October 2010

Me, Myself and Romeo 36.

31. october 2010 at 22:06 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Drahý Holmesi, smekám před Vaši výjimečnou bystrostí :)) Ovšem k Vaší dedukci mám jisté výhrady a doporučuji Vám znovu a důkladněji si přečíst část, kdy Bill opouští byt a část, kdy Tom spatří osobu u schránky ;D Malinko jste ve Vašich úvahách pozapomněl na jednu bytost... Nebo snad věříte tomu, že dokonalost Kaulitze mladšího dosahuje takové úrovně, že je schopen být na několika místech zároveň nebo se pohybovat rychlostí světla? To by totiž musel, pokud by Vaše teorie byla pravdivá :) Logicky vzato Bill nemohl během takové chvilky zavřít někam Absintha, strčit sám sobě dopis do schránky, utíkat před Tomem, schovat se, vrátit se pro psa a znovu se objevit u bratra. Zanášíte mi do Romea prvky sci-fi a nadpřirozena :D Hahaha :D


"Kde jsem to vzal?" Tom otočí znovu obálkou v ruce a zabodne do mě pohled. "To bys mi spíš měl říct ty, ne?"
"Já?" Pokusím se o nechápavý tón, doufajíc, že ho nějak zmatu, ale myslím, že se mi to nepovedlo. Tom to prokouknul. V dlaních má to, co jeho oči neměly nikdy spatřit, a já jsem namydlený. Z tohohle se nevykecám.
"Ano, ty. Nechceš mi snad tvrdit, že ten dopis byl v mojí schránce poprvé, že ne?" A sakra! Tenhle tón moc dobře znám. Tom sice neřve, ale jakmile začne mluvit takto, znamená to jediné. Je vytočený a nebude to dlouho trvat a rupnou mu nervy. Musím s tím něco udělat. Mohl bych se to pokusit zahrát do autu. Shodit vinu na mého obdivovatele a sám z toho vyváznout pokud možno s čistým štítem. Do hlavy mi nevidí, takže neví, jak šťastný jsem, když ty dopisy čtu. Ano, zažil mě sice, když jsem dostal růže a byl jsem z nich mimo. Ale teď bych mu klidně mohl napovídat, co bych chtěl a třeba mi uvěří.
"Tak co bude?" Tom kolem mě projde a po schodech vyjde nahoru. Ví, že ho budu následovat. Ono mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Mrknu na Absintha, který má položenou hlavu v mém klíně, vysílá ke mně chápavé pohledy a rovněž vstane.
"Tommy," oslovím ho něžně a nastoupím do výtahu, který přivolal. "Lásko, to není tak…"
"Jak?!" Vykřikne. A je to tady, nervy povolily a Tom začíná jančit. "Vidíš to? Tak vidíš?" Mává mi dopisem před očima. Žárlí, to je nad slunce jasné, ale podle mě to zbytečně zveličuje. Jens mi jen píše, nic s ním nemám a ani mít nehodlám. Kdybych s ním spal, tak prosím, ale takhle…
"Ano, vidím, ale…" Následuje bráchův hluboký nádech a výdech. Ve stejné chvíli se výtah ocitne v patře, v němž bydlíme a oba vystoupíme. Zatímco Tom je několika kroky u dveří, které odemyká, já se za ním ploužím s hlavou sklopenou. Ne snad, protože bych pociťoval nějaké výčitky svědomí, ale spíše pro efekt. Budu-li si vypadat jako kajícný hříšník, lépe se mi podaří Toma přesvědčit, že s dopisy nic společného nemám a nejsem nijak nadšený, že mi je stále posílá. Raději potopím jeho než sám sebe. Tom se uklidní a já budu ušetřen dalších hádek s ním. Nerad se hádám. Otravuje mi to život, kazí náladu a podepisuje se to i na mém zevnějšku.

Living Behind A Wall Of Glass 2.

