Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 4.

7. january 2011 at 21:26 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Co tady chceš?" Vybalím na něj, když je dostatečně blízko na to, aby mě slyšel.
"Čau Bibi." Plácne ho do nohy Sam a má ohromnou srandu z toho, že sebou brácha trhne, jelikož si ho nevšiml. Místo aby se díval pod nohy, visel celou dobu očima na mně. Což vlastně není žádná novinka. V místnosti může být několik desítek lidí, ale čokoládové oči se vždy stočí k mojí osobě.
"Nazdar." Podívá se pod sebe a spíš než usměje, se na svého synovce zašklebí. Přesto jsem tam spatřil něco, co by se dalo nazvat pokusem o úsměv.
"Přijel jsi mi "zpestřit" den?" Zaksichtím se na něj a překřížím si ruce na prsou.
"Něco jsem mu dovezl." Ukáže prstem na Sammyho, jenž okamžitě zbystří, když mu dojde, že v té papírové tašce, do níž se stále snažil nakouknout, je dárek pro něj.
"My od tebe ale nic nechceme." Prohlásím rozhodným hlasem.
"Pojď ke mně," řekne Bill podezřele milým hlasem a naprosto ignoruje moji předešlou větu. Přidřepne si, z tašky vytáhne plyšového psa s ohromnou modrou mašlí kolem krku a předá ho synovci. "Všechno nejlepší k tomu… k narozeninám." Když mu Sammy vlepí uslintanou pusu na tvář, stejně jako mně, když mu přeji k narozkám, na pár vteřin přijde o řeč. Měl bych dítku pogratulovat, připravit o slova Billa Kaulitze se jen tak někomu nepovede. Během mžiku se však můj bezchybný bratr vzpamatuje, vstane a tváří se, že se vůbec nic nestalo.
"Samuel má narozeniny za dva dny." Neodpustím si uštěpačnou poznámku.
"Vím." Odvětí mi s klidem. "Ale to tu už nebudu. Teda asi, ještě to nevím určitě." Upozorní mě, že není ještě definitivně rozhodnutý, takže na nějakou radost, že by se můj život mohl začít pomalu vracet k normálu, je ještě brzy.


"Půjdeme domů, Sammy," oznámím, když zůstaneme stát naproti sobě, vzájemně po sobě pokukujeme a mlčíme. Prcek se mě chytne a ruku v ruce vykročíme směrem k domu. Jak jsem předpokládal, Bill nás následuje a netrvá to dlouho a srovná se mnou krok. Mlčky vedle sebe jdeme, sníh nám křupe pod nohama, což je jediný zvuk společně s projíždějícími auty, který narušuje ticho. Cítím na sobě jeho pohled, ale za žádnou cenu se na něj nechci podívat. Nechápu, co tu nacvičuje? Hraje si na hodného strejdu? Donedávna se tvářil, že žádného synovce nemá. O žádné milodary se ho nikdo neprosil. Klidně mohl šetřit fotříkovy peníze, Samuel by se bez jeho dárku obešel. Když se však mrknu na syna, neubráním se dojetí, jenž způsobuje jeho výraz napovídající, že je naprosto okouzlen plyšovým psem. Tiskne si jej k sobě a hádám, že dnes zaujme čestné místo v jeho posteli. Podle mě udělal dost fakt, že jej dostal od bráchy. Nerozumím tomu, ale vůbec ne. Bill na něj nikdy nebyl nějak zvlášť hodný, přehlíží jej, ale on ho má i přesto rád. Za otcem nejde, tomu se vyhýbá a řekl bych, že z něj má i strach. Není jediný. Sám mám ze svého zploditele sem tam hrůzu. U Billa je to jiné. Láska k němu ze Sammyho sálá a brácha je tupý, protože ji necítí nebo spíš nechce cítit.

