The Heroin Diaries: A Year In The Life Of A Shattered Rockstar

1. january 2012 at 15:00 | LadyKay |  LK's opinion of
by NIKKI SIXX & IAN GITTINGS

"Tuhle knihu bych rád věnoval všem alkoholikům a drogově závislým, kteří měli kuráž, aby se postavili svým démonům a předali dál vzkaz, že existuje naděje a světlo na konci tunelu."

- Nikki Sixx -

Nikki Sixx (vlastním jménem Frank Carlton Serafino Feranna Jr.) je baskytaristou a spoluzakladatelem slavné americké metalové skupiny Mötley Crüe, fotografem a rovněž autorem dvou knih - "This Is Gonna Hurt" a "The Heroin Diaries". Kromě Mötley Crüe působí v současnosti ještě ve skupině Sixx: A.M. (název odvozen od příjmení zakládajících členů - Nikki Sixx, Daren Jay "DJ" Ashba, James Michael), která nahrála soundtracky k oběma knihám. Tolik opravdu velmi stručně, kdo je autorem knihy, o níž bude tento článek.


Jak už jsem dříve zmínila, mám ráda biografie slavných osobností, a to z několika důvodů, z nichž ten nejhlavnější je, že tak mohu lépe poznat osobu, již mám ráda nebo kterou obdivuji a většinou v nich naleznu odpovědi na to, co mne zajímá. Ovšem "Heroinové deníky" jsou naprosto jiný level, jak by pravila moje kamarádka. Už u jiných knih, jako příklad uvedu Ramses II. od Noblecourtové, jsem nedokázala číst bez emocí. Jenže tady mnou cloumaly v kuse, snad každé jednotlivé slovo vyvolávalo některý z citů. Nikki nás nechává nahlédnout do zákoutí mysli člověka závislého na drogách, odhaluje její temné stránky a musím souhlasit s tím, co stojí na zadní straně. "Kniha sama o sobě je jako heroin, ale v dobrém slova smyslu - návyková, zábavná, srdcervoucí a nejdůležitější věcí ze všeho je, že vám ukáže pravdu o světě, o kterém mnoho z nás sní... Je to kniha, na kterou nikdy nezapomenete.". Člověk, jenž tohle napsal, si možná ani neuvědomoval, jakou pravdu těmito řádky vyslovil. Je to sice delší dobu, co jsem s ní skončila, přesto se k ní neustále v mysli vracím a nezřídka mi hlavou proběhne některá z Nikkim napsaných vět.

Vsadím se, že se mezi vámi našel někdo, kdo si řekl, že je to jen další kec bývalého feťáka, který se pokouší neupadnout v zapomnění. No, možná bych si to myslela též, kdybych si to nepřečetla a kdyby Nikki nebyl... Nikki. To jsem to krásně vysvětlila, že? :D Jsem nejspíš jediná, kdo chápe, co tím myslím, ale není čas vysvětlovat, protože bych se vůbec nikam nedostala. Ruku na srdce, tohle nemá zapotřebí, protože je známý až až.
Musím se přiznat, že jsem hrozně dlouho přemýšlela, jakou podobu článku dát. Omezit se jen na strohé zhodnocení, nepřipadalo vůbec v úvahu. Nakonec jsem zvolila formu takovou, jakou má. Rozhodla jsem se přidat několik úryvků. Výběr byl to, u čeho jsem, když pominu samotné čtení, strávila nejvíce času. Bylo tam mnoho silných momentů, o něž bych se ráda podělila, ale dopadlo by to tak, že bych vám tu mohla celou knihu odcitovat a už byste ji nemuseli číst :D Takže jsem to OPRAVDU zúžila, jak jen to bylo možné.
Než se do toho dáme, tak bych ještě chtěla upozornit, že knihu jsem četla v originále, proto se citace mohou malinko lišit od českého překladu, který nemám k dispozici. Pokud by si někdo třeba chtěl "Deniky" objednat, tak se české vydání znovu tiskne. Zjistila jsem to, když jsem finišovala s originálem. Jak naschvál toto :D Ale zase jsem rozšířila slovní zásobu o "pár" nových slovíček. Poslední upozornění - necenzurovala jsem to. Citace jsem ponechala tak, jak byly. Proto se v nich mohou a budou objevovat vulgární výrazy, ale ty už k nejen k Nikkimu, ale k MC celkově patří. Ostatně, nezřídka bývají právě oni označování za kapelu s nejhorší pověstí v historii.



A teď už k samotným "The Heroin Diaries"... Pokud si vzpomínáte, v článku o Sixx: A.M. jsem zmínila písničku "Xmas In Hell", což je jednak intro k soundtracku a zároveň i jeden ze zápisů Nikkiho Sixxe, vyprávěný jím samotným. Malinko se liší, ale podstata zůstává stejná. Dodnes, když je slyším, mám takový zvláštní pocit kolem žaludku. Nachlup stejný jako poprvé.


25 prosince 1986, Van Nuys (19:30)

"Šťastné a veselé,
to je to, co lidé říkají o Vánocích, ne? Krom toho, obvykle mají někoho, komu by to řekli. Mají přátele a rodinu. Nekřičeli nazí pod vánočním strokem v domě ve Van Nuys s jehlou v paži jako šílenec. Nejsou bez sebe, nepíšou deník a určitě nesledují, jak se duch jejich Vánoc sráží na lžičce. Dnes jsem nemluvil s jediným člověkem. Přemýšlel jsem, že bych zavolal Bobu Timmonsovi, ale proč bych mu měl ničit jeho Vánoce?
Začal jsem nový deník a tentokrát mám několik různých důvodů:
1. Nezbyli mi žádní přátelé.
2. Můžu si tak znovu přečíst a vzpomenout, co jsem dělal den předtím.
A 3. Pokud umřu, zanechám po sobě alespoň pěkně sebevražedné poznámky ze svého života. Jsem to jen ty a já, deníčku, vítej v mém životě."

