September 2010

Me, Myself and Romeo 31.

29. september 2010 at 16:29 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"No, Tome, dělej! Nebudeme na tebe pořád čekat." Jak Bill tak Absinth na mě zírají a čekají, až se k nim dobelhám. Mám chuť bráchu odpálkovat, ale pak si vzpomenu na procházku, kdy jsem to byl já, kdo ho podobně peskoval a raději sklapnu. Znám moji divušku, dala by mi to parádně sežrat. Sice se tváří, že na to zapomněl, ale zdání klame. Má sakra dobrýho pamatováka. O tom mě už několikrát přesvědčil…
"Proč vůbec tenhle špacír?" Ohlédnu se na kopec, který jsem právě úspěšně zdolal a s jazykem na vestě hledím do rozesmáté tváře osoby, kterou mám sto chutí něčím hodně zvrdým trefit. To je hnus se takhle hýbat už po ránu.
"V jednom časopise jsem četl, že procházky na čerstvém vzduchu jsou zdravé a pomáhají při zvládání stresu." Bože, děkuji, že jsi nedopustil, aby Bill četl něco o běhání. Jinak by mě ráno nutil sprintovat kolem baráku. Pro jistotu zneškodním všechny časopisy, co máme doma. Bůhví, co by tam vyčetl příště…
"Asi ti lhali." Projdu kolem nich a pokračuju kupředu. Stejně mě doženou, nasadili tempo, kterému se nedá stačit. Krom toho jsem jediný, kdo je ve stresu a nějak nepociťuji, že by ho tenhle pochoďák, na který jsme se vydali, odbourával.
"Nemůžeš čekat, že se účinky dostaví ihned. Chce to pravidelnost." Nejprve mě předběhne Absik a následně i Bill. Pravidelnost? Tím chce naznačit, že budeme takhle courat každej den po lese?
"Nic se neboj, Tommy. Tady je tolik míst, kam se dá jít."
"Proč? Řekni mi proč?" Zaskučím s pohledem upřeným k nebesům. Nade mnou vidím špice jehličnanů, slyším ptačí zpěv. To je jak stvořený pro moje nervy, fakt!

Lutte pour l'amour 39.

24. september 2010 at 23:50 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Je to jen na týden. Zatím." Dodám a připojím úsměv. Nechápu, na co Bill potřebuje tolik věcí. Už se mi podařilo vymluvit mu pár zbytečností, ale teď požaduje další. Kdybych se na týden balil někam já, stačila by mi jedna menší taška. Do ní bych naskládal tři trika, dvoje kalhoty, nějaké mikiny, spodní prádlo, ponožky a kartáček na zuby. Jenže já nejsem Bill. Ten potřebuje x dalších věcí, bez kterých by zřejmě nemohl fungovat. Oblečení, tedy to nejhorší, máme naštěstí sbaleno. S vypětím všech sil se mi zadařilo namačkat je do jedné obrovské tašky.

"Tomi, zapomněl jsi na skicák a uhly." Upozorní mě, když zvítězím nad zipem a zavřu i tu druhou, o něco menší tašku.
"Ty budeš kreslit?" Podivím se. Myslel jsem, že chce trávit čas se mnou a ne si čmárat po papíře.
"No, když budeš něco dělat…"
"Dobře, ale mám jednu podmínku."
"A tou je?"
"Nakreslíš něco pro mě, hm?" Mrknu na něj. Bill na znamení souhlasu kývne a zvonivě se zasměje. Jeho smích je lékem na moji rozervanou duši. Jakmile jsem s ním, nepřipadám si tolik jako hajzl. Možná právě proto vyhledávám jeho blízkost pořád. Dokonce jsem se už i napůl přestěhoval zpátky domů. Máma se sice divila, že se synáček vrací do její náruče, ale když viděla, jak je její mladší dítko rádo, že jsem zase s nimi, přestala vyzvídat, co mě k tomu vedlo. Kdyby věděla, čeho jsem se dopustil, zabila by mě. Kdyby jen tušila, že Billova radost pramení z toho, že jsem na sebe převzal roli jeho milence, zešílela by. Musíme si před ní dávat sakra velkýho majzla, aby nic nepotkala. V náš prospěch hraje to, že jako mladší jsme si byli podstatně bližší než obvykle sourozenci bývají. Takže se nijak moc nepozastavuje nad tím, že mě Bill drží za ruku a nebo se ke mně přitulí při sledování televize. Ale vidět nás jak se líbáme, mám na svědomí její smrt. Šok byl, když jsem u něj v pokoji usnul a ráno se máma zjevila ve dveřích. Na chvilku se mi zastavilo srdce a čekal jsem výslech, co tam dělám. Místo toho začala vtipkovat, že bez sebe nevydržíme ani minutu.

"Byl to super nápad. Aspoň nás nebude pořád hlídat." Pronese Bill a vrátí mě z mého myšlenkového světa do toho reálného.
"Kdo?"
"Máma, ne?" Vykulí na mě oči a zavrtí hlavou. O kom jiném by asi mluvil. Jsem blbec. V podstatě to byl jeho nápad, sám se ke mně nepřímo pozval. Zatím jen na týden, ale tak nějak tuším, že by byl rád, kdyby to šlo napořád. Sice bych to v první chvíli chtěl zavrhnout, ale nedokážu mu nic odmítnout, takže bych nakonec souhlasil. Den ode dne moje ochota udělat vše, co mu na očích vidím, vzrůstá. Už dřív jsem se mohl přetrhnout, ovšem teď už je to extrémní. I kdyby po mně požadoval modré z nebe, jsem přesvědčený, že bych udělal cokoli, šel kamkoli, podstoupil všechna rizika jen proto, abych splnil jeho přání a vykouzlil na jeho rtech úsměv. A vysloví-li sebevětší pitomost, se kterou by ho ostatní poslali do háje, já vstanu a jdu ji udělat. Myslel jsem, že takových věcí je schopen člověk jen, když je zamilovaný, protože mu Láska nasadí brýle, dík nimž oslepne a vidí všechno hezčí. Asi jsem se mýlil. Pro žádnou ženskou na světě, i kdyby byla sebedokonalejší, bych neučinil to co pro Billa. Nikdy.

"Hele, poslouchej mě, když s tebou mluvím." Napomene mě a našpulí rty. A pak že nikdo není dokonalý! Ten, kdo to řekl, pěkně kecal a nebo spíš neměl tu čest s mým bratrem. Kdyby ho znal, nevypustil by z úst takovou lež.
"Já tě přece poslouchám." Namítnu a v duchu poznamenám, aby se mě hlavně neptal, co právě řekl, protože bych byl namydlenej. Zatímco si tu vedl svůj monolog, uvažoval jsem o jeho bezchybnosti.
"To jsem si všiml. Koukáš na mě jak na svatej obrázek a culíš se jak pako." Plácne se do stehen. Vždy, když tohle udělá, přitáhne moji pozornost ke svým nehybným končetinám. Nejednou jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby Bill normálně chodil, kdyby se nic z toho nestalo. Těžko říct, jak by to s námi bylo... Možná bychom si začali zase rozumět a byli bychom super bráchové, ale třeba taky ne.
"Nemáš být tak krásný." Odvětím mu s úsměvem a konečně nacpu do tašky i jeho skicák s uhly. Snad je to všechno a nevzpomene si na další nezbytně nutné věci. Neujde mi, že mu při komplimentu, jenž jsem mu právě složil, zrudnou tváře. Člověk by řekl, že si za tu dobu už zvyknul, ale on ne. Pokaždé se začne červenat, upozorním-li na něco, co se mi na něm líbí.
"Ty jsi mnohem hezčí." Po chvíli se mi rozhodne oponovat. Tak to bych se hádal. Netvrdím, že se sám sobě nelíbím, jsem se sebou až na pár drobností spokojen, ale neznám hezčí bytost, než je Bill. Jsem obyčejný, on výjimečný. Postrádám něco, čeho on má na rozdávání. Neumím zářit jako on. Je slunce, slunce mého života a zahřívá a prozařuje moje dny. Jeho úsměv je jako hřejivé letní paprsky.
"Ty se chceš dohadovat?"
"Není proč. Ty jsi krásnější a konec debaty." A je to zpečetěno. Bill náš spor rozsoudil. Stejně si ale myslím svoje. Jsme oba stejní a přesto tak odlišní. Jeden bez druhého jsme ale neúplní, pouze společně tvoříme celek. Jsme jako jin a jang, harmonie.


"Můžeme vyrazit. Já jsem hotov." Zavelím, ale nevypadá to, že bych se nějak chystal k odchodu. Posadím se totiž na postel a cvrnknu Billa do nosu. Zaprská a zamračí se. Nadává mi, že to nemám dělat, protože mu tím připomínám babičku. Dělám to hlavně, protože se mi líbí, jak se střapčí. Je úžasně roztomilý. Snad ani neexistuje situace, v níž by se mi nelíbil. Je krásný nepřetržitě.
"Rozloučím se s mámou a pojedeme."
"Necháš to!" Okřiknu jej ze srandy, když se k němu nakloním a on chytne jeden z mých copánků, zatahá za něj a začne si jej omotávat kolem prstu. Neomotává si jen moji ozdůbku, ale i mě. Svým kouzlem osobnosti si dokáže podmanit každého.
"Nenechám." Vyplázne na mě jazyk a znovu mě zatahá. Černovlasý ďábel, tvářící se jako anděl, to je přesně Bill. Sáhnout mi na copánky někdo jiný, zlámu mu ruce. On ale smí všechno.
"Nenecháš?" Zašeptají moje rty a začnou se přibližovat k těm jeho. Skoro neznatelně zavrtí hlavou a o něco zkrátí vzdálenost, která nás dělí. Dlaně mu přiložím na záda, pohladím jej po nich a pomalu se na něj pokládám. Když se otřu rty o jeho, rozletí se dveře.


"Tady jste!" Odskočíme od sebe a oba třeštíme oči na mámu. Snažím se číst v její tváři, zda se jí zdá něco divné nebo si ničeho nevšimla. Když ale pokračuje dál, jako by se nechumelilo, odvalí se mi ze srdce obrovský balvan. Neviděla nás.
"Viď?" Žďuchne do mě Bill loktem a pohledem mě pobízí, abych kývnul.
"Jasně." Potvrdím a ani nevím co. Vzpamatovával jsem ze šoku, který nám naše rodička způsobila svým nečekaným vpádem, nebyl jsem s to vnímat, o čem se bavili.
"Hlavně na sebe…" začne máma typickou větou, kterou za ni s radostí dokončím.
"…dávejte pozor. Neboj, dohlídnu, aby si Bill nebral bonbony od cizích lidí." Protočím oči a znenadání schytám pohlavek. Ne, od mamky, ale od bráchy. Asi jsem se jej dotknul.
"Pitomečku." Zaksichtí se na mě a k tomu do mě strčí.
"Jak malí." I mamčiny rty se zvlní do úsměvu. Bill je šťastný, ona taky a když pominu občasné výčitky, které se mi však daří čím dál lépe potlačovat, jsem i já.
"On je jak malej." Štíhlý prst mého dvojčete se zabodne do mé hrudi. Nezměnil se. Kdykoli nás za něco napomenula, udělal ze sebe neviňátko a tvářil se tak, že jsem i já sám nabyl dojmu, že nekárá nás, ale jen mě.
"To si s tebou vyřídím později." Procedím skrze zuby a vstanu. Popadnu obě dvě tašky a nechám je o samotě, dávajíc jim tak prostor, aby se na týden rozloučili.



Bill


Mé oči doprovázejí Toma ke dveřím a teprve až za sebou zavře, aby odnesl moje tašky do auta, jsem schopen vnímat přítomnost mámy. I kdyby kolem mě byly desítky těch nejzajímavějších lidí, byl by to Tom, kdo by na sebe strhl moji pozornost. Můj svět je on. Nepotřebuji víc. On a jeho láska mě naplňují pocitem štěstí a naprosté spokojenosti. A ač jsem zbožňoval bratrskou péči, s níž se o mě staral, tahle podoba je hezčí.


Jen jedna věc mě nutí mít strach. Před nedávnem Tom přespal u mě v pokoji, což se stalo už pravidlem. Ve své posteli vůbec nespává, raději se mačká se mnou na mojí. Objímal mě, líbal a hladil, ale když jsem cítil, jak se jeho horká dlaň posunuje níž, zpanikařil jsem a možná až příliš surově jsem jej odstrčil. Přirozeně netušil, co udělal špatně. I tak se mi ale začal omlouvat. Když se takto dotýkám já jeho, nemám sebemenší problém. Jenže jakmile se naše role prohodí, začnu vyšilovat. Sice jsem si strašně přál, aby přestal být pasivní a moje laskání mi oplatil, ale jakmile to konečně udělal a odhodlal se k tomu, zablokoval jsem se. Bojím se. Ne jeho, nemám strach, že by mi ublížil. Spíš toho, že to nepůjde a že se před ním znemožním a on si bude myslet, že mě nevzrušuje. Budu nebo spíš budeme ten blok uvnitř mě muset nějak odbourat.

"Můžeme?" Zatřepu hlavou a přestanu si přehrávat, co se dělo a jak se Tom tvářil, když jsem jej odmítl. Teď tu přede mnou stojí, pošklebuje se, což je pro něj typické a mně tak připadá neuvěřitelně přitažlivý. I když... Kdy mě nepřitahuje? Vždycky mi připadá sexy.
"Můžeme." Kývnu a rozhlédnu se po pokoji. Vozík nikde. Ani jsem nezaregistroval, že ho odnesl. Musel jsem být asi hodně mimo. Máma si mě k sobě přivine, až zalapu po dechu. Takhle k sobě tiskne jen mě. Bojí se. Od mojí autonehody její strach ještě více vzrostl a nevěřím tomu, že by mě pustila s někým jiným než s Tomem. Vlastně ano, s Wee. Ta si získala její důvěru během chvilky. Kdyby jen věděla, jak je mi po ní smutno. Sice mám toho, koho jsem vždycky chtěl mít a dokonce ho mám i tak, jak jsem snil, ale… Schází mi naše debatování o umění, její postřehy vůči okolí, vyprávění o tom, co zažila. Chybí mi den ode dne víc. Když se mi Tom přiznal, co ke mně cítí, zaslepila mě láska natolik, že mi zas tak moc nevadilo, že mi Wee neodpovídá. Mrzelo mě to, nechápal jsem, proč se to stalo, ale teprve teď si plně uvědomuji, co pro mě doopravdy znamenala. Ale to je tak vždy. Teprve, když něco nebo někoho ztratíme, uvědomíme si skutečnou hodnotu, již daná věc či člověk pro nás měli. Budu ale optimista, budu věřit, že se to urovná. Optimismu jsem se naučil dík Tomovi. Změnil můj pohled na svět. Co bylo dřív jen černé a bílé, má najednou tolik různých barev. Co znělo monotónně, vydává teď nejrůznější tóny.

"Tak pojď, brašule." Zvedne mě do náruče, když se ode mě mamka odtáhne a propustí mě ze svého objetí. Moje paže se ovinou kolem jeho krku a mám chuť spočinout hlavou na jeho rameni, ale tuhle touhu potlačím. Jeho blízkosti si užiji za ten týden požehnaně.
"Dík." Věnuje naší mamině úsměv, když mu otevře nejprve domovní dveře a pak i dvířka od auta. Tom zabouchne a oběhne auto. Pousměji se, když vidím, jak se jeho copánky tančí.
"Zamávej mamince, protože od teď patříš jen mně." Pobídne mě a sám zvedne ruku. Napodobím ho a se širokým úsměvem zamávám na rozloučenou. Mám před sebou další úžasný týden, který bude patřit jen mně a Tomovi. Člověk se sice nemá moc těšit, protože ho pak prý čeká hořké zklamání, ale co by se mohlo stát? Budeme spolu, sami a nikdo a nic nám náš týden nezkazí. Ani já a ani Tom to nepřipustíme.

Me, Myself and Romeo 30.

20. september 2010 at 18:21 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Fuj, co to je?" Nepřestávám se šklebit a podívám se na Billa, který do sebe otočí celou skleničku. Jak to může pít, vždyť je to humus! Mně stačilo jen smočit rty a on to vyzunkne na ex. Že by ta léčba byla až tak dobrá, že bych ztratil i chuť na veškerý alkohol?
"Dealkoholizované víno." Bill si olízne rty a zazubí se. Cože to je?
"Dea… co?"
"Prostě nealko víno." Sakra, tak teď jsem mu málem křivdil. Bill nezapomněl, co jsem byl zač a zařídil se podle toho. Dokonce i sám ten driják pije. I když on vypadá, že mu to chutná, takže to není zas taková oběť z jeho strany. Ale cením si toho. Kdyby byl lehkomyslný, nalil by mi šampáňo a bylo by mu jedno, že to pro mě může být jízdenka zpátky do léčebny. Ač se na první pohled může zdát, že jedná spontánně, má všechno vždycky do posledního detailu promyšlené a nic neponechává náhodě. Proto se mu asi nikdy nestalo, že by jej dostal někdo na lopatky. Bill má totiž dar předem odhadnout, jak bude jeho soupeř reagovat a zařídí se podle toho.

"Takže je to vlastně mošt. Hroznovej mošt." Jen co to dořeknu, se bratr nadechne. Pozor, pan módní návrhář mi chce zřejmě opět dokázat, že se vyzná úplně ve všem a že já jsem naprostej blb, co nic neví.
"Ne, je to dealkoholizované víno, což znamená…" Přiložím mu prst na rty. Raději ho zastavím hned zkraje. Vypadalo to, že se nám tu rozjíždí docela dlouhá přednáška procesu vyrábění toho odporného moku. Mně je jedno, jak se to vyrábí, můj vztah k tomu nic nezmění. Je to humáč a za tím si stojím.
"A z čeho se dělá víno, lásko? Z hroznů. Takže je to mošt. A pro příště…" Odložím svou skleničku a vezmu ji i od Billa. Posadím se těsně k němu a otřu se svým nosem o jeho. "Příště kup raději dětský šampáňo. To se dá aspoň pít…" Uculím se a pokládajíc jej na záda s ním spojím rty.
"Ale vždyť ty jsi to nikdy…" Odstrčí mě a chystá se protestovat, ale je umlčen mými ústy. Zbožňuju ho, ale nejvíc ho žeru, když mlčí. Je hroznej, pořád musí mít poslední slovo a ke všemu se musí vyjadřit. Co na tom, že jsem to jako malej nechtěl? Jednu sklínku bych snad zvládl. Nikde není napsaný, že musím vypít celou flašku.

