November 2013

I'm not dead...

29. november 2013 at 19:38 | LadyKay
...přestože to tak skoro dva roky vypadalo. Zdravím Vlastně ani nevím, kdo z vás se sem ještě zatoulá. Stejně jsem se rozhodla vám napsat. Co kdyby náhodou :)

Vím, že jsem o sobě strašně dlouho nedala vědět a nechci tu hledat nějaké trapné výmluvy. Nebudu vás ani zatěžovat vyprávěním toho, co se u mě odehrávalo, co mě zaneprázdňovalo atd. Stejně by to k ničemu moc nevedlo. Zatímco moje prsty bubnují do klávesnice, uvažuji nad tím, kdo všechno si mě ještě pamatuje nebo kdo si občas aspoň vzpomene na povídky, které jsem bez jediného slova vysvětlení ze dne na den opustila. Vím o Zuzance. Na tvůj komentář jsem čirou náhodou narazila při kopírování povídek z blogu. A moc ti za něj děkuji! Zahřálo mě u srdce. To vědomí, že přese všechno se sem vracíš, je něco nepopsatelně krásného!

Teď přistupme k tomu, co mám na srdci. V první řadě dlužím omluvu nejen vám, ale i Billovi a Tomovi coby postavám jednotlivých povídek. Nezasloužili si tenhle přístup z mojí strany. A věřte mi to nebo ne, nepřestávám si to vyčítat. Není dne, kdy bych se jim v duchu neomlouvala. Možná už pomaličku začínáte tušit, co bude následovat :) Ano, vrátila jsem se k psaní. I Januli jsem dala slib, že ffky dokončím, ale nestanovila jsem přesnou dobu, protože jsem to sama nevěděla. Pokud by někoho zajímalo, co mě přivedlo zpět, co můj comeback nastartovalo, najde odpověď v následujících řádcích. Vlastně to byla náhoda, zdánlivě bezvýznamná otázka. "Hele, a jak to dopadlo s těmi dvěma?" zeptala se mě jedna moje kolegyně na začátku října letošního roku. V první chvíli jsem si říkala, jaké dva má na mysli a v hlavě mi začínalo šrotovat, o kom jsem jí naposledy vyprávěla. "Dávala jsi mi kdysi něco přečíst. O tom autistovi přece." Jo, myslela "Glass". Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou, protože kapitolu z ní četla před více než dvěma roky. Netušila jsem, že si to ještě pamatuje. Její dotaz na aspíka Toma však zapříčinil, že jsem se až do konce pracovní doby cítila naprosto mizerně. S každou další hodinou jsem se na sebe víc a víc zlobila. K aspíkovi se přidal záhy i Tom s divou Billem z "Romea" a zrovna tak můj miláček Sammy a Bibi.

Když jsem dorazila domů, chvilku jsem jen posedávala v pokoji, až jsem nakonec v počítači našla složku s povídkami a otevřela ji. Nejprve jsem jen tak koukala na jednotlivé dokumenty a bannery k povídkám a hledala v sobě odvahu otevřít něco z toho. Byl to "Romeo", kterého jsem si nakonec vybrala... Očima jsem přelétla rozepsanou 59. kapitolu resp. její odstavec a v paměti jsem si začínala přehrávat, co všechno jsem na ty dva vymyslela, co díky mě již prožili, jaké postavy se tam objevily... Žasla jsem nad tím, že si stále pamatuji takřka všechno. Okamžik jsem váhala, ale pak jsem se odhodlala napsat první větu a pak další a další. Měla jsem strach, že mi to nepůjde, ale překvapivě to šlo samo nějak od sebe. Další bod bylo najít osnovu s povídkou a zjistit, jak to bylo naplánováno. Nalezeno :) Sice to byla makačka, protože jsem ji při posledním generálním úklidu opravdu důkladně uklidila, ale blok jsem našla. Takže tak.


Kdy bude povídka dokončená a vy si ji budete moci přečíst, nedovedu přesně říct a ani nechci nějaký termín slibovat. Nebudu říkat brzy, protože si připadám jako ti čtyři se svým "soon" :D Taky pořád "soon", "soon" a nic. Snad jen, sledujte tenhle blog, protože sem v momentě, kdy budu hotová, dám odkaz na nový (nebo zájemcům pošlu odkaz mailem). Jak už jsem psala, stahuji z něj všechny povídky a ukládám si je do konceptů. Rozhodla jsem se tenhle blog totiž smazat a začít hezky znovu od začátku. A tentokrát už správně ;)

Prozatím se mějte hezky a děkuji všem, kdo si na mě i po té šíleně dlouhé době vzpomenou, kdo se vrací k mým povídkám. Jsem vám nesmírně vděčná a už jen z toho důvodu cítím potřebu vám vaši věrnost a podporu, kterou jste mi od samého začátku dávali najevo, nějakým způsobem oplatit. Pokud by někdo zatoužil po mé osobě, nechám vám tu na sebe mail: peti4r@gmail.com. Kdo by chtěl napsat, klidně může :) Budu ráda!

Vaše LadyKay