January 2011

Lutte pour l'amour 50. (KONEC)

27. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Sedím u okna, na parapet bubnují kapky deště. Někoho by to možná rušilo, ale mě ten zvuk nějakým záhadným způsobem uklidňuje. Jako by mi nebe chtělo dát najevo, že nejsem jediný, kdo je smutný. I ono jako by plakalo, zrovna jako moje zraněná duše. Udělám další tah na papír a zahledím se na pomalu se rodící portrét. Při pohledu do tváře osoby, která dostává stále jasnější podobu, se ve vzpomínkách vracím k onomu dni. Je to jen tři dny od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že mě znovu obelhal. Tentokrát ale tím nejhorším možným způsobem. Tohle mu nikdy neodpustím, nikdy! Duší jsem se mu slepě odevzdal a on mě podvedl. Mohu děkovat jen za to, že jsem se s ním nevyspal! Celou dobu, co jsme byli spolu, jsem se naivně domníval, že jeho city jsou stejné jako moje, že mě upřímně miluje a že by raději zemřel, než by mi znovu ublížil. Jak mohl? Jak mi tohle mohl provést?


Opřu se a zhluboka se nadechnu. Zamrkám, čímž zaženu slzy deroucí se mi do očí a znovu se zahledím na čtvrtku. Zvláštní… Vím, co je zač, a přesto na portrétu vypadá jako anděl. Anděl, co mi lhal. Nejspíš je moje kresba zkreslená přáním, abych zjistil, že jsem se ocitl ve špatném snu a nic z toho nebyla pravda. Připadá mi, že jsem za posledních dvaasedmdesát hodin strašně zestárl. Od ustavičného přemýšlení mi třeští hlava. Hledám důvod, co ho k tomu přimělo. Řekl mi sice, že se bál, že o mě přijde. Ale ani strach, že by mě ztratil, není dostatečnou omluvou pro jeho chování. Lhát někomu v tomhle směru je neomluvitelné!

Lutte pour l'amour 49.

25. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Vím, že se znáte, Tomi."
"To ti řekla ona, že jo?" Vypálí na mě po pár vteřinách hrobového ticha, které bylo narušováno jen zvukem, který vydávaly jeho nehty škrábající látku džínů, které má na sobě. "Co ti napovídala, hm?"
"Určitě to, co bys mi řekl i ty. Dozvěděl jsem se dost zásadní věci." Záměrně se přestanu usmívat a zatvářím se vážně. Možná právě kvůli nečitelnosti mého obličeje, narůstá Tomova nervozita. Několikrát se nadechne, naprázdno otevře pusu a zase ji zavře. Chová se… prostě zvláštně.
"Lhala ti, Bille." Prohlásí nakonec a plácne se do stehen.
"Lhala?" Otážu se. "A ty mi k tomu nic neřekneš?" Možná zním až moc přísně, ale fakt, že nařkl Wee z toho, že lhala, mě znovu naštval. Když si představím, že by nic z toho, co řekla, nebyla pravda… "Proč jste ze mě dělali blbce? Víš, jak mi je? Pitomý Bill nám věří, krásně jsme ho převezli." Napodobím to, jak se mohli bavit na můj účet, a probodnu ho očima. Zlobím se na něj. Violett sice řekla, že to byla její chyba, ale i tak na něj mám vztek.
"Tak to nebylo. Nesmáli jsme se ti." Zavrtí hlavou. "Nech si to vysvětlit."
"Poslouchám."

Living Behind A Wall Of Glass 7.

24. january 2011 at 22:42 | LadyKay |  Living Behind A Wall Of Glass
"Nech ho!" Zařval Bill, když se konečně vzpamatoval a začal se sbírat ze země. Čin, k němuž se odhodlal, by se dal považovat za odvážný. On, co byl jak za groš kudla, jak říkávala babička dvojčat, sám proti Stefanovi a jeho kumpánům. Za jiných okolností by se možná ani neodvážil, možná by se i bál. I když strach přece jen měl, uvědomoval si jej. Nestrachoval se však o sebe, nýbrž o Toma. Nechápal, kde se v něm bralo tolik odvahy, tolik síly.


"Vypadni od něj, kreténe!" Hrubě odstrčil hromotluka, který byl nejblíže Tomovi a přidřepl si k němu. Bratr se choulil do klubíčka, bezbranný ležel u nohou těch pitomců, kteří se div neváleli smíchy a náramně se bavili pohledem, jenž se jim nabízel. Bill, ač na to nevypadal, se prát uměl. Nevyhledával rvačky, ale bylo-li by to nutné, dokázal by se protivníkovi ubránit. Jenže v tomhle případě to bylo jiné. Přesila byla příliš velká a jediné, o co v tuto chvíli šlo, bylo ušetřit Toma bolesti, kterou by mu mohli rány způsobit.
Bill neviděl jinou možnost jak tak učinit, než sám mu posloužit jako ochranný štít. Další rána, ta od Stefana, tedy dopadla na jeho záda. Chlapec zasténal bolestí a jeho obličej se v jejím důsledku zkřivil do nehezké grimasy. Nehnul se však ani o kousek, byl odhodlaný vydržet. Tom za nic nemohl, ti namachrovaní blbečci nesnášeli Billa, který odmítal dopustit, aby za nevraživost, jež mezi nimi panovala, platilo i jeho dvojče.

Lutte pour l'amour 48.

22. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Páni, ty máš fakt talent!" Pronese obdivně Mell při pohledu na mou kresbu.
"Díky, tady mi to malinko ujelo." Ukážu prstem do míst, kde se mi to moc nevyvedlo a kriticky si prohlédnu, co jsem vytvořil. Vůbec mi to nešlo, a rozhodně se mi to nepovedlo tak, jak tvrdí. Nebyl jsem schopen soustředit mysl, odpoutat se od myšlenek. Nešlo to. Ta Tomova nervozita, slova Mell, naštvaná Wee. Spojitost, která mě napadla, se mi nejprve zdála absurdní, ale každou další vteřinou mi připadala reálnější.
"Je divná, že jo?" Kývne směrem k naší lektorce, která sedí u stolu, dívá se z okna a vůbec si nevšímá toho, že kurz je u konce a jeden po druhém opouštíme místnost. Záměrně jí neodpovím na její dotaz, přestože jsem si toho všiml taky. Pokud se minule chovala zvláštně, tak nedovedu pojmenovat to, jak se chová dnes.

"Děkuji za půjčení." Vrátím jí tužku. "Víš co, nečekej na mě. Ještě se potřebuji slečny na něco zeptat." Položím si výkres do klína a chystám se rozjet ke stolu, za nímž sedí moje kamarádka. Přestože se se mnou nebaví, aniž bych znal důvod, stále jí tak říkám.
"Chceš vědět její názor?" Odtuší s pohledem upřeným na čtvrtku. Wee před nás postavila bustu se slovy, ať ji namalujeme a nic víc neřekla.
"Jo, přece jen tomu rozumí a mě zajímá, jestli bych… Jestli bych měl šanci u talentovek na nějakou uměleckou školu." Plácnu, když si vzpomenu na to, k čemu mě neustále nutí Tom. Mell přikývne, jakože pochopila, a pokračuje v házení věcí do tašky. Opřu se do koleček, odhodlaný dostat z Violett to, co mě zajímá.

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 5.

20. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Konec, tečka. Víc se k tomu vracet nebudu!" Po těchto slovech Tom opustí můj pokoj. Nejsem schopen pohnout se z místa, vydat ze sebe jedinou hlásku. Jen s očima rozšířenýma hrůzou a pusou dokořán civím do dřeva před sebou a naslouchám dupotu, nesoucímu se chodbou. Až když se ozve hlasitá rána, jak za sebou třísknul dveřmi od svého pokoje, klesnu k zemi. To přece nemohla být pravda! Opravdu mi něco takového řekl? Ne, určitě ne. On by přece nikdy… Ucítím slzy pozvolna stékající po mých lících. Slzy ponížení. Co si o sobě vůbec myslí? On byl ten, kdo za tím druhým přišel uprostřed noci. On mě svedl, ne já jeho. A teď se tváří, že je to všechno moje vina! Kdyby bylo po jeho, naházel by ji na mě a ze všeho nejšťastnější by byl, kdybych tomu i já sám uvěřil a označil se za viníka, co to všechno zavinil. Jen aby si zachoval čistý štít. Pohlíží na mě jako na nejzvrhlejší monstrum na světě a ze sebe dělá svatého! Tohle mu ale nedaruji. Tohle ne!

Lutte pour l'amour 47.

19. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
Pomalinku otevřu oči a sáhnu vedle sebe. Za okny je ještě tma, všude kolem ticho, a místo, kde lehává Tom, je prázdné. Kam by teď asi šel? Vždyť je ještě noc! Když jsem usínal, ležel vedle mě, a dokonce mě držel za ruku. Tedy spíš já jeho.
"Tome?" Vyslovím jeho jméno tlumeným hlasem. Nic. Neozvou se žádné kroky, ani mi neodpoví zpět. Ticho je všude kolem mě, stejně jako tma. "Tome!" Zakřičím přiškrceným hlasem. To je určitě kvůli tomu. Sice mě ubezpečoval, že bude čekat, jak dlouho bude třeba, ale nechal jsem jej zajít dost daleko a v poslední chvíli jsem couvnul. Mohlo mě napadnout, že bude naštvaný.
"Tome! Tome!" Možná panikařím naprosto zbytečně. Co možná, určitě vyšiluji naprosto zbytečně.

"Co se děje?" Konečně se otevřou dveře a vzápětí jsem oslepen nepříjemným světlem. Mžourám proti němu a čekám, až si na něj moje oči přivyknou. "Bille, co se stalo?" Zeptá se znovu, když dosedne na okraj postele.
"Kde jsi byl?" Nadzvednu se na loktech, abych na něj lépe viděl a neuniklo mi nic z výrazu jeho tváře.
"Napít se." Lže mi. Má na sobě sice jen trenýrky, ale vypadá naprosto probraně. Dokonce bych řekl, že je vzhůru delší dobu, ne jen chvilku.
"Tobě něco je, že jo?"
"Jo." Odsekne mi, vzápětí ale jeho tvrdý pohled zněžní. Položí se na břicho vedle mě, mírně se pousměje a jde s pravou ven: "Nemůžu vůbec spát, víš?"
"Kvůli…"
"Ne," zarazí mě, "měl jsem naprosto šílenou noční můru." Pokýve hlavou a vypadá, že se pokouší vybavit si ji, přestože by na ni nejraději zapomněl. Noční můry znám. Byly doby, kdy mi nedaly spát. Neustále se mi vracela autonehoda, pořád se mi ve spánku přehrával ten samý film. Řvoucí rádio, cigaretový kouř, přibližující se světla, skřípění brzd, rána a nakonec tma. Jsem rád, že je to pryč, že se mi podařilo zbavit se jí. Jelikož jsem sám tohle prožíval, dokážu se do Toma vcítit a pochopit, jak mu v tenhle moment je. Člověk má pak strach znovu usnout, aby se noční můra nevrátila.

Lutte pour l'amour 46.