Knoflík po knoflíku rozepínám košili a pomalu ji z něj svlékám. Nemůžu se nabažit jeho plných rtů, líbal bych je nepřetržitě, kdybych směl. Vzdal bych se čehokoli, jen jich ne. Málokdo by jim odolal. Jestli vůbec někdo takový existuje. Sám to znám. Odolávál jsem jim dlouho, až jsem nakonec podlehnul. Bál jsem se, držel se ze všech sil a pak jsem se do toho vrhnul po hlavě. A nelituju a nikdy litovat nebudu. Ať si ten idiot mele, co chce.
Ani Bill nezůstává pozadu. Tričko hodil někam za nás, přičemž jsem po očku zkontroloval, jestli se neoctilo poblíž nějaké svíčky. Nerad bych se vrátil do dětských let, kdy jsme si s Billem hráli na hasiče. Babičku mohla ranit mrtvice. Štěstí, že ty záclony pověsila vlhký… Moje kalhoty se taky po chvilce ocitnou na zemi. V kterém rohu místnosti skončí, už ale nevidím.
Naše rozpálené kůže se dotýkají, chtíč narůstá a když mě Bill chytí za zadek a přitiskne si mě na svůj vzrušený klín, téměř současně oba toužebně vydechneme. Uchopím lem boxerek a stáhnu je z něj. Jemně stisknu v dlani jeho naběhlý penis a palcem rozetřu kapičku na jeho vrcholku. Bill mírně zakloní hlavu, ale hned se jeho oči střetnou s mými. Slabým kývnutím hlavy mě pobídne, abych to udělal. Za krk si mě přitáhne k sobě a vpije se do mých úst. Jazykem laská moje rty a začne tlumeně vzdychat, když mu ho začnu honit. Jsem pyšnej sám na sebe, že jej dokážu během tak krátkého okamžiku zbavit smyslů a přivést k šílenství.

"Něco jsem…" Bill mou ruku po chvilce odstrčí, zavrtí hlavou a přinutí mě si lehnout na záda. Roztřesenýma rukama svlékne i poslední kousek oblečení, který halí moji nahotu a který vzápětí sám odkopnu kamsi do neznáma. Letmo mě políbí na rty a postupuje níž. Jeho jazyk za sebou zanechává vlhkou cestičku, jak se posunuje přes hruď, břicho až k pulzujícímu penisu, který se dožaduje jeho pozornosti. Prohrábne si vlasy, snažíc se tak odstranit překážející prameny, jež mu spadly do obličeje, rty přiblíží k penisu a vydechne. Koutkem oka se ujistí, že jej pozoruji, těšíc se na báječnou podívanou, jak mě kouří. Povystrčí jazyk, jímž nejprve obkrouží špičku a následně na ni zatlačí.
"Do hajzlu!" vyhrknu. Citím, jak mě bere do pusy, prsty jedné ruky hladí moje varlata, zatímco druhou dlaní mi stískává zadek. Mizím hluboko v jeho ústech a pomalu nejsem schopen myslet na nic jiného než na rozkoš, jíž mi způsobuje moje dvojče nebo spíš jeho mrštný jazýček. Sám mu začínám ochotně vycházet vstříc pohyby pánve a sténám nahlas jeho jméno. Je to krásný… ne, nádherný…fantastický! Neunikne mi, že Bill zesílí stisk a začne mě sát důrazněji. Dík tomu začnu do jeho úst přirážet jako smyslu zbavený. Cítím, že se blíží moje vyvrcholení, které se snažím oddalovat, co jen to jde, protože bych chtěl, aby to trvalo věčně a kdybych si směl vybrat způsob smrti, bylo by to umírání pod návalem slasti, kterou mi dokáží přivodit Billova ústa.

Trhavě oddechuji, vychutnávám si ten dokonalý pocit do poslední chvíle, než naprosto zmizí. Když se mi podaří přijít jakž takž k sobě, vyhledám pohledem Billa. Ten klečí mezi mýma nohama a v prstech otáčí malou stříbrnou tubu, kterou nevím, kde tak narychlo sebral a potutelně se usmívá. Mé oči přítáhne jeho stále tvrdé mužství a když se znovu podívám na něj a on kývne, dojde mi, jaké jsou jeho úmysly.
"Bille, to…" Během mžiku se sklání nade mnou a polibky se mě snaží uklidnit. I jemu došlo, že jsem pochopil, o co tu běží a vycítil moje obavy.
"Neboj, bude se ti to líbit…" zašeptá a pomalými pohyby, doprovázen mým vystrašeným pohledem, se vrátí do předchozí pozice. Se staženým hrdlem sleduji, jak si trošku gelu vymáčke do dlaní a jeho oči zabloudí mým směrem.
"Uvolni se." Poradí mi, když se štíhlé prsty ocitnou v místě, kam má v plánu později zasunout svůj penis. Opatrně do mě vklouzne jedním prstem a čeká na mou reakci. Je to divný… ne nepříjemný, ale prostě divný… Začne jím ve mně pohybovat, což je zpočátku nepříjemný, ale pak se najednou dotkne "něčeho" uvnitř. Ten kratičký dotek mě přinutí zavřít oči a slabě zavzdychat. Billovi to neunikne a vzápětí se mi znovu zatmí před očima. To je kurva dobrý! Když ale přidá druhý prst, syknu bolestí a stisknu víčka. Jeden se dal, ale tohle už není moc příjemný, dokonce to i bolí.
"Jsi strašně napjatý, zlato…" Nemůžu za to, to samo. Pokusím se to vydýchat a postupně uvolnit všechny svaly. Po chvilce ucítím, jak pohybuje prsty, takže se zadařilo. Trošku to táhne, ale bolest se střídá s příjemnějším pocitem. Když mě ale už tohle kurevsky bolelo, tak si nedovedu představit, jaký to bude, až do mě narve ptáka. Vždyť mě rozpáře!

Bill zřejmě usoudil, že jsem připravený, protože jeho prsty, připravující mě na přítomnost něčeho mnohem většího uvnitř mě, zmizely. Neodvažuji se na něj podívat, určitě si lubrikantem potírá svůj pulzující penis a chystá se mě rozervat vejpůl. Znovu se mi rozbuší srdce a strachem se nedovažuji ani nadechnout. Billovy ruce mě pohladí po bocích a špička jeho mužství zavadí o vstup do mého těla. Všechny svaly uvnitř mě se jako na povel stáhnou.
"Bude to dobrý…" Zašeptá, jako by přesně věděl, na co myslím. Jemu se to kecá! On strach mít nemusí. Když do mě začne postupně pronikat, nedokážu potlačit výkřik a z očí mi vytrysknou slzy. Bože, to je hrůza!
"Musíš se úplně uvolnit, broučku…" Pokouším se, ale to se nedá. Strach je silnější než já. Víčka držím pevně zavřená, ruce stiskávám v pěst a zhluboka oddechuji. To musím dát, prostě musím. Billova ústa se dotknou mých a začnou mě konejšit polibky, snažíc se mi tak pomoci se plně uvolnit. Jednu ruku mu položím záda, krouživými pohyby hladím sametově jemnou pokožku a druhou vklouznu do jeho havraních vlasů. Znovu ucítím tlak, jak do mě kousek po kousku vstupuje, aniž by mě přestal líbat.

"Pohni se." Požádám jej poté, co si zvyknu na jeho přítomnost v mém těle. Bill mé prosbě vyhoví a opatrně do mě přirazí. Není to zas tak strašný, jak jsem si myslel.
"Znovu a víc." Pobídnu jej. Důkladně si mě prohlídne a když se ubezpečí, že to myslím vážně, udělá, co jsem mu řekl. Tento příraz je ve srovnání s předchozím o poznání tvrdší. Nepřestává mě pozorovat, pečlivě si všímá každé změny v mém výrazu. Nejspíš se snaží zachytit nějakou známku nevole, bolesti či něčeho podobného, to tam ale nenajde. Znovu se ve mně pohne a tentokrát mě přiměje slabě zasténat. Nechám svoje dlaně sklouznout k jeho zadečku, za nějž jej uchopím a zatlačím, snažíc se mu tak naznačit, že jsem v pohodě. Přes jeho rty se mihne úsměv a konečně ucítím, jak ve mně jeho penis začne klouzat. S každým dalším pohybem mizí ten nepříjemný počáteční pocit i táhnutí a já zjišťuji, že se mi to vlastně šíleně líbí. Přidržujíc jej za zadek jsem v podstatě tím, kdo udává tempo.
Jazykem vklouznu do jeho pootevřených úst a prudce jej začnu líbat. Znovu narazí na ten zázračný "spínač", kterým mě v tu ránu katapultuje do jiných sfér a oba do polibku zavzdycháme. Bože! Málem jsem se o tohle připravil! Bill se ode mě odtáhne, na čele mu perlí pot a jeho obličej je pokřiven vzrušením. Přerývavě dýchá, ale nepřestává mi upřeně hledět do očí. Mé přirození se otírá o jeho břicho a znovu tvrdne.

"Och bože… kurva… Tome!!!" vykřikne, když kolem něj stáhnu svaly. "Udělej to… znovu…"
Vyhovím jeho přání a jsem odměnen dalším vzrušeným výkřikem. Celý se třese a já tak nějak podvědomě tuším, že je jeho vrchol na sebe nenechá dlouho čekat. Sténá moje jméno, což je rajskou hudbou pro moje uši, křičí slastí a nekontrolovaně do mě proniká. Nečekaně ale přestane, uchopí můj znovu tvrdý penis a zmáčkne jej. Rychlými pohyby začne pracovat na mém uspokojení. Zarývám mu nehty do zad a místnost naplňují moje skoro až zoufalé stény. I já jsem se co nevidět udělám, především jeho přičiněním. Pokud jde o konkurenci, tak ji Bill nemá v ničem a v tomhle už vůbec ne. Je mistr ve svém oboru. Jakmile se začne znovu, nejprve pomaleji ale vzápětí opět jako šílený pohybovat, nevydržím to a jeho břicho "ozdobím" lepkavou bílou hmotou. Bill pustí můj penis, chytí mě za boky a znovu a znovu se do mě vrací.

"Už…už to…" Ani nestihne doříct, co začal, a několikrát do mě vystřikne. Vysílen zaboří hlavu do mého ramene a třesoucí se po celém těle se ode mě nechává hladit. Když odezní orgasmus a tep i dech se mu vrátí do normálu, svalí se vedle mě. Nadzvednu se na loktech a skloním se nad ním, obdivujíc se tomu, jak je po orgasmu nádherný… ještě krásnější než obvykle… Nosem zavadím o jeho tvář, ústy se mazlím s jeho bezchybnou pletí a dlaněmi hladím potem lesknoucí se tělo.
"Pojď ke mně." Bill nechává oči zavřené, ale usmívá se a rozevře náruč. Vyčkává, až ji přijmu, což samozřejmě rád udělám. Položím si hlavu na jeho hrudník a naslouchám, jak mu bije srdce… jak tluče pro mě. Dlouhé štíhle paže mě láskyplně objímají a bříška jeho prstů kreslí na moje záda asymetrické obrazce.
"Zbožňuji tě, víš to?" Protne unavený hlas konečně ticho. Tiše se zasměji a vtisknu polibek na jeho hruď. Je dospělej chlap a přesto má jeho tělo stále chlapecký vzhled.
"Ne víc než já tebe."
"Myslíš? Já bych i zabil, kdyby se mi tě někdo pokusil vzít." Představa zběsilýho Billa, vraždícího kvůli mně, mi připadá spíše komická než strašidelná. Nanejvýš by se sokovi pomstil, ale fyzicky by neublížil. Není takový. Když pominu našeho Hagena a moji osobu, nedal nikomu ani facku. Pokud teda neschytal nějakou Péťa. A důvod ke mstě nemá, protože mě a mou lásku mu nikdo ukrást nemůže. Sice mi leze na nervy ta jeho panovačnost, ale jeho dobré vlastnosti převyšují ty špatné. Když k tomu připočtu, že jsem pro něj roky trpěl a procházel si peklem, byl bych pitomej, kdybych se ho vzdal teď, když jsem ho dostal, když je konečně jen můj.
"Je to napořád?"
"Navždy." Ujistí mě a na důkaz pravdivosti svých slov mě pevněji sevře v objetí.


odd



"Billy." Oženu se rukou, když ucítím něco vlhkého na uchu. Proč mě nemůže nechat ještě spát? Nikdy bych si nedovolil budit ho. Zaprvé miluju okamžiky, kdy ho můžu pozorovat, jak spí a zadruhé by mě ukamenoval, kdybych ho vytáhnul z pelechu. To je divný… On je zas nadrženej, že tak šíleně funí?
"To není Billy." Ozve se hlas opodál, doprovázený přidušeným smíchem.
"Absinthe, fuj, jedeš dolů!" Málem mě ranila mrtvice, když jsem otevřel jedno oko a spatřil nad sebou psa. Vymrštím se do sedu a mám pocit, že pořád sním. Absi stojí vedle mě a radostně vrtí ocasem, jsem v neznámém pokoji a mezi dveřmi stojí Bill v teplákové soupravě a s kšiltovkou na hlavě. To je pěkně ujetej sen! Můj vždy super vystylovanej brácha má na sobě tepláky. I když on je stylař tak jako tak, i z pytle by vykouzlil exkluzivní model, o nějž by se lidi rvali.

"Dobrá práce, kámo." Bill ukáže Absikovi vztyčený palec a spiklenecky na něj mrkne. Odkdy jsou ti dva kámoši? Asi mi něco uniklo.
"Kde se tu vzal?" Potlačím zívnutí a promnu si oči. Bohužel to není sen, ale skutečnost. Absinth běhá ode mě k bráchovi a sem tam zaštěká, Bill se při pohledu na mě rozřehtá a já netuším.
"Dovezl jsem ho, když jsem ti jel pro něco k snídani." Teprve teď si všimnu, že drží v ruce kelímek s kafem a papírový pytlík. Odlepí se od futer, o něž se celou dobu opíral a vykročí ke mně. Obojí mi podá a sedne si naproti mně.
"Díky." Nakouknu do sáčku, kde jsou koblihy, jednu si vezmu a samozřejmě nejprve nabídnu jemu, aby si kousnul. Bill jen zavrtí hlavou. Aspoň neubude, s chutí se do ní zakousnu. Po včerejší noci mi parádně vytrávilo. Sousto zapiji pořádným lokem černé kávy.

"Co to máš na sobě, prosím tě? Nová kolekce?" Znovu sjedu pohledem jeho dnešní ohoz a s hrůzou v očích sleduji, jak si Absi lehá vedle něj a pokládá mu hlavu do klína. Tak teď je se mnou ámen! Ti dva se dali dokupy, zatímco jsem spal, a proti takové přesile nemám sebemenší šanci. Táhnou za jeden provaz a mně nezbývá než držet hubu a šlapat v brázdě. Jinak mě stihne hned dvojí hněv. Absinth je pěknej zrádce, bestie falešná. Celou dobu kope proti Billovi a jen, co se ukáže, že má brácha barák se zahradou a že by z toho mohl mít chlupáč užitek, je s ním jedna ruka. Prospěchář hnusnej prodejnej! Takhle podrazit pána, kterej ho má rád a stará se o něj. Místo aby byl na mojí straně, přidá se k tomu, kdo je proti mně.
"Moc se mi nesměj." Polknu sousto, nerad bych se udusil a pomalu se otáčím směrem, kterým ukazuje jeho prst. Kousek ode mě leží hromádka oblečení. Ježiš, snad to není model z nějaké jeho kolekce!
"Nebudeme malovat to nádraží pod náma, že ne?" Zeptám se opatrně. Nenapadá mě nic jinýho, kvůli čemu by se tak vymódil.
"Ne, prosím tě. Neprve se musí udělat něco s koupelnou. Kdybys to viděl! Růžičky a nejen to, jsou tam růže, lilie a orchideje. No hnus! Řekni mi, kdo v dnešní době má v koupelně kachličky s květinovým vzorem… To je přece dávno pasé! Viď, Absiku?" Podrbe psa za ušima. Raději se nebudu ptát, co tam budeme mít my. Koupelnu v jeho baráku jsem bohužel neviděl, takže o ní si představu neudělám. Další překvapení! Snad se zeptá i na můj názor, ale na to bych se nespoléhal. Bill pak jen mávne rukou, prohlásí, že z nás dvou tomu rozumí lépe a tím to pro něj hasne.
"A nenaznačuješ mi náhodou, abych se zvedl a šel ty kachličky odsekávát?"
"To bych po tobě nechtěl, taková dřina." Ale nádraží malovat můžu, to je zajímavý! Vzápětí se dozvím, že už má objednanou firmu a že přijedou už příští týden. A Bill si je osobně bude chodit kontrolovat. No, nezávidím jim. Jestli něco nebude podle jeho představ, tak chudáci řemeslníci. Diva jim dá co proto. On fakt nezahálí. Vlastně jsem ještě ani nevyslovil souhlas se stěhováním, jen jsem to nepřímo naznačil, ale Bill už se vrhl do plánování drobnějších úprav, jak rekonstrukci nazývá.

"Tak proč tyhle hadry?" Tajuplný úsměv na jeho rtech se mi vůbec ale vůbec nezamlouvá. Mlčí, ale jeho obličej prozradí víc než dost.
"Ne, Bille, to nemyslíš vážně!"

Me, Myself and Romeo 29.

18. september 2010 at 20:43 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"A jsme kompletní." Ušklíbne se na mě Pete a otočí se po hlasu. Tom stojí mezi dveřmi, v rukou drží krabice s pizzou a můj salát. Na oběd se při dnešním shonu totiž nedostaneme. Sám se nabídl, že tedy pro něco zajde. Trochu jsme se u toho pohádali, nelíbil se mu totiž můj výběr jídla, ale nakonec se sebral a s mumláním si, že jsem jak králík, odešel. Zbožňuji jeho rozmazlování mojí osoby. Ať jsme tady nebo doma, pořád mě opečovává jako poklad. Dělal to vždycky a zůstalo mu to dodnes. Teď ale po mém milujícím Tomovi není ani vidu ani slechu, místo něj tu stojí mstitel. Nespouští z návštěvníka oči a cloumá jím vztek. Asi má před očima monokl, kterým mě můj ex na pár dní přikrášil.

"Tak koho lituješ?!" Zařve na Peta, když se ocitne u nás. Jídlo hodí na desku stolu a vyčkává, zda se mu dostane odpovědi na otázku či nikoli.
"Tebe." Objasním mu, o kom je řeč, když se dotazovaný nenamáhá, a oba obdařím úsměvem. Mého expřítele škodolibým a Toma takovým, který byl, je a bude jen jeho. Nikdo jiný se jej ode mě nedočká. Patří jen Tommymu.
"A pročpak, Peťánku? Co?" Bratr se rukou opře o hranu a posměšně si vetřelce prohlíží. Nedopadne to dobře. Znám jej a vím, čemu tohle chování předchází.
"No, Pete, do toho. Jen mu vysvětli, proč k němu pociťuješ lítost." Vstanu a dám si ruce v bok. Že by najednou ztratil odvahu? Ani se mu nedivím. Pete již poněkolikáté zavrtí hlavou, jako by snad ani neveřil tomu, co se kolem něj děje. Nejspíš si připadá jako v hodně špatném románu, ale tohle je realita.
"Ty se mi snad jen zdáš." Promluví nakonec ne k Tomovi ale ke mně a věnuje mi ublížený pohled. Co to na mě zkouší? Čeká snad, že se mi ho zželí nebo co?! A že ho snad budu bránit? Měl si pořádně rozmyslet, co chce, než mi jednu natáhl a udělal ze mě děvku.

"Dneska už tě chápu." Konečně v sobě najde odvahu, vstane a podívá se zpříma do očí Tomovi, který jen zalape po dechu. Zřejmě ho to stojí hodně přemáhání, aby se ovládl a neprohodil Peta skleněnou výplní v okně. Vzhledem k tomu, že jsme v posledním patře téhle budovy, nebyl by dopad moc příjemný. Doufám, že se k tomu nechystá. Bylo by kolem toho moc práce. Samé papírování, pak by mi tu lozili týpci, co by to opravovali.
"Nepovídej." Zapitvoří se na něj. "Od tebe bych pochopení nečekal."
"Ano, chápu. Nedivím se, že jsi od něho zdrhnul." Jen co to dořekne, chňapne ho Tom pod krkem a zatřese jím.
"Zopakuj to!"
"Tommy…"
"Ty mlč, Bille." Okřikne mě dvojče a nenávistně propaluje Peta pohledem. Ten se v jeho rukách mění v hadrového panáka. Ač jde i o mně, jsem z téhle konverzace zkrátka vyloučen.
"Akorát se ti divím, že jsi se vrátil. K němu, k takové bezcitné kreatuře!" Místnost protnou dva výkřiky. Můj způsobený leknutím a Petův zapříčiněn bolestí. Tomova pěst mu uštědřila slušnou ránu do obličeje, dík níž dopadnul na zem kanceláře. Než se vzpamatuji ze šoku, Tom ho tahá zpátky na nohy.
"Odvolej to! Slyšíš?! Odvolej to!!" Tom jím smýkne a Pete dopadne zády na můj stůl. S hrůzou v očích sleduji bitku, která se tu strhla a přestanu dýchat vždy, když vidím, že se Pete napřahuje, aby Tomovi vrátil ránu. Těžko říct, co Toma rozčílilo víc. Jestli narážka na jeho útěk ode mě nebo "kompliment" na mou adresu. Jak jsem čekal, je ale tím, kdo má převahu. Rvát se uměl vždycky a nebudu počítat, kolikrát se bil kvůli mně. Po chvilce se mu podaří namáčknout Peta ke zdi a získat tak nad ním absolutní kontrolu.

"Ty ho vůbec neznáš." Dostane ze sebe Pete přiškrceným hlasem.
"Drž hubu!"
"Jsi slepý…" Po těchto slovech znovu klesne k Tomovým nohám. "Copak? Nechceš slyšet, co je tvůj bráška zač?!"
"Vypadni!" Tom mu ochotně pomůže na nohy a hodí jej na dveře. Můj přítel, teď už vlastně bývalý, si hřbetem ruky setře krev ze rtu a přestože bych na jeho místě spíš brečel, zasměje se.
"O tobě," ukáže na mě prstem, "už nikdy v životě nechci slyšet! Nikdy! A ty by ses měl probrat, jinak dopadneš jako já." Pohlédne na Toma, který se opodál třese vztekem a zhluboka oddechuje. Být jím tak se seberu a vypadnu, než bude pozdě a on ho doopravdy zabije. Vytočený je na to až až. Nerad bych jej několik příštích let navštěvoval v kriminále…

"To by stačilo!" Vykřiknu, když Tom udělá krok k němu, pevně rozhodnut ukončit jeho bídný život. Oba se zaseknou a vyvalí na mě oči. Vypadá to, že naprosto zapomněli na moji přítomnost.
"Prosím, odejdi." Řeknu pevným a rozhodným hlasem a otevřu dveře, čekajíc až Pete splní moji výzvu. Udělá to, napřed si mně však pohrdavě celého prohlédne. Obrovská změna oproti těm zbožným pohledům, na něž jsem od něj byl zvyklý.
"Skončíš v pekle, ty hajzle." Procedí mezi zuby. Ohlídne se ještě na Toma, který už stojí po mém boku, kdyby se náhodou odvážil na mě znovu sáhnout. A kdybych mu nestisknul ruku, skočil by mu po krku znovu, protože mu stejně jako mně neušla další "lichotka" na moji adresu.

"Chápeš ho? On mi bude něco vyčítat. On mně!" Vykřiknu rozhořčeně a zabouchnu dveře. Ten mi zase hnul žlučí!
"Na co si tu jako hrál? Na chudinku?" Vztekám se dál, když míjím Toma na cestě ke stolu. Poodsunu krabice s naším obědem a usednu na desku. Na okamžik se zahledím z okna a znechuceně zavrtím hlavou. Tak já jsem ten nejhorší! Dík mně se dostal na špičku, získával ty nejlepší nabídky a nakonec se mi tu málem rozbrečí, že mi obětoval život. To je takový nevděčný parchant!
"Člověk by mu to možná i uvěřil." Zamumlá Tom a konečně se na mě podívá. Cože?
"Jak uvěřil? On je podle tebe chudák?" vyjedu po něm a věnuji mu rozzlobený pohled. Tak on mu dá přes hubu a nakonec toho snad bude litovat a zastane se ho.
"To není. Ale sehrál nám tu pěkný divadlo, ne? Až nebude mít čas ten týpek, co s ním vytapetovali půl města, mohl by Peťánek zaskočit." Asi naráží na toho herce, který se dík roli klaďase vyšvihnul na vrchol, čtrnáctileté slečny při pohledu na jeho fotku vzdychají a melou o něm všude, kam se člověk hne. Kde jsou ty doby, kdy holky takhle ječely kvůli nám, kdy stály hodiny v dešti, několik dní a nocí trávily před halou, aby se dostaly do první řady, jezdily po celém světě jen, aby nás koutkem oka zahlédly… Dneska je všechno jinak.
"Je mizerný herec. Film s ním v hlavní roli by byl propadák roku."
"To je taky fakt. Kdo by se na ten jeho ksicht díval, viď? Musel bych tu telku vzít a vyhodit z okna." Tom se oklepe odporem při představě celovečerního filmu s Petem jako hlavním hrdinou.

"Co to vyvádíš?" zeptá se mě udiveně, když si kleknu na čtyři a detailně zkoumám malý kobereček před křesílky. Doufejme, že s ním nic neprovedli!
"Žádná krev. To je dobře. Šlo by to blbě dolů."
"Ty jsi neuvěřitelnej!" Zavrtí hlavou, ale směje se. Takže se na mě nezlobí. No co, byl to dárek od Marca, co dělá u Vuittona. Sice se mi moc nelíbí, proto jsem ho strčil do kanclu a ne k sobě domů, ale zasvinit by mi ho nemuseli.
Tom si sedne na koberec vedle mě a nepřestává se culit. Člověk by ani neřekl, že se tu před pár minutami s někým rval. Je jak ti pitomečci v akčních filmech, co mě k smrti nudí. Ti se taky dokážou vyhýbat ránam. Protivníka zřídí a sami vyváznou bez jediného škrábance. Jeho obličej je stejně krásný jako předtím. Žádná modřina, oděrka, prostě nic.
"Je pěkně hnusnej…" Zašklebí se poté, co si prohlídne, na čem to vlastně sedí. Asi bych mu měl objasnit, proč ho tu mám.
"Uznávám, že nepatří mezi…"
"Je odpornej, Bille. Kýčovitej. Člověku se z těch vzorů motá hlava." Skočí mi do řeči bratr-estetik.
"Ale sedí se ti na něm dobře, co?"
"Co s ním taky jinýho? I když napadá mě jedno využití."
"Opravdu?" Podivím se a pokouším se předem odhadnout, s jakým extra nápadem zase přijde. Možná by si je měl nechat patentovat. V dnešní době totiž lidi vydělávají na všelijakých blbostech. Ani bych se nedivil, kdyby nějaký jeho nápad zrealizovali.
"Jo, rohožka před dveře. Tam by byl aspoň užitečnej."
"Pěkně drahá rohožka." Poznamenám a pomalu se na koberec-rohožku položím. Kdybych zařizoval kancelář znovu, první, co bych si koupil, by byl gauč. Pekelně mě bolí záda. Kdybych ho tu měl, mohl bych si na něj lehnout.

"Hej, co to…" Tom si to zřejmě přebral po svém, takže jen co se moje záda dotkla koberce a chystal jsem se protáhnout, nalehl si na mě. Místo odpovědi mě políbí na krk, odtáhne se ode mě a zadívá se mi do očí. Jeho ruka mě hladí po zadku a naše rty se k sobě pomalu přibližují. Lehounce se otřu svými ústy o jeho. Povystrčím jazyk a špičkou mu olíznu spodní ret, načež Tom mírně pootevře pusu a nechá mě vplout jazykem dovnitř. Ovinu mu ruce kolem krku a polibek prohloubím.

"Tohle ne." Zastavím jeho ruku, když zavadí o sponu pásku.
"Billy…" zakňučí. Jeho horký dech ovane můj krk, plné rty mazlivě líbají kůži na něm. Chce mě tak zlomit a získat souhlas.
"Ne." Vysoukám ze sebe nakonec po dlouhém zvažování. Ještě chvilku a možná by se mu to podařilo. Odstrčím ho od sebe a vstanu. Upravím si triko, které mi vyhrnul a vrátím se ke stolu. Tom se mezitím posadí a ublíženě se na mě dívá.
"Tady to prostě nejde. A krom toho musím za chvilku ode… Tome." Vydechnu, když se u mě znovu ocitne, přitáhne si mě na sebe a polibky pokrývá moji šíji.
"Broučku…" šeptá mezi polibky a hladí mě po zádech, bocích a neváhá ani dlaněmi sklouznout ještě o něco níž.
"Řekl jsem ne a konec debaty." Ač jen velmi nerad, vyprostím se z jeho náruče. "Jestli budeš zlobit, nebude překvapení."




TOM

Spaste duši! Další překvapení! Teď už to bude ten orangután, na to dám krk. A i kdyby ne a Bill mi před nos přivezl nejnovější model Lotuse, Ferrari, Lamborghini nebo co já vím čeho, nic z toho nechci! Chci jeho. A je mi naprosto jedno, že přede dveřmi hlídkuje ta jeho stíhačka. To jen můj hrdina a milovník adrenalinu, za něhož se má jen on sám, je najednou podělanej strachy, že by sem někdo mohl vlítnout. Jako by byl tak velkej problém otočit tím kličem v zámku, kterej celou dobu hypnotizuju.
"Už zas?" Zeptám se otráveně a uražený se vrátím ke křeslům, do jednoho z nich se posadím a čekám, co z něj vyleze.
"Sám jsem to vymyslel!" Tak to je záruka, že mě to připraví o slova a vyletí mi tlak do závratných výšek. Jo, kdyby překvápko byl třeba striptýz, přirozeně Billův striptýz, to by byla jiná. Ale dle něj je to moc obyčejný a překvapení musí prostě stát za to.
"Nepovídej a kdy se toho zázraku dočkám?"
"Dneska večer. Teď už musím letět. Mám jednu schůzku a ještě potřebuji něco zařídit." Hodí pohled na hodiny, rychle přiběhne ke mně, líbne mě na rty a už si to šine ke dveřím. "Nezlob tady. Vrátím se brzy, slibuju. Co jsem to ještě chtěl?"
"Kdyby klepal vlk, tak mu neotvírej." Zamumlám. Je horší jak naše máma. Ta nás taky před odchodem stokrát poučovala, co máme a nemáme dělat. Tohle má Bill po ní. Bože, nedopusť, aby tenhle člověk měl v blízký době dítě! Zatím to nehrozí, ode mě se ho asi těžko dočká. Ale co můžu vědět, s čím zase přijde?! Barák máme, psa máme, už jen zasadit strom a mít syna. No, snad podobně neuvažuje i Bill.

"Co jsi to říkal, Tommy?"
"Že už se těším na večer." Připitomněle se na něj usměju a zamávám mu. Tak a teď mám dost času psychicky se připravit na dnešní večer…


odd

"Ani se nenamáhej vystoupit. Nejdu tam." Zavrtím hlavou, když dorazíme na místo a brácha vypne motor.
"A proč jako?" Podiví se Bill a zase zavře dveře, které před chvilkou otevřel. Civí na mě s otevřenou pusou, svraští čelo a zavrtí hlavou.
"Proč jsme zase tady?"
"Protože tady je to překvapení. A koukej zvednout zadek." Bill je člověk mnoha tváří. Milující bráška, uznávaná módní ikona, sexy diva, starostlivá matka, úžasný milenec a v neposlední řadě nekompromisní manželka. Chtě nechtě odepnu pás a vystoupím. Bill zamkne auto a vyrazí kupředu. Bez váhání se za ním rozběhnu. To přece nemůže!

"Co to děláš? Chceš, aby nás zavřeli?!" Čapnu ho za ruku a naštěstí ho zadržím dřív, než nás oba uvrhne do neštěstí.
"A za co?"
"Vniknutí na cizí pozemek. Například. Doufám, že jsi normální a nehodláš se vloupat se dovnitř."
"Tak to je zřejmě poprvé, co se vloupu do vlastního domu." Zasměje se a než se rozkoukám a uvědomím si, že je ten barák vlastně už náš, stojí u dveří.
"Tak pojď, Tommy." Bill mě rychlými pohyby ruky láká k sobě a nedočkavě přešlapuje u dveří.
"No jo, vždyť už jdu!" Abych byl upřímný, moc se mi tam nechce. Bůhví, co tam na mě čeká.Jeho blažený výraz se mi vůbec nezamlouvá. Jakmile má totiž z něčeho radost nebo se mu něco líbí, vyplývá z toho pro moji osobu pravý opak.

"Kdy ho zbouraj?"
"Co? Jo ten dům vedle. To nevím." To je úžasný! Takže on by mě sem klidně nastěhoval a nutil by mě se dívat na tohle. Tak s tím ať nepočítá! Nedostane mě sem, pokud tu ten strašidelnej hrad bude stát. Až ho zbourají, tak se možná přestěhuju. Ale jinak ani za nic.
"Tak pojď už." Nakonec mě musí dovitř vtáhnout. Natolik mě uchvátilo sídlo Fredouše, že jsem nebyl schopen od něj odtrhnout pohled. A ještě mě sem táhne skoro po tmě. Už ve dne to vypadalo děsivě, takhle v šeru je to mnohem horší. Radši si nebudu představovat, jaký je to uprostřed noci.

"Mělo by se tu vymalovat…" Podělím se s Billem o svůj poznatek, když jsme uvnitř. Procházíme chodbou a ocitneme se ve velké místnosti, která asi dřívějším majitelům sloužila jako hala.
"To uděláme."
"Počkat… My? Jako my dva?"
"A kdo jiný?" Opět na mě hledí jako na naprostého idiota, který mu dává jen samý debilní dotazy. Je snad přece jasný, kdo to bude malovat.
"Ty po mně chceš, abych vymaloval tuhle nádražní halu???" Kdo jinej by to asi dělal? Bill tu bude nanejvýš stát a komandovat mě. Absinth je kůže líná a raději se někam zašije. Zbývá jediný člověk a tím jsem já.
"No a pak ještě ložnici, kuchyň, druhou ložnici, moji pracovnu…" Vypočítává na prstech jednotlivé místnosti a mně se začíná dělat zle. On se zbláznil! Tady strávím půl života, než budu hotov. Matně se snažím rozpomenout, jestli jsem někdy vůbec maloval… Jo, jednou. Svůj byt, ale přísahal jsem, že to bylo poprvé a naposledy.
"Bille, tak si někoho…"
"Když to uděláme my, bude to hezčí." Jinými slovy 'Když to uděláš přesně tak, jak ti JÁ řeknu, bude to hezčí.'.
"Geniální! Hodíme si na to ornamenty, čáry a klikyháky. Něco jako naivní umění, viď?"
"To není vůbec špatný nápad, brouku." Tleskne si do dlaní. Ale já to myslel ze srandy! Copak mě mohlo napadnout, že je natolik šílený, aby chtěl po zdech čmárat nějaký obrazce, jak ho zrovna napadne? No, snad se mi podaří vymluvit mu to. Absinth by se z toho chudák osypal a já jakbysmet.