Tady by končil zápis v deníku, ovšem intro pokračuje ještě slovy, které se objevují později v dalším zápisu: "Nikdo by nevěřil, že se tato kravina děje uvnitř mé hlavy, je to strašidelné. Teď, když jsem se dostal z drog, to vypadá jako špatná hra, kterou jsem viděl někde v divadle. Před třiceti minutami jsem mohl někoho zabít... nebo ještě lépe - sebe."

Tohle bylo přesně to, co mě donutilo, přestat to odkládat, knížku si objednat a pustit se do ní. Už zkraje jsem si byla jistá, že to bude síla, protože se mi do ruky dostala otevřená zpověď člověka, necenzurovaná, ponechána v takovém stavu, v jakém byla tenkrát napsána, pouze doplněná o komentáře lidí, kteří s Nikkim byli v té době ve styku, a jeho samotného. Ovšem to, co se na dalších stránkách odehrávalo, předčilo všechny mé představy. Můžete se ptát, co může být zajímavého na tom, že budu číst o psycho stavech zfetované rockové star. Později vám prozradím, co "Deníky" daly mně kromě toho, že jsem se dozvěděla informace, které jsem nevěděla. Nemyslím o drogách, ale o Mötley Crüe a Sixxovi samotném.

Nyní by možná bylo vhodné říci, jak Nikkiho vnímali kolegové z kapely a co zpětně prohlásili.

Vince Neil (zpěvák Mötley Crüe): "Víte, jaký je problém s Nikki Sixxem? Neumí nic dělat jenom napůl. Nedovede si dát trošku koksu, musí ho vyšňupat všechen. Nemůže si dát trošku heroinu, musí si jej píchnout všechen. Nemůže si jen loknout vína, musí vypít celý bar. Pro toho kluka neexistuje žádná průměrná rychlost - je to buď nula, nebo deset."

Mick Mars (sólový kytarista Mötley Crüe): "Nikki se vždy snažil bouřit. Měl dostatek peněz, aby se choval jako Sid Vicious, a vždy jej miloval, takže to bylo přesně, co udělal: hrál roli Sida. Samozřejmě, nikdy to nevypadalo, že mu dojde, že Sid nakonec spáchal sebevraždu. Bral Nikki tolik drog, protože byl tehdy nešťastný? No, teď jsem docela nešťastný a nefetuju!"

Tommy Lee (bubeník Mötley Crüe), s nímž máme takový "love-hate relationship", byl Nikkiho "toxic-twin". Spolu objevili drogy a v 80. letech spolu sdíleli všechy závislosti na drogách, kromě heroinu. "Do toho hnusnýho srabu jsme v nejrůznějších obdobích spadli všichni, ale zdálo se, že Nikkimu se tam líbí nejvíc."

Mötley Crüe (zleva Nikki Sixx, Vince Neil, Mick Mars a Tommy Lee)

Nikki napsal, že všechny drogy, které do té doby zkusil, a alkohol jakbysmet byli jen aférami, kdežto heroin byl opravdovou láskou. Láskou, která jej pomalu zabíjela, ale bez níž nedovedl žít. Možná vás napadlo, co na to jeho okolí. Kolegové ze skupiny prohlásili, že sami měli problémy s drogami a alkoholem, takže by kázání od nich nebylo zrovna nejvhodnější a nejúčinnější. A management? Nikki byl tím, kdo psal songy pro MC, takže v něm spatřovali prostředek k vydělávání peněz. Nikki nepíše = nejsou prachy. Co na tom, že občas jeho texty nestály za nic.

Tohle je jeden ze zápisů, kde je názorný příklad jeho stavů, po jehož přečtení jsem si dávala pauzu, abych to nějak vstřebala:

28. ledna 1987, Van Nuys (4:40)

"Musím hodit na papír, co se právě přihodilo. Před třiceti minutami jsem byl přesvědčen, že před mým domem byli lidé. Před domem NIKDO není. Co to se mnou, kurva, je? Nemohu přestat, ale stále to chci udělat. POTŘEBUJI to. Neumím přestat. Nevím, jak na to přestat myslet. Chci se sjet, ale nechci zešílet.
Vím, že to není pravda. Vím, že to není pravda. Vím, že to není skutečné. Jsou to jen drogy.
Někdy, když tu sedím sám obklopen svíčkami, stíny tančí po stěnách a já mám pocit, že jsou mými jedinými přáteli. Poslouchám Tomyho Bolina, pokouším se najít důvod, proč vzít do ruky kytaru... Zajímalo by mě, jestli se takhle cítil těsně předtím, než zemřel? Tohle není to, jak jsem se domníval, že se život vyvrbí.
V poslední době nemohu nic číst... hudba působí drsně. Strupy na mých pažích hnisají kvůli infekci. Nemohu pořádně dýchat a nedokážu se už opít. Jsem na pokraji. Mám pocit, že stojím na prahu smrti a nikdo mě nepustí dovnitř.

...Prosím, Bože, zastav to."


Abych vám nic nezatajila, tak Nikki byl na odvykačce, kde však vydržel opravdu jen krátce. Sám na to vzpomíná takto: "Vydržel jsem to tři dny. Jedna sestra se mnou mluvila o Bohu, dokud jsem nevstal a nezačal ječet 'Seru na Boha a seru na tebe!'. Sestra mi řekla, abych se posadil, tak jsem jí plivl do tváře, vyskočil ven z okna a vydal se na cestu domů - bylo to jen pár bloků od mého domu..." O něco později dodal, že by radši zemřel, než aby tam šel znovu.
Když jsem četla postoj MC a manažerů, vztekala jsem se a říkala si, že kdybych viděla, jak se někdo takovým způsobem ničí, snažila bych se ho ze všech sil dostat někam, kde mu pomohou - klidně i násilím a za cenu toho, že by mě v ten moment nenáviděl. Tady jsem se usvědčila v tom, co jsem vlastně věděla už dávno. Při zbavování se závislosti je hlavní pevná vůle a odhodlání skoncovat s ní. Podpora blízkých je sice důležitá, ale předešlé je to vůbec nejdůležitější. Rodina byl u Nikkiho další... říkejme tomu problém. Vyrůstal u babičky a dědečka, jeho matka měla v péči dceru Ceci. Právě přistupujeme k první z pro mě novinek: měl ještě jednu sestru - Lisu. Podle výpovědí rodiny trpěla Downovým syndromem a zemřela jako mladá. Samotný Nikki píše, že se narodila rok po něm a jediné, co si pamatuje z dětství, je, že zmizela. Kam se dozvěděl, až když byl starší. Matka Lisu chtěla mít ve své péči, doktoři ji od toho sice zrazovali, přesto si ji na čas nechala u sebe, aby se o ni mohla starat. Když se ale rozešla s jejím otcem, přestala to zvládat, a pak přišlo rozhodnutí - Nikki nebo Lisa. Rozhodla se pro syna, který ji rovněž potřeboval a Lisa byla umístěna do sanatoria.

"...Když jsem tam zavolal, lidé, kteří se o ni celé ty roky starali, mi pověděli, že si mě pamatují jako chlapce. Řekl jsem, že mi bylo řečeno, že ji nesmíme vídat, jelikož by ji to mohlo rozrušit, a že by bylo lepší nenavštěvovat ji. Řekli mi: 'Ne, to není pravda - vždy jsme se divili, proč jste ji nepřišel navštívit.' Pověděl jsem jim, že jsem muzikant, a oni mi řekli, že jediným potěšením v Lisině životě je poslouchání rádia. Žila v San Jose, kde jsme odehráli mnoho koncertů... Jedna z věcí, kterých ve svém životě neuvěřitelně lituji, je, že jsem ji neznal. Vinil jsem z toho matku, nyní však vím, že bylo v mé moci být v Lisině životě..."

Nikki s babičkou Nonou

Tohle byl další z velice emotivních momentů počas čtení. Vůbec jsem neměla páru, že měl další sestru, znám totiž jen Ceci a celé to vyprávění - ať už z pohledu matky, nebo Nikkiho a Ceci - bylo smutné. Bohužel, život je i takový. Zvažovala jsem, čím navázat, nakonec jsem se rozhodla zůstat u rodiny, když jsem jí naťukla, ať je to kompletní. Nikki měl velice komplikovaný vztah s matkou, za to si byl velice blízký se svou babičkou Nonou, která zemřela v květnu 1987. Její vnuk to nesl hrozně těžce, ztráta pro něj byla nesmírně bolestivá. Přestože mu rodina volala, aby přijel, neudělal to. Babičku miloval, byla pro něj velmi důležitá, ale nedokázal se tomu postavit. Příjezd tam bral jako čelit matce, minulosti a trávit čas s lidmi, od nichž utekl. Bral to asi takhle "Oni opustili mě a já jsem opustil je." Místo toho, napsal písničku "Nona", která vyšla na albu 'Girls Girls Girls'. Prý to bylo tenkrát to nejlepší, co si myslel, že může udělat.
Jak už jsem uvedla výše, vztahy v té rodině nebyly takové, jako v běžných rodinách. Namítnete, že všude je něco. Souhlasím, ale abyste pochopili, co tím myslím a udělali si obrázek:

Deana Richards (Nikkiho matka): "Láme mi srdce, že si Nikki myslí, že jsem s ním nemohla být, když byl dítětem, protože mi překážel. Milovala jsem jej víc než svůj život, a stále miluji. Celý život jsem mu chtěla říct pravdu, ale nikdy jsem neměla šanci - pravdou je, že má vlastní rodina, má matka a sestry, se proti mně spikly, aby mi vzaly Nikkiho. (...) Nevšimla jsem si, že jej štvou proti mně, až jednoho dne, kdy mu bylo kolem deseti. Bylo mi hrozně z toho, že byl pryč, a zavolala jsem mu, abych mu řekla: 'Nikki, je načase, aby ses vrátil domů.' A Nikki mi odpověděl: 'Ne. Až budeš mít nějaké kořeny, spořádaný život a budeš se o mně starat jako o své dítě, pak se vrátím domů.' Tohle zaznělo z dětstkých úst - no, nebylo pro mne příliš těžké přijít na to, kdo tato slova vložil do úst dítěte."

Jak jsem už napsala, zpočátku byl Nikki vychováván matkou, která se jeho výchovy nezhostila zrovna nejlépe. Velkou vinu na tom měly její krátké známosti s pochybnými muži a vlastně celkově styl jejího života. Proto trávil dost času u prarodičů, kteří se velmi často stěhovali z místa na místo, takže by se dalo říci, že vyrůstal na rozličných místech USA. Tom, Nikkiho "dědeček", jakékoli nařčení, že by před malým Nikkim nehezky mluvili o jeho matce, odmítá a dodává, že si vždycky dávali se ženou obrovský pozor, jestli vnuk není někde poblíž, než o ní začali hovořit. Není nad krásné rodinné vztahy, že? Co se otce týče, tak ten Nikkiho matku opustil nedlouho po narození syna. Nikki se narodil jako Frank Carlton Serafino Fernanda Jr., jméno si však změnil na Nikki Sixx, jelikož nechtěl mít stejné jako člověk, který o něj nikdy neměl zájem, opustil jej a nestaral se o něj.

9. dubna 1987, Van Nuys (03:00)

"Jak se ke mě moji rodiče mohli zachovat takhle? Jak mohl můj otec prostě zmizet a nezajímat se o syna, kterého zplodil? Jak mě mohla moje matka milovat, nebo říkat, že mě miluje, když mě na měsíce či roky poslala pryč, kdykoli si našla nového podělaného přítele? Nemám matku... Nemám otce... Nemám přítele. A udělali ze mě, to co jsem. Udělali ze mě tohle."

Dle slov Boba Timmonse, což byl specialista pro pomoc drogově závislým, Nikki trpěl depresemi, když byl závislý. Prý cítil, že s ním lidé chtějí být, protože byl slavný, ne kvůli tomu, kdo je. Dle jeho názoru se Nikki snažil prostřednictvím drog vyléčit svou bolest způsobenou dětstvím a tím, že byl tolik odloučen od matky. To, co chtěl, bylo vytvořit lásku pro sebe jako pro člověka.

Další novinka a myslím, že jsem nebyla jediná, kdo to nevěděl. Dokonce samotný Slash prohlásil, že neměl ponětí, že Tom Zutaut požádal Nikkiho, zda by se stal producentem pro 'Appetite For Destruction', debutové album Guns N' Roses. Nikki odmítl. Dle jeho slov byl naprosto vyřízený ze závislosti na drogách a necítil se na to. "Vím, že bych mohl produkovat jejich album, ale ne když jsem na drogách...". Když uvážím, kolik se toho alba po celém světě prodalo, asi bych si omlátila hlavu o zeď, že jsem to nevzala. Ale na druhou stranu ho chápu. V jeho stavu na nabídku prostě kývnout nemohl. Kdyby ji dostal dnes, přijal by. Za to dám ruku do ohně.

Duff, Nikki a Slash backstage

Slash: "Má první vzpomínka na Nikkiho by byla, když jsem jej viděl hrát se skupinou London ve Stratfordu. Bylo mi v té době kolem čtrnácti a on byl zkrátka charismatický glam-punkový basák, který na mě udělal opravdu velký dojem. Pak si vzpomínám, že přišel k mé střední škole a rozdával letáčky na show Mötley Crüe ve Whisky A Go-Go všem žhavým holkám... Potloukal jsem se s Nikkim a jeho životní styl mě nějakým zvráceným způsobem přitahoval... Moje feťácká léta byla plná hnusu a špíny, ale připadalo mi, že Nikki našel senzační způsob, jak fetovat s úrovní".

V knize se hojně objevují texty songů MC i texty, které nikdy nebyly použity. Co mě zaujalo asi nejvíce, jaký příběh provází zrození jedné z mých nejoblíbenějších - "You're All I Need" (video níže).

7. března 1987, Van Nuys (19:45)

"Dokončili jsme 'You're All I Need', song, na němž jsme s Tommym včera pracovali. Myslím si, že je inspirován 'Taxikářem' v tom smyslu, že když někoho skutečně milujete, zabili byste jej, aby jej nemohl mít nikdo jiný, ne?"


You're all I need, you're all I need, you're all I need
and I loved you but you didn't love me.
Laid out cold,
now we're both alone
but killing you helped me keep you at home.
I guess it was bad
'cause love can be sad
but we finally made the news.

Nikki nahrál písničku na kazetu a vyrazil s ní za svou tehdejší přítelkyní Nicole, o níž byl přesvědčen, že jej podváděla během doby, kdy byl na turné s Mötley Crüe. Když jí navštívil, pustil jí nahrávku a díval se na její reakci. Jon Bon Jovi se nechal slyšet, že "You're All I Need" byla nejlepším songem Mötley Crüe vůbec.

10. května - 24. května 1987

Patnáct dní další odvykačky, která skončila podobně jako ty předešlé. Nebudu vám sepisovat všechny jeho myšlenky během těchto dní, přestože byly rozhodně zajímavé. Bylo mi však líto, vás o ně ochudit, proto přikládám video k písni "Girl With Golden Eyes", kolem 2:20 začíná mluvené slovo, kde Nikki použil několik vět ze svých deníků.


"Den jedna. Bez drog. Dnes jsem šel na kliniku a dostal první várku methadonu. Jsem čistej, takže jsem vyhodil celý svý nádobíčko.
Den dvě. Nemůžu uvěřit, že jsem už dva dny bez fetu. Zkurvenej fet, jen ničí lidem životy. Nejdřív vám to připadá tak sladký, pak se probudíte vedle obludy.
Den tři. Nic jsem si nedal už tři dny. Ten absťák mě zabíjí. Je to jako terapie šokem pro mé vnitřnosti.
Den čtyři. Poslední návštěva kliniky. Celé mé tělo jako by se rozpadalo na kousky. Slovo křehký se ani zdaleka nepřibližuje popisu toho, jak se právě cítím.
Den pět. Cítím se pod psa, ale hrstka zabijáků bolesti a hodně whisky mi pomáhají.
Den šest. Když jsem zanechán jen se svými myšlenkámi, blázním. Už nikdy si nevezmu heroin.
Den sedm. Nemůžu uvěřit, že jsem čistej!
Den osm. Každý mi říká, že vypadám líp.
Den devět. Paraziti panikaří.
Den deset. Vypadají překvapeně, že jsem stále naživu!"

Nikki (vlevo) jako svědek Tommyho Lea na jeho svatbě s Heather Locker


6. září 1987, v hotelu (16:00)

"Být na tour s tou samou předkapelou začne být po čase nuda. Hádám, že kdyby to byla skupina, kterou mám opravdu rád a ne zasraní Whitesnake, nebylo by to tak hrozné. Tohle je totiž ještě horší, než když jsme byli na turné s Iron Maiden... Pamatuji si, jak jsem je v zákulisí poslouchal a myslel si, že všechny jejich songy zní jako znělka z Bonanzy. Už se nemůžu dočkat, až dorazí Slash s ostatními..."

Nikki Whitesnake opravdu nemusel... vlastně by se dalo říct, že je nesnášel. Tohle nebyla jediná urážka jich jako kapely. V knize se jich objevilo několik. Jeho nejoblíbenější předkapelou byli Cheap Trick, se kterými byli Mötley Crüe na turné po Evropě a Americe. V "Denících" píše, že byl vždy jejich obrovským fanouškem a že kluci z kapely jsou skvělí.

Jeho averzi k různým interpretům necháme být, jen podotknu, že Whitesnake nebyli jediní, na něž měl negativní názor. Přesuneme se do října, který byl takový zásadní. Hned pochopíte proč.


6. října 1987, Grand Western Forum, Los Angeles (10:15)

"Sedím venku, piju kafe a hraju na kytaru... takový krásný den v L.A. Dnes jsem šťastný. Uvědomuji si, že den jako ten dnešní... zdá se mi to jako před lety, kdy to všechno byl jen sen. Včerejšek byl dalším normálním a nenáročným dnem. Můj problém je, že když neberu drogy, jsem vlastně šťastnější, dokud se nezačnu nudit. Pak se ozve ten malý démon v mé hlavě, který říká: No tak, jen jednou, a pak ztrácím veškerou kontrolu...
Tahle cesta má konec. Jen nevím, kde je."

8. října 1987, Long Beach Arena, Long Beach (11:45)

"Včerejšek byl noční můrou... pravděpodobně nejhorší den v mém životě od Noniny smrti. Vanity se objevila u mého domu s baseballovou metou. Zůstal jsem vzhůru celou noc a den až do další show... Museli pro mě poslat auto a když jsem se včera ocitl ve Forum, byl jsem tak vyšťavený, že jsem nemohl ani mluvit. Schovával jsem se v šatně se strachem, že mi praskne srdce, do chvíle, kdy byl čas vystoupení. Musel jsem si šňupnout asi čtvrt gramu, abych zvládl vystupovat. Opravdu jsem si myslel, že minulou noc zemřu na pódiu. Co je se mnou špatně? Proč nedovedu říct ne drogám? Pronásledují mě... nebo mě loví...

P.S. Mohl bych být nejšťastnějším mužem na světě. Moje sny se splnily. Potřebuji s tím skoncovat - zabíjí mě to. Vanity mě zabijí. Drogy mě zabijí... nebo jsem už mrtvý? Nepřežiju další rok. Vím to."

Nikki o pár let později nazval výše popsané začátkem konce. Věděl, že buď přestane z drogami nebo zemře.

Nikki a Vanity (ex-přítelkyně)

Ještě bych vám ráda popsala jeden incident, ke kterému došlo v půlce října mezi Nikkim, jeho matkou a sestrou. Obě byly pozvány do Tacomy, aby se s ním setkaly, jenže k tomu nedošlo, protože...

Ceci (Nikkiho sestra): "Matka a já jsme vyrazily do Tacomy, abychom se setkaly s Nikkim. Měla jsem s sebou oba své chlapce - Jakovi byly dva roky a Caleb byl ještě miminko. Musela jsem zaplatil za parkování v hotelových garážích. Stálo mě to veškeré peníze, které jsem měla. Nejprve tu byl průser v hotelové hale - Nikki mi přes recepci vzkázal, abychom počkaly deset minut, ze kterých se stala hodina. Když jsem konečně dostala povolení jít nahoru k němu do pokoje, zaklepala jsem na dveře a Nikki se zeptal: 'Kdo je to?'. Nasrala jsem se, protože měl vědět, že jsem to já, přesto jsem řekla: 'Ahoj, to jsem já Ceci, mám s sebou kluky, půjdeš ven?'. Začal ječet, skutečně hlasitým zastřeným hlasem: 'Vypadněte!'. Byla jsem naprosto zdrcena a viděla jsem rudě. Vrátila jsem se domů nasraná a říkala jsem si 'To je takový parchant.'. Připadala jsem si naprosto opovrhovaná.

Deana Richards (Nikkiho matka): "...Bylo to jako jiná noc roky předtím, když se Mötley Crüe začali proslavovat, a Nikki pozval mě a Ceci na show v Paramount Theatre do Seattlu. Byla jsem tak ráda a tak natěšená, že jej po tolika letech uvidím. Ceci a já jsme přišly do zákulisí, abychom si popovídaly s Nikkim. Položila jsem mu ruku na záda, on ji naštvaně setřásl a odešel z místnosti. Šel s Ceci na záchod a když jsem je následovala dovnitř, bral si kokain. Naprosto mi to lámalo srdce. Zeptala jsem se jej: 'Nikki, co to děláš?' a on mi řekl: 'Vím přesně, proč jsi sem přišla - něco ode mě chceš. Chceš moje peníze.'. Velmi mě to šokovalo, protože to bylo poslední, nač jsem myslela. Tak jsem odešla... a neviděla a neslyšela jsem Nikkiho hodně, hodně dlouhou dobu."

Pokud se domníváte, že mu to bylo jedno, mýlíte se. Nikki si uvědomoval, že umí být pěkný hajzl, jenže to nedokázal ovládat. Jakmile se opil nebo si vzal drogy, stal se z Nikkiho Sikki, horší část jeho já. Incident s matkou a sestrou v deniku popsal a svěřil se mu, že nemá ponětí, zda za něj mluvily drogy, nebo se styděl, že je sjetý a nechtěl, aby ho tak viděly. Uvědomoval si pouze to, že nad sebou naprosto ztratil kontrolu.

18. listopadu 1987, hotel v Knoxville (03:15)

"Show byla dobrá, vyprodáno jako obvykle. Drogy ano, alkohol ano, groupies ano, deprese ano. Nějaká holka mě požádala o autogram a já se jí zeptal proč. Řekla mi, protože mě obdivuje. Řekl jsem jí, že to by pak možná měla zajít ke cvokaři! Začala brečet a já se začal smát.
Seru na to! Nechtěl bych být hvězda.
Ničemu už vůbec nerozumím. Bob Timmons mi neustále volá a ptá se, jestli zvažuji odvykačku. Ptám se jej, jestli je tu někdo, kdo mi nebude kázat. Povzdechne si a nervózně se směje. Nikdo mi nerozumí... nikdo.
Jsem osamělý... Nevím, jak žít a nevypadá to, že bych měl zemřít."


28. listopadu 1987, v letadle (02:05)

"...Právě jsem si udělal prdel z Emi. Všichni až na Micka (pozn. Emi byla v té době Mickova přítelkyně) se mohli posrat smíchy. Stále mluví o Bohu a zase o něco cosi vykřikovala. Je mi z toho zle, tak jsem se postavil doprostřed letadla, stáhl si kalhoty a se dvěma prostředníčky namířenými k jejímu Bohu jsem znovu a znovu ječel: 'Seru na tebe, Bože! Pokud jsi tak skutečný, zab mě!'. Emi se pokřižovala a začala brečet. A čím více brečela, tím více jsem se do toho dostával. Netřeba říkat, že sedím na své židli živý a zdravý. Je přesně jako má matka a jako Vanity, plná těch sraček..."

Nikki Emi nemohl vystát. Abyste věděli, o kom zhruba je řeč. Emi Canyon byla vokálistka na dvou turné Mötley Crüe - Girls, Girls, Girls (1987) a Nasty Habits (1990 - 1994), stala se přítelkyní Micka Marse, kytaristy MC, za něhož se provdala, ale v roce 1993 se rozvedli. Mick Mars vzpomíná na to, jak hnusně se k nim Nikki celou dobu choval. Házel po nich jídlo, lil po nich pití, hádal se s Mickem, vyhrožoval. Prý nejspíš nemohl snést pomyšlení, že je Mars s Emi. "Udělal z té tour noční můru." Řekla bych, že to nejspíš způsobilo i pravidlo, které si stanovili, když vokálistky vybrali. Mezi nimi a členy kapely nemělo dojít k sexu, což Mick nedodržel. Netvrdím, že to byla hlavní příčina, ale svou roli to jistě sehrálo.

11. prosince 1987, Van Nuys (15:10)

"Právě jsem se probudil a uvědomil si, že mám dneska narozeniny. Běžel jsem k záznamníku, abych ho zkontroloval... žádné vzkazy. Nikdo mi nezavolal, aby mi popřál 'Všechno nejlepší'. Žádné dárky, žádná blahopřání, nic. Pěkně..."

Dostala jsem se k onomu datu, z něhož jsem od samého začátku měla strach. Celá kniha pro mě byla těžká na čtení, ovšem 23. 12. byl nejhorší zápis ze všech. Nepřeháním, když řeknu, že líčená situace se mi živě odehrávala před očima, a dodám, že po tomhle zápisu jsem "Deníky" na pár dní odložila, jelikož jsem neměla na to pokračovat dál. Jdeme tedy na to:

23. prosince, Van Nuys (9:30)

"(...) Vyzvednul jsem Slashe, jeho holku Sally, Stevena Adlera a Robbin a jeli jsme do Cathouse. Spousta koksu, alkoholu, pilulek... vlastně si toho moc nepamatuju. Jednu chvíli jsem měl obvyklý okno. Pak jsme se vrátili do Slashova hotelu, abychom sehnali nějakej fet. Byl jsem hrozně ožralej a nechal jsem dealera, aby mi šlehnul. Na místě jsem zmodral. Takhle mi to řekli. Přišli Steven a Sally a snažili se mě vzkřísit. Jsem si jist, že se v tu chvíli odehrálo celý to obvyklý drama o umírajícím feťákovi ve vašem pokoji. Ale pak se stalo něco, co se nestalo nikdy předtím - nemohl jsem přijít k sobě. Zavolali sanitku a já se chystal vyletět z kůže. Viděl jsem něco... kurva... OK, takhle to bylo. Byl jsem na nosítkách, přes hlavu jsem měl natažené prostěradlo. Něco jsem viděl... byla tam moje limuzína. Byli tam brečící lidé. Byla tam sanitka... a bylo tam tělo zakryté prostěradlem, které nakládali do sanitky. Byl jsem to já. Všechno jsem to viděl."

Byly to dvě injekce adrenalinu do srdce a Slashova dívka Sally, která jako jediná zachovala chladnou hlavu, poskytla Nikkimu první pomoc, přivolala sanitku a vlastně ho tak zachránila. Události tohoto večera inspirovaly Nikkiho k napsání songu "Kickstart My Heart".


Poledne

"Právě jsem se probudil. Bolí mě tělo, jako mě ještě nikdy předtím nebolelo. Mám hlad, jsem špinavý a chci si dát sprchu. Musím se vrátit k některým vzkazům. Když jsem v noci přišel domů, změnil jsem si zprávu na záznamníku na 'AHOJ, NEJSEM TADY, PROTOŽE JSEM MRTVÝ.' Musím to změnit... všechny vzkazy od lidí obsahují věci jako 'Ty jsi kretén.' nebo 'To není sranda.' nebo 'Co je to s tebou, Nikki, máš to v hlavě v pořádku? To je v prdeli.'. Poprvé s nimi se všemi souhlasím a taky si nemyslím, že je to vtipné. (No, možná trošku.)"

Poté, co Nikki umřel, nechtěl nic podniknout na Vánoce. Karen Dumont (zaměstankyně nahrávací společnosti; brala svou práci tak vážně, že se nastěhovala k Nikkimu, aby mu pomohla zůstat naživu) s tím však nesouhlasila, nakoupila jídlo, stromek a pozvala pár přátel. Nakonec uznal, že to je dobrý nápad a sám pozval Slashe a jeho dívku, aby s nimi strávili Vánoce.

Začínala jsem 25. prosincem a tím taky budu končit. Zatímco u toho předešlého se ve mně všechno svíralo, při čtení tohoto se na mých rtech objevil úsměv. Naprosto něco jiného, však posuďte to sami.

25. prosince 1987, Van Nuys (09:30)

"Dobré ráno a šťastné a veselé. Rozhodl jsem se odložit tento deník a začít nový... S novým dnem se cítím plný naděje. Život, řekl bych, se začal nějak obracet k lepšímu. Nevím, jak jsem přežil poslední rok, ale vím, že pro to byl důvod. Dnes, poprvé vůbec, se nezajímám o to, jak to dopadne, nebo proč a kdy. Chci prostě žít. Probudil jsem se šťastný. Nemůžu tomu uvěřit..."



Díky soundtracku jsem si udělala představu, jak kniha bude vypadat, a dík tomu, co o Nikkim vím, jsem měla teoreticky být připravená na to, co budu číst. Byla jsem na omylu. Nedovedu si představit, co by to se mnou udělalo, kdyby se mi to do ruky dostalo a já vůbec neměla páru, co se mu přihodilo. Už takhle to se mnou zamávalo, takže bych to odhadovala na kolaps.

Prostřednictvím "Deníků" jsem měla možnost sledovat, jak šílený rok Nikki prožíval. Místo, aby se soustředil na hudbu, psal nové písničky a připravoval se na turné, sháněl dealery, kteří by mu obstarali drogy. Přihlížela jsem jeho marnému boji. Věděl, že s drogami musí skončit, protože jej zabíjí, ale všechny pokusy ztroskotaly i kvůli jeho slabé vůli. Dokonce ani methadon nezabral. Poté, co zemřel, si sice znovu šlehnul, ale došlo mu, že to bylo špatně a rozhodl se pro odvykačku, kterou tentokrát úspěšně zvládl. Sice v následujících letech párkrát s drogami ujel, ale šílený Sikki nad ním už nezvítězil, nedovolil mu to. Dnes je Nikki Sixx naprosto jiným člověkem, což není pouze můj názor, ale svorně to prohlašují i členové Mötley Crüe a jeho rodiny. Z toho parchanta, co ostatním ubližoval, se stal hodný a milující člověk, který je schopen podat pomocnou ruku druhým. Je dobrým otcem a snaží, aby jeho děti měli dětství, jaké on nikdy neměl. Žije a dýchá pro tvůrčí činnost - nejen pro hudbu, začal se věnovat i fotografování. Nevím, zda někdo z vás viděl jeho fotky, pro vaši představu: Some Call Me Sixx - to je přímý odkaz na galerii, kde můžete najít fotky pořízené Nikkim. Teď se ještě pokusím vysvětlit, proč jsou takové. Nikki se nechal slyšet, že ošklivé pro něj vždy bylo krásné a naopak. Jako mladší nesnášel svůj obličej, protože mu připadal příliš sladký a nevinný, proto začal s make-upem a všemi těmi grimasami. Snažil se tak nejspíš chránit sám sebe. Když prý fotí, pokouší se zachytit temnou a skutečnou stránku života či představy, proto ty fotografie vypadají takto.

Co mě na knize ještě zaujalo, bylo její grafické provedení. Nikkiho zápisy plné paranoidních, depresivních, úzkostných, ale také místy veselých stavů doplňují fotografie z té doby. Také forma vyprávění je skvělá. Tehdejší zápisky jsou obohacené o současné komentáře lidí, kteří jej tenkrát znali a Nikkiho samotného.
Celkové hodnocení je pozitivní a oceňuji jeho odvahu, že něco podobného o sobě vůbec zveřejnil. Mohl to klidně nechat ležet či vyhodit. Pokud byl jeho záměr odradit lidi od užívání drog, tak u mě uspěl na plné čáře. Takovým peklem si rozhodně projít nehodlám. A co mi tedy daly? Přiměly mě především se zamyslet a připomněly mi, jak velkou hodnotu má lidský život, což si nejspíše naplno uvědomujeme, když se ocitneme blízko smrti. "Teprve, když jsi všechno ztratil, to je chvíle, kdy si konečně uvědomíš, že život je krásný.". Nikki nevědomky svou knihou změnil můj pohled a přístup k mému vlastnímu životu, za což jsem mu opravdu vděčná. A taky jsem ráda, že byl dalším, kdo mi dokázal, že existuje světlo na konci tunelu.
"Heroinové deníky" se zařadily mezi mé nejoblíbenější knihy a mohu je jen doporučit dál. Rozhodně stojí za to věnovat čas jejich přečtení!

"Mé srdce je jako kniha otevřená celému světu ke čtení."

- Nikki Sixx -

Btw. Kdyby vás něco ohledně "Deníků" či Nikkiho zajímalo, klidně se ptejte. Pokud budu znát odpovědi na vaše dotazy, zodpovím je. A mimochodem, gratuluji tomu, kdo se dostal až sem :) Tak tak jsem se vešla do limitu znaků pro jeden článek :D
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Zuzana Zuzana | 1. january 2012 at 20:11 | React

Takéto knihy mi trhajú srdce. Nie len pre tú jednu osobu, o ktorej sa píše, ale pri takýchto príbehoch trpím za všetky obete, ktoré sú v drogách a nemôžu sa z nich dostať, alebo nechcú. Alebo nemajú dôvod. Ten je myslím najdôležitejší a kým ho sami neobjavia, nikto im nepomôže. Násilím sa to určite nedá. Museli by im ponúknuť náhradu a myslím, že kto raz do toho padol, náhradu nájde ťažko. Nemyslím, že sa do drog ľudia dostávajú len kvôli rodine (ako to tvrdia odborníci), môj najlepší kamarát má dve dcéry, je medzi nimi 2-ročný vekový rozdiel, takže boli vychovávané v rovnakých podmienkach, nie sú to zazobaní boháči a o dievčatá sa starajú o obe rovnako ale aj tak jedna sa pripravuje na lekársku fakultu, od malička vie čo chce a to druhé dievča nedokázalo zvládnuť ani druhý ročník odbornej školy a je na liečení. Tak neviem čo sa stalo, nemyslím, že zlyhala rodina... (alebo o niečom neviem)
Viem o dvoch ľuďoch (nie známe osobnosti) ktorý sa závislosti vzdali pretože skolabovali a hrozila im smrť. Nie kvôli rodine, deťom, rodičom, ale len preto, že sa stretli so smrťou. Zvláštne. Nie?
Tvoj článok je zaujímavý a nedokázala som prestať, napriek tomu, že o Mötley Crüe viem len to, že existovali a mali sme doma jeden plagát z Metal Hammeru.
Ďakujem, bolo to zaujímavé čítanie.

2 LadyKay LadyKay | 3. january 2012 at 12:20 | React

[1]: Zdravím tě, Zuzi :-) Jsem ráda, že tě neodradila délka a dočetla jsi to do konce. Z takových knížek mám podobný pocit jako ty. Není nic příjemného sledovat ten marný boj s démonem, ať už se jedná o drogy nebo alkohol. Momentálně čtu další podobně laděnou, o níž udělám článek, až ji dočtu a najdu si chvilku. Není to lehké číst, když jde o fikci. Pokud se jedná o biografii, je to o to horší, protože to vědomí, že tímhle si ten člověk prošel, tohle cítil a podobně, je pro mě ubíjející. U HD mi bylo hrozně, u téhle je mi ještě hůř. Možná tě napadlo, proč to teda čtu, když u toho trpím, viď? Protože pro mě jsou ti lidé svým způsobem hrdinové. Ne pro chyby, které v mládí udělali, pro život jaký vedli, ale kvůli tomu, že s tím bojovali, přestože se k boji odhodlali za minutu dvanáct, a vyhráli. Tím, že o tom promluvili, podělili se o svůj příběh, mi ukázali, co řekl Nikki v úvodu, že existuje světlo na konci tunelu. Tak snad to pomůže někomu dalšímu.
Zbavování se jakékoli závilosti je těžké a správně jsi poznamenala, že ten člověk potřebuje důvod. Vlastně, prvně si musí přiznat, že má problém. Dost závislých totiž tenhle fakt popírá a myslí si, že to mají pod kontrolou a že když budou chtít, tak klidně přestanou. Takže nejprve je potřeba si to uvědomit. Pokud ta osoba pak najde důvod, přichází na řadu odhodlání s tím skoncovat a pevná vůle vydržet. Pokud nemá vůli, dopadne pravděpodobně jako Nikki a odvykačky budou končit stejně jako u něj. "Pár dní" bude čistý a později do toho padne znovu. Podpora přátel a rodiny pomůže, ale podle mě je to hlavně o tom závislém. Pokud ztratí veškerou naději na záchranu sebe sama a rezignuje, je konec.
Neušlo mi, jak si zmínila, že znáš lidi, co s tím přestali, protože jim hrozila smrt. Nenechali toho kvůli rodině, ale protože se ocitli blízko smrti. Zvláštní? Vůbec ne. Takových případů je hodně. Jsem totiž přesvědčena, že tohle je ten okamžik, kdy se v tobě probouzí ta největší touha žít, ozývá se pud sebezáchovy. "Když jsi všechno ztratil, to je ta chvíle, kdy si konečně uvědomíš, že život je krásný." Bohužel jsou i případy, kdy ani tohle nezabralo nebo jak to nazvat. O tom by se daly vést hodně dlouhé diskuze. Stejně jako o tom, proč do toho člověk padne nebo spíš proč po drogách sáhne. U Nikkiho v tom rodina určitou roli sehrála, přesto si myslím, že to nebylo jen o ní.
Není třeba mi za nic děkovat. Ta kniha mě zaujala a neodpustila bych si, kdybych jí nedala prostor na mém blogu, zaslouží si jej. Já děkuji tobě, že jsi článku věnovala svůj čas a že jsi se mnou podělila o to, co v tobě vyvolal.

3 ondina ondina | Web | 12. january 2012 at 9:07 | React

Ladynko**♥,
ani mě neodradila v žádném případě délka článku. Je to proto, že umíš každým písmenkem zaujmout čtenáře. Čtu jej už poněkolikáté, jen ta slova neumím dát dohromady, abych ti přiblížila, co si myslím. Ale ty to určitě víš.
Článek je velice silný, prostě tě chytí a nepustí, dokud nedojdeš na konec a pak? Jen sleduješ monitor a máš slzy v očích, skoro nedýcháš... Moc krásně jsi vše vystihla včetně té "mysli!",jak krásně píšeš (miluju tvé slovní obraty a jednotlivá spojení), včetně toho, "co" se v Nikkim odehrávalo v těch chvílích.
Máte můj obdiv oba.♥
Ještě ti musím říct, že jsi krásně představila další členy a "Kickstart...". Napsala jsi to nádherně. To by měl číst sám Nikki, i on by slzel. Snoubí se tady jak to varování, tak úcta.
A stejně jsem nenapsala vůbec nic z toho, co jsem chtěla, ne, neumím to.
A HD, jsem šťastná, že je díky tobě znám amám. Děkuji ti za to. Jedna píseň silnější než druhá.
Krásný den!♥♥♥
PS: Ta fotka Nikkiho s pány - Duffem a Slashem je... aaaaaaaach, úžasná!♥♥♥

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement