December 2010

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 3.

28. december 2010 at 19:52 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Jsi milá, že jsi za mnou přijela." Přivinu si Alice k sobě a políbím ji na tvář. Její vlasy mě pošimrají na nose. Než se ode mě odtáhne, chvilku setrvá v mém objetí. "Jeď opatrně a až budeš doma, tak mi…"
"Ano, až dorazím domů, dám vědět. Jsi ustaranější než naše máma a to už je na pováženou, bráško." Dloubne mě do žeber a zasměje se. Chápu, že jí moje starostlivost může lézt na nervy, ale jiný už nebudu. Ten bezstarostný člověk je minulostí. Otcovství se na mě podepsalo a nejenže mám šílený strach o Sammyho, dávám pozor i sám na sebe, což se dříve říct nedalo. To jsem se po hlavě vrhl do všeho. Dnes však neustále myslím na to, co by s ním bylo, kdyby se mi něco stalo a jsem na sebe sakra opatrný.
Alice mi zamává a zmizí ve výtahu. Udělala mi radost, že se stavila. Sice bych někoho jiného a jeho omluvu uvítal raději, ale moje bláznivá sestra mě aspoň přivedla na jiné myšlenky. S ní člověk smutný být nemůže, i největšího morouse by nakazila dobrou náladou. Alice je zkrátka živel. Kam vkročí, tam se to rozzáří a začne žít. S myšlenkami u sestry překypující energií se ocitnu zpět v kuchyni, kde mi zrak okamžitě sklouzne k dárku ležícímu na stole. Nechápu, proč mi dal dva dárky. Svetr, který jsem od něj už čtvrtým rokem našel pod stromkem, se letos rozhodl doplnit něčím dalším. No, doufám, že to není nějaký šperk. Moc dobře ví, že to nenosím a ten z předloňských Vánoc se mi válí někde v šuplíku. Uchopím krabičku do dlaně a několikrát jí otočím. Nerozbalím ji však, vrátím ji zpět na místo a zvednu z desky stolu Bibiho, s nímž si to namířím k Sammymu do pokojíčku.

Me, Myself and Romeo 43.

26. december 2010 at 19:00 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
Ještě než přistoupíme k dalšímu dílu a vy se dozvíte, jak pokračují osudy dvojčat, musím se z něčím pochlubit. Od CookiePrincess jsem něco dostala. Ještě jednou jí za to děkuji a i za to, co k tomu napsala. Dojala mě tím. Nejvíce však tímto "...a já k LadyKay chovám jakousi úctu...". Nikdy bych si ani nepomyslela, že na mě může někdo pohlížet podobným způsobem jako ona. Ještě jednou děkuji a moc si toho vážím :)

Romeo

"Udáš nás?" Řeknu a dušička je ve mně malá. Můj, respektive náš osud má v rukou Pete. Ten samý Pete, jemuž jsem předtím neudělal skoro nic dobrého, jehož jsem si dobíral a v neposlední řadě jsem mu rozbil i hubu. Ovšem ten, s nímž jsem před pár týdny zakopal válečnou sekeru. Ale i ten, kterému můj bratr málem zničil kariéru, připravil ho o pár slušných zakázek. Nedivil bych se, kdyby se mu chtěl mstít.
"Měl bych?"
"Já nevím. Jo?" Odvážím se na něj konečně podívat. Hraje si s páskem od županu a nespouští ze mě oči. Asi si mě hodlá vychutnat. A pak to samé čeká bráchu. Jak na to, sakra, mohl přijít. Nejspíš jsem ho od začátku podceňoval. "Tak co uděláš?"
"Chceš to vědět?" Ježiš, to jsou dotazy! Jasně, že to chci vědět. Nezmůžu se na víc než jedno slabé kývnutí. "Nic."
"Nic?" Vyjeknu a spadne mi brada.
"Ano, nic. Proč bych měl?"
"No, kvůli mně tě nechal. Pak tě pomluvil a udělal z tebe nebezpečného šílence… Musíš nás oba nenávidět." Alespoň tohle si myslím. Na jeho místě bych sám sebe nesnášel a stejně tak moje ďábelské dvojče.
"Bill je rád, když ho lidé milují a zrovna tak, když ho nesnáší. Obojí svědčí o zájmu o jeho osobu a ten jaksi postrádám. Tudíž z mojí strany se může setkat nanejvýš s lhostejností, to je pro něj trest. A co se tebe týče…" Odmlčí se a zadívá se někam za mě. "Už jsi přišel na odpověď na mou hádanku?"

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 2.

26. december 2010 at 16:30 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Už sklapni. Slyšíš? Byla to největší chyba mého života a nepřestanu toho nikdy litovat." Neustále se snažím na to zapomenout a když jsem přesvědčený, že se mi to podařilo, objeví se Bill a s ním i vzpomínky.
"Chyb jsi udělal nespočet, bratříčku. Ale tvoje největší chyba byla, když jsi zbouchnul tu holku. Nebýt toho neměl jsi teď na krku…" Nenechám ho dokončit větu, čapnu jej pod krkem a natlačím ho zády na lednici.
"Ještě jednou si vezmeš do huby Sammyho nebo Sophii a zapomenu na to, že jsi můj bratr." Tohle přehnal! Mě ať si uráží, když mu to udělá dobře, ale o ně ať se neotírá. Že Sophii rád neměl, mi bylo jasné už při jejich prvním setkání. Díval se na ni jako na parazita, kterého je potřeba co nejrychleji zlikvidovat. Kvůli mně se však ovládal a choval se k ní, dá se říct, slušně. Možná že byl přesvědčený, že se po čase rozejdeme. Když jsem zjistil, že je Sophie těhotná, byl to i pro mě šok, ale nikdy bych ji nenutil jít na potrat. O tuhle radostnou zprávu jsem se podělil nejprve právě s Billem. Čekal jsem, že mi to bude přát a že mě podpoří. Jak jsem byl naivní! Nejen že mě nepodržel, nezastal se mě, když na mě otec začal řvát, jak jsem blbý, že přivedu do jiného stavu první, kterou potkám. Ne ani jedno. Bill se postavil na jeho stranu, papouškoval jeho názory, choval se nachlup stejně jako on a od toho dne nemohl Sophii přijít na jméno, přičemž v něm nenávist k ní ze dne na den rostla a sílila.
"Posluž si. Víc mi stejně ublížit nemůžeš." Prskne a nastaví mi tvář čekajíc, že mu skutečně jednu natáhnu. "Tak dělej!" Zařve mi do tváře. Pustím ho a poodstoupím od něj. Billův obličej se zkřiví do úšklebku a když kolem mě prochází, věnuje mi jeden opovržlivý pohled. "Zbabělče." Odejde z kuchyně s výrazem vítěze, poraženým jsem opět já. Dlaněmi se zapřu o linku a zavrtím hlavou. Je to tu zase. Vidím dvě potem se lesknoucí těla, slyším toužebné vzdechy a obličeje zkřivené rozkoší. Co jsem to jen udělal?

Living Behind A Wall Of Glass 6.

25. december 2010 at 19:00 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Hele, musíš dorazit. Podařilo se mi starouše vypakovat na víkend z baráku. Bude to mega akce." Od rána Andreas do Billa hučel a přemlouval ho, aby dorazil na sobotní párty, kterou chystal. Zaráželo jej, že váhal. Za normálních okolností by kývnul. Před nedávnem se bavili, že by mohli nějakou kalbu uspořádat a pozvat na ni jen V. I. P., jak nazývali ty, se kterými byli ochotni trávit čas. Teď, když se konečně naskytla vhodná příležitost, se však Bill zdráhal.
"Zní to super, ale už jsem někomu slíbil, že v sobotu budu s ním. Asi to nepůjde." Černovlasý hoch se omluvně usmál a otevřel dveře školy. Na jednu stranu by rád na párty šel. Podle toho, co mu Andy líčil, by to stálo za to. Ale na druhou stranu pamatoval na svůj slib, který dal Tomovi. Nechtěl jej porušit. Sice si nikdy s dodržováním daných slibů nelámal hlavu, ale zklamat bratra nechtěl. Tak nějak tušil, že v Tomově případě, by to mělo hrůzné následky a k tomu s ním být chtěl. Za týden se měl vracet Jörg, který si jej odveze, a Bill nehodlal promarnit jedinou minutu, kterou mohl strávit v bratrově přítomnosti. Od chvíle, kdy věděl, jak to Tom má, se na něj díval jinýma očima a učil se s ním vycházet. Ne vždy se mu to dařilo podle představ a nejednou byl jeho reakcí překvapen, ale lepšil se. Navíc se mu v hlavě začal rodit nápad, který hodlal oběma rodičům při nejbližší příležitosti předložit. Aby mu jej odkývali, bude se muset více snažit a dokázat jim, že to myslí vážně a není to jen rozmar. U matky to bylo na dobré cestě. Šťastně sledovala, jak se Billův postoj k bratrovi změnil. Co tu změnu zapříčinilo, nevěděla. Ochotně se s Tomem díval na dokumenty, povídal si s ním, staral se o něj. Nepoznávala jej. Byla však ráda, že konečně změnil svůj přístup a začal se k němu chovat jako k bratrovi a ne jako k vetřelci, který narušuje jeho soukromí.

Lutte pour l'amour 45.

25. december 2010 at 15:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Wee!" zavolám na ni, když oznámí konec kurzu. Jen co mě zahlédla, přišla na pár vteřin o řeč, jenže se pak zachovala jako profesionálka a pokračovala dál. Během toho, co nám vyprávěla něco o antickém umění, o mě ani jednou nezavadila pohledem. Nedokázal jsem se soustředit na obsah jejích slov, ani na žvatlání Mell usazené vedle mě. Po celou dobu se mi honilo hlavou, proč se ke mně chová takhle divně. Nakonec jsem usoudil, že možná nechce, abych ostatní věděli, že se známe. Počítal jsem tedy s tím, že za mnou sama od sebe přijde, až skončíme, jenže jsem se spletl. Wee sbalila svoje věci a bez jediného slova, pohledu mým směrem, opustila místnost. Je mi do breku. Nic jsem jí neprovedl a ona se ke mně chová jako k cizímu. A to mi slibovala, jak se mnou bude pořád! Lhářka jedna prolhaná! Tom má pravdu, když říká, že ženský jsou pěkný mrchy, kromě naší mámy samozřejmě. Ta je totiž výjimka!

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 1.

24. december 2010 at 16:14 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
Moji drazí, slíbila jsem, že se dnes ještě jednou ozvu a je to tady. Mám pro vás totiž dárek, na němž jsem pracovala v uplynulých týdnech. Sice jsem ho nestačila dokončit, ale jsem dost daleko, tudíž si můžu dovolit ho zveřejnit. Zprvu jsem vám chtěla dát jiný, ale jelikož tenhle začíná v době, která se k dnešnímu dni hodí, dám vám tenhle. Co říct na úvod... Bill a Tom jsou dvojčata - klasika. Název jsem zvolila delší, ale myslím, že je výstižný. Překlad sice myslím, že není potřeba, ale pro úplnost: "Tati, řekni, jak končí pohádky". Kdo je daddy zjistíte hned na začátku ;) Vím, že někteří nemají rádi děcka v povídkách, ale tady nejde ani tak o to dítě jako o Billa Toma. Však uvidíte :))
Jelikož spěchám, protože jsem zjistila, že nemám zabalené všechny dárky, nemůžu psát moc dlouhé vykecávky :)) Tady je první díl (za konec mi nenadávat - jsou Vánoce :D) a další díl jsem přednastavila na Štěpána. Chtěla jsem vám dát pokračování zítra, ale na Boží hod jsem už nachystala "Lutte" a "Glass". Dvě povídky vám stačí, tři by byly moc velký luxus :))) Tudíž se tu "Daddy" objeví společně se starším bráškou "Romeem".
Ještě jednou krásné Vánoce a bohatého Ježíška :))



Vánoce. Co se tak člověku může vybavit při slovu Vánoce? Svátky klidu, pokoje a míru? Nejspíš by většina odpověděla takhle. Lidé nakupují dárky pro svoje blízké, všichni se mají rádi a jsou na sebe hodní. Láska, která po celý rok někde dřímá, se dere na povrch a je cítit všude kolem. Ale… To jste ještě nezažili Vánoce u Kaulitzů doma. Svátky pokoje a míru? V našem případě spíše dny soutěžení kdo s koho. O nějakém klidu si můžeme nechat nanejvýš zdát.
Vezmeme si například moji matku. Týdny před svátky už šílí s vánoční výzdobou, kterou já osobně vždycky považoval za kýč. Všude samý Santa Claus, sobové, světýlka, jmelí, mašličky… Odporné! Předhání se se svými kamarádkami, která bude mít napečeno více druhů cukroví. A jak ji znám, dám krk na to, že dárky pro nás všechny má už nakoupené od října. Dále je tu můj otec. Ten na rozdíl od matky nějaké Vánoce vůbec neřeší. Pro něj je všechno na světě business a na všem se snaží něco vydělat, tedy i na Vánocích. Alice, nejmladší z naší rodinky, je taková svobodomyslná duše a jak říkám já, jediná, s kým se dá rozumně mluvit. A v neposlední řadě nesmím opomenout svého dokonalého mladšího bratra. Co jsem živ, si nepamatuji, že by udělal něco špatně. Zní to sice sobecky, ale byl bych mnohem raději, kdyby se rozhodl zůstat na svátky ve Francii, kde studuje žurnalistiku, aby pak mohl kráčet ve stopách otce. Jak říká Jörg, náš zploditel, někdo musí rodinnou firmu převzít. Jakožto starší bych to měl logicky udělat já, jenže… v každé rodině je někdo, kdo je za černou ovci. V té naší jsem toto "čestné" označení dostal já. Moc jsem se drahým rodičům nevyvedl, alespoň to tvrdí muž, co mi dal život. Místo studia jsem se vrhnul na dráhu umělce, kde jsem moc neuspěl, takže jsem nakonec skončil v hudební škole, kde učím dítka hře na kytaru. To by byl můj první prohřešek. Druhý hřích, jenž jsem spáchal, měří něco málo přes metr, váží kolem dvaceti kilo a budou mu za pár dní čtyři roky. Ano, jsem pyšným otcem. Kdybych se tenkrát oženil, možná by to po čase vyšumělo, ale fakt, že jsme se Sophií rozhodli jen spolu žít, jak se říká, na hromádce, se mojí perfektní rodince moc nezamlouval.

Weihnachtsgruß

24. december 2010 at 9:12 | LadyKay |  other vids
Už jsem myslela, že se letos nedočkáme... Ale hošci si našli pár vteřin, aby nám popřáli krásné Vánoce a vše nej do nového roku 2011. Já se k nim připojuji a přeji vám všem krásné a pohodové Vánoce s lidmi, kteří vás milují a vy je, po boku. Užijte si tu pohádkovou atmosféru. A ne abyste se cpali! Neuvidíte zlaté prasátko! :D


btw. Během dneška se ozvu ještě jednou. Z mojí strany to zatím nebylo všechno :))

Miro Šmajda - Baby ♥

19. december 2010 at 8:21 | LadyKay |  music vids
Krásný text, úžasná hudba a nádherný chlap ♥ Je jeden z mála ze SS, koho uznávám. Jinak závist té holce :)))


btw. takto to dopadá, když si někdo nachystá článek, jenže ho nestihne zveřejnit, proto ho hodí do rozepsaných. Zapomene na něj a skoro měsíc se mu tam povaluje :))) Takže aspoň dodatečně :))

Me, Myself and Romeo 42.

17. december 2010 at 20:51 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Cože?"
"Že jsme si kvit."
"Jak jsme si kvit?" V hloubi duše doufám, že tu narážku chápu špatně, že se Bill za chvilku začne smát a jen si ze mě dělá srandu. Zároveň mi něco říká, že tomu tak nebude. "Ty jsi spal s tím italským kreténem???" První, kdo mi připadne na mysl, je ten navoněný frajer, se kterým jsem se srazil na párty.
"Nemáme si co vyčítat, lásko. Jsme si kvit…" Neodpoví mi přímo na moji otázku, na níž vlastně ani nechci znát odpověď.
"A jedeme dál? To si chtěl říct?! Co?!" Rupnou mi nervy a vykročím proti němu. Tohle se mi snad zdá! On se pomátl, naprosto mu přeskočilo! Jestli je tohle další z jeho vtipů, tak je zatraceně blbej! Bohužel se obávám, že to myslí vážně. O tom mě usvědčuje i tvrdost jeho pohledu. Když žertuje, může se tvářit sebevíc vážně, ale jeho oči ho vždy prozradí. Jenže teď nic.
"Ty nemůžeš nic vyčítat mně, já tobě taky ne. Vyrovnáno." Pokrčí rameny, olízne si rty a provokativně našpulí pusu. Sevřu ruce v pěst a zhluboka se nadechnu. Nechci přece skončit v kriminálu za vraždu. "Pojď ke mně," natáhne ke mně ruce a koketně zamrká.
"Cože?!" Zaječím jak nějaká hysterka. "Ty si jako myslíš, že s tebou budu spát? Na to zapomeň! Před chvilkou mi s klidem řekneš, žes mi zahnul a teď čekáš, že na tebe vlezu??? Že sex vyřeší všechny problémy? To si jako myslíš???"
"Udělal jsem to, co ty." Odvětí a znovu se narovná. Nejspíš čekal, že za ním bez váhání přijdu a lehl si. Moje odmítnutí ho však donutilo posadit se.
"A co jsem udělal? Co? O ničem nevím!" Hlas mi s každým slovem přeskakuje. Vztek mnou lomcuje, moje srdce občas vynechá úder a dech nabírá na rychlosti. "Já ti nezahnul! Slyšíš? Ne-za-hnul." Čekal jsem šokovaný výraz nebo kajícného Billa, jenže mě opět přesvědčí, že má na věci naprosto jiný názor než já. Oko za oko, zub za zub.
"Aha," pokývá hlavou, "tak to můžeš udělat. Dávám ti svolení."
"Ty si děláš prdel?! Ty nejsi normální!!" Zařvu a na okamžik se k němu otočím zády. Rukama uchopím konce svých copánků a zoufale za ně zatahám. Čeho jsem se to dočkal? Proč?
"Myslím to vážně. Klidně to udělej, zlobit se nebudu." Obrátím se zpátky k němu a s bolestí v očích se na něj zahledím. O čem to tu mluví? To je všechno, co mi k tomu řekne? Ani za omluvu mu nestojím? Sice by to moc nepomohlo, vlastně vůbec, ale aspoň bych věděl, že ho to mrzí. Jak mi tohle mohl udělat?
"Já teď musím jít pryč. Hned." Zašeptám a konečně se hnu z místa. Tady nebudu ani minutu. Potřebuji být sám a nějak to vstřebat. Ale copak to půjde? Strachuji se tu o něj, uvažuji, zda ho někdo nepřepadl a neublížil mu. Vyčítám si, že jsem ho tam nechal samotného. A nakonec se dozvím, že Bill rozhodně nějak nestrádal a že si to dokonce skvěle užil!

Living Behind A Wall Of Glass 5. díl

12. december 2010 at 19:38 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Ty si ze mě normálně děláš prdel, ne? To je jedno, jak to vypadá. Obojí je čokoládový. Sněz to a neštvi mě." Bill stál s lahví mléka v ruce a měl sto chutí tomu šílenci vlepit facku. Už zase ho provokoval a dnes ho to vytáčelo dvakrát víc než obvykle.
"Seď na místě a ani se nehni, jasný?" Ve dveřích se otočil k Tomovi, usazenému na židli a nedůvěřivě si prohlížejícímu obsah misky. Jen v boxerkách a černém tričku vyběhl schody nahoru a zamířil do koupelny. Vůbec nic nestíhal. Matka musela odejít do práce dřív a Billa zaúkolovala, že má Tomovi připravit snídani, což ho akorát tak zdržovalo. Chtěl argumentovat, že má ruce a mohl by si vzít cokoli sám, ale nechtěl se s ní hádat. Hádky s matkou ho vždycky neuvěřitelně vyčerpávaly. Proto jí odkýval, co po něm chtěla, aby měl pokoj.
V koupelně jako každé všední ráno zapojil žehličku do zásuvky, tašku s kosmetikou odložil na nízkou skříňku vedle umyvadla a zahleděl se do zrcadla. Málem vyjekl hrůzou, když spatřil svůj obličej. Byl celý oteklý, oči měl zarudlé a pod nimi tmavé kruhy, které kontrastovaly s bledostí jeho pleti. Vypadám hůř jak zombie, pomyslel si. Dlaní si promnul obličej a potlačil zívnutí. Zvláštní. Čím déle spal, tím ospalejší byl a ráno se probouzel rozlámanější než obvykle. Prohlížel si sám sebe a v duchu se navracel ke včerejšímu večeru. Desítky minut mu trvalo, než se alespoň zčásti uklidnil a mohl popadnout dech. V první chvíli chtěl jít za matkou a svěřit se jí, co právě zjistil a co jej k smrti vyděsilo, ale následně svůj nápad zavrhl a sáhnul po telefonu, z nějž odeslal nejprve jednu a následně dalších dvanáct zpráv otci, v nichž ho prosil o zavolání zpět. Simone tomu nerozuměla, Jörg byl přece psycholog. Musí tedy rozpoznat příznaky té "věci". Proč mu sakra neřekli, že je to tak nebezpečné?! Vůbec se neobtěžovali sdělit mu, že je tu riziko a může to mít taky. Nadával na oba rodiče a ani v nejmenším mu nedocházelo, že se stále pokoušeli sdělit mu, jakou nemoc jeho sourozenec má a jak by se k němu měl chovat, aby se vyvaroval všech možných nepříjemností. Jak Simone tak Jörg se mu snažili promluvit do duše. Když u otce trávil víkendy, nejednou si jej k sobě zavolal, aby mu řekl, jak se věci mají. Jakmile však Bill zaslechl jméno Tom, jako by ohluchnul. Nechtěl to slyšet a popíral skutečnost.

Me, Myself and Romeo 41.

6. december 2010 at 22:42 | LadyKay |  Me, Myself and Romeo
"Jako vždy v tu nejlepší chvíli." Zašklebí se Pete na bráchu, jenž stojí mezi dveřmi, tiskne ruce v pěst a zhluboka dýchá. O tom, že jeho poznámka, byla myšlena ironicky, nelze pochybovat. Zrovna tak není sebemenších pochyb o tom, že je diva parádně vytočená. Jeho obličej je rudý vzteky, třese se po celém těle a vypadá, že ho to každou chvílí klepne. Jeho ex v mojí blízkosti na něj působí očividně stejně jako červená barva na býka.
"Bille, já ti to…" Můj pohled sklouzne od Billa k Petovi. Styl, jímž se na mě dívá, bych si mohl přebrat jako: Nechápu, proč se pořád tak ponižuješ. Alespoň tahle to na mě působí. Nevěřícně na mě totiž hledí a kroutí hlavou. No co, někdo se ponížit musí. Nevím jak on, ale mně se ještě umírat nechce a Bill vypadá, že by nás oba nejraději sejmul. A přitom jsme nic nedělali, jen se bavili. Kdybychom se tu muchlovali, umřeli bychom, jak ti veronští milenci. Ovšem s tím rozdílem, že oni skápli v nějakém pátém dějství a život si vzali sami, mě a Péťu by zamordoval brácha a hned v dějstvím prvním.
"Nepotřebuji nic vysvětlovat, mám oči. Tvrdil jsi, že se hned vrátíš. Já se nervuji, co se ti kde stalo a ty se tu vybavuješ s ním!!" Při posledních slovech mu rozčílením přeskakuje hlas. Zabouchne dveře a vykročí k nám.
"Neměl by ses tolik rozčilovat, škodí to zdraví." Vloží se do hovoru Pete, jemuž zřejmě vadí Billovy pohledy, jimiž mu jasně dává najevo opovržení jeho osobou.
"Naser si. Nebudeš mi říkat, co mám dělat." Okřikne jej dvojče a chystá se pravděpodobně pokračovat ve vyčítání mně, ale Pete mu to nedovolí.

Living Behind A Wall Of Glass 4.

4. december 2010 at 21:33 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Tom nikdy nejezdí metrem." Dredatý chlapec se zastavil tak prudce, že jeho dvojče, za jehož tašku se přidržoval, málem políbilo zem. Prudce se otočil na toho, kvůli němuž se mohl skutálet po eskalátoru dolů a sehrát tak divadlo pro kolemjdoucí. Spolkl nadávku, kterou pro něj měl nachystanou. Neměl zájem hrát tu komedii, jíž by se ostatní akorát pobavili.
"Tak teď pojedeš, no." Bill okamžik vyčkával, ale když se Tom odmítal hnout z místa, chytil jej za ruku a společně vstoupili na jezdící schody. Neuniklo mu, že sevřel jeho ruku pevněji a stisk povolil teprve, když se ocitli dole.
"Tom nikdy nejezdí metrem. Nikdy." Zběsile vrtěl hlavou.
"Metrem tam budeme za chvilinku. Tramvají to potrvá minimálně čtvrt hodiny a budeme muset…" Slůvko 'přestupovat' už vyslovit nestačil. Za Tomovými zády se totiž objevila souprava, dveře se otevřely a dav lidí se vyhrnul ven. "Dělej!" Bill popadnul bratra za zápěstí a snažil se jej vtáhnout dovnitř dřív, než se dveře zavřou a metro jim ujede, jenže Tom se nenechal. Nikdy tento dopravní prostředek nepoužíval a nehodlal na tom nic měnit. Cukal sebou a když ani to nepomohlo, začal ječet, čímž Billa naprosto vyvedl z míry. Přestože byl napůl uvnitř, vyskočil ven a vyděšeně sledoval ječícího bratra. Kolemjdoucí se u nich na okamžik zastavili, nejeden z nich mu věnoval opovržlivý pohled, jako by mu snad ubližoval a zaslechl i několik ošklivých poznámek.