"Bibi půjde taky?" Zarazí se Samuel přede dveřmi a udělá mi čáru přes rozpočet. Chtěl jsem mu říct 'ahoj' a zapadnout dovnitř, jenže teď to nepůjde. Doufejme, že je Bill natolik rozumný, aby řekl, že nemá čas a spěchá.
"Když mě táta pustí dál." Nebyl by to on, kdyby mi neudělal naschvál. Copak můžu před Samuelem říct, že dovnitř nevkročí a prásknout mu dveřmi před nosem? Následoval by vodopád otázek, proč k nám strejda nesmí. Přestože mu dokážu vysvětlit leccos, v tomto případě si nejsem jistý, co bych udal jako důvod a stejně tak si nemyslím, že by mě synek správně pochopil. Dva páry oči na mě nyní hledí a nevím, proč ale obojí mi připomínají pohled zatoulaného štěněte, které prosí toho, u jehož dveří se ocitlo, aby mu nabídl teplo domova. Přesně takhle se na mě ti dva dívají a kdybych nevěděl, že je to naprostá hloupost, domníval bych se, že se na mě domluvili.
"Pojď." Sammy rozhodne za nás. Pustí mou ruku, popadne za dlaň bráchu a táhne ho ke vchodu. A je rozhodnuto, strejda Bibi se tímto stává naším hostem. Podívám se nad sebe, prosíc tak Boha, aby při mně stál a tuhle nečekanou návštěvu dvojčete jsme všichni přežili ve zdraví.

lk

"Kabát si dej tam." Prohlásím, když se ocitneme doma, ukážu na věšák za něj a kleknu si k Samuelovi, jemuž nejprve zuji sněhule a následně z něj svléknu kombinézu. Beze slova popadne zpět psa, kterého jsem položil na botník a v punčocháčích odběhne pryč.
"Dáš si kafe nebo čaj?" Zavrčím. Sice bych ho nejraději vypakoval, ale co se dá dělat. Budu doufat, že si vypije kafe a vypadne. Nasupeně pochoduji do kuchyně a v duchu nadávám na celý svět. Nemusím se otáčet, abych věděl, že mi je Bill v patách.
"Čaj," odpoví, když se na něj otočím, čímž se dožaduji odpovědi na již vyslovenou otázku. Neunikne mi, jak jeho oči zvědavě těkají kolem. Vlastně je tu úplně poprvé. Do dneška sem nevkročil. Sophii nesnášel, ona jeho taky moc v lásce neměla, takže nás nenavštěvoval. A pak to bylo celý na kočku, tudíž sem jeho kroky taky nezamířily, ač o to byl několikrát požádán. "Máš to tu moc pěkný." Pronese uznale a posadí se na židli, na níž mu ukážu. "Hezky sladěné barvy k sobě."
"Dík." Netrpělivě si podupávám nohou a snažím se popohnat konvici, v níž vařím vodu. Zdá se mi, že mi to dělá schválně a funguje pomaleji než obvykle. "Tady to máš." Strčím mu pod nos hrnek s jahodovým čajem a sednu si naproti němu. Když se chystám zjistit, čemu vděčím za tuhle vzácnou návštěvu, dolehne k uším nám oběma dupot a během pár okamžiků se do místnosti přihrne Samuel, který v jedné ruce nese psa a v druhé Bibiho. Toho podá mně a chystá se usadit psa na volnou židli. Když se mu to povede, umístí vedle něj i medvěda.
"Chce na klín." Vysvětlím Billovi s úšklebkem, proč před ním stojí a kouká na něj. Brácha se nadechne, pootevře pusu za účelem něco odvětit, ale zase ji zavře. Vsadil bych se, že se chystal sdělit Samovi, že jedna židle je volná, tak ať se laskavě posadí tam a nesápe se po něm. Nakonec se ale přemůže a natáhne k němu ruce. Mám co dělat, abych nevyprskl smíchem, když přihlížím, jak ho neobratně zvedá ze země a posazuje na své nohy.

"Dej si, Bibi." Ukáže synek na misku s cukrovím. "To pekla baba."
"Baba?" Otočí se Bill na mě a nechápavě zavrtí hlavou. Dokonce přešel i to oslovení, kvůli kterému normálně prská.
"Samueli, to se neříká. Říká se paní Wagnerová." Napomenu nejprve prcka. Kdyby tohle slyšela, tak bych si k ní už nikdy nemohl nic zajít půjčit. "Sousedka odvedle." Mám zkrátka štěstí. Jedné vadí, že tu vůbec jsem, druhá se mě snaží roky ulovit. Na nějaké seznamování kašlu, i když do mě Alice pořád hučí, abych nebyl sám jako kůl v plotě a někoho si našel. I kdyby to byla jen kamarádka, se kterou bych sem tam někam zašel. Ale já nechci. Máma by zase byla nejraději, kdybych našel Samovi nějakou vhodnou "mámu". A to nepřipadá v úvahu už vůbec! Žádná cizí ženská se nebude snažit převychovávat moje dítě. Zvládli jsme to sami doteď, zvládneme to i dál.
"Vem si." Sammymu se očividně zdráhání moc nelíbí, takže se začne na strejdovi vrtět. Znovu jsem nucen přemáhat smích, když spatřím ten nechápající výraz a to, jak jej křečovitě přidržuje, když se natahuje pro misku, kterou si vzápětí přisune před sebe a zase se uvelebí. Jsem rád, že je Sam tady. Kdyby nebyl, seděli bychom tu naproti sobě, dívali se na sebe a čas od času by jeden druhému položil nějakou tu otázku, aby nebylo pořád ticho. Dvojče by sem tam usrklo čaj a zase by byl klid. Takhle prcek mele a mele a snaží se do bráchy nacpat cukroví, kterého se sám ani nedotkl. Bill nakonec podlehne a přece jen se natáhne po jednom vanilkovém rohlíčku. Sam nezapomene dodat, že baba nám pořád něco nosí, což přirozeně bráchu zaujme. Když se na mě přežvykujíc sousto podívá a čeká, že se k tomu vyjádřím, jen pokrčím rameny. Co mu budu něco vysvětlovat, spíš on by mi mohl říct, proč sem přijel. Roky se domu, kde bydlím, obloukem vyhýbal, najednou se tu zjeví a chová se, jako by to bylo naprosto normální a na návštěvy k nám jezdil pravidelně.

"Kampak Sammy?" zeptám se, když prcek sklouzne z Billova klínu, vrazí mu do ruky plyšáka, sám vezme druhého a vklouzne ručkou do bráchovy dlaně.
"Bibi, pojď." Zatáhne a snaží se tak přimět strejdu, aby jej následoval. Bill nejprve věnuje pohled mně, aby se ujistil, že nic nenamítám. Co mám dělat? Copak něco zmůžu? Samuel je jediný, komu nejsem schopen něco odmítnout. A chce-li tu mít mého bratra, musím zatnout zuby a vydržet. Jen si povzdechnu a kývnu hlavou. Oba dva mi během chvilky zmizí z očí. Nejprve vstanu odhodlaný následovat je, ale vzápětí se posadím zpět na židli. Kus mě tam chce jít a vyhodit Billa z domu, kus mě chce zůstat tady a naivně věřit tomu, že se třeba něco změní a že se té bláznivé myšlenky, jíž se roky drží jako klíště, konečně vzdal. Čert aby se v tom Billovi vyznal!

"Bille?" Strčím hlavu do jeho pokoje. Vůbec mou přítomnost nezaregistroval. Povaluje se na břiše na posteli, hraje si s mobilem a hudba mu řve na plný pecky. Není divu, že mě neslyšel. Závidím mu jeho bezstarostnost, ta pro mě tímhle dnem definitivně skončila. Teprve v momentě, kdy ten kravál vypnu, se rozhlédne po místnosti.
"Tommy," vyskočí na nohy a hned se ke mně hrne. Popadne mě za zápěstí a táhne směrem k svojí posteli. Neposadím se na ni. Připomíná mi totiž něco, co bych nejraději vytěsnil ze svojí paměti jednou provždy. Místo toho si přisunu židli a usednu na ni. "Stalo se ti něco?" Vyptává se ustaraně Bill, který si přede mě klekne, tiskne moje ruce ve svých a oddaně ke mně vzhlíží.
"Ty víš, co pro mě znamenáš, viď? " Zašeptám a Bill se nedočkavě zavrtí. "Proto jsem se rozhodl říct to nejprve tobě. Možná to bude šok, i pro mě byl. Ale věřím, že pak budeš stejně šťastný jako já."
"Mluv." Pobídne mě a zesílí stisk. Hledíme si vzájemně do očí, v těch jeho je tolik lásky a zároveň i naděje. V mých se zaručeně mísí strach z toho, jestli to zvládnu, s radostí.
"Bille, já…" Odmlčím se, krátce se podívám směrem ke dveřím a usměji se. Poprvé to vyslovím nahlas. Úplně poprvé. Když jsem to zjistil, hrozně mě to vyděsilo, ale postupně si na tu skutečnost začínám zvykat a troufám si říct, že se i těším. Pohledem jsem vybízen, abych to už konečně řekl a přestal jej déle napínat. Jeho prosbě milerád vyhovím. "Já budu táta." Chystám se stisknout jeho dlaně, ale vysmekne se mi. Kvapně vstane, třeští na mě oči a hned na to začne zběsile vrtět hlavou. Po chvilce s tím přestane, jeho zrak se opět stočí ke mně, pár vteřin si mě prohlíží a následně se z jeho hrdla ozve smích.
"Čemu se směješ?"
"Málem jsem… jsem ti na to… sko… skočil." Dostane ze sebe zajíkajíc se smíchy a plácne sebou na postel. "Tohle byl snad nejhorší vtip, jaký jsi udělal. A já hňup ti to skoro uvěřil."
"To není vtip. To je pravda, Bille." Pronesu s vážnou tváří. Upřeně se na něj dívám a nejsem s to pochopit, jak si může myslet, že bych si z něj zrovna v tomhle dělal srandu. Uznávám, že jsem si z něj utahoval dost často, ale na tohle téma bych nežertoval. "Sophie je těhotná. Devátý týden."

Tenhle moment si pamatuji naprosto dokonale. Stejně jako jeho pozdější reakci. Chtěl jsem jej obejmout, protože mi přišlo, že to v tu chvíli potřebuje, ale hrubě mě od sebe odstrčil a začal křičet, ať na něj nesahám. Ve finále mě vyrazil z pokoje, zamknul se a strávil tam celý den. Co tam dělal, nemám tušení. Několikrát jsem mu zabušil na dveře a prosil, aby otevřel, ale marně. Uvnitř bylo hrobové ticho.
Znovu jsem jej spatřil až další den u večeře. Sešel dolů nenalíčený, byl celý pobledlý a vyhýbal se mi pohledem. Když jsem se dotknul jeho ruky položené na stole, stáhl ji zpátky, krátce ke mně vzhlédl, čímž mi bylo umožněno spatřit oči zalité slzami a následně sklopil zrak. Podporu jsem od něj očekávat nemohl, protože vypadal, že se co nevidět psychicky zhroutí. Nebyl jsem jediný, kdo si všimnul, že s ním není něco v pořádku. Rovněž matka se o něj strachovala, ale na otázku, co se mu přihodilo a jestli se cítí dobře, jí jako odpověď muselo postačit pokrčení ramen. Na rozdíl od ní jsem však chápal, proč je takový. Já odpověď na její otázku znal...

"Chtěl bych vám něco říct." Hlesnu a podívám se na otce a matku. Nic. Dál se jsou zabráni do svého hovoru a mně si nevšímají. Jediný, kdo mi věnuje pozornost, je Bill, který ke mně zvedne oči a věnuje mi dost zvláštní pohled. Nechápavě zavrtím hlavou, protože mi nedochází, jak si to mám vyložit. Dál na mě zírá a dnes je to poprvé, kdy nedokážu odhadnout, co mu honí hlavou. Vůbec nemám ponětí, nad čím právě přemýšlí. Odtrhnu od něj zrak a obrátím se podruhé na rodiče.
"Mami, tati, rád bych vám…"
"Po večeři, Thomasi." Odbude mě otec a mávnutím ruky mě umlčí. Opět se podívám na dvojče a zjistím, že pro něj jsou v tento moment zajímavější brambory na talíři než jeho bratr. Krájí je na stejně velké úhledné kousky, sem tam si povzdechne a neunikne mi ani to, že si v jeden moment dlaní promne oči. Jako by si stíral slzy.
"Ale to je důležité!" Naléhám a jsem naprosto zoufalý z toho, že nikoho nezajímám. Kdyby se ozval brácha, určitě by mu byl dán prostor, aby sdělil, co má na srdci. Moje osoba je tu od jisté doby přehlížena.
"Tati?" Od svého příchodu Bill poprvé promluvil a automaticky na sebe strhl otcovu pozornost.
"Ano?" Kývnutím hlavy jej pobídne, aby pokračoval v tom, co chce říci. Nevěřícně zakroutím hlavou. Já se tu domáhám toho, aby si mě někdo všiml už hezkou chvilku, a jsem naprosto ignorovaný. Bratrovi stačí jediné slovo a otec je ochoten mu naslouchat. To je absurdní!
"Mám dojem, že se s námi Tom chce podělit o nějakou "úžasnou" novinku. A zřejmě je to naléhavé a byl by rád, kdybys ho vyslechl."
"Tak co nám chceš říct, Thomasi?"