"A ještě musíme vyměnit zábradlí na schodišti a chci jiný plot. Tenhle je takový divný. Ale na to si někoho sjednáme." Aspoň něco. Kdyby po mně chtěl ještě tohle, obával bych se, že se odsud do konce života nehnu.
"A teď už pojď. Něco tu pro tebe ještě mám…" Bill mě chytne za triko a táhne mě po schodech nahoru. Nemít před očima jeho dokonalý zadek, asi bych nemyslel na nic jinýho, než kdy se pod náma schody propadnou. Při každém došlápnutí ošklivě zavrzají. Zní to, jako by naříkaly.
"Zůstaň tady." Přikáže a zabouchne mi dveře před nosem. Že bych se konečně dočkal toho překvapení? Už by byl nejvyšší čas. Docela rád bych odsud vypadnul. Navíc jsem právě zjistil dost nemilou skutečnost, a sice tu, že z okna nad schody jde nádherně vidět na sousední dům. Z pokoje, kde je Bill, se ozývá šramocení, kroky a když se ozve rána, nadskočím a jsem připraven vlítnout dovnitř i za cenu, že bych ty dveře měl prokopnout. Naštěstí to nebude nutné.

"Tommy!" Ozve se konečně hlas zevnitř. Už jsem se začínal o něj bát. No to jsem sám zvědav, co tam tak dlouho dělal.
"Už jsem si…" Bože, děkuju. Splnil jsi mi moje tužby. Já věděl, že existuješ! Sice jsem chtěl Billa nahýho, ale ani tohle není špatný. Má na sobě stejně jen mou košili a spodní prádlo. Budiž mu odpuštěno, že je to ta nejoblíbenější.
"Jak jsi… Kdy jsi…"
"Odpoledne." Prozradí mi, kdy měl čas na přípravu svého překvapení. Přece jen v něm zůstalo něco z toho romantika, kvůli kterému holky div neumíraly. Celý pokoj ozařují jen plameny hořících svící. Kam se podívám, leží okvětní lístky růží a když se nadechnu, tak…
"Co je to za smrad?" Soudě podle jeho výrazu jsem zřejmě řekl něco, co jsem neměl.
"No dovol! Vonný tyčinky." Bill se zatváří dotčeně a přitáhne si košili více k tělu. "Budeš tam stát ještě hodně dlouho?" Nenechám se dvakrát pobízet. Opatrně za sebou zavřu dveře. Vzhledem k předchozímu poznatku se schody bych se ani nedivil, kdyby mi zůstala klika nebo hůř celý dveře v ruce a místo milence bych si zahrál na opraváře. Když se posadím na matraci, o níž bych rád věděl, jak sem dotáhnul, chystám se poděkovat mu polibkem, ale Bill mi strčí sklenku se šampáněm. Aha, teď už chápu, co byla ta rána, co zněla, jako by někdo vystřelil z pistole.

"Na nás." Pozvednu sklenku a chystám se s ním přiťuknout. Bill se pousměje a nepatrně zavrtí hlavou. Jistě, musí mít poslední slovo. Jinak by to ani nebyl on.
"Na dnešní noc, Tommy…"

Me, Myself and Romeo 28.

14. september 2010 at 20:52 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"A jsme tady." Pronese Bill skoro až slavnostním hlasem a vypne motor. Tady? Tady kde? Bože, kam mě to zase zavezl? Vždyť tu není ani noha! To by mě zajímalo, jaký dárek se tu pro mě může najít… Prvně jsem tipoval exotický zvířectvo, ale to bychom buď skončili v ZOO a nebo v nějakým doupěti překupníků. Protože některá zvířátka jaksi volně a v souladu se zákonem k prodeji nejsou. Na ty jsem vsázel ze všeho nejvíc a celou cestu jsem se třásl hrůzou při představě, že otevřu krabici a vyskočí z ní na mě lev. Teď bych to viděl spíš na nějakou srnu vzhledem k místu, kde se právě nacházíme.
"No co koukáš? Vystupujeme." Otvírám pusu, abych mu odseknul, ale než to stihnu, vyskočí z auta a zabouchne dvířka. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydehnu, pak teprve vystoupím taky.
"Tak kde to máš?" Zeptám se s absolutním nezájmem a opřu se o střechu auta.
"Není tu nádherně? Klid, čerstvý vzduch, nikde nikdo." Bil se zhluboka nadechne a s nadšeným výrazem ve tváři se na mě otočí. S tím posledním bych souhlasil. Ale klid tu není rozhodně, nad hlavou mi řvou nějací ptáci. A čerstvý vzduch? To už vůbec ne. Pokud teda nemá na mysli ten smrad, co mě uhodil do nosu hned, co jsem vylezl.
"To se ti zase něco povedlo." Zašklebím se na něho. Bill to ale přejde, neozve se žádný 'Nedělej to na mě.', což je typická reakce na moje šklebení. Naopak se na mě zase zářivě usměje, jako by nic neslyšel. Dojde až ke mně, popadne mě za rukáv a táhne mě neznámo kam.

"Trošku se projdeme." Oznámí mi, když na něj nepřestávám přiblble civět, protože nechápu, kam mě vláčí. Ten malej hajzlík! Podvedl mě! Nic tu pro mě nemá. Zatáhnul mě do těchle končin a má v úmyslu se mnou špacírovat. Kdybych to věděl, nikam nejedu. K tomu Bill mlátí pantem dokonce víc než normálně, což není nic pro duševně slabší jedince. Očividně je nadšen zelení, ptactvem a má potřebu se o to se mnou podělit. Já pro změnu mlčím, jednak se ke slovu nedostanu a jednak jsem znechucen vším okolo. Courám se něčím na způsob lesa, nad hlavou mi vřeští opeřenci. Ještě že mám toho Billa, lepší program na dnešní odpoledne bych nevymyslel. Zrovna, když se mu chystám navrhnout, že bychom se mohli vrátit zpátky, protože jsme se podle mého nachodili už dost, pustí se mojí paže a někam se rozběhne. Zůstanu stát jako opařený a s pusou dokořán civím na vzdalující se postavu mého dvojčete.
"Tak pohni, ty lenochu!" Zavolá na mě a zaběhne za nějaký keř. Já ho fakt zabiju! Vytáhne mě na další túru a ještě po mně chce, abych běhal. To tak! Nemůžu. Bolí mě pořád noha a i kdyby mě nebolela, tak mě ani nenapadne honit se jak nějaký pako. Na tenhle typ honěné si s ním opravdu hrát nehodlám. Hezky pomaloučku kráčím směrem, kterým běžel můj šílený bratr a rozhlížím se. To bych rád věděl, co zrovna my dva pohledáváme v těchto končinách…

odd



"To je dost!" zašklebí se na mě Bill stojící na cestě, když se k němu konečně dobelhám. Taková štreka! Nejprve les, pak jsem se musel přebrodit jakýmsi houštím, za nímž mě čekala polňačka nebo co to bylo. Už jsem se začínal bát, že ho ani nenajdu. Můj nástroj zkázy se rozhlédne kolem sebe a nepřestává se připitoměle culit. Hurá! Nejsme v pustině. Přece jen tu nějaká civilizace je, pokud mi třeba nepřeskočilo a není to jen fata morgána. Kolem nás totiž vidím známky osídlení, jsou tu domy. To znamená i lidi. Jestli mi chtěl ukázat tohle, tak nechápu, proč jsme sem nezajeli autem, ale museli jsme lozit lesem a křovím.
"Co mu říkáš? Není úžasný?" Ukáže někam za mně. Když se ohlédnu, vyjeknu zděšením. S hrůzou třeštím oči na barák přede mnou a mám chuť vzít nohy na ramena.
"Koupil jsem ho."
"Cože?" Vyhrknu a otočím se zpátky. Bill jen kývne a usměje se. Takže se přece jen toho bláznivého nápadu nevzdal. To bych možná přežil, ale proč mi udělal tohle?
"Tys koupil sídlo Freddieho Kruegera?" On se musel zbláznit doopravdy. Kdyby investoval do normálního baráku, tak bych ho seřval, že mě neposlechl a zase si dělal, co chce. Ale když byl schopnej pořídit tohle, musí být duševně labilní. Normální jedinec by nikdy ani neuvažoval o koupi domu hrůzy. Bill o něm nejen uvažoval, on ho dokonce i koupil a ještě mi to oznámil, jako by se nechumelilo. Vypadá to jako obydlí nějakýho masovýho vraha. Horší jak ten dům z Halloweenu, jehož chodbami běhal Michael Myers a usekával hlavy svým obětem. Za čí hříchy já trpím?
"Co to meleš? Ne, tenhle, ten je určen k demolici. Támhleten, ty pako!" Jeho prst míří na dům opodál. No super, takže po mně nechce, abych s Fredoušem usínal, ale chce ze mě udělat "jen" jeho souseda. To se mi fakt ulevilo! Aspoň ale vím, že je pořád normální, lépe řečeno stále je to můj normální Bill. Důkladně si prohlížím, co za skvost to bráška koupil a snažím se nějak uklidnit. Z šoku, co jsem prodělal před chvilkou, jsem se jakž takž vzpamatoval. Teď mě začíná ovládat vztek, že naprosto ignoroval, jak jsem mu několikrát zdůraznil, že se nestěhuji a pořídil nám barák za mými zády.

"Aha, a to má být jako ten dárek pro mě?"
"No, vlastně není jen pro tebe. Je to náš nový dům." Vysvětlí mi, jak to doopravdy je. Ovládnu se a neskočím po krku, přestože to už přehnal. Místo toho se točím na patě a vydám se směrem, o němž se domnívám, že jsme jím přišli. A jestli se ztratím, bude ze mě jedináček, protože Billa už doopravdy zabiju. Pokud se mi ho v té džungli vůbec podaří najít. Ignoruji to, že na mě volá, abych se vrátil, abych na něj počkal. Tohle neměl!
"Tommy!"



Bill


"Tommy, nemůžeme si v klidu…"
"Promluvit?" Doplní mě. Už jsem myslel, že v té ložnici stráví zbytek života. Pro tentokrát se přede mnou zavřel tam a ne v koupelně, jak je jeho zvykem. Celou cestu domů se mnou nepromluvil, pak kolem mě chodil, jako bych byl neviditelný a když jsem se pokoušel s ním mluvit, prásknul mi dveřmi před obličejem a zamknul. Takže jsem celý zbytek odpoledne strávil s Absinthem, který je na mě ve srovnání s jeho pánem ještě milý.
"Pokud se chceš bavit o tom baráku, tak ne, nemůžeme si promluvit." Tom se zřejmě chystá dělat večeři, protože otevřel lednici, okamžik do ní hledí a nakonec vzal jen vejce a mléko. Vypadá to na palačinky, kterých jsem se u něj dožadoval, než si svou vlastní nešikovností zvrtnul nohu. Což o to, udělal bych si je i sám, ale je to moc práce a stejně Tom umí lepší. Aspoň mi to pořád opakuje.
"Chtěl jsem ti udělat radost!" Podotknu a vstanu. Dojdu až k lince a opřu se o ni, pozorujíc Toma, jak se chystá udělat mi vytoužené jídlo.
"Mně?" Podiví se, projde kolem mě, vytáhne ze skříňky mouku a vrátí se na své místo.
"A komu jinému?" Zeptám se ho pohoršeně. Co se diví? Copak bych se namáhal kupovat takový barák, abych se zavděčil Absinthovi? Toho bych na svou stranu nedostal, ani kdybych koupil Buckinghamský palác.

"Bille, oba víme, jak to je." Podívá se na mě, usměje se a zase se vrátí ke své práci.
"No to nevíme. Mohl byste se o svou ideu se mnou podělit, pane Děsně-chytrý?" Rozčiluje mě. Nejprve ječí jak pominutý a teď si tu s klidem Angličana míchá těsto, zatím co mnou cloumá vztek.
"Nejde o nás, jde o tebe." Tom namočí prst do misky a olízne jej. Hned na to přisype trochu cukru, asi to bylo málo sladké. Já tu misku vezmu a vyliju mu to na hlavu. Sice se nedočkám palačinek, ale aspoň ze sebe dostanu vztek. Cože to řekl?
"Co prosím?"
"Chybí tu luxus, na kterej jsi zvyklej. Je tu pro tebe málo prostoru." Klid, Bille, dýchej! Když se budeš hádat, ničeho nedosáhneš.
"Ne, tak to není. Ty to nechápeš!" Přeruším ho a přistoupím o krok k němu. Bože, on je úžasný, fakt že jo, ale jsou i momenty, kdy je na zabití. Jeden z nich je právě tento. Tohle jeho vyvozování závěrů nesnáším, obzvlášť když jsou takové, v nichž vypadám jak neuvěřitelný sobec a nelida.

"Nemáš náhodou jeden barák?" Vzpomene si najednou na můj dům, ve kterém se mi s největší pravděpodobností právě roztahuje Pete. Doufám, že není tak pošetilý, aby věřil, že je tam napořád…
"A ty bys tam chtěl bydlet?" Zeptám se ho sladkým hlasem a s úsměvem na rtech. Už ho vidím, jak se nadšeně stěhuje do domu, v němž bydlel Pete.
"Ne." Řekne stroze a zašklebí se. Jistě, to jsem přesně čekal. Už vidím toho mýho vrahouna, jak se radostně stěhuje do domu, jehož chodbami se procházel můj ex, jak si lehá do postele, ve které spal on. Nebo se koupe ve vaně, ve které jsme si to spolu rozdávali, což Tom přirozeně neví a já ani nemám v plánu mu to říkat, ale určitě by ho to jednou, dřív nebo později, napadlo…Tom by požadoval důkladnou chemickou očistu a řekl bych, že ani pak bych ho tam nedostal.
"Tak vidíš. Proto jsem…"
"A zeptal ses, co chci já?" Skočí mi do řeči. Znovu začíná být protivný. Jemu se fakt nikdo nezavděčí. Ať dělám, co dělám, pořád je to špatně.
"Být se mnou." Odpovím pohotově. Zbytečná otázka. Tom chce bydlet se mnou a já s ním. Tečka.
"To ano, ale nechci tohle. Proč jsi to se mnou prvně neprobral?"
"Protože bys to zavrhnul a někdo by nás předběhl! Víš, kolik lidí o něj mělo zájem?" On si asi myslí, že koupit dům je jako jít do trafiky pro sirky nebo co? Nebýt toho, že mám styky, vyfoukl by mi ho někdo před nosem.
"Nevím a je mi to jedno. Bille, dal jsem ti jednu podmínku a tys na ni přistoupil. Tou podmínkou bylo, že budeme bydlet tady. Přistoupil jsi na ni a já doufal, že jednou jedinkrát budeš respektovat, co chci já. Ale ty jsi mě nezklamal! Zase jsi myslel jen sám…"
"Tome, ale já…" Moje pokusy bránit se jsou marné. Nepustí mě ke slovu.
"Proč se někdy nezajímáš o to, co chtějí ostatní? Ale proč bys to dělal, co?" Tom ztrácí kontrolu a už na mě zase řve. Je naštvaný, hodně naštvaný. Takhle jsem ho dlouho nezažil. Ač se podle mého tolik nestalo. Kvůli tomu, že jsem ho výjimečně neposlechl, na mě nemusí ječet. Mohlo by se to vyřešit v klidu a ne křikem a nadáváním. Jenže Tom zřejmě v klidu jednat neumí. "Tebe to totiž nezajímá, Bille! Ty se zajímáš jen sám o sebe!!!"

"Okay, já ho prodám, když chceš." Pronesu rezignovaně a odlepím se od linky. "Smůla, hochu." Věnuji pohled Absinthovi, kolem něhož procházím, když se chystám zapadnout do ložnice. "Chtěl jsem pro tebe lepší podmínky, ale nepovedlo se. Poděkuj támhle svýmu pánečkovi." Soucitně se zahledím na zvíře, samozřejmě jen na oko, a ukážu na Toma, aby ten chlupatý zmetek věděl, že tentokrát na vině nejsem já, jak by se jistě rád domníval, ale člověk, který si říká jeho pán. Hned na to za sebou zavřu dveře. Chtěl jsem jimi prásknout, ale tohle mělo zaručeně lepší efekt.
Tom si určitě myslí, že jsem šel zavolat do realitky, že dům nechci. Vůbec ne! Dostanu ho tam, ať to stojí, co to stojí. Dojde mu, že to je pro nás všechny nejlepší řešení a nakonec mi ještě poděkuje. Nehodlám strávit zbytek života tady s dědkem, co nám každou chvilku zvoní u dveří, a se stíhačkou přes chodbu. Lehnu si na postel a natáhnu se po časopisu. Nějak si to čekání na Toma, co se co nevidět zjeví mezi dveřmi, zkrátit musím.




