opravdu jeho prsty opustí a já v očekávání zatajím dech. Počáteční tlak, který je zpočátku vždycky nepříjemný, pomine, když se mi podaří uvolnit všechny svaly, které způsobují sevření a Tom do mě okamžitě zajede. Pomalu do mě začne přirážet, slyším jeho nesouvislé mumlání a tiché sténání. Rukama mě přidržuje za boky a zrychluje tempo. Opět se dotkne toho bodu a já hlasitě zasténám. Kurva!

"Víc, Tome, prosím, rychleji!" Vyhrknu a pohnu se proti němu, abych jej donutil k tvrdším přírazům do mého těla. Tom mi vyhoví a začne do mě pronikat jako smyslu zbavený. V následujících minutách nejsem s to vnímat nic jiného kromě slasti, která mě celého zaplavuje, a jeho hlasitého vzdychání. Jeho ruka se mezitím ocitne na mém penisu a snaží se mi znovu pomoci k vrcholu. Tom zrychluje jak pohyby svojí ruky tak ty uvnitř mě a v momentě, kdy kolem něj stáhnu svaly, zastaví se a následně ucítím, jak se do mě se zasténáním mého jména udělá. Právě ten výkřik mi pomůže, abych i já vyvrcholil do jeho dlaně.
Tom ze mě vyjde a splavený potem se zhroutí na zem vedle mě. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Tváře má narůžovělé a je nádherný, přestože je splavený svým vlastním potem. Snaží se, stejně jako já, zklidnit svůj dech. Nějak si nemůžu vybavit, kdy naposledy se mi podařilo dosáhnout orgasmu dvakrát takhle brzy po sobě. Tohle byl zaručeně nejlepší sex v mém životě! Lepší už snad nezažiju a kdyby to se mnou teď seklo, jak jsem se obával, umřel bych jako nejšťastnější chlap na světě!


odd



"Tome!" Zahulákám na něj asi už posté z předsíně. Sakra, kde vězí. Jindy jsem to já, na koho se čeká, ale dneska to výjimečně zdržuje on. Už jsme tam dávno měli být a tentokrát si nemůžu dovolit přijít pozdě. Mám práce až nad hlavu.
"Ty jdeš v tomhle?" Zhrozím se, že chce se mnou jít v tomhle zmuchlaném triku a teplácích.
"Zůstanu doma. Nějak se necítím dobře…" Zahuhlá tak, že mám co dělat, abych mu vůbec rozuměl.
"Tobě je špatně? Tak já zavolám do…" Zkouším mu navrhnout, že bych zůstal s ním. Sice mám dost důležitých schůzek, ale on je pro mě důležitější než práce. Vůbec by mi nevadilo, kdybych se o něj staral. Rád bych ho opečovával.
"Ne, jdi. Máš to focení. Se mnou si nelam hlavu, bude to dobrý." Odmítne mě a zvedne ze země psa, který zřejmě pochopil, že nebude doma sám, ale že to pro tentokrát budu já, kdo bude ochuzen o Tomovu blízkost. Vyměníme si mezi sebou pohled. Jen ať se ta chlupatá koule moc neraduje! Až se vrátím, bude Tom jen můj a on utře.
"Dobrá. Ale kdyby něco, tak…"
"Zavolám." Kývne. Čekám, že ke mně přijde a dá mi aspoň malou pusu, ale otočí se na patě a zmizí. Asi mu je fakt zle a šel si lehnout.


