September 2011

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 12.

29. september 2011 at 18:00 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End
"Ty to víš. Víš." S každým dalším vyřčeným slovem se mi více chvěje hlas. Nedokážu se rozhodnout, která emoce uvnitř mě vítězí. Uvědomuji si strach z toho, jaká bude reakce otce, až se to dozví a že se to určitě dozví. Jsem rozrušený a cítím ještě něco, co bych nazval osvobozujícím pocitem. Aspoň něco v sobě nemusím nadále dusit a tím, že to bylo vysloveno, se mi ulevilo. Sice jsem zaskočil jak Toma, tak sebe, ale je mi lépe. Mnohem lépe. Jako by praskla jedna ze železných obručí, které svíraly můj trup. Najednou totiž mohu volněji dýchat.
Zrak, jenž jsem krátce sklopil k zemi, znovu zvednu a zahledím se na Tomovu tvář. Jeho mírně nakrčené čelo vypovídá o tom, že usilovně přemýšlí nejen nad tím, co jsem mu řekl, ale též nad důvodem, který zapříčinil mé jednání a který by mu měl být dobře znám. Ještě několik chvil se na mě zmateně dívá, mírně vrtí hlavou, než se zarazí a zůstane na mě, řekl bych, nevěřícně zírat.
"Ty jsi to udělal, protože..." Vypadá to, že si konečně vzpomněl, co jsem mu před lety řekl. V očích se mu odráží hrůza z tohoto náhlého zjištění, třesouce hlavou odmítá uvěřit tomu, že by důvodem mohlo být tohle.

Daddy, Tell How Fairy Tales Really End 11.

11. september 2011 at 20:58 | LadyKay |  Daddy, Tell How Fairy Tales Really End

"To myslíš vážně?" Zůstanu na Toma zírat s vykulenýma očima. Musel jsem se přeslechnout.
"Když to říkám," mírně se usměje a opře se zády do židle. Když se nemám k tomu, abych něco pověděl, jelikož mě zaskočil tak, až jsem ztratil řeč, doplní, co prve řekl. "Ovšem je-li ti Paříž milejší."
"No," krátce se odmlčím. Nemůžu mu hned kývnout. Už takhle mi přijde, že něco tuší. Poznal na mě, že se mi do Francie nějak moc nechce, což jsem mu ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Raději jej ponechám v nejistotě. Kdybych mu domněnku začal vyvracet, mohl by pojmout podezření, že ho tahám za nos. Pocit, že mi vidí až do žaludku, který znám z dřívějška, se začíná vracet. Pokud bych mu řekl, že má pravdu, začal by vyzvídat, jaké problémy mám. Ač bych se mu rád svěřil, protože by se mi jistě ulevilo, nejsem si jist, že je na to správný čas. Zatím nevím, jak by pravdu přijal a jak by s takovou informací, již bych mu poskytl, naložil. Když zpětně uvážím, co jsem mu prováděl...
"Tak co ty na to?" Dožaduje se odpovědi a poklepe mi prsty na předloktí, aby na sebe strhl mou pozornost. Ten nevinný dotek způsobí, že než otevřu ústa k odpovědi, několik okamžiků zůstanu zírat na konečky jeho prstů. Letmo pohlédnu na svou dlaň, načež se můj zrak vrátí zpět k té Tomově. Vždy se mi líbily jeho ruce s dlouhými štíhlými prsty. Pamatuji si i to, jaký byl jejich dotek. Hebký, něžný a hřejivý. Zajímalo by mě, jestli...