31. october 2010 at 13:35 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Prosím tě, kde jsi?" Matčin hlas přetrhl nit jeho myšlenek. Chlapec se pomalu otočil a spatřil ji stát na prahu. Neměl rád, když ho někdo vyrušoval z přemýšlení, proto se také zatvářil ne dvakrát mile. Samozřejmě slyšel, že jej několikrát volala. Rozhodl se však předstírat, že je hluchý. Nechtělo se mu tam, ne když věděl, co nebo spíše kdo ho tam čeká.
"Víš, jak to vypadá?"
"Nikoho jsem sem nezval." Odvětil s úšklebkem a otočil se zpět k oknu. Simone zavřela dveře, došla až k němu a začala s tím, co neměl ani trochu rád, s domlouváním.
"Billy," oslovila ho něžně a pokusila se ho pohladit, jenže ucukl, "celá tahle situace…"
"…je mi naprosto ukradená a je mi srdečně jedno, jak to vypadá. Já ho nezval, takže ho ani vítat nepůjdu." Matčina milá tvář se po těchto slovech zakabonila. Beze slova se vrátila k prahu a s rukou na klice se k němu znovu otočila.
"Dávám ti pět minut na to, abys sešel po schodech dolů. A chovat se budeš slušně, rozumíš?" S těmito slovy se za ní zaklaply dveře. Bill byl zpočátku pevně rozhodnut, že dolů prostě nepůjde, ale nakonec seskočil na zem a chtě nechtě opustil pokoj, aby udělal, co mu bylo nařízeno.

Me, Myself and Romeo 35.

27. october 2010 at 12:39 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Bill na mě visí očima a ani nedutá. Jen postává vedle, načuhuje do schránky, ze které vytahuji veškerou poštu a mlčí.
"Pojď, prosím tě." Zasměji se, když už jsem skoro u výtahu, kdežto on stojí pořád na tom samém místě jako přikovaný. Občas mám chuť domnívat se, že to opravdu nemá v kebuli v pořádku. Jsou totiž momenty, kdy ani já, jeho dvojče, nejsem schopen pobrat, co provádí. V očích okolí musí působit jako naprostej magor. I když… Je návrhář? Je. Žádný z nich není normální. A když se podívám na bráchu, dopadl ještě dobře. Nenosí žádné barevné hadry se vzorem a nevypadá, jako by utekl od cirkusu. Ovšem co není, může být. Potěš! To abych nakoupil zásobu papírových pytlů, bez tohoto "módního doplňku" bych nemohl vylézt na ulici, kdyby šel se mnou.


"Bille, já čekám." Konečně se odlepí z místa a dojde ke mně. Neunikne mi, že hypnotizuje moje ruce nebo lépe řečeno to, co v nich držím. Přivolám výtah a začnu se přehrabovat v poště. Samý letáky a zase jen letáky. Mně je srdečně jedno, kde je jaká akce dva plus jedno zdarma a kde mají levnější maso. Já mám tak čas jezdit po slevách! Jezdil bych, ale to bych musel být za prvé senilní a za druhé bych nesměl mít na krku Absintha a ještě Billa. Jsou jak dvě malý děcka, možná ještě horší. Děcku se strčí hračka a člověk má chvilku pokoj, jenže u nich to nelze. Takže nesmím paty vytáhnout z baráku a nechat je bez dozoru. Rallye s nákupním košem a bitka o zlevněné zboží v mém případě v úvahu rozhodně nepřipadá. K tomu mám na schránce nalepenou ceduli jako kráva, že letáky nechci a přesto jich tam jsou den co den tuny. Buď to roznáší lidi s bílou holí nebo analfabeti nebo... Nebo už nevím kdo.

Lutte pour l'amour 42.

25. october 2010 at 23:13 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Tom mě opatrně položí na postel a zlehka na mě dolehne. Jeho rty mě líbají, prsty pročesávají mé havraní vlasy. Vždycky se mnou zacházel něžně a jemně jako s panenkou z porcelánu, která by se při hrubším zacházení mohla poničit. Dnes mám však pocit, že je ještě něžnější než dříve. Se mnou se však cosi děje. Něco, co rozhodně není ani pro jednoho z nás dobré. Ač bych se za normálních okolností dávno přestal soustředit na okolní svět, nyní moje mysl začíná pracovat na plné obrátky a nejsem s to se uvolnit. Nevím, čím to je. Zda to způsobuje, že nejsem schopen uvažovat nad ničím jiným, než nad tím, jestli se vzruším a nebo ne. Jen co si uvědomím tento fakt, zpanikařím. Když jsem už teď napjatý a nervózní, jak to bude dál…