Zvláštní, že tuhle vzpomínku mám jakoby zahalenou v mlze a vybavuji si ji dobře jen do téhle části. Co je ale ještě podivnější, je, že až dnes si uvědomuji ironii, s níž Bill mluvil, a teprve nyní dokáži správně pojmenovat to, co se usadilo na jeho rtech. Nebyl to úsměv, jak jsem se domníval, ale škleb, jenž hyzdil jeho tvář. Dál si pamatuji pouze jednotlivé útržky. Řev, pláč, prosby a následně návrh, aby Sophie šla na potrat. Ten zazněl z úst otce. Samozřejmě jsem jej poslal k čertu. 'Táhni mi z očí!' bylo poslední, co mi řekl a čím ukončil náš rozhovor. Na to jsem vstal a odebral se do svého pokoje. Odmítal jsem s tím člověkem, který by klidně zabil moje dítě být v jedné místnosti. Slyšel jsem, jak otec řve 'Wilhelme, okamžitě se vrať!'. Neposlechl ho a běžel za mnou. Tehdy jsem se domníval, že se mu to rozleželo v hlavě a že se postaví na mou stranu, což jsem od něj jako od bratra očekával. Jeho úmysly však byly naprosto jiné…

"Tome," zabrání mi zabouchnout za sebou dveře a vklouzne dovnitř. Přestože nic neřekl, ani slovem se mě nezastal, nevyhodím ho jako on mě včera. Naopak. Přitáhnu si ho k sobě, nos zabořím do teplé mikiny, do níž se oblékl, a tiše zavzlykám. Mám dojem, že je celý svět proti mně. Otec se mnou nedomluvil, tohle ještě nebyl konec. Hádám, že to bude mít nějakou dohru.
"Co teď?" Zašeptám a odtáhnu se od něj. "Poraď, Bibi, co teď." Bill se ošije, když ho oslovím zdrobnělinou, jíž nazýval sám sebe jako škvrně, ale pak uchopí mou dlaň a odvede mě k posteli. Přestože je tu teplo a má na sobě mikinu, jsou jeho ruce jako led. Přiměje mě posadit se na kraj a usedne po mém boku. Tisknu jeho dlaně ve svých, čímž se je snažím aspoň trošičku zahřát, a čekám na radu.
"Udělej, co ti říká." Řekne nakonec. Stačí jediný pohled do jeho očí, abych se ujistil, že svá slova myslí smrtelně vážně. Tuhle radu jsem ale nechtěl!
"Ne!" Vykřiknu.
"Tommy, jsi mladý a děcko jsou samé povinnosti. Budeš se muset starat o ni i o ně. Nebudeš se moct realizovat, splnit si sny… Otec má v tomhle pravdu."
"Uvědomuješ si, co po mně chcete? Chcete, abych zabil dítě!" vyskočím na nohy a propálím jej pohledem. Copak neslyší, co říká a co po mně žádá? On podporuje otcův návrh, nabádá mě tu, abych zabil vlastní dítě. Dítě, co se ničím neprovinilo.
"Vždyť ani nevíš, jestli je to tvoje! Bůhví s kým si to udělala!" Zaječí na mě. V poslední chvíli se ovládnu a nevlepím mu facku za to, že nepřímo nazval Sophii děvkou. Místo toho se na něj smutně zadívám.
"To ji tak moc nesnášíš?"
"Chceš vědět pravdu?" Billovi se zableskne v očích a přes rty se mu mihne ošklivý úšklebek, při němž mě až zamrazí. Přimhouří oči a ledovým hlasem mi odpoví: "Nenávidím ji. Takovou nenávist jako k ní jsem ještě k nikomu necítil! Dokud budu živ, bude žít i nenávist ve mně."
"Bille," hlesnu a po tváři mi sklouzne jedna osamělá slza. Věděl jsem, že mu není sympatická. Nikdy k ní nebyl moc milý a snažil se s ní nesetkat. Ne vždy mu to vyšlo. Když se srazili například ve dveřích, odsekl jí na pozdrav a šel si po svých. Žádný z jejich rozhovorů nebyl delší než tři minuty. Teprve dnes ale vím, co k ní skutečně cítí a o tom, že říká pravdu, nepochybuji. Slovo od slova myslel vážně. "Co ti provedla tak hrozného?"
"Co? To nejhorší co mohla. Vzala mi tebe! Nebýt jí, byl bys se mnou."