TOM


"Pojď jíst." Nakouknu do ložnice. Billovi nestojím ani za jediný pohled, pomalinku otočí list a dál civí do časopisu. To je užasný, fakt! Jediný, kdo má právo se zlobit, jsem já. Jenže to by nebyl on, kdyby všechno nepodal tak, abych byl já ten nejhorší a on chudáček, kterýmu pořád někdo ubližuje. Kdyby nás někdo pozoroval při hádkách, na nichž má většinou hlavní podíl viny Bill, dospěl by k závěru, že jsem hroznej a nedělám nic jinýho, než že na něj nezdůvodně řvu. Jo, přesně to by si každej myslel. Bráška je neuvěřitelnej šikulka a dokáže člověka tak zblbnout, že nakonec i dotyčný sám uvěří, že mu ublížil a má potřebu se mu okamžitě omluvit.
"Billy, slyšíš mě?" Zase mi neodpoví, otočí list a natáhne si nohy. Má štěstí, že nejsem cholerik, to už bych ho totiž dávno zamordoval.
"Já s tebou mluvím, Bille." Sednu si na postel k němu. Jemu jsem ale očividně naprosto ukradenej. Pán je uraženej a čeká, až se ponížím a odprosím ho.
"Hm." Pokrčí rameny a lehne si na břicho.
"To se se mnou nebavíš kvůli tomu baráku?"
"Ne." Odsekne mi. Panebože! Co si zase vymyslel? Čím jsem Jeho Jasnost mohl naštvat tentokrát?
"A proč?"
"Protože jsi řekl, že jsem sobec." Vysvětlí mi, odhodí časopis a sáhne po polštáři, který si nacpe pod hlavu. A je to tady! Tom největší tyran a Bill ubožáček.
"To jsem neřekl." Ohradím se. Nějak si nevzpomínám, že bych něco takového vypustil z pusy. Ač mě to několikrát ve spojitosti s Billem napadlo. Nikdy jsem to ale nevyslovil nahlas. Ve svým vlastním zájmu…
"Ale jo, řekl. Řekl jsi, že myslím jen sám na sebe." Připomene mi větu, co jsem nestihl dokončit, protože mi skočil do řeči. "Takže jsem podle tebe hnusný sobec."

"Billy, zlato, tak jsem to nemyslel…"
"Ale myslel, myslel." Vede si dál svou a ucukne, když si lehnu vedle něj a pokusím se jej obejmout. Mrskne po mně polštář, nakvašeně se posadí do tureckého sedu a založí si ruce na hrudi. Napodobím ho, ale nesednu si, kleknu si kousek od něho.
"Nemyslel."
"Myslel a křičel jsi na mě." Připomene mi další hřích, jehož jsem se dopustil. Ale copak by se někdo po tom všem dokázal ovládat? To nejde, je toho příliš. Už jen Bill sám o sobě by leckoho připravil o nervy. Jen to, že ho miluju, ho chrání před tím, abych mu něco udělal. Kdybych to tak nebylo, je po něm.
"Naštval jsi mě. Nejprve jsi mě strčil na molo, pak to bláznivý focení a teď přijdeš s barákem. A to nemluvím o mojí noze. To je na jednoho trochu moc, nemyslíš?"
"Ale já to nemyslel zle." Upře na mě oči, jejichž pohledu nikdy nedokážu odolat. A když na mě dlouhé řasy několikrát zamrkají, jsem zase ztracen. Já ho snad na kolenou odprosím, aby mi odpustil.
"Jenže jsou věci, co se mnou musíš napřed probrat. Třeba ten dům… Nepřijde ti to trochu postavený na hlavu? Ty si koupíš nový a toho chcípáka klidně necháš v tom starým."
"Tak to pozor!" Zamračí se a zvedne ukazováček. "Buď ho ode mě koupí a nebo ho vystěhuji. Nejsem žádná armáda spásy a nenechám si z domu dělat azylák." Že mě vůbec něco takovýho napadlo! Bill a nějaký samaritánský sklony. To absolutně nejde dohromady!
"Aspoň v něčem se shodneme…" Už jsem se bál, že tam budu muset naběhnout sám a osobně Kena vyprovodit. I když by to nebylo špatný… Mohl bych to tomu svýmu uraženýmu miláčkovi navrhnout.

"Co teda?" Znovu na mě zamrká a mírně se pousměje, což má za úkol mě obměkčit. Vím, co chce slyšet. Chce, abych mu odsouhlasil jeho bláznivý nápad. Ale to přece neudělám. Aspoň ne okamžitě, protože by měl pak naprostou jistotu, že pokaždé udělám, co si umíní. I když tohle asi dávno ví. Skáču, jak on píská.
"Nechám si to ještě projít hlavou, ale nic ti…"
"Já to věděl!" Skočí mi kolem krku. Moc jsem si nepomohl, opět si to přebral po svém. Podle jeho mínění je stěhování víc než jistý a konec. Ale co. Aspoň bude chvilku klid. Nemám sebemenší chuť dívat se na jeho kyselý obličej a čelit jeho dotčeným pohledům.

Začnu se naklánět, abych jej políbil na rty a tak proces usmiřování nebo spíše doprošování z mojí strany dokončil. Když už naše obličeje dělí milimetry, zavřu oči a… přistanu obličejem na matraci. Urychleně otevřu oči, abych zjistil, kam se tak znenadání poděl. Ten už ale stojí mezi dveřmi a potlačuje smích. No, to je ohromná sranda!
"Mám hlad." Pokrčí rameny a vysmátý jako sluníčko zmizí z ložnice. S povzdechnutím se seberu a následuji ho. Ve dveřích se střetnu s Absinthem, který mi dá pohledem jasně najevo, že mi právě připsal další mínusový body.
"Sorry kámo, ale…" Odmlčím se. Pes odběhne, což si vyložím tak, abych si trhnul nohou a šetřil dechem. V jeho očích jsem prostě slaboch, jehož si vtěrka omotala kolem prstu a dělá si s ním, co chce. Aha, tak ne… Absinth totiž stojí u Billa a láduje se palačinkami, co mu ďábel s obličejem anděla hází.
"Pán je šikula, viď?" Bill žvatlá na psa, drbe ho za ušima a dělí se s ním o svou porci. Možná bych si měl sednout a sníst tu svou, než se na ni zaměří jejich pozornost.
"Nebyly náhodou čtyři?" Obrátím se s dotazem na bráchu, když se podívám na svůj talíř Ten se zazubi a mrkne na psa, který je s ním najednou ohromnej kámoš.
"Jo, ale jednu jsem dal Absimu." Že mě to nenapadlo! Proč by mu dával ze svýho, když mu může dát ode mě, že? Přece si nebude utrhávat od pusy.
"Budeš mít velkou zahradu jen a jen pro sebe, Absi. Páneček souhlasil." Pes začne vrtět ocasem a oddaně se na mě zahledí. Skvělý! Teď se asi fakt budu muset odstěhovat, protože jinak mě buď Bill umučí výčitkami nebo mě Absi sežere.



Bill


"No pojď dál, už na tebe čekám." Vyzvu právě příchozího, aby vstoupil a zavřel za sebou dveře.
"Kde je?"
"Tom? Máš kliku, před chvilkou odešel. Kdyby tu byl, zlámal by ti vaz." Konečně se otočím a zabodnu oči do Peta, který si mezitím už sednul, aniž bych ho k tomu vyzval. Budu ale slušný, na něm si ničit nervy nehodlám. Dneska jsem už totálně utahaný, je tu hrozný blázinec a pořád za mnou někdo leze.
"Jsem rád, že sis už udělal pohodlí. Co tě sem přivádí? Práci pro tebe ale žádnou nemám, pokud ti jde o tohle."
"Tohle jsi přehnal! Okamžitě to zastavíš a veřejně se mi omluvíš!" Štekne na mě a předkloní se.
"Já? A za co bych se měl já tobě omlouvat?" Nevěřícně zakroutím hlavou a posadím se naproti němu. Celý se třese, asi to má od nervů. Divím se, že nepřišel dřív. Chudák, vypadá zoufale. Ale co je mi do toho, neměl si se mnou hrát.
"Za ty pomluvy! Udělal jsi ze mě nebezpečnýho maniaka! Beatrice se mnou nepodepsala smlouvu, u Armaniho mě slušně poslali do háje a tvůj drahý přitel Karl jakbysmet. A všechno je jen tvoje vina!" Pete vstane a zapře se rukama o desku stolu. Nenávistně mi hledí do očí a zrychleně dýchá.
"Nebudu se za nic omlouvat. Nemám zač. Nic jsem ti neudělal. Zapomínáš, že jsi to byl ty, kdo mě uhodil?"

Pete se zhluboka nadechne a vydechne. Teprve pak pokračuje v rozhovoru.
"Ne? A kdo to má asi na svědomí, co? Kdo jinej než ty?"
"Petee, hele, nevím, o čem je tu řeč. Nemám potřebu tě pomlouvat a nevím, co tě vedlo k tomu, abys to hodil na mě. Ale když už tě tu mám, chtěl bych tě o něco poprosit. Sbal si věci, prosím, a odstěhuj se. Rád bych ten dům totiž prodal." Pete zakroutí hlavou a znechuceně si mě prohlídne. Tímhle jsem ho zřejmě už dorazil. A když mu oznámím, že má týden, aby si našel náhradní bydlení, čekám, že mi přiletí další facka. Tentokrát se ale ovládne. Skloní hlavu a okamžik hledí na svoje ruce. Když se na mě znovu podívá, jeho oči jsou skleněné.
"Nikdy by mě tohle nenapadlo… Miloval jsem tě, vážil si tě, zbožňoval tě. Dělal jsem všechno, co jsi chtěl. Vzdal jsem se mnoha věcí, protože ty sis to přál. Doslova jsem ti zasvětil svůj život. A jak jsem skončil? Bylo to málo, tobě to bylo málo. Ty jsi totiž zákeřná děvka, co má ráda jen sama sebe a sere na city druhých!"
"Pššt. Miláčku, to by už stačilo, ne?" Usměji se na něj a detailně si prohlížím jeho obličej. Ten jeho výraz… Tu děvku jsem jakože neslyšel. Ale jinak skvělý herecký výkon, Pete by si zasloužil potlesk.
"Mít tebe za bratra je boží trest. Upřímně ho lituju!" Chystám se mu vpálit do obličeje, že Toma nemá proč litovat, že o jeho lítost nikdo nestojí, ale nedostanu k tomu prostor.

"Kohopak lituješ?"

Me, Myself and Romeo 27.

11. september 2010 at 23:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"A je to." Bill doslova přistane na prázdném místě vedle mě a začne se chechtat. Několikrát si i tleskne do dlaní. To je radosti takhle po ránu. Jeho elán bych chtěl mít! Na rozdíl ode mě je totiž probranej, kdežto mě co chvíle padá hlava. Taky mě mohl nechat spát a ne mě tahat z postele tak brzy! Štouchal do mě, líbal mě na tváře, čelo, krk, lechtal mě, dokud jsem neotevřel oči a nezamžoural na něj.
"A co?" Zeptám se hned ze dvou důvodů. Jednak se to ode mě očekává a jednak mě to fakt zajímá. Tváří se, jako by vyhrál v loterii. On to sice nepotřebuje, ale nenapadá mě žádné lepší přirovnání. Takový přešťastný výraz jsem u něj už dlouho nespatřil.
"Vyřídil jsem ho."
"Koho?" Potlačím zívnutí. Jak znám Billa, nevyložil by si to jako známku únavy, ale tak, že mě nudí.
"Tommy, to jsou dotazy. Peta přece! Chudáček…" Ušklíbne se a zadívá se před sebe. Na okamžik zavře oči, asi se pokouší představit si výraz svého expřítele, až se dozví, co mu jeho miláček provedl. Někdo by se mohl domnívat, že Bill přehání a nazval by jej laciným hercem. Ale ne, nic nehraje, on takový skutečně je. I tehdy, když se domnívá, že jej nikdo nesleduje, se pohybuje a tváří stejně jako v momentech, ocitne-li se před tisícovým davem. Každé gesto, pohyb je jako předem důkladně promyšlené a propracované. Podle mě jde spíše o automatický jev. Nic nehraje, chová se způsobem jemu vlastním.

"Může to zabalit. Právě jsem se totiž největší drbně, samozřejmě nechtěně, zmínil o tom, že Pete není tak úplně psychicky v pořádku. A pochopitelně jsem dodal, že není nebezpečný." No, vlastně tolik nelhal. Ken rozhodně není normální. Cvok je tak jako tak, Bill z něj akorát udělal nebezpečnýho blázna. Takže se to nepočítá.
"Ona ti to sežrala?" Podivím se a potlačím další zívnutí.
"I s navijákem. Zahrál jsem jí na city a nezapomněl jsem podotknout, jaký strach o něj mám."
"Ty seš taková zákeřná mrcha!" Popadnu jej a přitáhnu si ho k sobě. Bill se vůbec nebrání, naopak se sám vyhoupne na můj klín. Jeho ruce se mi jako párek hadů ovinou kolem krku a jejich majitel se ďábelsky zasměje. Hned na to rysy v jeho obličeji ztuhnou a zvážní.
"Byl na mě moc zlý, musel jsem ho potrestat. Jako on skončí každý, kdo se ke mně bude chovat ošklivě." Radši se ani nebudu ptát, kolik lidí stačil zlikvidovat za dobu, co jsem byl v léčebně. Podle mě jich nebude zrovna málo. Nešlapeš v brázdě, neděláš, co chce, končíš. Pete si o to řekl sám. Mohl počítat s tím, že si to od něj nenechá líbit a že se mu pomstí. Musel by být totálně vypatlanej… Co to melu, on je vypatlanej. Takže znovu. Byl by neuvěřitelně naivní, pokud by věřil, že to nechá tahle těžká konkurence Satana plavat.

"Měl jsi mě nechat, abych mu aspoň rozbil hubu." Vyčtu mu, že mi nedovolil udělat, po čem jsem toužil od prvního setkání s tím slizounem. Od chvíle, co jsem se dohmátl, co je Pete zač, jsem nechtěl nic tolik, jako šlápnout mu do úsměvu.
"Tohle pro něj bude mnohem bolestivější. Pád z vrcholu na dno je hodně bolí."
"A co když se naštve a pomstí se ti?" Napadne mě, že přesně tohle bych udělal já. Pete je sice blbej, samotnýho by ho to nenapadlo. Ale třeba má stejně debilní kámoše a když dají ty svoje dutý hlavy dohromady, mohlo by dojít k vzácnému úkazu. Pak by třeba měl odvahu mstít se na oplátku zase Billovi. Za což bych ho fakt už zabil!
"Noo, to mu strach nedovolí… Ví, čeho jsem schopný a k tomu mám tebe." Bill se chystá zpečetit svoje prohlášení polibkem, ale jakmile se ke mně nakloní, ozve se naštvané vrčení.

"Říkal jsem ti, že je jen můj." Majetnicky si mě k sobě přitáhne a vítězně se podívá na psa, který dole pod námi šílí a štěká jak zběsilý.
"Nech ho." Plácnu ho po zadku, když na Absiho vyplázne jazyk. Tohle je přesně to jeho 'ale já mu nic nedělám, Tommy'. Divím se, že ho Absinth ve spánku ještě nezadávil. Neudělá mu totiž nic dobrýho. Teď se o něj teda stará, to bych mu křivdil, ale vsadím se, že ho provokuje a hustí do něj ty svoje kecy, že jsem jen jeho a nikoho jinýho.
"Samozřejmě. Absíček nic, zase všechno já, že?" Zašklebí se pro změnu na mě a sleze. Čímž mě chce potrestat za to, že jsem měl tu drzost napomenout ho. Toho samozřejmě okamžitě využije Absi, který bez váhání zaujme místo, kterého se ten blázen vzdal.
"Bill se urazil. Žárlí, víš?" Drbu psa na hlavě a sem tam se podívám na soptící divu. Stojí u linky, samozřejmě zády ke mně, abych pochopil, že je vytočený a došlo mi, že jen tak se mnou mluvit nebude. Živě před sebou vidím tu jeho našpulenou pusu a jak se pitvoří, napodobujíc mě, mluvícího k Absikovi.

"Billy?" zavolám a čekám. Nic. Ani se neobtěžuje poslat mě do háje. Absinth je ale rád, že se vtěrka nenamáhá pohnout svým ctěným pozadím, aby došla k nám a položí mi hlavu na klín. Zase vyrostl! A vyrůst ještě má, co jsem koukal na netu. No Pánbůh s námi. To se zase Billovi povedlo. Předtím to byl takový medvídek na hraní, teď je z něj menší tele, co nadělá víc škody než užitku. Stačí, aby proběhl bytem a zanechá za sebou takovou spoušť, kterou nestačím ani uklidit a Absinth už dělá další neplechu. A když je doma i Bill, nevím, kam dřív skočit. Je jediný moment, kdy ti dva zapomínají na nevraživost mezi sebou, a to je tehdy, když Bill jí. To je s ním Absinth kámoš na život a na smrt. Když do sebe ládují sušenky, které jsem se ale už naučil schovat tak, aby je nenašli, je kolem nich neuvěřitelnej svinčík. A jakmile začnu vyvádět, proč musí pořád dělat jen bordel, nasadí oba ten samý výraz, který by se dal nahradit udiveným 'My?'.
"Pane návrháří?" Tohle oslovení vždycky zabralo. Bere to, jako že si z něj utahuji a ječí na mě. Jenže teď ho to ponechá chladným. Stojí tam, jak přibitej. Bill je jediná osoba, kterou v jednu chvíli miluju a o pár sekund na to mám chuť minimálně přizabít.

odd

"Billy, ale já se na to ale…" Snažím se protestovat, když znenadání přecvakne z jednoho kanálu na druhý.
"Cože?" zeptá se mě Bill. A mám po ptákách! V telce běží nějakej pořad o módě. Beztak na to bude čumět, aby byl v obraze. Protože jak mi stále opakuje - čert a konkurence nikdy nespí. Řekl bych, že původní verze byla jinak a že si ji Bill upravil k obrazu svému. Holt mám smůlu, budu se dívat na ty chodící věšáky na šaty s účesem alá pudl a budu předstírat, že mě to děsně zajímá.
"Bože, to je tak… No podívej se na to!" Vykřikne pobouřeně a zhnusením odvrátí hlavu. Kdybych se měl otáčet pokaždé, když se mi něco nelíbí, seděl bych nepřetržitě s odvráceným obličejem.
"Co na to říkáš?"
"Otřesný!" Napodobím ho a pronesu to co nejpohoršenějším tónem, jakým jen dovedu. Bill spokojeně kývne, že souhlasím a zadívá se zpátky. Podobná situace se odehraje ještě několikrát. Pokaždé Billa ubezpečím, že je to šílený a nezapomenu podotknout, že všichni vědí, kdo je nejlepší.

"Fin."
"Kdo?" Bill jen obrátí oči v sloup, něco si pro sebe zamumlá a podívá se na mě jako na naprostýho blbce.
"To znamená 'konec'. Ve francouzštině." Poučí mě a zakroutí hlavou nad tím, jak je možný, že jeho bratr něco takovýho neví. Má mluvit, jak mu zobák narostl! Když už nemele anglicky, začne na mě s tímhle. Nebude to dlouho trvat a vytasí se na mě s čínštinou. I když tenhle jazyk Bill nepovažuje za dostatečně cool. On a jeho "kámoši" totiž uznávají jen anglinu, fráninu a možná ještě italštinu. Ale dělají chybu! V dnešním světě, kdy je skoro všechno 'made in China', by se jim to mohlo hodit. A vsadil bych všechno, co mám, že i u mého luxus milujícího bratra bych něco od těch šikmookých zmetků našel.
"Vím, co to znamená. Máš ale příšernou výslovnost. Ani slovo ti nejde rozumět. Je regrette, mon frérot. (Je mi líto, bráško.)" Lítostivě se na něj zahledím. Na něco jsem to hodit musel, no. Bill mě probodává očima. Člověk jako já, co z frániny tak tak prolezl, si dovoluje kritizovat za výslovnost jeho, který měl nejhůř za dva? To je na něj už příliš.
"Casse-toi, tu branleur! (Jdi do hajzlu, ty… 'branleur' je nadávka s mnoha významy - jeden z nich je např.onanista). Se předveď sám!" Jak jsem očekával, vyjede po mně. Ježiš, on nerozumí srandě nebo co? Nevím, proč všechno bere tak vážně.
"Bill est très égocentrique. (Bill je příliš vztahovačný..)" Poskládám větu, modlíc se, aby byla správně. Dávám si opravdu záležet, abych všechno vyslovil tak, jak mám a plný hrdosti se podívám na bratra, který mi co nevidět jistě jednu flákne.
"Casse-toi!"
"Opakuješ se, mon chéri." Upozorním ho a široce se na něj usměju. Divím se, že po mně ještě nemrštil ovladačem, který drtí v ruce.
"Sucer me la bite!" (Vykuř mi ho!) Pyšně se na mě zadívá, že přišel s něčím novým. Jistě se domnívá, že vůbec nerozumím, co mi řekl. Ale to mě podcenil. Mezi mými aférkami bylo i několik Francouzek a tuhle větu jsem používal často. Na mě si jen tak nepřijdeš, brouku.
"Non."
"Cože?" Bill na mě vyvalí oči a vzápětí svraští čelo. Což dělá, když je buď naštvaný nebo něčemu nerozumí. Když se na mých rtech objeví úšklebek, našpulí rty a k mojí úlevě odloží ovladač na stolek. Pochybuji, že by nerozuměl slovu, spíš nepochopil, na co jsem mu odpověděl. Okay, pokračujeme v opáčku z frániny.
"Je veux t'enculer." (Chci tě šukat.)
"Ah oui?" Opět se vrátí k francouzštině. Zableskne se mu v očích a přes plné rty, jež mě vybízejí k vášnivým polibkům, se mihne nepatrný úsměv. Předstírá však, že je zaskočen tímhle mým přiznáním a pomalinku se zvedne. Dojde až ke mně a nepřetržitě sledován nebo spíše hltán mýma očima si na mě obkročmo usadí. Sleduji každý jeho pohyb a to, že se záměrně pohybuje pomalu, mě víc a víc dráždí.
"Oui." Vydechnu a za zadek si jej přitlačím víc na sebe. Aspoň bude vědět, co se se mnou děje. I když on to moc dobře ví, jinak by se na mě ani nehnul. Jenže on neustále doráží na můj probouzející se klín.
"Tu veux me baiser." (Ty mě chceš mrdat.) Bill rovněž zašeptá a smyslně si olízne rty.
"C'est vrai." (Pravda.)
"Comme tu veux. (Jak chceš.) Sykne mi do ucha a skousne lalůček. Toužebně vzdychnu, zajedu prsty do jeho vlasů a políbím jej na rty. Tentokrát chci být já tím, kdo bude mít navrch…

"Bille?!" Zaječím, když ze mě nečekaně seskočí a vrhne se k vyzvánějícímu mobilu. To nemyslí vážně! Kterej idiot mu může volat?!
"Promiň, na tenhle hovor čekám už dva dny…" Omluví se a zmizí do ložnice. To je pěkný! Mně je jedno, že na to čekal. Ten někdo by mu zavolal znovu. Co si jako myslí? Rozdráždí mě a pak si s klidem odejde telefonovat. Co já teď tady s tímhle? Jak ho znám bude tam vykecávat hodiny a mě tu nechá sedět s tou Eiffelovkou v kalhotách.
"No co je?" Zavrčím na Absintha, který se zničehonic zjeví pode mnou. Možná mi už hrabe, ale připadá mi, že se mi normálně vysmívá. Jako by si myslel 'Dobře ti tak!'.

"Mám pro tebe dárek!" Zrovna, když se rozhodnu, že si od toho pomůžu sám, se za mými zády ozve Billův nadšený hlas. Dárek? Ať si ho nechá. Bůhví, co to zase je za volovinu.
"Ty nejsi zvědavý, mon amour?" Při posledních dvou slovech se mi na tváří objeví debilní úsměv. On mi řekl lásko! Sice francouzsky, ale i tak mě to zahřálo u srdce. To je lepší než tisíce darů!
"Ne." Vzpamatuji se, přestanu se culit jako infantilní magor a uraženě otočím hlavu. Jen ať ví, že se na něj zlobím za to, že dal přednost telefonátu přede mnou.
"Ale tohle je fakt bomba!"
"Fajn, co to je?" Vzdám to a zeptám se znuděně, při čemž ho pozoruji, jak si sedá zpátky ke mně. Mobil mrskne na stolek a přisune se blíž. Opře se o moje rameno a nasadí tajuplný výraz.
"To ti neřeknu, ale vyrazí ti to dech! Až budeš ready, uděláme si menší výlet." Zazubí se na mě jako aligátor. Takže my pro to dokonce někam pojedeme? Bože, dej, ať to je něco normálního! Jenže u Billa je naprosto absurdní očekávat něco obyčejnýho. Bude to zase něco extra! Má mi to přece vyrazit dech, ne? Zase. Poslední dobou mám pocit, že se mi to stává pořád. Není den, kdy by mě něčím nešokoval. To abych se začal pomalu psychicky připravovat na všechno. U něj by mě nepřekvapilo ani to, kdyby mi dotáhl domů opici. A nemyslím tu malou, Bill není žádnej troškař. Od něj bych se dočkal přinejmenším šimpanze.

"Mon coco, nemrač se na mě. Nesluší ti to." Přitulí se ke mně a vtiskne mi pusu na tvář, když konečně zaregistruje můj dotčený výraz.
"Kokot?" Vyhrknu a odtáhnu se od něj.
"Coco," opraví mě. "Miláčku." To má kliku! Už jsem ho chtěl sjet, že mi nemá co nadávat do nějakých kokotů. Lásko, miláčku… Je to nespravedlivý, takhle se na něj nevydržím zlobit! Billův pohled sklouzne k mému rozkroku. Uchopí mě za triko a pomalu se pokládajíc na záda mě stahuje na sebe…

Me, Myself and Romeo 26.

10. september 2010 at 23:28 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Odměna?"
"Hm," políbí mě na krk a víc se ke mně přitiskne. "Zasloužíš si ji, ne?"
Tak to je jasný, že si ji zasloužím. Však jsem sám řekl, že si tuhle službičku u něj vyberu. Dobrý, no, jsem fakt klikař. Při focení jsem na okamžik zapřemýšlel, že bych si to u něj vybral podobně a snažil jsem se najít nějaký způsob, jak Billa dostat do postele. Copak jsem mohl vědět, že to bude až takhle snadný a že bude ochotnej odměnit se mi takhle a zcela dobrovolně?
"Co je s tebou?" Zeptá se, když se vyvlíknu z jeho objetí, což není moc snadný, protože se na mě lepí jako pijavice. Jelikož Bill udělá krok ke mně, jsem nucen naplácnout se zády na kachličky za mnou. Stojí mě to hodně přemáhání, abych se mu díval do očí a ne tam, kam civí on. Vůbec se nestydí, nevidím žádné rozpaky. Chlípně si mě prohlíží a potutelně se usmívá, přičemž se ještě o kousínek přiblíží. Ještě pár čísel a mám ho na sobě znovu přisátýho. Ale mě se tohle nelíbí. Jeho pohled se mi nelíbí, jeho přístup mě skoro až děsí. Připadám si jako štvaná zvěř…

"Pozor!" Vykřikne, když se kolem něj rychle prosmeknu. Málem jsem si totíž rozbil hubu, jak jsem vyskakoval ze sprchy. Keanu Reeves měl kliku, že mě neznali tvůrci Matrixu. Po tomhle výkonu, hodném mistra, bych totiž okamžitě dostal nabídku na hlavní roli a on by si chudák ani neškrtl.
"Tome, počkej…" To víš že jo! Ani za nic. Stihnu chňapnout po županu, co jsem hodil na zem a zabouchnu za sebou dveře. Na cestě mezi koupelnou a ložnicí, kam mám namířeno, zakopnu o vyděšeného Absintha, kterého Billův výkřik asi vyrušil ze spánku a chlupáč vyrazil na výzvědy, aby mu náhodou něco neuniklo. Poprvé jsem to ustál, napodruhé se mi to nepovede a políbím podlahu v obýváku.

"Mohl bys… Tommy!" Bill s ručníkem kolem pasu si ke mně přidřepne.
"Tome, co je ti?" Dožaduje se vysvětlení. Kurva, to je bolest! Já je zabiju, oba dva!
"Noha." Usyknu a chytnu se za kotník. "Au, nehrabej na to!" Oženu se, když se mě pokouší konečky prstů dotknout. Třeští na mě oči, mele pusou, ale žádná slova z ní nevycházejí.
"To máš z toho, že lítáš." Vypadne z něj nakonec. Cože to řekl? Je to jeho vina, kvůli němu jsem spadl. Kdyby neharašil, nestalo by se mi to. A Absinth za to může jakbysmet. Motá se mi pořád pod nohama. Buď z nich zešílím a nebo se zabiju.
"Díky za radu, mami." Zašklebím se na něj a pokusím se vstát. Jakmile na nohu došlápnu, projede mi jí ostrá bolest. Billovi neujde, jak zaskučím a hned je u mě. Podpírajíc mě mi pomůže posadit se do křesla.
"Au, říkal jsem ti, abys…"
"To nebude zlomené, ale jen vyvrknuté." Zhodnotí můj zdravotní stav. Nějakej chytrej, ne? Studoval medicínu nebo co? Nejdřív mě málem zabije a teď bude ještě stanovovat diagnózu. Sám nejlíp vím, jak mě to bolí. Je to čím dál horší, natýká to a hraje to všemi barvami. To je minimálně jednou zlomený!





Bill


"To maj důchodci nějaký přednostní právo nebo co? Přišli jsme první a trčíme tu jak idioti." Zavrčí Tom, sedící na vedlejší židli. Nakonec se mi ho podařilo nacpat do auta a dovézt k doktorovi. Nejprve vyváděl, že to má jistě zlomené, ale jakmile jsem se zmínil o doktorech, začal šílet, jako by mu snad tu nohu měli uříznout. Ale moc mě to nepřekvapuje. Tom měl strach z doktorů odjakživa. Mamka ho musela na všechna očkování tahat po smyku a bráška ječel, už když se na něj doktor podíval. Ani sáhnout na něj nemusel. Sice si myslím, že je to jen vyvrknutý kotník, ale přece si ho nevezmu na svědomí. Na rozdíl od něj se doktorů nebojím, ale co nesnáším, jsou nemocnice. Bože, to je smrad! Dělá se mi zle ze všeho kolem, ale hlavně z toho puchu. Ten papír, s kterým si celou dobu mávám před obličejem, je k ničemu. Chtělo by to pořádný větrák, jinak s sebou co nevidět seknu,
"Ticho." Zasyčím na něho a křečovitě se usměju na babku vedle nás, která si nás nepřestává prohlížet.
"No, jen se na to podívej. Ten taky přišel až po nás." Rozčiluje se dál, přičemž si ta stará vedle odkašle. Mám strach, že mě co nevidět přetáhne hůlkou, co má v ruce, po zádech…

odd



"Víš, jak mě to bolí?" Ne asi, nevím. Nikdy se mi totiž nic podobného nestalo. V životě jsem neměl nic naraženého. To jen Tom má dojem, že měl všechny choroby na světě.
"Ne, mohl bys mi to popsat?" Přidržím mu dveře od auta, aby mohl vystoupit. To je super! Můj odhad byl správný, má vyvrknutý kotník a doktor mu nařídil, aby na nohu minimálně deset dní nešlapal a ani ji nějak jinak nezatěžoval. Sice dostal berle, ale jak ho znám, flákne je do rohu a bude skákat po bytě po jedné noze. Pochybuji, že Tom vydrží sedět na zadku a nic nedělat. Řekl bych ale, že větší trest to bude pro moji osobu. Budu mít víc jak týden na krku jeho i psa. Výhra za všechny prachy!
"No, píchá mě v tom a… Hele, dělej si srandu z někoho jinýho, jo? Počkej, až budeš venčit v šest ráno Absíka, on tě ten humor přejde." Zaksichtí se na mě a namíří si to ke dveřím. Taky by se ten pes mohl naučit venčit se sám, ušetřil by nám práci.

"Absíku." Podrbe psa, který nás nadšeně vítá mezi dveřmi. No, nás... Mě přirozeně ne, vítá Toma. Pro mě má jen znechucené a naštvané pohledy. Jako by snad byla moje vina, že je jeho páníček tele a neumí chodit!
"Ode dneška se o tebe starám já. To máš radost, co?" Věnuji mu kyselý úsměv. Aspoň si teď bude dávat majzla a začne se ke mně snad chovat normálně. I když o tom silně pochybuji… Radši by hladověl, než aby mě začal milovat.
"A o tebe samozřejmě taky."



TOM


"Líp" jsem dopadnout nemohl. Naštěstí je to jen zvrtnutej kotník, ale stejně musím sedět na zadku a nemůžu nic dělat. K tomu se Bill cestou rozhodl, že si vezme práci domů a bude se o mně starat. Ne že bych mu nějak nevěřil a chtěl podceňovat jeho pečovatelský schopnosti, ale myslím, že bych si vystačil sám. Jenže se nedal. Zkoušel jsem mu navrhnout, že by normálně chodil do firmy a sem tam mi zavolal, ale kategoricky odmítl. Zavolal agentce, udělil jí příkazy, co má za jeho nepřítomnosti dělat a s láskou se o mně stará. Snídaně mi nosí do postele, neustále kolem mě poskakuje a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Absintha venčí taky bez keců. Co mě opět zaráží a dělá zmatek v hlavě, je, že Bill vůbec neřeší tu událost ve sprše. Ani slovem se o ní nezmínil. Ale zaznamenal jsem i drobné, pro moji osobu pozitivní změny v jeho chování. Neustále se na mě usmívá, hladí mě. Jen tak ke mně přijde a bez jediného slova mě obejme či dokonce políbí na čelo. Asi jsem se spletl, když jsem pochyboval o jeho citech ke mně…

"Kurva." Ulevím si, když vstanu a píchne mě v noze. Tohle mi byl čert dlužnej! Poslední, co mi chybělo, bylo, aby ze mě byl mrzák. Popadnu berle, se kterými skoro vůbec neumím chodit a jen mi překáží a vydám se zabavit.
Můj bože! To je pohled! Brácha leží na posteli, mává nohama ve vzduchu, před sebou laptop a tak roztomile krčí nos. Vůbec není vystylovanej. Nenalíčil se a ani si nějak nelámal hlavu s účesem nebo oblečením, na sobě má nějakou košili a obyčejné džíny. Tuhle jeho přirozenou stránku mám stejně ze všech nejraději. Takhle je Bill nejkrásnější.
"Tommy, stalo se ti něco?" Vyjekne, když si všimne, že stojím ve dveřích. Důkladně si mě prohlíží, aby zjistil, zda mi náhodou něco neschází. Když vidí, že jsem v pohodě, zvlní se jeho rty do úsměvu.
"Co děláš?" Dopajdám až k němu. A že mi to dá zabrat! Bez těch krámů bych tam byl mnohem rychleji, ale to by Bill peskoval. Jednou jsem bez nich doskákal k lince, domnívajíc se, že je brácha někde v trapu. Nalil jsem si colu a chystal se napít. Jenže za mými zády se ozvalo 'No Tome', naklusal ke mně Bill a sjel mě jak spratka.
"Nic zajímavého. Pořád po mně někdo něco chce." Postěžuje si mi a když se posadím na okraj postele, otočí se zpět k laptopu. Sice je to neslušný, ale nakouknu mu přes rameno, abych se ujistil, že nepíše tomu idiotovi a že ani nevymýšlí nějakou další pitomost. Když si všimnu nějakých čísel a zkratek, kterým nerozumím, uklidním se. Pracovní záležitosti.

"Nechceš pomoct?" Optám se, když se mi podaří přelézt přes něj a lehnout si vedle. Nudím se. Televize mě nebaví. Stejně jsou tam jen samý pitomý seriály, co jsou na jedno brdo a nebo soutěže. Ty mě bavily do doby, než jsem zjistil, že nic nevím a jsem naprosto tupej. Absinth mě ignoruje. Asi se pořád zlobí za tu fotku v obýváku a zřejmě mě viní i z toho, že je Bill doma a ani na chvilku nevypadne. K tomu je to právě můj brácha, kdo ho venčí, krmí a nadává mu. Tohle u něj budu mít hodně dlouho schovaný. "Ani ne." Usměje se na mě a dál datluje do klávesnice. Kdyby si se mnou aspoň u toho povídal.
"Fakt ne?" Ať mi třeba strčí papíry a chce, abych je seřadil podle data, abecedy nebo já nevím čeho. Jen ať se zabavím.
"Fakt ne." Na úsměv by si měl Bill pořídit zbrojní pas, protože je to nejnebezpečnější zbraň, co znám. Tak nic, budu čumět do blba a chcípat nudou. Plácnu sebou na záda azavřu oči. To je vopruz, bože! Už mě nebaví ani vrtat se v našem vztahu-nevztahu. To už je se mnou hodně špatný…

"Co noha?" ozve se Billův hlas a následně slyším, jak zaklapl laptop. Když otevřu oči, vidím, jak se nade mnou sklání.
"Bolí." Nasadím výraz největšího trpitele. Člověk by se při pohledu na mě mohl domnívat, že mám nějakou smrtelnou chorobu a ne jen vyvrknutý kotník.
"Moc to bolí?" Přisune se blíž ke mně a soucitně se na mě dívá. Jen přikývnu a zatvářím se tak, že by se nenašel nikdo, kdo by mě v ten moment nepolitoval. Jedno oko by nezůstalo suché. Určitě vypadám, jako bych za pět minut měl umřít. To s ním musí pohnout.
"Ty můj chudáčku." Pohladí mě po tváři a vzápětí mi přitiskne své rty na čelo. Moje ruce se automaticky ovinou kolem jeho štíhlého krku a odmítají mu dovolit, aby se ode mě byť jen na jeden milimetr vzdálil. Billovy oči mi připadají malinko tmavší než obvyklé a jsou nějak jiné. Ale to mě vůbec netrápí. Vidím v nich to, co vidět chci. Nedívá se na mě jako dřív, teď v nich plají plameny touhy. Touhy po mojí osobě. A zároveň v nich spatřuji i lásku, patřící jen a jen mně.
Stáhnu ho na sebe a spojím s ním rty. Bill okamžitě převezme iniciativu, nejprve vsaje můj spodní ret a hned na to pronikne jazykem do mých úst. Počáteční něžnost se okamžitě vytratí a naše polibky jsou každým okamžikem vášnivější. Možná by se hodilo říct spíše dravější. Teď už nepotřebuji nic slyšet. Nemusí nic říkat. Pochopil jsem.

Zaregistruji, jak jeho ruka sklouzne po mé hrudi až k poklopci kalhot. Nezastavuji ho. Proč by? Nemám důvod. Z té sprchy jsem zdrhl, protože jsem se bál, že jsem jen pouhá náhražka, ale teď už jsem si jistý, že to tak není. Jak jsem na něco takového mohl jen pomyslet?! Jsem pro něj víc, nejsem jen "pouhý" bratr. A teď se dočkám kýžené a zasloužené odměny.
Umně provlíkne ruku pod moje kalhoty i trenýrky a volně přejede po mém narůstajícím vzrušení. Obtočí kolem něj prsty a začne dlaní líně pohybovat nahoru a dolů. Zalapu po dechu a skousnu si spodní ret. Zakňučím, když zničehonic přestane a jeho ruka opustí moje kalhoty. Přece nemůže teď… Aha, Billa tohle očividně nebaví a upřednostňuje jinou než "ruční práci". Odtáhne se ode mě a dávajíc pozor na moji pochroumanou končetinu ze mě svlékne rifle i se spodním prádlem. Nevypadá, že by se chtěl obtěžovat i s trikem, jen mi je trochu povyhrne, aby mu nezaclánělo a dál je neřeší.

Nadzvednu se na loktech, abych měl lepší výhled. Chci jej u toho pozorovat. Bill při pohledu na můj tyčící se penis přimhouří oči a olízne si rty. Panebože! On se v tom snad vyžívá! Tohle není odměna, ale mučení!! Mám chuť popadnout jej za vlasy a narvat mu ho do pusy, abych ho donutil k nějaké činnosti. Po nekonečně dlouhé době, tedy alespoň pro mě, se skloní a… Skousne kůži na vnitřní straně mého stehna, následně to samé místo "ošetří" polibkem. Jeho rty se mazlí s mojí kůží, dlaně mi hnětou boky a já už jen při tomto ztrácím sebekontrolu. Bill opustí moje stehna a k mojí úlěvě soustředí svoji pozornost na "toho", kdo po ní prahne nejvíce. Pohladí můj penis a hned na to jazykem obkrouží špičku. Znovu mě tak přinutí zalapat po dechu a tentokrát i slabě zavzdychat.
"Kurva!" zakleju, když jej jazykem olízne od kořene po vrchol. Naše oči se střetnou. Ticho kolem narušuje jen můj přerývavý dech. Pohledem jej prosím, aby toho už nechal, aby mě přestal týrat a pomohl mi od toho tlaku. Bill se jen usměje a přestože očekávám spíš další provokaci z jeho strany, což by mu bylo dost podobné, vezmě mě do pusy konečně celého. Okamžitě začne sát a mně se v tu ránu zatmí před očima. To, co dovede Bill se svou pusou a jazykem, je opravdový umění!
"Bille… ach, nepřestávej… jo, to je ono…" Vyrážím ze sebe mezi jednotlivými stény. Zakláním hlavu, neustále dokola vykřikuji jeho jméno a když vezme do ruky moje koule, zachvěju se. On mě zničí!
Znovu a znovu mu přikazuji, aby přidal na tempu a on moje rozkazy plní s největším potěšením. Třesu se po celém těle, už se ani na loktech neudržím a dopadnu na matraci pod sebou. Billova dlaň mě konejšivě hladí po břichu, zatímco jeho ústa se nepřestávají starat o moje uspokojení. Že to nebude dlouho trvat, si uvědomím, když ucítím, jak se ve mně začíná rozlévat to povědomé teplo. Zaplavuje snad každičký kousíček mého těla.
"Bože, Bi…" Jeho jméno zanikne v hlasitém zasténání a i můj bratr je odměněn za svůj perfektní výkon. Připadá mi, jako by můj mozek přestal pracovat, jako by moje "já" vyletělo z mého těla. Nechalo je ležet pod sebou a samo se vznášelo v nadpozemských sférách. Čas i prostor ztratily svůj smysl.
Až Bill nebo spíše jeho rty, otírající se o moji tvář, mě donutí opustit svět naprosté blaženosti a vrátit se zpět do reality. Kouzelně se na mě usměje, líbne mě na rty a schoulí se do mojí nabízené náruče. Můj dech se pomalu vrací do normálu, ale srdce pořád bije jako o závod. Konečně! Klidně bych v tomhle okamžiku zůstal po zbytek svého života. Teď se totiž cítím šťastný, doopravdy šťastný.

"Tommy?" Zašeptá Bill a víc se ke mně přitiskne.
"Hm?"
"Pamatuj, že nikdy nedovolím, abys mě opustil. Jsi můj, jenom můj."

Me, Myself and Romeo 25.

6. september 2010 at 16:55 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"To je jen vtip, že jo?"
"Ne, vždyť jsem ti řekl, že se na to perfektně hodíš." Kdyby to nebyl můj bratr a kdybych ho nemiloval, tak mu takovou natáhnu, že by skončil na zdi za ním. Jemu muselo hrábnout! Že ze mě chce udělat panáka a navléct na mě svoje výtvory, jsem ještě rozdýchal. Ale tohle prostě nedám! To po mně nemůže chtít!
"Odcházím!" Otočím se na patě a chystám se prásknout do bot. Zase takový exhibicionista nejsem. Bill je ale pohotovější, než jsem čekal. Popadne mě za triko a dotáhne mě do rohu místnosti, kde stojí plenta, za kterou bych se měl zřejmě převlíkat.
"Tommy," nalepí se na mě. Hladí mě po tváři, hraje si s konečky mých copánků a sladce se na mě usmívá. A pak že jsou baby prohnaný mrchy! Bill je strčí do kapsy všechny. Ví, jak dosáhnout toho, co si umane. "Ty to zvládneš. Jsi perfektní. Kdybych si nebyl jist, že se pro to hodíš, nepřemlouval bych tě."
"To bylo od tebe pěkně podlý. Měl jsi mi to říct hned a ne…"
"Zapomněl jsem. Tak už se nezlob." Nezlob, nezlob. Kdo by se nezlobil? Byl jsem připravený opravdu na všechno. Ale ani v nejodvážnějších představách by mě nenapadlo, že po mně bude chtít takovou šílenost.
"Vždyť nás kolikrát fotili do půl pasu na dovolené, ne? To je skoro to stejné."
"Jenže to jsem měl kraťasy a ne…"
"Tommy."
"Ne, ne a naposledy NE."

"Prosím, Tommy, kvůli mně…" Bill na mě zamrká svými dlouhými řasami a mě se okamžitě podlomí kolena. Co mám dělat? Sice se mi vůbec nechce, ale nebudu riskovat, že Bill spáchá sebevraždu. Takže zatnu zuby a tohle focení hrůzy nějak přežiju. Třeba se dočkám i nějaké odměny…
"Tak mi to sem dones." Pronesu rezignovaně a přetáhnu si tričko přes hlavu. Když už si rozepínám kalhoty, přiřítí se brácha zpátky. Neujde mi, že si mě důkladně prohlídne a rty se mu na kratičkou chvíli zvlní do úsměvu. Během mžiku se však zatváří vážně a natáhne ke mně ruku s jedním svým výtvorem.
"Nejprve tyhle. Ty jsou moje oblíbený."
"Flitry?!" Zhrozím se. Nejen že budu takřka nahej a bude mě očumovat ten šašek, ale ještě na sobě budu mít takový uchylný trencle!
"Je jich tu jen pár… Na bocích. Svlíkej se, máme málo času." Prý pár. Je to poflitrovaný celý!
"Nemohl by ses?" Naznačím mu, zda by se neotočil, ale s ním to ani nehne.
"Prosím tě, víš, kolik nahých chlapů jsem už viděl?" Ne, nevím a ani to vědět nechci! Co má co očumovat nějaký chlapy? Jeho práce je navrhovat hadry a ne si prohlížet nebo snad dokonce hodnotit nějaký týpky. Ale když nad tím tak přemýšlím, pořád je lepší, když on očumuje je, než aby očumovali oni jeho.
"Ty se stydíš? Věř mi, že nemáš za co. Ty ne, Tommy." Cítím, jak se začínám červenat. Myslím, že jsem rudej až…až tam.
"Ehm… Ty taky… dík." Zamumlám a otočím se k němu zády. Sice mě viděl v plné kráse, ale je něco jiného, když jsme byli nazí oba a když já se svlíkám a on si mě prohlíží.
"Hm." Zamručí, když ze sebe stáhnu kalhoty a chystám se i na spodní prádlo.
"Dej to sem a pakuj se." Vytrhnu mu ten jeho slavný model z ruky a s použitím trošky násilí ho vytlačím za plentu.
To bych rád věděl, kdo to může nosit?! Prohlížím si to ze všech stran a šklebím se. To je humus! Něco takovýho si na sebe může vzít snad jen nějakej uchylák! Leskne se to, materiál je taky takovej pochybnej. No, tak jdeme na to. Doufám, že nic hnusnějšího a kýčovitějšího bráška v zásobě nemá… Ježiš, to je tak ušponovaný, všude mě to škrtí. Že já starej vůl mu taky na všechno kývnu!

"Už?" Optá se Bill nedočkavě a aniž by čekal na moji odpověď, nakoukne.
"Bille, cítím se v tom…"
"Skvěle, že? Ani nevíš, že je máš na sobě. Jestli chceš, můžeš si je pak nechat. A mám jich tu víc. Koukej!" Přistrčí mi s pyšným výrazem pod nos další exkluzivní kousky. Mám co dělat, abych potlačil vyděšený výkřik. Šokovaně hledím z Billa na spodky a zase zpátky.
"Třeba tyhle by ti sekly. Jsou sexy." Pronese uznale a prohlídne si mě. To tak!
"Sexy, aha. Schovej to nebo ti to narvu… Ty víš kam. Nechci mít opeřenýho ptáka." Dřív jsem tomu nechtěl věřit, ale je Bill fakt "jinej". Skvělý zjištění po tolika letech! Nacpal by mě klidně do bílých trenclí s peřím. Kdyby byly jen bílý, tak prosím, střih to má vcelku normální. Ale to peří tam! Vypadal bych jako pitomec a on má tu drzost říct mi, že bych byl sexy!
"A co kdybys mi tam raději strčil něco jiného?" Zeptá se s úsměvem a s klidem odejde. Čumím do míst, kde stál, s hubou dokořán a hlava mi to nebere. Dnešní den je, jak by řekl Bill, mega crazy.

"Let's go, bráško." Bill se přiřítí zpátky, popadne mě za ruku a vytáhne ven. Kráčíc za mnou mě popostrkuje kupředu a tiše si pobrukuje. Tohle není photoshooting, tohle je cvokhaus!
"Oh, to je lovely!" Vykřikne šašour, když se panu návrháři podaří dostrkat mě až k němu. Nevím, zda jsou lovely ty trenky nebo to bylo na mě, respektive na jednu konkrétní část mého těla. Pronesl to totiž s pohledem zabodnutým v mém rozkroku... Super, další perverzní prase! To jsem to dopracoval!
"Na. A zavaž si to." Bill na mě navlíkne župan, který kdesi sebral, a rozzlobeně se podívá na Joshe. Takže trenky nebudou lovely, ale něco jiného. Bill zřejmě nechce, aby na mě zíral víc, než je nutný. A já se musím přiznat, že bych byl nejraději, kdyby na mě nečuměl vůbec.

"Judy!" Křikne Bill někam dozadu. Než se stihnu rozkoukat, objeví se po mém boku nějaká ženská. Už jsem se bál, že to tu bude samej chlap! Agentka byla totiž jediná, kterou jsem potkal. Judy se na mě usměje a poprosí mě, abych ji následoval. Aha, asi stylistka. Pokud pro ni teda nemá Bill nějaký speciální název, což by mě ani nějak nepřekvapilo. Možná bych se s ní mohl dát do řeči, abych si zkrátil čas, než mi na obličej napatlá všechno, co má rozložený na stolku, k němuž mě usadila. Je mi vcelku sympatická.
"Kdo to je?"
"Ten vedle Vašeho bratra?" Sakra, to je snad první člověk tady, kdo poznal, že jsme bráchové. Ostatní se tváří překvapeně, když Bill oznámí, že jsem jeho dvojče. Dokonce bych řekl, že pochybují. No jo, dřív jsme na tom byli oba nastejno, teď je on ta hvězda a já nula, kterou skoro nikdo nezná.
"Jo, ten co do něj něco hustí."
"To je Jerry, můj kolega." Usměje se na mě Judy. Oproti stíhačce, co hlídá před bráchovým kanclem, je takhle holka fakt milá a musím uznat, že i hezká. Nebudu se jí raději ptát, co si myslí o Billovi a jeho návrzích. Chci dál věřit v to, že je normální a není další z těch fanatických magorů, co mého bratra uctívají jako boha.
"On je do něj…"
"Zabouchlej?" Nadzvednu se, ale slečna stylistka mě zatlačí zpátky. Další? To už je moc! Vyšinutej opisovatel Shakespeara, vymatlanej Pete a teď nějakej Jerry. Jednoho se zbavím a další se objeví.
"Šéf mu dal už několikrát najevo, že mezi nimi nikdy nebude jiný vztah než ten pracovní."
"Bill ho odpálkoval, tak ať se sebere a přestane do něj valit."
"Vy to nechápete… Všichni kluci, co pro něj dělají. Ať už modelové, stylisti nebo ti, co šijí modely, doufají, že si jich všimne. A teď když je místo po jeho boku volné…" Jak volné? Není, po jeho boku jsem já! A nějací chcípáci si můžou nechat zajít chuť, jinak jim zlámu hnáty.
"Koukám, že se tu nic neutají."
"Dobré zprávy se přece šíří rychle." Zasměje se Judy a naposledy mi přepudruje obličej.
"A ty bys Billa… Proč ne?" Zeptám se užasle, když začne vrtět hlavou. To nechápu! Bill je přece dokonalej. Copak existuje někdo, kdo by ho nechtěl? Možná blázen.
"Kdybych měla volit mezi bratry Kaulitzovými, vybrala bych si toho méně dokonalého. Méně je někdy více." Chystám se ji aspoň poděkovat za kompliment a vyzvědět i něco víc, ale Bill mi k tomu nedá prostor. Znenadání se ocitne u nás.

"Nějaký problém?"
"Ne, my jsme hotovi, pane Kaulitzi." Judy mi věnuje poslední úsměv, který mi samozřejmě neunikne, ale k mojí smůle neujde ani Billovi. Tváří se, jako by právě snědl šťovík. A znovu mi připomíná šelmu. Sleduje Judy jako nějakou kořist, nespouští z ní oči a všímá si snad každého jejího, i toho sebemenšího pohybu. Když opustí místnost, dlouhou dobu ještě zírá na dveře, kterými vyšla ven. Čekám, že pronese něco nepěkného na její adresu, jak bylo a je jeho zvykem, ale mlčí. Místo toho se podívá zpět na mě a naznačí mi, abych šel za ním. A je to tady!

odd



"Jsi rozený talent!" Tleskne si Bill do dlaní a vznešeným krokem dojde ke mně. Konečně mám na sobě normální oblečení a hlavně normální spodní prádlo Tohle bylo nejhorší focení, co jsem kdy zažil. Ten jejich Josh do mě hustil kecy typu 'Ukaž mi to.' či 'Pojď, pojď.' nebo 'Dávej, dávej.'. Zpočátku mě oslovoval i 'babe', ale stačilo, aby si Bill důrazně odkašlal a pochopil, že mi tak říkat nemá. S těmi kecy přestal, když jsem se na něj výhružně podíval.
"Připadal jsem si jak při focení pro Playboy." Prsknu . Nakonec na mě navlíknul i ty trenky s peřím. Díky Bohu, že nenavrhl pánský tanga, to bych mu narazil na hlavu. Něco tak odpornýho bych si na sebe nikdy v životě nevzal.
"Na to ti ale něco chybí a něco naopak přebývá, nemyslíš?" Zasměje se a začne se přehrabovat ve svých modelech.
"Dáreček pro Karla?" Ušklíbnu se a vzápětí se mi udělá mdlo při představě Lagerfelda v něčem podobným. Bill mě ale okamžitě vyvede z omylu.
"Vybírám je pro tebe."
"Já je nechci." Vyrvu mu ty červený z ruky a hodím je zpátky. Byly skoro průhledný, taková ujetost a on by mi je klidně věnoval.
"Víš, na kolik by tě vyšly, kdybys je kupoval?" To je mi šumák. I zadarmo jsou drahý a nikdy by mě ani nenapadlo si je koupit.
"Tyhle, Tommy. Ty ti padly dokonale." Strčí mi do ruky ty s nýty. Fajn, abych mu udělal radost, vezmu si je. Doma to někam zahrabu. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, vypadaly asi nejnormálněji. Hned na to mi přistanou v ruce další se zipem.
"No, ty musíš mít taky. V těch máš perfektní zadek!" Pronese až zasněně, mrkne na mě a začne hrabat dál. Pár vteřin mi trvá, než se vzpamatuji z poklony, kterou mi právě složil. Jen co se mi to povede, popadnu Billa za ruce.
"Beru tyhle dvoje a dost."
"Ale…"
"Bille."
"Tak si je vezmu já." Super, Absinth se z nás dvou osype, až se před ním začneme promenádovat. Já v trenkách s nýty, Bill v těch s péřovým lemováním a flitry. Doufám, že se tohle nebere jako týrání zvířat, aby nás nezavřeli.
"No, tak si je vezmi a pojď už odsud."

odd



"Co tady?" Ukáže Bill na stěnu v obýváku. Vyloučeno! Tam v žádným případě.
"Vždyť to každej uvidí…"
"No právě. Přece to nepověsíme někam, kde si toho nikdo nevšimne. Ale jsme tak krásní, viď?" Ukáže mi znovu fotku a šťastně se usměje. Karl byl tak moc milý, že vyhověl bráchovu přání a když měli hotovo, vyblesknul nás dva společně. A protože Bill musel mít tu fotku okamžitě, čekali jsme jak idioti, než ji starouš vyvolá. Počítal jsem s normální malou fotkou, co dá člověk do rámečku například na noční stolek. Místo ní máme plakát v životní velikosti, na který jsme museli obstarat obří rám a který chce Bill mermomocí pověsit do obýváku.
"Dáme to prostě sem." Ani Absiho kňučení či moje námitky Billa od jeho záměru mít to monstrum v obýváku neodradí. S jeho příchodem byla v mém bytě zavedena absolutní monarchie, přičemž právě Bill je tu monarcha, který o všem rozhoduje a my, já a Absi, jsme jeho poddaní a musíme se podvolit. Zpočátku jsem si dokázal dupnout a dát mu najevo, že tohle je můj byt, rozhodovat budu já a on bude poslouchat. Kdyby mezi námi k ničemu nedošlo, pokračovalo by to dál. Jenže kdykoli se na něj teď podívám, vybaví se mi sex s ním, vzápětí mě přepadne pitomá sentimentální nálada, které okamžitě využije naiva ve mně a začne mi našeptávat, že jednou bude doopravdy můj a že jen potřebuje čas, aby si přiznal, že mě miluje a že beze mě nemůže být. Neustále mi opakuje, že to v Billovi něco zanechalo, ale že na něj prostě nesmím tlačit. Proto mu i skoro všechno odkývnu a nehádám se s ním, abych mu ukázal, že pro něj udělám cokoli a že nikoho lepšího už nikdy nenajde. Den co den svádí naiva bitvu s pesimistou, který mi zase tvrdí, že pro Billa to nic neznamenalo, že jsem byl jen zpestřením a měl bych přestat věřit pohádkám. Jediný, kdo jejich spor může definitivně rozseknout, je právě můj bráška, který se k tomu ale nějak nemá. Kdo ví, co se v jeho půvabný hlavince honí. Možná to pro něj prostě vyplynulo, myslí si, že pro mě taky a považuje za naprosto zbytečný říct: "Teď jsme pár.". Kdo se v něm má, sakra, vyznat? Nutno však podotknout, že jeho chování se tomu bratrskému moc nepodobá…

"Šup, šup. Hoď tam skobu, ať tu krásu můžu pověsit."
"Nemůžu za to. Znáš ho." Pošeptám Absimu a chtě nechtě se zvednu. Musím to udělat hned, jinak s ním nevydržím. Chudák pes, teď bude mít Billa na očích nepřetržitě. Ještě že těch fotek nemáme víc.

"Ne, já sám, já sám." Odstrčí mě Bill, když se mi asi po deseti marných pokusech podaří upevnit skobu na zeď. Chtěl jsem tu krávu i pověsit, aby se s tím netahal, ale když to chce udělat sám, tak prosím. Ale radši zůstanu tady, kdyby se náhodou projevila jeho "šikovnost".
"A je to!" Zaraduje se. Na rozdíl ode mě mu stačily pokusy čtyři. Seskočí ze židle a hrne se ke mně.
"Nevypadá to skvěle?"
"Jo, je to nádherný." Absinth mi po těchto slovech věnuje pohled, že bych musel být naprosto slepý nebo blbý, aby mi nedošlo, že mnou dočista opovrhuje. On má jasno, je to hnus a tímhle mám u něj další mínusový body.
"Jsi tam nádherný." Bill si opře ruku o moje rameno a dlouze si prohlíží fotografii. "A na těch fotkách z dneška budeš taky."
"Být tebou dám se na modlení." Setřesu jeho ruku a jdu udělat to, po čem toužím už od rána. Bill mě samozřejmě následuje a jako naschvál se neposadí na sedačku, ale na opěradlo křesla, do nějž jsem si dřepnul já.
"Proč jako?"
"Aby ta tvoje slavná firma nezkrachovala."
"Myslíš kvůli tobě?" Bill se začne zběsile chechtat. Jen aby mu ten smích vydržel! "Tommy, neměj strach. Jsi nová neokoukaná tvář… V mojí branži jsi nový." Dodá, když si všimne, že se chystám namítnout, že zas tak neokoukaný nejsem.
"Bude to trhák, věř mi." Ano, pan návrhář se v tom přece vyzná. A když tvrdí, že to bude pecka, tak to bude pecka. Jen aby se pak chudáček nesesypal, až mu řeknou, jakej to byl propadák.

"Co ta večeře?" Otočí se za mnou Bill, když se zvednu a chystám se zaplout do ložnice. Potřebuji horkou sprchu, hned teď. Sakra, ta večeře! Naprosto mi to vypadlo z hlavy. Nejprve bláznivej fotograf, pak stařík Karl, monstrózní fotka…





Bill



"Necháme to na jindy." Odpoví mi Tom ve dveřích a zmizí. Nikam se mu nechce a mně vlastně ani taky moc ne. Sice jsem mu tu večeři slíbil, ale po dnešku mám dost. Užít si jeden druhého můžeme i doma. Zjevně jej zmohlo focení a následně návštěva u Karla, kde na mě přes dvě hodiny musel čekat. Divím se, že ani moc nenadával… Ale ono to ještě může přijít. Stačí, abych ho naštval a hned to budu mít na talíři.
"Co je zase?" Ten pes mě nenechá chvilku napokoji. Pořád na mě zírá. Kdyby se aspoň díval normálně, ale on mě vyloženě provokuje pohledem.
"Zapomínáš, dík komu ses k Tomovi dostal. Nebýt mě tak skončíš na statku a celý život hlídáš ovce." Absi nesouhlasně zaštěká a nevraživě mě sleduje, jak pokládám nohy na stolek.
"Jo, hochu, za pravdu se každý zlobí."
"Bille, co mu děláš?" Ozve se Tomův hlas z ložnice, když na mě Absi začne štěkat a vrčet. Zase já!
"Nic, hrajeme si." Odvětím mu a vypláznu na psa jazyk. "Taky tě nějak extra nemiluji, nemysli si. A víš, co ti řeknu? Tommy je můj. Jen můj." Teď už to Absi psychicky neunese, seskočí z pohovky, doběhne ke mně a štěká jak, kdyby mu šlo o život.

"Tak ty mu nic neděláš..." Promluví Tom nečekaně za mými zády, že mě div neraní mrtvice. A jen co se otočím, pokouší se o mě infarkt podruhé. To bylo keců, že se skoro nahý fotit nebude a tady se klidně producíruje jen v trenkách. Bože, za co? Celý den mě nutí očumovat ho ve spodním prádle a ani doma nemám klid. Sice si přes sebe přehodil župan, co jsem ráno nestihl dát do koupelny, ale nezavázal si ho, takže jakoby ho na sobě vůbec neměl.

"Zlobil tě, viď?" Sehne se k Absimu a podrbe ho za ušima. Zmetek jeden chlupatej, teď si hraje na svatouška a přitom to byl on, kdo si začal. Nemá tak pitomě civět, vyloženě si o to říkal. Kdybych věděl, co se z něj vyklube, koupil bych Tomovi jako dárek raději rybičky. Ty jsou aspoň zticha.
"Absičku, miláčku." Zapitvořím se a zabořím se víc do křesla. Aby se z něj nepodělal! Chce se mi z nich zvracet. Ten pes je vtělení Satana, to mi nikdo nevymluví. A snaží se Toma poštvat proti mně a vypakovat mě odsud. Uvidíme, kdo s koho…
"Nenechte se rušit a šuškejte si klidně dál." Uraženě kolem nich projdu do ložnice. V tašce, kterou jsem hodil na zem k posteli, vyhrabu mobil a společně s ním zamířím do koupelny, protože tam se Tom zaručeně chystal. Má smůlu! Jdu trucovat…Pes a k tomu ještě ta nána pitomá. Kdybych nepotřeboval ve firmě jejího tatíčka, hned bych ji vyrazil. Jenže nemůžu, Hans by mi zdrhnul ke konkurenci a to nemůžu připustit. Je jeden z mých nejlepších lidí, za něj bych horko těžko hledal náhradu.

"Zatracená baba, co s tím dělá?" Znovu vytočím číslo Beatrice a zase mě to hodí do hlasovky. Sakra, musím se jí dovolat co nejdříve! Pete u ní má co nevidět začít makat. Jenže po tom, co jí hodlám říct, ho pošle k čertu a protože je to prvotřídní drbna, roznese mou "přísně tajnou" informaci o jeho osobě dál a chlapec si už ani neškrtne. Jenže aby se tak stalo, musela by mi ten krám zvednout!
"Kurva! Já se na to…" Další pokus a opět hlasovka. Nejraději bych ten krám hodil na zem a rozdupal ho. Musím s ní mluvit, musím.
"Co se vztekáš?" On mě asi chce oddělat! Dneska mě celý den dráždí a teď to se mnou málem seklo, jak jsem se lekl. Chodí jak duch.
"Kdepak máš Absíčka?" Ignoruji jeho otázku a zašklebím se na něj, když zaregistruji, že sem přišel sám bez toho nevděčníka. Pozoruji, jak si Tom před zrcadlem vytváří na hlavě něco, co by při troše představivosti mohlo připomínat culík nebo spíš drdol. Než mi odpoví, upevní svůj výtvor gumičkou a otočí se ke mně.
"V obýváku. A ty se pakuj za ním, chci se osprchovat."



TOM


Nechávám si vodu stékat po těle. Kdyby tak dokázala smýt i všechny moje starosti a trápení. Jenže to si musím vyřešit já sám… V první řadě se musím podívat na zoubek tomu Jerrymu. K tomu budu mít příležitost už brzy. Billa totiž nenechám po světě lítat samotného, mohl by narazit na Peta. Bůhví, co to je za magora… Normální rozhodně nebude. Další milovník Wildy Shakespeara je poslední, co bych teď potřeboval.
Toho borce od Mattela vyřeším, až ho potkám. Což bude doufám brzy! Aspoň přes hubu bych mu chtěl dát, když už mám zakázáno ho zabít. Po naší výměně názorů by ani ten nejlepší plastickej chirurg nedal Peťánkův ksichtíček do pořádku.
Pak je tu ještě moje největší trápení, a to je…

"Bille, co to…" Vyjeknu. Nemusím dlouho přemýšlet, čí paže se právě omotaly kolem mého pasu a kdo se ke mně zezadu tiskne.
"Tvoje odměna."

comments

5. september 2010 at 20:30 | LadyKay |  LK writes

Milí čtenáři,



lady-kay.blog.cz
tenhle článek mám už docela dlouho rozepsaný, ale pořád jsem s ním čekala. Ovšem, když jsem naposledy byla na twincest blogu, abych se mrkla na komenty u "Romea", vytočila jsem se tak, že jsem se rozhodla dopsat ho a zveřejnit. Sice si myslím, že nic moc nezmůžu, ale aspoň to ze sebe dostanu a přestanu to v sobě dusit. Jedná se o komentování, jak jinak. Promiňte ale 1 komentář pod povídkou mě opravdu chladnou nenechá. Nejednalo se o moji povídku, ale o ffku někoho jiného. Sorry, ale nejsem blbá, abych uvěřila tomu, že celou povídku čte jeden jedinej člověk. To ať se mi nikdo ani nepokouší tvrdit.

Nabývám dojmu, že někteří jedinci žijí v představě, že si autor sedne a napíše celý díl během chvilinky. Ale tak to není. Aspoň já to tedy tak rozhodně nemám. Ano, jsou díly, které napíšu během "chvílky", ale jsou naopak i takové, u kterých strávím moře času. Občas zapomínáte (ne všichni) na to, že si to autoři povídek nepíší pro sebe, ale pro VÁS. Hlavně kvůli vám si lámou hlavy, promýšlí děj a charakter postav. A čeho se dočkají? Jednoho nebo dokonce žádného komentáře. To pak člověk může psaní milovat sebevíc, ale přestane ho to bavit. 'Proč budu psát něco, co nikdo nečte?' nebo 'Co dělám špatně?'. Na to druhé sám odpověď nenajde. Autor potřebuje dostat zpětnou vazbu, bez ní to nejde.

Zamyslete se alespoň nad tím, kolik času trvá jemu napsání jednoho dílu a kolik času vám zabere napsat komentář. Pár vteřin. Nechci vás nutit, abyste komentovali každý díl povídek, co čtete. Přiznám se, že ani já nekomentuji každý jednotlivý díl všech povídek, co čtu. Ale jednou za čas je podle mě slušnost dát tomu, kdo ji píše, zpětnou vazbu. Za prvé mu uděláte radost (sama vím, jak každý komentář dokáže potěšit) a za druhé mu můžete pomoci vychytat chyby. Vžijte se do jejich kůže, jak jim je, když se podívají a nenajdou tam skoro žádné komentáře. Jak by bylo vám? Ten, kdo řekne, že by mu to bylo jedno, pěkně kecá, protože by mu to zdaleka jedno nebylo! Mrzí to, hodně to mrzí.

Za sebe ještě říkám, že ti autoři mají možná i štěstí, že neví, cca kolik lidí ten a ten díl četlo. Protože já to vím a když pak porovnám počet komentářů s počtem lidí, co díl četlo, jsem akorát rozmrzelá. Na tomto místě bych tedy ráda poděkovala těm, co obětují chvilku, aby mi napsali několik slov (někteří jedinci i román :D že Jani? :D) Jste zlata!!! DĚKUJU!!! Bez vás bych se neobešla a vážím si každého vašeho komentáře. Děláte mi ohromnou radost. A vy, drazí lenoši, byste jim měli děkovat taky, protože především díky nim se tu díly objevují.

Takže... Popřemýšlejte o tom, co jsem napsala a aspoň občas ty autory potěšte, ať nejsou skleslí a ať jim to psaní jde líp ;)


LK

Me, Myself and Romeo 24.

1. september 2010 at 18:15 | LadyKay_TK |  Me, Myself and Romeo
lady-kay.blog.cz
"Už jsem řekl, že ne." Odemknu dveře od bytu a vejdu, následován Billem, co do mě celou cestu hučel, že to pro něj musím udělat. Já pitomec! Nejprve se naivně domnívám, že mi vyzná lásku, pak se vyděsím, že mu někdo ubližuje a nakonec z něj vyleze, že Peťánka už nikdy nechce vidět, ale že pro něj měl fotit nějaký hadry nebo co. Jenže to nepřipadá vůbec v úvahu, protože se definitivně rozešli, alespoň jsem to tak pochopil. Bill potřebuje někoho, kdo to vezme za něj a ten někdo mám být já. Na tuhle kravinu ať urychleně zapomene!
"Tommy!" Škemrá a posadí se vedle mě na sedačku. "Jsi jediný, kdo to může dělat."
"Ne." Zavrtím hlavou a poodsednu si. Jsem mu dobrej akorát, když něco potřebuje. To ví, kam má jít. Ale že by si všimnul, že mě něco žere a zeptal se, to ne! Sice bych mu řekl, že nic, ale jde o princip. Jak jsem si jen mohl myslet, že se mnou chce probírat to samý?! A jak jsem mohl jen na okamžik doufat, že je na tom stejně jako já?!

together forever

1. september 2010 at 0:01 | LadyKay |  vids about B&T
Tohle si neodpustím, podle mě se to video k dnešnímu dni víc než hodí :) Viděla jsem je snad milionkrát (to zase přeháním, ale hodněkrát to bylo) a přesto mě pokaždé dojme. Především to, co o sobě vzájemně prohlásili. I po 5 letech, co ty dva znám, jejich vztah, to pouto mezi nimi obdivuju.