"Copak, lásko?" Až když se nade mnou ozve šeptající hlas a všimnu si Tomova ustaraného výrazu, dojde mi, že to poznal. Bříšky prstů klouže po mé tváři, ústa jsou zvlněná do úsměvu a jeho oči jsou plné lásky. "Billi, co…"
"Ono to prostě nepůjde. Já to vím." Zakňučím a odvrátím tvář. Tom mě však přinutí podívat se na něj. Nepřestává se mile usmívat a prsty kroužit po mé tváři.
"Půjde." Pohladí mě po vlasech a otře se svým nosem o můj.
"Ale nejde mi se uvolnit." Zoufale se na něj zahledím, přestože pochybuji, že mi nějakým způsobem pomůže. Problém je ve mně a už netuším, jak se toho zbavit. Vím, že ho chci. Strašně moc chci, aby se mě dotýkal, ale už mi začíná odmítat spolupráci i moje mysl, nejen tělo. A čím více se pokouším uvolnit, tím méně se mi to daří.


"Lásko," osloví mě a krátce přitiskne svá ústa na má. "Vnímej mě. Jenom mě."
"Ale…"
"Jsi tu jen ty a já. Nikdo jiný, nic jiného…" šeptá a já zavřu oči. Zkusím to. Svět venku neexistuje a ani nikdy neexistoval. Je tu jen Tom a já. My dva. Po chvíli ucítím, jak jeho rty zavadí o mé ucho. Jednu paži mu položím na záda a druhou na šíji, po níž přecházím krouživými pohyby k tváři a zase zpátky. Přesune se od ucha k mým ústům a začne je opatrně líbat. Naše jazyky se spolu pomalu, něžně proplétají. Když si všimne, že mu vycházím vstříc a postupně se pod ním uvolňuji, pousměje se a jeho ruce sklouznou k mému pasu. Nepatrně se zachvěji, když ucítím, že zavadil o lem trička, ale nic neudělám. Oči mám stále zavřené, jelikož se mi tak daří lépe soustředit na moje tělo a Tomovy doteky. Neodstrčím ho, ani když zjistím, že mi pomalu rozepíná džíny. Krátce se ode mě odtáhne, aby je svlékl.

Living Behind A Wall Of Glass 1.

23. october 2010 at 21:44 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Living Behind A Wall Of Glass" neboli "Žijící za skleněnou zdí"… Docela zvláštní název, že? Co tím asi autor chtěl říci? :D Když jsem tuhle povídku začala psát, vůbec jsem neměla představu, jak ji pojmenuji. Pak mě začaly napadat různé názvy, ale ani jeden se mi nezdál dost dobrý. Jednoho krásného dne jsem však narazila na fotku, která mi ve finále posloužila i jako obrázek k povídce a název byl na světě. Proč se ale jmenuje takhle? Snadná odpověď. Protože přesně takhle by se dal charakterizovat život jednoho z dvojčat. Co však myslím tou skleněnou zdí, si už musíte přečíst sami :)
Jak už jsem jednou napsala, existuje ještě několik témat, na něž se chci v povídkách zaměřit a tohle je jedno z nich. Jelikož už moc povídky nečtu, tak nevím, zda jsem první český autor, kdo ozvláštnil jednoho z twins takto. Uvidíme :)))
K tomu, jak budou jednotlivé díly přibývat, vám moc neřeknu. Kříží se mi to s ffkou "Lutte pour l'amour", která nás brzy opustí, a s "Me, Myself and Romeo", u níž můžu slíbit, že tu bude ještě nějaký ten pátek strašit :))) Viděla bych to na jednou týdně, přičemž není den pevně stanoven. Jednou se objeví v pondělí, jindy třeba v pátek. Záleží na tom, kdy tu bude "Romeo" a kdy "Lutte". Nebudu vás rozmazlovat a nedám dvě povídky v jeden den :-P Pak byste se zase začali flákat :D


Rusovlasá žena vstoupila do restaurace a rozhlédla se po přítomných. Uviděla je hned, seděli a byli zabráni do hovoru natolik, že skoro nevnímali, co se kolem nich děje. Otočila se za sebe a pohledem pohrozila chlapci s havraními vlasy a pronikavým pohledem, jenž vešel hned za ní. Pochopil. Mohl si přeložit jako 'Chovej se slušně.'. Nebyl z vidiny toho, jak měl strávit dnešní odpoledne, zrovna nadšený. Nemohl však říct půl slova a musel dělat přesně to, co mu nařídila. Myslet si však mohl svoje. Podle něj tohle celé byla fraška. Nic víc než ubohý pokus hrát si na šťastnou a spokojenou rodinku, do které měli ve skutečnosti hodně daleko.

Lutte pour l'amour

23. october 2010 at 20:32 | LadyKay_TK |  tracklists

Me, Myself and Romeo 34.

19. october 2010 at 21:19 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Jedině přes mou mrtvolu. Je to kýč! Au, jsi normální?!"
"Ticho," procedí Bill skrze zuby, vyšle mým směrem výhružný pohled a křečovitě se usměje na prodavače, co je nám pořád za zadkem. Asi má strach, abychom mu to tady nerozkradli. My máme tak potřebu něco otočit! Vypadáme snad jako zloději? Museli bychom být slepí nebo blbí, možná oboje, abychom chtěli krást právě tady. Tolik hnusných kýčovitých věcí pohromadě jsem jaktěživ neviděl.
"Dělají si prdel?" Jen co to dořeknu, ucitím Billovu botu, jak se snaží rozdrtit mi všechny kosti v pravém chodidle. Vždyť jsem zas tak moc neřekl. Aby se nezbláznil. Rozhodně nejsem takový pokrytec jako on, abych se tvářil, že se mi to všechno líbí, když je to odporný! Díky Bohu, že jsem jel s ním. Bůhví co by dotáhl domů!
"To jsou umělecké unikáty, Tommy." Zašvitoří na mě a přistrčí mi pod nos malou stolní lampičku. Zavrtím hlavou, že tu ne a následuji ho dál. "Ručně vyrobené. Máš záruku, že je nebude mít nikdo jiný kromě tebe."
"Radši si koupím lampu v bazáči, co má každej, než nějakou z těch trapáren tady."
"Barbare." Složí mi kompliment .
"Taky tě žeru." Naznačím pusou polibek a zaksichtím se na něco, o co jsem se málem přerazil. Někdo mi to zřejmě strčil do cesty, protože to tu předtím určitě nestálo. Vrhnu nevraživý pohled na prodavače, sjedu ho od hlavy až k patě a když na jeho chování neshledám nic podezřelého, věnuji se prohlížení toho, oč jsem se k mému štěstí nezabil. Zřejmě by to mělo sloužit jako stolek, kdyby to tak ovšem vypadalo. Takhle se spíš zdá, že výrobce měl nouzi o materiál. Vždyť tomu chybí jedna noha! No potěš koště, to je shop!

ff's

13. october 2010 at 10:55 | LadyKay |  info
bernese puppy

Hey :)



Nádherný, že? Mluvím o krasavci vpravo :) Kdo nepoznal a nevyzná se v psích plemenech, tak je to berňáček a tudíž věrný-nevěrný čtyřnohý přítel Absinth mého romeovského Toma. Hnusně jsem si ho přivlastnila, co? Hold jsem baba lakomá, no :))) Takže je vám jasné, o čem bude řeč. Následující sdělení je určené tedy pro ty, co čtou povídku Me, Myself and Romeo, což je asi většina těch, co můj blog navštěvují. Nevím, jestli je tu někdo, kdo čte jen Lutte a Romea nikoli... Jasnovidec ze mě bohužel zatím není :-P Nelekejte se, opravdu se nechystám oznámit, že povídku pozastavuji nebo něco horšího. Jen chci napsat, že díl mám rozepsaný, ale neřeknu vám s jistotou, který den se tu objeví. Počítala jsem totiž s tím, že budu mít dostatek času a budu se moct věnovat psaní, jenže se věci změnily a s časem jsem dost na štíru... Pokusím se ale díl dokončit co nejdříve to půjde ;) Takže vydržte a spíše k večeru to tu kontrolujte. Může se objevit zítra, ale může to být třeba až v sobotu.

Co se Lutte pour l'amour týče, tak znovu opakuji, že opravdu spějeme k závěru. Nebyl to pokus o vtip z mojí strany. Chápu, že se vám zdá neuvěřitelné nebo nepochopitelné, jak chci tolik otázek vyřešit během pár dílů. Ani jedna nezůstane nezodpovězena, slibuji. Pamatuji si, že jste v komentářích naráželi na možnost, že by Bill začal chodit, teď ta škola, Wee, Tomův a Billův vztah celkově... Mám to promyšlené. Takže se ptám: Věříte mi? Pokud ano, jsem jedině ráda. Vy si klidně užívejte ty poslední díly, nenervujte se a připravujte se na loučení.


A protože Lutte končí, objeví se po jeho skončení nová povídka. Zatím mám napsaných pár prvních dílů, ale jde to docela dobře, což se až divím. Zase jsem si totiž na sebe upletla bič a původní oddechovka vzala za své. Zatím pro ffku nemám název, říkám ji prostě a jednoduše "bráchové". O čem bude... No... o Billovi a Tomovi. To jste se toho dozvěděli, co? :))) Víc prozradit zatím nechci a ani nemůžu, abych vás o nic nepřipravila. Zatím kromě mě ví jen jedna osoba, kterou jsem nedávno prosila o radu, o čem píšu. Zapomněla jsem jí poděkovat. Takže díky, díky, DÍKY :-* Dilema úspěšně vyřešeno :))) Sama jsem zvědavá, do kolika dílů se mi podaří děj nacpat... Jestli to bude plánovaných max. 15 nebo zase víc jak 30 :))) Zatím se přikláním k první možnosti, ale to jsem se přikláněla i u Romea a kam jsem se dostala :)))


Jak se jinak máte? Doufám, že fajn a že nijak neupadáte do depresí. Pro mě je to sice nepochopitelné, ale na mě má podzim jen samé pozitivní účinky. Jen co vstanu, jsem dobře naladěna, hýřím energií a humorem a ještě mám potřebu tvořit. Říkám, samá pozitiva :) Moje kreativita se odrazila i v tom, že jsem dodělala nástěnku, která mi tu ležela roztahaná celé léto a pořád jsem se neměla k tomu, abych fotky, obrázky a další blbosti nějak uspořádala, přišpendlila a pověsila na zeď. Teď už to je fertig a co chvilka se otáčím a kochám se svým dílem :))) No, nebudu vás tu už déle nudit a pomalu se rozloučím. Ti, co mi psali maily, zprávy a podobně, poprosím o trpělivost, ozvu se vám určo během tohoto týdne ;) Mějte se krásně a "potkáme" se u dalších dílů povídek :)))
LK

Lutte pour l'amour 41.

11. october 2010 at 16:44 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Tak můžeš, nedočkavče." Nakouknu do ložnice a ustoupím z cesty Billovi, který měl až doteď přísný zákaz opustit místnost dřív, než ho sám zavolám. Lamentuje, že je dost, že jsem pro něj přišel, že se málem unudil k smrti, ale najednou zmlkne. Chvilku je ticho, až po pár vteřinách se ozve jeho užaslé: "Tome, to ty?"
"A kdo jiný?" Dřepnu si k němu a široce se usměji. Jeho oči zářící štěstím jsou zase takovou malou připomínkou dětství a malého Billa stojícího před vánočním stromečkem. Zatímco já jsem se okamžitě vrhnul na dárky a nic jiného mě nezajímalo, bráška dlouhé minuty jen stál a obdivoval se všem těm ozdůbkám a světýlkům. Dárky jako by pod ním snad ani nebyly.
"Ale já nemám…"
"Já vím, že ne. To pro tebe nemůžu něco udělat jen tak? Z…"
"Lásky?" Předběhne mě a pohladí mě po paži. Přikývnu, přesně tohle jsem chtěl říct, ovšem Bill byl rychlejší.
"Co je támhle!" Ukazuje prstem na věc přikrytou kusem látky, která ho zřejmě zaujala nejvíce.
"Až později."
"Proč ne hned?" Otočí se na mě s našpulenými rty a mám co dělat, abych se udržel a nevypuknul smíchy. Opět zamilovaného Billa střídá ten prcek, kterým byl a kterého v něm dodnes vidím. Nahlas to neříkám, protože se za to na mě zlobí.
"Protože. Po večeři." Je těžké odolávat jeho přemlouvání, hlavně, když se u toho tak sladce, řekl bych, až vzteká. Nejraději bych tu látku strhl a bez prodlení se mu pochlubil s překvapením, které jsem si pro něj nachystal.

{.vids.}

8. october 2010 at 12:32 | LadyKay

music vids

vids about B&T

other vids


Me, Myself and Romeo 33.

4. october 2010 at 11:52 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Co se ti stalo?" Přiskočím k Billovi, vezmu jeho tvář do dlaní a staroslivě si ho prohlížím. Make-up má rozpatlaný po celém obličeji, přijde mi pobledlý a to, že mi neodpovídá, mi na klidu moc nepřidává.
"Tobě je zase špatně? Tak mluv, proboha!"
"Jsem v pořádku. Klid, Tommy. Asi jsem jen přetažený."
"Máš úplně ledový ruce a jsi bílý jako stěna." Vůbec se mi to nelíbí. Už když jsem ho našel v té ložnici, nezdál se mi úplně v pohodě. Ale přikládal jsem to tomu, jak se praštil do hlavy. Teď tohle.
"Tome, jsem…"
"Nic se nemá podceňovat." Namítnu. Může to být naprostá banalita, ale může to být něco vážnějšího. Kdyby to bylo obráceně, dokopal by mě tam. Na to ho až moc dobře znám.
"Je to od nervů, okay? Jsem pod tlakem, to je celé." Bill zkontroluje svéj vzhled v zrcadle, upraví si vlasy a vyhodí ubrousek do koše.
"Billy, měl by sis zajít k doktorovi."
"Přestaň mi říkat, co mám dělat!" Zařve a propálí mě očima. Když mě míjí, vrazí do mě ramenem a něco nespokojeně zamumlá. Naprosto ignoruje moje volání a práskne za sebou dveřmi. Vždyť jsem tak moc neřekl. Copak nechápe, že mám o něj strach? Odjakživa se o něj bojím víc než o sebe. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to. Bez něj bych žít nemohl a ani nechtěl. Umřel bych!

Lutte pour l'amour 40.

3. october 2010 at 16:42 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Vítej v doupěti Toma Kaulitze." Ozve se slavnostním tónem nad mou hlavou. Musím se přiznat, že takhle jsem si to tu nepředstavoval. Čekal jsem bordel, opravdický chaos, ale Tom uklidil. Kdy to stihnul, je mi ale záhadou… Skoro pořád byl totiž se mnou. Je se po mém boku takřka nepřetržitě. Když usínám, drží mě ve svém náručí a brouká mi mou ukolébavku. Když se probouzím, sklání se nade mnou a usmívá se.
"Co to…" vyjeknu, když se ocitnu v jeho náručí.
"Prohlídka." Vysvětlí mi. Moc místností tu není, ale rád se pokochám obzvlášť tehdy, když jako bonus mohu nasávat jeho vůni.

"Takže tohle je kuchyně... Nic moc, co? Ale to je fuk. Stejně tu moc času netrávím. Lednice, ta po většinu času zeje prázdnotou. Kuchyňská linka… tu bych měl vybavit nějakým plánkem, kde co mám, protože věčně něco hledám…" Otáčí se se mnou kolem dokola a pobaveně se směje. I z mého hrdla se ozývá smích, jelikož ten bratrův je vysoce nakažlivý. Jakmile se začne smát on, svíjí se smíchem skoro všichni, co se vyskytují v jeho okolí. Tom má naprosto jedinečný smích, jedinečný a nejkrásnější.

favourite stories - edit #2

2. october 2010 at 23:07 | LadyKay |  info
Dnes mezi mé oblíbené povídky přibyla další. Tentokrát jde o povídku Riots od Vanitky. Jedna z mála, co jsem teď četla a po které se mi bude opravdu hodně stýskat. Snad Van přijde brzy s něčím novým.

Me, Myself and Romeo 32.

2. october 2010 at 13:34 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Vyjeveně civím na obálku, na níž jsou zeleným inkoustem napsána jen dvě slova 'Bill Kaulitz'. Adresa schází. Musel ten dopis do schránky strčit sám. Trvalo mu to, ale nakonec mě našel. Už jsem se bál, že zapomněl, když mi takovou dobu neposlal ani jedinou růži. Otáčím jí stále dokola, až ji nakonec roztřesenýma rukama otevřu a vyndám lístek, jenž se v ní ukrývá.
"Můj zrak a srdce v smrtelném jsou boji, jak rozdělit plen, jenž tvůj zjev jim dává… Můj zrak chce srdci podobu vzít tvoji, mé srdce zrak můj zbavit toho práva…" Bože! Jak mi to scházelo! Verše napsané rukou mého ctitele mě opět pohladí po duši a rozbuší mi srdce. Miluji je! Co na tom, že je nevymyslel on sám, ale propůjčil si je od někoho jiného?! Jsou určena mně, cití ke mně to, co Shakespeare vyjádřil ve svých sonetech. Opřu se o zeď, znovu a znovu si je pročítám a usmívám se. Až Absiho nespokojené zaštěkání, kterým se na sebe snaží upozornit, mě probere.
"Už jdeme," sehnu se k němu. Lístek zastrčím do kapsy a podrbu psa za ušima. "Tomovi ani slovo. Bude to naše tajemství, hm? Packu na to." Pes položí svou tlapu do mé dlaně a olízne tvář, což beru, že na naši spikleneckou dohodu přistoupil. Tom by vyšiloval, kdyby se dozvěděl, že mi napsal. Žárlil by a dělal by z něj vyšinutého cvoka. Což mi vlastně už jednou předvedl. Co oko nevidí, to srdce nebolí. A čím méně toho člověk ví, tím méně má starostí. Vstanu a společně se štěkajícím Absikem vyběhnu před dům. On je nadšený, protože se ocitnul venku, já z těch několika nádherných slov, jež jsem před chvilkou po tak dlouhé době obdržel…

new dess online

2. october 2010 at 1:21 | LadyKay |  info
NELEKEJTE SE! Jste tu správně. To jen moje maličkost zatoužila po změně a výsledkem je nový design. Teď tu na vás na všechny bude delší dobu dohlížet Bill, takže bacha :D Námitky se nepřipouští a jsou předem zamítnuty mnou i divou :-P Mně osobně se líbí, jsem z 90% spokojená, a to mi stačí.
Teď k tomu dalšímu... Na twincestblogu byl se mnou rozhovor (ne, nechlubím se, jen se snažím objasnit, o čem bude řeč) a teď jsem prolétla komentáře... Chtěla jsem odpovědět tam, ale slečna, ke níž se chystám promlouvat, stejně navštěvuje i můj osobní blog, takže to vyjde nastejno. Jde o Seraphis. Neboj, nic hrozného tě nečeká :D Chtěla jsem ti strašně moc poděkovat za to, co jsi napsala a že jsi mě nazvala svou nejoblíbenější českou autorkou, je pro mě ohromná čest a strašně si toho vážím! Osobně si nemyslím, že bych byla nějak skvělá. Jsem vůči sobě dost kritická a stále vidím chyby, což je v podstatě dobře, protože tak mám alespoň stále motivaci a potřebu se zlepšovat. Přesto ti ale patří můj DÍK! "Stěžovala" sis taky, že tu o sobě skoro nic nepíšu a že o mně ty a ostatní nic nevíte. Mohlo mě napadnout, že bych někoho mohla zajímat i jinak než jako autorka? :D Teď jde o to, co bys ty (možná i někdo další) chtěla vědět... Dám tobě a i ostatním prostor v komentářích ;) A samozřejmě musím poděkovat ještě dvěma slečnám, těmi jsou Lea a Peťaa, o nichž vím, že navštěvují tenhle blog a čtou povídky. Vám jsem totiž taky neodpověděla pod článkem. Díky moc za všechnu tu chválu, co směřovala na mou adresu, a budu se snažit vás dalšími díly nezklamat.
Ještě něco jsem chtěla... Jo, už vím. K "Lutte" a "Romeovi"... "Romeo" zítra... vlastně dneska... prostě v sobotu. Všichni chápeme, že? :D A "Lutte" připadlo na neděli. Ju? Ode mě je to asi všechno. Nic jiného jsem, myslím, napsat nechtěla...


LK