16. january 2011 at 17:00 | LadyKay |  Lutte pour l'amour
"Tomi, co se děje?" Billova dlaň mě pohladí po tváři. Ustaraně se na mě dívá a snaží se mě přimět k odpovědi. Moje srdce vynechává údery, hrdlo mám stažené strachem a bojím se, co bude následovat. Wee. Violett. Do háje! Tohle je fakt ironie osudu. Vždycky, když ji nejméně čekám, tak se objeví. Nejprve v parku, teď tohle. V celém městě je několik uměleckých škol, kde nabízejí kurzy pro veřejnost. Věděl jsem, že Wee nějaké vede. Matně si vybavuji, že mi o tom kdysi něco říkala. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to jsou zrovna tyhle, do nichž se přihlásil bráška. Kdybych já pitomec četl pozorně, co mi Bill ukazoval, tak bych si jistě jejího jména všiml a včas mu to rozmluvil. Jenže jsem byl tak nadšený z toho, že se rozhodl přihlásit se a začít chodit opravdu mezi lidi, že jsem to nepovažoval za důležité. Teď mám, co jsem chtěl!

"Mluvil jsi s ní?" Hlesnu a konečně se jakž takž vzpamatuji ze šoku.
"Ne, ona mě ignorovala." Čokoládové oči se zalesknou a obličej se stáhne do smutné grimasy. Přestože je to ode mě hnusně sobecké, jsem za tu ignoraci vděčný. Domněnka, že na ni Bill zapomněl, byla mylná. Pořád ji má v hlavě. To pouto, co se mezi nimi vytvořilo, stále drží, ač jsem si myslel, že se mi je podařilo zpřetrhat. Možná už jen na slabounkých pomyslných nitkách, ale stále jsou spojeni. I kdybych se snažil sebevíc, strašák v její podobě tu pořád bude. Budu muset něco vymyslet a definitivně se jí zbavit. Byla moje kamarádka, ano, několikrát mi pomohla. Jenže nikdo pro mě neznamená tolik jako Bill. Nemůžu o něj přijít, a teď už vůbec ne. Nyní mám konečně někoho, jehož jsem celý život hledal.

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 4.

7. january 2011 at 21:26 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Co tady chceš?" Vybalím na něj, když je dostatečně blízko na to, aby mě slyšel.
"Čau Bibi." Plácne ho do nohy Sam a má ohromnou srandu z toho, že sebou brácha trhne, jelikož si ho nevšiml. Místo aby se díval pod nohy, visel celou dobu očima na mně. Což vlastně není žádná novinka. V místnosti může být několik desítek lidí, ale čokoládové oči se vždy stočí k mojí osobě.
"Nazdar." Podívá se pod sebe a spíš než usměje, se na svého synovce zašklebí. Přesto jsem tam spatřil něco, co by se dalo nazvat pokusem o úsměv.
"Přijel jsi mi "zpestřit" den?" Zaksichtím se na něj a překřížím si ruce na prsou.
"Něco jsem mu dovezl." Ukáže prstem na Sammyho, jenž okamžitě zbystří, když mu dojde, že v té papírové tašce, do níž se stále snažil nakouknout, je dárek pro něj.
"My od tebe ale nic nechceme." Prohlásím rozhodným hlasem.
"Pojď ke mně," řekne Bill podezřele milým hlasem a naprosto ignoruje moji předešlou větu. Přidřepne si, z tašky vytáhne plyšového psa s ohromnou modrou mašlí kolem krku a předá ho synovci. "Všechno nejlepší k tomu… k narozeninám." Když mu Sammy vlepí uslintanou pusu na tvář, stejně jako mně, když mu přeji k narozkám, na pár vteřin přijde o řeč. Měl bych dítku pogratulovat, připravit o slova Billa Kaulitze se jen tak někomu nepovede. Během mžiku se však můj bezchybný bratr vzpamatuje, vstane a tváří se, že se vůbec nic nestalo.
"Samuel má narozeniny za dva dny." Neodpustím si uštěpačnou poznámku.
"Vím." Odvětí mi s klidem. "Ale to tu už nebudu. Teda asi, ještě to nevím určitě." Upozorní mě, že není ještě definitivně rozhodnutý, takže na nějakou radost, že by se můj život mohl začít pomalu vracet k normálu, je ještě brzy.