odd



"Co to má jako znamenat?" Vyjedu po Petovi, který do kanceláře vletí jak neřízená střela. Kdo ho sem pustil? Jasně jsem řekl, že si nepřeji být nikým rušen. Několikrát jsem Marion zdůraznil, že tu pro nikoho, kromě Toma, nejsem. Kvůli Petovi jsem musel narychlo ukončit docela důležitý rozhovor s jedním dodavatelem.
"Kde máš osobního strážce?" Pronese uštěpačně, když zaregistruje, že Tom tu není. Vstanu od stolu, vykročím k němu a zastavím se asi metr od něj. Založím si ruce na prsou a prohlídnu si jej od hlavy až k patě.
"Je nemocný. Ale asi ses nepřišel přeptat na jeho zdravotní stav, že ne?"
"To máš pravdu, tvůj povedený bratříček je mi totiž naprosto ukradený. Chci, abys mi vysvětlil, co má tohle všechno znamenat. Nesčetněkrát jsem ti volal, snad každou hodinu ti posílal zprávy, že si musíme promluvit. A co děláš ty? Ignoruješ mě!"
"Neměl jsem čas." Odbudu jej a otočím se k němu zády, doufajíc, že pochopí, že nemám náladu se s ním hádat. Mám teď plnou hlavu toho, jestli je s bráškou všechno v pořádku a nemám chuť poslouchat jeho výčitky. Možná bych měl Tomovi zavolat, abych se ujistil, že mu nic nechybí…
"Zvláštní, že na něj čas máš vždycky. Od doby, co se vrátil, jsi jako vyměněný. Nejprve ten tvůj ctitel, teď tvůj milovaný Tommy." Zapitvoří se. "Zajímalo by mě, co bude…" Zarazí se uprostřed věty a zůstane zírat na můj krk.
"Co to je?"
"Co?" Zeptám se. Vzápětí mi ale dojde, na co naráží. Sakra, zapomněl jsem! Tom si mě tam včera označkoval a zůstal mi na něm velký rudý flek. Nechtělo se mi to maskovat make-upem, takže jsem si kolem něj ráno omotal šál a bylo to vyřešeno. Jenže mi překážel v práci, takže jsem ho sundal.
"Nic." Chci se vrátit na svoje místo za stůl, ale Pete mě prudce chytí za zápěstí a natlačí mě ke zdi.
"Nic?! Teď už chápu, proč jsi neměl čas! Já jak idiot sedím doma a čekám, až se mi uráčíš ozvat. A co děláš ty? Kurvíš se, kde můžeš!"

Chci se bránit, nenechám si tu nadávat a od něj už vůbec ne. Navíc nemá pravdu. Nejsem děvka, co dá každému na potkání, jak si zřejmě myslí. Rád bych se mu vysmeknul, ale nejde mi to, má moc velkou sílu. Co bych dal teď za to, aby tu byl Tom a bránil mě!
"Ze mě nikdo vola dělat nebude, ani ty ne! Jsi jen můj, rozumíš?!"
"Pusť mě, to bolí." Zaskučím bolestí, protože mě tiskne čím dál silněji. Naštěstí dostane rozum a pustí mě. Chci mu vpálit do obličeje, že takhle se ke mně chovat nebude, že si to líbit nenechám. Jenže než se k tomu dostanu, přiletí mi taková facka, že zavrávorám a nebýt zdi, co je za mnou, skončím na zemi. Okamžitě si na tvář přitisknu dlaň a šokovaně na Peta zírám. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl uhodit! On, který mě div nenosil na rukou a snesl mi modré z nebe!

"Děvko." Procedí skrze zuby a pohrdavě si mě prohlídne. Pak se na patě otočí a pomalu zamíří ke dveřím. Než ale odejde, probodne mě pohledem a s kyselým úsměvem dodá: "A nezapomeň hned požalovat Tommymu."

Me, Myself and Romeo 21.

24. august 2010 at 19:25 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Co to je proboha?" vyjeknu, když se podívám Billovi přes rameno. Opět se nudím, takže se buď procházím po jeho kanclu nebo listuji módními časopisy. Nutno podotknout, že jsou tu jen ty, ve kterých jsou články o mém bratrovi. Starší časáky prolistuje a následně vyhodí. Teda už jsem si všiml, že když si čte interview s nějakým kolegou, dělá si poznámky. Sice nevím, co tam píše a k čemu mu to je, ale on pro to bude mít jistě dobrý důvod, jinak by to nedělal. Takže se tu nachází pouze starší čísla časopisů, kde vyšlo něco o něm. Bill je šílenej egoista. Každý článek o sobě si schovává. Opět bych měl dodat, že jen ty, kde o něm píšou hezky. Špína a lži nekompromisně končí v koši.
"Co by to asi tak bylo? Šaty." V následujících vteřinách je mi věnován pohled, kterým se na mě dívá, když mě má za naprostého blbce. Sice mi to nikdy neřekl, ale myslí si to.
"A ta dotyčná, co je bude nosit… Ta se jako pase?"
"Jak pase? Tome, co to zase meleš?"
"No, jako že žere jen trávu, protože normální holka by tohle na sebe vzít nemohla." Vysvětlím mu svoji myšlenku a sednu si na stůl. Následuji hluboký nádech, který může mít dva důvody. První, že se Bill uklidňuje nebo druhý, že se mi chystá udělat další přednášku.
"Drahý bratře," osloví mě. A je to tady! Tímhle oslovením začínala každá z předchozích přednášek, takže mě čeká další. "Několikrát jsem ti řekl, že ideál krásy…" Nespouštím z něj oči, ale absolutně ho neposlouchám. Nechávám ho si žvatlat, ale myslím si svoje. Co je mi po tom, že se ideál krásy mění ze dne na den. Možná pro ně, v mých očích je ideál krásy už několik let stejný - Bill. Nemění se to.

"Nějaké otázky?" Otočí se na mě brácha, který se mezitím vrátil zpátky ke stolu. Vždycky, když mi něco vysvětluje, tak pochoduje kolem jako blázen, divoce gestikuluje rukama a když chce něco zdůraznit, zastaví se, významně se na mě podívá a jakmile se ujistí, že ani nedutám, rozejde se a pokračuje ve svém "děsně záživném" výkladu. Ještě pár týdnů a budu moct dělat do jeho branže. Vsadil bych se, že toho vím už víc, než někteří Billovi konkurenti.
"Ne. Ty máš vždycky pravdu." Odpovím mu, načež se zatváří nadmíru spokojeně a posadí se do křesla. Asi se z něj stává milovník retro módy, aspoň podle toho, co na sebe poslední dobou navlíká. Včera měl na sobě nějaký sako, pokud to teda tak jde nazvat, a k tomu bílý rukavice. Kalhoty s puky raději pominu, málem mě křísili, když se přede mnou zjevil. Díky Bohu, že si nevzal buřinku nebo cylindr. To by byl už vrchol! I když ono to nebude dlouho trvat a vyleze i v tom. Dneska si sice oblíkl normální džíny, což v jeho případě znamená extra ušponované, ale na to jsem si už zvykl, jenže tyhle normální džíny doplnil "super deluxe modelem". Ta košile by se dala překousnout, kdyby nebylo té mašle nebo uzlu či co to je za odpornost u krku. Vypadá to jako fiží. Co vypadá, ono to je fiží!
"Hezká, že jo?" Vypálí na mě otázku. Samozřejmě nevím, která bije, protože jsem byl dlouhou dobu zaneprázdněn hodnocením jeho dnešního outfitu. K botám jsem se bohužel nedostal, ale ty jsou příšerný a zřejmě jeho oblíbený, protože je nosí nejčastěji. Divím se, že si nerozbil ještě hubu.
"Kdo?"
"Nikdo. Moje košile, kterou si celou dobu prohlížíš. Moje práce." Pochlubí se mi. Panebože, tak přece jen to má na svědomí on! Že mě to hned nenapadlo. Vždyť si všechno navrhuje sám, protože nesnáší, když má někdo stejné oblečení jako on.
"Nádherná." Nejsem kamikadze, tudíž nebudu Billovi vyprávět, že je to hnus a že mám sto chutí tu mašli urvat, rozcupovat na malinkaté kousíčky a ty pak zadupat do země. Vytočil by se a čekala by mě další lekce z oblasti módního průmyslu. Jakmile Bill začne o módě, je lepší zavřít oči a dokola opakovat: 'Krásný, Bille. Moc krásný.' U některých jeho návrhů se neovládnu a na rovinu mu řeknu, co si myslím, ale co se týče jeho image, mlčím, a to ve svém vlastním zájmu.

"Taky si myslím. Co teď?" Jak se tak zdá, pan návrhář je znaven tvůrčí činností. Já vlastně zapomněl, ono je to strašně namáhavý čmárat na papír. Chápu, že není snadný něco vymyslet, obzvlášť něco originálního, naprosto novýho, s čím ještě nikdo nepřišel. Ale hlava mi nebere, jak může být unavenej z toho, že jen drží tužku a maluje si. A kromě toho. Za dnešek jen seřval tu svoji agentku, co mě asi nikdy milovat nebude, protože její averze vůči mě narůstá. Pak vykecával s Lagerfeldem po telefonu a domlouval nějaké focení, takže se možná jeho fandové dočkají shootingu "Jak ze sebe udělat idiota podruhé". Potom už jen maloval tuhle hrůzu, do které by se nenacpal ani on sám, a to je kost a kůže. I když se mi zdá, že má poněkud větší zadek, ale to mu říkat nebudu. Nejprve by mě seřval, že melu blbosti, hned na to by se začal prohlížet a pak by šílel, že je tlustej a snažil by se shodit, a to nechci. Ne, že by se mi předtím jeho zadek nelíbil, ale tohle je mnohem lepší.
"To je fuk." Mávnu rukou. Stejně se nakonec bude dělat, co vymyslí Bill. Doprovázen jeho upřeným a zamyšleným pohledem se posadím na jeho židli a rukama se opřu o stůl. Můj pohled okamžitě přitáhne rámeček na stole. Teprve dneska jsem si všimnul, že Bill odstranil Petovu fotku. Musel to udělat dneska nebo včera, protože tu donedávna byla. Teď jeho stůl zdobí jen podobizna nás dvou. Zdá se, že Ken to má spočítaný. Chudáček.




Bill


"Promiň, já… netušil jsem, že… že jsi tady." Tom zůstane stát uprostřed koupelny, koktajíc omluvy za svůj nečekaný vpád. Rozrazil dveře zrovna v momentě, kdy jsem vylézal ze sprchy. Několik vteřin na mě zírá a pak vystřelí jako raketa. Mně je jedno, že mě viděl nahýho. Jednak se nemám zač stydět a jednak si myslím, že zas tak odlišně nevypadáme. Akorát bráška z toho asi bude mít celoživotní újmu. Hodím na sebe jeho župan, pro svůj jsem se jaksi ještě nedostal a vyrazím za ním.

"Nemusíš se omlouvat, nic se nestalo." Ve chvíli, kdy promluvím, Tom polekaně nadskočí na sedačce. Pako! Už několik dní je hezky mimo. Ode dne, kdy jsme se spolu… Panebože, pořád cítím jeho rty a ruce.
"Fakt jsem to nevěděl. Sorry."
"Měl jsi přijít dřív, mohl jsi mít peep show zadarmo." Mrknu na něj a založím si ruce na prsou.
"Cože???" Vykulí na mě oči a zbledne. Ježiš, asi jsem měl mlčet. Nejspíš jsem to přehnal a Tom nepochopil, že to bylo myšleno jako žert. Ještě aby to s ním seklo! Moje poskytnutí první pomoci by mohlo být i posledním.
"To byl samozřejmě vtip." Plácnu sebou do křesla. Nohy si na stolek raději nedám, protože jsem sledován bratrovým ostřížím zrakem. Řekl bych však, že ho v tenhle moment více zajímají moje nohy jako takové než to, zda je položím nebo nepoložím na stůl. Nemluví, jen na mě upřeně civí.
"Vtip…" Zamumlá a ohlídne se po Absim, který leží rozpláclý na podlaze a my dva jsem mu naprosto ukradení. Nejspíš si to chtěl říct jen pro sebe, ale mým uším to neuniklo. Takhle se mi nelíbí, je takový křečovitý. Můj Tom byl vždycky uvolněný a nad věcí, takového bych ho chtěl i teď. Musím vymyslet, jak toho docílit…


odd



"To byla ale blbost!" Odfrknu si a vypnu televizi. Dvě hodiny čumíme na film, který nejenže byl absolutně o ničem, ale k tomu jsem vůbec nepobral konec. Takové filmy nemám rád. Připadám si pak jako naprostý tupec. Když se chystám zeptat Toma na jeho názor, zůstanu na něj koukat s pusou dokořán. Bylo mi divný, že nic neříká. Ani nemohl! Dám ruku do ohně za to, že ten děj vůbec nevnímal. Ani si nevšimnul, že jsem telku vypnul. Civí do blba a je duchem naprosto mimo. Hodím si nohy na stolek, což bratr bytostně nesnáší, ač to sám dřív dělal. Když si je tam položím já, míní se zbláznit. No jo, je na ten svůj byteček až moc háklivý. Pro tentokrát zůstal tento můj čin bez odezvy z jeho strany. Čumí před sebe a neřve. Tohle ať si nezvyká! Nebude mě ignorovat! Zkusím ještě jednu osvědčenou věc, jak jej vytočit a přimět ho, aby se mi věnoval, a když už ani tohle nezabere, tak nevím. Nehty začnu do ovladače poklepávat v nepravidelném rytmu, který postupně nabírá na rychlosti a hlasitosti. Tom to nenáviděl, jenže teď je mu to jedno.

"Kam jdeš?" Zeptá se mě nechápavě Tom, když mu zčistajasna přistane ovládání v klíně. Hurá! Konečně si mě všimnul. Už pro něj nejsem vzduch.
"Vymyslet si vlastní a lepší zábavu. S tebou je tu pěknej vopruz!" Zašklebím se na něj.
"No dovol!" Ohradí se a vstane.
"A ne snad? Sedíš tu jako pecka a mlčíš. Super zábava, fakt! I v márnici bych se bavil líp."




TOM

V následujících vteřinách za sebou Bill silně práskne dveřmi od ložnice. Jeho Vznešenost se urazila, protože jsem si dovolil nevšímat si ho. Můžu za to, že on to líbání přešel jen tak, jako by to bylo něco naprosto normálního? Nedokážu na to přestat myslet a k tomu se mi dneska naskytnul pohled, na který jsem roky čekal. Nahý Bill! Panebože, málem mě to položilo! Byl dokonalejší než v mých představách. Tenhle obraz budu mít už do konce života před očima. Kdybych se včas nevzpamatoval a čuměl na něj dál jak ten nejchlípnější člověk pod sluncem, kdo ví, jak by to dopadlo.

"Bille?" Opět se ponižuji. Brácha je totiž jediná osoba, kvůli níž pokaždé odhodím veškerou hrdost a přilezu po čtyřech. Nikdo jiný mi za to nestojí. Když vejdu do ložnice, sedí moje drahá diva na posteli, pohupuje si nohama a zírá kamsi před sebe. Jsem si naprosto jistý, že věděl, že za ním přijdu.
"Hele, netvař se tak. Nic jsem ti neudělal." Nejsem si vědom ničeho natolik hnusného, co bych udělal a čím jsem mu mohl ublížit. I když… On Bill nikdy nepotřeboval nějaký konkrétní důvod. Dokázal se na mě naštvat i proto, že jsem se na názor zeptal dřív například Georga než jeho. Vždycky potřeboval mít jistotu, že je pro mě na prvním místě, což byl, je a bude. Jenže jemu to člověk musí stále dokazovat.
"Vůbec." Prskne a poodsedne si, když se posadím vedle něho. Jak malej fracek! A to mu bude co nevidět pětadvacet. Jestli to takhle půjde dál, tak budeme oba rádi, že se dožijeme padesátky. Buď totiž zakroutím bráškovi krčiskem nebo mě z něj ranní mrtvice.
"Když ti něco vytknu, fňukáš, že tě nemám rád. Když tě nepeskuju, taky si stěžuješ."
"Protože si mě nevšímáš…"
"Tak tedy Tvoji Nejjasnější Jasnost poníženě prosím o odpuštění." Pronesu uštěpačně. Nakonec to ještě dopadne tak, že se budu muset doprošovat, jestli můžu myslet na něco jiného než na něj.
"Blbečku!" Billova dlaň přistane těsně nad kolenem, kde zůstane i položená. Okamžik na mě upřeně hledí a když neucuknu, ucítím jak nehty přejede po látce mých džínů. Jeho oči se vpíjí do těch mých, zase ten zvláštní lesk. Jeho ústa jsou mírně pootevřená. Nevím, jestli to vzhledem k našemu líbání před několika dny zveličuju a z Billa zbytečně dělám perverzáka, podobného mně, a nebo se mi to doopravdy nezdá a něco na mě zkouší.

"Kam jdeš?" Bill vyprskne smíchem. Nechápu, čemu se směje. Byla to jeho vina!
"Co to bylo?"
"Co?"
"To… tys mi sáhl… Bille!"
"Já? Nic jsem neprovedl." Zavrtí hlavou, věnuje mi pohled, kterým mi nepřímo říká, že mi dočista přeskočilo, a založí si ruce na prsou.Tak moment! Někdo z nás dvou je tu doopravdy blázen. Já to nejsem, takže je to jasné… Ať mi nekecá. Halucinacemi netrpím, aspoň jsem na to dodnes nepřišel. Jasně jsem cítil, jak pomalinku posunuje ruku po mém stehně nahoru a jak se zastavil kousek od mého rozkroku. Jak jsem se snažil uhnout a kvapně jsem vstával, zamotaly se mi nohy, slítnul jsem z postele a přistál na podlaze.

Mám chuť mu vpálit do obličeje, ať si nehraje na svatého, že moc dobře ví, co udělal a teď schválně zapírá, jenže se k tomu nedostanu. Bill totiž sklouzne z postele a po čtyřech leze pomaloučku směrem ke mně. Co to se mnou hraje za divnou hru? V jedné chvíli se tváří jako neviňátko, že bych si nejraději nafackoval za to, že z něj dělám uchyla a během mžiku se změní v to, co už je kousek ode mě. Dravce. Brzy už ani nerozeznám, co je realita a co ne. Přece nemůže tak rychle měnit podobu! Připadám si jako laň nebo spíš gazela, která je štvána nějakou kočkovitou šelmou, kterou mi Bill v tuhle chvíli připomíná. Bill jako číhající kočka a já ubohá štvaná zvěř. Zastaví se malý kousek přede mnou, opírá se o ruce a upřeně mi hledí do očí. A je to tu znovu! Naprázdno polknu, můj hrudník se s každou sekundou zvedá rychleji a rychleji. Cítím, jak mě polévá horko, jak rozum vypovídá službu a jak ve mně začíná vítězit jediný pud. Bože, to ne…

and i love the way you are

23. august 2010 at 10:36 | LadyKay |  LK's opinion of
Už jsem sem strašně dlouho nepřidala nějaký fotky Billa. Jejich fotky jsou naprosto všude, tak jsem si říkala, že to snad ani nemá cenu. Jenže Mr. Kaulitz younger mě k tomu donutil...


model nr. 1
2

Me, Myself and Romeo 20.

20. august 2010 at 18:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Sakra! Jemu to přijde naprosto normální, že se ke mně takhle lísá, ale mně tím vyloženě týrá. Nasávat jeho vůni, cítit teplo jeho těla je pro mě mučení.
"Ehm, Bille." Odkašlu si, když se mi poněkolikáté otře tváří o krk a nevypadá, že by se chystal ode mě odlepit.
"Hm?" Zamručí a opře si hlavu o moje rameno. Doufal jsem že se ode mě odtáhne úplně a mně se podaří uniknout.
"Co se děje, Tommy?" Položí mi otázku, když mlčím a nic neříkám. Co taky říct? 'Víš, mě tvoje blízkost jaksi vzrušuje. Mohl by ses držet ode mě dál, jestli nechceš, abych ti ho při nejbližší příležitosti narval do…'? Copak jsem blázen?!
"Tak co je? Co je špatně?" Pár tmavohnědých očí si mě se zájmem prohlíží a jejich majitel vyčkává, co mu odpovím. Nemůžu mu říct, že mi jeho objímání vadí. Chtěl by vědět proč.
"No, víš…"
"Co je?" Billova dlaň se dotkne mojí tváře a pohladí mě po ní. "Jsi v pořádku, Tommy? Zdáš se mi nějak pobledlý…"
"Vážně?" Polknu a nespouštím oči z jeho plných rtů, které mě před několika dny líbaly. Bill se přesune blíž ke mně a ustaraně si mě prohlíží. Nevím, co se mu na mě nezdá. Jsem jaksi mimo, to jo, ale určitě ne kvůli tomu, že bych byl nemocnej. Když mi přiloží dlaň na čelo, nejspíš za účelem toho, aby zjistil, zda nemám horečku, naše oči se střetnou. V těch jeho se znovu zvláštně zaleskne, až mám pocit, že se na mě dívají oči, které jen vypadají, že jsou mého bratra a ve skutečnosti patří někomu naprosto jinému, úplně cizímu. Než stačím ucuknout, jak jsem zprvu plánoval, ucítím Billovy rty na mých. Zpočátku mě líbá něžně až opatrně, ale časem nabývá na jistotě a jeho líbání se stává intenzivnějším a vášnivějším. Jeho ruce opět bloudí po mém těle a uvnitř mě se přeřvávají dva hlasy. První mě nabádá, abych toho okamžitě nechal a Billa odstrčil, protože to, co děláme, rozhodně není normální. Druhý, ten hlasitější, mi našeptává, že se přece nevzdám něčeho, o čemž jsem tolik let snil, pro co jsem tolik let trpěl a teď konečně dostal.

Uchopím Billa za pas a přivinu si jej víc k sobě. Další, co mě zaskočí, je, že neprotestuje, nijak se nezalekne. Ovine mi ruce kolem krku a polibek prohloubí. Dlaněmi hladím to dokonalé tělo, pomalu přejíždím každý jeho záhyb, jako bych se domníval, že si jej takto uchovám v živé paměti navěky. A zároveň jako bych se obával, že je to naposledy, co jsem dostal příležitost být mu tak blízko.



Bill



To byla pecka! Můj zadek! Idiot jeden copánkatej! On je fakt blázen! Nejspíš se mu to v hlavě nějak přepíná, jiný vysvětlení pro to nemám. Zase jsem se radoval předčasně. Sice se zdálo, že se Tom konečně nechá, ale pak mu opět ruplo v kouli a sotva jsem se dotkl spony jeho pásku, shodil mě z klína. Div jsem si nerozflákal hlavu o stolek. Magor, fakt!
"Na co tak čučíš?!" zavrčím na Absiho, který sedí kousek od křesla a sleduje mě. Zmetek. Vsadím se, že má radost z toho, že jsem si narazil jak záda tak zadek. Se zaskučením se vyškrábu na nohy, kostrč mě teda pekelně bolí. Nakonec se tu ještě zmrzačím. Musím najít toho blázna a zjistit, co se mu stalo. Snad jsem mu nepřivodil nějakou psychickou ujmu. O tom ale silně pochybuju.
"Tome?" To je ale srab! Zamknul se přede mnou do koupelny. No, doprošovat se ho, aby mi odemknul a pustil mě dovnitř, fakt nemám v úmyslu. Stejně by mi to bylo houby platný. Místo toho se vrátím za Absinthem. Posadím se na sedačku a rozhodnu se čekat. Však on Tom vyleze, nocovat tam jistě nebude.



odd

Malinko jsem bráchu podcenil. Byl jsem si jist, že po chvilce z toho bunkru vyleze a bude koktat nějaký pitominy a bude se vykrucovat. Jenže je tam už hodinu a tři čtvrtě zabarikádovaný a nezdá se, že by se chystal odsud vypadnout. Stihl jsem si nalakovat nehty, převléct se, asi dvacetkrát jsem prolistoval časopisy na stolku. Teď se pokouším navrhnout nějaký model, abych se aspoň nějak zabavil, než moje dvojče sebere odvahu a vystrčí nos z úkrytu.
"Páníček se schoval, no. Posera jeden." Zašklebím se na chlupáče v křesle, který nepřestává hypnotizovat směr, kterým Tom zmizel. Absi se na mě líně otočí, řekl bych, až pohrdavě, si mě prohlídne a položí si hlavu zpět na opěradlo křesla.

Stejně mi to nejde do hlavy. Vůbec se nebránil, naopak. Ne, že bych si nějak moc věřil, přestože bych měl proč, ale vsadil bych se o cokoli, že se mu to líbilo. Ten jeho pohled a způsob, jakým se mě dotýkal, jak mě líbal. Nebylo to automatické, ale naprosto přirozené. Příjemně mě zamrazí, když si vzpomenu na jeho horké dlaně, jak se pomalu dostávají pod moje tričko a hladí mou kůži. Když si představím, k čemu mohlo dojít, bodne mě ve slabinách. Nejraději bych ho uškrtil, rozdráždil mě a pak se klidně zavře do koupelny. Ať si pak mele, co chce, mě neoblafne, chtěl to udělat. Dočasný pomatení mysli nebo nějaký zatmění či jinou blbost, se kterou na mě jistojistě vyrukuje, mu nesežeru. Lákalo ho dělat zakázaný a šílený věci. Tohle je už malinko extrém, ale tím spíš si myslím, že ho to vzrušuje a přitahuje. Zrovna jako mně. Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít s Tomem zažít něco takového.




TOM



"Ale? Copak? Tobě se už v koupelně nelíbí?" Bill se na mě kysele usměje, když si všimne, že jsem se odhodlal opustit svůj úkryt. Pohled mi okamžitě přistane na jeho nohách, položených na stolku. Mám chuť na něj začít řvát, ať ty hnáty dá okamžitě dolů, ale slova se mi zadrhnou v hrdle. Hádat se s ním nechci, nejraději bych s ním teď vůbec nekomunikoval. Stálo mě dost přemáhání, abych odsud vylezl a vrátil se za ním. Moc se mi nechtělo, ale musel jsem. Nevěděl jsem, jak se chovat. Nakonec jsem se rozhodnul, že budu dělat, jakože se nic nestalo a když o tom Bill začne, tak ho nějak odbydu a bude.
"Musím s Absíkem ven." Řeknu jakoby nic.
"Myslel jsem, že jste byli." I Bill mi odpoví podezřele klidně. Možná až ledově klidně.
"No, ale takovej pes jako můj potřebuje hodně pohybu a pobytu na čerstvým vzduchu." Vysvětlím mu s úsměvem a pobídnu Absiho, aby seskočil dolů.
"Jdu s vámi." Vyskočí na nohy i můj bratr a odhalí svůj perfektní chrup. Není divu, že je dokonalej, však ho tenkrát stal majlant. Blázen! Měl jsem na něm jeho zuby rád, i když byly křivý a trošku mi připomínal veverku. Pořád lepší než tohle… Ta jeho touha po perfekcionismu ho jednou zabije.
"Ne, ne, ne, to není dobrej nápad. A kromě toho. Máš práci." Ukážu prstem ke dřezu, čímž si vysloužím šokovaný pohled a znechucené odfrknutí. Hned na to kolem mě Bill projde a se vztyčenou hlavou zamíří do předsíně. Takže mám smůlu. Diva prostě rozhodla, že jdeme všichni a my musíme poslechnout. Ono to tak jako tak vyjde nastejno. Obojí je hrůza - ať už výslech, proč jsem zdrhl, nebo výčitky, že jsem na něj hnusnej. Takže si uděláme takovou menší rodinnou procházku. Absi, který natěšeně poskakoval kolem, se na mě dotčeně podívá, když zaregistruje, že se k nám ta vtěrka zase přidala.


odd



"Nemohli bychom…"
"Chtěl jsi jít s námi? Chtěl. Tak nemel a pojď." Otočím se na bráchu, který se chystal sednout na lavičku. Má, co si vydupal. Pes je rád, že vypadnul z bytu, pořád se kolem mě motá, běhá tam a zpátky a válí se v trávě.
"Tommy, počkej na mě." Zavolá na mě, když se chystám pokračovat dál. To je fňukna, proboha! Ale lepší jeho fňukání než rozebírání toho, co se odehrálo před pár hodinami. Divný je, že se o tom Bill ani slovem nezmínil. Čekal jsem, že hned bude chtít rozpitvávat každý detail a bude se mě vyptávat, proč to a proč zase tamto. Dělá, jako by se to snad vůbec nestalo. A to se mi moc nechce líbit, u něj tohle nevěstí nic dobrýho.
"Bolí tě nožičky? Nemám tě třeba vzít na záda?"
"Mohl bys." Ušklíbne se Bill. "Tahle štreka není žádná procházka. A k tomu moc letíš."
"Bille, musíš se přizpůsobit tempu." Mrknu se na Absíka, který zaštěká a vrhne na Billa zlostný pohled. Nejprve se k nám sockne, teď se táhne jak lemra a zdržuje. Bráška se ke mně konečně dobelhá a zavěsí se do mě.
"Co je tohle?"
"Přizpůsobuju se." Vysvětlí mi s úsměvem. Máma nám fakt nelhala, on to doopravdy bude můj bratr, na všechno má hned odpověď. Tiše si povzdechnu a s Billem, držícím se mé paže, vykročím kupředu.

"Je hezky, že jo?" Pronese zasněně a rozhlíží se kolem sebe.
"Hm." Zamumlám. Doufám, že nechce debatovat o počasí. Myslím, že toho si užijeme dost, až budeme v důchodu a budeme krmit v parku holuby. Při té myšlence se oklepu. Je mi zle jen z představy, jak sedíme, nadáváme na drzou mládež, stěžujeme si, že tohle za našich mladých let možný nebylo nebo si vzájemně popisujeme, jak nás bolí záda a klouby. A k tomu bude brácha neuvěřitelně nervní dědek. Už teď je s ním občas k nevydržení. Až bude senilní, tak ho určitě jednoho dne v afektu zabiju.

"Jsi rád, že mě máš?" Tuhle otázku jsem tak dlouho neslyšel, přestože se mě na to dříve ptal pořád. Vždycky chtěl, abych ho ubezpečil o tom, že si bez něj dovedu představit život. I dneska mu musím dát takovou odpověď, na kterou čeká a která je zároveň i pravdou.
"Je fakt, že jsi někdy nesnesitelnej a lezeš mi na nervy, ale jo, jsem rád a za nic bych tě nevyměnil." Podívám se na něj. Spokojeně se usměje a víc se ke mně přitiskne, což se mi výjimečně moc nelíbí. Bohužel mám dojem, že Bill těmito otázkami a doteky zkouší zjistit, jak reaguji na jeho blízkost. Možná se chce dozvědět, jestli ta naše líbačka byl jen úlet a nebo za tím je něco víc.
"Přemýšlel jsem." Už zase?! V poslední době pro mě Billovo přemýšlení neznamená nic dobrého. Nejprve mě chtěl šokovat, což se mu víc než povedlo, dokonce nejednou, a pak jsem se musel zpovídat. Co mě čeká teď?
"O čem?" Zeptám se, protože si to svým mlčením nepřímo vynucuje.
"O našem dřívějším slibu. Jak jsi říkal, že spolu budeme bydlet." A je to tady! Říkal jsem, že něco chystá. Neřeší sice, že jsem ho málem ojel, ale zabývá se myšlenkou společného bydlení.
"To už přece bydlíme." Připomenu mu, jak se k nám elegantně na pár dní nastěhoval. Z pár dnů je víc než týden a podle mě se Bill k Petovi jen tak nevrátí. Předtím jsem doufal, že toho magora vykopne z baráku a vrátí se tam. Jenže podle toho, co říká, se očividně rozhodnul, zůstat se mnou až do smrti. No doufejme, že v tom nehraje roli i ta naše pohovková akce.
"Ale to je tvůj byt, já myslím náš byt nebo líp náš vlastní dům." Vykřikne nadšeně.
"Fajn, kterou mám udělat?"
"Cože?" Vrhne na mě nechápavý pohled.
"Ptám se, kterou banku mám vykrást?" Zašklebím se. Při jeho náročnosti by možná jedna banka ani nestačila. Bill miluje přepych a náš barák by musel odpovídat přesně jeho nárokům. Minimálně jeden bazén, vířivka, sauna, milion pokojů, deset koupelen a všude zrcadla, aby se v nich mohl zhlížet a obdivovat se.
"Co bys kradl? Mám peníze." On to myslí vážně? No, tak tuhle šílenost mu musím vyhnat z hlavy.
"Bille, já nechci tvoje prachy!"
"Ale Tommy…"
"Žádný Tommy. Opovaž se někam volat a nějakej barák koupit! Nestěhujeme se. Rozumíme si?" Bill jen kývne, načež se mě opět chytne a rozejdeme se. Musíme vypadat jak milenci. Teprve teď mi došlo, že si tohle o nás musí myslet každý, kdo kolem nás prochází. Billovi je to ale jedno, mačká se ke mně a usmívá se. Dokonalý páreček.