"Chci, aby umřela." Zašeptám do ticha místnosti to, co mi po přívalu slz, nadávek a proseb vpálil do obličeje, než za sebou třískl dveřmi. "Tvoje přání se splnilo, Bibi." Sotva to dořeknu, uslyším rychlé kroky. Bleskurychle vyskočím na nohy a vyběhnu do předsíně, odkud se ozval šramot. Než tam však stihnu dorazit, ozve se cvaknutí dveří.
"Kam šel Bibi?"
 

3 people judged this article.

Comments

1 CookiePrincess CookiePrincess | Web | 7. january 2011 at 21:44 | React

tenhle díl... vehnal mi slzy do očí, je nehorázně krásný, ale také smutný :( chudák Tom, Bill ho měl podpořit, alespoň. A jejich otec?? škoda mluvit :( Bill, že nazýval sám sebe Bibi?? juj, to je pěkné :) A Sammy je neskutečně roztomilý, taju tu z něj :) ♥

2 Mykerina Mykerina | Web | 8. january 2011 at 11:12 | React

už jsem to pochopila.uufff :D ale jako chtělo se mi u toho brečet....fakt že jo- mě je jich líto obou :(

3 Caeleste Caeleste | 8. january 2011 at 13:29 | React

Opět taková krásná kapitola:), smutná, dojemná, úžasně napsané a je mi teda líto Billa, sice se choval hrozně, ale jednal hlavně v afektu, přijde mi, že byl na Tomovi, tak moc závislý a on ho prostě nechal, našel si ženu, má syna...no uvidíme, jak to bude dál

4 Schmetti Schmetti | Web | 8. january 2011 at 15:17 | React

Chápu oba dva. Taky by mě to naštvalo jak Toma, ale je bylo mi líto Billa. A Samuel je zlato. Jen mě zajímá, kam teď teda šel.

5 B. B. | 8. january 2011 at 15:44 | React

Je mi líto Billa. Bill určitě Toma slyšel a raději odešel. Sammy je sluníčko, které je dá jednou určitě dohromady, protože Bill si ho jednou zamiluje, i když vlastně on byl jeden z důvodů, který mu vzali Toma..

6 B. B. | 8. january 2011 at 15:51 | React

Je mi líto Billa. Bill určitě Toma slyšel a raději odešel. Sammy je sluníčko, které je dá jednou určitě dohromady, protože Bill si ho jednou zamiluje, i když vlastně on byl jeden z důvodů, který mu vzali To

7 siasca siasca | 9. january 2011 at 9:25 | React

myslím, že najviac tu ľutujem Sofiu a malého Sammyho..... Oni dvaja za nič nemôžu a platia za chyby ostatných najviac.....

8 Gia Gia | 10. january 2011 at 21:39 | React

[7]: Naprosto se přikláním k tvému názoru. Ale takový už je život ... vždycky nejvíc trpí ti, kteří si to nezaslouží a třeba se na vzniklé situaci nijak nepodíleli.
Jsem zvědavá, co bude dál.

9 Zuzana Zuzana | 15. november 2011 at 18:17 | React

Ach Tomi... on bol vážne tak slepý, že nevidel ako Bill trpí, keď si našiel frajerku? On ani netušil, že jeho brat normálne žiarli? A teraz ho znovu ranil? Keď už jeho návšteva a darček sľuboval prelomenie ľadov. Mne je Billa oveľa viac ľúto než Tomiho, ten má aspoň malé jašidlo, ale Bill je sám :( Malý Sammy je očarujúci, možno sa vďaka nemu tí dvaja nechápaví chlapi zmieria.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama